Kostarika – Noemova archa o velikosti Slovenska - 2. Část

Jacó

Náš úpal jsme se pokusili vyléčit úprkem do mlžných hor v okolí vulkánu Poás. Tam nás však zastihly teploty okolo 10 °C, jež v kombinaci s neustále kapající vodou na spacák vyústily v lehký zápal plic. Osud nás tak zavál na místo, kam jsme se původně nechtěli vůbec podívat. Do města Jacó. Přímořské klima slibovalo brzké uzdravení. A co mě vedlo k tomu, že jsem při plánování cesty Jacó záměrně přehlížel ? Inu, Bibione také záměrně přehlížím. To co je pro našince Chorvatsko nebo Itálie, tím se stává pro občany „júesej“ Jacó. Přestože silné zpětné proudy v moři neumožňují tolik radovánek, jako klidný Jadran, je tu obrovské množství cizinců. Skoro to vypadá, že toto město tu postavili jen pro ně. Pro kostaričany (Ticos) jsou všichni bílí Gringos. Prostě ti, co mají peníze a jsou ochotni je utrácet. Ticos jsou schopni udělat snad cokoli, aby se Gringos měli dobře. Jacó je nejbližší přímořské město od San José a vedou sem jedny z prvních kroků turistů. Na rozdíl od Palo Verde a Bagaces, kde byste cizince našli jen zřídka, vypadá Jacó přesně obráceně. O tom, jak málo stačí turistům ke štěstí, svědčí nedaleká krokodýlí farma.

Tu vlastní Američan a ušil ji přímo na míru turistům. Vysoká zeď, která farmu obepíná, je popsána hlasitými nápisy: „Vše proč jste přijeli do Kostariky!“ „Jedinečná Jungle tour“ apod. Vejdete dovnitř a projdete restaurací vyřezávanou ze dřeva. To nás uchvátilo. Pak nám přiřadili průvodce a ten nás vedl po malé „zoo“ s faunou Kostariky. Hned u první klece s papoušky mi něco nehrálo – on tu žije taky kakadu? Další ránou byl výběh pro vodní želvy. Ty se jak známo dokážou potopit, což my jak známo dokážeme pochopit. S tím se však těžko vyrovnával náš průvodce a když želva nevyplavala sama, začal ji nadhánět hráběmi. Jakmile byla na dosah, vykopnul ji z vody gumovkou. Pak na ni ukázal a hrdým hlasem prohlásil: „Želva“. V tomhle duchu se odehrával zbytek naší prohlídky. Dokonce jsme viděli i mému srdci nebližší druh hada – hroznýše královského (Boa constrictor). Patrně jej tu odchytli a pro potěchu návštěvníků umístili ven do terária o rozměrech tak 80×60 cm. Metr a půl dlouhý hroznýš se tam vešel tak akorát. Jeho nádherné zelenavé zbarvení kontrastovalo s velmi potlučenou tlamou. Jakmile jsme prošli kolem něj, vyrážel prudce proti sklu. Byl bych schopen jej obdivovat velmi dlouho, ale abych jeho utrpení zmírnil, šli jsme raději dál. Jaká bezmoc!

Kladem této farmy zůstává ušlechtilý zájem o revitalizaci stavu krokodýlů a kajmanů v okolí Jacó. Farma úspěšně odchovává tyto krásné plazy a pokouší se je vracet zpět do přírody. Celkový dojem je však katastrofální. Prostě Jacó jsme měli minout. Jakmile jsme se zotavili, prchli jsme odsud zpátky do přírody…

Cahuita

Na severní straně Kostariky uslyšíte šplouchání moře. Není to nic obyčejnějšího než Karibik. Co by autobusem dojel a zbytek došel od hranic s Panamou, leží malá osada s velkým jménem – Cahuita. Cahuita je živel. Díky tomu, že právě tudy sem za kolonizace přijížděli lidé se svými otroky z černé Afriky, je na tomto pobřeží silná populace jejich potomků. Nikde jinde v tomto malém státečku nepotkáte tolik barevných lidí jako tady. Vedle čistých bělochů z řad turistů, jsou tu praví černoši z řad bývalých otroků. Mezi nimi pobíhají různá stadia mulatů i typičtí malí kostaričané s knírkem a větším bříškem. A stejně tak barevná je tu i příroda. Národní park Cahuita je vlastně pobřežní část nížinného pralesa, jež překypuje životem. Za celou cestu jsme se nesetkali s tak pestrou paletou plazů jako tady. Poučeni z Palo Verde, procházeli jsme stezky NP Cahuita velmi obezřetně a často se zastavovali. Nechci házet všechny turisty do jednoho pytle, ale naši američtí kolegové se chovali dost zvláštně. Většinou se pohybují v houfech s domorodým průvodcem. Vedou velmi hlasité rozhovory a pralesem po úzké stezce skoro běží. Průvodce je občas zastaví a nechá je spočinout na zajímavém živočichovi či rostlince, které objevil. Náhle se všichni utiší a jakmile spatří onu zajímavost vyhrknou například: „What a beautiful bird!“ A pak zase hlasitý hovor a hurá dál. Několik takových skupinek se kolem nás prohnalo, až mě to dost upřímně rozesmálo. Na jednu stranu mi jich bylo líto, neboť byli ochuzeni o zázračnou rozmanitost místní přírody.
Procházkou po stezce člověk neustále slyší šustění v podrostu. Pokud si toho nevšímáte, přicházíte o moc. Pozornějším očím totiž nemohou uniknout ještěrky Ameiva festiva, jejichž silná populace žije podél stezky. Jejich teritorium není nijak velké, patrně s ohledem na dostatek potravních zdrojů. V podstatě jsme potkávali Ameivy každých 20 metrů. Podobně hojné jsou i menší ještěrky s nádherným tyrkysově modrým ocáskem (Cnemidophorus depii). Jejich přítomnost nám po chvíli přišla tak samozřejmá, že našim zrakům málem unikli další původci šramotu podél stezky. Bezesporu atraktivnější plazi - bazilišci Basiliscus vittatus. Po chvíli jsem prokoukl jejich taktiku. Vyplašený bazilišek se dá ihned na úprk, přičemž dělá docela rámus. Neuteče však příliš daleko. Náhle se prudce zastaví a strne v nehybné poloze. Spoléhá na dokonalé krycí zbarvení. Po nějaké chvíli se začne opět vracet na původní místo. Stačí tedy několik minut počkat a bazilišek se k vám sám vrátí. Většinou se bazilišci zdržovali v menší skupince po 5–6 kusech. Dominantní samci mají výrazné přilby, kterými okouzlují nejen samičky, velký dojem udělali i na nás. Ač se mi to zprvu zdálo nemožné, při určité trpělivosti se dají bazilišci poměrně dobře vyfotit. Problém je jen světlo, kterého je v pralese vždycky málo.
Vedle bazilišků a ameiv, jsou velmi zajímavými plazy také anolisové. Nevím, jestli to je štěstí, ale měli jsme hezkou příležitost sledovat dva anolisy rodu Norops, jak se setkali na jedné větvi. Ani jeden z nich nechtěl uhnout stranou a tak se vzájemně předháněli v imponování svými bílými krčními laloky.

NP Cahuita je zoologicky skutečně velmi barevný park. První úsek je celkem turisticky živý, ale většina návštěvníků to brzy vzdá, takže druhá část stezky je celkem vylidněná. Zázraky a pestrost přírody tu může člověk pozorovat na každém kroku. Jen to chce mít oči otevřené. To se mi jednou málem vymstilo. Už nevím na co jsem myslel, ale z myšlenek mě vytrhl Verčin výkřik: „Pozor had !“ Koukám, kde jej vidí, protože mi hned nedošlo, že po něm šlapu. Byla to bičovka (Oxybelis aneus). S hady dělám už nějaký ten rok a proto vím, že jim pohorka na zádech nedělá dobře. Odlehčil jsem nebohé bičovce těžký náklad. Jakmile se ukázalo, že je zcela v pořádku, vrhnul jsme se za ní do křoví. Mohli jsme si zblízka prohlédnout její černou tlamičku. Jsou to krásní hadi a velmi nenápadní. Jejich zbarvení je dokonale přizpůsobeno prostředí, ve kterém žijí, stejně jako zbarvení hroznýšů královských. Ti se v NP Cahuita také vyskytují a sami jsme se mohli přesvědčit, jak jsou tito největší škrtiči Kostariky dobře maskovaní. Neviděli jsme ani jednoho!

Po sedmi hodinách jsme viděli spoustu krás a celí uťapaní jsme se vrátili do své ubytovny.