Chov a rozmnožování Elaphe bimaculata

Elaphe bimaculata patří k menším zástupcům rodu Elaphe. Vyskytuje se hned v několika čínských provinciích hlavně okolo dolního toku Jang-c-tiang a Kiangsu, Čekiang, Anhuei, Kiangsi a Hupe, Jiangu, Jiangxi and Zhejiang. Typová lokalita je: China, provincie Ningkwo (Schmidt, 1925). V přírodě údajně obývá pahorkatiny a polohy s nadmořskou výškou okolo 1000 m. n. m. a výše. Je velice blízce příbuzná druhu Elaphe dione, se kterou má společný způsob života, do jisté míry zbarvení a způsob rozmnožování. Také se společně s ní vyskytuje na některých lokalitách. Podle zahraničních autorů (SCHULZ 1986) nelze vždy přesně říci dle dosavadních poznatků, zda se ve střední Číně jedná o poddruh E. dione nebo o druh E. bimaculata.
POPE (1930) uvádí pro oba druhy následující charakteristické znaky:

• Druha samice svojí kresbou připomínajíci toeti formu.

E. bimaculata má 8–10, výjimečně 11 retních štítků. Na hlavě se táhnou dva úzké proužky, které přesahují dozadu na krk. Skvrny výraznější. 18–20 zubů v jedné čelisti.

• Samice ve vysokém stádiu gravidity.

E. dione má 11–12, výjimečně 13 spodních retních štítků. Proužky jsou kratší a za hlavou se rozplývají do šířky. Skvrny nejsou ostře ohraničené a tolik výrazné. 15–17 zubů v jedné čelisti.

Další rozdíly jsou patrné v morfologii hemipenisů a při chovu obou zvířat. Někteří autoři rozlišují u tohoto druhu několik forem zbarvení. Někdy se vyskytne exemplář tmavě zbarvený pouze s podélnými skvrnami. V teráriu se však níže uvedené formy kříží a přesně vymezitelná hranice mezi nimi prakticky neexistuje. SCHULZ (1986) popisuje tyto tři formy:
Forma 1: základní zbarvení je žlutohnědé se čtyřmi podélnými, tmavě hnědými pruhy, které začínají už na krku. Podélné pruhy jsou tvořené drobnějšími tmavě hnědými skvrnami, které mohou být až černě ohraničeny. Kresba hlavy přechází přes krk do hřbetních proužků. Šupiny u obou pohlaví jsou většinou hladké, v zadní části těla slabě kýlnaté.
Forma 2: základní zbarvení většinou žluté se čtyřmi tmavě hnědými pruhy začínajícími na krku. V pruzích se nachází červenohnědé až červené, tmavě ohraničené skvrny. Ohraničení již není tak výrazné, jako u formy 1. Na hřbetě se jednotlivé skvrny mohou i spojovat. Kresba hlavy přechází přes krk do hřbetních proužků. Hlava samic je širší, než u samců. Šupiny samic jsou většinou slabě kýlnaté, u samců v první polovině těla hladké.
Forma 3: základní zbarvení šedé nebo olovové. Na hřbetě se nacházejí hnědé, hnědočervené nebo červené činkovité skvrny, které jsou patrné především na hřbetě. Blíže k ocasu se rozpadají na dva podélné proužky. Na bocích jsou skvrny černě lemované. Šupiny jsou u obou pohlaví většinou hladké. Hlava je u obou pohlaví úzká.

• Samci obvykle dorůstají menších rozměrů a jsou štíhlejší.

Břicho je u všech tří forem žlutavé, s malými tmavšími skvrnkami. Od oka k úhlu čelisti probíhá u všech forem tmavý proužek, stejně tak od oka k oku přes praefromtální štítky. U E. dione končí tmavý proužek už před čelistí.
Samci tohoto druhu jsou menší, štíhlejší a mají výrazně vyvinuté hemipenisy. Podle nich jdou hlavně dospělí jedinci vizuálně rozlišit od samic. Maximální velikost samců se udává od 80 do 90 cm. Samice jsou mohutnější a výjimečně dorůstají i velikosti 130 cm.
Nároky na chov jsou obdobné, jako u jiných menších druhů užovek, pocházejících ze stejného teplotního pásma. Pro jejich neveliký vzrůst chovám skupinu o jednom samci a dvou samicích v teráriu o rozměrech 85×55×65 (dך×v). Jako substrát používám hoblovačky a mulčovací kůru, ovšem dnes dávám přednost drcené jedlové kůře. Úkryt tvoří větší kus kůry nebo dutá cihla. Dále mají zvířata k dispozici větší větev na šplhání opatřenou umělou rostlinou, kterou s oblibou prolézají. Nádrž na vodu tvoří větší keramická miska. Terárium udržuji suché, jen výjimečně ho porosím, obvykle před ekdysí zvířat. Nikdy jsem však nepozoroval, že by se zvířata koupala. Problémy se svlékáním mají výjimečně. Terárium vytápím klasickou 40 W žárovkou 5–9 hodin denně, v závislosti na ročním období a momentální teplotě v místnosti. Teplotu udržuji ve dne okolo 25 °C , v noci 20 °C. V letních měsících žárovku na 2–3 týdny vypínám.
Tento druh tráví většinu času v úkrytu nebo na větvi v umělé rostlině. Tím se také liší od příbuzného druhu E. dine, která po určité době ztrácí plachost a nevyhledává tak často skrýš. Po určitém čase si E. bimaculata na ruch kolem terária zvykne. Při čištění terária, zaklepání na sklo anebo při krmení okamžitě vystrkují hlavy z úkrytu, ale při uchopení do rukou se obvykle snaží rychle prchnout a vibruje koncem ocásku, což je obvyklé i pro jiné zástupce tohoto rodu. Někdy vypouštějí páchnoucí sekret, ale ještě se mi nestalo, že by se mládě či dospělec pokoušel kousat. Tento druh je aktivní jak ve dne, tak v noci. V některých obdobích spíše ve dne.
Krmení probíhá stejně jako u jiných druhů Elaphe. Tato užovka bez problémů přijímá dospělé myši a křečíky. Má největší samice pozře i jednodenní kuřata, a samec, který je menší, dává přednost skákavkám. V přírodě také plení ptačí hnízda, nepohrdne ani jejich vejci a také příležitostně požírá ještěrky. U samců se vyskytuje období, kdy nepřijímají potravu. Obvykle k tomu dochází v období páření. Samice odmítají potravu od druhé poloviny březosti.
Můj chov tvoří již dříve zmíněné trio. V dnešní době jsou samice již pětileté a samec čtyřletý. Největší samice měří přibližně 110, menší asi 100 cm. Samec měří okolo 80 cm. Podle základního typu zbarvení jde o formu první, kromě menší samice, která se podobá spíše formě třetí.

• Půl roku staré mládě.

I přes to, že tento druh užovky, podobně jako příbuzná E. dione, při stálém přísunu potravy rychle roste a pohlavně může dospět už v necelém roce a půl života, doporučuje se samce připouštět k samici později. První odchov od větší samice jsem měl v roce 2004 a poté také v následujícím roce. Od menší samice jsem se dočkal vajec až v roce 2005. Podle mého pozorování a zkušeností není pohlavní aktivita, především u samců, vázána na určité roční období nebo zimování, s čímž se shoduji i s jinými chovateli (Barták, P. 1992, Chov a rozmnožení Elaphe bimaculata). Pokus samce o spáření s oběma samicemi jsem pozoroval několikrát do roka. Plodné páření nastalo však vždy na jaře (duben) po ukončení zimování všech jedinců. Tento druh zimuji ve sklepě, kde se teplota pohybuje v rozmezí od 10 do 15 °C, po dobu tří až čtyř měsíců (listopad – únor). Zkoušel jsem také všechny zazimovat uměle asi měsíc a půl po snůšce (červenec) při obvyklé teplotě ve sklepě. Po asi měsíčním zimování jsem hady umístil společně do terária, které jsem několik dní po sobě rosil. Samec se téměř okamžitě pářil s jednou a pak i s druhou samicí. Ani u jedné ovšem nebylo páření plodné.
Po hlavním tří až čtyřměsíčním zimování jsem hady přemístil nejdříve do nevytápěného terária a udržoval jsem vysokou vlhkost pravidelným rosením. Asi po týdnu jsem začal nádrž vytápět 40 W žárovkou. Samce vpustím k samicím přibližně po 2 týdnech od ukončení zimování. Samec se obvykle pokouší ihned o páření s oběma samicemi a v této době také nepřijímá potravu. Samice jsou naopak v tomto období velmi žravé a okamžitě požírají předloženou potravu.
K pravé kopulaci dochází většinou po ekdysi samice, jinak samce odmítají. Asi na konci května byla již patrná na obou samicích gravidita a na konci června tj. asi za 60–70 dní snesly obě samice vejce do předem připravených nádob s vlhkým lignocelem. Větší samice snesla 12 navzájem neslepených vajec, spíše kulatého tvaru, ze kterých byla dvě neoplozená. Takové množství vajec mě zarazilo, neboť počet vajec ve snůšce se u tohoto druhu udává nižší (3–8, popř. až 10 vajec). Menší samice snesla o tři dny později 6 oplozených navzájem slepených vajec. Vejce měla úplně jiný, podlouhlý tvar a byla větší. Inkubaci všech vajec jsem prováděl ve vlhkém lignocelu v líhni Brinsea při teplotě 27,5–28 °C. Inkubace probíhá velmi krátkou dobu, podobně jako u E. dione, protože jsou vejce kladená s již vyvinutým zárodkem. Mláďata se začala líhnout už za 35–40 dní. Od menší samice se vylíhlo bez problémů všech 6 mláďat. Od větší samice se samostatně vyklubala pouze 3 mláďata, ostatní vejce se začínala propadat, a tak jsem je mírně nařízl a podařilo se mi zachránit další 2. Zbytek mláďat jsem ve vejcích objevil uhynulý. Některá z nich měla dokonce defekty páteře. Všechna uhynulá mláďata byla již plně vyvinuta a pigmentována, ale neměla vstřebaný vaječný obsah.
Poměr pohlaví byl 3 : 8 (samci, samice). Mláďata dosahovala velikosti od 210 do 240 mm a po prvním svlékání, které následovalo asi za 13–14 dnů, začala všechna samostatně požírat novorozená myší holátka.
Tato užovka je vhodná pro chov v teráriu především pro její klidnou povahu, nevelký vzrůst a zajímavé zbarvení. Chov tohoto druhu není nenáročný a mohu ji doporučit všem začínajícím chovatelům. Při dobré péči a dodržení výše uvedených rad je možné tento druh bez větších problémů rozmnožit.

Použitá literatura:
Cerha, V., Kocián, M. (2001): Užovky. Opava, 239 p.
Darevskij I., Ananěva N., Borkin L., Orlov N., (1998): Zemnovodnye i presnykajuščiesja. Moskva, 574 p.
Barták, P. (1992): Chov a rozmnožení Elaphe bimaculata. Terarista 3, (1) 2-5.
www.embl-heidelberg.de/~uetz/families/Colubridae.html