Jak se žije s beauceronem

Beauceron neboli Beaucký ovčák je starofrancouzské plemeno pasteveckého psa, který nejen hlídal dobytek, ale býval díky své obratnosti a síle nasazován jako lovecký pes na kance a medvědy. Později našel uplatnění i jako policejní pes.
Jedná se o velkého, temperamentního, pozorného a odvážného psa, který si je vědom své síly. Beauceron je pes odolný a to také díky kvalitní srsti, která je opatřena hustou podsadou. V současné době existují dvě barevné varianty, černý s pálením a harlekýn. Typickým znakem plemene je dvojitý paspárek na pánevních končetinách, u jiných plemen označován také jako vlčí dráp. Vzhled podrobněji popisuje standard plemene FCI č. 44.

Charakteristiku plemene najdete již téměř ve všech kynologických atlasech, ale málokde se dozvíte, co vše obnáší soužití s tímto opravdu impozantním plemenem, které mě oslovilo před devíti roky. V té době jsem si totiž pořídila svou první beauceronku. Dodnes vzpomínám na první okamžiky našeho setkání, kdy mi chovatel přivezl půlroční fenečku domů. Ty oči, které se na mě tenkrát podívaly, rozhodly. Daisy se stejným pohledem na mě dívá i nyní, kdy dohlíží na to, co tu píšu …
Když jsem tehdy známým a přátelům s radostí oznamovala jaký máme nový přírůstek, jediné, co pomohlo v popisu tohoto tvorečka bylo: no je to přeci Sorbon z Angeliky! Ani lidé od pejsků většinou nevěděli, která bije, a ti druzí mě děsili slovy: „Dej si na ni pozor, bošeróni jsou pěkný bestie!“ Nesčetněkrát ji lidé na ulici označovali jako křížence Dobrmana a ovčáka. Málokdo totiž tušil, že právě beauceron byl jedním z plemen, které stálo u zrodu dobrmana a několika dalších plemen. Možná proto se někdy vyskytne u štěňat těchto plemen tzv. vlčí dráp. Zde je ale zpravidla nežádoucí. Naopak u beaucerona, stejně jako u dalších francouzských plemen, jsou zdvojené paspárky z důvodu standardu nepostradatelné. Zdůvodnění funkčnosti paspárků je rozličné. Sloužily prý při boji s medvědy a vlky. Také prý umožňovaly psovi lépe se pohybovat po hřbetech ovcí a snadněji překonávat bahnitý terén. Já můžu jen podotknout, že funkční paspárek má kostní základ, tudíž zvětšuje (pokud je nízko nasazen) nášlapnou plochu a zároveň umožňuje lepší obratnost. Běžící pes je totiž schopen velmi rychle změnit směr, právě díky záběru paspárků, což ovšem na druhou stranu moc nesvědčí pěstěnému anglickému trávníku …

Pár let uplynulo a označení „Kříženec“ slýchávám již zřídkakdy. S úsměvem vzpomínám, je to asi pět let nazpět, jak starý pán, když mě a beaucerona potkal, se zeptal svého vnuka:" Jaroušku, víš co je tohle za pejska? Radost, kterou jsem tehdy měla, že plemeno už pozná i starší generace, rychle přešla. Dědeček totiž řekl: „To je doga Jaroušku, doga.“ Je taky pravdou, že vzhled beaucerona se před nedávnem změnil, obdobně jako u dalších plemen, jimž se upravoval tvar ušního boltce. Z ostražitě vyhlížejících psů se náhle stali vzhledem mazlíčci nebo psi lovečtí. Na druhou stranu je jedno, jak lidé beauceronům říkají, či jak je nazývají, nezáleží na kterou stranu směřuje jejich ušní boltec, ani nezáleží jestli jsou černí či strakatí, jejich vlastnosti ani inteligence se tím totiž nezmění.
Téměř deset let mám možnost poznávat plemeno a jeho vývoj u nás. Jedná se o plemeno všestranné, s mnoha možnostmi využití. Beauceron je temperamentní, rychlý a navzdory své velikosti také obratný. Proto je možné s ním dělat sporty, ve kterých jsou tyto vlastnosti využity. Historie agility jistě nezapomene na úspěchy M. Žehana a jeho psa, se kterým vyhrál nejeden závod. Nyní již má tato dvojice další úspěšné nástupce. Beauceron se neztratí ani v canicrossu a jemu podobných sportech (bikejoring, skijoring, spřežení), je vhodný pro současně se rozvíjející dogtrekking. Flyball též není pro BC tabu obdobně jako frisbee. Znám beaucerona, který je schopný dohledávat zvěr. Není problém ho naučit ani tančit. Jsou schopni zvládnout i canisterapii, být asistenčními psy apod. Ovšem to už je trochu daleko od původního využití těchto psů. Není dnes však mnoho lidí, kteří by si pořizovali tohoto psa ke svému stádu dobytka. V případě zájmu se majitelé mohou nyní věnovat pasení jako sportovní činnosti. Jsou organizace, které se tímto výcvikem psů zabývají a pořádají i výcvikové víkendy a soustředění. Samotné zkoušky vloh jsou pro většinu beauceronů stále ještě samozřejmostí, přestože se k tomuto účelu již tolik nevyužívají. Jak taková zkouška vloh vypadá? To se zkrátka pes (doporučuje se ve věku 18 měsíců) přivede k dobytku a nechá se, ať dokáže co umí. Beauceron má perfektně vyvinutý čich, najdou se i informace, že beauceron pomáhal vyhledávat lanýže. Tato vlastnost se dá dobře využít ve výcviku „záchranařiny“.

Díky změnám výcvikových metod je nyní snadnější se s beauceronem věnovat všestrannému výcviku. Dříve, když se cvičilo převážně s německými ovčáky, se stávalo, že vlivem nevhodného přístupu se stal jedinec příliš agresivním nebo naopak bázlivým. Samotný vývoj je u beaucerona totiž velmi pomalý, dá se říci, že jedinci tohoto plemene jsou zralí až ve věku tří let. To má své výhody i nevýhody. Nevýhodou je, když výcvik člověk uspěchá. Může si tak svého psa doslova zkazit. Náprava je dlouhodobá. Naopak výhodou je, že pokud jste si právě přivezli štěňátko, je na samotný výcvik dost času a o to více je možné věnovat se výchově. Výchova znamená stanovení pravidel, seznámení se životem a navázání pevného vztahu mezi majitelem a jeho psem. Majitel má tudíž dostatečný čas poznat a pochopit projevy svého psa. A úspěch ve výcviku se od toho odvíjí. Pokud je vybudován kvalitní základ, pak je prodleva s pozdějším začátkem výcviku snadno dohnána. Takový dobře vedený beauceron pak může složit za jeden víkend třeba dvě či tři zkoušky. Výcvik však psa musí bavit. Nejdůležitější je u beaucerona motivace k činnosti! Pokud jsou tedy splněny všechny tyto podmínky, včetně kvalitního a plemene znalého figuranta, dají se výsledky beaucerona srovnat s výsledky jiných ovčáků.
Když se tedy čirou náhodou stanete majiteli beaucerona, může vás potkat to co mě. Díky beauceronům jsem poznávala rozličné metody výcviku a následně volila ten nej pro psa i pro mě. Bez předchozího drilu, především pro své sebevědomí a radost, mám se svými beaucerony složeno 13 zkoušek a máme za sebou několik úspěšných závodů. Také se mi podařilo proniknout do světa výstav, bavilo a baví mě bojovat o tituly, mám velkou radost ze získaného interšampióna, který obdržel můj pes ještě v konkurenci kupírovaných psů. Byla jsem u toho, když se narodila v naší chovatelské stanici první štěňátka a radost je stále stejná, i když nyní čekáme již pátý vrh. Je totiž úžasné sledovat, jak se tito půlkiloví drobečci derou na svět, který zvídavě prozkoumávají, rostou, až se z nich nakonec stanou krásní, téměř 40-ti kilogramoví hafani. Je to opravdu daleko úžasnější, než sledovat v televizi telenovelu. Potěšily mě reakce mých psů na příchod syna. Mohu potvrdit, že beauceron opravdu svou rodinu miluje. Danýsek roste, lumpačí stále víc a moji beauceroni to berou, hrají si s ním a když to začně přehánět, raději odejdou. Věřím jim, že neublíží, ale bez dozoru je stejně nenechávám, protože chování dítěte je nevyzpytatelné a i přirozená reakce psa na útok může mít fatální následky.

Jsem od počátku členkou beauceron klubu, který v současné době nabízí stále více aktivit. Jezdíme na výcvikové víkendy, účastníme se klubových výstav (3× ročně), letního tábora a klubových závodů. Novou možností je získat titul klubový šampión krásy a klubový šampión práce. Klub má své webové stránky, které jsou neustále aktualizovány. Také vydává klubový zpravodaj, vydal přírůčky Co a jak s beauceronem a Bylo nebylo s beauceronem aneb historie chovu v ČR. Nyní vydává i povýstavní katalogy s barevnými fotografiemi zúčastněných psů, atd.
Kdo má beaucerona, opravdu nemá čas se nudit.

text a foto: Jana Šimáková