Diverzita páskovek rodu Cepaea (Held, 1838)

Pro většinu lidí není třída plžů (Gastropoda) nijak atraktivní, a proto o nich nevědí téměř nic. Obvykle znají pouze hlemýždě zahradního Helix pomatia, kterému říkají jednoduše šnek. Snad jen zemědělci, případně také zahrádkáři vnímají všechny plže jako nepřítele č. 1, kteří jim nekompromisně likvidují pracně vypěstovanou úrodu, proto podnikají všechno možné i nemožné, aby se jich zbavili. Kromě nejběžnějšího a zřejmě také nejobávanějšího „likvidátora zeleně“ – hlemýždě zahradního, se však v naší přírodě vyskytuje ještě několik desítek jiných druhů hlemýžďovitých (Helicidae). Jsou to však zpravidla zcela nenápadní „šneci“ žijící skrytým způsobem života, a protože nedosahují ani zdaleka velikosti hlemýždě zahradního, snadno unikají naší pozornosti. Navzdory tomu, i v našem zeměpisném pásmu existují plži, kteří na první pohled zaujmou svojí barevností a kteří se mohou bez uzardění srovnávat s některými tropickými druhy. Kupříkladu páskovky rodu (Cepaea) jsou mezi hlemýždi opravdovým skvostem a díky barevné rozmanitosti svých ulit patří mezi nejzajímavější, nebál bych se říci dokonce nejpestřejší plže naší přírody.

• Kolekce ulit páskovky keřové, nasbíraných na pozemcích bývalé obce Kopisty na Mostecku. Foto: Richard Horčic.

Páskovky rodu Cepaea jsou poměrně malí křehcí šneci s tenkostěnnou pravotočivou ulitou, obývající především Evropu, ale zasahující i do části přilehlé Asie. Celý rod zahrnuje pouze čtyři druhy, vytvářející několik poddruhů. Ovšem vzhledem k jejich barevné variabilitě se jen těžko hledají dva naprosto identičtí jedinci, a to i v rámci jednoho druhu. K tomu přispívá také skutečnost, že některé sympatricky žijí druhy se mezi sebou kříží, čímž se jejich různorodost ještě zvyšuje.
Asi nejhojnějším, v ČR celoplošně rozšířeným druhem je páskovka keřová Cepaea hortensis (O. F. Müller, 1774), dorůstající do velikosti 19–21 mm. Vyskytuje se v podstatné části západní i střední Evropy, od severovýchodního Španělska (včetně Pyrenejí) na jihu, až po Norsko a Island na severu. Na východ zasahuje až po Západní Karpaty. Dává přednost vlhčím lužním lesům a křovinatým oblastem, ale nevyhýbá se ani kulturní krajině pozměněné člověkem, kde kupodivu vytváří velmi početné populace. Především na severu Čech obývá často společné niky s páskovkou hajní, se kterou se velmi ochotně kříží. Vznikají tak populace hybridů nesoucích znaky obou rodičů, kteří jsou i nadále plodní a kteří se s oběma druhy znovu náhodně mísí. Páskovka keřová mívá nejčastěji hnědě žíhanou, stlačeně kulovitou ulitu, ovšem diverzita pruhů i barev bývá značná. Barva ulity se může pohybovat od téměř bílé, přes různé odstíny žluté a oranžové, až po skoro jednolitě hnědou, prakticky s nepřebernou kombinací počtu či šířky pásků, které však mohou úplně chybět. Obústí má ale vždy bílé, dalším rozlišovacím znakem je samotný tvar ústí, které je obvykle o něco širší než jeho výška.

• Ulity páskovky hajní z lokality chemických závodů v Záluží u Litvínova. Foto: Richard Horčic.

Páskovka hajní Cepaea nemoralis (Linnaeus, 1758), bývá jen nepatrně větší než páskovka keřová, neboť dorůstá až 23 mm. Kotouč má stlačeně kuželovitý, většinou s pěti podélnými pásky. Stejně jako předešlý druh je i páskovka hajní v barvě ulity velmi variabilní a také pruhy mohou zcela chybět. Rozšířená je prakticky po celé Evropě, od Itálie až po Britské ostrovy. Na severu zasahuje až do Norska a Švédska, na severovýchodě po Litvu a Lotyšsko, a na jihu a jihovýchodě až po Maďarsko, Srbsko a Ukrajinu. V ČR je známa převážně ze severních Čech, kde je recentního původu. Od šedesátých let 20. století je ale druhotně zavlékána i do jiných koutů naší republiky, kde se stává stále hojnější. Jejímu pozvolnému šíření napomáhá nejenom náhodný transport za přispění lidí (železnice, obchod s květinami apod.), ale zřejmě i změny klimatu v důsledku globálního oteplování. Obývá světlé vlhčí háje a řídké listnaté lesy nižších nadmořských výšek okolo 500 metrů nad mořem, velmi často se také objevuje na lokalitách s hustým lidským osídlením, například v parcích, v zeleni na sídlištích apod. Lze jí však nalézt také na hřbitovech, na železničních náspech nebo na rumištích. Páskovka hajní se vyznačuje sytě hnědým obústím a prakticky stejnou šířkou ústí, jako je jeho výška.

• Ulita páskovky keřové s typicky bílým obústím. Foto: Richard Horčic.

V některých oblastech ČR je relativně hojně rozšířena i páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821), s hnědě žíhanou ulitou a světle hnědavým obústím. Dorůstá přibližně stejné velikosti jako předešlé dva druhy, tzn. asi 20–21 mm. Kotouč má kuželovitý, silně rýhovaný, obvykle se dvěma úzkými a třemi širšími proužky. Výška i šířka ústí je prakticky stejná. Variabilita její ulity nebývá příliš výrazná, jen občas se vyskytnou celkově světlejší jedinci. Není ani zdaleka tak vlhkomilná jako C. hortensis a C. nemoralis, proto jí nalezneme spíš na sušších a teplejších místech stepního či lesostepního charakteru, často zkulturněných člověkem. Vyhledává řídce zatravněná xerothermní stanoviště, železniční a silniční náspy, hojná je na vápencových podložích, především v krasových oblastech. Je rozšířena od Ruska přes Kavkaz až po Polsko, Rumunsko a Balkán. U nás areál jejího výskytu zasahuje na Moravu a do Čech, odkud se nejspíš údolím Labe rozšířila až do Německa.

• Páskovka hajní má obústí čokoládově hnědé. Foto: Richard Horčic.

Měl bych zmínit ještě poslední z páskovek – Cepaea sylvatica (Draparnaud, 1801), ačkoliv se v ČR nevyskytuje. Jejím domovem jsou především řídké okraje lesů a zelené louky západních Alp, v nadmořské výšce mezi 500 až 2400 metry. Má stlačeně kulovitou a jemně vroubkovanou ulitu bělavé nebo žlutavé barvy, s pěti hnědými pásky. Poslední dva pruhy směrem k apexu (k vrcholu) jsou většinou přerušovaně roztrhané, takže tvoří jen jakousi souvislou řadu skvrn. Obústí je světle hnědé. Velikost je tak jako prakticky u všech páskovek kolem 20 mm, mohou se však vyskytnout jedinci až 25 mm velcí, takže je považována za největší ze všech čtyř druhů.

• Páskovka žíhaná má výrazně rýhovanou ulitu. Foto: Ondřej Zicha.

Páskovky obecně nejsou příliš náročné a dají se proto snadno chovat i doma. Chov suchozemských plžů má však trochu odlišná specifika než vodní druhy šneků, takže nejdůležitější je nejenom udržení vhodných životních podmínek, ale především úzkostlivá hygiena. Vzhledem k vylučovanému slizu a exkrementům je zapotřebí poměrně často měnit substrát za nový a celé terárium dobře vymýt, případně vydesinfikovat. Počet páskovek chovaných v jednom teráriu by proto neměl být příliš velký, aby se jeho čištění nestalo každodenní otročinou. Pro jejich chov se nejlépe hodí starší vyřazené akvárium, které je třeba přikrýt jemným pletivem, ideální je nádrž přes pletivo ještě zakrýt tabulkou skla, kvůli dosažení potřebné vlhkosti. Jeho posouváním lze podle potřeby vlhkost uvnitř dobře regulovat. Terárium nestavíme nikdy na slunné stanoviště, ale vždy na nějaké stinné místo. Slunce dokáže přes sklo terárium rychle přehřát a plži by to nemuseli přežít. Na dno je vhodné použít větší vrstvu štěrku či hrubšího písku, která poslouží jako drenáž pro další vrstvu vlhké zeminy. Osadíme travními drny a zbytek zeminy přikryjeme mechem. Ten má schopnost dobře držet vlhkost a zemina nebude tak rychle vysychat. Jako dekoraci ale i jako úkryt můžeme použít několik kamenů či kusů kůry, dobře vypadá třeba i kus ztrouchnivělého kořene. Na lezení vložíme suchou větev, nejlépe z listnatého stromu. Páskovky jsou tak jako ostatní hlemýždi hermafroditi, to znamená že všichni jedinci mají jak samičí, tak i samčí pohlavní orgány. V praxi to znamená, že k úspěšnému rozmnožování úplně stačí dva náhodní jedinci.V případě že nám jde o odchov, substrát s vajíčky měníme až po jejich vylíhnutí, případně ho uložíme na nějaké teplé stinné místo, kde se malí šneci budou moci v klidu vylíhnout.
Do rohu terária je možné umístit květináč se zasazenou smetánkou lékařskou (pampeliškou), jejíž listy plži velmi rádi ožírají. Krmit lze prakticky jakýmikoliv zelenými nejedovatými listy, i když některé páskovkám samozřejmě chutnají víc než ostatní. Nejsou sice vybíravé, ale časem chovatel sám pozná, které zeleni dávají zrovna ti jeho šneci přednost. Je možné podávat také salátové listy, slupky salátových okurek, mladou šťavnatou mrkev, případně jinou zeleninu. Vždy ale krmíme jen v takovém množství, aby potrava ve vlhkém prostředí terária nezahnívala. Jako doplněk stravy je nutné dodávat dostatek vápníku, jinak plžům křehnou ulity a snadno se jim poškodí. Především mláďata potřebují pro tvorbu a růst ulity vápníku nadbytek, při jeho nedostatku si už tak křehké ulity navzájem ožírají. Vápník lze dodávat mnoha způsoby, například formou najemno drcených slepičích skořápek, mleté vápenné omítky nebo do terária vložíme koupenou sépiovou kost. Mně se osvědčil přípravek Plastin, rozmíchaný s vodou v takovém poměru, až vznikne hustá kaše. Tou pak naplním nějaké kalíšky (šikovné jsou třeba malé plastové misky pod květináčky na kaktusy) a nechám úplně vyschnout. Po vyklopení vznikne jakási tableta, kterou jednoduše položím do terária. Plži jí většinou zlikvidují během několika týdnů. Terárium alespoň jednou denně rosíme rozprašovačem, vlhké ulity jsou totiž důležitým opatřením proti jejich loupání. Při nedostatečné vlhkosti uzavřou páskovky své ulity víčky z vápenitého materiálu, čímž se brání proti vyschnutí a snáze tak překonají nepříznivé podmínky. Trvá-li však suché období příliš dlouho, mohou i uhynout. Páskovky se zavíčkují také přes zimu, kterou přečkávají v hromadách spadaného listí, pod kořeny stromů a na jiných chráněných místech. Jejich zazimování je za určitých podmínek samozřejmě možné i v domácích podmínkách, ale je daleko jednodušší vypustit na podzim tyto zajímavé plže zpět do přírody a na jaře si nasbírat nové.

Použité zdroje:
Zvířata s námi doma – Josef Král, Aldo Olexa
Začínáme se zvířaty – Lea Smrčková, Martin Smrček
Příroda v ČSSR – kolektiv autorů pod vedením Jiřího Čihaře
Internet
 

Richard Horčic