Oštipování peří a kanibalismus v chovu drůbeže

V mém chovu pižmových kačen se objevila jedna mladá kačena, jejíž chování se vymyká běžným normám. Oddělila se od hejna, celý den chodí sama, spává sama a vůbec se s ostatními, stejně starými, kačenami nedruží. To by však nebylo ještě tak zvláštní, zřejmě je samotář, ale celé dny pronásleduje ostatní kačeny, kuřata a také slepice, kterým se snaží vytrhávat peří, které požírá. U dospělých slepic se jí to nedaří, těm pero vytrhnout nedokáže, ale přesto se o to stále pokouší, i když je menší než ony. Kuřatům a ostatním kachňatům peří vytrhne. Tato se brzy naučila dávat si na ni pozor, ale v mnoha případech je to málo platné. Kačena si vyhlédne oběť, k té se přikrčená rychle přiblíží zezadu a chytne ji za peří, které se snaží vytrhnout. Někdy kuře vláčí po zemi i dost dlouho, než se jí to podaří.

Pátral jsem po příčinách takového chování a zjistil jsem, že oštipování peří a kanibalismus spolu většinou úzce souvisí a jejich příčiny bývají stejné. Mnohdy kanibalismus začíná jen oštipováním peří, jindy propuká přímo a někdy i ve velmi akutní formě, kdy jeden jedinec požírá druhého. Ne vždy však oštipování peří přeroste v kanibalismus. Nejčastěji kanibalismus propuká u slepic a bažantů, vzácněji u kačen, hus a krůt. Náchylnost ke kanibalismu není však u všech plemen slepic stejná. Častěji kanibalismem trpí plemena lehká, než středně těžká a těžká.

Někdy vznikne v chovu kanibalismus náhodně, například při poranění drůbeže a následném krvácení nebo při vyhřeznutí kloaky či vejcovodu. Nezakročí-li chovatel v takovém případě co nejdříve, mohou nastat velké ztráty. Po ochutnání krve je drůbež rozrušená, honí, klove a požírá nejdříve postiženou oběť a potom klove jedna druhou.

Oštipování peří a kanibalismus vzniká i z jiných příčin. Dá se napsat, že může vzniknout téměř z čehokoli. Jak jsem zjistil, bývají uváděny tyto důvody: přeplněný kurník, přeplněný výběh, nedostatek pohybu, vyšší teplota, nízká teplota, sucho, vlhko, nevhodné osvětlení, svícení ve dne, nevhodné krmení, jednostranné krmení, špatná krmná technika, nepravidelné krmení, hlad, žízeň, teplá voda, vnitřní i vnější parazité, dědičná dispozice, nedostatek vitamínů, minerálních látek a nachlazení. Věřím, že kdybych ještě vyhledal další autory, tak by se našly i jiné důvody vzniku tohoto zlozvyku. Je však jisté, že při oštipování peří a kanibalismu není vše v chovu drůbeže v pořádku.

V chovu slepic to bývá nejdříve jedna slepice, která začne se zobáním jiných a jestli si toho chovatel brzy nevšimne, přidají se další. Nejjednodušší je takovou slepici okamžitě vyřadit z chovu, než nadělá víc škody, než užitku. Pokud se jedná o vzácné plemeno, tak takovou slepici od ostatních na nějaký čas izolovat a potom ji vrátit do hejna a pozorovat její chování. Dříve se doporučovalo slepici, která zobe ostatní, uříznout kousek horní nebo dolní části zobáku a poraněné drůbeži zraněná místa natírat drůbežím trusem, lepidlem nebo čerstvým kravincem. To proto, aby krvácející část těla nelákala ostatní k ozobávání. Dnes existuje několik přípravků na rány, které se dají na poraněnou drůbež použít. V lékárně určitě o nejvhodnějším poradí, eventuelně je možné obrátit se o pomoc na veterinárního lékaře. Podle mne je jedním z důvodů tohoto zlozvyku také nuda. I slepice je potřeba zaměstnat. Nejlepší je velký travnatý výběh, na kterém si v trávě zobou, hledají hmyz a písek, mají zde i dostatek pohybu a uspokojí svůj vrozený klovací pud. Každý chovatel však takový výběh nemá a tak by měl zaměstnat slepice i na malém dvorku. Například tím, že řepu, kedlubny nebo okurky jim nebude strouhat, ale dá jim je celé, maximálně přeseknuté na polovinu. Slepice u ní potom stojí, zobou ji a mají práci na dost dlouho. Tráva, která se slepicím i kačenám také dává, se jim může dát do drátěného koše u kterého potom stojí, postupně trávu vytahují a žerou. Navíc ji při tom tolik nepošlapou. Písek nebo starou omítku je nutné drůbeží dát také, jestli nemá možnost si je přirozeně nazobat. Drůbež bez velkého výběhu nemá také možnost nasbírat si hmyz, červy a podobný druh potravy, proto je potřebné zajistit přísun bílkovin jinak. Na ručním drtiči kostí drtím drůbeži nejenom kosti, které zbudou od oběda, ale i maso a různé jeho zbytky, které se dají občas pro zvířata koupit. Z kostí získají i potřebný vápník a fosfor na skořápky vajíček a na růst peří.

Jak je ale vidět, tak kanibalismus a oštipování peří má mnoho příčin a nelze dát tedy jednoznačný návod na jejich odstranění. Chovatel musí sám pozorováním zjistit, co ve svém chovu zlepšit, případně úplně změnit. Možná i tento článek, třeba jen trochu pomůže ke zlepšení podmínek v chovu drůbeže. U mé kačeny jsem nezjistil nic, o svém osudu má však již rozhodnuto.