Sdílet:
Chov měkkýšů v našich teráriích
Zatímco pavouci, štíři nebo kudlanky patří k oblíbeným a často chovaným druhům, suchozemští plži v chovu bezobratlých zvířat hrají spíše podřadnou...
Zatímco pavouci, štíři nebo kudlanky patří k oblíbeným a často chovaným druhům, suchozemští plži v chovu bezobratlých zvířat hrají spíše podřadnou roli. Mnoho lidí je považuje za nudné a slizké tvory. Ale i terárium s těmito měkkýši může být pěkně zařízené a stát se atraktivním doplňkem interiéru. A navíc „šneci“ vůbec nejsou nudní. Mají mnoho výhod, které z nich dělají ideální terarijní zvíře: nezapáchají, nejsou hluční, nezpůsobují alergie, dají se bez problémů pozorovat a brát do ruky, nejsou nebezpeční, jejich chov je velice snadný.
V lidové mluvě se plži dělí na již zmíněné šneky a „slimáky“, to jsou ti, co nemají ulitu. V teráriích se chovají spíše ti s ulitou, „slimáci“ většinou nejsou moc oblíbení. Je to asi tím, že ulity mají nejrůznější tvary a barvy, zatímco všichni plži bez ulity vypadají slizce, u lidí budí spíše odpor a nejsou nijak výrazní (i zde najdeme samozřejmě výjimky např. krásně modrou modranku karpatskou nebo oranžového plzáka lesního). Ale ať už si vyberete šnečka s ulitou nebo bez ní, jejich chov je podobný.
První co nás u plžů upoutá, je jejich ulita. I když na první pohled působí jednoduchým a kompaktním dojmem, jedná se o celkem komplikovaný útvar. Můžeme si ji představit jako trubici vinoucí se kolem kolmé osy. Při každém otočení kolem osy o 360° vznikne jeden závit. Nejužší, nejmenší a nejstarší část ulity je její vrchol, ukončený špičkou. Od vrcholu se ulita postupně rozšiřuje až k otvoru nazývanému ústí, z něhož vylézá plž.
U většiny druhů známých plžů je ulita pravotočivá – podíváme-li se na ulitu zepředu, se špičkou nahoru, leží ústí ulity na pravé straně. Pouze několik druhů, jako např. Archachatina bicarinata z africké Guiney má levotočivou ulitu. Kromě velikosti a formy ulity může být důležitým znakem pro určení druhu také její zbarvení. Někdy je ovšem problém, že různí jedinci téhož druhu mají i různé zbarvení. Barva a kresba ulity je totiž částečně dědičná, ale zároveň ji ovlivňuje potrava nebo biotop, ve kterém plži žijí. U všech druhů se také objevují jedinci s albinotickou ulitou.
Tělo plžů je měkké, lepkavé a pokryté slizem. Je tvořeno souměrnou nohou a hlavou a nesouměrným útrobním vakem, který je uložen v ulitě. Noha se vysunuje z ulity a slouží k pohybu. Skládá se ze silné svaloviny, její břišní část se nazývá chodidlo. Na nohu navazuje vpředu hlava se dvěma páry tykadel a s ústy. Při pohybu klouže chodidlo po tenké vrstvě vylučovaného slizu. Chodidlo tak nemá přímý kontakt s podložkou, což je výhodné např. při lezení po ostrých předmětech. Plž dokáže přelézt i přes ostří nože, aniž by se zranil. Sliz má ještě další výhodu, a tou je jeho lepivost. Plž tak může lézt i po skle, viset hlavou dolů a kdo to zkusil ví, že je celkem obtížné ho odlepit. Navíc ještě sliz zabraňuje vypařování vody z pokožky.
Na hlavě plžů najdeme dva páry tykadel. Na tom horním, který je mnohem delší než ten spodní, se nachází oči. Oko plže se skládá z čočky, rohovky, sítnice a zrakového nervu. Schopnost vidění je však u plžů velmi omezená. Šnek nedokáže rozlišit žádné předměty a pravděpodobně nevidí barevně. Vědci zjistili, že vidí pouze na vzdálenost pět centimetrům. Kromě zraku jsou tykadla také sídlem čichu. Plži jsou díky němu schopni ucítit potravu až do vzdálenosti 45 cm.
Na spodní straně hlavy se nachází ústní otvor. Kdo někdy pozoroval šneky při krmení, mohl slyšet zvláštní zvuk, jakési strouhání a mlaskání. Plži opravdu svou potravu „strouhají“ pomocí pevné horní čelisti a pohyblivého jazyka s mnoha jednotlivými zoubky. Tento jazyk se odborně nazývá radula. Když si posadíte na dlaň nějakého zástupce větších druhů, můžete radulu pocítit i na vlastní kůži.
Známí a oblíbení jsou především plži rodu Achatina, starším názvem oblovky. Oblovky jsou opravdovými rekordmany mezi šneky, patří sem vůbec největší druhy. Největší oblovkou je achatina obrovská (Achatina achatina) z pralesů západní Afriky s ulitou dorůstající až dvacet centimetrů. Podle literatury měřil největší známý jedinec 39,3 cm a vážil 900 g. Jen o něco málo menší je Achatina žravá (A. fulica) pocházející z východní Afriky. A. fulica se vyskytuje v několika variantách, kromě původní formy je to také A. fulica var. coloba (ta vypadá stejně, akorát její ulita měří pouhých šest centimetrů), A. fulica var. hamillei nebo A. fulica var. hamillei f. rodatzi (albinotická forma). Albinotická forma se může vyskytovat u všech druhů, albinotické může být tělo nebo ulita, případně obojí.
Z dalších druhů můžu jmenovat např. A. reticulata, A. albopicta, A. immaculata nebo již zmíněnou A. iredalei.
Občas najdeme v teraristických chovech také oblovky rodu Archachatina (především A. marginata) nebo Metachatina.
V Americe je chov těchto achatin jako domácích zvířat zakázán, protože nezodpovědní chovatelé se svých zvířat „zbavovali“ tím, že je vypouštěli do volné přírody. Přizpůsobiví šnečci se zde uchytili a nyní ničí jak domácí plže, tak i rozsáhlé oblasti vegetace.
Na chov plžů se nejlépe hodí skleněné akvárium nebo terárium. Jeho velikost vyberte podle velikosti a množství chovaných jedinců. Na dno dejte nějaký substrát (může to být lesní hrabanka, zemina ze zahrádky, lignocel apod.). Mě se nejlépe osvědčil právě lignocel, protože dobře udržuje vlhkost a ani v největších letních vedrech jen tak nevyschne. Vlhkost je totiž základní podmínkou pro úspěšný chov šneků. Dobrý nápad je také dát jim do terária hlubší misku s vodou, ve které se šnečci budou rádi „koupat“ a často je také uvidíte, jak z ní pijí. Menším druhům dávám do misky na dno kamínky, aby se neutopili. Několikrát týdně je potřeba porosit nejen substrát, ale celé terárium.
Vrstva substrátu by měla mít asi 10 cm, protože některé druhy se rády zahrabávají a také do substrátu kladou vajíčka. Na povrch položte několik kamenů nebo kůru, mohou být i větvičky, některé druhy po nich budou s radostí šplhat. Můžete také zasadit různé rostliny, trávu, apod., jenom počítejte s tím, že vám ji šnečci poničí a spasou.
Do takto zařízeného terária dejte vaše nové chovance. Výhodou šneků je, že spolu mohou žít různé druhy a nebudou si ubližovat ani překážet. Jediným pravidlem je, že by spolu měli žít plži podobné velikosti, dvaceticentimetrová Achatina achatina by totiž lehce mohla rozmáčknout čerstvě vylíhlé šnečky jenom tím, že by přes ně přelezla.
Plži nejsou nijak vybíraví, takže s krmením není problém. Dávejte jim různé druhy zeleniny a ovoce (salát, kedlubnové listí, jablka, okurky …), vyzkoušejte všechno, co vás napadne. V létě si pochutnají také na listech pampelišek, jetele, křenu nebo lopuchů. Jako doplňkové krmivo jim občas dávám sušený Gammarus pro rybičky, namočené psí keksy, ale chutná jim také např. kukuřice nebo hrách z plechovky. Plži dokáží trávit dokonce i celulózu, takže v nejhorším případě by se mohli živit i papírem, ale to je opravdu nouzové řešení. Důležitou součástí stravy je vápník pro tvorbu ulity. Nejjednodušší je koupit sépiovou kost (pozor, jestli máte více mladých šneků, pořiďte si sépiových kostí raději větší zásobu), ale můžete jim taky dát rozdrcené skořápky nebo CaCO3 ve formě prášku. Šneci dobře vědí, co potřebují, a tak sépiovou kost „rozstrouhají“ během několika dní.
Pohlavní otvor plžů se nachází pod pravým tykadlem, na hranici mezi hlavou a tělem. Je viditelný většinou pouze během rozmnožování. Všichni plicnatí plži jsou hermafroditi, to znamená, že každý jedinec je samcem i samicí zároveň, má tedy jak samčí, tak samičí pohlavní orgány. Přesto potřebují k páření partnera, jeden potom funguje jako samec a druhý jako samice. Plicnatí plži mají jeden zajímavý orgán, je to žláza, ve které vznikají zároveň spermie i vajíčka.
Při páření se k sobě plži přiblíží buď zepředu, z boku nebo i zezadu (podle druhu) a spojí se pohlavními otvory. Jsou přitom velice něžní, ale také pomalí (no prostě jako šneci). Páření probíhá většinou v noci, někdy trvá i 24 hodin. „Samičí“ jedinec potom začne po různě dlouhé době (uvádí se 2–6 týdnů) klást vajíčka, ze kterých se asi za měsíc líhnou mláďata. Výjimku tvoří druh Achatina iredalei, který je živorodý. Zde trvá vývoj v těle matky déle, mně se první mláďata objevila až čtyři měsíce po páření.
Počet nakladených vajíček se opět liší podle druhu. Vajíčka rodu Achatina jsou průměrně šest milimetrů dlouhá a jejich počet se pohybuje kolem 50–500, zatímco vajíčka rodu Archachatina jsou mnohem větší – asi dvacet milimetrů. Tomu odpovídá také počet vajíček v jedné snůšce, pouze 8–15 kusů. Vývoj vajíček trvá u rodu Achatina 2–3 týdny, u rodu Archachatina 4–8 týdnů. Po vylíhnutí zůstávají mladí šnečci ještě několik dní pod zemí, kde se krmí zbytky vajíček. Když se objeví na povrchu, měli by jste je ihned oddělit od dospělých a nabídnout jim potravu. Živí se stejným krmením jako dospělci. Nezapomínejte jim také ve zvýšené míře poskytnout zdroj vápníku, aby se ulity správně vyvíjely. Při správné péči mohou žít plži velkých druhů až deset let.
Použitá literatura: Pfleger, Václav: Měkkýši. Artia. 1988.
Leiß, Andreas: Achatschnecken der Familie Achatinidae. Natur und Tier- Verlag. Münster. 2007.
A. fulica albino
Kmen měkkýši (Mollusca)
Kmen měkkýšů je hned po členovcích druhým nejpočetnějším kmenem. Zahrnuje asi 130 000 druhů, z nichž většina žije v mořích. V České republice najdeme cca. 230 druhů. Měkkýši, které zde budu popisovat, patří do třídy plži (Gastropoda). Zjednodušeně řečeno patří mezi tyto plže plži vodní a suchozemští. Suchozemští plži jsou plži plicnatí (Pulmonata). Je jich asi 37 000 druhů, většina z nich žije na souši, jen malá část (jako např. okružák ploský) se přizpůsobila životu ve vodě. Jejich společným znakem jsou plicní vaky, které ústí dýchacím otvorem. Každý zná šnečí oči, které si jeho majitel nosí „na stopkách“ a v případě potřeby je může kdykoli zatáhnout. Tato vlastnost dala jméno řádu, z kterého doma chovaní plži pocházejí, je to řád stopkoocí (Stylommatophora).V lidové mluvě se plži dělí na již zmíněné šneky a „slimáky“, to jsou ti, co nemají ulitu. V teráriích se chovají spíše ti s ulitou, „slimáci“ většinou nejsou moc oblíbení. Je to asi tím, že ulity mají nejrůznější tvary a barvy, zatímco všichni plži bez ulity vypadají slizce, u lidí budí spíše odpor a nejsou nijak výrazní (i zde najdeme samozřejmě výjimky např. krásně modrou modranku karpatskou nebo oranžového plzáka lesního). Ale ať už si vyberete šnečka s ulitou nebo bez ní, jejich chov je podobný.
A. fulica
Charakteristika plžů
UlitaPrvní co nás u plžů upoutá, je jejich ulita. I když na první pohled působí jednoduchým a kompaktním dojmem, jedná se o celkem komplikovaný útvar. Můžeme si ji představit jako trubici vinoucí se kolem kolmé osy. Při každém otočení kolem osy o 360° vznikne jeden závit. Nejužší, nejmenší a nejstarší část ulity je její vrchol, ukončený špičkou. Od vrcholu se ulita postupně rozšiřuje až k otvoru nazývanému ústí, z něhož vylézá plž.
U většiny druhů známých plžů je ulita pravotočivá – podíváme-li se na ulitu zepředu, se špičkou nahoru, leží ústí ulity na pravé straně. Pouze několik druhů, jako např. Archachatina bicarinata z africké Guiney má levotočivou ulitu. Kromě velikosti a formy ulity může být důležitým znakem pro určení druhu také její zbarvení. Někdy je ovšem problém, že různí jedinci téhož druhu mají i různé zbarvení. Barva a kresba ulity je totiž částečně dědičná, ale zároveň ji ovlivňuje potrava nebo biotop, ve kterém plži žijí. U všech druhů se také objevují jedinci s albinotickou ulitou.
A. immaculata
Tělo plžů je měkké, lepkavé a pokryté slizem. Je tvořeno souměrnou nohou a hlavou a nesouměrným útrobním vakem, který je uložen v ulitě. Noha se vysunuje z ulity a slouží k pohybu. Skládá se ze silné svaloviny, její břišní část se nazývá chodidlo. Na nohu navazuje vpředu hlava se dvěma páry tykadel a s ústy. Při pohybu klouže chodidlo po tenké vrstvě vylučovaného slizu. Chodidlo tak nemá přímý kontakt s podložkou, což je výhodné např. při lezení po ostrých předmětech. Plž dokáže přelézt i přes ostří nože, aniž by se zranil. Sliz má ještě další výhodu, a tou je jeho lepivost. Plž tak může lézt i po skle, viset hlavou dolů a kdo to zkusil ví, že je celkem obtížné ho odlepit. Navíc ještě sliz zabraňuje vypařování vody z pokožky.
Na hlavě plžů najdeme dva páry tykadel. Na tom horním, který je mnohem delší než ten spodní, se nachází oči. Oko plže se skládá z čočky, rohovky, sítnice a zrakového nervu. Schopnost vidění je však u plžů velmi omezená. Šnek nedokáže rozlišit žádné předměty a pravděpodobně nevidí barevně. Vědci zjistili, že vidí pouze na vzdálenost pět centimetrům. Kromě zraku jsou tykadla také sídlem čichu. Plži jsou díky němu schopni ucítit potravu až do vzdálenosti 45 cm.
Na spodní straně hlavy se nachází ústní otvor. Kdo někdy pozoroval šneky při krmení, mohl slyšet zvláštní zvuk, jakési strouhání a mlaskání. Plži opravdu svou potravu „strouhají“ pomocí pevné horní čelisti a pohyblivého jazyka s mnoha jednotlivými zoubky. Tento jazyk se odborně nazývá radula. Když si posadíte na dlaň nějakého zástupce větších druhů, můžete radulu pocítit i na vlastní kůži.
Druhy žijící v České republice
Když netoužíte po velkých tropických druzích, pořiďte si nějakého českého plže. U nás jich žije celá řada a některé druhy si v kráse ulity v ničem nezadají s těmi exotickými. Určitě nejznámější je hlemýžď zahradní (Helix pomatia). I navzdory tomu, že je považován za lahůdku, a proto se sbírá pro drahé restaurace, je zatím ještě zcela běžný. Velice pěkné jsou páskovky (Cepaea). U nás se vyskytují tři druhy: páskovka keřová, žíhaná a hajní (C. hortensis, vindobonensis, nemoralis). Základní kresbou páskovek jsou hnědé pruhy, ale jejich zbarvení je velmi proměnlivé. Pruhy mohou také splývat, často mizejí a najdete i páskovky celé žluté nebo červenavé. Nejen v lese žije plamatka lesní (Arianta arbustorum). Má kropenatou ulitu a černou nebo hnědou nohu. Podle mých zkušeností jich ale bohužel ubývá, ještě před několika lety jich bylo všude plno, zatímco letos jsem neobjevila ani jednu. Dalším zajímavým druhem jsou suchomilky. Neznamená to, že by milovaly sucho, ale dovedou se mu dobře přizpůsobit. V době sucha vylézají na stébla trávy, nezahrabávají se do země jako hlemýždi. Suchomilek je hodně druhů, některé mají černě žíhanou bílou ulitu, jiné jsou hnědé až černé. Budete-li chovat suchomilky, roste terárium méně často než u jiných druhů a umožněte jim, aby si mohly vylézt na nějaké vyvýšené místo stejně jako v přírodě.
A. reticulata
Známí a oblíbení jsou především plži rodu Achatina, starším názvem oblovky. Oblovky jsou opravdovými rekordmany mezi šneky, patří sem vůbec největší druhy. Největší oblovkou je achatina obrovská (Achatina achatina) z pralesů západní Afriky s ulitou dorůstající až dvacet centimetrů. Podle literatury měřil největší známý jedinec 39,3 cm a vážil 900 g. Jen o něco málo menší je Achatina žravá (A. fulica) pocházející z východní Afriky. A. fulica se vyskytuje v několika variantách, kromě původní formy je to také A. fulica var. coloba (ta vypadá stejně, akorát její ulita měří pouhých šest centimetrů), A. fulica var. hamillei nebo A. fulica var. hamillei f. rodatzi (albinotická forma). Albinotická forma se může vyskytovat u všech druhů, albinotické může být tělo nebo ulita, případně obojí.
Z dalších druhů můžu jmenovat např. A. reticulata, A. albopicta, A. immaculata nebo již zmíněnou A. iredalei.
Občas najdeme v teraristických chovech také oblovky rodu Archachatina (především A. marginata) nebo Metachatina.
V Americe je chov těchto achatin jako domácích zvířat zakázán, protože nezodpovědní chovatelé se svých zvířat „zbavovali“ tím, že je vypouštěli do volné přírody. Přizpůsobiví šnečci se zde uchytili a nyní ničí jak domácí plže, tak i rozsáhlé oblasti vegetace.
A. immaculata
Na chov plžů se nejlépe hodí skleněné akvárium nebo terárium. Jeho velikost vyberte podle velikosti a množství chovaných jedinců. Na dno dejte nějaký substrát (může to být lesní hrabanka, zemina ze zahrádky, lignocel apod.). Mě se nejlépe osvědčil právě lignocel, protože dobře udržuje vlhkost a ani v největších letních vedrech jen tak nevyschne. Vlhkost je totiž základní podmínkou pro úspěšný chov šneků. Dobrý nápad je také dát jim do terária hlubší misku s vodou, ve které se šnečci budou rádi „koupat“ a často je také uvidíte, jak z ní pijí. Menším druhům dávám do misky na dno kamínky, aby se neutopili. Několikrát týdně je potřeba porosit nejen substrát, ale celé terárium.
Vrstva substrátu by měla mít asi 10 cm, protože některé druhy se rády zahrabávají a také do substrátu kladou vajíčka. Na povrch položte několik kamenů nebo kůru, mohou být i větvičky, některé druhy po nich budou s radostí šplhat. Můžete také zasadit různé rostliny, trávu, apod., jenom počítejte s tím, že vám ji šnečci poničí a spasou.
Do takto zařízeného terária dejte vaše nové chovance. Výhodou šneků je, že spolu mohou žít různé druhy a nebudou si ubližovat ani překážet. Jediným pravidlem je, že by spolu měli žít plži podobné velikosti, dvaceticentimetrová Achatina achatina by totiž lehce mohla rozmáčknout čerstvě vylíhlé šnečky jenom tím, že by přes ně přelezla.
A. reticulata
Plži nejsou nijak vybíraví, takže s krmením není problém. Dávejte jim různé druhy zeleniny a ovoce (salát, kedlubnové listí, jablka, okurky …), vyzkoušejte všechno, co vás napadne. V létě si pochutnají také na listech pampelišek, jetele, křenu nebo lopuchů. Jako doplňkové krmivo jim občas dávám sušený Gammarus pro rybičky, namočené psí keksy, ale chutná jim také např. kukuřice nebo hrách z plechovky. Plži dokáží trávit dokonce i celulózu, takže v nejhorším případě by se mohli živit i papírem, ale to je opravdu nouzové řešení. Důležitou součástí stravy je vápník pro tvorbu ulity. Nejjednodušší je koupit sépiovou kost (pozor, jestli máte více mladých šneků, pořiďte si sépiových kostí raději větší zásobu), ale můžete jim taky dát rozdrcené skořápky nebo CaCO3 ve formě prášku. Šneci dobře vědí, co potřebují, a tak sépiovou kost „rozstrouhají“ během několika dní.
A. reticulata a A. iredalei
Pohlavní otvor plžů se nachází pod pravým tykadlem, na hranici mezi hlavou a tělem. Je viditelný většinou pouze během rozmnožování. Všichni plicnatí plži jsou hermafroditi, to znamená, že každý jedinec je samcem i samicí zároveň, má tedy jak samčí, tak samičí pohlavní orgány. Přesto potřebují k páření partnera, jeden potom funguje jako samec a druhý jako samice. Plicnatí plži mají jeden zajímavý orgán, je to žláza, ve které vznikají zároveň spermie i vajíčka.
Při páření se k sobě plži přiblíží buď zepředu, z boku nebo i zezadu (podle druhu) a spojí se pohlavními otvory. Jsou přitom velice něžní, ale také pomalí (no prostě jako šneci). Páření probíhá většinou v noci, někdy trvá i 24 hodin. „Samičí“ jedinec potom začne po různě dlouhé době (uvádí se 2–6 týdnů) klást vajíčka, ze kterých se asi za měsíc líhnou mláďata. Výjimku tvoří druh Achatina iredalei, který je živorodý. Zde trvá vývoj v těle matky déle, mně se první mláďata objevila až čtyři měsíce po páření.
Počet nakladených vajíček se opět liší podle druhu. Vajíčka rodu Achatina jsou průměrně šest milimetrů dlouhá a jejich počet se pohybuje kolem 50–500, zatímco vajíčka rodu Archachatina jsou mnohem větší – asi dvacet milimetrů. Tomu odpovídá také počet vajíček v jedné snůšce, pouze 8–15 kusů. Vývoj vajíček trvá u rodu Achatina 2–3 týdny, u rodu Archachatina 4–8 týdnů. Po vylíhnutí zůstávají mladí šnečci ještě několik dní pod zemí, kde se krmí zbytky vajíček. Když se objeví na povrchu, měli by jste je ihned oddělit od dospělých a nabídnout jim potravu. Živí se stejným krmením jako dospělci. Nezapomínejte jim také ve zvýšené míře poskytnout zdroj vápníku, aby se ulity správně vyvíjely. Při správné péči mohou žít plži velkých druhů až deset let.
Použitá literatura: Pfleger, Václav: Měkkýši. Artia. 1988.
Leiß, Andreas: Achatschnecken der Familie Achatinidae. Natur und Tier- Verlag. Münster. 2007.
Autor textu: Gabriela Richterová
Autor fotografií zdroj: Gabriela Richterová
