Krkavci – vlci nebes

Krkavec ve francouzské vlčí rezervaci Les Loups du Gévaudan.

 
V jednom televizním ekologickém pořadu jsem z úst člena mysliveckého svazu zaslechl asi toto: „Pokud Inuité nazývají kosatky vlky moře, rybáři vydry - vlky řeky, pak krkavci jsou vlky nebes.“
Když mi bylo devět let, stál jsem s rodiči na hřebeni Nízkých Tater a nad námi přeletoval impozantní černočerný pták. „Krkavec“, hlesl nábožně táta. Kulil jsem oči na velikou ptačí siluetu, krkavce jsem znal jen z pohádek a z ilustrací popravišť, na nichž krkavci malebně pózovali na trámu šibenice. Zlověstný tajemný pták, který do té doby hnízdil jen v zjitřené dětské fantazii mi plachtil přímo nad hlavou.
   

Krkavec patří k nejinteligentnějším obyvatelům ptačí říše.

Vyhubeni?

Není to tak dávno, kdy byl krkavec velký (Corvus corax) považován v českých zemích za vyhubeného. Svědčí o tom publikace věhlasných odborníků, např. profesora Julia Komárka i starší práce profesora Zdeňka Veselovského. Vynikající ornitolog Walter Černý popisuje krkavce ve své encyklopedii Ptáci takto: „Krkavec velký je asi velikosti káně. Celý černý, má tlustý zobák a načepýřené peří na bradě. V letu je patrný kýlovitý ocas. Hlas: jasné „korrk klong“ aj. Hnízdí jednotlivě ve skalnatých územích, na strmých mořských březích i v lesích nížin, v zimě častěji v hejnech. Hnízdění: březen až duben, jednou ročně. Velké hnízdo je z větví a klacků a má malou, jemně vystlanou kotlinu. Je umístěno vysoko na stromě či na skalách. Samice snáší čtyři až šest zelenomodrých, hnědočerně skvrnitých vajec, sedí 20–21 dnů, oba rodiče krmí asi 40 dnů. Živí se hmyzem, obratlovci, mršinami, ovocem i odpadky. Stálý a stěhovavý.“
Krkavci patří do řádu pěvců (Passeriformes) a do čeledi krkavcovití (Corvidae), do této čeledi ještě patří v Evropě žijící vrána obecná (Corvus corone), havran polní (Corvus frugilegus), kavka obecná (Corvus monedula), kavče žlutozobé (Pyrrhocorax graculus), kavče podhorské (Pyrrhocorax pyrrhocorax), Straka obecná (Pica pica), Straka modrá (Cyanopica cyanus), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), sojka obecná (Garrulus glandarius) a sojka zlověstná (Perisoreus infaustus). Na světě žije asi sto pět druhů krkavcovitých, jejich společný předek pochází z oblasti dnešní Austrálie, kde žil ve třetihorách. Všichni krkavcovití ptáci patří, spolu s papoušky, k nejinteligentnějším a velmi dlouhověkým opeřencům. („Hra,“ volal krkavec. A bylo mu tři sta let,“ zakončil s určitou nadsázkou Jaromír Tomeček svou knihu Neklid.)
 

Patero krkavců kroužících nad slovenským Čergovem.

Návrat!

Na Šumavě a v Jeseníkách se dokonce uvažovalo o reintrodukci krkavců. „Před lety jsme se snažili vypěstovat a do přírody vypustit páry krkavců, kteří u nás vyhynuli. Než se to podařilo, nastěhovali se k nám krkavci z Německa, Polska a Slovenska. Příroda si v dlouhodobém výhledu umí pomoci sama, pokud člověk drasticky nezasáhne,“ přiznal zoolog Ivan Lukeš z Muzea Šumavy. V roce 1968 zahnízdil první pár krkavců v oboře v Hukvaldech (po více jak stoleté naprosté absenci těchto ptáků na území České republiky). V současné době hnízdí v České republice několik set párů. S krkavci se můžeme setkat téměř všude: v horách, lesích i v nížinách. Například v Brně hnízdí i v příměstských lesích na periferii velkoměsta. V zimě roku 2006 jsem sledoval tři krkavce živit se na zbytcích bažanta, kterého v noci ulovila liška, přímo ve výběhu soběšické jízdárny za zvědavé asistence zevlujících koní. (Je nutno zdůraznit, že příčiny expanzivního šíření krkavců dosud ornitologové spolehlivě nezodpověděli a hledání odpovědí je stále spíše ve stadiu hypotéz. Jednou z nich je i vazba na úspěšné osídlování nových území masožravými šelmami, především smečkami vlků, jak se tomu děje v Polsku, Německu, Francii, Itálii i v České republice. Podle mého názoru však tento fakt rozhodně není v rozšiřování krkavců rozhodující, neboť šíření šelem je velmi pomalé a je vázáno pouze na některé, především horské, lokality.) Ani další z hypotéz, že se krkavci naučili používat k hnízdění stožárů vysokého napětí, nezní v souvislosti s jejich invazním šířením příliš věrohodně …
Nikdy nezapomenu na 30. květen 2005. Bylo po šestnácté hodině, slunce pálilo a jedno z údolí Vysočiny nestačila ochladit ani ledová řeka Svratka. Zborcený potem kosil jsem trávu na doubravnické zahradě, když mě silné zakvorkání, které přehlušilo nesmělé hlásky sýkor, zvonků, kosů, hrdliček a další ptačí drobotiny, donutilo pozvednout hlavu vzhůru, Nad zalesněným kopcem Brdo plulo – přesně jako v oné pohádce – sedmero krkavců. Rodiče učili svých pět potomků využívat vzdušných proudů a v horkém větru je školili v baletu pod tyrkysovou oblohou. Škoda jen, že tu Alan Edgar Poe nemohl být se mnou … Ve své knize – Z medvědích a vlčích brlohů – Ludvík Kunc poznamenal: „Krkavci jsou vynikající rodiče a rčení „krkavčí matka“ je hotový nesmysl. Krkavčí mláďata mají dokonalou péči obou rodičů a i po vylétnutí z hnízda jsou ještě dlouho rodiči opatrována. Dovádějí a hrají si ve vzduchu a jsou odrazem šťastné rodiny.“ (Vzdušné tance krkavců jsou pověstné. David Attenborough ve své knize Planeta žije píše: „Krkavci dělají v povětří rozmanité přemety a obraty, jako by si hráli.“)
Myslivci neměli (a troufám si tvrdit, že dosud nemají) krkavce příliš rádi. Připisují jim škody na mláďatech lovné zvěře, na plenění ptačích hnízd atd. Černé rytíře oblohy však naštěstí chrání zákon. (I když stále nacházím např. na Vysočině vystřílená krkavčí hnízda.)
Odborníci jsou přesvědčeni, že lovecké schopnosti krkavců jsou přeceňovány. Větší kořist loví výjimečně (jsou např. schopni zabít maximálně třídenní jehně, starší nikoliv). Přednost dávají tito robustní, až 1,20 kg těžcí ptáci jednoznačně konzumování padlé zvěře, případně i prohledávání skládek odpadků. Při strojovém sečení luk „patrolují“ krkavci v blízkém okolí. Často zde najdou bohatě prostřený stůl: usmrcená srnčata, malé zajíčky atd. Krkavci také svým skvělým zrakem kontrolují silnice, kde se živí na přejetých ježcích, kočkách a dalších zvířecích obětech dopravního ruchu.
„Krkavec patří mezi nejinteligentnější ptáky a jeho velmi vyvinutou vlastností je právě zvědavost,“ píše Ludvík Kunc ve své knize Z medvědích a vlčích brlohů. „Patří k typu zvířat, která profesor Konrád Lorenz vtipně nazval „specialisty na nespecializovanost“. Krkavec testuje neznámé předměty ze tří aspektů: zda je předmět nebezpečný, zda může být k jídlu či zda je neužitečný, k nepotřebě. Je jedním z mála druhů ptáků, u kterých je zvědavost silnější než hlad. Nutno říci, že krkavec díky své inteligenci a potravním nárokům si dokáže opatřit potravu poměrně snadno. Má pak hodně času na přepych věci zkoumat. Krkavcům skutečně víc záleží na průzkumu a studiu předmětů než na přímé spotřebě.“
Přírodním loveckým národům světa, stejně jako mnohem později zoologům, ornitologům či myslivcům, neuniklo, že krkavci rádi provázejí velké šelmy (např. medvědy, rysy a vlky). Zejména vazba na vlky se zdá být očividná a nejčastější. Odtud přízvisko krkavců – vlčí ptáci.

Vlčí ptáci

Zdá se, že vztah vlků a krkavců (a podle místa výskytu též havranů) je prastarý a sahá někam k úsvitu paměti divočiny. Ojedinělé mezidruhové přátelství vstoupilo i do indiánských a inuitských legend. (Ostatně „slepí“ nebyli ani Germáni: jejich starogermánské jméno – Wolfram = vlk – krkavec /wolf – hraben/ svědčí o tom, že chápali úzkou vazbu těchto dvou naprosto odlišných živočišných druhů.) Jako bychom byli svědky prastarého paktu o neútočení, podepsaného kdysi dávno vlčím tesákem a krkavčím zobanem.
Krkavci jsou často nazýváni průvodci vlků. Jejich „spojenectví“ s úspěšnými predátory je pro ně nepochybně prospěšné: často se totiž přiživují na vlčí kořisti. Krkavci patří, stejně jako všichni krkavcovití k nejinteligentnějším ptákům vůbec. Je pravděpodobné, že jejich ostražitost, „ptačí perspektiva“, se kterou mají možnost sledovat bezprostřední i vzdálenější okolí a charakteristický varovný pokřik jsou výhodné i pro vlky.
Mnoho terénních biologů, lovců i milovníků přírody mělo možnost sledovat prostřednictvím svých dalekohledů „mezidruhové hrátky“, jimž se krkavci a vlci často a rádi oddávají. Specialista na etologii vlků L. David Mech ve své knize Vlk píše: „Ptáci klovali vlky do hlavy anebo do ocasu a vlci uhýbali hlavami a potom za nimi skákali. Někdy jako kdyby krkavci doráželi na vlky, létali jim těsně nad hlavami, a potom náhle některý z nich zakolísal, slétl k odpočívajícímu vlkovi, klovl ho do ocasu, a když se vlk po něm ohnal, odskočil bokem. Když mu to vlk chtěl oplatit, pták mu dovolil připlazit se na vzdálenost asi třiceti centimetrů a pak se vznesl. Potom však opět přistál asi metr před vlkem a žert znovu opakoval. Zdá se, že vlk a krkavec se ve vzájemném vztahu tak přizpůsobili, že každé zvíře je určitým způsobem odměňováno přítomností toho druhého, a že každé si je i plně „vědomo“ schopností svého partnera. Oba druhy jsou velmi sociální, takže u nich musí existovat jisté psychologické mechanismy nevyhnutelné k formování sociálních styků. Možná, že jedinci každého druhu nějakým způsobem zahrnuli členy druhého druhu do své sociální skupiny a zformovali s nimi vzájemné svazky.“
K obdobným závěrům došli i manželé Jim a Jamie Dutcherovi ve vztahu vlků s havrany, když chovali smečku vlků ve veliké oboře v americkém státě Idaho. V jejich knize Vlci u dveří se dočteme: „Někdy v hlubokém dávnověku spolu vlci a havrani uzavřeli mírovou smlouvu, kterou dodržují dodnes. O jejich spojenectví se hovoří v mýtech domorodců, ale zaznamenali je a popsali i moderní přírodovědci. V divoké přírodě se oba druhy spojují, aby si navzájem pomohly v hledání potravy a využily zvláštních schopností toho druhého. Havrani se svým darem létání jsou obratní ve vyhledávání mršin. Vlci se naučili havrany sledovat a dostat se tak k potravě. Oni zase na oplátku dokážou roztrhat kůži, pod niž se havrani se svými zobáky neumí dostat. Obě strany mají z týmové práce užitek. Maso, které zbude po vlcích, bohatě stačí na nasycení celého hejna havranů. Kdykoli jsou vlci na lovu, je jisté, že havrani jsou někde poblíž. Krákají ze stromů nebo neohroženě obcházejí kolem zabité kořisti a čekají, až na ně přijde řada. Objevily se i spekulace, že v jejich vzájemném vztahu nejde jen o symbiózu. V jistém smyslu jsou havrani pro ptačí říši totéž, co vlci pro savce. Patří mezi nejinteligentnější, nejpospolitější a nejkomunikativnější ptáky … Na první pohled se zdá, že příměří mezi vlky a havrany vzniklo prostě z jejich dlouholetého soužití. Vlci vědí, že havrani jsou příliš rychlí, než aby je dokázali chytit, a tak to prostě nezkoušejí. Havrani to také vědí, ale kromě toho jsou si vědomi i toho, že toto pravidlo platí pouze tehdy, pokud se drží v určité vzdálenosti. Obě strany dobře vědí, kde leží demarkační čára a havrani si dávají bedlivý pozor, aby ji nepřekročili. Občas, když jsme krmili smečku, se některé zatoulané sousto ukázalo být příliš velkým lákadlem, takže se některý drzejší havran odvážil za „bezpečnostní linii“. Pokud k tomu došlo, příměří bylo to tam. Vlk se otočil a zuřivě po ptákovi chňapl, vyrval mu jedno či dvě ocasní pera, ale nikdy mu nezpůsobil žádné větší zranění. Myslím, že to všechno bylo jen naoko. Vlci zaujímali postoj, jímž jako by říkali „My jsme šelmy, musíme se pokoušet vás chytit, a vy nás musíte respektovat“. Havrani v táboře vypadali, jako že se tím koketováním s pohromou baví, že prostě hrají na to, jak blízko se mohou dostat k vlkovi, ale ještě mít šanci uniknout. A já si myslím, že vlky to v skrytu duše bavilo také … Jednoho dne podřimoval Amani (jeden z vlků – pozn. aut.) v trávě, když najednou pár metrů od jeho hlavy přistál havran a začal si vykračovat a poskakovat sem a tam. V dohledu nebyla žádná potrava, jediným důvodem tohoto malého dobrodružství se zdála být zábava. Amani nejdřív projevoval nezájem, a tak ho havran začal pokoušet krákáním. Viděla jsem, jak Amani nenápadně přenáší váhu, snaží se budit zdání, že spí, ale tajně se připravuje k výpadu. Najednou vyrazil na posměšného ptáka, který uskočil vzad a prudce zamával křídly. Amani natahoval krk do všech stran a naprázdno chňapal do vzduchu. Pták si zaplachtil a pak přistál na zemi o pár metrů dál. Sotva se dotkl nohama země, už zase začal poskakovat a vlkovi se posmívat. Amani opět předstíral nezájem, aby havrana přinutil k ještě riskantnějšímu chování. Pak znovu vyskočil a o pírko se minul cíle. Tak to šlo dál dalších dvacet minut, než Amaniho přestala hra bavit a pomalu odkráčel středem, aniž by věnoval pozornost havranovu škádlení … Nikdy jsme neviděli, že by vlk chytil havrana, ale dvakrát jsme našli tyto ptáky ležet mrtvé v trávě. Byli netknutí, až na pár s ničím nezaměnitelných otisků zubů. Když vlci chytili tetřeva nebo veverku, celé je spořádali a někdy si s kořistí nejdřív pohráli – vyhazovali ji do vzduchu a chytali do tlamy. Ale mrtvého havrana se nedotkli. Jako by k zabití toho ptáka došlo nějakým strašným nedopatřením – havran došel příliš blízko a vlk po něm chňapl s trochou větší přesností. Jednou jsem sebrala tělo mrtvého havrana a hodila ho Matsimu (jiný vlk ze smečky – pozn. aut.), abych viděla co udělá. Čekala jsem, že si ho nebude všímat, ale on ho místo toho jemně sebral, odklusal a položil zpátky na zem. Ostatní ho přitom viděli, ale ani se nepokusili mrtvé tělo prozkoumat nebo si s ním hrát. Na jakoukoli jinou mrtvolku zvířete nebo na cokoli jiného by pohlíželi jako na hračku a možná by se o to začali tahat, ale nešťastnému havranovi se dostalo takové úcty, jakou vlci, alespoň pokud vím, žádné jiné bytosti neprokazovali.“
 
Na podzim roku 2007 jsme pobývali v proslulé vlčí rezervaci Les Loupes du Gévaudan ve Francii, která chová 130 vlků. Větve stromů v rezervaci se doslova prohýbaly pod „úrodou“ krkavců, kteří se přiživovali na vlčí potravě. Impozantní černí rytíři se „drze“ procházeli mezi odpočívajícími šelmami a nijak nebrali v úvahu, že jsou v dosahu jejich čelistí.
Podobná pozorování mezi vlky a krkavci, případně havrany najdeme v knihách Farley Mowata (Never Cry Wolf – v českém překladu Nedělejte poplach), Ludvíka Kunce (Z medvědích a vlčích brlohů), Lois Crislerové (Arctic Wild – v českém překladu V arktických pustinách a CaptivWild – v českém překladu Život s vlky), o vztazích krkavců a medvědů grizzly v knize Franka Dufresneho No Room for Bears (v českém překladu Dobrodružství s aljašskými medvědy) atd.

Pták – symbol

Ve staré Evropě uctívali krkavce Keltové. Jedna z jejich bohyň – Morrigan – na sebe často brala podobu krkavce.
Nejen vlci, ale také havrani a krkavci byli sympatičtí starým Germánům: bůh Ódin byl stále věrně provázen svými dvěma havrany – Huginem a Muninem.
Křesťanská Evropa však černému bratrstvu oblohy nepřála: krkavci i havrani se stali symboly zla, smrti, rozkladu a popravišť. Viselci i oběti vražedných epidemií – moru, cholery a tyfu, které sužovaly středověkou Evropu, znamenaly pro černé nápadné ptáky bohatě prostřený stůl. Lidé se jich kvůli tomu báli, ošklivili si je a nenáviděli je. (I František Hrubín píše ve své básni Havran a holubice: „Havrane, ptáku polí bitevních, po kterých pevněji se přimkne k bytí, naprostou černí jen nutíš sníh, že ještě skvěleji se třpytí.“ A Milan Uhde ve slavné Baladě pro banditu nechá protagonisty zazpívat: „Kráká starý havran, krákat nepřestane, dokud v Koločavě živý chlap zůstane …“) Nejen v současnosti chovají ke krkavcům úctu v Anglii: o blaho několika majestátních ptáků se v londýnském Toweru stará ctihodný mistr ptáčník Derrick Coyle. Poloochočení ptáci žijí volně, ovšem nechají se přivolat na potravu. V případě nebezpečí epidemie ptačí chřipky jsou pro ně stále připraveny klece, aby měli ptáci zajištěnu bezpečnou karanténu. Podle legendy hrozí britské monarchii pád, když krkavci na Toweru vymřou. V historii se to již jednou málem stalo. Během druhé světové války zde přežil jediný krkavec! Král Jiří VI. proto nařídil, že v pevnosti musí být neustále šest krkavců, jak již stanovil v 17. století král Karel II.
 
Zatímco si Evropa krkavce a havrany většinou ošklivila, byli pro severoamerické Indiány důležitým totemovým zvířetem. Mnohé nejsevernější kmeny, žijící na Aljašce a v Kanadě dokonce od těchto ptáků odvozovaly svůj původ a krákorající černí letci se zabydleli v jejich legendách.
V himálajském státečku Bhútán (v Zemi hřmícího draka) byl krkavec odjakživa posvátným ptákem. Zabít krkavce – by patřilo k nejhorším možným zločinům, to by však v této zemi nikoho ani nenapadlo. Krkavčí páry s oblibou hnízdí v Bhútánu na kamenných zdech královského paláce.

Kanadský vlk.

Literární faux pas
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“

Kdo by nepoznal úryvek ze slavné básně Havran amerického básníka a prozaika Edgara Alana Poea. Možná však všichni nevědí, že čeští překladatelé (a že jich bylo) udělali z krkavce (angl. Raven) havrana (angl. Rook). Je to pochopitelné a hlavně omluvitelné: jak najít v češtině vhodný rým na slovo krkavec (pomineme-li slůvka typu – plivanec, kopanec atd. – která nic neřeší). Spojit „havrana“ s „never more“ bylo schůdnější.
Bohužel však překladatelé z angličtiny zacházejí s „krkavci a havrany“ i v próze (a to i populárně – naučné) dosti volně. Takže pokud nemáme po ruce originál, můžeme být na pochybách…
„Osudový“ pták?
Že krkavec „dokáže“ muže i oženit, prozradil na světoznámého amerického terénního biologa George B. Schallera ve své knize Sněžný leopard jeho přítel Peter Matthiessen: „Když studoval na Aljašské univerzitě, tak měl GS (G. B. Schaller – pozn. aut.) doma ochočeného krkavce a díky němu se seznámil s dívkou (Kay – pozn aut.), která se pak stala jeho ženou – zaujal ji člověk, který křičel na oblohu a poroučel neviditelnému krkavci, aby se vrátil.“ Dodneška G. B. Schaller, který ve svých potulkách za zvířaty projel takřka celý svět, tvrdí: „Dřív nebo později se nějaká vrána objeví všude, a já mám ze všech těch černých ptáků nejradši krkavce. Na Aljašce bylo minus čtyřicet, ani známka života - a najednou krkavec!“
Za svou kariéru nejlepších českých trenérů „zvířecích herců“ pro filmovou a televizní produkci, vděčí Viktor Čahoj a Václav Tomšovský – krkavcům. „Ke své práci jsme se dostali přes krkavce,“ vzpomíná Václav Tomšovský. „Já jsem sokolničil. Oslovili mě filmaři, když hledali krkavce do Arabely. Tak jsme se poznali s Viktorem Čahojem, každý jsme měli svého krkavce. Pak začaly chodit další nabídky.“
Asi není obecně známé, že čeští krkavci pronikli i do Hollywoodu. Když totiž američtí filmaři tyto ptáky potřebují, zoufale volají do Čech. Nikde jinde na světě prý totiž nemají tak dobře vycvičené krkavce. S českými krkavci si tedy zahrála i hollywoodská hvězda Renée Zellwegerová (nebo naopak?). Takže vězte, že když budete na plátně sledovat filmové „trháky“ – „Návrat do Cold Mountain“, „Černá Dahlia“ či „Prokletí domu slunečnic“ – krkavci, kteří v nich vystupují mají svůj domov v pražské Zbraslavi ve firmě Fauna a film. Šéf firmy a zvířecí trenér Ota Bareš vysvětluje: „Už odmalička se krkavci učí nebát lidí, světel a zvuků. Krkavec je navíc velmi inteligentní a přátelské stvoření, schopné dokonce i lidské řeči. Naši svěřenci slyší na jméno.“
Několik krkavců odchoval v ostravské zoo výtvarník a terénní zoolog Ludvík Kunc. Ve své knize – Z medvědích a vlčích brlohů – zmiňuje zajímavý fakt: „Svému pěstounovi dává krkavec najevo velkou oddanost. Byl jsem zpočátku vyděšen, když krkavec sedící mi na předloktí stále mířil zobákem na mé oči. V té době jsem nevěděl, že nabídnutí oka k vyčištění je projev velké sympatie. Na druhé straně, když jsem potom krkavci čistil hřebíkem okolí oka, viděl jsem, jaký má strach, abych ho nepíchl. Jako důkaz velkého přátelství jsme si posléze oba nabízeli čištění očí – já jemu hřebíkem, on mně zobanem.“ Na jiném místě však Ludvík Kunc zdůrazňuje: „I když jsou krkavci velmi zábavnými chovanci, pokud je chováme od mládí, nemohu je doporučit jako ptáky vhodné pro zajetí. Podle mé zkušenosti začínají být ve stáří dvou až tří roků agresivní vůči lidem a nebezpeční hlavně dětem. Pokud je krkavec mládě, je opravdu zábavný – je hravý, neustále něco podniká, krade věci a s chutí je rozbíjí. Rád se koupá i za mrazu v loužích, ve sněhu rád „válí sudy“. Pokud se dostane do místnosti, způsobí tu pravou pohromu, trhá listy knih, shazuje nádobí, rozbíjí hodiny.“

P. S.

Doufejme, že nádherní „vlčí ptáci“ získají další příznivce a obdivovatele. Francouzský dobrodruh Nicolas Vanier o nich s obdivem píše v knize Dítě sněžných plání: „Za rozbřesku si s větrem pohrávají krkavci, stoupají přímo vzhůru k šedé klenbě oblohy a pak ihned padají se staženými křídly v akrobatických vývrtkách až k vrcholkům stromů, kde prudce roztáhnou křídla a ztěžka opět stoupají. Zvedají se proti větru, hrají si s ním, křižují se, pak ještě jednou padají, krákají s radostí a provádějí další akrobatické kousky. Velcí krkavci milují vítr, jehož se většina opeřenců obává, jelikož v něm nevidí nepřítele, který jim brání přemísťovat se ve vzdušných výškách.“
Krásný hold vlkům a krkavcům složil ve své básni i americký básník Robinson Jeffers:
Snad každý, kdo chce žít dál bez viny, si musí
co nejdřív najít sloj v horách anebo zbudovat azyl
na pusté rudé skále pod suchým jalovcem
a vystříhat se lidí, žít s vlídnějšími vlky,
s krkavci šťastnějšími a očekávat naplnění věků.