Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 19. část

Když se nachýlilo poledne, vrátili jsme se k našemu tábořišti u jezírka a celé to působilo více než idylicky. Ze mne spadl tou první chycenou zmijí stres, Jiří měl natočeno už asi šest hodin záznamu a také z něj spadl stres, že „musí točit“, naši průvodci byli vysmátí z nachytaných užovek a tábor ve stínu stromů u vody působil v té poušti jako naprostá idyla, ztělesnění muslimského ráje. Chlapi uvařili čaj, my s Jirkou obdivovali hromadu plných pytlíků – náš úlovek – a Abdulhalim se šel modlit.

Modlení nám zůstávalo záhadou

To modlení nám zůstávalo docela záhadou, chlapi působili více než materialisticky, a Assad dokonce působil jako člověk zcela odcizený jakékoliv kulturní či náboženské tradici, jako člověk podnikání, peněz a konzumu. Přesto se všichni – včetně obchodníka Assada – pětkrát denně s naprostou vážností modlili a bylo při tom na nich poznat, že rozhodně nehrají tyátr před turisty, ale že tu svou komunikaci s Bohem myslí naprosto vážně. Škoda, že Abdulhalim a Rijád nevládli angličtinou tak, abychom to s nimi mohli probrat – z našeho úhlu pohledu to totiž bylo opravdu těžko pochopitelné. Ptát se na to Assada, který byl jazykově potencovaný, až se vrátí z Gizy, nám zase přišlo blbý vzhledem k jeho osobě – málokdo působí tak neduchovně jako arabský obchodník.
Po modlitbách a čaji jsme nalezli do Hiluxe a jelo se na oběd těch deset kilometrů, které nás dělily od El Harry. Náš opojný pocit objevitelů neznámých, opuštěných a divokých krajin těmi cestami na oběd trochu zmastňáčtěl, ale přiznávám, že nám to nevadilo ani v nejmenším. Blížila se dvanáctá hodina, a mezi dvanáctou a půl čtvrtou se stejně nedalo vedrem nic dělat – a bylo opravdu mnohem pohodlnější tu dobu trávit v El Harra ve stínu a chladu domu a u talířů s jídlem, než pod chabým stínem a ve vedru v oázce. Dokodrcali jsem k domu, který patřil Adonisovi, ten se jako obvykle usmíval a už nesl jídlo. Ženy v jeho domě byly opravdu schované, ne tak napůl jako u Assada nebo u Adonisova otce.

Neúspěšný nákup kuřiva

Po obědě chlapi usnuli, ale nám to nedalo – samozřejmě na nás dřímota padala taky, ale vyspíme se doma, a nejpozději v hrobě. Teď je potřeba poznávat neznámé, když už jsme se táhli takovou dálku! Tak jsme v tichosti vyklouzli ze společenské místnosti, obuli se a vyrazili do polední vesnice. Rychle rostla, bylo vidět, že se u okraje, odkud jsme šli do pofidérního centra, hodně staví. Ne už z kamenů, ze kterých byly postaveny některé nejstarší domky, ale z betonu a bílých cihel. Přišli jsme na „hlavní“ třídu – moc tak nevypadala, ale bylo na ní zaparkováno několik hodně opotřebovaných a starých aut. Kráčeli jsme úmorným vedrem, než se začaly objevovat první děti. Dospělí v tom žáru nevycházeli, ale droboť využila návštěvy cizinců k průzkumu. Za chvíli se za námi táhl průvod snad patnácti místních harantů, ale nerušili a neobtěžovali. Po chvíli se ten nejodvážnější přiblížil k Jirkovi, a tajuplně mu povídá: „Money!“ Bylo to zjevně jediné anglické slovo, které znal. Nic jsme jim pochopitelně nedali, ale po sto krocích jsme našli jeden z domečků otevřený. Hned za vchodem seděl na zemi stařec a za ním pult – šlo o místní konzum. Zajásal jsem, neboť mi docházel z Prahy dovezený tabák a já musel nakoupit místní cigarety, abych měl co kouřit. Vešli jsme do miniaturní místnosti a začala jistá jazyková potíž, stařec nereagoval ani na zcela internacionální slova. Nakonec pochopil z mé pantomimy, a vyndal karton místních cigaret Kleopatra. Půl jsem ho koupil, a opět potíž s placením – stařec dokonce částku napsal na kousek papíru, který odněkud vyhrabal, ale jeho arabské číslice byly opravdu arabské, ne jako ty naše „arabského původu“, a já pranic nerozuměl. Nakonec jsem prostě vyndal z peněženky všechny peníze, které jsem tam měl, a nechal jsem starci, ať si za ty cigarety nabere. Vzal si jen pár liber, kuřivo je v Egyptě sice nekvalitní, ale levné, a pak nám začal ještě něco ke kouření pantomimicky nabízet. Podívali jsme se na sebe s Jirkou pátravě – joint by samozřejmě bodnul. Jenže – co nám ten stařec opravdu nabízí? Ptát se příliš okatě se nám nechtělo, nevěděli jsme přesně, zda nepřekračujeme místní zákony už tím, že lovíme hady, a nechtěli jsme si koledovat o malér. Tak jsme na starce koukali a čekali, co z něj vypadne. Nakonec přestal naznačovat a vyndal z pultu pikslu tabáku do šíšy – vodní dýmky, o ten jsme fakt nestáli. Tak jsem se rozloučili a šli dál.

Bývalá mešita

Na návsi El Harry stojí jedna rozbořená budova. Podle architektury to bývala mešita, ale už je evidentně vymodlená. Už nemá ani střechu. Vedle ní stojí skoro stejná budova, ovšem nová, a do ní se právě scházeli věřící na modlitbu. Rychle jsme mešitu minuli, neměli jsme šanci odhadnout, jak na naše očumování budou místní věřící reagovat. Na druhé straně budovy jsme nalezli obrovskou mobilní vrtnou soupravu na kolech. A v čilé práci. Vypadala jako stroj z filmu o devatenáctém století a počátcích kapitalismu a průmyslové výroby. Obří kola, převody, vše obnažené, rezaté, polité litry oleje a pomalu se otáčející v žáru slunce. Odkudsi se objevil muž středního věku v košili. „Sallám alejkum!“, pozdravili jsme. „Alejkum sallám!“ odpověděl muž a začal dobrou angličtinou vysvětlovat reálie vrtné soupravy, jakoby to byl místní průvodce. Prý tam vrtají novou artézskou studnu do hloubky jednoho kilometru. Plastové potrubí, kterým se bude voda čerpat, dodali Italové, a voda umožní ještě trochu El Harru rozšířit. Pak se rozloučil a odešel. Sedli jsme si do stínu na cigáro, podávali jsme si ho náhražkou za jointa, a bylo nám dobře. Pak jsem se podíval na hodinky, blížila se půl čtvrtá, doba, kdy se chlapi probudí a budou chtít jet zpět do oázky. Tak jsme se vydali zpět, po krátkém bloudění našli ten správný domek a Abdulhalima s Rijádem vzbudili. A jelo se zpátky. Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)