Sicilský chrt Cirneco dell'Etna

Je doloženo, že se jedná o plemeno staré nejméně 3 000 let a že zůstalo v nezměněné formě bez přílivu cizí krve do dnešní doby. Známky o jeho existenci nalezneme na mincích z 6. století před Kristem. Ovšem byly podél Nilu objeveny i reliéfy vzniklé asi 4 000 let před naším letopočtem. To dokazuje mnohem delší historii prapředků sicilského chrta.

Nejstarší plemeno na světě?
Historie cirneca je neuvěřitelně dlouhá, ale zároveň nejasná. Existuje mnoho variant, kde, jak a kdy vznikl, a nepochybně se nám v dohledné době nepodaří k jednoznačnému podloženému závěru dojít.

Velice zajímavé také je, že mezi 5. a 3. století př. n. l. byly raženy mince znázorňující exteriérové příklady plemene. Na 150 variací stříbrných mincí a na 100 bronzových mincí bylo raženo v Segestě. Mince s tématem sicilského chrta byly raženy i v jiných městech, jako např. v Erice, Piakosi, Motiatě či Palermu. Mnoho mincí pochází i od italských žoldnéřů, kteří si podmanili Messinu v roce 286 př. n. l. Na těchto mincích nalezneme jak sicilského boha Adranose, sopku Etnu, tak i psa cirneca. Různé exempláře těchto mincí můžeme dnes vidět v muzeu v Syracuse, ale také v britském muzeu v Londýně, v soukromé sbírce Camerata na Sicílii či v Cobb Ústavu archeologie státní univerzity na Mississippi. Najdeme však i další umělecká díla, která svědčí o přítomnosti cirneca ve starověku. Jsou jimi římské mozaiky v monumentální stavbě, zvané Villa Imperiale na Piazza Armerina (Sicílie), postavené v 2. nebo 3. století n. l., a krásné vyobrazení najdeme i na nádobě (váze), pocházející z doby 380 př. n. l. Ta se uchovává v muzeu výtvarných umění v Bostonu.

To vše jsou prastará díla, která nás jasně směrují k odkrytí historie sicilského chrta. Ovšem abychom neslavili předčasně úspěch ze zjištění dávné historie sicilského chrta, musíme mít na mysli, že některé tyto důkazy (zejména reliéfy na jiném území než sicilském) mohou být důkazem existence faraónského psa, nikoli cirneca. Samozřejmě díky jejich velké podobnosti. Avšak někteří historikové tvrdí, že Sicilský chrt je nejstarším plemenem, starším než faraónský pes. Údajně je přímým potomkem starořímských psů, kterým se říkalo canes sagaces.

Každopádně určitě lze souhlasit s tím, že tento pes tu několik tisíciletí existoval, a příliš se nezměnil. Sporné zůstává, zda se jedná o původní sicilské lovecké plemeno, které tam bylo „odjakživa“, nebo se jedná o přistěhovalce z Afriky. Je opravdu také možné, že jeho předkové (alespoň někteří) pocházeli ze severní Afriky a jsou blízkými příbuznými s Basenjim, faraónským psem či ibizským nebo portugalským podengem. Jedna teorie hovoří o tom, že se jedná o starodávné plemeno, které se dostalo na ostrovy ve Středozemním moři, respektive na Sicílii, s Féničany, jiná že s Kréťany. Objevili se však i názory významných kynologů, že sicilský chrt je přímým potomkem abesinské lišky (Canis simensis).

Podobnost s faraonským psem a sicilským chrtem je značná. Jasně to však neznamená, že cirneco je zmenšeninou faraóna, nebo že faraónský pes vznikl díky sicilskému chrtovi. Každopádně to nevylučuje ani nabízející se možnost, že oba vzešli ze stejného genetického základu.

Stále lepší lovec
Sicilské chrty bylo a je možné nalézt na celém území Sicílie. Ovšem pravou domovinou, konkrétním místem, kde „vznikl“ sicilský chrt, je považováno okolí vyhaslé sopky Etny.

Snad každé plemeno má svou legendu a cinercova legenda praví, že když byl v roce 400 př. n. l. vybudován na přání Dionýsa chrám na jihozápadním svahu sopky, zasvěcený Bohu Adranos, střežilo ho na tisíce cirneců. Chrám byl vybudován úmyslně mimo město Adrano v místě, kde se už během stavby chrámu nacházelo obrovské množství sicilských chrtů, jejichž počet se pak začal násobit. Tito psi měli dle legendy božské schopnosti rozpoznat zloděje a nevěřící, a na ty také útočili. Naopak poutníky v klidu doprovázeli do chrámu a byli velice benevolentní k lidem pod vlivem alkoholu. Původně údajně sloužili jen jako psi hlídací, až posléze se z nich stali psi lovečtí.

Jako lovečtí psi byli stále lepší a lepší. Přesto přišla doba, kdy jejich majitelé – lovci začali být více nároční. Chtěli získat psa s odolnější kůží, aby byl schopen lovit i v trnitém porostu a nebyl snadno zranitelný. Došlo tak na přikřížení různých honičů a ohařů. Moc se nehledělo na čistotu rodu, každý chtěl mít jen co nejefektivněji využitelného psa. Následně počet čistých sicilských psů ubýval.

Záchrana na poslední chvíli
Na přelomu 19. a 20. století bylo pravých sicilských chrtů nepochybně velmi málo. Významní kynologové se o nich příliš nezmiňovali, a když, tak, že „zaslechli“, že sicilský chrt od Etny existuje v počtu několika málo jedinců. Přesto se pod názvem cirneca dalo na konci 19. století několik jedinců dohledat. Situace se však rok od roku zhoršovala.

V roce 1932 publikoval Dr. Maurizia Migneco (veterinář z Adrano) článek v časopise „Il cacciatore Italiáni“ (Italský pes) a odsuzoval stav zapomnění, do jakého se sicilský chrt dostal. Pravděpodobně na základě tohoto článku se začala tvořit skupina nadšenců, v čele s baronkou Agatou Paterno Castello. Ta sbírala veškeré informace o tomto sicilském plemeni, studovala je a začala se sháněním všech typických představitelů. V tu dobu se cirnecové nacházeli zejména v rodinách rolníků, a naštěstí většina byla svolná své psy prodat. Každopádně po celou tu dobu si cirneco zachoval původní vzhled i loveckou vášeň.

Dlouhé roky Agata Paterno Castello sháněla vhodné psy a odchovávala další jejich zástupce ve své chovatelské stanici s názvem Aetnensis. Až když si byla jistá, že dala dohromady dostatečný počet jedinců ustálených v původním typu, požádala o spolupráci profesora Giuseppe Solaro, významného zoologa, který studoval vyváženost proporcí psů a jejich pracovní metody. Ten také napsal první standard plemene, který byl schválen italským Kennel Clubem (ENCI) v roce 1939. V tu dobu měla Agata Paterno Castello dohromady na dvacet typických představitelů sicilského chrta. Nemálo jí pomohl také Domenica Diletti. FCI Cirneco dell´Etna uznala v roce 1947. Rok 1950 byl rokem, kdy se začali poprvé sicilští chrti objevovat na výstavách. Společně s Dr. Mignecem založila v roce 1951 Klub pro sicilské chrty „Societa Amatori del Cirneco“. První titul šampiona získala v roce 1952 fena Aetnensis Pupa, jejíž majitelkou byla právě A. P. Castello. Na jejích psech, které shromáždila, poté začal chovat Dr. Scaldara, a vznikla tak další úspěšná chovatelská stanice „Taorminensis“.

Podle Fiorenza Fiorone, který v roce 1973 publikoval knihu „Cani da Caccia“ (Lovečtí psi), bylo v okolí Etny - v oblasti Adrano – ještě několik tisíc sicilských chrtů. S ohledem na současnost není jisté, zda je možné takovému číslu věřit.

Přítulný, milý, oddaný …
Cirneco je živý, veselý, temperamentní a hodně zvědavý. Dnes je především společenským, tedy rodinným psem. Miluje společnost rodiny a měl by žít co nejvíc po jejím boku. Jen tak bude šťastný. I když je introvert, ke svým lidem je přítulný, milý, oddaný a jemný. K dětem je poměrně tolerantní, ohleduplný a nechá si hodně líbit. Ale typickým psem pro děti asi není. Jeho pán je pro cirneca vším a je příjemným domácím společníkem. Doma se zpravidla chová klidně, něžně, a rád se zapojí do domácí činnosti, jako je společné sledování televize. Je to povahově vyrovnaný pes, trochu tajemný, a zároveň dobromyslný. V jádru je to však většinou poměrně dominantní tvor, avšak bez agrese.

Pána chce mít jen pro sebe, je věrný, a někdy se může k jiným psům chovat žárlivě. Není sice psem, který by vyvolával rvačky, ale ani se nestáhne, vyhrožuje-li mu protivník přesilou.

K cizím lidem je poněkud rezervovaný a nevšímavý, spíše výjimečně při prvním kontaktu kamarádský. Právě jistá podezíravost z něj činí dobrého hlídače. Ovšem chybí mu jakýkoliv náznak agresivity, a nelze tedy očekávat, že by nezvanou návštěvu mohl kousnout. Je ostražitý, rád štěká, ale dá se ho usměrnit. Jen je nutné na to myslet od štěněčího věku.

Dlouhodobě na zahradu ne
Rozhodně to není pes do kotce. Naopak snese i městskou garsonku, samozřejmě vždy při zachování dostatečného množství pohybu. Vyžaduje hodně pozornosti, které se psovi v kotci většinou nedostává. Chce být středem aktivit a života jeho rodiny. Tento pes nepatří na zahradu a už vůbec ne k celoročnímu ubytování. Je to pes, který potřebuje žít po boku člověka, ne izolován na zahradě. Navíc jeho krátká srst ho dostatečně nechrání proti dlouho trvajícím nízkým teplotám. Nízké teploty cirneco celkově nerad. Mimo jiné může trpět při velmi nízkých teplotách na omrzliny ušních boltců. Naopak vysoké teploty a slunečné dny doslova zbožňuje a dokáže při nich vytrvale pracovat.

Samozřejmě několikahodinový pobyt na dobře oplocené zahradě velmi ocení. Ovšem pozemek, na kterém se pohybuje bez dozoru, musí být opravdu dobře zabezpečen proti útěku. A teď nemáme na mysli chatrnost plotu, jako jeho výšku. Cirnecové totiž velice dobře a rádi skáčou.

Jsou tedy nejen rychlí, mrštní a velice ohební, ale i s ladností sobě vlastní vyskočí z místa třeba 110 cm vysoko. Jako by byli na pérkách. Své tělo dokáže nasoukat snad všude a ke všemu s oblibou šplhá. Jeho tělesná zdatnost a pohyblivost je až k neuvěření. Na to vše je třeba myslet, když jej necháme běhat kdekoliv na volno.

Chrtí nebo lovecká ovladatelnost
Je to pes, kterému musí být občas dopřána jistá volnost, volnost pohybu, moci se pořádně proběhnout. Samozřejmě že s ohledem na jeho loveckou vášeň a možnou svéhlavost je nutné předem dobře zvážit, kde pohyb bez vodítka je u cirneca možný, respektive bezpečný, a kde ne. Většinou se snaží poslechnout, ale přeci jen s přivoláním, pokud jsou rušivé jevy, je to problém.

Poměrně dobře se vychovává, ovšem je nutná maximální a laskavá důslednost. Není to pes, který by se dal doslova vycvičit. Je dobromyslný a poddajný, ale také značně samostatný. A samostatnost rovná se menší poslušnost, než by si kolikrát majitel přál. Rozhodně nesnese hrubé zacházení, avšak více s ním zmůže energický majitel, nežli člověk poddajný a nenápadný. Přesto je cirneco povahově spíše ohařem než chrtem, už i ochotou ke spolupráci. Má specifický smysl pro humor a je velmi citlivý.

Potřebuje hodně pohybu, rád běhá a skáče. Je neúnavný a vytrvalý. To předurčuje ty šikovnější psy a jejich pány na agility. Ale v čem si opravdu užijí, tak v coursingu, což je psí dostih za umělou kořistí v přírodním terénu. Uvítá i běh vedle kola a aktivní turistiku. V Itálii pořádají lovecké zkoušky Field a závody přímo určené pro toto plemeno. Existuje i cirneco, který byl využíván v pasení, jiný zase v obedienci (cviky poslušnosti).

Majitel nikdy nesmí zapomenout, že je to především lovec. Tedy mít ho na volno (bez vodítka) v přírodě, kde se každou chvíli může objevit srna nebo zajíc, není zrovna bezpečná situace. Ovšem cirneco neloví jen čichem, ale i zrakem a sluchem. Dokážou jít stejně neúnavně a zapáleně po stopě, jako zvěř štvát. Říká se mu proto „poloviční chrt“. Nemá problém se vzdálit od svého pána i na velkou vzdálenost.

Při pohledu na sicilské chrty lovící na Etně můžeme spatřit, jak nadšeně běhají po lávě od jedné díry k druhé a hledají ukrytou zvěř. Neomylně štěkotem označí tu, ve které se králík ukrývá, a neodejde dřív, dokud ji lovec, nebo on sám, z díry nedostane ven. Každý cirneco má trochu jiný styl lovu. Vždy je však jeho cílem dostat se ke kořisti. Někteří chtějí tak strašně moc chytit králíka, že se za ním vsoukají do úzké díry, a v některých případech už bez pomoci nemohou ven. Ti psi, kteří loví přímo na lávovém terénu na Etně, se nepoužívají nikdy na lov nikde jinde, ani na jinou zvěř než na králíky. To proto, aby se jeho lov co nejvíce upevnil a vyladil. Dokáže pracovat jak samostatně, tak ve smečce. Pokud má pracovat ve smečce, většinou se využívají spíše feny, které nebývají tak konfliktní.

Opravdové lovecké schopnosti se naplno rozvíjejí až mezi třetím a čtvrtým rokem života. Má výborný jemný čich a po stopě chodí s nízkým nosem, tedy u země. Cirneco bývá použit i při lovu koroptví, křepelek a další pernaté (divokých ptáků). Může se využívat také na lov vysoké zvěře nebo zajíců. Při lovu mu škodí některé vlastnosti, jako např.: zbrklost, vznětlivost, prudkost a roztěkanost. Také ne každý pes přinese chyceného králíka až lovci, ale je možné ho to naučit, pokud k tomu od začátku bude veden. Většinou když loví, soustavně poštěkává, stejně tak, jako když najde ukrytou zvěř. Pokud loví, loví pro své potěšení, ne pro to aby potěšil svého pána. Lov ho opravdu velice baví. Proto přivolání v tento okamžik je nemožné. Ovladatelní jsou až při čekání u nory. Mají-li na dosah kořist, rychle vrtí ocasem.

K cizím psům se chová většinou rezervovaně, po novém kamarádství příliš netouží. Přesto rád bude žít společně s jiným psem, ve kterém najde parťáka na hry. S domácí kočkou, tedy tou, která s ním žije ve společné domácnosti, bývá také velký kamarád. Ovšem cizí kočky bude s nadšením lovit. Přesto cirneco není ideální do domácnosti s různými dalšími zvířaty. Je to přeci jen srdcem lovec.

Jak je to s jeho názvem
Jak již bylo zmíněno, najdeme ho pod označením sicilský chrt, sicilský cirneco, nebo dokonce sicilský brakýř nebo honič. (Cirneco se zpravidla čte jako „čirneko“.) Vysvětlení jeho názvu „cirneco“ můžeme najít v historii řecké epochy Sicílie, kde byl pes nazýván „Kyon kirenaikos“. Nebo můžeme název tohoto chrta odvodit od slova „Cyrenaica“, což znamená z latinského překladu označení dnešní „Libye“. V neposlední řadě „cenerere“ znamená hledat.

Pojmenování psa „cirneco“ se objevilo v písemné podobě již v roce 1533. To, že má v názvu slovo Etna, znamená, že se vyskytoval a vyskytuje v okolí Etny. Ovšem tento pes rozhodně byl rozšířen i v jižní části Itálie. Ale přeci na lávovém okolí Etny se pohyboval vždy v největším množství.

I když u nás je oficiální název sicilský chrt, mezi lidmi se více ujalo pojmenování cirneco. Zajímavostí také je, že ač je „sicilským chrtem“, není dle FCI řazen do desáté skupiny mezi chrty, ale do skupiny číslo pět, tedy mezi „špicové a primitivní plemena“. Ovšem v ostatních mezinárodních klubech (např. AKC, KC) je řazen mezi chrty.

Chov, zdraví a péče
V České republice se poprvé objevil v 90. letech 20. století. V roce 1991 byla dovezena první fena, která byla využita v chovu poprvé až ve svých šesti letech. V roce 1996 byl dovezen další jedinec – tentokrát pes. Jejich chov se nikdy moc nerozšířil a jedná se o málopočetné plemeno, které v České republice zviditelnily zejména Radana a Saša Blahutovy, které své sicilské chrty vystavují v širokém okolí, i daleko za hranicemi našeho státu.

Dnes sicilského chrta můžeme vidět po celé zemi jeho původu. I když zde všichni zdaleka nemají průkaz původu, jsou to bezesporu čistí cinercové. Ovšem kromě Sicílie a Itálie je ve všech zemích spíše raritou.

Rozdíl mezi faraonským a sicilským chrtem není na první pohled až tak markantní, a proto na fotografiích si je nejeden kynolog splete. Existuje 11 bodů, ve kterých se tito psi odlišují. Nejvýraznějším rozdílem je velikost a tvar těla. A i když je díky své velikosti praktičtější než faraónský pes, nikdy se nestal početným plemenem, a vidět je opravdu jen výjimečně.

Co se týče zevnějšku, nevyžaduje téměř žádnou péči. Stačí ho čas od času překartáčovat a občas vykoupat. Líná minimálně. Velmi dlouho vypadá mladě, dokud ho neprozradí bílé chlupy kolem čenichu. Dožívá se poměrně vysokého věku, průměrně kolem 14 let.

Zdraví má poměrně pevné, jen spíše ojediněle se může vyskytnout např. patelární luxace, šelest na srdci či některé oční choroby.

Fenky často hárají jen jedenkrát za rok, nebo s delšími intervaly mezi jednotlivým háráním (8 až 10 měsíců).

Zkrácený standard plemene

Celkový vzhled: pes původního (primitivního) typu, elegantních a štíhlých tvarů, střední velikosti, který v žádném případě není těžkopádný, robustní a silný. Lehká tělesná stavba vykazuje mírně podlouhlé linie, tělo je kvadratického rámce, srst je jemná.

Důležité poměry:
– délka těla je rovna kohoutkové výšce (kvadratický rámec).
– hloubka hrudníku je maličko menší než výška od země k lokti.
– délka tlamy obvykle nedosahuje ani poloviny délky hlavy (poměr lebka: tlama je 10:8), ale preferováni jsou jedinci, jejichž délka tlamy dosahuje délky lebky.

Povaha a temperament: lovecký pes, přizpůsobený náročnému terénu, vhodný zejména pro lov divokých králíků. Velmi temperamentní, je zároveň jemný a oddaný.

Lebka: po délce oválného tvaru, horní osy lebky a tlamy jsou maličko divergentní nebo rovnoběžné. Horní profil lebky je jen maličko konvexní, takže vypadá téměř plochý. Šířka lebky mezi jařmovými oblouky nesmí být větší než polovina délky hlavy, nadočnicové oblouky příliš nevystupují, čelní rýha je jen slabě patrná, týlní hřeben a týlní hrbolek jsou jen slabě vyvinuté.

Stop: dobře zvýrazněný, zhruba v úhlu 140°.

Nosní houba: poměrně obdélníkového tvaru, poměrně velká, její barva odpovídá barvě srsti (tmavě oříšková, světle oříšková, masová).

Tlama: délka tlamy je alespoň 80 % délky lebky, její hloubka nebo výška (měřená uprostřed tlamy) dosahuje alespoň její délky, její šířka (měřená uprostřed tlamy) je menší než polovina její délky. Tlama je tedy špičatá, s rovnou horní linií, její spodní boční profil je určen mandibulou (spodní čelistí).

Pysky: jemné, tenké a napjaté, přesně zakrývající zuby spodní čelisti. Sliznice koutku pysků je sotva viditelná.

Čelisti a zuby: čelisti normálně vyvinuté, ačkoliv nevypadají silné. Spodní čelist slaběji vyvinutá, s ustupující bradou. Řezáky, usazené v čelistech kolmo, jsou v perfektní linii a vzájemně dobře sedí. Zuby jsou dobře vyvinuté, skus úplný a nůžkový.

Líce: ploché.

Oči: zdají se být poměrně malé, jsou okrové barvy, nejsou příliš tmavé, jantarové ani šedé, ani hnědé nebo tmavě oříškové. Jsou umístěné laterálně, s měkkým výrazem, oválné. Pigmentace okrajů očních víček odpovídá barvě nosní houby.

Uši: nasazené poměrně vysoko a vzájemně blízko, vztyčené a pevné, vnitřní strana ucha směřuje vpřed. Trojúhelníkový tvar ucha s úzkou špičkou, nesmí být kupírované. Délka uší není větší než polovina délky hlavy.

Krk: horní profil krku dobře klenutý (konvexní). Délka krku je stejná jako délka hlavy. Krk má přibližně tvar komolého kužele. Osvalení je viditelné, především podél krční páteře. Kůže jemná a napjatá, těsně přiléhající, bez laloku.

Hřbetní linie: rovná, elegantně spadající od kohoutku k zádi.

Kohoutek: zvednutý nad hřbetní linii, kvůli konvergenci ramenních lopatek je úzký. Harmonicky přechází v krk bez porušení linie.

Hřbet: horní profil rovný, se středně vyvinutým osvalením, délka hrudní části je zhruba třikrát větší než délka bederní části.

Bedra: délka beder dosahuje zhruba 1/5 kohoutkové výšky a jejich šířka je blízká jejich délce. Svaly jsou krátké a slabě viditelné, ale pevné.

Záď: horní profil poměrně plochý, sklon pod horizontálu dosahuje zhruba 45°. Délka suché a spádité zádi dosahuje zhruba třetiny kohoutkové výšky a její šířka je téměř polovinou její délky. Osvalení zádi není výrazně viditelné.

Hrudník: délka hrudníku je o něco větší než polovina kohoutkové výšky (asi 57 %) a jeho šířka (měřená v nejširším místě) je maličko menší než třetina kohoutkové výšky. Hrudník dosahuje, nebo téměř dosahuje úrovně loktů, ale není pod touto úrovní. Žebra jsou jen lehce vyklenutá, ale nikdy plochá. Obvod hrudníku je asi o 1/8 větší než kohoutková výška, to odpovídá poměrně úzkému hrudníku.

Spodní linie: spodní profil odpovídá rovnoměrně stoupající linii podél břicha bez výraznějšího porušení linie. Břicho suché a vtažené, slabiny stejné délky jako oblast ledvin (renální oblast).

Ocas: nízko nasazený, poměrně silný. Ocas je stejně silný po celé délce, poměrně dlouhý - dosahuje ke hleznu nebo pod úroveň hlezna. V klidu nesen v šavlovitém tvaru, v afektu nesen zvednutý nad hřbetem. Hladká srst.

Hrudní končetiny: rovné a paralelní. Při pohledu z profilu se vertikální linie vedená od hrbolku ramenního dotýká špičky prstů. Další vertikální linie, vedená od radiálně-humerálního (loketního) kloubu, rozděluje předloktí a zápěstí na dvě víceméně stejné části a končí v polovině délky nadprstí. Při pohledu zepředu musí končetina odpovídat vertikální linii vycházející od ramenního hrbolku, rozdělující předloktí, zápěstí, záprstí a tlapku ve dvě víceméně stejné části. Vzdálenost od země k lokti je maličko větší než polovina kohoutkové výšky.

Rameno: délka ramenní lopatky dosahuje zhruba 1/3 kohoutkové výšky, se sklonem pod horizontálu 55°. Horní špičky lopatek jsou uložené vzájemně blízko, skapulo–humerální úhel (úhel mezi lopatkou a pažní kostí) má velikost 115 až 120°.

Nadloktí: jeho délka je rovna polovině vzdálenosti od země k lokti. Téměř zcela rovnoběžné se střední rovinou těla, mírně skloněné pod horizontálu s patrným a výrazným osvalením.

Loket: posazený v úrovni nebo pod úrovní sternální linie, rovnoběžný se střední rovinou těla, humerálně-radiální úhel má velikost zhruba 150°.

Předloktí: jeho délka je rovna třetině kohoutkové výšky. Rovné a paralelní, kubitální-karpální jamka je dobře zřetelná, kostra je lehká, ale pevná.

Kloub nadprstí: přesahuje rovnou linii předloktí, nejmenší zápěstní kůstka vystupuje.

Nadprstí: jeho délka nesmí být menší než 1/6 vzdálenosti od země k lokti. Je širší než zápěstí, ale ploché a suché, mírně šikmé odzadu dopředu. Kostra je plochá a suchá.

Tlapky: oválného tvaru (zaječí tlapky) s dobře vyklenutými prsty. Drápky jsou silné a zaoblené, hnědé nebo masově růžové až hnědé, ale nikdy černé. Polštářky jsou tvrdé a mají stejnou barvu jako drápky.

Pánevní končetiny: rovné a paralelní. Při pohledu ze strany se vertikální linie vedená od nejzazšího bodu pánevní lopatky k zemi téměř, nebo zcela dotýká špičky prstů. Při pohledu zezadu vertikální linie, vedená od nejzazšího bodu sedací kosti k zemi, rozděluje hlezno, záprstí a tlapku na dvě stejné části. Délka pánevní končetiny představuje zhruba 93 % kohoutkové výšky.

Stehna: dlouhá a široká. Jejich délka je třetinou kohoutkové výšky, svaly jsou ploché a zadní strana je mírně konvexní. Šířka stehna je rovna 3 jeho délky. Ileum – femorální úhel je zhruba 115°.

Kolena: musí být na vertikále jdoucí od kosti sedací k zemi. Tibia-femorální (kolenní) úhel je zhruba 120°.

Bérce: o maličko kratší než stehna, se sklonem 55° pod horizontálu. Osvalení je suché a výrazné, kostra je lehká, rýha podél Achillovy šlachy je dobře vyznačená.

Hlezna: vzdálenost od chodidla tlapky k vrcholku hlezna není větší než 27 % kohoutkové výšky. Vnější část hlezna je široká. Tibia-tarsální (hlezenní) úhel je zhruba 135°.

Zápěstí: jeho délka je rovna třetině vzdálenosti od země k lokti. Je válcovitého tvaru a kolmé k zemi, bez paspárků.

Tlapky: mírně oválné s jinak stejnými charakteristikami jako přední tlapky.

Pohyb: cval, s občasnými fázemi klusu.

Kůže: jemná, po celém těle dobře přiléhající k podkožním tkáním. Barva se mění podle barvy srsti. Sliznice a pokožka nosní houby jsou v barvách popsaných pro nosní houbu, nikdy nesmějí vykazovat černé skvrny, ani být depigmentované.

Srst: na hlavě, na uších a na končetinách krátká, na těle a na ocasu polodlouhá (okolo 3 cm), ale hladká a přiléhající. Srst je rovná a tuhá jako koňská srst.

Barva:
– jednobarevná béžová, více či méně intenzivní nebo nevýrazná, jako isabella, sobolí (sable), atd.
– béžová s více nebo méně rozsáhlými plochami bílé (bílý znak na hlavě, na hrudníku, bílé tlapky, bílá špička ocasu, bílé břicho; bílý límec je méně ceněn). Jednobarevná bílá nebo bílá s oranžovými skvrnami je tolerována, béžová srst s příměsí maličko světlejších a tmavších chlupů je povolena.

Výška v kohoutku: psi od 46 do 50 cm, tolerance až do 52 cm. Feny od 42 do 46 cm. Tolerance až do 50 cm.

Hmotnost: psi 10 až 12 kg, feny 8 až 10 kg.

Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu, a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.

Vylučující vady:
– agresivita nebo bázlivost.
– konvergence os mozkovny a obličeje (kraniálních a faciálních os).
– konkávní čenichová partie.
– výrazný předkus nebo podkus.
– skvrny na rohovce.
– zcela svěšené uši nebo netopýří uši.
– ocas zatočený nad hřbetem.
– černé drápky.
– černé polštářky tlapek (prstové nebo prostřední).
– černá pigmentace, i částečná.
– jednobarevní hnědí nebo játroví jedinci.
– černé nebo hnědé skvrny.
– přítomnost černých nebo hnědých chlupů.
– žíhaná srst.
– černé sliznice.
– úplná depigmentace.
– výška nad hranicí určenou ve standardu nebo o 2 cm menší než spodní hranice standardu.
Psi, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.

Poznámka: psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.