Bulteriér Část pátá – bulíci a zdraví

Zdraví je u bulteriérů velice diskutovanou otázkou. Musím s potěšením konstatovat, že v poslední době přibývá chovatelů a majitelů, kteří dbají na zdraví svých pejsků, a nechávají je také dobrovolně testovat. Zmíním zde pouze nejčastější a nejběžněji se vyskytující nemoci, ale je třeba mít na mysli, že stejně jako jiná plemena, i bulíci mohou trpět jinou nemocí, alergií na krmivo, případně utrpět zranění jako např. zlomený drápek apod. I když si pořídíte štěňátko po testovaných rodičích, může se stát, že bude trpět nějakou vadou či poškozením. Proto je důležité mít již dopředu vyhlídnutého dobrého veterináře, kterého při troše štěstí využijete pouze k pravidelným očkováním a preventivním prohlídkám.

Jsem přesvědčená o tom, že poctivé vyřazování jedinců, kteří trpí dědičnými vadami, z chovu, a neopakování spojení, z nichž vzešli nemocní pejsci, povede jistě k ozdravení chovu. Přestože se nejedná o výsledek, který nebude patrný v řádu měsíců a let, ale spíše let a desetiletí, jsem toho názoru, že je to snaha užitečná a potřebná, pokud se i nadále chceme těšit ze zdravých a krásných bulíčků.

Srdce

Na onemocnění srdce může ukazovat zejména dlouhodobý kašel, zvýšená unavitelnost nebo dušnost, zejména pak po zátěži, apatie, snížený apetit, případně občasné mdloby. Výskyt těchto příznaků nemusí nutně znamenat srdeční onemocnění, ovšem pokud je u svého pejska pozorujeme, je vhodné vyčkat jednoho roku věku, kdy jsou již závažné srdeční vady odhalitelné kompletním odborným vyšetřením, a toto podstoupit. Kompletní vyšetření zahrnuje nejprve pohled a poslech, případně pohovor s majitelem ohledně příznaků, jejich výskytu apod., dále RTG hrudníku, EKG, sonografii, vyšetření krve, tlaku, angiografii a speciální sonografické vyšetření – tzv. doppler. Ne všechna onemocnění znamenají vyřazení pejska z běžného života, naopak, pokud budou správně a včas diagnostikována a léčena, může pejsek prožít i přes tento handicap plnohodnotný život. Problematika onemocnění srdce je rozsáhlá a pestrá, přičemž vady mohou být také různě kombinovány. Proto i v České republice existují speciální pracoviště, kde působí specializovaní veterinární kardiologové.

Ledviny

Často postiženým orgánem mohou být také ledviny. I zde se může jednat jak o vážná onemocnění končící smrtí, tak o vadu, která při správném přístupu a léčbě nemusí znamenat výraznou překážku. Jako u všech postižení je i zde nejdůležitější prevence. Ta by měla zahrnovat zejména nepřekrmování pejska zbytky lidských jídel, čokoládou a uzeninami, rozumné otužování, pravidelné sledování zdravotního stavu a v neposlední řadě vždy důsledné doléčení všech chorob, které by ledviny mohly v budoucnu zatěžovat. Na onemocnění ledvin lze usuzovat při výskytu následujících příznaků: zvýšená potřeba pití, častější močení, močové kameny a inkontinence. Ledviny jsou postiženy (ucpány) také v případě otravy, např. nemrznoucí směsí do chladiče, při kterém můžeme rozeznat ještě únavu, zvracení, průjem, potácivý pohyb a křeče. Podle průběhu rozlišujeme selhání ledvin akutní a chronické. K určení a diagnostice onemocnění ledvin slouží vyšetření krve, vyšetření moči (zjištění poměru UP/UC), sonografie, rentgen a biopsie. Vyšetření moči je vhodné i u zdravých jedinců opakovat jedenkrát ročně.

Hluchota

Hluchota může být získaná nebo dědičná (ta je častější). Získaná může nastat např. po zápalu mozkových blan. Dědičná hluchota má zřejmě původ v křížení s bílým anglickým teriérem v 19. století, nebo může pocházet z pozdějšího křížení s dalmatiny. Tato vada se vyskytuje hlavně v chovu bílých bulteriérů, bílí bulíci ale nejsou albíni. U zvířat s bílou srstí je hluchota vázána na absenci nebo nedostatek melanocytů, které jsou potřebné pro normální vývoj vnitřního ucha. Problém hluchoty byl z části odstraněn vytvořením chovu barevných bulteriérů (po roce 1920) a jejich novým křížením s bílými liniemi – protože hluchota se objevila jako následek nedostatku pigmentu a blízké příbuzenské plemenitby. Hluchota může postihnout jak obě uši, tak pouze jedno z nich. Problémem hluchoty ovšem zůstává její obtížná rozpoznatelnost, protože v případě skupiny štěňat bude hluché kopírovat chování sourozenců a jednostranně hluché štěně je ve skupině téměř k nerozeznání od slyšících. Na hluchotu můžeme částečně usuzovat při zmatenosti při hluku, lekavosti, horší orientaci v prostoru, případně zdánlivě bezdůvodné agresivitě a nervozitě. Jednoznačným potvrzením nebo vyvrácením hluchoty je z tohoto důvodu pouze tzv. BAER test, který u nás provádějí specializované a náležitě vybavené kliniky, při vyšetření se vždy používá mírná sedace. Testování je pak možné provádět od stáří pěti týdnů. Pokud pes neutrpí v průběhu života žádný úraz, není nutné toto vyšetření opakovat. Vzhledem k obtížné diagnostice jsou často méně postižení jedinci označeni za zdravé a dávají více či méně postižené potomstvo. Výraznou měrou tak převažuje hluchota vrozená. Přestože se jedná o výraznou vadu, nejsou hluší pejsci vyřazeni ze života, a mohou se pod odborným a zejména laskavým vedením věnovat jak psím sportů, výcviku, tak např. canisterapii. Na závěr je třeba dodat, že uši jak zdravých, tak hluchých pejsků je samozřejmě nutné pravidelně kontrolovat a čistit.

Neurologická onemocnění

Určitě jste již viděli svého pejska chytat vlastní ocásek. Pokud se jedná o krátkodobý stav, který vymizí, je způsoben často stresem nebo pouze nudou. Pokud ale toto chování trvá déle, pes při něm ztrácí zájem o potravu, vodu a své okolí a při pokusech ho zastavit je schopen pokousat své majitele, pak se jedná o závažné neurologické onemocnění, tzv. spinning.
Poměrně malý počet bulíků trpí epileptickými záchvaty, pokud už se nějaký najde, tak k projevení dochází obvykle mezi 6. a 18. měsícem věku. Příčinou epilepsie může být onemocnění mozkové tkáně, onemocnění jiných orgánových systémů nebo funkční omezení mozku. Mezi hlavní charakteristické rysy epileptických záchvatů patří ztráta sebekontroly, náhlý začátek a náhlý konec záchvatu a fakt, že projevy záchvatů bývají většinou stejné. Rozeznáváme záchvaty malé, záchvaty velké, které jsou u psů nejčastější, a tzv. status epilepticus (tedy velmi prodloužený velký záchvat). Z diagnostických metod se používá zejména EEG, magnetická rezonance a počítačová tomografie. Epilepsie se léčí antiepileptickými léky, jejichž vysazení může být zváženo, pokud po dobu jednoho roku nedojde k záchvatu.

Neurologickým onemocněním, které je třeba odlišovat od dominantní agrese, je tzv. syndrom zuřivosti. Na rozdíl od klasické agrese tento syndrom není možné napravit správným výcvikem.

Onemocnění pohybového aparátu

Protože jsou bulíci většinou silně osvalení, mají vrozenou náchylnost k natržení šlach, vazů, k výronům a vymknutím. Mezi onemocnění pohybového aparátu také řadíme luxaci pately a dysplazii kyčelního kloubu. Důležité z hlediska těchto poruch je nepřetěžovat pohybový aparát příliš brzy. V případě, že u pejska sledujeme kulhání, je vhodné zavést klidový režim a zajistit, aby pejsek nohu nezatěžoval. Pokud kulhání nevymizí, pak navštívíme veterináře k podrobnějšímu vyšetření.

Dědičný sklon mají bulíčci k tzv. luxaci pately, tedy vykloubení čéšky. Klinicky se objevuje již ve stáří 4 až 6 měsíců věku, příznaky závisí na stupni postižení a hodnotí se stupněm 0 až 4. Jedná se o onemocnění kolenního kloubu, příčinou je strmé postavení hlavice kloubu na krčku femuru (stehenní kosti), tím je změněna osa natahovače stehna, a proto dochází k vymknutí. Další z příčin může být i ztráta normální pružnosti a oslabení vazů, či nedostatečné vyvinutí kloubní hlavy. Může být vrozená (zděděná), nebo získaná (způsobená zraněním). Mezi klinické projevy patří nadlehčování končetiny, střídavé až permanentní kulhání. Terapie je konzervativní (medikamentózní léčba) a chirurgická (hlavně u těžších stupňů luxace – operace kolenního kloubu). Vyšetření se provádí nejdříve v jednom roce.

Přestože mezi moderními plemeny patří bulteriér k nejzdravějším, co se kyčlí týče, může se i u něj objevit dysplazie kyčelního kloubu. Je to morfologická anomálie kloubní jamky a deformace kloubní hlavy femuru (stehenní kosti). Částečně se dá ovlivnit výživou a způsobem chovu. Již u půlročních štěňat lze pozorovat příznaky jako je neochota k vstávání, snadná unavitelnost, kulhání, neochota vyskočit do výšky. U starších psů obtíže při vstávání či drobivá chůze. Tato vada se posuzuje dle RTG snímků v rozmezí stupňů 0–4. RTG je možno provádět až po úplném ukončení vývoje kostry, tedy od 12 měsíců stáří. DKK je prakticky nevyléčitelná, můžeme zmírnit její průběh (omezení zátěže, podávání chondroprotektiv či antiflogistik). Jedinou prevencí je vyřazování z chovu.

Kožní onemocnění

Psí kůže je skoro stejně citlivá jako kůže lidská, proto i pejsci trpí různými kožními onemocněními. Bulící jsou k chorobám kůže zvlášť náchylní, a to obzvláště bíle zbarvení jedinci. V reakci na alergeny se může rozvinout hypersenzitivita, atopie - svědivá alergická kožní reakce. Mezi příznaky patří svědění, případně druhotné kožní změny, a to zejména v oblasti hlavy, tlapek a řídce osrstěných míst.

Smrtelným onemocněním kůže je akrodermatitida, tedy vrozená porucha vstřebávání zinku. Takto postižená štěňata jsou slabá, méně sají, zaostávají v růstu a obvykle umírají ve stáří sedmi měsíců, maximálně dvou let.

Mnohem méně závažným onemocněním je tzv. neurogenní dermatitida, tedy nutkavé olizování jedné části těla, které vede až k odstranění srsti a vytvoření ošklivých ran. Toto onemocnění se většinou úspěšně léčí kortikosteroidy.

Často se může vyskytovat také ekzém mezi prsty, který může být doprovázen svědivostí a pupínky. Může se jednat pouze o reakci na např. posolené chodníky, ovšem vždy je lepší navštívit veterináře, aby vyloučil závažnější příčinu, případně doporučil vhodné přípravky.

Tak jako jejich lidským páníčkům, ani pejskům se nevyhnou různé úrazy a onemocnění. V případě onemocnění vrozených, získaných dědičně, je nejlepším, byť poněkud zdlouhavým řešením, jejich pečlivá diagnostika a nepoužívání postižených jedinců k chovu. Z pohledu nemocného pak mírnění nepříjemných příznaků a zajištění co nejvyšší kvality života. Pokud jde o onemocnění získaná, je v první řadě na místě prevence, a to jak ve formě pravidelných kontrol a očkování, tak ve formě kvalitní a odpovídající stravy a zátěže. Pokud již pejsek onemocněl, je třeba dbát rad veterináře a zodpovědně přistupovat k jeho léčbě až do úplného vyléčení, nebo stabilizování stavu. Bulík je díky svému temperamentu náchylný k různým úrazům, kterým se často ani při nejvyšší opatrnosti nedá zabránit. Pokud jde o drobná běžná zranění, pak postupujeme podobně jako při léčbě páníčků, tedy omezením zátěže, desinfekce apod., pokud se nám zranění jeví závažnější, je vždy lepší navštívit veterináře a postup s ním minimálně konzultovat. Jen zdravý a veselý bulíček dělá svému pánovi radost, ovšem i nemocní pejsci mají právo na co nejplnohodnotnější život, který jim jejich omezení dovoluje, a nemoc nemusí vždy znamenat konec velkého přátelství.