Svět podle psa – část 12. Průvodce labyrintem psích emocí – Volání divočiny aneb Útěkáři
Droga jménem adrenalin
Naši psi potřebují nejen naši péči, přísun kvalitní stravy a lásku, ale také spoustu pohybu, her se svými psími kamarády, práci, trénink, podněty a dobrodružství. Když nemají možnost vybít svou nezměrnou energii, přesměrovávají ji k nežádoucím činnostem – k ničení bytového zařízení atd., a pokud k tomu mají možnost – k útěkům, aby si na svých „ilegálních“ výpravách zajistili přísun zážitků a adrenalinu sami. Tyto „samostatné expedice“ jsou nejen nevhodné a obtěžující okolí, ale mohou psy ohrozit i na životě. Mnoho takových „výzkumníků“ končí v lepším případě v útulcích, v horším pod koly aut, na „pekáči“ zvrhlíků nebo hynou kulkami myslivců. I v psích útěcích hrají rozhodující roli emoce – psi prahnou po podnětech, které jim jejich majitelé neposkytují.
Notoričtí útěkáři
V rámci objektivity nutno hned v úvodu zdůraznit, že existují psí plemena, která mívají s přivoláním problém a jež inklinují k potulkám. Patří k nim např. sibiřští huskyové, aljašští malamuti, grónští psi a další severská tažná plemena, Shiba Inu, hokaido ken, občas českoslovenští vlčáci, teriéři a další plemena, která byla vyšlechtěna k samostatné práci a k samostatnému rozhodování v řešení různých situací (např. Karelský medvědí pes, lajka atd.). A samozřejmě i celá plejáda nezvládnutých, nevychovaných psů všech plemen a „neplemen“.
Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi píše: „Existují plemena psů, která si ještě v mimořádné míře uchovala původní vlastnosti divokých psů. To jsou psi, kteří jsou doma vysloveně vzorní, někdy dokonce mimořádně rozmazlení. Jakmile se však ocitnou bez vodítka v přírodě, okamžitě jsou pryč – prostě zmizí a všechno volání a hledání je marné. Od hodiny se vrátí k volnému životu a věnují se štvaní kořisti. Něco takového neexistuje jen u psů, známe to i u koní a ještě známější to je u evropských krátkosrstých koček. Kdo se už někdy pokoušel odchytit takovou polodivokou kočku, která se dostala do volné přírody, i když třeba ještě pár minut předtím nám seděla na rameni a za blaženého předení si o nás třela hlavičku, ten ví, jak téměř životu nebezpečné se takové kočky při dotyku mohou stát.“
Tulákem se pes nerodí
Navzdory předcházejícím slovům je však možno tvrdit, že žádný pes se tulákem nerodí. Přesnou analýzu tohoto faktu realizoval rovněž Eberhard Trumler (ve stejné knize) těmito slovy: „Tvrzení, že ten nebo onen pes je ‘rozený tulák’, dokazuje neporozumění psí povaze. Tulákem se žádný pes nerodí, ale stává se jím pod vlivem negativních vlivů prostředí. První, co se štěně na začátku čtvrtého týdne života, tedy po prvním opuštění hnízda v 21. dnu života, musí naučit a co mu je také od staršího psa neustále zdůrazňováno, je, že se smí vzdálit od hnízda jen dva až tři metry – ani o centimetr dále, jinak následuje trest. To je v přírodě velmi důležité, protože štěně, které se odváží příliš daleko, nemá možnost se uchýlit pod ochranu hnízda, když jeho život ohrožuje např. větší dravý pták. Tato neviditelná hranice se postupně rozšiřuje, čím více se vyvíjejí pohybové a běžecké schopnosti štěněte. Pod dohledem dospělých zvířat si od sedmého týdne vyhledávají ke svým hrám i poněkud vzdálenější, přehledné terény, ale přesto zůstávají až do konce pátého měsíce života těsně svázáni s úzce ohraničeným domácím teritoriem! Teprve potom, když mladí psi dostatečně zesílí, začnou je staří brát s sebou do vzdálenějších lovišť. Do té doby však už měli dostatečnou možnost se naučit, jak důležitá je soudržnost a že bez doprovodu starších zvířat není možné opustit vykázaný prostor. Pokud člověk udělá tu chybu, že začne štěně brát ještě před pátým měsícem u nohy mimo místo bydliště, nevědomky pokládá základní kámen k tomu, aby se později z jeho psa stal tulák. (Tuto ‘chybu’ udělá prostě každý, jinak bychom pár měsíců nevytáhli ‘paty z domu’ – pozn. aut.) Protože u pěti- až šestiměsíčního mladého psa je normální, že občas se staršími zvířaty vyráží na ‘výlety’, snadno se stane, že začne na vlastní pěst vyhledávat cesty, s nimiž se příliš brzy seznámil na procházkách, zvláště tehdy, když je nedostatečně zaměstnán. Šikovně využívá každé možnosti nenápadně se vykrást, a pokud při těchto prvních výpravách získá pozitivní zkušenosti, je položen pevný základ pozdějšího toulání. V devátém až desátém měsíci se k tomu ještě přidá přirozený pud, protože v této době v přírodě dochází k oddělování silnějších mladých vlků. (Mladí vlci se od rodinné smečky oddělují výrazně později, zpravidla až kolem 24 měsíců – pozn. aut.) Tady už pomohou jen nepřekonatelný plot nebo dveře, které nedokáže otevřít ani pes, ani nikdo cizí. K tomu se musí připojit ještě sebedisciplína domácích, kteří nesmějí nikdy zapomenout pečlivě zavřít dveře. Jiná cesta neexistuje!“
Lákadla
Zvěř – kořist
Velkým lákadlem pro psy, kteří jsou na vycházkách „na volno“, je vyplašená zvěř. Vábení ke štvanici odolá pouze skvěle vychovaný a vycvičený pes. Pro psovité šelmy existuje zásadní pravidlo: Co prchá, to je kořist; kořist je třeba pronásledovat, štvát a uštvat! Loveckou vášeň psů je třeba tlumit a korigovat. Náhradou a odreagováním jejich touhy po pronásledování kořisti může být hra, případně sport (např. coursing).
„Sotva by nějaký pes ublížil srně, i kdyby ji opravdu dostihl,“ píše Eberhard Trumler. „Většinou je se svým úspěchem tak spokojen, že se obrací a vrací se zpátky k nám, radostně vzrušený a nadšený z prožitého dobrodružství.“ Psi většinou skutečně zdravou dospělou zvěř nedohoní – nemají na to schopnosti (pokud ovšem nepracují ve smečce), výjimkou mohou být chrti. (V rámci objektivity musím říci, že jsem sledoval závěr „úspěšného“ lovu dvou československých vlčáků na srnu: nejenže srnku dohnali, ale dokonce ji utloukli náhubky, jimiž byli opatřeni.) Totéž ovšem neplatí o mláďatech divoké zvěře či o handicapované zvěři. Pokud jsme kynologové, jsme automaticky milovníky a ochránci přírody: lesní děti rozhodně nesmíme nechat zneklidňovat a honit psy, tudíž lovecké vášně svých psů nemůžeme a nesmíme (!) tolerovat. V dobře zazvěřeném terénu bychom neměli riskovat a měli bychom ponechat psa na vodítku. Eberhard Trumler radí: „Nepřivázaného psa na procházkách musíme zvykat na to, že se musí stále držet v naší blízkosti a že nesmí utíkat příliš daleko dopředu. Tak budeme mít nejlepší možnost ho zavčas odvolat. Jakmile pes jednou zjistí, že jsme bezmocní, nemůžeme se pokusit o nic lepšího než předat jeho výchovu odborníkovi.“
Zamysleme se nad větou Elizabeth Marshall Thomasové: „Vysvětlujeme-li myšlení zvířat jako pouhý instinkt, přehlížíme skutečnost, že instinkt je jenom elegantním základem pro vyvinutí intelektu, neselhávajícího zařízení, které vede každý druh k tvorbě myšlenek.“
| Zkuste fintu: pokud se pokoušíte přivolat psa, který je zaujat štvaním kořisti – je zbytečné hystericky řvát a běžet za psem. Naopak: opakujte nekompromisně povel – Ke mně! – a pohybujte se směrem pryč od psa. Tato taktika velmi často zabere, ve psu se svářejí rozpolcené emoce a často se rozhodne urychleně následovat svého pána. |
Cyklisté a běžci
Pro některé psy jsou velkým lákadlem cyklisté a rekreační běžci. Jejich pohyb je opět spouštěčem pro následování. Tuto nectnost nemůžeme psům trpět: riskovali bychom zranění a spoustu dalších nepříjemností.
Láska
Velkým problémem je, pokud pes–samec narazí na stopu hárající fenky: vábidlo je pro něj nesmírně lákavé. Vzhledem k tomu, že psi–samci jsou neustále připraveni k páření, jsou potlačování a korekce tohoto pudu svízelné. Z toho důvodu se psi, v jejichž okolí se nachází fenka v estru, snaží prchnout a vyhledat ji. Stejně tak i roztoužené fenky, když jejich hárání kulminuje v nejvhodnější době k páření, se mohou snažit o útěk, aby mohly samce přivábit. Zde je pouze jediná rada: zamezit roztouženým milencům v úniku.
Myšlení + emoce
Emoce velmi úzce souvisejí s myšlením a vzájemně se podmiňují. Elizabeth Marshall Thomasová tento problém vyjádřila precizně: „Myšlení a emoce přece mají vývojovou hodnotu. Nemyslili bychom a neprožívali bychom emoce, kdyby byl pravdou opak. Myšlení je výkonný a účinný mechanismus, bez nějž bychom se my i mnoho dalších živočichů jenom těžko obešli. Díky intelektu, tedy schopnosti učit se a uvažovat, si organismus jako například člověk nebo pes dokáže poradit s různorodou řadou problémů, které by vyžadovaly neuvěřitelné množství pevných spojení, kdyby bylo chování vedoucí k vyřešení každého problému předem naprogramované.“
Post scriptum
Naprosto mimořádnou studii o etologii jejího toulavého Sibiřského huskyho Míši zaznamenala americká autorka Elizabeth Marshall Thomasová ve skvělé knize Soukromý život psů (nakl. Abies, Pulčík 1994).
