Špaček obecný Sturnus vulgaris, Linnaeus, 1758
Rozšíření špačka u nás a jeho počty
Špaček je na našem území rozšířen zcela rovnoměrně a při všech předchozích mapovacích akcích byl zjištěn jako hnízdící pták prakticky v každém mapovacím čtverci. Vystupuje až vysoko do hor, je však spíše ptákem otevřené zemědělské krajiny. Hluboké lesy nijak nemiluje, ale protože hnízdí v dutinách, setkal jsem se s ním jako s hnízdícím ptákem dobře dvě stě metrů od kraje lesa. Až do současnosti je nejhojnějším v okolí lidských sídel. Jednoduše proto, že lidé mu na zahrádkách vyvěšovali hnízdní budky a dávali mu nepřehlédnutelnou možnost k hnízdění. Odkdy se tento zvyk rozšířil, není dost dobře známo. Nicméně je možné prohlásit, že byl tento zvyk jistě obecně rozšířen již v polovině devatenáctého století. Brehm se totiž odvolává na německého přírodovědce Lenze, který pozoroval špačky a podrobně vypočítával jejich užitečnost. Zmiňuje se přitom o tom, že pozorování špačků je snadné právě proto, že hnízdí v nabízených budkách. Lenz žil v letech 1798–1870. Zvyk vyvěšování hnízdních budek by asi bylo možné posunout ještě dále do minulosti, ale podrobně jsem tuto záležitost nestudoval. Nicméně i tak je možné říci, že na početnosti špačků se člověk výrazně podepsal, a to nikoliv záporně, ale kladně, když jim poskytoval dobré podmínky k rozmnožování. V současnosti se sice zvyk vyvěšování budek pro špačky netěší tak vysokému zájmu jako v minulosti, soudě podle toho, kolik jich mohu ve svém okolí nebo na cestách pozorovat. Špaček však není v možnostech hnízdění omezován. Některé možnosti mu poskytujeme i bezděky. Třeba panelové domy jsou zateplovány polystyrenem, jenž pod omítkou náramně zní uším strakapoudů, kteří do něho horlivě tesají své dutiny. Jestliže v takové dutině strakapoud skutečně zahnízdí, pak hnízdí pouze jednou. Potom je taková dutina volná pro další nájemníky, na řadě jsou obvykle právě špačci. Špaček je názorným příkladem ptáka, který dokázal využít možností, jež mu člověk nabídl, ať již bezděky, nebo záměrně. Jestliže v polovině osmnáctého století byla naše země v podstatě odlesněna, logicky nemohl mít ani špaček tolik možností k rozmnožování jako později. Nejenže mu lidé začali věšet hnízdní budky, že rozloha lesů dnes tvoří asi třetinu území, ale nespočet možností nalézá i na území, která člověk v podstatě opustil. V polích i na okrajích vesnic najdeme dnes zbytky ovocných sadů, dříve pečlivě ošetřovaných, dnes zpustlých. Staré ovocné stromy bývají plné různých dutin špačky využívaných. Staráme se tak o špačky stále dobře. Nemusíme mít o ně žádný strach. Mezi roky 1973 a 1989 se jeho početnost prý viditelně snížila, ale následně byl zaznamenán opět nárůst jeho populace. Naposledy bylo uváděno v roce 2003 na osm set tisíc až jeden milion šestkrát sto tisíc hnízdících párů špačků na našem území. Každoroční nárůst byl odhadován na 1,83 %. Jestliže si uvědomíme, že špaček hnízdí dvakrát ročně a průměrný počet mláďat v prvním hnízdění bývá pět, ve druhém čtyři, musí být úmrtnost nezkušených ptáků opravdu vysoká. Pokud by nebyla, musel by se nárůst blížit k nějakým deseti procentům.
Chování špačků
Špaček je pták tažný, který od nás na zimu odlétá. Špačci však netáhnou nijak daleko. Spokojí se s pobytem v západní Evropě, maximálně létají do severní Afriky. A vracejí se k nám značně brzy na jaře. Když jsme jezdívali na světové šampionáty C.O.M., potkávali jsme obří hejna vracejících se špačků v okolí Frankfurtu nad Mohanem nebo až v okolí Würzburgu na rozhraní ledna a února. Tato obří hejna zapadala k noclehu do starých stromů v centru města. Auta zaparkovaná pod takovými stromy zmizela pod vrstvou špaččího trusu. Takové nemilé zkušenosti mají se špačky i v Římě, kam si v několika málo posledních letech zvykli na zimu létat. V průběhu osmdesátých let minulého století se takto špačci chovali na některých místech i v Praze. Nocovali tak od poloviny srpna asi do konce září také na stromech, které rostly na malém ostrůvku pod Karlovým mostem. Tady v podstatě nikomu nevadili. Horší to bylo v případě starého jasanu, který rostl na vnitřním dvorku u Havelského náměstí na Starém Městě. Pod stromem se v podstatě v pozdních odpoledních hodinách nedalo projít a muselo se to tady každodenně splachovat hadicí. Špačci si to tu oblíbili a nedali se odradit. Mám však dojem, že tato nepříjemná pražská nocoviště již zase zanikla. Nejobvyklejším nocovištěm špačků koncem léta jsou rozsáhlé rákosiny u břehů rybníků. Ale ne všude. Zdá se, že špačci svoje nocoviště mění. Na hejna špačků se nabalují dravci, kteří se snaží nějaké to sousto ulovit. Velké hejno je právě obranou proti útokům pernatých dravců. Prvotní metoda je lehce pochopitelná; více oči více vidí. Případný útočný šik může dravce i zahnat. Pozoroval jsem právě loni, jak hejno špačků zaútočilo na samce krahujce, který raději zmizel. Hejna špačků jsou nějakým způsobem organizovaná a mají i jakási společenská pravidla. Všimněte si, že špačci, kteří se posadí na dráty elektrického vedení, udržují mezi sebou téměř přesné rozestupy. Poruší-li některý toto pravidlo, ihned obdrží výchovný klofanec. Špačci jsou hejnoví ptáci, ale nejsou kontaktní. Takoví astrildovití, jak to jejich chovatelé dobře znají, jsou naopak kontaktními ptáky. Sedí namačkáni vedle sebe, mnohdy i jeden na druhém, aniž by to těm ve spodní řadě nějak výrazně vadilo. Velká hejna špačků na tahu nebo před zapadnutím na nocoviště někdy předvádějí zázračné letecké manévry, které na fotografiích dávají úchvatné abstraktní obrazy. Před časem zvítězila ve světové soutěži fotografií z přírody ta z Říma, kde špačci pořádají manévry, když okolo nich krouží sokol.
Špačci a jejich vztah k jiným druhům ptáků
Nedávno se objevila na internetu fotografie, jak samice krahujce drží ve spáru na zemi špačka. Špaček je v podstatě pro krahujce téměř ideální kořistí, kterou může zdolat. Je dostatečně velký k dobrému nasycení a jako jedinec se nemůže dost dobře bránit. Podle Uttendörfera, jak uvádí dr. Jirsík, je co do početnosti krahujčích úlovků špaček až na jedenáctém místě – na prvním je vrabec domácí. To je způsobeno tím, že ke špačkovi se na vzdálenost úspěšného útoku krahujec dostane méně často. Prostě nemá tolik příležitostí. Špaček sice hnízdí jednotlivě, ale i v době hnízdění rád sbírá potravu ve společnosti více špačků. Platí tady opět zásada, že více očí více vidí. Ale nejen to, špačci rádi využívají při sběru potravy i přítomnosti některých krkavcovitých, v Praze hlavně havranů polních. Ti jsou nejen dostatečně velcí, takže je útoky krahujců nijak neohrožují, navíc však havrani krahujce nenávidí a nevynechají žádnou příležitost, mohou-li je prohnat. Přítomnosti havranů rádi využívají i kavky. Každoročně pozoruji na travnaté pláni u nás před domem, jak havrani sbírají potravu v přítomnosti kavek a špačků. Oproti tomu další z krkavcovitých, Straka obecná, je jednoznačně zhoubným škůdcem. I pro špačky. Pozoroval jsem dokonce, jak se sice neúspěšně, ale přesto pokusila zaútočit i na dospělého jedince. Využila přitom vhodně svého postavení, když útočila střemhlavým letem na špačka, který na zemi sbíral potravu. Zajímavý je v tomto případě vztah havranů ke strakám. Havrani straky ve své blízkosti nestrpí, přiblíží-li se příliš, odeženou je. S kavkami létají často i ve společných hejnech. Straky potom často vybírají i hnízda špačků. Když jsou jejich mláďata větší a často již vystrkují hlavy z hnízdní dutiny, straka je dokáže vytahat.
Chov špačků
Dříve býval špaček v domácnostech často drženým ptákem. Mělo to několik důvodů. Jeho krmení nebylo až natolik složité, moučných červů se našlo v dřívějších selských usedlostech a zvláště mlýnech pod odloženými pytli dostatek. Špaček býval často držen i na volno. Snadno se ochočí a váží si dobrého bydla. Tehdejší hygienické představy nebyly zdaleka tak upjaté, jako jsou dneska. Viděl jsem špačka na volno ještě asi před čtvrtstoletím, ale kafe si tam z návštěv nedal nikdo. Špaček totiž kudy létá, tudy trousí. A protože miluje různé bobule, má řídký trus, po bezinkách výrazně fialový. Každý pták, když startuje, současně i trousí, zvláště při nějakém vzrušení, v úleku, aby ulehčil první fázi vzletu, někteří používají cílené troušení i k obraně. Bombardují nepřítele. Dělají to i špačci, hodně kvíčaly. Je znám případ sokolníka, jehož samice jestřába, uvázaná na posedu, byla bombardována hejnem kvíčal tak úspěšně, že nebyla schopná letu a musela být pečlivě umyta. Špaček byl dříve oblíbeným ptákem v domácnostech ze dvou důvodů. Jednak ve svém zpěvu napodobuje všemožné zvuky, které pochytil ve svém okolí, a naučil se proto částečně i lidské řeči, a za druhé – špaček chodí. Je jedním z mála malých ptáků, kteří neskáčou, ale chodí. Jako člověk. V současnosti brání chovu špačků ochranářské předpisy a já nevím o žádném chovateli, který by je držel. Občas jsem vídával odchované špačky na světových šampionátech, ale opravdu zřídka. Jiné je to s exotickými špačky. Těch je opravdu hodně a dosti chovatelů takové ptáky drží i u nás.
Systematika
Špačky řadíme do čeledi špačkovitých Sturnidae, Rafinesque, 1815, a má jich být na 114 druhů. Některým z těchto druhů špačků zůstalo české rodové jméno špaček, jiné rody nesou jméno vlastní. Další z těchto příbuzných našich špačků mají rodová jména majna nebo leskoptev. Většinou žijí v tropických krajích. Náš špaček patří do rodu Sturnus, který zahrnuje pět druhů. Špačky obecného, růžového a černého (jednobarvého) počítáme k evropským druhům, zbylé dva druhy, a to špačci červenozobý a východní, jsou asijské. Špaček černý žije ve Španělsku a špaček růžový je ve své podstatě stepním ptákem Ruska až Střední Asie. Jenže atraktivně zbarvený špaček růžový podniká někdy invazní nálety daleko na západ a byl již zjištěn až u nás. Může tedy být někdy, když se to právě hodí, považován i za ptáka z naší přírody. Mohou se na něj proto vztahovat i ochranářská omezení. Přesně to nevím, jejich případný chovatel si bude muset skutečnost ověřit sám.
Zbarvení špačků a rozeznávání pohlaví
Pokud by snad někdo zatoužil chovat i naše špačky, třeba z nějaké nostalgie, předávám drobnou informaci. Objevila se v novější publikaci švýcarských autorů Určování stáří a pohlaví evropských pěvců. Ačkoliv podle opeření nelze u špačků pohlaví rozeznat, tato publikace uvádí, že existují jisté znaky. Jde o zbarvení duhovky, u mladých ptáků již ve stáří 3–6 týdnů. Samec ji má mít jednobarevně tmavohnědou a od dubna kořen spodní čelisti zobáku modrošedý. Samice má mít duhovku sice opět tmavohnědou nebo hnědou, ale se světlým kroužkem, který může být různě široký. Kořen spodní čelisti zobáku v době, kdy je již připravena k hnízdění, tedy od dubna nebo i dříve, světle růžový. Špaček je v povědomí lidí zaveden jako černý pták, což je i není pravda. Po přepeření, tedy koncem léta, je kropenatý. Peří na zádech, bocích a prsou má bílé špičky. Tyto bílé špičky do jara téměř zmizí a špaček je černý, s kovovým leskem. Mladí ptáci jsou spíše do hněda, jak je vidět na fotografii.
Špaček vstoupil v současnosti svého ročního koloběhu života do fáze nepříjemného škůdce, když se živí převážně bobulemi, jež člověk považuje za svůj majetek. Lidem nevadí snad jen bezinky, po těch následuje až zdraví škodlivý průjem (pro lidi, nikoli špačky). Na pořadu dne je válka vinařů se špačky. Neobávám se však, že by snad špačci utrpěli zdrcující prohru. Píši jen proto, abych dal v čase té vojny ve známost něco více o ptácích, se kterými se zrovna bojuje.
