Rýžovník šedý Padda oryzivora (Linnaeus, 1758)
O původu rýžovníků a trocha historie
Rýžovníky známe v Evropě dlouho. Popsal je pro vědu již sám zakladatel systému Linné. Znamená to mimo jiné hlavně tolik, že již nejméně v roce 1758 byli tito ptáci v Evropě známí. Z celé čeledi dnešních astrildovitých pěvců znal Linné jen 13 druhů ptáků, mezi nimi právě i Rýžovníka šedého, kterého popsal a zařadil do systému jako Loxia oryzivora (Linnaeus, 1758). Stalo se tak v desátém vydání knihy Systema Naturae, díl 1, strana 173. Původ vzorku, podle kterého byl druh popsán, je určen jako Asie. V závorce se pak obvykle uvádí upřesněný původ vzorku Jáva. Původně byli ptáci rozšířeni na území dnešní Indonésie jen na ostrovech Jáva, Bali a Bawean. Kdy se opravdu živí ptáci anebo vzorky v podobě balků dostali poprvé do Evropy, však známo není. Tato část světa, odkud ptáci pocházejí, byla totiž v hledáčku dálkového obchodu od nepaměti. Nejsem historik, proto nevím ani zhruba nic o tom, kdy, kde a kdo si v Evropě opepřil svůj pokrm jako první. Jisté je jen jedno. Že se tak stalo opravdu hodně dávno. Obchod s kořením ovlivnil dějiny lidstva jako málokterá jiná skutečnost. Že existoval dálkový obchod mezi Evropou a východem již v pradávných časech, je jisté. Jak jinak by se objevila v Evropě slepice neboli kur domácí již někdy okolo roku 700 před naším letopočtem? Že Kolumbus hledal nové cesty na východ, protože ty pradávné se staly v oblastech dnešního Blízkého východu neúnosně drahé a nebezpečné, by mělo být ve všeobecné známosti. Celou oblast jihovýchodní Asie začalo obchodně ovládat někdy od šestnáctého století Holandsko a v Evropě byla známa pod jménem Holandská východní Indie. Šlo o složitý, celosvětový dálkový obchod, když do Evropy šlo především vzácné koření, ale sem, na východ, vozili stříbro původem až z Ameriky, protože právě tady byl o tento kov největší zájem. Někdo někdy přivezl z této oblasti i rýžovníky, bohužel dnes o tom již nevíme nic. Víme však, že je choval již na přelomu 18. a 19. století francouzský přírodovědec Vieillot, jehož jméno je dobře známé i z chovatelské literatury.
Dnešní rozšíření těchto ptáků může do jisté míry naznačovat i pohyb lidí po naší planetě. Rýžovník, původně pták vyskytující se na Jávě, je dnes zásluhou člověka rozšířen po celé jihovýchodní Asii i jinde, na příhodných místech světa. Je tu však oproti jeho původní vlasti i jistý rozdíl. Zatímco na Jávě byl a ještě i dnes je ptákem žijícím po okrajích lesů a vodních toků a hlavně v zemědělské krajině, jejímž hlavním produktem je rýže, v jiných krajích, kam se dostal jen zásluhou člověka, je jeho výskyt uváděn především v okolí velkých měst. V Indii je to Kalkata a Madras, na Srí Lance hlavní město Colombo nebo až na Floridě v USA v okolí Miami. Dnes se vyskytuje ve východní Číně, na Filipínách nebo až v Japonsku na ostrovech Honšú a jižním Kjúšú. Původním ptákem je však pouze v Indonésii, a to na již uvedené Jávě. Všude jinde byl introdukován. Že jeho život a vývoj jako druhu souvisí nějakým způsobem s hlavní plodinou jihovýchodní Asie, totiž rýží, je nabíledni. Rýže se v těchto krajích pěstuje systematicky od nepaměti. Dlouho před naším letopočtem, dobře dva tisíce let a možná ještě i déle. To máme do dnešní doby čtyři až pět tisíc generací rýžovníků neboli takto vysoký počet přenosů genetických informací. Že tito ptáci, kteří jsou v podstatě požírači travních semen, přičemž rýže není nic jiného než druh trávy, využili příležitosti ke snadnějšímu přístupu hodnotnější potravy, je jasné. Staré prameny se zmiňují o tom, že na Jávě při příchodu Holanďanů někdy v šestnáctém století žilo až osm milionů obyvatel. Jejich hlavní potravou byla zase rýže. Ta se musela pěstovat na opravdu velkých plochách. Rýže stála v pozadí vývoje člověka jihovýchodní Asie, právě tak jako za vývojem těchto ptáků. Dr. Immelmann uvádí zajímavý údaj, když říká, že rýžovníci chovaní v klecích a krmení tradičním krmením pro exotické astrildovité ptáky, totiž různými druhy prosa a lesknicí, se dožívají v průměru 2 až 3 let. Ale rýžovníci krmení ve větší míře rýží, samozřejmě neloupanou, případně naklíčenou, se dožívají v průměru až sedmi let. I tohle dokresluje, jak jsou tito ptáci na rýži vázáni. Současně je jasné, že jsou to ptáci opravdu velmi přizpůsobiví, když v jiných částech světa se musí bez tohoto svého nejdůležitějšího zdroje potravy nutně obejít, ale prosperují.
Rýžovníci a chovatelé
Rýžovníci jsou v dnešní době, a to již poměrně delší dobu, chovateli řazeni mezi takzvané ptáky domestikované. V Evropě byly skutečně velké populace těchto ptáků, které pocházely výlučně z klecních odchovů. Mnozí tomu však oponovali, když uváděli, že se tito ptáci dováží stále z východní Asie ve velkém množství do Evropy, kde jsou mnohem lacinější než ptáci z odchovů. Proto neustále docházelo k osvěžování krve ptáků v chovech, jejich domestikace se tak nemohla zplna projevovat. Tento názor je v současnosti minulostí. Dovoz těchto ptáků z oblastí, kde nebyli původní, nemohl být v žádném případě neetický. Nehledě na skutečnost, že v oblastech pěstování rýže jsou rýžovníci a jim příbuzné druhy po tisíciletí hubeni jako polní škůdci. Jsou dokonce konzumováni jako pochutina – napíchnutí na špejlích a ochuceni pálivou omáčkou. Přesto nemohou být považováni za v přírodě ohrožené ptáky. Znamená to jediné: všechno tohle má příroda nějak zakalkulováno. Obchod s nimi se podařilo zlikvidovat pomocí umělé mediální paniky. Proto je také v současnosti můžeme považovat za čistě domestikované ptáky. Jako k takovým k nim musí přistupovat i chovatelé.
U rýžovníků není již cílem jejich prostý odchov, i když ani ten není úplnou samozřejmostí, ale jejich chovatelé by měli usilovat o takové odchovy, kdy následující generace bude co nejvíce odpovídat představě, jak by ti ptáci vypadat měli, neboli danému standardu. Pokud se ohlédneme zpět, bylo to v podstatě u všech druhů astrildovitých stejné. První odchovy, kterých se od divokých ptáků podařilo dosáhnout, bývali ptáci slabší tělesné konstrukce než jejich rodiče. Teprve později se situace opět srovnala, když chovatelé pářili opět jen ty nejlepší jedince a napodobovali tak přírodní výběr. U několika málo druhů, které dnes považujeme za domestikované, došlo pak i k přeměně tělesné konstrukce. Ptáci jsou větší než ti, kteří pocházeli z přírody, a jejich linie těla jsou vyšlechtěné podle předepsaného standardu. Jeden z domestikovaných druhů astrildovitých je dokonce zcela umělého původu, v přírodě se nikde nevyskytuje. Jde o chůvičku japonskou. Za domestikované druhy dnes považujeme zebřičky, japonské chůvičky, Amady Gouldové a rýžovníky. Velmi blízko k zařazení do této kategorie mají i stříbrozobky. Rýžovníci jsou však, řekl bych, opomíjenou kategorií. Největšímu zájmu chovatelů se těší zebřičky. Kategorie rýžovníků nebývá na soutěžních výstavách obvykle nijak silně obsazovaná.
Otázky standardu
Dá se říci, že u nás neznáme žádné jiné rýžovníky než právě ty domestikované. Všichni astrildovití, ať přírodní, nebo domestikovaní, se posuzují podle jednoho a téhož základního vzorce. Ideální vzor je hodnocen 100 bodů. Od tohoto ideálu se odečítají posuzovatelem zjištěné chyby. Při zjištění chyb závažných, kterých může být celá řada, se pták z posuzování vylučuje. Celkový ideál 100 bodů je rozčleněn na čtyři oddíly, pro které je určen předepsaný podíl z oněch 100 bodů. Nejdůležitější je část I. nazvaná typ, postava a velikost, na kterou je vyčleněno 40 bodů. II. Barva a kresba 35 bodů, III. Křídla a ocas 10 bodů, IV. Zobák a nohy 15 bodů.
Nejdůležitějším kritériem při prvotním pohledu je tedy vždy velikost ptáka. Nemusí být ovšem ten největší vždy vítězem, protože jeho proporce těla nemusí být v požadovaném souladu. V literatuře udávaná velikost délky těla ptáků je považována pouze za orientační údaj, protože délku těla od kořene zobáku po špičku ocasu nelze přesně změřit. Jestliže tedy náš starší standard udává délku těla 14 cm a P. Clement délku těla přírodního ptáka 17 cm, měly by takové rozdílné údaje vzbudit otázku. Přinejmenším by to mělo potvrzovat správnost požadavku na co největší postavu odchovávaných ptáků.
Pokud jde zbarvení současných rýžovníků, máme ptáky přírodního vybarvení, které se snažíme šlechtit tak, aby zůstalo beze změn oproti přírodním ptákům. A potom máme ptáky mutačního vybarvení. Jako první byli vyšlechtěni, prý v Japonsku, rýžovníci zcela bílí. Jejich opětovným křížením s přírodními ptáky vznikli rýžovníci straky. Straka musí být půl na půl, nikoliv zcela náhodná. Jenže existence strak měla neblahý vliv na čistě přírodní vybarvení, když se strakatost může projevovat jen jako drobná chyba (například malá bílá skvrnka pod zobákem v černém opeření ptáků). Všechno tohle se u rýžovníků posuzuje velmi přísně, když ptáci mají vlohy k tomu, aby vypadali na první pohled dobře. Náš první standard byl sepisován těsně před rokem 1980 a to byla doba, kdy se v podstatě vyskytovaly jen tyto uvedené barevné mutace. Mezitím se objevili i rýžovníci světle hnědé barvy, někteří z nich jsou označováni jako plaví, když mají červené oči. A rýžovníci světle šedé barvy, v podstatě pasteloví šedí, označovaní jako stříbrní. U všech těchto barevných rázů se musí přísně dbát na čistotu barvy a kresby, nesmí jít o viditelné Křížence strak. Nejvíce trpí bílí rýžovníci, kteří musí mít bílou barvu po celém těle opravdu sněhově bílou, přičemž velice často vidíte štěpitelné ptáky s šedými stíny, hlavně pak na zádech. Objevují se i ptáci, kteří nemají bílé tváře, černohlaví. Protože však na tvářích se objevuje spíše jen určitá strakatost, nikoliv čistě černá barva, nelze takové ptáky hodnotit jako hotovou černohlavou mutaci. Ne každé odlišné vybarvení lze považovat za novou barevnou mutaci.
Něco chovatelských poznámek
U rýžovníků jsou samci a samice k nerozeznání, když samce od samice nelze rozlišit podle vybarvení peří. Možná právě tohle do nějaké míry chovatele od jejich chovu odrazuje. Jako u mnoha dalších druhů astrildovitých lze samce odlišit podle zpěvu, což vám při nákupu na burze mnoho nepomůže. Avšak lze odlišit samce od samice i opticky. Musíte však již mít jisté zkušenosti, a také dobré oko. Samec má totiž o něco mohutnější zobák, který na slemeni poněkud vystupuje nad linii hlavy. Má i širší růžové okruží okolo oka.
Ptáci využívají při hnízdění v klecích hnízdní budky, ale dávají přednost budkám větších rozměrů. Jednak jsou větší tělesné konstrukce, mají dokonce největší postavu ze všech druhů astrildovitých, ale hlavně rádi staví jakoby zdvojené hnízdo. Jedno maskuje hnízdo vlastní se snůškou, teprve v tom druhém je snůška. To slepé hnízdo je často využíváno samcem k přenocování. Odchovu rýžovníků lze docílit i v klecích, samozřejmě pokud možno větších rozměrů. Lépe se však cítí ve voliérách.
Při krmení rýžovníků dáváme přednost prosu s větším zrnem a lesknici a podáváme i bezduchý oves. Doporučuje se i takzvaná paddy rýže, která však u nás není na trhu pravidelně. Výborným krmením jsou zelené klasy pšenice a ovsa, nejsou-li zrovna ošetřeny nějakým postřikem. Rýžovníci doplňují svoji stravu i občasným sběren hmyzu, který nahrazujeme v klecích vaječnou míchanicí. S tím musí zacházet chovatelé obezřetně, protože ptáci mají přece jenom omezenou možnost pohybu, spalují tak přijaté kalorie méně než ve volné přírodě.
Rýžovníci, kteří mají mohutnější postavu než ostatní příslušníci „drobotě“, se dají držet ve voliérách i s papoušky mírnější povahy. Třeba s neofémami nebo i roselami. Dokonce se zdá, že takové soužití prospívá na obou stranách. Přece jenom ptáci mají v takovém případě více zdravého pohybu. Rýžovníky bych však v každém případě v zimě držel v temperované ubikaci.
