Lichořeřišnice – Poklady z přírody 30
Výskyt
Lichořeřišnice pochází z horských oblastí And v Ekvádoru, Peru a Kolumbii, rozšířila se ale do mnoha dalších míst tropů a subtropů. V tropických a subtropických oblastech Ameriky a Austrálie, ale také Afriky i Asie zplaňuje, na Kanárských ostrovech se jí tak daří, že je považována za invazní rostlinu. Roste zejména v nížinách, ale snese i polohy až 3 000 metrů nad mořem.
U nás je oblíbenou letničkou, pěstuje se v zahradách, ale planě rostoucí ji naleznete jen zřídka.
Charakteristika
Některé druhy lichořeřišnice jsou jednoleté, jiné vytrvalé. U nás nejčastěji pěstovaná lichořeřišnice větší je jednoletou bylinou. Charakteristická je až pět metrů dlouhá, plazivá větvená lodyha, která se na okolních rostlinách přichycuje až 20 cm dlouhými ovíjivými řapíky listů. Samotné listy o průměru 3–10 cm jsou celokrajné nebo mělce laločnaté, lysé.
Původně oranžové oboupohlavní květy rostou na dlouhých, ovíjivých stopkách, zakřivená, špičatá kališní ostruha bývá 2 až 4 cm dlouhá, kališní lístky okrouhlé. Korunních plátků uspořádaných ve dvou přeslenech bývá 7–10. Lichořeřišnice se dnes pěstuje i s květy krémově bílými, žlutými, červenými, růžovými či fialovými. Kvete od června do října, plodem je třídílná tobolka.
Trocha historie
Některé druhy mají stonkové hlízy, ty jsou pro obyvatele And přinejmenším stejně důležité jako pro nás brambory. Hlízy dlouhé 5–15 cm jim zajišťují zdroj obživy. Od vysázení do sklizně uplyne 200–250 dní, po tuto dobu se o rostlinu nikdo nestará. Hlíznatou lichořeřišnici zkoušejí pěstovat i na Novém Zélandu. Syrové hlízy nejsou chutné, mají peprnou chuť a je potřeba je tepelně upravit. Chuť se dá zlepšit i zmrazením. Hlízy se používají také k léčbě kožních vředů a jako prostředek proti vším. Ovlivňují tvorbu některých mužských pohlavních hormonů, např. testosteronu.
Archeologické nálezy potvrzují, že pro hlízy byla lichořeřišnice pěstována již velmi dávno, domestikace se odhaduje na 5500 let př. n. l. Ve viktoriánské květomluvě znamená lichořeřišnice vlastenectví… Byla oblíbenou rostlinou prezidenta Spojených států Thomase Jeffersona.
První lichořeřišnice zřejmě do Evropy – konkrétně do Španělska – přivezl botanik Nicolás Monardes. V jeho zprávě se objevila už v roce 1569. C. Linnému připomínaly listy lichořeřišnice štíty a květy helmice probodnuté kopím a potřísněné krví. Tropaeolum vychází z latinského tropeum – trofej, vítězství v bitvě. Jako okrasné rostliny se pak lichořeřišnice dovážely po roce 1864. I dnes je především okrasnou rostlinou, využívá se ale i jako léčivka či pro zpestření jídelníčku.
Uvádí se, že lichořeřišnice podporuje správnou činnost močového měchýře a ledvin, má antibakteriální účinky – dokáže pomoct při salmonele, streptokoku a zlatém stafylokoku. Také se osvědčila při léčbě zánětu prostaty, vaječníků a žaludečních vředů, doporučuje se při zánětech horních cest dýchacích. Podporuje imunitní systém. Údajně také omezuje padání vlasů a tvorbu lupů.
Podává se čerstvá nebo ve formě šťávy, ze sušené se připravuje nálev či lihovodný roztok. Uvádí se, že účinkuje do dvou hodin po podání, po 16 hodinách působit přestává.
Skoro celou rostlinu lichořeřišnice také můžete využít v kuchyni. Poupata a nezralé plody naložené v octě se užívají jako náhrada pravých kaparů, mladé listy a květy se přidávají jako koření do salátů, pomazánek nebo polévek. Mají podobnou chuť jako řeřicha. Mohou být také ozdobou salátů nebo třeba chleba s pomazánkou.
Lichořeřišnice se doporučuje jako prostředek proti mšicím, škůdce omezí také v porostech dýní a košťálovin. Z listů lichořeřišnice a mýdlových vloček lze vyrobit insekticid.
Semena obsahují vysoké procento vysychavých olejů, mohou být využita při výrobě nátěrových hmot.
Co rostlina obsahuje?
Lichořeřišnice obsahuje především isothyokyanát benzylnatý, draslík, silice a bílkoviny. Listy jsou bohaté na vitamin C, semena mají zajímavý obsah železa a fosforu.
Pokud by vás zajímalo složení hlíz, jejich výživná hodnota je vysoká, suché obsahují téměř 80 % sacharidů, 15 % bílkovin a zajímavé množství beta-karotenu a vitaminu C.
Pěstování
Lichořeřišnice má ráda slunce, ale nevadí jí ani polostín. Kvete více v chudých půdách, přehnojení nemá ráda. Vyhovující je lehká, hlinitopísčitá, dobře propustná půda s neutrálním, až mírně zásaditým pH. Dostatek vláhy je při pěstování výhodou. Pěstovat ji lze na záhonech, v květináčích, truhlících i závěsných nádobách.
Semena se vysévají na začátku května přímo na stanoviště nebo je můžeme předpěstovat v pařeništi. Lichořeřišnice je velmi citlivá na mráz, nesnáší nízké teploty. K dostání je celá řada kultivarů, které se liší vzrůstem, ale zejména tvarem a barvou květů.
Sběr
Sbírají se semena, květy a nejčastěji mladé listy.
Zpracování
Zvířatům lze podávat celé nebo nařezané rostliny. Lichořeřišnici lze i sušit.
Využití pro drůbež
Lichořeřišnice poměrně rychle roste, a tak může být pravidelným doplňkem zeleného krmení. Kromě toho, že má dobrý vliv na zdravotní stav, drůbež ji také ráda přijímá, přímo ji miluje…
Celé rostliny se dají zavěsit např. na pletivo, slepice je rády ozobávají. Výhodné je zasázet lichořeřišnici kolem výběhu nebo voliéry. Pokud má pletivo dostatečně velká oka, drůbež rostliny ozobe, ale nezničí. Studie poukazují i na to, že lichořeřišnice může mít kladný vliv na využití sójových bílkovin.
Semena lichořeřišnice se dají použít jako prostředek na odčervení drůbeže. Také schopnosti lichořeřišnice odpuzovat hmyz lze využít, sušené listy lze přidat do podestýlky ve snáškových hnízdech nebo písku v popelišti. Slepičí hnůj má zase pozitivní vliv na výnosy lichořeřišnice…
Pro další druhy
Na lichořeřišnici si rády pochutnají také ovce, kozy i skot. Květy lákají včely. Studie provedené na samcích krys krmených hlízami lichořeřišnice prokázaly 45% pokles hladiny testosteronu.
