Střípky o ptácích
1. střípek
Onehdá jsem zakoupil v antikvariátu takovou starobylou knížku o ptácích, protože stála pouhou dvacku. No nekupte to. Byla sice v němčině, ale nabitá vědomostmi, které jinde najdete jen stěží. Sepsal to již v roce 1893 Hans Gadow, věhlasná osobnost ornitologie. Za jeho jménem je uvedena celá řada titulů, které neumím správně přeložit. Prostě někdo! Ta knížka má na 303 stran a mimo jiné jsou tam i tabulky, kde je uvedeno, jaký má který řád ptáků výrazné znaky. Jedním takovým znakem je i počet ručních letek v křídle. U řádu Anseres Gadow uvádí, že tito ptáci jich mají celkem 11. V dnešní době je tento řád nazýván Anseriformes, česky vrubozobí. Kachny, husy, labutě. Potom jsem na burze v holandském Zwolle zakoupil takový pěkný, barevný atlas těchto ptáků, Wildfowl of the World vydaný v Anglii v roce 1978. Na předsádce je celý dvoulist věnován kresbě kachny se šipkami, jak se která část jejího těla správně jmenuje. Letky ruční se v angličtině jmenují primaries a je jich tady nakresleno správně podle Gadowa jedenáct. Jenže je to špatně, protože kachny, husy i labutě jich mají ve skutečnosti jen deset. Pan profesor Šťastný, dřívější předseda České společnosti ornitologické, mně poslal fotografie křídel kachny divoké a zrzohlávky, které má uložené kdesi v jižních Čechách, snad na chatě. Na těch fotkách se to dá dobře spočítat. Pak také přítel Jiroušek, co má v Unhošti téhle havěti celý rybník, chytil nějaké kachny a labutě a ty letky jim přepočítal. Zase jen deset. Tak se podívejte, dobře sto let se táhne nepravda, chyba, které se dopustil věhlasný ornitolog, našimi vědomostmi a my neděláme nic jiného, než to šíříme dál. Nikdo nikde si nedal tu práci, aby nějaké kachně ty letky znovu spočítal.
2. střípek
Když v roce 1859 popsal americký přírodovědec John Cassin (1813–1869), jak dnes říkáme, drobného ptáka ze západní Afriky, kterého nazval Parmoptila woodhousei, česky rezohlávek mravenčí, zařadil jej mezi květozoby. Říká doslova: „This is the only birds from Western Africa that I have ever seen which belongs to the Pardalotinae.“ Česky to znamená, že je to jediný pták ze západní Afriky, kterého kdy viděl, který patří mezi květozoby. Text byl publikován v písemnosti, která se nazývá Protokoly akademie přírodních věd, ve Filadelfii, USA. U nás jej najdete v knihovně Akademie věd. Jiní ornitologové tohoto ptáka pak řadili jinak. To je dnes považováno za synonyma. Třeba synonymum Lobornis (Sharpe, 1874) nebo Rhodornis (Shelley, 1896). Dnes je tento pták řazen mezi astrildovité, i když je to do očí bijící nesmysl. Je naprosto jiný než všichni ostatní ptáci této čeledi a Cassin měl zřejmě opravdu dobrý postřeh. Jak k tomu mohlo dojít? Na základě jakých vědeckých poznatků? Vůbec ne! Jen na základě předpokladu, který se nota bene do dnešního dne vůbec nepotvrdil. Pan doktor Mlíkovský z Národního muzea je člověk, který se v ornitologické literatuře zatraceně vyzná. Sám bych to nikdy nenašel. Další americký ornitolog, James Paul Chapin (1889–1964) publikoval v roce 1925 svoji práci Klasifikace snovačovitých, ve které narazil i na problém řazení rezohlávků. Tenkrát však neměla ornitologie ani zdaleka tolik poznatků, jaké máme dnes. Mezi jinými je třeba říci, že dnes již astrildovité neřadíme do stejné čeledi snovačovitých jako za časů Chapina. Díky chovatelům můžeme dnes vědět, že astrildovití mají zcela specifický způsob, jakým jejich ještě slepá mláďata žadoní o potravu. To musí být opravdu hluboce geneticky zakotveno a mláďata rezohlávků se tak chovat nemohou, když jsou ptáky čistě hmyzožravými. Chapin je řadí mezi astrildovité, protože byl přesvědčen o tom, že až se najde jejich hnízdo, bude stejné jako hnízdo astrildovitých. Hnízdo rezohlávků se dodnes nenašlo. Ve sbírkách Britského muzea pak mají být jacísi ptáci uložení v lihu, o kterých se předpokládá, že jde právě o rezohlávky, a mají prý hrdelní kresbu. Jde zřejmě o omyl. Devadesát let se přebírají takové domněnky, aniž by se tím někdo opravdu zabýval. Názorný příklad toho, že v ornitologii je pořád nad čím bádat.
3. střípek
Dnes a denně se setkáváme s informacemi, jak ubývají ptáci z naší přírody. A jak ji musíme chránit. Proti tomu nelze v podstatě nic namítat. Kromě toho, že téměř nic nevíme o tom, jak bychom vlastně měli přírodu chránit. A jak to okolo nás vůbec chodí? Víme také starou belu. Když se začnete zajímat o to, kolik plochy je v našem státě nějakým způsobem chráněno, nezjistíte to sice zcela přesně, ale dospějete k předpokladu, že je to až třetina veškerého našeho území. Na krajině to v podstatě není nikde vidět. Všechna ta chráněná území, rezervace, národní parky, chráněná krajinná území však vyžadují rozsáhlý správní aparát, který jen na platech a povinných odvodech musí stát majlant. Myslíte snad, že oni vědí, jak to správně zařídit? Ale kdeže. Všechno jsou to jen předpoklady, ale také nezodpovědné pokusy, zase podle neověřených předpokladů. Především pak politika. Nedá se to ovšem nazvat hospodařením. Někdy ve dvacátých letech minulého století, když se začala sepisovat rozsáhlá Československá vlastivěda, byla myslivost považována za významné hospodářské odvětví. Dnes se názory vyvinuly tak, že většina lidí považuje myslivce za pouhé vrahy.
Zdá se, že většina ochránců by do přírody nezasahovala žádným způsobem. Mají sen, že by příroda okolo nás měla vypadat jako za praotce Čecha. To se stát nemůže za žádných okolností. Člověk vždy byl a je nedílnou součástí přírody a své okolí nejvíce ovlivňoval. To ovšem dokážou mnohé jiné druhy zvířat i rostlin, většinou však v důsledku činnosti člověka. Housenky předivky brslenové mohou tento keř zbavit listí dohola a zabalit jej do svých nití tak, že vypadá jako ozdobený vánoční stromeček. To je vidět zdálky. Činnost strak a sojek v podstatě neuvidíte, ale je mnohonásobně zhoubnější. Přesto je sojka dnes chráněným ptákem, dříve považovaná za největší škodnou. Straka se sice střílet může, ale nemusí. Důsledkem toho je, že sojky i straky se rozmnožily natolik, že jsou dnes všudypřítomné. To se musí projevit i na stavech drobných ptáků, když jim kdejaká škodná vyžere hnízda. Nebo – podle Československé vlastivědy se v roce 1910 střelilo na území Čech a Moravy na 1 022 prasat divokých neboli černé zvěře. V roce 1857 to bylo 407 kusů a ještě v roce 1953 486 kusů. Císařovna Marie Terezie totiž nařídila černou zvěř zavřít do obor, a protože tenkrát nemohl ještě každý mluvit do všeho, lidé museli jít a udělat to. Pak jsme obory znárodnili a posléze zrušili. Takže prasata mají pré. V roce 1980 se jich střelilo již 11 771. Mezi lety 2007 až 2013 se jich střelilo téměř milion, přesně 973 584. A dobře se ví, že by se jich mělo střílet mnohem více, aby se to v přírodě dalo do nějaké rovnováhy. Prasata sežerou všechno, na co přijdou. Kdo se tedy chce divit tomu, že nevidíme koroptve? Bažanti přežívají jen díky tomu, že jednak je myslivci znovu vysazují, a také proto, že hřadují ve větvích, kam za nimi prasata nemohou. A tomu všemu říkáme hospodářství a ochrana.
4. střípek
Existují některé druhy ptáků, které z našeho území zmizely docela anebo se objeví sem tam někde jako rarita. Třeba mandelík hajní či ťuhýk rudohlavý. Je však třeba říci, že takoví ptáci byli u nás v historické době zaznamenáni na okraji svého území rozšíření. Ona každá populace nějak pulzuje. Někdy se daří, jindy méně. Všechny závislosti vůbec neznáme, anebo jim připisujeme nesprávné důvody. Tu přílišnou chemizaci zemědělství, tu globální oteplování a všemožné další možné i nemožné. Co však již vůbec nechápeme, když se nějaká populace určitého druhu začne přímo opřekot šířit na další rozsáhlá území a my nevíme vůbec proč. Proč se jim daří natolik, že takhle expandují?
I u ptáků máme hned několik příkladů i z našeho území. Některé druhy jsou přitom i na novém území stálé, jiné tažné. Budu několik takových druhů ptáků jmenovat.
Asi nejnápadnější je hrdlička zahradní – Streptopelia decaocto (Frivaldski, 1838) – dříve balkánská, která se k nám začala postupně šířit, jak již její jméno napovídá, odněkud z Balkánu. A to v časech poměrně nedávných. Ani na Balkánu není zcela původním ptákem, když sem pronikla z Turecka někdy okolo roku 1900. Do Maďarska pronikla v roce 1930. V Praze byla zaznamenána v roce 1947, v Brně o něco dříve. Šířila se nadále a byla zaznamenána až na Islandu. Je tak rozšířena v podstatě v celé palearktické oblasti, když pronikla i do severní Afriky. Drží se lidských sídel, žije ve městech a vesnicích. Za potravou dokáže létat na velké vzdálenosti. To bylo prokázáno kdysi v Olomouci, kde se zjistilo, že k silům se slunečnicí tehdejších tukových závodů létaly tyto hrdličky až čtyřicet kilometrů.
Drobný zpěvný pták zvonohlík zahradní – Serinus serinus (Linnaeus, 1766) – považovaný kdysi jen za zeměpisnou formu divokého Kanára, což je dnes zapomenuto, obýval kdysi jen západní část evropského i afrického Středomoří, než se začal šířit dále do nitra našeho kontinentu. K nám pronikl již ve třicátých letech devatenáctého století. Největších počtů dosáhla jeho populace u nás v padesátých letech minulého století. Stále se s ním můžeme u nás setkat, i když již mnohem méně než dříve. Je to tažný pták.
Strnad zahradní – Emberiza hortulana (Linnaeus, 1758) – k nám pronikl také až v druhé polovině devatenáctého století, a to od severovýchodu. Šířil se podél severního okraje hraničního pásma hor, byl proto nejdříve zaznamenán na severní Moravě a v severních Čechách. Jeho populace dosáhla vrcholu někdy na začátku padesátých let minulého století. Když jsme jako kluci jeli na kole od Středokluk na Okoř, zpíval na každém telegrafním sloupu strnad zahradní. Potom jeho stav začal klesat a v současnosti je ostrůvkovitě rozšířen jen v Českém středohoří a na jižní Moravě. Může se řídce objevit i jinde, ale uniká pozornosti. Je tažný.
Zajímavý je i příběh hýla rudého – Carpodacus erythrinus (Pallas, 1770) – který se začal šířit do Evropy směrem od jihovýchodu. U nás jsou to tažní ptáci, kteří se objevili teprve nedávno. První hnízdění bylo zjištěno na Moravě u Tovačova teprve v roce 1962, v Čechách v Krkonoších roku 1969. Dnes je najdeme v celém věnci hor okolo české kotliny od Krkonoš přes Krušné hory, Český les, Šumavu a zpět až po Českomoravskou vysočinu. Na Moravě spíše na jejím severu. Jsou to tažní ptáci, kteří to mají k nám opravdu daleko. Zimují až v Indii, kam táhnou přes Střední Asii. K nám se vrací až někdy v květnu a od konce tohoto měsíce začínají s hnízděním. Zdá se, že jsou vázáni nějakým způsobem na porosty kakostu, jehož semeny nejčastěji krmí svá mláďata.
Ale abych se snad nesoustředil jen na chovatelsky zajímavé ptáky, zmíním se i o dravcích. Jedním z nejběžnějších dravých ptáků u nás je v současnosti moták pochop (dříve pochop rákosní) – Circus aeruginosus (Linnaeus, 1758). Jeho hnízdění bylo u nás prokázáno poprvé až v roce 1940. Dnes se mu u nás daří nadmíru. Je tažný, ale v současnosti se k nám vrací poněkud dříve, než tomu bývalo. Loví hlavně na zemi hraboše, ale nepohrdne ani velkými sarančaty, která se usazují na vrcholcích obilních klasů, odkud je sbírá. Viděl jsem však, že ulovil i sojku, která udělala hrubou chybu. Pohybovala se ve větvích v blízkosti sedícího pochopa. Ten si jí nevšímal. Potom se však rozletěla přes vodní hladinu a měla tak pochopa za zády. Využil příležitosti a milou sojku dohnal. Přemnožené sojky ztrácejí svou přirozenou plachost a dělají chyby.
Ve výčtu druhů ptáků, kteří u nás dříve nehnízdili, bych mohl dále pokračovat. Třeba příbuzný motáka pochopa, moták lužní, hnízdí mnohem početněji než dříve. Orel mořský hnízdí dnes u nás v odhadovaném počtu 30 párů, když dříve nehnízdil vůbec. Mediálně zajímavý pták. Všimněme si však, jak nám jej média představují. Vždy se říká, že u nás hnízdí posledních 30 párů. Skutečnost je však taková, že hnízdí již 30 párů! Maličkost, že ano.
Já tedy nevím jak kdo, ale já si rád vyslechnu pravdivé údaje, kterým se dá věřit. Propaganda mě nezajímá, to neposlouchám. Vůbec nejlepší pak je, když něco vidím na vlastní oči. To je k nezaplacení. Samozřejmě, někdo druhý mi nemusí věřit vůbec, když vyprávím o tom, co jsem sám viděl. Nicméně je to na světě a názory se mění, někdy i hodně rychle. Kdo nevěřil dnes, může věřit zítra. Proto píši o tom, co jsem kde viděl.
