Úzkost ze samoty
Proč…?
Proč psát o něčem tak nepříjemném, jako je stres? Jednak proto, že stres je podstatný fenomén v životě člověka i zvířat, jednak proto, že se na mne často čtenáři obracejí s dotazem, co dělat se psy, kteří nechtějí být sami doma, protože trpí separační úzkostí.
Charakteristika stresu
aneb trocha teorie
Stres (tzn. napětí, namáhání, tlak) je funkční stav organismu, který je vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají zachovat homeostázu (samočinné udržování určité veličiny na přibližně stejné hodnotě) a které mají zabránit poškození nebo smrti jedince. Stres je tedy stav organismu, který je odpovědí na výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se aktivují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí.
Stres můžeme dělit na eustres = tj. pozitivní zátěž, která ve snesitelné míře stimuluje jedince k vyšším nebo lepším výkonům, a distres = tj. nadměrná zátěž, která může jedince vážně poškodit a vyvolat onemocnění, nebo dokonce smrt.
Psychická reakce organismu může být trojí: přizpůsobení, úzkost nebo deprese. Pokud stres míří k vyšším psychickým nebo fyzickým výkonům, jedná se o eustres. Ten patří k motivačním prvkům konání. Pokud však stres přesáhne únosnou mez, jedná se o distres, který může vést k úniku, útoku nebo depresi.
Organismus reaguje na stres i fyzicky – mozek vyhodnocuje zátěž a řídí chování, které má za cíl ji překonat. Zároveň však mozek vyvolává v organismu fyziologické reakce, které umožňují krátkodobě aktivovat rezervy pro únik nebo boj.
Ve stresu se stimuluje činnost sympatiku (jedna ze složek vegetativního nervstva, která není ovládána vůlí). Neuromediátorem (látka, která přenáší nervové impulzy sympatiku na výkonné orgány) je noradrenalin (norepinefrin). Druhá složka vegetativního nervstva – parasympatikus – řídí životně důležité funkce. Poměr vlivu sympatiku a parasympatiku na vnitřní orgány závisí na tom, zda je organismus v klidu, nebo zda podává fyzický nebo psychický výkon.
Stresové hormony
Mozek aktivuje také hypotalamus, hypofýzu a nadledviny. Hypotalamus aktivizuje část mozku, kde se nacházejí řídící centra, a mimo jiné kontroluje i hladinu hormonů v krvi. Pokud je to nutné, jsou vysílány chemické signály do hypofýzy (podvěsku mozkového), která reaguje vyplavením hormonů, které ovlivňují činnost jiných žláz s vnitřní sekrecí. V případě stresové reakce se stimuluje činnost nadledvin. Dřeň nadledvin uvolní do krve adrenalin (epinefrin), který je podobný (a má i stejné účinky) jako noradrenalin. Kůra (cortex) nadledvin produkuje steroidní hormony (glukokortikoidy – kortizon a kortizol), které hrají relevantní roli v regulaci metabolismu. Adrenalin a glukokortikoidy se řadí mezi takzvané stresové hormony (v literatuře se obvykle uvádí i noradrenalin, který však není hormon, nýbrž přenašeč nervových vzruchů = neuromediátor). Zvýšená činnost sympatiku a stresové hormony ovlivní činnost většiny orgánů v těle. V případě reakce typu-útěk nebo boj je tedy potřeba dodat živiny a energii do svalů a dalších orgánů, které mají podat zvýšený výkon. Proto se zvyšuje jejich prokrvení, a naopak se odvádí krev např. z trávicího ústrojí a omezuje se jeho činnost. Stres stimuluje i srdeční činnost a zvyšuje krevní tlak, a to právě kvůli zabezpečení dostatečné distribuce živin krevním oběhem. Dochází k uvolnění energetických zásob organismu, v prvé řadě odbouráváním zásobního polysacharidu glykogenu („rychlý zdroj“ energie), z něhož se do krve uvolňuje glukóza – hlavní zdroj energie. Později se využívají tukové zásoby, které jsou v organismu uloženy „na horší časy“.
Ach jo…
Příliš mnoho teorie? Omlouvám se! Tak tedy hurá do praxe…
Životně důležitá smečka
Pes je, stejně jako jeho prapředek vlk, vysoce sociální zvíře, které potřebuje nejen společnost druhů, ale i jistotu svého zařazení do smečky, byť v případě psa smíšené (člověk, respektive rodina + pes). Vlci žijící v rodinné smečce separační úzkostí netrpí – smečka jim zajišťuje sociální vazby, bezpečí, úspěšný lov a odchov a výchovu mláďat. Pouze vlci, kteří v době pohlavní dospělosti opouštějí bezpečnou náruč své smečky, aby si nalezli partnera a získali vlastní lovecké teritorium, jsou po nějakou dobu samotě vystaveni. V té době se často projevují vokálně (vytím), poněvadž naléhavě hledají vhodného partnera opačného pohlaví.
Mějme na paměti slova Rogera Abrantese, která napsal v knize Řeč psů: „Tak jako vlk jsou i psi smečková zvířata, což znamená, že mají velký podíl genů, které je programují tak, aby se u nich vyvíjel sociální charakter, který jim umožňuje používat konkrétní signály a chápat signály druhých. Když člověk domestikoval psa, vybíral si zvířata, která mu vyhovovala nejlépe. Vybírali jsme si zvířata, která měla největší genetické předpoklady, aby bylo schopná komunikovat s člověkem.“
Samota pro smečkové zvíře znamená stres. Fenomén stresu ale není ničím zničujícím. Naopak. „Stres je zdravá reakce organismu, která slouží pudu sebezáchovy,“ zdůrazňuje Roger Abrantes. „Nicméně může způsobit patologické reakce, tj. nemoc nebo abnormální chování, pokud je organismus stresován příliš dlouho nebo příliš často.“
Přílišná závislost
Psi, jako sociální zvířata, milují společnost „svých“ lidí. Vyhledávají jejich společnost, vyzývají je ke hře, milují dlouhé vycházky a zábavnou práci. Lidé však odcházejí do práce a do škol a pes je zanechán o samotě. Mnozí psi v době lidské nepřítomnosti klidně odpočívají a v klidu očekávají návrat pánů. Jiní, kteří jsou přespříliš vázáni na svého pána, v samotě strádají a nezřídka propadají destruktivní činnosti: ničí nábytek, demonstrativně se vyměšují, vyjí a štěkají, snaží se uniknout nebo se sebepoškozují. I mezi psy najdeme introverty a extroverty. Extrovertní „závisláci“ inklinují k přenášení stresu na vnější objekty – ničí zařízení bytu. Introvertní naopak často inklinují k sebepoškozování, neboť vnitřní napětí obracejí „dovnitř“.
Extrémní závislost psa na člověku může být způsobena chybnou výchovou, kdy byla ve štěněcím věku psíku věnována maximální pozornost, která musela být v pozdějším „praktickém“ životě přerušena. To však nemusí být podmínkou, příčinou může být psychické založení psa.
„Závisláka“ poznáte snadno: stále vás provází z místnosti do místnosti, doprovází vás i na záchod, pokud odpočíváte, neustále si lehá u vašich nohou a často vás fixuje tlapkou na vašem nártu. „Je zřejmé, že se jedná o příliš těsný vztah, a existující problémy pramení z toho, že pes nedokáže snést skličující pocit, že byl zanechán sám,“ tvrdí John Fisher. „Problém však netkví v osamění, proto není řešením pořídit takovému psu ještě jednoho, jenž by mu dělal společnost. Takový pes postrádá v domě přítomnost člověka, a obvykle dokonce konkrétní osoby.“
Doznávám bez mučení, že po mém boku žilo během mého dlouhého kynologického života mnoho psích „závisláků“; k největším patřil nebožtík Aljašský malamut Fram a moje současná československá vlčanda Taiga. I na extrémní závislost ale existují účinné výchovné „léky“.
Krok za krokem
Je třeba, abychom naše vztahy se psem trošku uvolnili. Musíme trávit více času v jiných místnostech (nejprve jen velmi krátce, postupně čas prodlužujeme) bez čtyřnohého kamaráda. Psa bychom měli naučit spávat v jeho pelíšku mimo naši ložnici. Psu, který demoluje byt, předložíme vhodné věci na okusování. Nepočítejme však, že zvrat v jeho chování se dostaví dříve než za čtyři týdny.
Při našem ranním odchodu psa nechlácholíme – zvolíme „ledové“ odchody, návraty by pak měly být o to vřelejší.
Co je nejdůležitější? Odpověď přináší John Fisher: „Nejprve majitel musí pochopit, že příčinou problému je jeho vztah ke psovi a psa k němu – to je první krok k úspěchu.“
Klec pro psa?
Zní vám to příšerně? Není divu – láskyplné a svobodomyslné zvíře určitě nepatří do klece „zvěřince“. Podívejme se však na problém z jiné stránky: pes patří ke zvířatům, která si instinktivně budují doupata a nory. Mí malamuti v tom byli nepřekonatelní mistři. Svým vyhrabaným norám dávali přednost před luxusními boudami. Pes se ve svém pelechu cítí bezpečně a zcela uvolněně. (À propos: v minulosti mi připadal pes na řetězu jako transparentní archetyp lidské bestiality. Teprve na Aljašce jsem pochopil, že je to pro tažné saňové severské psy nejlepší způsob ustájení.)
Pokud štěněti pořídíme prostornou klec, která bude sloužit za pohodlnou domácí boudu, ulehčíme si v mnoha případech budoucí problémy. Mě na tuto cestu přivedli zkušení chovatelé československých vlčáků. Štěně bude v tomto (v případě nutnosti uzavíratelném) prostoru odpočívat a můžeme je tam i krmit, abychom posílili jeho libé pocity. Štěně v žádném případě nesmí vnímat pobyt v kleci jako trest! To by byla cesta do pekel. Nemůžeme štěně dávat do klece vždy, když provedlo něco, co se nám nelíbí, nebo když nás „obtěžuje“. John Fisher zdůrazňuje: „Tento druh trestu může fungovat u dětí, ale psa naprosto zmate – psi poslouchají, aby se vyhnuli vašemu hněvu, ale my jsme přesvědčeni, že jsou si vědomi své viny a vědí, že se zachovali nepěkně. Nevědí, že udělali něco špatně, ale vědí, že se zlobíte z nějakého podivného důvodu. Dlouhodobé opakování takového trestu naučí vašeho psa vnímat domácí boudu jako místo, kam se musí uchýlit, jen když máte špatnou náladu.“ A to přece nechceme! „Pelech je pro psa bezpečný přístav; je to něco, kde je mu příjemně a co může snadno bránit v instinktivní úrovni,“ dodává John Fisher. „Domácí bouda by se měla stát útočištěm v rámci jeho domova – vašeho domu. Pokud budete používat typ boudy s klecí, mohli byste zpočátku pro zvýšení pocitu bezpečí přehodit přes klec prostěradlo, abyste simulovali pevnou střechu a stěny. U většiny psů trvá adaptační období den dva, u některých čtyři nebo pět, jen zřídka je delší. Vyplatí se s výcvikem nespěchat, protože výhody plynoucí ze spokojenosti psa, který snese být zavřený, jsou obrovské.“ To mohu podepsat – tisíckrát! Dobře vyběhaná a nakrmená Taiga čas v kleci spokojeně prospí. Do otevřené klece chodí i během dne odpočívat.
Pozor na efekt bumerangu
I když psa perfektně vychováme a uvykneme na dočasnou samotu, můžeme během roku zaznamenat rozdíly v jeho chování a návrat separačního stresu. Příklad: pes uvykne režimu našeho běžného života – stereotyp našich odchodů a návratů z práce mu „vnikne do kůže“. A pak náhlé přerušení – přijde dovolená nebo prázdniny. Pro psa je tak příjemné, že může trávit čas neustále se svou smečkou. Návrat k obvyklému režimu může činit – po nějaký čas – problémy.
Obdobný problém může nastat i u klidného psa, který je poprvé umístěn ve psím hotelu. Neznámé prostředí a neznámí lidé působí na jeho psychiku jako silný a zneklidňující stresor. Počítejme s tím, že nás – po našem návratu – znovu bude čekat trpělivá práce.
