Kachny vysokohnízdící létavé

Tyto temperamentní nenáročné kachny jsou jen o málo větší než kachny divoké. K jejich vlastnostem patří schopnost létat, pro chov je potřeba větších, volných prostranství. Vyšlechtěny jsou v mnoha barevných rázech.

Slovensky: Kačice vysokohniezdiace

Německy: Hochbrutflugenten

Francouzsky: Canard haut-volant

Zkratka: k VL

Zařazení: B3 – malá plemena

Původ: Německo

Kroužek: kačer i kachna průměr kroužku 13 mm

Vznik plemene

Historie vzniku tohoto plemene sahá na počátek 20. století. První předchůdci vysokohnízdících kachen byli odchováni v Blumbergu v Sasku, na dvoře místního soudce Günthera. Ten spářil kachny divoké se svými kachnami určenými na výkrm, a to za účelem zlepšení kvality masa. Potomci ale získali i jinou vlastnost – začali hnízdit na výše položených místech. Hejno zůstávalo na otevřené vodě až do podzimu. Až když kachny měly nedostatek potravy v přírodě, vrátily se na dvůr. Odlétaly podle libosti, venku se chovaly jako divoké kachny, doma na dvoře jako kachny domácí. Kvůli jejich vlastnostem je Günther začal jednoduše nazývat Hochbrutflugenten.

Díky práci Baldamuse a Beeka a Výzkumnému ústavu pro chov drůbeže v Halle an der Saale, který tehdy řídil R. Römer, vzniklo plemeno, jak je známe dnes. Bylo to mezi lety 1902 až 1903. Römer byl nadšeným zastáncem tohoto nového plemene a choval je v mnoha barvách. Přednost dával světlým zvířatům nebo těm, která měla bílou kresbu. Tyto kachny se daly lépe odlišit od divokých kachen i za letu. Již tehdy existovaly rázy jako stříbrná divoká, jednobarevná žlutá nebo mnoho variant s náprsenkou. Dokonce modrožlutě divoké existovaly dávno předtím, než byly známé kachny saské. 

Podobně jako kachny zakrslé, i kachny vysokohnízdící se používaly jako návnada při lovu divokých kachen. 

Dnes jsou rozšířené po celém Německu, i když se jejich stavy snižují. Zatímco v roce 2000 bylo evidovaných více než 10 000 zvířat, v roce 2016 bylo evidovaných 591 kačerů a 1 115 kachen. Jsou zařazeny v kategorii IV Červeného seznamu Společnosti pro ochranu starých a ohrožených domácích zvířat.

Chovají se i u nás, nejčastěji jsou k vidění v bílé barvě.

Plemenné znaky

Jejich hmotnost je o něco vyšší než u divokých kachen, u mladého kačera by měla být 1,3–1,5 kg, u starších 1,4–1,6 kg, u mladých kachen 1,0–1,2 kg, u starších kachen 1,2–1,4 kg.

Menší trup je podlouhlý, jemnější, spodní část dobře zaoblená, horní jen velmi mírně klenutá. Poměr délky a šířky zad je 2:1. Německý vzorník uvádí hmotnost kačera 1,5 kg, kachny 1,25 kg.

Menší nevysoká „suchá“ hlava má podlouhlý tvar, nízké čelo a nevýrazné líce. Do linie čela plynule přechází v horní části mírně proláklý zobák. Zobák by měl být jemnější, delší, plošší, barva je různá podle zbarvení peří. Na hlavě vysoko posazené oči mají u bílých šedomodrou barvu, u barevných  tmavě hnědou barvu, působí temným dojmem.

Chocholaté variety mají v zadní části temene lebeční výduť, ta je podkladem pro hustý chochol tvaru koule. Chochol by měl být hustý, uzavřený, symetricky utvářený, tvořený delšími jemnými pírky.

Štíhlý krk musí být přiměřeně dlouhý, jen lehce zahnutý. U chocholatých je zakřivený do plochého S. Dlouhá křídla pevně přiléhají k trupu, kachny je nesou v ose trupu.

Linii zad plynule prodlužuje poněkud delší uzavřený ocas, který je nesený vodorovně. Postoj je přiměřeně široký, středně vysoký. Holeně zcela zakrývá opeření, jemnější běháky jsou středně dlouhé, umístěné ve středu trupu.

Opeření těsně přiléhá k tělu.

Nejčastější exteriérové vady

Hrubou vadou je příliš malý, krátký trup, vzpřímený postoj, kulatá hlava s krátkým zobákem. Zkrátka vše, co by připomínalo typ zakrslých kachen.

Trup nesmí být příliš velký či vysoko nesený, tělo nemotorné nebo těžké a hrubé. Nežádoucí jsou znaky hrubé konstituce, trestají se krátká nebo silně klenutá záda, plochá i vysoko zvednutá prsa. Výlukovou vadou je výskyt podbřišku. Krk nesmí být silný, křídla krátká, ocas zvednutý. Trestá se vysoký postoj, holeně zřetelně vystupující z opeření, hrubé nebo dlouhé běháky či viditelný patní kloub.

Nepřípustné jsou hrubá, velká hlava, hranaté nebo vysoké čelo, hrubý zobák či zlom při jeho přechodu do linie čela i nízko posazené oči. Vady se vyskytují také v utváření chocholu, ten by neměl být příliš malý nebo naopak přerostlý, řídký, neuzavřený či spadající na stranu.

Výlukovou vadou je také řídké či odstávající opeření.

Barevné rázy

V Německu se chovají v mnoha barevných rázech, patří k nim modré, modré s náprsenkou, modré tmavě divoké, modrožluté divoké, modré strakaté, modré divoké, modré divoké s náprsenkou, tmavé divoké, strakaté černé, strakaté divoké, hrubě strakaté modré, hrubě strakaté hnědé, hrubě strakaté hnědé divoké, hrubě strakaté černé, hrubě strakaté divoké, černé, černé s náprsenkou, černé strakaté, stříbrné divoké, bílé, divoké, divoké strakaté a divoké s náprsenkou 

U nás jsou uznané divoké, modře divoké, divoké s náprsenkou a bílé. 

Užitkovost

Snášejí jen 12–15 vajec s nazelenalou skořápkou. Minimální hmotnost násadových vajec by měla být 50 g.

Vysoce plodné kachny poskytují pouze malé jatečně upravené tělo, které v žádném případě není horší než ostatní kachní plemena, pokud jde o chuť a šťavnatost, a je velmi vhodné pro pokrmy ze zvěřiny.

Specifika chovu

V přirozeném prostředí, tzn. pokud mají k dispozici dostatečně velkou vodní plochu, jsou z velké části schopny se uživit samy. Pro chov jsou nutná velká, volná prostranství.

Jak jejich název napovídá, vejce kladou na vyvýšená hnízdiště, například do dutin stromů. Tuto vlastnost však nemají všechny kachny, často záleží na tom, kde se kachna vylíhla. Podle hesla: „Kdo se vylíhl výše, rozmnožuje se výše.“ Kachny si vejce vysedí, o svá mláďata se starají velmi spolehlivě, kachňata rostou překvapivě rychle.