Kachny ruánské anglické 

Impozantní plemeno velkého tělesného rámce s kýlem, který jeho velikost ještě umocňuje, bylo dříve v našem vzorníku uvedeno pod názvem kachny ruánské. Zbarvením připomínají divoké kachny. Jste-li gurmáni, jistě oceníte vynikající maso, a zejména křupavou kůrčičku, samozřejmě pokud se dobře upraví.

Slovensky: Kačice ruánské; německy: Rouenenten; francouzsky: Canard Rouen foncé; anglicky: Rouen Duck

Zkratka: k RA

Zařazení: skupina B1

Původ: severozápadní Francie, došlechtěno v Anglii

Kroužek: podle původního vzorníku kačer i kachna průměr kroužku 18 mm, nově obě pohlaví průměr 20

Vznik plemene

Kachny divokého zbarvení se v okolí města Rouen na severozápadě Francie, v Normandii, na dolním toku řeky Seiny chovaly po staletí. V roce 1555 francouzský biolog Pierre Belon zmiňuje ve své knize LʼHistorie de la nature Oiseaux těžké kachny ve směsi barevných rázů, které žijí na březích francouzských řek. Ve Francii byly tyto těžké kachny nazývány Rhône nebo normandské kachny. Jako Rouan se uvádějí až od 17. století. Standard byl vydán kolem roku 1900. 

Kolem roku 1800 byly ruánské kachny považovány za populární masné plemeno také v Anglii. Poté co byly do Anglie přivezeny, začaly se používat názvy Rhône, po regionu v jihozápadní Francii, Rohan, podle kardinála tohoto jména, Roan nebo nejčastěji Rouen podle města, ze kterého byly do Anglie přivezeny. Chovány byly na viktoriánských farmách. 

V roce 1861 byly kachny ruánské prezentovány takto: „Ruánské kachny jsou hezké plemeno francouzského původu. Jen peří mají poněkud pochmurné. Také maso je poněkud tmavší, a i když má vynikající chuť, není tak jemné jako u elsberských kachen.“ Kromě kvalitního masa s příchutí divočiny našlo své uplatnění i jejich peří a tuk – ten se používal ve vlnařském průmyslu. Anglický gentleman a umělec Harrison Weir, který zorganizoval první výstavu koček, v roce 1902 poznamenal o kachnách ruánských, že: „… jsou to pouze divoké kachny zvětšené domestikací a vysokým krmením.“

Do USA byly první ruánské kachny přivezeny kolem roku 1850, a to D. W. Lincolnem z Worcesteru, Massachusetts, který je používal jako farmářské kachny a usiloval o uznání standardu. Do standardu americké asociace chovatelů drůbeže byly zařazeny v roce 1874. 

Snaha o vyšlechtění mohutného masného plemene kachen se datuje do druhé poloviny 19. století. Britové si dali za cíl vytvořit kachny majestátního vzhledu, s hlubokým, dlouhým kýlem s tvarem trupu připomínajícím loď. Předmětem zájmu byla také barva a kresba zejména u kachen. Dnešní plemeno vzniklo křížením původních selských kachen s kachnami elsberskými a cíleným výběrem jedinců s požadovanými vlastnostmi. 

Kachny ruánské anglické byly jedním z prvních plemen, která měla ve Velké Británii svůj standard – zveřejněn byl v roce 1865.

Plemeno se používalo především pro výstavy a malochovy, ve velkochovech se neuplatnilo. Kachny ruánské neobstály v konkurenci jiných, spolehlivějších plemen, zejména co se týče reprodukce. Snáška se pohybovala od 35 do 125 vajec. Uvádí se také, že kachny často rozdrtily svá vejce, pokud jim bylo umožněno sedět. Dalším důvodem je pomalejší růst, trvá až rok a půl, než dosáhnou plné velikosti. 

Kolem roku 1860 byly kachny ruánské přivezeny také do Německa. V té době to byly těžké kachny. Kolem roku 1900 se chovaly nejen jako užitkové kachny, ale i jako kachny pro zábavu – výstavy. V Německu bylo kolem 300 chovatelů. 

U nás jsou ruánské anglické kachny zmínění v knize Plemenitba drůbeže z roku 1960 jako kachny rouenské. Uvádí se zde, že kachna rouenská si i přes svou velikost zachová formu těla běžných domácích kachen. Zvláště hlava a krk mají být jemně formované a celek má činit dojem pohyblivého ptáka. 

Kachny ruánské se v Evropě i v Americe chovají jako dvě plemena – tmavší ruánské kachny anglické s mohutným kýlem určené spíše pro výstavy a světlejší ruánské kachny světlé nebo také francouzské. O těch ale až příště. 

Dnes jsou kachny ruánské anglické jedním z nejvíce rozšířených plemen v drobnochovech. Jsou také otcovskou linií u některých typů masných brojlerů, mateřskou linií jsou americké pekingské kachny. 

Plemenné znaky

Kachny ruánské anglické jsou plemenem velkého tělesného rámce s mohutným trupem tvaru obdélníka a výrazným kýlem. 

I přes mohutnost kachen musí být hlava štíhlá a protáhlá, s mírně stoupajícím čelem. Líce nesmí být příliš výrazné. Dlouhý, široký zobák přechází plynule do linie čela. Jeho horní linie je rovná. Kačer má zobák zelený s černým nehtem, kachna hnědožlutý s černým nehtem. Oči jsou stejně jako u ostatních divokých rázů hnědé. 

Dlouhý, široký a velmi hluboký trup má tvar obdélníka. Jeho mohutnost umocňuje výrazný kýl táhnoucí se od prsou po celé spodní části trupu. Trup je vodorovně nesený. Také záda musí být dlouhá, široká, v zadní části mírně spadají k ocasu. Pojmy široká, plná a velmi hluboká se týkají i prsou. Prostorné, hluboké břicho přehází plynule do linie kýlu. 

Krk by měl být středně dlouhý, jen mírně zahnutý. Velká křídla jsou nesena v ose trupu, přiléhají. Uzavřený ocas musí být nesený vodorovně. Postoj je nižší, široký, silné holeně zakrývá opeření, středně dlouhé běháky se jeví jako silnější. Běháky kačerů jsou oranžově červené, kachen sytě oranžové s příměsí tmavších barev. Drápy by měly být tmavé. 

Měkčí, bohaté opeření má vysoký podíl prachového peří. I přesto je přilehlé. 

Nejčastější exteriérové vady

K závažným vadám patří malý nebo menší tělesný rámec, drobný, krátký trup nebo krátká záda. Neprávně bývá utvářený kýl, který buď zcela chybí, nebo je jen na části spodní části těla. Trup také nesmí být zvednutý. Nežádoucí jsou odstávající křídla nebo zvednutý ocas. Nepřípustné je jiné zbarvení zobáku nebo běháků. 

Barevné rázy

Chovají se ve zbarvení divokém a modře divokém. Původní barevný ráz – divoké – připomíná zbarvením kachnu divokou.

Hlava a krk kačera jsou modrozelené s výrazným kovovým leskem, a to až k bílému, na zadní straně neuzavřenému krčnímu kroužku. Spodní část krku a prsa čokoládově až červenohnědé. Boky, břicho, holeně a zadní část trupu jsou stříbřitě šedé s jemným tmavším perlením. Hranice mezi červenohnědou a stříbřitě šedou částí opeření musí být ostrá. Záda by měla být tmavá, směrem dozadu až černá. Černý je také podocasník, kostřec a kačírek. Kryt křídel by měl být stříbřitě šedý, s přechodem do hnědé, hnědé jsou i ruční letky. Loketní letky vytvářejí na křídle lesklé modrozelené, vpředu i vzadu černě a bíle lemované zrcadlo. Spodina křídel by měla být krémově bílá, rejdováky hnědé. 

Kačer ztrácí počátkem léta pestré barvy a opět je získává podzimním přepeřením. Vystavuje se pouze ve svatebním šatě. 

U kačera je nepřípustná zahnědlá hlava, výraznější stříbřité lemy na prsou, chybějící perlení na bocích, bílé partie pod ocasem. 

Výstavní kachny mají na slunci zářivě zbarvené peří. Sytá, teplá hnědá lze srovnat s barvou neloupaných mandlí nebo kaštanů. Zbarvení celého těla je v podobném odstínu. Hlava je středně hnědá, v oblasti čela, temene a v okolí očí tmavě tónovaná. Peří s výjimkou hlavy a horní části krku má několikanásobnou, tmavou hnědočernou podkovovitou kresbu. Ruční letky by měly být hnědé, loketní vytvářejí na křídlech zrcátko jako u kačera. Spodina křídel je krémová, rejdováky hnědé s tmavší kresbou. 

U kachny se trestá velmi nevyrovnaná barva, silně pročernalá hlava, světlé proužky po stranách hlavy nebo výrazně světlejší hrdlo. Nepřípustný je náznak bílé náprsenky nebo bílého krčního kroužku. Nepřípustná je také silně rozmazaná nebo slitá kresba na zádech. 

Modré divoké kachny ruánské anglické vyšlechtil v Německu Mark Hoppe.

Užitkovost

Minimální požadovaná snáška je 50 vajec. V chovech se uvádí 60–80 vajec s bílou až nazelenalou skořápkou. Násadové vejce by mělo mít nejméně 80 g. 

Kachňata rostou pomaleji než kachňata lehčích plemen kachen nebo pekingských kachen. V době porážky mají příznivý poměr svaloviny a kostry. Vynikají kvalitou masa, zejména jeho křehkostí a výtečnou chutí. 

Hmotnost ruánských kachen: 

Český standard: kačer 4,6–5,0 kg, kachna 4,1–5,0 kg

Holandský standard: kačer 3,5–4,5 kg, kachna 3,0–4,0 kg

Anglický standard: kačer 4,5–5,4 kg, kachna 4,1–5,0 kg

Francouzský standard: kačer 3,5 kg, kachna 3,0 kg

Německý standard: kačer 3,5 kg, kachna 3,0 kg

Specifika chovu

Do chovu je vhodné zařadit zvířata v chovné kondici, u příliš těžkých zvířat s mohutnými kýly vznikají problémy s oplodněním vajec. V tomto ohledu se často chovají jiná zvířata pro výstavy a jiná pro reprodukci. 

Snášet zpravidla začínají v průběhu března, pokračují do června. Většina kachen chovaných u nás nemá zachovaný pud sezení na vejcích a vodění kachňat. Americké stránky většinou uvádějí, že kachny sedí, ale vzhledem k velké hmotnosti dochází často k rozbití vajec. 

Kachny ruánské mají vyšší nároky na množství a kvalitu krmiva, růst a vývoj je spíš pomalejší. Vhodné je, aby měly přístup k pastvě, také mrkev nebo čerstvý okřehek pomohou udržet tyto kachny v kondici a zlepší jejich odolnost. Ideální je, mají-li přístup k vodní ploše nebo potoku. Kachny ruánské jsou klidným, ale zvědavým plemenem. Nemohou létat, a aby se předešlo stresovým situacím, je vhodné je umístit do výběhů, kde nebudou rušeny. 

Starší kachňata a dospělí jedinci jsou relativně otužilí, snesou i nižší teploty. Častý je ale názor, že v dospělosti díky svému husímu peří snesou i mráz a nepotřebují úkryt či přístřešek. Vzhledem k jejich hmotnosti se ale doporučuje, aby měly k dispozici přístřešek nebo chráněné místo, kam se mohou při nepříznivém nebo mrazivém počasí schovat.

Čerstvě vylíhlá kachňata jsou poměrně choulostivá, snadno prochladnou. Alespoň do dvou týdnů věku je bezpečnější odchov v teplém prostředí, je vhodné kontrolovat, zda nejsou promáčená. Na promáčení jsou citlivá, dokud jim nenaroste peří.