Tajemný svět papoušků: V každém prostředí by měl mít papoušek možnost dostatečného pohybu

Nezbytnou součástí prostředí papouška v domácí péči je klec nebo bytová voliéra, v níž tráví převážnou část svého času. Zejména pak pokud nemá dostatečně empatického opatrovníka, který chápe, že by mu měl poskytovat změnu v podobě pravidelné volnosti k prolétnutí.

Hodiny pohybu a starostlivý vztah

Zdeněk Veger, bývalý pracovník pražské zoo a spoluzakladatel Klubu pěstitelů exotického ptactva KPEP (v roce 1930) ve své knize Papoušci – opeření přátelé člověka (Academia, 1988) říká: „Papoušek nesmí být stále zavřen ve své kleci. Musí mít nejméně 5 hodin denně, raději více, volný pohyb po místnosti a musíme se jím zabývat.“

Každé společenské a krotké zvíře, které jsme k sobě připoutali, potřebuje ke své spokojenosti   volnost pohybu a projevy zájmu opatrovníka. Potom poznáme, že se chová docela racionálně, obezřetně, aby si neublížilo, a zajímá se o naše aktivity, což ho zbavuje nudy. Je šťastné, když se něco děje a může být u toho. Moje senegalka se nehne od manželky, když v kuchyni vaří, a nelze ji ničím odlákat, jak ji tato činnost zajímá. Když se nic neděje, sedí v mé blízkosti se zobákem zabořeným na zádech do peří, a jen se pohnu, hned je ochotná mě následovat a přihlížet tomu, co budu dělat. Koho si papoušek zvláště oblíbí v domácím hejnu, s tím chce utvořit párový vztah a nevadí mu, že jde o vztah asymetrický. Vztah je pro něj to nejdůležitější, co má, čím může nějak manipulovat ve svůj prospěch a uplatnit v něm také své záměry a emoce.

Nejen papoušci potřebují společnost

Konrad Lorenz zaznamenal podobné chování u své ochočené husy Martiny v knize Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami (Granit, 1998): „Tento hluboce instinktivní odpor k samotě Martinu ke mně pevně připoutal. Chodila se mnou všude a byla naprosto spokojená, když jsem seděl u psacího stolu a ona si směla lehnout pod mou židli. Vůbec mě neobtěžovala, stačilo jí, že jsem jí odpověděl neartikulovaným zabručením pokaždé, když se mě zeptala, zda tu ještě jsem a zda jsem ještě naživu. Ve dne se tak ptala každých pár minut, v noci zhruba každou hodinu. Chtěl bych znát člověka, lépe řečeno nechtěl bych ho poznat, kterého by taková příchylnost netěšila a nedojímala.“

Známý britský chovatel papoušků G. Glendell ve své knize Škola pro papoušky (BRÁZDA, 2009) zase  nabádá opatrovníky papoušků v domácí péči: „Mnoho problémů s chováním vzniká jen tím, že se u tak inteligentního ptáka, jako je papoušek, ,předpokládáʻ, že po většinu dne zůstane ve své kleci, případně z ní bude každý den vypuštěn na několik málo hodin. Pokud bychom tímto způsobem chovali psa nebo kočku, mohli bychom samozřejmě očekávat problémy chování. K tomu samému může snadno dojít i u papouška.“

Jak velkou klec a kam s ní?

Jestliže už musíme svého ptačího společníka ponechávat v kleci, chodíme-li pravidelně do práce, jezdíme o víkendu na výlety či chatu nebo k tomu máme jiný důvod (například pořádkumilovnou manželku), musíme mu vytvořit promyšleně vhodné podmínky, aby zbytečně ve své opuštěnosti netrpěl. Měla by to být především rozměrově prostorná klec či lépe bytová voliéra, v níž může pták alespoň popolétnout. Nevhodným místem pro umístění klece je kuchyň, kde papoušek vdechuje nejrůznější exhaláty z vaření, z nichž ty nejhorší jsou z teflonu přehřátého nad 260 °C, což je kritická teplotní hranice pro uvolňující se toxické plyny a nepatrné částice, které se usazují hluboko v dýchacím ústrojí.

Nevhodné jsou teplotní výkyvy, proto by klec neměla stát blízko topidla (vysušování sliznic, přehřívání organismu), na dlouhodobě osluněném místě bez možnosti úniku ptáka do stínu, a už vůbec ne v průvanu. Klec by neměla být přístupná ze všech stran (což zpravidla bývá u kulaté klece umístěné v prostoru), aby byl papouškovi poskytnut potřebný pocit klidu a bezpečí. Potřebuje mít „krytá záda“. Toho je dosaženo situováním klece v rohu místnosti, nejlépe s výhledem do prostoru bytu, kde se jeho lidské hejno pohybuje, a z okna, aby mohl pozorovat dění i venku. Papoušek se obvykle nejraději zdržuje v kleci v co nejvyšší poloze a tomu by mělo odpovídat i rozmístění bidélek tak, aby mohl sedět ve výši našich očí. Zcela nevhodná je kulatá klec, v níž po svislých drátech nemůže šplhat, pták je v ní odsouzen k naprosté nečinnosti a nudě, bez jakéhokoli soukromí, neboť je vystaven vyrušování ze všech stran.

Rozměry klece a pokojové voliéry, na něž se mohou názory různit, by měly být takové, aby zde papoušek mohl s rezervou roztáhnout křídla. Důležitá je délka ubikace, hloubka a výška nejsou už tolik rozhodující. Mezi dráty by ptákovi neměla uvíznout hlava, což je kritériem pro rozteč drátů. Některý druh papouška by mohl uvítat budku, která by mu poskytla pocit bezpečí a klidu – nejedná se však o hnízdní budku. Její velikost by měla být taková, aby se do ní pták vešel, mohl se otočit, a její umístění je třeba vyzkoušet. Viděl jsem korelu, která má na dně klece uzavřenou nízkou kartonovou krabici se vstupním otvorem, v níž si ráda v přítmí posedí a zdřímne.

Sebelepší klec nenahradí volnost

Papoušek by chtěl svou klec opouštět co nejčastěji. Mnohý nezkušený opatrovník stojící před zavřenou klecí nechápe, že úklonami, které papoušek před ním na bidélku předvádí, mu „neskládá poklony“, ale že jsou to jen zoufalé a reflexní pohyby, kterými naznačuje, že by chtěl opustit klec. Možná že ani neví, že papoušek je sociální a kontaktní tvor, který podobně jako třeba pes touží po volném pohybu a fyzickém kontaktu se „svým člověkem“. Dva papoušci v kleci či venkovní voliéře se tulí jeden ke druhému a všechno dělají společně – typickými představiteli takového chování mohou být například agapornisové. 

Papoušci jako kontaktní zvířata strpí a vyhledávají tělesný dotyk druhého jedince (bude to i člověk, jestliže mu důvěřují), na rozdíl od distančních ptáků (většina pěvců udržuje odstup 18–25 cm, stejně tak dravci). Přechodovým typem jsou například australské zebřičky, jejichž samečkové sedí odděleně a samičky s mláďaty se těly dotýkají. 

Krotký papoušek dlouhodobě zavřený v kleci si může uvědomovat svou trýznivou situaci, a nejsme-li ochotni mu umožnit delší pobyt mimo ni, vzniká otázka, k čemu nám má takový pták vlasně sloužit, zejména jde-li o jedince, který vyjma opatrovníka už nemá nikoho, s kým by mohl navazovat sociální kontakt.

Nejsou-li papouškovi vytvořeny optimální podmínky v jeho životním prostředí spolu s potravou a častou příležitostí udržovat také fyzický a citový kontakt s opatrovníkem, je vystaven trvalému napětí a stresu s projevy dalších poruch chování v podobě strachu, křiku, agrese, škubání si peří nebo s tím vším dohromady. „Laskavost ke všem živým tvorům je jediným skutečným náboženstvím.“ Buddha (asi 564/3 př. n. l. – 484/3).