Jak proti kanibalizmu

Jako zootechnička jsem zažila následující příběh: ve velké hale s hlubokou podestýlkou, kde bylo ustájeno asi tisíc kusů mladých nosnic plemene leghorna bílá, propukl kanibalizmus. Nacházely jsme denně až sedm kusů slepic v posledním tažení, s úplně vyklovanou zadní částí těla, s velikou dírou tam, kde zdravá nosnice má opeřené bříško. Velmi mne to rozrušilo a rozzlobilo, protože jsme se s kolegyní o nosnice staraly velmi pečlivě po všech stránkách, snášku jsme během dvou měsíců zvedly o 70 %.

ilustrační foto

Vypozorovala jsem si, že první klovnutí do zevního slizničního okraje kloaky provede své snášející sousedce druhá slepice v jednom z velkých, dobře osvětlených hnízd. I usoudila jsem, že slepice pozorovatelka vnímá lesklou sliznici kolem snášeného vajíčka své kolegyně jako „žížalu“, klovne do ní, a tím způsobí své sousedce první malou krvácející ranku. Po dokončení snášení vejce nosnice vyleze z hnízda poraněná a má vzadu trochu krví potřísněné peří. Ostatní slepice to vidí a do té krve začnou klovat, až slepici úplně vyklovou, vytáhnou jí z těla střeva, která sežerou.

Tak jsem zahájila akci s cílem, aby žádná slepice dobře neviděla na snášení vajec. Na zastínění hnízd jsem sehnala staré jutové bramborové pytle a přitloukla jsem je hřebíky nad otvory hnízd tak, aby jako záclony zakrývaly čtyři pětiny vchodových otvorů, někdy i trochu více. Slepice nakoukly dovnitř a protáhly se svislými škvírami vedle pytlů do hnízd. Začaly tak snášet v zatemnělých hnízdech a s kanibalizmem byl téměř ze dne na den konec.

Ještě si pak jednou troufly rozklovat kohoutovi měkká rašící ocasní brka, až krvácel. Také jsem si poradila: kohouta jsem dala zvlášť do klece, dala mu tam krmení i vodu a nechala mu ránu „na samotce“ zahojit. Pak jsem mu to natřela modrým cholezolem a pustila ho zpět do hejna. A teď se situace obrátila, slepice se bály jeho, protože on jediný nebyl celý bílý, ale měl vzadu peří modré. Víckrát mu už neublížily.