Sasexky

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Jde o otužilé, rychle rostoucí plemeno s kombinovanou užitkovostí. Sasexky jsou dobře zmasilé, rychle rostou a dospívají, zajímavá je i jejich snáška. Kdo sasexky viděl na jasně zeleném trávníku, musí uznat, že jde o impozantní pohled.

Zařazení: středně těžká plemena (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina D2).

Původ: velká i zdrobnělá forma Anglie.

Kroužek: kohout 22 mm, slepice 20 mm, zdrobnělá forma kohout 15 mm, slepice 13 mm.

Vznik plemene

V zemi původu, tj.v Anglii, byly sasexky známé od začátku 19. století. Vznikly křížením původních krajových slepic z jihovýchodní Anglie, z hrabství Sussex, s dorkinkami a brahmánkami, uvádí se i kočinky. Původním cílem byla drůbež pro maso s co největší zmasilostí a bílou barvou kůže, které Angličané dávají přednost před kůží žlutou. Podobně jako u jiných plemen se dalším znakům v té době nevěnovala větší pozornost.

Do Německa byly sasexky přivezeny v roce 1903, odtud se dostaly i do dalších evropských zemí. Jejich popularita rychle stoupala jak v kontinentální Evropě, tak v Severní Americe. Po několik desetiletí patřily k nejrozšířenější drůbeži velkochovů.

Zatímco v Anglii dále přetrvával směr šlechtění k produkci masa, v Německu byly sasexky šlechtěny pro kombinovanou užitkovost. Tato snaha přinesla zvýšení snášky, ale i pozměnění některých exteriérových znaků, změny v konstituci a celkovém plemenném typu. Došlo např. k prodloužení a zúžení trupu, zjemnění hlavy, hřebene a laloků. Dnešní sasexky anglického a kontinentálního typu se tedy vzájemně poněkud liší.

Zdrobnělé sasexky vznikaly ve Velké Británii kolem roku 1920. Základem pro jejich šlechtění byli malí jedinci velké formy sasexek a některá zdrobnělá plemena.

Plemenné znaky

Pro sasexky je typický větší tělesný rámec a dlouhý, dobře osvalený trup tvaru obdélníku (poměr délky k hloubce 1,5 : 1). Trup má být vodorovně nesený. Hmotnost kohoutů v prvním roce je 3,0 až 3,6 kg, u slepic 2,4 až 3,0 kg. U zdrobnělých sasexek je to u kohoutů 1,0 až 1,2 kg, u slepic 0,8–1,0 kg.

Záda se požadují rovná, po celé délce stejně široká. Prsa musí být plná, dobře osvalená. Krk je středně dlouhý, v místě přechodu do linie zad je patrný zlom. Podobně je zlom vidět při přechodu ze sedla do ocasu. Ocas je široce nasazený pod úhlem asi 40°.

Typický postoj je široký, středně vysoký. Běháky sasexek musí mít masovou barvu, na bocích mívají světle červený pruh.

Sasexky jsou plemenem s menší hlavou a listovým, spíše menším a jemnějším hřebenem. Krátký praporek sleduje týl, ale nepřiléhá k němu. Zobák je masový až světle rohový, tmavší kresba na slemeni je přípustná.

Opeření se požaduje bohaté, ale bez podušek.

Nejčastější exteriérové vady

U sasexek je potřeba vyřazovat z chovu krátká zvířata, jejichž tvar trupu připomíná při pohledu z boku trojúhelník. Vyskytují se i zvířata lehkého typu, což je také nežádoucí. Do chovu nepatří ani zvířata hrubé konstituce s hrubě utvářenými trupy, těžkými hlavami, hrubými nepravidelnými hřebeny a hrubými běháky. Občas se vyskytne kapří hřbet nebo zakulacená záda. Častým nedostatkem nejen zdrobnělých sasexek, ale i dalších zdrobnělých plemen je větší tělesný rámec a s ním související vyšší hmotnost.

Poměrně častou vadou jsou opeřené nebo jen zachmýřené běháky.

V poslední době přibyly vady ve struktuře opeření. U sasexek je to především nedostatečný růst ocasů a letek. Pozor je potřeba dát i na podušky v opeření, zejména sedlové. Poměrně časté je i probělení ušnic.

Barevné rázy

Sasexky jsou vyšlechtěny ve více barevných rázech, z nichž nejběžnější jsou světlé bílé kolumbijské. U zdrobnělých jsou na našich výstavách nejčastěji vidět žluté kolumbijské.

Z dalších barevných rázů jsou v našem vzorníku uvedeny bílé, červené kolumbijské, koroptví, stříbrokrké, stříbrošedé, stříbrně koroptví vlnité, červené porcelánové a krahujcové.

Nejvíce chovaným a také často diskutovaným zbarvením jsou bílé světle kolumbijské (dříve světlé). Základní barva kohouta je bílá, kresba černá. Široká černá stvolová kresba je v krčním závěsu, kresba by měla zasahovat alespoň do poloviny délky krku. Černá kresba je i v letkách, a to v ručních letkách podél ostnu na vnějším praporu a u loketních letek na vnitřním praporu. Černě prokreslené jsou i brčice, černé jsou i srpy. U malých srpů se požaduje bílý lem na konci per, u velkých je lem přípustný. Podsada i ostatní opeření jsou bílé. Kresba slepice je velmi podobná kresbě kohouta, jen v krčním závěsu zasahuje černá stvolová kresba mnohdy až k týlu.

U sasexek bílých světle kolumbijských se v různém rozsahu vyskytují znaky bílé kolumbijské kresby, tj. v různé míře zašedlá podsada nebo kresba v sedlovém závěsu u kohoutů. Další rozdíly jsou v intenzitě kresby letek a brčic a ve zbarvení zadní části boků kohoutů.

Při porovnání genotypů, které jsou uvedeny ve Vzorníku, je patné, že se ráz bílý kolumbijský od rázu bílého světle kolumbijského liší pouze v jediném páru genů.

Rozdílu by si chovatelé měli všímat při nákupu zvířat především v zahraničí. Je dobré dané zvíře prohlédnout, při posuzování se často tolerují právě zmíněné znaky kolumbijské kresby. Ty jsou v mnohých zahraničních standardech uvedeny jako přípustné.

K dalším vadám vyskytujícím se u bílých světle kolumbijských sasexek patří zažloutlá základní barva, mnoho bílé barvy v ocase a letkách, šedá kresba místo černé, celá černá pera v letkách, černá pera na zádech.

Užitkovost

Snáška se pohybuje mezi 170 a 190 vejci se světle hnědou skořápkou. Minimální hmotnost násadových vajec je 55 gramů.

Původně byly sasexky šlechtěny jen na masnou užitkovost. Jde o rychle rostoucí i opeřující plemeno s velmi dobrou zmasilostí. U zdrobnělých je snáška 110 vajec o hmotnosti 35 g.

Specifika chovu

Uvádí se, že jde o klidné, otužilé, nelétavé slepice, které se dají snadno ochočit. Sasexky jsou silné a vitální, proto jsou vhodné i pro chovatele začátečníky.

Dobře využijí i velké výběhy, rády se pasou, ale dají se chovat i v omezených prostorech, pokud jim majitel zajistí vhodné krmení. Brzy dospívají (asi v šesti měsících), při zajištění vhodných podmínek snášejí i v zimě.

Kvokavost není žádoucí, ale vyskytuje se. Pokud kvokají, jsou dobrými matkami.

Slepice sasexek se pro výkrm křížily s kohouty hempšírek nebo rodajlendek (Plemenitba drůbeže 1960). Slepičky a kohoutci z tohoto křížení mají rozdílně zbarvené chmýří hned po vylíhnutí.

Zahraničí

Přehled barevných rázů chovaných v zemích EE je uveden v tabulce.

Zajímavé informace a fotogalerii naleznete na stránkách německého klubu chovatelů sasexek: http://www.sv-sussex.de/.

Klub

Klub chovatelů sasexek byl u nás založen v roce 1971 v Hustopečích u Brna. V té době byli pro osvěžení krve dovezeni kohouti sasexky světlé ze zahraničí. Tento barevný ráz byl u nás nejrozšířenější. Zřídka se chovaly sasexky tříbarevné nebo zdrobnělé. Sasexky patřily k velmi oblíbeným plemenům, na výstavách v Brně se to projevovalo největším počtem obeslaných voliér i velkým počtem prodejné chovné drůbeže.

Dnešním předsedou klubu je Jaroslav Bayer, Terezín 37, 696 14 Čejč, tel. byt: 518 361 374, mobil: 777 595 830, mobil (Slovensko): 00 421 908 621 457, e-mail: Bayer.Jara@jlnet.sk. Pokud vás sasexky zaujaly, kontaktujte jej. Členství v klubu je bezplatné. Jeho členové organizují i speciální výstavu. Ta letošní bude součástí celostátní výstavy mladé drůbeže v Hodoníně 8.–9. září. Klub dále eviduje chovatele jednotlivých barevných rázů a v případě málo chovaných či v ČR nechovaných barevných rázů vám může pomoct se zajištěním chovného materiálu. Klub má i své internetové stránky: http://chovatelesasexky.webnode.cz/

Ohodnotťe tento článek:

Vaše hodnocení:

Celkové hodnocení (0x):