Skupina plemen se zvláštními znaky
Komu by se nelíbily?
Společné mají, jak název napovídá, zvláštní znaky netypické pro ostatní plemena. Najdeme tady pestrou škálu tvarů a atraktivních péřových doplňků, jako jsou např. chocholy a chocholky, vousy, licousy, ale i rousy na běhácích či dlouhé ocasy. Některým zástupcům naopak zase něco chybí …
Je z čeho vybírat …
Do skupiny plemen se zvláštními znaky patří chocholatá plemena, z našeho Vzorníku např. paduánky, holandské chocholaté, hudánky, apencelští chocholáči, bredy, soví vousáči, laflešky, ale také plemena s jinými zvláštními znaky, jako třeba bezocasá plemena (kusky, araukany), dlouhoocasá plemena (fénixky, jokohamky, sumatranky), plemena se zvláštní strukturou peří (hedvábničky, siamské hedvábničky) nebo s redukovaným opeřením (holokrčky). U některých plemen je zvláštních znaků hned několik, např. sultánky mají chochol, vous i rousy, hudánky chochol, vous a pět prstů.
I mezi těmito krasavci jsou plemena užitková – plemena s nezanedbatelnou snáškou (holokrčky, araukany) nebo s dobrou masnou užitkovostí (hudánky). Někteří zástupci mají netypicky zbarvené maso (hedvábničky, cemani) či skořápku vajec (araukany).
Péřové okrasy
Chocholky vyrůstají na temeni chocholatých plemen kura. Vyskytují se v různých velikostech, liší se tvarem u jednotlivých plemen, rozdíly v jejich utváření jsou i u pohlaví – zatímco u kohoutů jsou pera v chocholkách špičatější, u slepic jsou kratší a zaoblená.
Malé chocholky se skládají z chomáčku per uložených za hřebenem, u kterého bývá zvednutý praporek (laflešky). Středně velké chocholky jsou např. u hedvábniček.
Velké chocholy zpravidla pokrývají lebeční výduť, jejich tvar je kulovitý, peří je pevnější. U těchto plemen bývají zvětšené nozdry a hřeben je redukovaný – např. motýlkový u hudánek nebo chybí třeba u paduánek. Stejně jako malé jsou nežádoucí i nepravidelné nebo příliš velké chocholy bránící výhledu.
Vousy zahalují část obličeje, ušnice a laloky. Mohou být celistvé, zahalující ušnice i bradu (soví vousáči), nebo rozčleněné na lícní a podbradní část (araukany). Vousy by měly být husté, zakrývat laloky a ušnice, ale ne bránit ve výhledu. Štětcovité shluky užších a delších per, které vyrůstají u bradavičnatých pernic po stranách hlavy, se nazývají licousy. Vyskytují se jen u araukan. Vousy i licousy by měly být souměrné.
Také rousy, které porůstají běháky z vnější strany, jsou různých velikostí. Nejmenší formou rousů jsou punčošky, typické např. pro hedvábničky. U jiných plemen je peří vyvinutější, porostlý je i střední prst. Vadou jsou rousy řídké, neúplné nebo jiného typu, než požaduje standard. Pro některá plemena je charakteristické opeření holení. U sultánek jsou to supí pera – dozadu prodloužené ne příliš tvrdé peří, u bred je toto peří tvrdší.
Ve Vzorníku plemen drůbeže jsou tato plemena rozdělena na:
chocholatá plemena – skupina G1,
plemena s jinými zvláštními znaky – skupina G2,
zdrobnělá chocholatá plemena – skupina G3,
zdrobnělá plemena s jinými zvláštními znaky – skupina G4.
Trocha historie
Prvořadým požadavkem na drůbež vždycky bylo, aby poskytovala užitek. Přesto už naši předkové toužili i po něčem zvláštním, něčem, co je odlišné, co každý nemá.
První zmínky o okrasných plemenech jsou staré několik století. Chocholaté slepice byly ozdobou evropských panských dvorů už v 17. století, japonské a čínské zahrady zase zdobila už před několika sty lety dlouhoocasá plemena.
První zmínky o slepicích s těmito zvláštními znaky jsou však ještě mnohem starší.
Dosud nejstarší známé zobrazení chocholaté slepice bylo nalezeno ve starém Egyptě na papyru Artemidor. V Alexandrii byl kolem roku 10 n. l. zobrazen černý chocholatý kohout, pravděpodobně obětní zvíře. Ač byla chocholatá drůbež před staletími vzácností, o jejím výskytu svědčí archeologické nálezy lebečních kostí, na kterých je patrná lebeční výduť sloužící jako podklad chocholu. Je známo pouze několik nalezišť, např. z West Hill, chrámu Římanů v jižní Anglii z období kolem roku 350 n. l.
Několik důkazů o chocholatých slepicích máme také z pramenů starých umělců. V Drážďanské obrazárně se nachází různá zobrazení chocholatých slepic, např. obraz Lucase Cranacha staršího (1472–1553), jež znázorňuje slepici v kleci s nádherným chocholem. Obzvlášť známá jsou zobrazení od italského malíře a přírodovědce Ulisse Aldrovandiho (1522–1605).
V některých částech Ruska až k Sibiři vznikly chocholka a vous pravděpodobně jako reakce na extrémní zimu, slepice se tak zřejmě přizpůsobily nehostinným podmínkám.
Do roku 1869 byla všechna plemena s chocholkou vzájemně zaměňována, teprve na drůbežářském kongresu v Drážďanech byly určeny požadavky na jednotlivá plemena a stanoveny jejich názvy.
Co se týče dlouhoocasých plemen, v Japonsku se ústně předává příběh o tom, že vojáci prince Yamanouchi v prefektuře Kochi na jižním poloostrově Šikoku měli helmy a kopí pro zvláštní příležitosti na počest císaře zdobené dlouhým kohoutím peřím. Poddaní, kteří kohouty chovali a peří princově armádě dodávali, byli osvobozeni od daní. Přilby i oštěpy pocházející z období kolem roku 1655 můžete vidět v japonských muzeích.
Zvláštnosti chovu
Pro to, aby péřové ozdoby zůstaly krásné, je nutné přizpůsobit podmínky chovu. Prvořadé je udržení chovu v čistotě, potřeba je přizpůsobit krmítka a napáječky, ale také podestýlku, výběhy a krmnou dávku.
Povahově jde většinou o klidná zvířata, která lze snadno ochočit. Jedinci s velkými chocholy, které jim znesnadňují výhled, bývají poměrně často lekaví, reagují prudce zejména na náhlé neznámé podněty.
Prvním ze skupiny chocholatých plemen, na která se podíváme blíže, budou paduánky.
Celkové hodnocení (0x):