hoIoubci

XXX.XXX.35.251
V létě 2012 jsem usazoval větší várku mladých tipplerů. Hned při prvním vzletu "plnou parou" se z hejna oddělili tři, šli výš a výš, až skončili mimo dohled dalekohledu. To, že byli z dohledu déle než v soutěži povolených 60 minut mi nevadilo, protože blázniví mladí se časem zpravidla srovnají a začnou létat podle pravidel. Kroužili nad nedalekým fotbalovým hřištěm a když se navrátili nad holubník a snížili výšku letu, vydal jsem jim pokyn k dosedu. Všichni tři dosedli na střechu voliéry a zalétli napoprvé slušné 2 1/2 hodiny. Z onoho velkého hejna jsem tedy vybral tyhle tři a později k nim přidal další dva nadějné kusy a začal jsem toto pětičlenné hejno trénovat pro poslední soutěžní let sezóny, plánovaný na 1.9.2012.
Nízké prolety nad pěšinkou mezi remízky
Po několika málo proletech zalétli hezkých tréninkových 9 1/2 hodin. Byl jsem s nimi velmi spokojen. Létali ve výšce kolem 500 m a drželi se v poměrně malém sektoru nad zmíněným fotbalovým hřištěm, asi 1/2 km jihovýchodním směrem od domovského holubníku. Pořád ale ještě nesplňovali oněch pravidly žádaných 60 minut. Já pracoval na zahradě, natíral vjezdová vrata a když jsem si na tipplery vzpomněl, vzal jsem si dalekohled a hledal je na obloze. Někdy jsem je našel, jindy ne. Říkal jsem si, třeba tu jen prolétli, jak se často stává i u jiných hejn, a já je propásl. Pokračoval jsem se vštěpováním poslušnosti, s tím by se mělo začínat od útlého mládí. Disciplína musí být, řekl by Švejk, jak by to pak vypadalo na Karláku, kdyby tam na každém stromě seděl voják bez disciplíny? Zkrátil jsem jejich tréninkové lety na 5-6 hodin a takto trénovali do 14.8.2012. Spolehlivě dosedali na pokyn a na místo, kde jsem je chtěl mít, tj. na střechu voliéry.
Před 17.8.2012, kdy byli skoro připraveni k soutěži a zbývalo už jen pár tréninků, jsem jim přidal "oktanu" a zalétli 8 hodin, opět přistáli na povel a na místo. Jejich 60ti minutové návraty na dohled jsem bohužel detailně nesledoval a určitě jsem tak činit měl. Jenže člověk nemůže 8 hodin sedět s dalekohledem na zahradě a nic neudělat. Koneckonců, sedět a nic nedělat můžeme pak až s rozhodčím v soutěžní den - hejno během tréninků létalo vždy v jednom sektoru a nebylo ho těžké na obloze najít - dalekohledem ho rozhodčí jistě uvidí, říkal jsem si.
Pak přišel den poznání, 21.8.2012. U natírání plotu jsem vzpomínal, jak nás před 44 lety obsadili Rusové a koutkem oka zahlédl mé hejno, sice v obvyklém sektoru, ale v neobvyklé výšce 50ti metrů. Hodil jsem štětec do ředidla a vyšel se s dalekohledem podívat na louku pod fotbalovým hřištěm, odkud je daleko lepší rozhled než ten z našeho pozemku, který je plný ovocných stromů a ohraničený sousedovic smrky a břízou.
Když jsem došel na nedávno posekanou louku, nevěřil jsem svým očím. Hejno právě dosedalo nedaleko pěšinky vedoucí napříč loukou, pár desítek metrů pod fotbalovým hřištěm, jako jeden muž. Ze zvědavosti, co budou dělat, až mě uvidí, jsem k nim šel blíže. Holubi se pomalu posunovali loukou k mé levici kudy vedla pěšinka, něco si zobali, koukli po mě očkem a pozobávali si dál.
Dosed v louce
Po necelé půl hodince vstoupil na pěšinku muž se psem, kterého pak na louce pustil z vodítka, aby se proběhl, a jak se přibližovali, holubi pochopitelně znejistěli. Nakonec vzlétli a já měl po podívané. Muž se psem prošel a hejno opět dosedlo, tentokrát asi o 50 metrů níže po svahu. Řekl jsem si, škoda, že nemám sebou místo dalekohledu foťák, abych situaci zdokumentoval, protože tuhle historku mi nikdo neuvěří a v lepším případě jí posluchači budou považovat za holubářskou latinu. A jak jsem to hejno mohl opět spokojeně pozorovat, dostal jsem báječný nápad: "Když to dnes udělali dvakrát, a předtím třeba už víckrát, možná, že si to zopáknou ještě jednou", a spěchal jsem domů pro fotoaparát. Při mém návratu bylo hejno z původního místa jen o pár holubích kroků dál, stále na zemi. Kradl jsem se loukou tak, abych měl pro dobrou fotku sluníčko v zádech, a příroda mi přála. Mezi remízky prolétla s křikem sojka a hejno vyplašila. Z kopce jsem je sledoval. Letěli poměrně nízko podívat se nad domácí holubník a když tam neviděli droppery, tak se stočili zas nad louku, krátce zakroužili nad jejich vyhlédnutým místem a opět dosedli tam, kde jsem na ně čekal, seděl a pokuřoval. Tentokrát jsem byl já i fotoaparát připravený (viz. fotky), stačilo típnout cigaretu a začít mačkat spoušť.
Uvědomil jsem si, že s tímhle hejnem už nemohu do nadcházející (ani jiné soutěže) počítat a nezbylo mi nic jiného než dát dohromady jiné hejno, skládající se alespoň ze tří kusů. Potencionální mláďata pro toto hejno jsem probral jak v ruce, tak i v hlavě. Byla stěží usazená, a měl jsem tři tréninky na to, abych je dostal do nějaké formy, ve které budou schopni zaletět 10 hodin. Deset hodin v posledním letu sezóny byl totiž jeden z mých letošních cílů. Tímto časem bych býval překonal svůj dosud zaletěný nejlepší osobní čas posledního soutěžního víkendu sezóny. Nikdy předtím jsem ještě přes deset hodin v září nezalétl. V soutěžní den se mi to s těmi písklaty povedlo a jsem na ně hrdý, ale to už je jiný příběh, o který jsem se již podělil s přáteli na schůzi. Tento příběh o dosedu na louku jsem ještě takto detailně s nikým neprobíral a tak mi čtenáři dovol pokračovat.
Pastva v louce
Pozorování mého polařícího hejna mě začalo bavit. Byl konec sezóny, jen ještě jeden závod před námi a tak jsem na tyhle "exoty" měl času dost. Vypustil jsem je k dalšímu proletu v den, kdy se hrál fotbal, a když slétli trochu níž, vzal jsem si dalekohled a vyrazil na louku. Stalo se přesně to, co jsem očekával - hejno dosedlo do terénu, opět jako jeden muž. Ale tentokrát blíže k fotbalovému hřišti periférního týmu Nový Hradec Králové a k jiné pěšince, kudy se trousili fanouškové, asi na hlavní zápas. Mí tippleři si lidí skoro vůbec nevšímali a stále něco poměrně rychle, a s chutí, pozobávali. Ryku předzápasu nevěnovali ani za mák pozornosti. Kdo ze čtenářů chodí na fotbal, ten si jistě dokáže představit tu zvukovou kulisu skládající se z kopnutí do balónu, pískání rozhodčího, sténání zraněných hráčů, občasný hlahol cca 30 fanoušků "GÓÓÓL" a hlavně pokřiky samotných a velmi zapálených hráčů žádající si balón, nebo peskující (to je ale mírné slovo, že?) druhé spoluhráče jak to hrají a proč neposlali přihrávku (a když jí poslali, tak proč tak blbě). Holt vesnický fotbal nemá chybu, obzvlášť když se tam již před dopoledním zápasem žáků začne točit pivko.
Během zápasu jsem se k hejnu chtěl přiblížit co nejblíže, abych viděl, co tam vlastně zobou. Přeci to byla louka, zrní po žních tam určitě není. Mým pomalým přibližováním jsem hejno odehnal, tak jak se odhání hejno hus, kousek dál z místa, kde se ještě před chvílí "pásli" a začal jsem na zemi hledat, co tam mají na zub. Nic konkrétního jsem ale neobjevil. Byla tam jen krátce posekaná tráva a hlína, toť vše. Po návratu mých polařících tipplerů domů jsem jim osahal volata a zjistil jsem, že jsou přes třetinu, skoro do poloviny, plná zdálo se drobných travních semínek. Tak drobných, že jsem je v té hlíně vůbec neviděl.
S tipplery se zabývám již osm let a sedm let s nimi soutěžím. Celou tu dobu si vyhledávám na Internetu odborné i laické informace o tipplerech a jsem členem různých mezinárodních tipplerkářských internetových diskusních skupin. Do letošního léta jsem však nikde nenarazil na informaci, že by hejno tipplerů dosedalo do pole. Jediný náznak takovéto informace poskytl, dnes již bohužel zesnulý Angličan, Jack Prescott (zemřel 22.1.2004), který zmiňuje soutěžní den, kdy se byl podívat na dosed u jednoho nejmenovaného chovatele (nezbytně to nemusel být kamarád, nedejte se zmást ilustrační fotografií s Gordonem Hughesem). Po kontrole kroužků rozhodčím měl Jack příležitost si holuby prohlédnout v ruce a všiml si, že na nožkách jednoho tipplera je bahno. V holubníku bahno nebylo. Jelikož však nebyl rozhodčím (anebo právě proto), na tento fakt tenkrát nepoukázal (událost zmínil až po letech a soutěžícímu i nadále zachoval anonymitu). Let byl uznán, protože ono soutěžní hejno zaletělo podle pravidel, včetně pravidla 60ti minut, ale Jack mě svým postřehem potvrdil, že není všechno zlato, co se třpytí.
Jelikož Jackova informace byla formulována tak, že nepotvrzovala (ale ani nevyvracela) dosed v zabahněném poli nebo někde v bahně u vody onoho jedince z hejna, natož hejna celého jako v mém případě, chtěl jsem si zjistit víc. A kde jinde si lze upřesnit, nebo potvrdit, své postřehy ze života tipplerů než v Anglii, kde se chovu tohoto plemene věnují snad dvě stě let a z toho sto let organizovaně? Rozhodl jsem se tedy popsat můj příběh polařících tipplerů mému starému známému, Daveymu Warrenerovi, a ten mi zanedlouho odepsal, že dosed celého hejna někde do terénu mimo domácí střechu holubníku se odehrává mnohem častěji, než se člověk veřejně dozvídá. Jmenoval letce ze svého okolí, kterým se to přihodilo a místa, kde a kdy se to přihodilo. Jedno z jmenovaných míst se nedá nazvat ani polem ani loukou. Bylo to parkoviště u lyžařského svahu, nedaleko kterého onen letec bydlel. Sunderladští přátelé se domnívají, že tam holubi hledali, kromě drobných semínek na zub, také minerálie.
Zdroj: http://www.kcht.ucikana.cz/clanky.htm#kapitola16
Lepidloptera

XXX.XXX.20.73
To jsou "držáci", moc šikovní a samostatní holubi
Uživatel s deaktivovaným účtem

Lepidloptera
napsal(a):
To jsou "držáci", moc šikovní a samostatní holubi
Akorát že udělali přesný opak toho co se po nich chce
Lepidloptera

XXX.XXX.20.73
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Akorát že udělali přesný opak toho co se po nich chce
To jo, občas se takoví najdou. V chovu pro pouhé potěšení, ne na závody, to ale nevadí, naopak.