No tak já bych to tak kriticky neviděla... pokud se tomu opravdu věnuješ a k tomu dobře zvládáš školu a všecky povinnosti, proč ne. Koně si člověk musí jaksi zasloužit... ne jen finančně, ale i vztahem k němu; tím, že od něj neuteče, jakmile se něco semele v životě. Když to tak je, a jsou i ty finance a podpora doma... Jako rodič to vidím tak, že je moc fajn, když má mládě pořádné hobby.
Ale určitě ne k domu. Do dobré stáje, která ti pokryje čas plný zvratů, který tě při studiu čeká.
Kamarádka je fajn, ale uvědom si: ona může, ty ale musíš. A když nemůžeš, tak co...
Určitě takovou stáj najdeš, chce to hledat. Všechny na netu nejsou, ani zdaleka ne. Nebo mají stránky staré, vzniklé záchvatem nadšení; ale na oprašování prostě nejsou ani lidi, ani čas.

Dobré je třeba zajet si na nějaké místní závody a dívat se, jak se kdo ke koním chová. To hodně řekne.
Hodně štěstí!

Horsana: no jo... zas šlo o cosi, co se nemohli naučit od svý mámy.
A ten javor: matně se mi vybavuje, nebyl příčinou nějaký nový škůdce těch javorů ? Fakt už přesně nevím...

Horsana: ta morčata a králíčci - to je zajímavé! U drůbeže mě to moc nepřekvapuje - je přece zrnožravá, musí umět vyselektovat, co jo a co ne. Koneckonců, ptáci jsou dinosauři, měli čas to dostat do genetické paměti.
Jak to předávají mladým holubi, to netuším - ale vzhledem k tomu, že jde o nejúspěšnější ptačí druh, to jistě mají nějak vychytané (a mladé krmí čímsi jako "mlékem" z volete). Kurovití jsou nekrmiví, takže tam se mláďata učí nápodobou. Co jim napovídá genetická paměť, to se neví - ono se toho o ptácích ještě neví strašně moc. Každopádně jsou to druhy o pár milionů let starší, než koně.
Morčata - nu, ze země původu asi musejí umět přesně rozeznat podstatně více rostlin a jejich plodů, než jim dokázeme předložit my. A králíci - nemají ti nějakou zvýšenou imunitu k jedům, podobně, jako ostatní hlodavci? Nevím, a zajímalo by mě to!

Koně jsou trávožraví, vhodnou nebo nevhodnou rostlinu rozeznat většinou umějí (nebo aspoň porci, viz tis nebo akát). Stejně tak si umějí vybrat rostliny, které jindy nežerou, ale zrovna k něčemu potřebují...hlavně klisny.
Zažila jsem i koně ožralého (jako fakt, na šrot ožralého) ze spadaných švestek :-D
No, dostal se z toho, ale tu kocovinu jsem mu nezáviděla.

Ještě podotek k otmu lizu: ano, taky znám výroky "on to nechce" a lízají všichni... Záleží, jak kterou.
Že se liz neválí na zemi, mi přišlo samozřejmé... máme je vedle napaječek; jsou tací, kteří si sůl uvolňují pomocí vody. A překvapuje mě, že lížou liz víc v zimě, než v létě (pastvu nemáme).
S tou nudou můžeš mít samozřejmě pravdu; já to nezažila, ale to mnoho neznamená.
Min vit příkrm mi taky přijde jako samozřejmost; na žraní hlíny reaguju stejně (resp. zažila jsem jednou - otravu nějakým hmyzem nacucaným postřikem - říkal vet, neb byl, ono to vypadalo jako flegmona, jen kobylka se chovala odlišně).
Na tu otravu durmanem si pamatuju, jak jsi to popisovala, to musela být čistá hrůza.
Ale to je ono: nám tu roste volně, hotovej ráj narkomanů... a koně rostlinu nevezmou. Zrno, to je asi jiná...
Nejsem prostě přítel čehokoliv, co voní jinak, než to je (s výjimkou podání nutných léků, to koně taky ošidím jinou chutí). Ať už jde o lizy nebo o udidla... ;-)
Ovšem jakkoli upravené krmivo koně ošálí lehce.
Je to jen postoj, no. Nezdá se mi, že bychom byly ve při
No, tohle nic nemění na tom, že si myslím, že kůň rychle nenabere, co ztratil (a zejména kůň starší), a že je i trochu zbytečné o moc rychlé nabrání usilovat - protože cokoli je u koní rychle, stojí obvykle za houby ;-).

Horsano, ale to takhle nebylo myšleno...

Koně si vybírají, co jo a co ne - pokud ovšem mají šanci čichem (či chutí) rozeznat, oč jde.

Proto jsem psala, že ty divně a jinak ochucené solné lizy možná nejsou to pravé a koně matou.
Solný liz z čisté soli je nesplete, tak si nalížou přesně tolik, kolik potřebují (s výjimkou hříbat, abych byla přesná ;-)

Když koním nabízíme ty krychle s všeličíms - no, někteří to žerou, ale drtivá většina ne. Nejoblíbenější je prostě ta sůl ve válci s dírou - a v tom je fakt jen sůl. Cítí sůl, vědí, že je to sůl, lížou tedy sůl... a nemyslí si, že žerou kus jabka či čeho.

A: koně - přinejmenším klisny které sleduji - nevezmou jednovatou rostlinu. Ovšem pokud ji rozeznají. V usušeném seně ji vezmou...

K těm lizům:
Po pravdě, mně se moc nelíbí ty soli s přídavkem jabka či čehokoli. Nějak si myslím, celkově, že kůň by měl vědět, co žere, a pak že si to nadávkuje sám. Tyhle přídavky či čo, to ho akorát mate.

Takže dávám sůl - liz, ten kulatej - a do krmiva pak minvit přídavek podle KD.
A k pocení: zaujalo mě, že ten liz koně baští o dost víc v zimě, než v létě, když by člověk čekal, že se na to vrhnou, protože se víc potí. Asi to holt není tak jednoduché... ;-).

No možná dostanu vynadáno...
Dávala jsem dokupy předloni a loni kobylku, která dokázala shodit za dva týdny snad pětinu své váhy. Nabírala to déle než půlrok. A není to má jediná zkušenost; dolů to jde strašlivě rychle, ale vrátit kondici chce prostě svůj čas.
Vyčistit tělo atd. - v tom plavu a řeším případ od případu, v tom neporadím.

Ale jinak to vidím takhle: Nacpat koně, aby přibral, je možné, jistě - dobré granule, hromady sena, řepné řízky, rýžové otruby, ječmen, prostě tyhle věci.
Otázka je, jestli je to to ono.
Páč pokud nejde o extrém ( v jenom dřívějším mém případu v průběhu let šlo o vysokobřezí těžce podvyživenou klisnu a tu člověk nenakrrmí, ani kdyby se přerazil a ona žrala nonstop), tak jde právě i o tu kondici. Současně s přibíráním.

Čili: obklopila bych toho koně klidem; tzn. pravidelnou, vhodně přidávanou prací (či činností; grif je v té přiměřené pravidelnosti) a vhodným krmivem v lehkém nadbytku. Nejde přece o to, aby jen přibral co nejrychleji - čili do břicha - ale aby se dostal do lepší kondice. To bez pohybu nejde. Navíc ten klid a ta pravidelnost je možná právě to, co potřebuje nejvíc - po klinice, po nemoci a s tím souvisejících změnách, které koně tak tuze neradi.
Psychicky vyrovnaný kůň, jistý si svým světem, s pravidelnou činností a dobrým žrádlem nabere určitě líp, než...
...no, kdysi mi jedna osvícená trenérka vynadala slovy: "Nekoukej na ni tak, nebo onemocní!" Modří vědí... je to tak

Zkontrolovat sedlo?

Je to tak, jak holky píšou.
Když vyfotíš koně z boku zepředu, budeš mít obrovskou hlavu a zadek nikde.A tak.
Foťák se slušným zoomem tohle potlačí.

Nejlepší je fotit koně kolmo - ale i tady přizoomovat. Tedy - mobilem.
S foťákem je to jednodušší; ono přecejen u něj je víc možností, jak to provést, i když to nutné přiblížení platí taky.

U zrcadlovky stačí i levnej objektiv s pevným ohniskem - fotit víc z dálky, na vysoký rozlišení, pak se to v počítači snadno ořízne a zbyde pěkná fotka koně.

Kůň je prostě moc velký zvíře Takže bez zoomu ti vždycky vyjde proporčně prapodivně.

A taky ještě jedna věc: koně se pěkně fotí ve zlaté hodině (= cca hodinu po východu a hodinu před západem slunce). To je světlo nízko a ostré - a vykreslí víc.
Protože jakmile budeš - jakkoli - fotit třeba v poledne, vzduch se bude chvět tím teplem a pěknou ostrou fotku prostě neuděláš.
Ovšem - na trávě. Třeba nad betonem se chěje vzduch, ať je zlatá hodina nebo ne... My to v hledáčku nevidíme, ale výsledná fotka prostě ostrá nebude.

A jasně: nasekáš asi tak třicet fotek a vyjde jedna. Když se zadaří :-D.

balisek napsal(a):
Jsem na tom podobně. Moje jezdecké začátky se vážou s 80. lety.

Hlavný skokový trenér byl vojenský důstojník. Vlastně ani nevím, jaké měl občanské jméno, jelikož jsme ho oslovovali výhradně "Majore". Přísný, důsledný, vyžadující pevný řád. Z jízdárny nedělal "buzer-plac", jen vyžadoval disciplínu.

Moje drezurní trenérka byla důstojná téměř 80-letá dáma, pamatující První republiku. Mluvila mírným hlasem s německým přízvukem a vyjadřovala se zásadně v zdrobnělinách, nicméně zkusili byste nechat hnůj v boxe nebo vylézt na nevyčištěného koně v zaneřáděných holinkách. Učila nás úctě ke koni, smyslu pro pořádek, estetice jezdeckého sportu i dobrým "kinder-stube".

Vždycky platilo: Nejdřív obstarej práci, až pak můžeš na koně. A totéž v opačném pořadí - než odejdeš domů, postarej se o koně (kdo dneska např. dělá v zimě něco takového jako je vytření koně do sucha slámou po náročnějším tréninku?). Znali jsme anatomii koně, pravidla bezpečného pohybu po jízdárně i mimo ní, uzdečku jsme uměli rozebrat a složit i po slepu...

Nejsem tak stará, abych nostalgicky vzpomínala na "staré dobré časy", nicméně jsem za "starou školu" nesmírně vděčná. Ač uplynulo 30 let, spoustu užitečných návyků mám v sobě pevně zakořeněných a těžím z nich dodnes.

Majore? A neměl dřevěnou nohu?

Díky moc za reakce! Ještě nikdy jsem neměla "vnitřní" kočku, takže v tomhle zkušenost chyběla... Uklidnili jste mě.
Jinak kocourek je úplně v pořádku.

Děkuji! Vypadá to tak... vyrobili jsme teorii, že se živil hmyzem, protože teď lítá po domě a loví mouchy
Jen mi pořád vrtá hlavou ta podivná změna chování. To na nás zapomněl a pak si zase vzpomněl, nebo upadal do nějakého tepelného šoku? Bylo tu 32°ve stínu, včera...

Jj... vypadá to tak. nevím, jestli krize zrovna, ale podivné to bylo - a hlavně mě rvalo sledovat, jak se to v průběhu těch dní zhoršuje. Ta bezmoc... navíc máme na půdě kuny.

Když zrovna nespí, chodí za mnou jak pejsek... pořád mě hlídá. Manžel dospává dvě bezesné noci... až se probudí, bude taky pod dozorem
Zatím jsem mu vyčistila uši ředěným propolisem s jódem a vytáhla dvě klíšťata. Za cca 3 týdny mimořádně odčervím. Co ještě?

Díky! Nad ránem otevřeno - a kocourek doma.
Jí, spí a pije a tahám mu klíšťata.

Proč ale...proč byl celou tu dobu tak blízko, schovaný a jakoby nás neznal?

Dobrý den,
ráda bych se poradila.
Náš kocourek má sedm a půl roku, celý život bydlí s námi v domě. Přišli jsme k němu stylem "dobrý den, budu vaše kočka..." atd. když byl maličký.
Bydlíme na dědině, ale u silnice, takže je z něj kočka domácí, bez pobytu venku. Jistě, několikrát se povedlo, že utekl, ale měl už svůj rituál, schovával se na dvoře a za hodinu až max tři se vrátil zadními dveřmi, pomáhalo opatrné volání (nesměli jsme mu stát v cestě).

V úterý v noci jsem nešikovně otevřela okno a byl pryč.
Drží se blízko: viděli jsme ho včera i dnes, večer. Včera se jakoby snažil k nám dostat, ale pokaždé na poslední chvíli utekl (něco jelo, zakřičel pták... lekl se).
Dnes jsme ho viděli dvakrát - byl zalezlý pod stříškou sklepa (zcela nedostupné místo ve svahu) a tvářil se, že nás vůbec nezná. Když jsme vzali štafle, utekl.
Dala jsem mu poblíž toho místa na střechu vodu a granule... dva dny chodíme, voláme, hledáme, ale podle jeho večerních reakcí jako by si nás nepamatoval. Dnes je to horší, než včera.
Přes to dnešní vedro vypadal jakžtakž dobře, zatím, ale co dál? Jak ho chytit v neprostupném terénu, co udělat, aby se nebál? On se vždycky strašně bál neznámého - kdokoli cizí přišel, kocourek už byl schovaný za pračkou... a tak, no. Je vážně hodně bázlivý.

Dům je veliký a mohl všude, všude hospodařil a my bydleli u něj, ne on u nás, no znáte to.

Změny žádné nebyly; ani nebývá sám (manžel je v důchodu), rád si hrál... večerní krmicí obřad jsem zkoušela použít, ale marně. Já vím, že vnitřní kočka, když se ocitne venku, se někdy změní v úplně jiné zvíře, ale... ono mu dobře není; má hlad a žízeň, je to vidět - a lovec tedy skutečně není - možná je vyděšený právě z toho. Jenže my nevíme, co máme dělat.
Navíc je náš dvůr teritoriem velkého kocoura ze sousedství; ten až ho najde, to nechci vidět.

Proč nás nezná, proč se nás najednou bojí? Máme nechávat otevřené zadní dveře (které zná) a doufat, že ho to přejde, nebo ho dožene hlad a přijde?
Nevíme si rady... a nerozumíme tomu.

No... mám koně v nájemní stáji (chcete-li, JK), a mohu s náím dělat všechno, to, o čem píšete.
Tedy - když mám čas.
Ono ale pořídit si koně, zejména toho prvního, není zrovna procházka růžovým sadem. Trvá to, než se kůń zabydlí v novém prostředí, trvá i déle, než se poznáte a shodnete. Nikdy nejde říct dopředu, jakou bude mít povahu, jaké vzpomínky, jaké zkušenosti.
A mít ho u domu, samotného? To už vůbec ne!
Možná - kdybyste si pronajala některého z koní, které už znáte, za měsíční paušál, byla by to o dost jednodušší cesta. A trochu byste si ozkoušela, co znamená být majitelem, tedy někým, na kom je kůň závislý. Ono to není jen o to, trávit s ním čas, ale taky rozhodovat, co a kdy má dělat a co ne, veterinář, kovář a padnoucí výbava, vhodné krmivo a psychická pohoda toho koně... je toho opravdu hodně. A ježdění a hry s koněm, to je taková třešnička na dortu... to se dostaví někdy až po celých měsících po koupi. A chce to zkušenosti. Vážně.

No právě. Proto bych asi nekovala. K čemu taky...

Podotek: Jestli budeš nechávat dělat sono a pod., nech si udělat nebo poslat mailem výsledek. Veterináři to běžně dělají, ale musí se jim to říct včas.
Založíš si pak porovnávací sbírku v průběhu let - a to se setsakra hodí! Třeba ti za pět, deset let přijede jiný vet na totéž a budete rádi, že máte tyhle srovnávací snímky.

A ty fotky si k tomu ulož taky. Tyhle věci se mění pomalu a když je člověk u koně skoro denně, změn si nevšimne. Fotky jsou pak dobrá věc pro porovnání v čase. Jen to foť vždycky stejně (úhel pokud možno i místo)...

Hele, to může mít plno jiných příčin. Mimo jiné jak váš kovář strouhá. Protože pokud strouhá chodidla pod podkovy, vystrouhá víc a bosá kopyta pak bolí při chůzi na štěrku.

Možná - nechat udělat ty rrtg a sono a ty pak ukázat kováři, aby viděl, co brát a co ne... Tloušťka chodidel je prostě důležitá.

Vedle v tématu jsou potřebné odkazy (od žofré, většinou) - zkus se v tom pohrabat.

Tady toho dost vyčteš - ke konci:
https://www.ifauna.cz/kone/diskuse/detail/3468707/bolesti-kopyt-nohou-atd#a3472051.

Počkej... hele, proti tvrdu podkovy neochrání, to spíš naopak. Čili silnice odpadá.
Špatný povrch - šutry, štěrk (například u nás i rozbité střešní tašky coby zpevnění cesty) koni neublíží, když se přes ně jde opatrně - když to jde, dá se slézt.
Vem si, že zadní nohy nesou jen 1/3 váhy koně.
V podstatě si umím představit jen několik důvodů, proč koně kovat na zadky:

- když sportuje, zejména po trávě (vyšší skoky, military)
- když jezdí hodiny denně po ošklivém povrchu a rohovina se příliš ošoupe (obvykle vandry)
- když tahá a potřebuje oporu
- a když je fest mráz, co přišel po blátě, je to rozšlapané a tudíž velmi hrbaté a bosým koním se dělají v kopytech otlaky (to se ale většinou nakovat nestihne)

Jak to popisuješ, nezdá se mi to potřebné; spíš kontraproduktivní vzhledem k těm spěnkám. To by ho trápit mohlo... Fakt bych asi dala přednost tomu, abych mohla vidět, co mu vadí a co ne, čili jaký povrch mu vadí trochu nebo hodně, i jaký pohyb - než to překrýt podkovami. A tvrdá silnice je prostě tvrdá silnice, bez ohledu na to, co má kůň na nohách. Navíc - pohyb po rovném tvrdém se spíš doporučuje na posílení šlach a používá se to proto jako příprava třeba u vytrvalosti.
Sáhni někdy koním na kopyta. Většinou je to tak, že okovaná jsou studená a bosá teplá. Hmmm...

(Podotýkám, že nejsem ničeho vyznavač: své koně kovu či nekovu podle potřeby a stavu a basta

Jo, ještě jsem zapomněla z těch doporučení, co se mi dostalo u koně s prošláplými spěnkami (ty ten tvůj nemá, tedy zatím): nelonžovat a nechodit na jízdárně malé kruhy.
(Což neznamená, že ho nemůžeš naučit, jak se na lonžovacím kruhu chovat, nebo že se nemůže otočit na fleku nikdy - jen že to nemá dělat v rámci cvičení běžně a opakovaně ;-)

Ne, nekovala bych ho. Možná ani na ty předky ne, ale to fakt jen hádám. Prostě - ta moje kobylka se občas praští zadní o přední, jak jsou ty zadní povolené. A mít podkovy, to nechci vidět ty důsledky, fuj. Takhle, jak to je, si dává sama pozor a podobný úraz jsme za devět let kurýrovali jen jednou... a to nevíme jistě, jak si to pořídila.