justovi
Informace o uživateli:
Tleskači a ruská plemena holubů
Moje zvířata
Nenalezeny žádné fotografie zvířat
Naposledy přihlášen: 20. 6. 2021 09:46:51
- Témata ve kterých diskutuji
- Mnou založená témata
- Moje příspěvky
Moje příspěvky
Ing. Jiří HAVLÍN, DrSc.
V neděli 20.června 2021 je tomu šestnáct let, kdy nás navždy opustil velký propagátor chovatelství, posuzovatel,chovatel,genetik,šlechtitel,vědecký pracovník,skvělý člověk a přítel, redaktor, autor mnoha odborných publikací a významná osobnost holubářského světa
Ing. Jiří HAVLÍN, DrSc. z Brna–Drásova.
19. duben 1920 a 20. červen 2005, tato dvě data vymezila životní dráhu mimořádného člověka. Dráhu, kde se prolínala studijní léta a tvrdá práce, výzkum, rodina a zájmová činnost a v neposlední řadě nemoc s vlivem politické situace. Ne vždy mu byl osud nakloněn. Byly chvíle, kdy se ocitl až na samém okraji pomyslné propasti, byl sražen na kolena, přesto se zvedl a pokračoval dále….
Absolvoval Vyšší rolnickou školu v Třebíči, byl absolvent ZootF MZLU v Brně (Ing. 1955), vědecký pracovník AV Brno (1954-91, CSc. 1961, DrSc. 1992) , redaktor Vertebratologických zpráv ÚVO ČSAV. Účastnil se IOC Oxford (1966), Moskva (1982), Ottawa (1986), pracoval (1971) v Biologickém ústavu AN SSSR Novosibirsk.
Přes všechny potíže však byl vždy tělem i duší holubářem a vykonal pro naše i zahraniční chovatelé mnoho záslužné práce, která nebyla dosud plnohodnotně oceněná. Jeho činnost byla velice obsáhlá. Musíme připomenout především publikační činnost vysoce odborného charakteru z oblasti genetiky holubů a posuzování. Jeho práce je uznávána mnoha odborníky v zahraničí, jen u nás zůstává poněkud opomíjená.
Při práci na Sibiři, na úzce specializovaném vědeckém výzkumu, získal mnoho přátel i zajímavých zkušeností o místních plemenech holubů a v neposlední řadě přivezl do tehdejšího Československa nová a neznámá plemena, nejen ze skupiny rejdičů. Od doby, kdy byl pracovně na Sibiři (1971) uběhlo mnoho let. Když jsme postupem doby průběžně předávali Jiřího jménem pozdravy lidem, se kterými se při své výzkumné činnosti v Rusku setkával,ať to bylo do Krasnodaru, Rostova na Donu nebo Soči, jeho jméno bylo stále známé, uznávané a uctívané mezi chovateli holubů i po tolika létech.. Podstatně horší byla situace, kdy jsme po dohodě s manželkou Jiřího, paní Stanislavou, oznamovali těmto přátelům tu nejsmutnější zprávu, která může nastat a to o úmrtí Jiřího. Tato skutečnost je velice zasáhla a víme, že mnohem více, než některé naše svazové funkcionáře.
Během života navštívil zajímavá místa. Byl daleko na východě až za Novosibirskem, na jihu v Bělehradu, na západě v Paříži, Londýně, dostal se až po ostrovy severu Skotska, několik měsíců setrval i za oceánem a viděl Ottavu, Velká kanadská jezera s tisící ostrovů, New York, Washington a také Mys Kennedy na Floridě. Jeho bratr emigroval do Kanady, což poznamenalo i další život Jiřího a této skutečnosti zneužili nejen jeho spolupracovníci, ale i určití „přátelé“ holubáři i z vyšších svazových funkcí. I přes tato úskalí se mu podařilo v posledním roce před penzí navštívit ještě Ameriku, včetně známé Palmetto Pigeon Plant. Neustále doplňoval svou holubářskou knihovnu, která byla svým obsahem naprosto unikátní. Kdo měl možnost ji vidět a nahlédnout do ní, tak jako my, musí nám dat za pravdu, že nic takového se u nás, možná ani v Evropě nenajde.
Zarážející je i fakt, že lidé, kteří jej v minulosti ponižovali, neuznávali a v mnoha případech snad i diskriminovali a zesměšňovali, bránili mu v činnosti různými způsoby, se snaží dnes ing. Havlína opěvovat a vynášet do nebes. Ti, kdo měli možnost jen mírně vidět do zákulisí dění či dokonce částečně nahlédnout do pověstné třinácté komnaty ing. Havlína, vědí, o čem je řeč. Jen pro názornost citace několika vět z naší soukromé korespondence. V jednom z dopisů nám napsal : „ Nikdy jsem nebyl a nechci být politikem a nikdy jsem neměl tendenci někomu škodit nebo oplácet. S některými lidmi však již nechci mít nic společného. Členem ČSCH jsem přestal být poté, co mě spolu s manželkou vyloučili ze sboru posuzovatelů, aniž nám to vůbec sdělili, natož něčím zdůvodnili.“
Postupně jsme vstřebávali množství dalších informaci, které se týkaly určitých osobnosti i ve vysokých funkcích svazu a jejich působnosti s tím, abychom si vše dobře uložili do paměti a trpělivě čekali, co ukáže čas.
Jeho znalosti a vědomosti vycházely z ověřených poznatků, podložených dlouholetým pozorováním. Jsme rádi, že jsme mohli být přáteli jeho i manželky, paní Stanislavy, která mu byla vždy a ve všech situacích velkou oporou. Jeho rady byly, jsou a budou vždy užitečné. Svou pomoc nikdy neodmítl. A právě tyto jeho rady, poznatky a zkušenosti, které nám soukromě předal, jsou klenotem holubářství a nevíme kolik je takových lidí, kteří měli možnost se s nimi seznámit. On sám si byl plně vědom, že nebylo vždy vše dokonalé a tak, jak by mělo být, přesto vnesl do odbornosti chovů holubů mnoho dobrých a nových poznatků a změn.
Hovořili jsme spolu několik dnů před onou smutnou událostí a i přes své zdravotní potíže vyzařovala z jeho hlasu radost, vůle a dobrota. 20. červen 2005 se stal posledním dnem na jeho pozemské cestě. Naposledy se vydal na zahradu za domem podívat se na ovocný sad, na slunce, které se právě vyhouplo nad obzor a vůbec netušil, že je to naposledy, kdy slyší šumění holubích křídel nad střechou v Drásově.
Mezi všemi hranicemi, které jsou lidem vymezeny, a to bez rozdílu věku, je smrt hranicí konečnou. Odchod člověka, který nám byl blízký je jako náhlý, studený vítr. Zamrazí, zachvěje a pomíjivost pozemského života, kterou si náhle uvědomíme dopadne i na nás.
Najednou bylo všechno pryč, zůstaly jen vzpomínky, mnoho popsaných listu papíru a několik posledních potomků holubů, kteří ještě dnes u nás vylétají nad střechy domů a nostalgicky navozují vzpomínku na vzácného člověka, který zasvětil celý svůj život holubům .
Popsat všechny úspěchy i zklamání této velké osobnosti českého holubářství a jeho životní osudy by bylo na celou knihu.
Kdo jste jej znali a měli rádi, vzpomeňte! A kdo jste patřili spíše k té druhé skupině, opačného smyšlení a občas jste mu hodili nějaký ten klacek pod nohy, zamyslete se, zda to bylo opravdu nutné….
... Ivo si tuto vzpomínku určitě zaslouží a doufáme, že si vzpomenou i chovatelé z Teplic a okolí.
Zdravím Romane, myslím, že by jsi se mohl do této debaty klidně pustit. Pokud tam byly nedostatky, je třeba o nich vědět, aby se jim případně mohlo v budoucnu vyvarovat. Současně platí i staré dobré rčení " " Více oči více vidí "...
... poslední nepovedený, ale platný vzorník říká :... " ÚOK ukládá posuzovatelům pro hodnocení vyjádření neoceněn jen v případech, kdy vystavený holub vykazuje technické nedostatky a to :
a)...
b) má-li starší kroužek, než je jeho teoretický možná doba jeho života ( 12 let)
c)...
První věta není tak významná, jako zbývající část příspěvku a především jeho závěrečná část, která velmi přesně vystihuje současný trend chovatelství.
Zdravíme a ještě jednou žádost i prosba. Stále čekáme, zda se budeme mít možnost podívat na výsledky tohoto několik let trvajícího šlechtění - takže znova - vložte prosím zde fotografie Vámi vyšlechtěných holubů. Určitě nebyl jen jen, který je na fotografiích v úvodu ! Pokud uznáte za vhodné, přiložte prosím i např. jak jste postupoval a jaká plemena jste použil. V opačném případě je zde vedená diskuse zcela zbytečná.
Taky se nabízí otázka, kolik plemen si přátele z Německa "přivlastnili" a nikoho se na nic neptali. V každém případě je předpoklad úspěchů při šlechtění něčeho nového v kolektivní spolupráci více chovatelů a není to otázka několika chovných sezón.
Podstatné však vždy je, jak vlastně tento zvuk, kterému říkáme v holubářské terminologii " tleskání", vzníká. To je ze všeho nejdůležitější.
Vážení přátelé,
přesto, že se jedná o velice důležitý a pádný argument, nemáme zde zatím žádný příspěvěk, který by uvedl vše na správnou míru. Naopak o malichernostech se rozvine ihned nekonečná diskuse. Fakt, že jde o tleskání křídly pod tělem je dosti zavádějící. Velmi rád bych poznal chovatele, který může spolehlivě doložit, že holubi tleskají křídly pod tělem.
Bohužel je patrno, že mnozí chovatelé náš příspěvěk nepochopili.To však není podstatné. Co je důležitější - velmi by nás, ale možná i jiné chovatelé, kdyby se zde mohlo vložit více a detailnějších fotografií těchto holubů a prezentovat tak výsledky šlechtitelské práce od roku 2009, případně, jakým způsobem bylo postupováno.
Pokud by jste se chtěl něčím takovým podělit s ostatními chovateli, tak určitě ne nějakou hádankou, ale fakty a skutečnostmi. A jedno malé zamyšlení. Vzhledem k tomu, že lahore jsou naší slabostí, mnoho let jsme je chovali a víme moc dobře, co jejich šlechtění obnáší, zcela určitě by bylo vhodnější věnovat úsilí raději zdokonalování klasických lahore. Stále je na nich práce více než dost.
Vážení, není to tak dávno, kdy bylo zcela běžnou záležitosti na každé výstavě, od místní až po vrcholové, že při přejímce zvířat na výstavu byl přítomen veterinární lékař. Prohlédl zvířata a při zjištění nevhodného zdravotního stavu okamžitě takový exponát vyřadit z účasti na výstavu. A pokud si dobře pamatuji, nebyly se zajištěním veterinárního dohledu nikdy problémy. Navíc přítomnost veterinárního lékaře byla pro chovatele přínosem, protože mnohdy mohli své dotazy či problémy konzultovat přímo na místě konání výstavy. A taky byl čas si u skleničky a dobrého jídla posedět.
Sibiřský postavový chocholku NEMÁ. Ta přísluší omskému postavovému rejdiči.
http://www.cschdz.eu/odbornosti/holubi/vzornik-plemen.aspx.
V pondělí 17. října 2011 opustil chovatelský svět téměř v 89 letech pan Rudolf Vít. Zemřela významná osobnost města Dvůr Králové nad Labem, chovatel exotického ptactva, autor odborných článků a knih.
Rudolf Vít se narodil 20. října 1922 ve Dvoře Králové n. L. Vystudoval Obchodní akademii ve Dvoře Králové n. L. V letech 1942 až 1945 pracoval v Praze ve zbrojním průmyslu. Po válce byl zaměstnán jako úředník u firmy Tamm, později jako dispečer nákladní dopravy v ČSAD. Po roce 1968 byl nucen z politických důvodů odejít a poté až do odchodu do důchodu pracoval jako dělník ve firmě OZAP.
Rudolf Vít byl nejméně 15 let činný v České ornitologické společnosti v Praze jako kroužkovatel a praktický ochranář. Společně s kolegou Z. Procházkou okroužkovali tisíce ptáků, vyvěsili a každý rok kontrolovali na 500 hnízdních budek v širokém okolí Dvora Králové n. L. Těsně v poválečných létech se mu podařilo okroužkovat nejvíce našich ptáků, ze všech našich kroužkovatelů.
Všechen svůj volný čas věnoval budování chovatelského zařízení, chovu exotického ptactva, studiu odborné literatury, publikování svých poznatků v odborných časopisech nejen u nás, ale i v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Svého času byly jeho chovy považovány za největší u nás. Zpočátku drobných ptáků, později pak papoušků. Podnikal cesty po naší vlasti, aby navazoval kontakty s dalšími chovateli. V rámci tehdejších možností navštěvoval také chovatele v zahraničí. Věnoval se překladatelské činnosti. Byl takzvaným dvojjazyčným člověkem, který ovládal stejně dobře němčinu jako i svoji rodnou češtinu. Předválečné pohraničí tomu přálo, když bývalo zvykem posílat děti na prázdniny do cizojazyčných rodin. Překládal zajímavé články z němčiny, aby je zprostředkoval našim chovatelům, články našich autorů překládal a posílal do zahraničních časopisů. Vydal knihu o chovu papoušků v jednom vydání a o chovu astrildovitých pěvců ve třech vydáních. Lektoroval pět monografií Milana Vašíčka. Téměř každý chovatel má někde v knihovně od něho napsanou nějakou knížku o ptácích. Navázal úspěšně na práce profesora Jandy a Dr. Jaroslava Karáska. Stál i u původní snahy o sjednocení českého názvosloví exotických ptáků, když byl autorem názvosloví astrildovitých a také první verze názvosloví papoušků, které pak dopracoval Stanislav Chvapil.
V letech 1971 až 1991 uspořádal v chovatelských organizacích v Čechách a na Moravě téměř sto přednášek s promítáním diapozitivů, které k tomuto účelu sám nafotografoval. Sedmdesát let se věnoval chovu ptáků, přes 55 roků publicistické činnosti. Za tu dobu uveřejnil přes dva tisíce odborných článků v odborném tisku u nás i v zahraničí. Nejvíce článků, přesně jeden tisíc, napsal pro časopis Fauna, kde publikoval více než 15 let. Padesát roků spolupracoval s renomovaným odborným německým časopisem Gefiederte Welt. Propagoval tak naše chovatelství v cizině více, než se komu jinému vůbec mohlo podařit. Znal se osobně například s profesorem Steinbacherem, který jej také ve Dvoře Králové navštívil a také o této své návštěvě napsal článek do časopisu, který vedl.
Rudolf Vít má bezpochyby velké zásluhy o rozvoj chovatelství v České republice. V dané době by čeští chovatelé neměli žádné povědomí o chovech exotických ptáků v zahraničí. Pokud bude chtít kdokoliv cokoliv vypracovat o exotických ptácích a jejich chovu u nás, jeho jméno prostě nemůže obejít. Sám choval ptáky až do vysokého věku, než se musel ze zdravotních důvodů své záliby vzdát. Nadále však psal články a překlady. On je vlastně příkladem, jak učinit svoje jméno nesmrtelným …
Čest jeho památce.
