Převýchova psa

A jinak co se týče agresivity na psy, tak jednak koukněte sem:
http://www.treninkjerozhovor.cz/data/trojuhelnik_stresutxt15047.pdf
A hlavně, jak už jsem psala výš, najděte si dobrého výcvikáře, který vám to pomůže řešit v reálu. Ono je to (mimo metodických postupů, které jsou popsané v různých knížkách) hodně o řeči těla (vaší i čtení řeči těla psů), o tom, jak držíte vodítko, jak si stoupnete...

A zatím používejte náhubek.

Nechte si ukázat, jak pracovat s vodítkem, nenapínejte ho ani vy ani pes, to je základ všeho. Naučte se psy seznamovat způsobem hlava - zadek, zachovejte klid a veďte ho. Jestli chcete, aby se naučil normálně komunikovat se psy a fungoval s nimi. Jestli vám stačí čumění na vás a nebudete potřebovat, aby se psi spolu bavili, použijte ten link.

scylla napsal(a):
Nechte si ukázat, jak pracovat s vodítkem, nenapínejte ho ani vy ani pes, to je základ všeho. Naučte se psy seznamovat způsobem hlava - zadek, zachovejte klid a veďte ho. Jestli chcete, aby se naučil normálně komunikovat se psy a fungoval s nimi. Jestli vám stačí čumění na vás a nebudete potřebovat, aby se psi spolu bavili, použijte ten link.

Násilné seznamování hlava/zadek je to nejhorší, co můžete udělat, pokud pes vyjíždí z bázlivosti (což je minimálně polovina případů). Tím u něj ztratíte i tu trochu důvěry, kterou ve vás předtím měl, protože mu ukážete, že ho před těmi "nebezpečnými" psy nejen neochráníte, ale ještě ho v jejich přítomnosti budete nehybně držet, aby nemohl utéct, a oni mu přitom budou drze čuchat k zadku Existuje milijón jiných lepších způsobů, jak psy seznamovat.

Jinak nevím, jestli vy necháváte své psy volně dle libosti "komunikovat" s jakýmkoliv psem, třeba i s háravkou na vodítku na druhé straně čtyřproudové silnice. Já tedy chci, aby za psy běhali jen tehdy, když jim to dovolím, ale jinak aby věnovali pozornost především mě. Říkejte tomu třeba čumění, když chcete...

m123 napsal(a):
Zdravím, chtěla jsem se jen zeptat na váš názor ohledně převýchovy psa (australského ovčáka), kterému jsou necelé tři roky. Nejen ze své zkušenosti mohu potvrdit, že je to plemeno co potřebuje celkem důraznou výchovu a cvičení základní poslušnosti už od mala, jinak může být později lehce temperamentnější a divočejší, než je lidem kolem milé . Bohužel mám za sebou težší období a nejvíce to odnesl právě můj pes...
Případně jsem chtěla požádat o nějaké rady ohledně menší agresivity vůči cizím psům. Ještě nikdy se ani jednomu nic vážného nestalo, ale kdykoliv potkáme jiného psa, kterého nezná už delší dobu, nemůžou se k sobě přiblížit víc jak na metr...
Moc díky (a názory stylu: Prodejte psa a už se ke zvířatům nepřibližujte, si prosím dnes nechte pro sebe.)
Pěkný večer

V první řadě bych vám ráda řekla, že aussík rozhodně nepotřebuje důraznou výchovu a cvičení od malička, ale naopak klidné, pevné a hlavně láskyplné vedení. Žádný teror. Aussík je velmi empatické plemeno a pokud jste nervní vy, bude nervní i pes, to mi věřte. Pokud máte aussíka a zanedbala jste u něj (z jakýchkoli důvodů, neodsuzuji vás) jakkoli socializaci a výchovu, pak vás čeká běh na dlouhou trať, přesto nic není ztracené. Aussíci jsou velmi chytří psi a když chtějí, chápou vše velmi rychle. Tříletý pes je plně psychicky i fyzicky dospělý jedinec, takže vás čeká menší souboj vůlí :)
Co se vás týče, vidím to jako zanedbanou socializaci se psy - otázka je, zda je pes natolik dominantní nebo bázlivý, že vyjíždí. Obojí bývá u aussíků v poslední době problém, protože málokdo kouká na standartní povahy spojovaných zvířat a jen málo majitelů víc, co si opravdu pořizuje za psa. Aussík není pro začátečníka, jak si všichni myslí :) Ale to jsem odbočila a v žádném případě se tímto do vás nechci navážet - pouze se jedná o moje názory.
V prvé řadě se naučte se psem pracovat v klidu - neřvěte na něj, nebuďte nervózní, neškubejte vodítkem, nečekejte za každým rohem problém. Základem veškeré nápravy psa je váš klid. Pokud potkáte cizího psa, přivolejte svého a zaujměte ho - výcvikem (sedni, lehni), nebo třeba jen míčkem na šňůrce, pamlskama, atd... Aby věnoval svou pozornost výhradně vám, nikoli cizímu psu. Časem vybudujete ve psu reakci - vidím cizího psa, jdu za paničkou. To samo o sobě ale samozřejmě nestačí. Je třeba psa postupně začít znova začleňovat do kolektivu a znovu postupně socializovat - úplně stejně, jako štěně. Pro začátek si sežeňte dospělou, mírnou fenu, která bude menší než váš pes (ale ne o moc) a seznamte je... Postupně přidávejte další psy, o kterých víte, že po Vašem psu nevyjedou a nesrovnají ho, začínejte ale s fenami a až později, až bude na feny reagovat i z dálky výhradně přátelsky, zkuste ho seznámit se psem... Jak jsem psala, je to běh na dlouhou trať, ale pokud máte se svým psem dobrý vztah, vybudovaný na vzájemné důvěře, mělo by se vám přinejmenším ze začátku s navazováním pozornosti a vybudováním reakce - cizí pes, jdu za paničkou - dařit rychle a snadno...
Každopádně držím palce a přeju hodně štěstí !

A ještě drobnost - nesnažte se aussíka psychicky nebo fyzicky zlomit... Pokud se vám to podaří, přijdete o něj definitivně a problémy se vám teprve pak nahrnou... Nenuťte ho ke kontaktu s cizími psy a lidmi, když sám nebude chtít, ale netolerujte vyjíždění z jakéhokoli důvodu. Vychovaný a správně vedený aussík se dá zvládnout jen tónem hlasu. Musíte svého psa opravdu dobře znát. Forma seznamování hlava-zadek je pro citlivého psa, který si není jistý sám sebou, to nejhorší, co ho může potkat. Hrůzou bez sebe ten pes potom zaútočí nejen na druhého psa, ale i na vás a už nikdy vám nebude věřit.
Máte aussíka, naučte se s ním pracovat jen v klidu a po dobrém

Re: aneleh
otázka je, zda je pes natolik dominantní nebo bázlivý, že vyjíždí

Ono se to nemusí nutně vylučovat. Mnozí z psů, kteří vyjíždí zdánlivě z dominance a působí velmi sebejistě, jsou ve skutečnosti vnitřně strašně nejistí a "ramena" dělají jen navenek. Asi jako šestnáctiletý puberťák, který si nedostatek skutečné sebejistoty kompenzuje tím, že někomu rozbije ciferník a nádavkem rozkope pár popelnic.
Skutečně dominantní, sebejistý pes vyjíždí jen velmi výjimečně - v drtivé většině případů prostě nemá důvod, nestojí mu to za to.

papuchalk napsal(a):
Re: aneleh
otázka je, zda je pes natolik dominantní nebo bázlivý, že vyjíždí

Ono se to nemusí nutně vylučovat. Mnozí z psů, kteří vyjíždí zdánlivě z dominance a působí velmi sebejistě, jsou ve skutečnosti vnitřně strašně nejistí a "ramena" dělají jen navenek. Asi jako šestnáctiletý puberťák, který si nedostatek skutečné sebejistoty kompenzuje tím, že někomu rozbije ciferník a nádavkem rozkope pár popelnic.
Skutečně dominantní, sebejistý pes vyjíždí jen velmi výjimečně - v drtivé většině případů prostě nemá důvod, nestojí mu to za to.

Přesně tak jsem to myslela, protože je to u aussíků velmi rozšířený problém v poslední době... Logicky, čím více jde naše plemeno do módy, tím více mu to ubližuje :( Právě u aussin je dost často obtížné poznat, jestli vyjíždí z opravdové dominance nebo z extrémního strachu, který maskuje zdánlivou agresí...
Bohužel ale u aussin je i více jedinců, kteří jsou opravdu extrémně sebevědomí a ze standardem požadované rezerovanosti se vyvine absolutní agrese, kdy pes vyjíždí naprosto po všem...
Vy mluvíte o "absolutně dominantním" zvířeti, aussík má ale svou povahu a je třeba ji utvářet. Absolutně dominantní no nebo bom opravdu vyjíždět nebude, neb to nemá zapotřebí. Aussík s tímto "syndromem" a v kombinaci se svou typickou povahou je prostě problém a to veliký. Dominantní aussík prostě neustále všem předvádí, že na to má - lépe to říct nedovedu. A opravdu to nepramení z nejistoty :).

Dominantní aussík prostě neustále všem předvádí, že na to má - lépe to říct nedovedu. A opravdu to nepramení z nejistoty :)
Tohle právě naopak z nejistoty opravdu pramení. Kdyby byl pes skutečně dominantní, tak bude vědět, že na to má, a nebude mít potřebu to všem (a tedy především sám sobě) neustále dokazovat. Znám takových psů dost, a to včetně australáků... Ono to zní jako hra se slovíčky, ale není - pokud bude člověk psův problém řešit jako nejistotu a strach, tak dosáhne u takovéhoto děsně "dominantního" psa daleko lepších výsledků, než pokud zůstane v představě, že je potřeba tomu namachrovanci hlavně důkladně srazit hřebínek.

papuchalk napsal(a):
Dominantní aussík prostě neustále všem předvádí, že na to má - lépe to říct nedovedu. A opravdu to nepramení z nejistoty :)
Tohle právě naopak z nejistoty opravdu pramení. Kdyby byl pes skutečně dominantní, tak bude vědět, že na to má, a nebude mít potřebu to všem (a tedy především sám sobě) neustále dokazovat. Znám takových psů dost, a to včetně australáků... Ono to zní jako hra se slovíčky, ale není - pokud bude člověk psův problém řešit jako nejistotu a strach, tak dosáhne u takovéhoto děsně "dominantního" psa daleko lepších výsledků, než pokud zůstane v představě, že je potřeba tomu namachrovanci hlavně důkladně srazit hřebínek.

Spousta problémů u psů ( nejen u auo ) pramení z nedostatečného fyzického vybití energie a psychické přetíženosti. ( Je to nakonec jako u dětí - psychicky přetažené, fyzicky nevybité - nejradši by lezly po zdi ).
Docela bych řekla, že lékem na pseudoagresi ( když to tak nazvu) je pořádné fyzické utatahání. Když pes půjde z vycházky a sotva bude plést nohama, nebude vyjíždět na nic.

papuchalk napsal(a):
Násilné seznamování hlava/zadek je to nejhorší, co můžete udělat, pokud pes vyjíždí z bázlivosti (což je minimálně polovina případů). Tím u něj ztratíte i tu trochu důvěry, kterou ve vás předtím měl, protože mu ukážete, že ho před těmi "nebezpečnými" psy nejen neochráníte, ale ještě ho v jejich přítomnosti budete nehybně držet, aby nemohl utéct, a oni mu přitom budou drze čuchat k zadku Existuje milijón jiných lepších způsobů, jak psy seznamovat.

Jinak nevím, jestli vy necháváte své psy volně dle libosti "komunikovat" s jakýmkoliv psem, třeba i s háravkou na vodítku na druhé straně čtyřproudové silnice. Já tedy chci, aby za psy běhali jen tehdy, když jim to dovolím, ale jinak aby věnovali pozornost především mě. Říkejte tomu třeba čumění, když chcete...

Já souhlasím spíše se scyllou. ale k zadku si má čuchnout agresor a předpoklad je, že se jeho agrese zmírní ba zmizí. Viděla jsem tento způsob provozovata zabralo to. Ale samozřejmě představen mu nemá být pes bázlivý a vystrašený, ale sebevědomý, který si z něj nic nedělá. Teprve později i ti ostatní.
a ano, psm musí být dán prostor k tomu, aby se svým druhem komunikovali (váš případ s háravkou nebyl jistě míněn vážně), protože jinak se komunikaci se psy nenaučí. Psi jsou pro psa mimořádně důležití a asi u důležitějsí než lidé. Mám pocit, že v této knize:Soukromý život psů - Elizabeth Marshall Thomasová - popisuje autorka, jak její stářím senilní pes, který ji už nepoznával, své psí přátele stále ještě rozeznal.

papuchalk napsal(a):
Dominantní aussík prostě neustále všem předvádí, že na to má - lépe to říct nedovedu. A opravdu to nepramení z nejistoty :)
Tohle právě naopak z nejistoty opravdu pramení. Kdyby byl pes skutečně dominantní, tak bude vědět, že na to má, a nebude mít potřebu to všem (a tedy především sám sobě) neustále dokazovat. Znám takových psů dost, a to včetně australáků... Ono to zní jako hra se slovíčky, ale není - pokud bude člověk psův problém řešit jako nejistotu a strach, tak dosáhne u takovéhoto děsně "dominantního" psa daleko lepších výsledků, než pokud zůstane v představě, že je potřeba tomu namachrovanci hlavně důkladně srazit hřebínek.

Souhlasím, dominantní pes se nepere a nepředvádí, to dělají jen psi nevychovaní nebo ti, kteří neumějí se psy komunikovat.

aneleh napsal(a):
Přesně tak jsem to myslela, protože je to u aussíků velmi rozšířený problém v poslední době... Logicky, čím více jde naše plemeno do módy, tím více mu to ubližuje :( Právě u aussin je dost často obtížné poznat, jestli vyjíždí z opravdové dominance nebo z extrémního strachu, který maskuje zdánlivou agresí...
Bohužel ale u aussin je i více jedinců, kteří jsou opravdu extrémně sebevědomí a ze standardem požadované rezerovanosti se vyvine absolutní agrese, kdy pes vyjíždí naprosto po všem...
Vy mluvíte o "absolutně dominantním" zvířeti, aussík má ale svou povahu a je třeba ji utvářet. Absolutně dominantní no nebo bom opravdu vyjíždět nebude, neb to nemá zapotřebí. Aussík s tímto "syndromem" a v kombinaci se svou typickou povahou je prostě problém a to veliký. Dominantní aussík prostě neustále všem předvádí, že na to má - lépe to říct nedovedu. A opravdu to nepramení z nejistoty :).

Dominance a agresivita nemají nic společného, alfa pes nevyjíždí, jen když opravdu to nejde jinak a po odvrácení nebezpečí se zklidní. To není sebevědomí, to je nevychovanost, co popisujete, patrně jako vždy plemeno v módě, pořídí si ho kde kdo jako nové sako a neví si s ním rady. Znovu opakuji není to dominance. Dominance je vnitřní stav psa, je to o jeho vrozené autoritě pramenící jistě i z povahy, tuto autoritu jiní psi a někdy i lidé vnímají a respektují ať se jedná o jakékoliv plemeno.Není to žádné předvádění se.

ať žijou psi napsal(a):
Já souhlasím spíše se scyllou. ale k zadku si má čuchnout agresor a předpoklad je, že se jeho agrese zmírní ba zmizí. Viděla jsem tento způsob provozovata zabralo to. Ale samozřejmě představen mu nemá být pes bázlivý a vystrašený, ale sebevědomý, který si z něj nic nedělá. Teprve později i ti ostatní.
a ano, psm musí být dán prostor k tomu, aby se svým druhem komunikovali (váš případ s háravkou nebyl jistě míněn vážně), protože jinak se komunikaci se psy nenaučí. Psi jsou pro psa mimořádně důležití a asi u důležitějsí než lidé. Mám pocit, že v této knize:Soukromý život psů - Elizabeth Marshall Thomasová - popisuje autorka, jak její stářím senilní pes, který ji už nepoznával, své psí přátele stále ještě rozeznal.

No nevím, jestli se psova agrese zázračně zmírní tím, že si čuchne k něčímu zadku. A hlavně se tak podle mě nenaučí komunikovat, naopak - naučí se drze čuchat k zadkům... Každopádně já jsem viděla "seznamování hlava/zadek" provozovat stoupenci jistého psího "pychologa" úplně naopak - agresor byl znehybněný (majitel si klekl, držel ho hlavou k sobě a pro velký úspěch ho znehybnil ještě i kolenem podsunutým pod jeho břichem) a musel bez hnutí strpět, že se mu na zadel vrhají cizí psi.

K tomu, aby mohl pes fungovat v lidské společnosti, potřebuje především umět vnímat majitele a být v klidu v přítomnosti rušivých vlivů. Tedy i jiných psů. Nepotřebuje umět si hrát naprosto s každým potkaným psem na rozkvetlé louce. Ano, komunikace s jedinci vlastního druhu je nenahraditelná, ale nemusí umět komunikovat úplně s každým sídlištním prudičem. Zvlášť u psa-samce je mnohdy dost utopická představa, že se snese vždycky s každým. Musí být kolem psů pod kontrolou, poslušný a odvolatelný. Komunikovat může třeba jen s pár vybranými jedinci (a klidně jen opačného pohlaví) a bude mít život ve výsledku šťastnější a bohatší, než když bude zuby nehty tlačený do "komunikace" se psy, které nesnáší a jejich přítomnost ho stresuje.

papuchalk napsal(a):
Násilné seznamování hlava/zadek je to nejhorší, co můžete udělat, pokud pes vyjíždí z bázlivosti (což je minimálně polovina případů). Tím u něj ztratíte i tu trochu důvěry, kterou ve vás předtím měl, protože mu ukážete, že ho před těmi "nebezpečnými" psy nejen neochráníte, ale ještě ho v jejich přítomnosti budete nehybně držet, aby nemohl utéct, a oni mu přitom budou drze čuchat k zadku Existuje milijón jiných lepších způsobů, jak psy seznamovat.

Jinak nevím, jestli vy necháváte své psy volně dle libosti "komunikovat" s jakýmkoliv psem, třeba i s háravkou na vodítku na druhé straně čtyřproudové silnice. Já tedy chci, aby za psy běhali jen tehdy, když jim to dovolím, ale jinak aby věnovali pozornost především mě. Říkejte tomu třeba čumění, když chcete...

To je úplná hloupost, naopak pes zjistí, že se nemá čeho bát, protože ho nikdo nesežral a člověk to má pod kontrolou a něčemu ho učí. Když se toto umí, velmi dobře to funguje. Nebudu ho přece nehybně držet, co je to za kravinu? Nikde jsem nic takového nepsala. Musí se to prostě umět.

Ovladatelnost psa je snad samozřejmostí rozumnému člověku by mělo být jasné, že nemůže nechat psa lítat podle jeho libosti už kvůli jeho bezpečí a neobtěžování jiných. Takže nepodsouvejte, co jsem nepsala. Ovladatelnost psa neznamená, že na vás bude tupě zírat a čekat, až z vás vypadne "odměna", tedy pamlsek. Ovladatelnost znamená, že se pes umí chovat v běžných situacích, sleduje svoje okolí a vyhodnocuje správně a že je ovladatelný pomocí povelů a pokynů. K tomu ale nemusí mít vymytou hlavu.

pidla napsal(a):
No nevím, jestli se psova agrese zázračně zmírní tím, že si čuchne k něčímu zadku. A hlavně se tak podle mě nenaučí komunikovat, naopak - naučí se drze čuchat k zadkům... Každopádně já jsem viděla "seznamování hlava/zadek" provozovat stoupenci jistého psího "pychologa" úplně naopak - agresor byl znehybněný (majitel si klekl, držel ho hlavou k sobě a pro velký úspěch ho znehybnil ještě i kolenem podsunutým pod jeho břichem) a musel bez hnutí strpět, že se mu na zadel vrhají cizí psi.

K tomu, aby mohl pes fungovat v lidské společnosti, potřebuje především umět vnímat majitele a být v klidu v přítomnosti rušivých vlivů. Tedy i jiných psů. Nepotřebuje umět si hrát naprosto s každým potkaným psem na rozkvetlé louce. Ano, komunikace s jedinci vlastního druhu je nenahraditelná, ale nemusí umět komunikovat úplně s každým sídlištním prudičem. Zvlášť u psa-samce je mnohdy dost utopická představa, že se snese vždycky s každým. Musí být kolem psů pod kontrolou, poslušný a odvolatelný. Komunikovat může třeba jen s pár vybranými jedinci (a klidně jen opačného pohlaví) a bude mít život ve výsledku šťastnější a bohatší, než když bude zuby nehty tlačený do "komunikace" se psy, které nesnáší a jejich přítomnost ho stresuje.

čuchání k cizím zadkům je jeden z výrazných způsobů psí komunikace - není to drzost, jak se mylně domníváte, ale rozhovor mezi psy a to nezastupitelný.

podle mne příčítáte psům lidské názory a pohnutky. To lidi nesnášejí jiné lidi a jejich přítomnost je stresuje, averze samozřejmě mají i psi, ale zdaleka ne v takové míře.

já to znám tak, že si čuchne ten agresor /čti bázlivec) a to k sebevědomému psu, kterého není třeba nijak speciálně fixovat, ale prostě jen otočit, on to chápe, proč to je. Ten, který se bojí a proto startuje pochopí o jakého psa se jedná i zhruba jaké jsou jeho úmysly a stzrach ztratí a tedy i tu agresi.

Samozřejmě, že si pes nemusí s každým hrát, dokonce u dopspělých psů se stává, že si s cizími nehrají vůbec, ale musí umět každý pes pochopit, co ten druhý pes chce či nechce, tedy že hrát si nechce a kamarádit taky ne. Takto se snesou. Oni spolu komunikují, i když vám se to nezdá, komunikují pachem, řečí těla včetně ocasu a obličejové mimiky a uší, takto spolu komunikují i když k sobě nemají přímý přístup a umožnit jim se tohle naučit je podle mne zásadní.

to samozřejmě neznamená, že se pes neučí i komunikovat s lidmi tedy i to přivolání a soustředění na majitele.

pes zjistí, že se nemá čeho bát, protože ho nikdo nesežral a člověk to má pod kontrolou a něčemu ho učí
To, že ho nikdo nesežral, psu většinou pro jeho klid absolutně nestačí. Už to, že člověk psa znehybněl a že se druhý pes přiblížil, je pro spoustu psů extrémně nepřijemná situace, a pokud jí bude opakovaně vystavován, tak se jeho stres z přítomnosti psů bude jen stupňovat. Pes si následně nesedne a neřekne si "ty jsi ale trubka, vždyť to nic nebylo". Pes je prostě šíleně vystresovaný a tenhle stres si spojí s přítomností psů a s tím, že na něj majitel sahá. Je to totéž, jako když jste vystresovaná třeba ze zubaře nebo pavouků. A to vy si na rozdíl od psa dokážete říct "vždyť mě to nesežralo, čeho se bojím". Od určité hladiny stresu není ani tohle nic platné.

Hra "podívej se na" nemá absolutně nic společného s tupým zíráním. Naopak, právě tahle hra učí psa situace správně vyhodnocovat a řešit je způsobem, který je v lidské společnosti vhodný. Učí ho, že přerušit napjatý upřený pohled na druhého psa je nejen možné, ale je to dokonce fajn. Že není nebezpečné uhnout pohledem, otočit se k druhému psu zády a jít k majiteli. A to je skvělý základ nejen pro klidné míjení psů (na vodítku a bez komunikace), ale hlavně pro skutečnou fun Kční mezipsí komunikaci. Pes, který předtím nebyl schopný ten upřený pohled přerušit a emoce tak gradovaly do stavu, kdy už opravdu nic jiného než konflikt nebylo možné, se díky této hře naučí odcházet z nepříjemných situací, přerušit hrozící konflikt... A ve výsledku se naučí normálně komunikovat. I bez nesmyslného cpaní čumáků k zadkům.

čuchání k cizím zadkům je jeden z výrazných způsobů psí komunikace - není to drzost, jak se mylně domníváte, ale rozhovor mezi psy a to nezastupitelný.

Ano, je to komunikace, ale má svá pravidla a rituály. Vrhnout se druhému psu bez pozdravu rovnou na zadek a genitálie je naprosto neomalená drzost. Podobně jako u lidí je kupříkladu podání ruky normální komunikace, ale kdyby se na vás na ulici někdo naprosto cizí bez oslovení a očního kontaktu vrhnul, stoupnul si pět centimetrů od vás a začal vám ždímat ruku, asi byste to za normální mezilidskou komunikaci neoznačil/a, ne?

pidla napsal(a):
pes zjistí, že se nemá čeho bát, protože ho nikdo nesežral a člověk to má pod kontrolou a něčemu ho učí
To, že ho nikdo nesežral, psu většinou pro jeho klid absolutně nestačí. Už to, že člověk psa znehybněl a že se druhý pes přiblížil, je pro spoustu psů extrémně nepřijemná situace, a pokud jí bude opakovaně vystavován, tak se jeho stres z přítomnosti psů bude jen stupňovat. Pes si následně nesedne a neřekne si "ty jsi ale trubka, vždyť to nic nebylo". Pes je prostě šíleně vystresovaný a tenhle stres si spojí s přítomností psů a s tím, že na něj majitel sahá. Je to totéž, jako když jste vystresovaná třeba ze zubaře nebo pavouků. A to vy si na rozdíl od psa dokážete říct "vždyť mě to nesežralo, čeho se bojím". Od určité hladiny stresu není ani tohle nic platné.

Hra "podívej se na" nemá absolutně nic společného s tupým zíráním. Naopak, právě tahle hra učí psa situace správně vyhodnocovat a řešit je způsobem, který je v lidské společnosti vhodný. Učí ho, že přerušit napjatý upřený pohled na druhého psa je nejen možné, ale je to dokonce fajn. Že není nebezpečné uhnout pohledem, otočit se k druhému psu zády a jít k majiteli. A to je skvělý základ nejen pro klidné míjení psů (na vodítku a bez komunikace), ale hlavně pro skutečnou fun Kční mezipsí komunikaci. Pes, který předtím nebyl schopný ten upřený pohled přerušit a emoce tak gradovaly do stavu, kdy už opravdu nic jiného než konflikt nebylo možné, se díky této hře naučí odcházet z nepříjemných situací, přerušit hrozící konflikt... A ve výsledku se naučí normálně komunikovat. I bez nesmyslného cpaní čumáků k zadkům.

Hra podívej se na je hra a žijeme ne v imaginárním světě her tzv. Pm, ale v reálu. Když mi jedna klientka (dělám konzultace problémového chování) řekla, kolik vyplázla za tuto hru, kterou praktikovala rok! s cvičitelem za horentní sumu peněz a už se ke psům přiblížila na 50 metrů, myslela jsem si, že si dělá srandu. Ale nedělala. Psa jsme vyřešili v pohodě, bez trestů a násilí (specielně pro vás to píšu, protože vyznavači tzv. Pm vždy začnou křičet, že když ne pm tak síla a tresty), tak, že se přestal bát a naučil se se psy komunikovat, celé to trvalo dva týdny.

Majitel, který nechá psa takto gradovat, jak píšete, bohužel neumí se psy. Když se to naučí, nepotřebuje hry pro to, aby se pes naučil žít.

pidla napsal(a):
čuchání k cizím zadkům je jeden z výrazných způsobů psí komunikace - není to drzost, jak se mylně domníváte, ale rozhovor mezi psy a to nezastupitelný.

Ano, je to komunikace, ale má svá pravidla a rituály. Vrhnout se druhému psu bez pozdravu rovnou na zadek a genitálie je naprosto neomalená drzost. Podobně jako u lidí je kupříkladu podání ruky normální komunikace, ale kdyby se na vás na ulici někdo naprosto cizí bez oslovení a očního kontaktu vrhnul, stoupnul si pět centimetrů od vás a začal vám ždímat ruku, asi byste to za normální mezilidskou komunikaci neoznačil/a, ne?

Já jsem snad něco takového psala, že nechám psa, aby se jinému vrhnul na zadek? Kde takové hlouposti berete?

scylla napsal(a):
Hra podívej se na je hra a žijeme ne v imaginárním světě her tzv. Pm, ale v reálu. Když mi jedna klientka (dělám konzultace problémového chování) řekla, kolik vyplázla za tuto hru, kterou praktikovala rok! s cvičitelem za horentní sumu peněz a už se ke psům přiblížila na 50 metrů, myslela jsem si, že si dělá srandu. Ale nedělala. Psa jsme vyřešili v pohodě, bez trestů a násilí (specielně pro vás to píšu, protože vyznavači tzv. Pm vždy začnou křičet, že když ne pm tak síla a tresty), tak, že se přestal bát a naučil se se psy komunikovat, celé to trvalo dva týdny.

Majitel, který nechá psa takto gradovat, jak píšete, bohužel neumí se psy. Když se to naučí, nepotřebuje hry pro to, aby se pes naučil žít.

"Hra" se prvkům výcviku pm říká hlavně proto, aby si majitelé uvědomili, že to má být celé v klidu a psa to má bavit. Neznamená to, že to není použitelné v běžném životě, naopak. Pokud se klientka se psem v téhle hře plácala rok, tak to ten cvičitel neuměl. To je celé. On dneska je "cvičitel pm" každý, kdo si přečetl jednu knížku, bohužel...
Jinak neříkám, že "podívej se na" je to jediné, co zázračně vyřeší celou reaktivitu na psy. Naopak, naučit psa s druhými psy komunikovat je mnohem důležitější. Ovšem nejdřív potřebujete psa, který v přítomnosti psů vnímá a aspoň trochu ví, jak se jmenuje. Pokud máte psa, který se dostane daleko za práh (zmítá se, řve, slintá, líná, klepe se...), jen uvidí psa na sto metrů, tak ho žádné komunikaci se psy nenaučíte. A to je prostě fakt.

scylla napsal(a):
Já jsem snad něco takového psala, že nechám psa, aby se jinému vrhnul na zadek? Kde takové hlouposti berete?

Psala jste, že psa otočíte, aby mu "agresor" mohl čuchnout k zadku. To je totéž.

To není fakt, protože musíte mít důvěru psa a tu si musíte zasloužit a vysloužit a to nejde klikáním a krmením za vynucený oční kontakt.

Hra se tomu říká proto, že je to hra na realitu a ani "rušivky" a "zvyšování kriterérií" a "přenos hodnot" v reálu nefungují velmi často a výsledkem mnohdy bývají labilní vynervovaní psi, kteří neumí žít a při každém podnětu nebo náznaku problému vyhledávají oční kontakt s psovodem a pokud nedostanou povel, neumí vyhodnocovat situace a normálně žit. To jsou osobní zkušenosti.

Ano, dnes je trenérem kde kdo, hlavně pm a bohužel tak, jako píšete vy, neví, jak pes myslí a jak se s ním v pohodě a na důvěru domluvit.

Tak piloti taky nejdou okamžitě za knipl letadla ale "nalítají" xxx hodin na trenažéru...Hrou se psi učí mechanizmus chování, který jim dodává jistotu, v klidu, když jsou schopni vnímat, a ten pak přenášejí do ztíženého prostředí (reálu).

A jestli se ten onen pes (viz scylla) nepřestal bát druhých za 14 dnů prostě proto, že už na to byl předcházejícím tréninkem připraven?

scylla napsal(a):
To není fakt, protože musíte mít důvěru psa a tu si musíte zasloužit a vysloužit a to nejde klikáním a krmením za vynucený oční kontakt.

Hra se tomu říká proto, že je to hra na realitu a ani "rušivky" a "zvyšování kriterérií" a "přenos hodnot" v reálu nefungují velmi často a výsledkem mnohdy bývají labilní vynervovaní psi, kteří neumí žít a při každém podnětu nebo náznaku problému vyhledávají oční kontakt s psovodem a pokud nedostanou povel, neumí vyhodnocovat situace a normálně žit. To jsou osobní zkušenosti.

Ano, dnes je trenérem kde kdo, hlavně pm a bohužel tak, jako píšete vy, neví, jak pes myslí a jak se s ním v pohodě a na důvěru domluvit.

A já jsem někde psala, že důvěru psa si zasloužíte prostřednictvím téhle hry? Pokud nemáte u psa důvěru, nejste jasná a srozumitelná, tak nebude fungovat nic, ani "podívej se na", to je snad jasné. Ale jinak jste myslím absolutně nepochopila, o co v té hře jde - nejde o vynucený oční kontakt, ale naopak o vlastní rozhodnutí psa oční kontakt nabídnout.
"rušivky" a "zvyšování kriterérií" a "přenos hodnot" v reálu nefungují velmi často
To je ale blábol. Rušivky, zvyšování kritérií a přenost hodnot jsou naprosto obecně platné věci, které musíte brát neustále v úvahu, ať už praktikujete jakoukoliv metodu výcviku. Jinak psa nenaučíte absolutně nic. Rozdíl je jen v tom, že trenéři pm tomu říkají takhle, jiní výcvikáři tomu říkají jinými slovy (nebo vůbec nijak).
Nebo mi snad chcete tvrdit, že když vezmete nějakého hypotetického útulkáče, který moc nežil s lidmi, nic neumí a nic nezná, hned do rušného prostředí třeba agility závodů (rušivky), aniž by k vám měl nějaký vztah (přenos hodnot), tak že ho v tomhle prostředí naučíte rovnou třeba pětiminutové odložení bez toho, abyste ho naučila nejdřív "sedni", pak odchod na půl kroku, na krok atd. (zvyšování kritérií)?

Vzhledem k tomu, že mám maličký útulek a poměrně dost zkušeností s týranými a bázlivými psy, musím říct, že je nutné nejdříve získat jejich důvěru a prostřednictvím té důvěry jim představit svět. A když už tu důvěru máte, jde jejím prostřednictvím dokázat hodně.

Jinak - výcvikář nejsem a to slovo má pro mě hanlivý význam.

Já o voze, vy o koze.... Odkdy je vztah přenos hodnot? To je teda pecka.

scylla napsal(a):
Vzhledem k tomu, že mám maličký útulek a poměrně dost zkušeností s týranými a bázlivými psy, musím říct, že je nutné nejdříve získat jejich důvěru a prostřednictvím té důvěry jim představit svět. A když už tu důvěru máte, jde jejím prostřednictvím dokázat hodně.

Jinak - výcvikář nejsem a to slovo má pro mě hanlivý význam.

Já o voze, vy o koze.... Odkdy je vztah přenos hodnot? To je teda pecka.

Pecka, viďte? Když se člověk dozví, že ta škaredá a odsuzovaná slova mají v překladu úplně normální význam a vlastně je používáte denně... Zvyšování kritérií aneb nebudu psa něco učit na rušném Václaváku, když to neumí v klidu v předsíni. Rušivky aneb předsíň versus Václavák. Přenos hodnot aneb vztah k něčemu/někomu, důležitost někoho/něčeho pro psa.
Důležitost důvěry nepopírám. Nicméně ty odsuzované "PM hry" jsou vytvořené právě tak, aby měly naprosto jasná a pro psa pochopitelná pravidla, což té důvěře docela hodně napomůže. Když se to umí. Čímž netvrdím, že se pm nedá dělat hodně, hodně blbě. Ani to, že to rozhodně nejde jinak - jistěže jde. Možností a postupů je spousta. Ideál je znát jich hodně (a to dobře) a podle potřeby je kombinovat. Pokud budete takhle striktně odsuzovat "pozitivku a pozitivkáře", zavíráte si docela hodně možných cest. Úplně stejně jako lidi, kteří si jedou jen tu svoji "pozitivku" bez ohledu na cokoliv, zejména na psa.

Víte, ono je to opravdu o voze a o koze. Moc dobře vím, co by ta slova znamenat měla, a také vím, co se pod nimi učí v reálu.

Vztah se psem nelze dávat dohromady s přenosem hodnot. Moc děkuji, že jste uhodila hřebíček na hlavičku, už lépe vím, v čem je problém s tzv. Pm a realitou života s pejskama. Moc děkuji, pomohla jste mi. Budu muset majitelům lépe vysvětlit ten rozdíl a vysvětlit, proč vztah se psem funguje a přenos hodnot ne vždy.

Problém je v tom, že pm dělá všechno, aby majitel tu hodnotu opravdu ztratil a pak využívá všechna možná i nemožná omezení psa, aby mohla ty hodnoty přenášet.

Moc děkuji.

pm dělá všechno, aby majitel tu hodnotu opravdu ztratil a pak využívá všechna možná i nemožná omezení psa, aby mohla ty hodnoty přenášet.

Zajímavé, tyhle báchorky slýchám pořád dokola, ale vždycky jen od skalních odpůrců pm, kteří to "někde u někoho viděli". U lidí, kteří pm skutečně praktikují, jsem se s ničím takovým nesetkala. Snad možná někdo, kdo si přečetl jednu knížku o pm a ještě ji úplně blbě pochopil, to může nějak takhle dělat (a byla by to pochopitelně prasárna), ale fakt jsem to nikdy neviděla.

Že přenos hodnot funguje pořád a vždycky, ve všem, co děláte, je prostě fakt. A to i pokud se psem nepraktikujete žádné "hry", ale prostě jste pro něj jen jasným a srozumitelným vůdcem, dáváte mu řád a bezpečí, dáváte mu procházky, hry, mazlení, jídlo... To je taky přenos hodnot. A to ten nejdůležitější, bez kterého to rozhodně nejde.

pidla napsal(a):
čuchání k cizím zadkům je jeden z výrazných způsobů psí komunikace - není to drzost, jak se mylně domníváte, ale rozhovor mezi psy a to nezastupitelný.

Ano, je to komunikace, ale má svá pravidla a rituály. Vrhnout se druhému psu bez pozdravu rovnou na zadek a genitálie je naprosto neomalená drzost. Podobně jako u lidí je kupříkladu podání ruky normální komunikace, ale kdyby se na vás na ulici někdo naprosto cizí bez oslovení a očního kontaktu vrhnul, stoupnul si pět centimetrů od vás a začal vám ždímat ruku, asi byste to za normální mezilidskou komunikaci neoznačil/a, ne?

A víte, že označila, já považuji za běžné že ten, kdo mi chce podat ruku ke mně s napřaženou rukou nabídnutou k podání přistupuje, a kde jsem psala o vrhnutí se na zadek? musíte číst, co jiní píší a ne to, co byste ráda, aby psali.

Psi považují čichání k zadku a genitáliím za běžné a nikoliv za neomalenou drzost, je běžné vidět psa, který se něčemu věnuje a jiný si čuchne-psi mezi sebou nejen že nevyžadují oční kontakt (tedy pohled z očí do očí), ale naopak se mu vyhýbají - působí na ně totiž výhrůžně. A ve zvířecí říši nejsou sami i některé lidské primitivní skupiny ( třeba i pouliční gangy) se takovému kontaktu jako možné výhrůžce vyhýbají. Můj pes mne pohledem z oka do oka kontaktuje vskutku výjimečně, zejména když něco chce, jinak - postaví uši, postaví tělo,... a rozumíme si.
a znovu připomínám, postrašený agresor si čichne ke klidnému sebevědomému psu - pochopí tak, že mu nic nehrozí a agrese opadne.

ať žijou psi napsal(a):
A víte, že označila, já považuji za běžné že ten, kdo mi chce podat ruku ke mně s napřaženou rukou nabídnutou k podání přistupuje, a kde jsem psala o vrhnutí se na zadek? musíte číst, co jiní píší a ne to, co byste ráda, aby psali.

Psi považují čichání k zadku a genitáliím za běžné a nikoliv za neomalenou drzost, je běžné vidět psa, který se něčemu věnuje a jiný si čuchne-psi mezi sebou nejen že nevyžadují oční kontakt (tedy pohled z očí do očí), ale naopak se mu vyhýbají - působí na ně totiž výhrůžně. A ve zvířecí říši nejsou sami i některé lidské primitivní skupiny ( třeba i pouliční gangy) se takovému kontaktu jako možné výhrůžce vyhýbají. Můj pes mne pohledem z oka do oka kontaktuje vskutku výjimečně, zejména když něco chce, jinak - postaví uši, postaví tělo,... a rozumíme si.
a znovu připomínám, postrašený agresor si čichne ke klidnému sebevědomému psu - pochopí tak, že mu nic nehrozí a agrese opadne.

Ale já nemluvila o příchodu s rukou napřaženou k podání, ale o tom, že k vám někdo na ulici znenadání přijde, stoupne si obličejem před váš obličej, chytne vám ruku a začne ji ždímat. To je ten rozdíl mezi normální komunikací a drzostí, chápete? a jistěže si psi vzájemně čuchají k zadku, když se ten druhý zrovna věnuje něčemu jinému - ovšem v situaci, kdy už se předtím pozdravili, seznámili se, pohráli si a mají ve vzájemném vztahu jasno. Ne v momentě, kdy se vidí poprvé a ještě si ani neřekli "čau vole, já su Franta".

A co se týče očního kontaktu: i psi ho při seznamování vyžadují. Ne přímý, upřený, frontální oční kontakt, samozřejmě. Nicméně výměna letmých pohledů, čtení výrazůobličeje a těla toho druhého... To při seznamování proběhnout musí. Stav, kdy se psi seznamují tak, že jeden čuchá druhému k zadku a ten ho ani nevidí, nemá se skutečným seznamováním nic společného.

pidla napsal(a):
pes zjistí, že se nemá čeho bát, protože ho nikdo nesežral a člověk to má pod kontrolou a něčemu ho učí
To, že ho nikdo nesežral, psu většinou pro jeho klid absolutně nestačí. Už to, že člověk psa znehybněl a že se druhý pes přiblížil, je pro spoustu psů extrémně nepřijemná situace, a pokud jí bude opakovaně vystavován, tak se jeho stres z přítomnosti psů bude jen stupňovat. Pes si následně nesedne a neřekne si "ty jsi ale trubka, vždyť to nic nebylo". Pes je prostě šíleně vystresovaný a tenhle stres si spojí s přítomností psů a s tím, že na něj majitel sahá. Je to totéž, jako když jste vystresovaná třeba ze zubaře nebo pavouků. A to vy si na rozdíl od psa dokážete říct "vždyť mě to nesežralo, čeho se bojím". Od určité hladiny stresu není ani tohle nic platné.

Hra "podívej se na" nemá absolutně nic společného s tupým zíráním. Naopak, právě tahle hra učí psa situace správně vyhodnocovat a řešit je způsobem, který je v lidské společnosti vhodný. Učí ho, že přerušit napjatý upřený pohled na druhého psa je nejen možné, ale je to dokonce fajn. Že není nebezpečné uhnout pohledem, otočit se k druhému psu zády a jít k majiteli. A to je skvělý základ nejen pro klidné míjení psů (na vodítku a bez komunikace), ale hlavně pro skutečnou fun Kční mezipsí komunikaci. Pes, který předtím nebyl schopný ten upřený pohled přerušit a emoce tak gradovaly do stavu, kdy už opravdu nic jiného než konflikt nebylo možné, se díky této hře naučí odcházet z nepříjemných situací, přerušit hrozící konflikt... A ve výsledku se naučí normálně komunikovat. I bez nesmyslného cpaní čumáků k zadkům.

Přijde mi, že psy považujete za nesvéprávné blbce, keří nejsou schopni vlastí úvahy a jen jen čekají co se dozví od majitele. I trakoví psi samozřejmě jsou, ale určitě ne běžně.
Když psa posadím v přítomnosti jiného psa - taky ho přece tím znehybním a pokud mám obavu, že by se přece jen mohlo něco schumelit, položím mu ruku na plece, ale žádný stres nenásleduje.

Jestliže na sebe dva psi zírají oko proti oku, vzrušení - bud potkali kamaráda a chtějí si pohrát nebo narazili na něco jiného a chystají akci - nemusí to být vždy rvačka a přerušení tohoto kontaktu aspoň v mém psu vyvolá skutečně přerušení, ale chvilkové, podívá se na mne jako by říkal - teď neotravuj. A ne vždy je bezpečné otočit se k cizímu psu zády - pes si situaci dovede zpravidla precizně vyhodnoti sám. Uxíte více věřit psům a jejich inteligenci i sociální,

Pes rozhodně nečeká, až ho ve psí komunikaci vyškolí nějaký člověk, k tomu jsou ostatní psi a říká se tomu včasná socializace nebo dodatečná socializace. Rozhodně lze častěji spatřit psy, kteří si očichávají zadky i genitálie nežli dva na sebe zírající.

Ještě v jiném příspěvku jste psala, že člověk je psu vůdcem. Nevím, jak přesně jste to myslela, ale člověk má být psu a pes člověku především partnerem a pak nemusí být nikdo z nich vzájemně ani vůdcem. Člověk není nikdy vůdcem psí smečky, jestli jste o myslela takhle pokud v jeho psí rodině nevyrostl nějaký novodobý Mauglí, pes ví že on je pes a my lidé, to člověk si to často plně neuvědomuje.

pidla napsal(a):
A co se týče očního kontaktu: i psi ho při seznamování vyžadují. Ne přímý, upřený, frontální oční kontakt, samozřejmě. Nicméně výměna letmých pohledů, čtení výrazůobličeje a těla toho druhého... To při seznamování proběhnout musí. Stav, kdy se psi seznamují tak, že jeden čuchá druhému k zadku a ten ho ani nevidí, nemá se skutečným seznamováním nic společného.

Nemáte vůbec pravdu psi se na sebe rozhodně dívají, na tělo, uši, ocas, obličej, ale nedívají se jeden druhému do očí nebo jen výjimečně, není to totiž potřeba, zato čuchnout si k zadku a genitáliím je potřeba právě při seznamování nadmíru. Pro psy je čich dominantním smyslem, oni tím čicháním "koukají".

pidla napsal(a):
Ale já nemluvila o příchodu s rukou napřaženou k podání, ale o tom, že k vám někdo na ulici znenadání přijde, stoupne si obličejem před váš obličej, chytne vám ruku a začne ji ždímat. To je ten rozdíl mezi normální komunikací a drzostí, chápete? a jistěže si psi vzájemně čuchají k zadku, když se ten druhý zrovna věnuje něčemu jinému - ovšem v situaci, kdy už se předtím pozdravili, seznámili se, pohráli si a mají ve vzájemném vztahu jasno. Ne v momentě, kdy se vidí poprvé a ještě si ani neřekli "čau vole, já su Franta".

No tak jak tak nemáte pravdu, psi si pristě k zadku čichají i ke genitáliím a neročijuje je to - vám to patrně vadí, ale je to tak, je to pro ne velmi důležitý zdroj informací a rozhodně podstatně větzší než pohled z očí do očí (nejsou to lidé). Nikdy jste neviděla, jak jeden pes třeba očuchává stopu a druhý mu čichne k zadku a když ho to zaujme, provedou si vzájemně důkladnou kontrolu? Čichnutí je první kontakt, ne pohled z oka do oka, nebop jak opatrně a zdálky bázlivý pes čuchá k zadním partiím jiného psa, který si ho vůbec nevšímá? to čuchnutí je práívě to "čau" - samozřejmě mimo jiné.

psy považujete za nesvéprávné blbce, keří nejsou schopni vlastí úvahy a jen jen čekají co se dozví od majitele
To rozhodně ne.

Nicméně doporučuju načíst si něco o tom, jak se psi (a živočichové obecně, tohle se týká i jiných živočichů, včetně lidí) učí. Zejména tzv. Křivku stresu. Od určité úrovně stresu šedá kůra mozková úplně "vypne" a velení přebírají autonomní systémy. Živočich se přepne do módu fff (fight - flight - freeze). To je stav, kdy živočich (a je jedno, jestli je to pes, člověk či slepice) není schopný se učit, není schopný rozumně přemýšlet, jen slepě následuje své instinkty. Utéct, zamrznout nebo zaútočit. Ničeho jiného není schopný.

Aby byl pes schopný zjistit, že se mu nic nestane, musí být v první řadě pod tímto prahem. Pokud ho třeba i jen přítomnost druhého psa na stometrovou vzdálenost dostane daleko za práh (tím myslím opravdu nezvladatelný stav, kdy se zmítá na konci vodítka, klepe se, řve, slintá, líná, má tekutý průjem atd.), tak musíte nejdřív dosáhnout toho, aby dokázal v přítomnosti psů zůstat pod prahem, relativně klidný a schopný aspoň trochu vnímat. A až pak můžete začít pracovat na komunikaci se psy. Protože psa, který v přítomnosti psů v podstatě nemá mozek a ovládá ho jen instinkt "zabít", sebelepší komunikační partner žádné komunikaci nenaučí.

ať žijou psi napsal(a):
No tak jak tak nemáte pravdu, psi si pristě k zadku čichají i ke genitáliím a neročijuje je to - vám to patrně vadí, ale je to tak, je to pro ne velmi důležitý zdroj informací a rozhodně podstatně větzší než pohled z očí do očí (nejsou to lidé). Nikdy jste neviděla, jak jeden pes třeba očuchává stopu a druhý mu čichne k zadku a když ho to zaujme, provedou si vzájemně důkladnou kontrolu? Čichnutí je první kontakt, ne pohled z oka do oka, nebop jak opatrně a zdálky bázlivý pes čuchá k zadním partiím jiného psa, který si ho vůbec nevšímá? to čuchnutí je práívě to "čau" - samozřejmě mimo jiné.

Šmarja, tak ještě jednou pro méně chápavé. Ano, psi si čuchají k zadku i ke genitáliím a je to pro ně normální součást pozdravu. Ale není slušné mezipsí chování vrhnout se při pozdravu bez jakékoliv komunikace nejdřív na zadel a genitálie, tam zabořit čumák a už nevylézt!
První kontakt je vždy pohledem - samozřejmě nepřímým. Už na dálku na sebe psi vysílají obrovskou spoustu signálů - pohledy, postoj těla, těžiště, konejšivé signály, způsob přibližování... Pak proběhne vzájemné přibližování obloukem, kdy obě strany zase celou dobu vysílají spoustu komunikačních signálů. A teprve pak si vzájemně čuchnou k zadelím. Ne dřív.

pidla napsal(a):
psy považujete za nesvéprávné blbce, keří nejsou schopni vlastí úvahy a jen jen čekají co se dozví od majitele
To rozhodně ne.

Nicméně doporučuju načíst si něco o tom, jak se psi (a živočichové obecně, tohle se týká i jiných živočichů, včetně lidí) učí. Zejména tzv. Křivku stresu. Od určité úrovně stresu šedá kůra mozková úplně "vypne" a velení přebírají autonomní systémy. Živočich se přepne do módu fff (fight - flight - freeze). To je stav, kdy živočich (a je jedno, jestli je to pes, člověk či slepice) není schopný se učit, není schopný rozumně přemýšlet, jen slepě následuje své instinkty. Utéct, zamrznout nebo zaútočit. Ničeho jiného není schopný.

Aby byl pes schopný zjistit, že se mu nic nestane, musí být v první řadě pod tímto prahem. Pokud ho třeba i jen přítomnost druhého psa na stometrovou vzdálenost dostane daleko za práh (tím myslím opravdu nezvladatelný stav, kdy se zmítá na konci vodítka, klepe se, řve, slintá, líná, má tekutý průjem atd.), tak musíte nejdřív dosáhnout toho, aby dokázal v přítomnosti psů zůstat pod prahem, relativně klidný a schopný aspoň trochu vnímat. A až pak můžete začít pracovat na komunikaci se psy. Protože psa, který v přítomnosti psů v podstatě nemá mozek a ovládá ho jen instinkt "zabít", sebelepší komunikační partner žádné komunikaci nenaučí.

Prosím vás, vy považujete situaci krajní - třeba při autonehodě, za situaci normální? ano člověk i zvíře v šoku se mohou chiovat podivně - a kolikrát prosím vás vy jste byla v šoku? Pes se podle vás dostane do šoku tím, že mu jiný čchne k zadku? No, poklud za této strastiplné situace poslechne své instinkty tak se prostě nechá očuchat a taky si čichne.

Nikdy jsem nespatřila psa, který když viděl na stometrovou vzdálenost jiného, dostal amok, máte skutečně výjimečné zkušenosti, zato jsem viděla psa, který šel s "vůdkyní" a přivolán se k ní pomalu plazil po břiše, uši u hlavy ocas táhl po zemi a to na vzdálenost ai padesátimetrů - a věděl proč.

Pokud mám psa, který šílí, když je sto metrů od něj jiný, asi mi nezbyde nic jiného než žít na samotě, nebo vycházet kolem 03.00 ráno, jinak jsou v této vzdálenosti stále nějací psi. Takový šíleně bázlivý pes, který má dokonce na sto metrů průjem !sic! se asi bez medikace neobejde a toleranci ke psům trvale vidím jako silně nepravděpodobnou.

Pokud máte druhého (protože jeden to být nemůže), který má při spatření jiného psa jediný instinkt - zabít, a opustí ho zdravý rozum, pak bych doporučovala bezbolestnou euthanasii. Pokud jsem se kdy dozvěděla a dočetla, takový pes, který záměrně zabíjel nebo zraňoval jiné psy byl jen jeden v jednom útulku a protože to prostě dělal, byl utracen. Ani ten ale neztrácel sebekontrolu, dělal to co dělat chtěl.
Pak vím ještě o jednom, který v noci - patrně byl v tuto dobů krutě týrán u původních majitelů - znenadání velmi těžce pokousal celou rodinu a zakousl fenu, přes den to byl běžný hodný pes. Mohl mít i mozkový nádor,.
Běžný pes, a to i rváč, rozhodně neztrácí sebekontrolu, i když ti vaše neškolené oko možná tak vnímá. Proto snese očuchávání a sám si rád čuchne, a jinak - pevně nasazený košík dělá divy.

pidla napsal(a):
Šmarja, tak ještě jednou pro méně chápavé. Ano, psi si čuchají k zadku i ke genitáliím a je to pro ně normální součást pozdravu. Ale není slušné mezipsí chování vrhnout se při pozdravu bez jakékoliv komunikace nejdřív na zadel a genitálie, tam zabořit čumák a už nevylézt!
První kontakt je vždy pohledem - samozřejmě nepřímým. Už na dálku na sebe psi vysílají obrovskou spoustu signálů - pohledy, postoj těla, těžiště, konejšivé signály, způsob přibližování... Pak proběhne vzájemné přibližování obloukem, kdy obě strany zase celou dobu vysílají spoustu komunikačních signálů. A teprve pak si vzájemně čuchnou k zadelím. Ne dřív.

Ale ano, je to běžné, genitálie i zadek psy prostě enormě zajímají neboť jsou zdrojem výrazného a jim srozumitelného pachu. I když se dva psi spatří znenadání a nevidí se na dálku, klidně si k sobě čucnou,. Co by podle vás měli dělat? smeknout?
Někdy se psi nejprve spatří jindy se nejprve ucítí a to i na dálku, přibližování obloukem se sice děje, ale třeba v městském prostředí, kde je pes na každém rohu tak zkráceně, že se vlastně neděje. A například když jeden pes vtoupí to teritoria jiného sebevědomého, ten ho prověří bez nějakých ceremonií.
Kromě toho nikde jsem nepsala, to je zase jen váš výklad, že se psi nesmějí spatřit (do očí se jeden druhému zpravidla vůbec nedívá). říkám, že pes, který je bázlivě agresivní má dostat příležitost si čichnout k zadku a genitáliím seběvědomého psa, jistě tohoto psa nevlečou ke strašpytlovi zadkem napřed, prostě psi k sobě přijdou bázlivec běsní a klidný pes někdy sám někdy s pomocí majitele se k němu otočí zadkem, bázlivec si čichne a aniž by k tomu jeho majiel měl jakýkoliv výklad, sám pochopí, že se nic neděje. Ten sebevědomí mu zkrátka říká - víš co ty mi s tým vrčením mujžš? a bázlivec to pochopí.

Chápu, že vám přijde patrně nechutné čichání k zadku a genitáliím, ale od lidí to snad nikdo jako seznamovací ceremoniál nepožaduje a psům ponechme jejich způsoby.

Prosím vás, vy považujete situaci krajní - třeba při autonehodě, za situaci normální?
Ne, nepovažuju to za normální situaci. Ale je překvapivě mnoho psů, kteří se do takovéhoto stavu dostávají doslova denně. Třeba jen když vylezou z baráku (takového psa jsem měla na dočasku), když potkají psa, když jdou na agility plac (on ten stresor nemusí být jen negativní, i přílišná radostná natěšenost dostane psa do téhož stavu), když spatří zvěř nebo cyklistu... Je jich daleko víc, než si myslíte. Navíc to nemusí být na pohled nutně tak dramatické - pokud je pes ten typ, že při překročení prahu neútočí, ale zamrzne, tak na něm není laickým pohledem vcelku nic moc vidět. A ten průjem následuje až po pár minutách - znám dost majitelů, kteří řešili "citlivé zažívání" a až po dost dlouhé době jim došlo, že ty chronické průjmy nejsou fyzický problém, ale psychický.

Pokud mám psa, který šílí, když je sto metrů od něj jiný, asi mi nezbyde nic jiného než žít na samotě, nebo vycházet kolem 03.00 ráno, jinak jsou v této vzdálenosti stále nějací psi. Takový šíleně bázlivý pes, který má dokonce na sto metrů průjem !sic! se asi bez medikace neobejde a toleranci ke psům trvale vidím jako silně nepravděpodobnou.
No vidíte, vy byste to prostě zabalila, a já znám několik psů (se dvěma takovými jsem přímo pracovala), kteří byli v tomto stavu a během pár měsíců cílené práce byli schopní normálně navolno komunikovat se psy. A to především díky té "podivné hře" s koukáním na druhého psa a odměňováním za ten pohled.

ať žijou psi napsal(a):
Ale ano, je to běžné, genitálie i zadek psy prostě enormě zajímají neboť jsou zdrojem výrazného a jim srozumitelného pachu. I když se dva psi spatří znenadání a nevidí se na dálku, klidně si k sobě čucnou,. Co by podle vás měli dělat? smeknout?
Někdy se psi nejprve spatří jindy se nejprve ucítí a to i na dálku, přibližování obloukem se sice děje, ale třeba v městském prostředí, kde je pes na každém rohu tak zkráceně, že se vlastně neděje. A například když jeden pes vtoupí to teritoria jiného sebevědomého, ten ho prověří bez nějakých ceremonií.
Kromě toho nikde jsem nepsala, to je zase jen váš výklad, že se psi nesmějí spatřit (do očí se jeden druhému zpravidla vůbec nedívá). říkám, že pes, který je bázlivě agresivní má dostat příležitost si čichnout k zadku a genitáliím seběvědomého psa, jistě tohoto psa nevlečou ke strašpytlovi zadkem napřed, prostě psi k sobě přijdou bázlivec běsní a klidný pes někdy sám někdy s pomocí majitele se k němu otočí zadkem, bázlivec si čichne a aniž by k tomu jeho majiel měl jakýkoliv výklad, sám pochopí, že se nic neděje. Ten sebevědomí mu zkrátka říká - víš co ty mi s tým vrčením mujžš? a bázlivec to pochopí.

Chápu, že vám přijde patrně nechutné čichání k zadku a genitáliím, ale od lidí to snad nikdo jako seznamovací ceremoniál nepožaduje a psům ponechme jejich způsoby.

Vy prostě vůbec nevidíte, jaké obrovské množství komunikace mezi psy před tím čichnutím k zadku proběhne. Ano, pro oko laika jsou to signály špatně rozpoznatelné, proběhnou mnohdy velmi rychle, ale je jich strašně moc a bez nich to nejde.
Čichání psů k zadku a genitáliím mi rozhodně nechutné nepřipadá. Jen možná na rozdíl od vás dokážu rozeznat, kdy je to v rámci normální komunikace a kdy je to neomalené hulvátství. Ono totiž to, že si k sobě psi nějakým způsobem čuchnou, ještě nemusí znamenat, že je to správná komunikace, kde se obě strany vzájemně respektují... Například takový puberťák, který bez okolků zaboří čumák fence do genitálií a chodí za ní takhle jako vagónek, dostane od té fenky oprávněně jednu výchovnou po čuni.

Doporučila bych tenhle pěkný článeček: http://blog.koira.cz/vycvik-psu/159.

pidla napsal(a):
Vy prostě vůbec nevidíte, jaké obrovské množství komunikace mezi psy před tím čichnutím k zadku proběhne. Ano, pro oko laika jsou to signály špatně rozpoznatelné, proběhnou mnohdy velmi rychle, ale je jich strašně moc a bez nich to nejde.
Čichání psů k zadku a genitáliím mi rozhodně nechutné nepřipadá. Jen možná na rozdíl od vás dokážu rozeznat, kdy je to v rámci normální komunikace a kdy je to neomalené hulvátství. Ono totiž to, že si k sobě psi nějakým způsobem čuchnou, ještě nemusí znamenat, že je to správná komunikace, kde se obě strany vzájemně respektují... Například takový puberťák, který bez okolků zaboří čumák fence do genitálií a chodí za ní takhle jako vagónek, dostane od té fenky oprávněně jednu výchovnou po čuni.

Doporučila bych tenhle pěkný článeček: http://blog.koira.cz/vycvik-psu/159.

I ta výchovná po čuni je psí komunikace - nebo co to podle vás je? vy jste posedlá odporem k čuchnutí k zadku, není k tomu důvod. Nevěřím tomu, že pes, který se pokálí strachy, když ve vzdálenosti sta metrů spatří jiného psa je "vyléčitelný" ve vámi zadané lhůtě a vašimi prostředky.
Nějak jste přehlédla, jaký osud prorokuju tomu psu, který při spatření jiného je ovládnut pocitem - zabij.
Já mám pocit, že vy jste si utvořila představu jak by psi komunikovat měli a od té se nedáte odchýlit ani tím, že vůbec v reálu tak psi nekomunikují, myslím, že byste měla rozšířit své znalosti o psí komunikaci jak se psy tak s lidmi, protože i s lidmi psi komunikují a bohužel i jim mají tendenci čuchat k zadku a genitáliím.
Zkuste sledovat psy jak osamělé tak ve vzájemné interakci a přečtetě si něco o komunikaci psů nebo vlků. Tady na Ifauně vycházel velmi hezký seriál Jaroslava Monte Kvasnici, přečtěte ho, přečtěte třeba Trumlera, Lorenze, .. Je jich docela dost a nebudete moci ani popmyslet natož užívat slova jako "neomalené čuchnutí".

pidla napsal(a):
Prosím vás, vy považujete situaci krajní - třeba při autonehodě, za situaci normální?
Ne, nepovažuju to za normální situaci. Ale je překvapivě mnoho psů, kteří se do takovéhoto stavu dostávají doslova denně. Třeba jen když vylezou z baráku (takového psa jsem měla na dočasku), když potkají psa, když jdou na agility plac (on ten stresor nemusí být jen negativní, i přílišná radostná natěšenost dostane psa do téhož stavu), když spatří zvěř nebo cyklistu... Je jich daleko víc, než si myslíte. Navíc to nemusí být na pohled nutně tak dramatické - pokud je pes ten typ, že při překročení prahu neútočí, ale zamrzne, tak na něm není laickým pohledem vcelku nic moc vidět. A ten průjem následuje až po pár minutách - znám dost majitelů, kteří řešili "citlivé zažívání" a až po dost dlouhé době jim došlo, že ty chronické průjmy nejsou fyzický problém, ale psychický.

Pokud mám psa, který šílí, když je sto metrů od něj jiný, asi mi nezbyde nic jiného než žít na samotě, nebo vycházet kolem 03.00 ráno, jinak jsou v této vzdálenosti stále nějací psi. Takový šíleně bázlivý pes, který má dokonce na sto metrů průjem !sic! se asi bez medikace neobejde a toleranci ke psům trvale vidím jako silně nepravděpodobnou.
No vidíte, vy byste to prostě zabalila, a já znám několik psů (se dvěma takovými jsem přímo pracovala), kteří byli v tomto stavu a během pár měsíců cílené práce byli schopní normálně navolno komunikovat se psy. A to především díky té "podivné hře" s koukáním na druhého psa a odměňováním za ten pohled.

Jen, naposledy, dodám - koukání na jiného psa, koukání do očí, jehož jste guru, je ve zvířecí říci považováno za akt agrese, výzvu k boji, takže vaše uváděné výchovné úspěchy tímto postupem dosažené jsou vážně zázračné. I neagresivní pes, když na něj cizinec bude civět, zpozorní a není vyloučeno, že mu dá lekci slušného chování i když bude mít právě odměnu v hubě. Odvrácení pohledu naopak je nabídkou smíru, prokázáním nezávadných úmyslů.

ať žijou psi napsal(a):
Jen, naposledy, dodám - koukání na jiného psa, koukání do očí, jehož jste guru, je ve zvířecí říci považováno za akt agrese, výzvu k boji, takže vaše uváděné výchovné úspěchy tímto postupem dosažené jsou vážně zázračné. I neagresivní pes, když na něj cizinec bude civět, zpozorní a není vyloučeno, že mu dá lekci slušného chování i když bude mít právě odměnu v hubě. Odvrácení pohledu naopak je nabídkou smíru, prokázáním nezávadných úmyslů.

Evidentně nerozumíte principu "podívej se na pejska"...

"koukání na jiného psa" - víte, pes vždy vizuálně zjistí toho druhého, to je zcela normální moment. Jde o to, aby se můj pes na toho druhého uměl podívat v klidu a ne se rovnou vytáčel do pozice "zabít" (konkrétně můj), aby byl schopen si v klidu přežvýkat, že ten druhý pro něj neznamená nebezpečí a uměl se od psa odvrátit(při nácviku se pes pro odměnu od druhého psa odvrací) a třeba jít dál...Je to jenom součást tréninku a kupodivu skutečně funguje.

Ještě lepší je, když se pes odvrací od druhého psa ne pro granuli a pohled na psovoda, ale pro to, že psovodovi věří natolik, že druhého psa nebude řešit, protože ví, že si se situací poradí psovod. Je to o vztahu a o důvěře v psovoda. Nebo by aspoň být mělo.

Tak tak, a ještě taky o energiích případně čakrách...
V prvé řadě to je o tom udržet psa ve stavu, kdy je schopen používat mozek. A pak je to vždy o vztahu psa a psovoda . A nebavíme se tady o vyrovnaných psech, ale o labilech jakýmkoliv směrem.
Mimochodem, vězte, že jsou plemena, která mají samostatnou práci a uvažování bez ohledu na psovoda v popisu práce, a představte si takového labila a ne standartního flegmatika...

..."nebudete moci ani popmyslet natož užívat slova jako "neomalené čuchnutí".

Původně jsem se do této odborné diskuze nechtěla míchat, ale k tomuhle se chci vyjádřit.
Chápu výraz "neomalené čuchnutí" a souhlasím s ním.
Kolikrát, když k mé ( nehárající ) feně přiběhl pes, který přilítl a bez jakéhokoliv jiného seznamování jí začal očuchávat, tak po něm vyjela a opravdu zle. Byla to sebevědomá, nekonfliktní fena. Kamarádila se spoustou psů, s cizími psy se bez konfliktu míjela, ale aby přilítl pes a čuchal si jí, to nesnášela.
A že na sebe psi nehledí, to také není pravda. Mockrát jsem zažila, že se psi spatřili, poklesli v loktech, zírali na sebe a přibližovali se, v určité vzdálennosti od sebe vypálili, oběhali kolečko, poškádlili se a až potom se začali očuchávat. Mockrát se očuchávaný pes ohradil, že tedy očuchávat ne a šli zase běhat.
Nedovedu si představit, že bych psa násilím držela, aby mu jiný čuchal k zadku, vlastně taky skoro násilím přistrkován.
Seznamovací psí rituály jsou složitější než jen čuchni, čuchni.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Evidentně nerozumíte principu "podívej se na pejska"...

"koukání na jiného psa" - víte, pes vždy vizuálně zjistí toho druhého, to je zcela normální moment. Jde o to, aby se můj pes na toho druhého uměl podívat v klidu a ne se rovnou vytáčel do pozice "zabít" (konkrétně můj), aby byl schopen si v klidu přežvýkat, že ten druhý pro něj neznamená nebezpečí a uměl se od psa odvrátit(při nácviku se pes pro odměnu od druhého psa odvrací) a třeba jít dál...Je to jenom součást tréninku a kupodivu skutečně funguje.

Abych pravdu řekla, ani rozumět nechci, pes zjistí toho druhého i vizuálně i dle pachu, jak je to v danou chvíli možné - nebo vy jste nikdy nezažila, jak váš pes ví, aniž by viděl, že za rohem je jiný - kamarád nebo nepřítel? Pes má jít vedle druhého psa bez toho, že by ho provokoval okukováním, dva psi, kteří se nemusejí a současně se nechtějí nebo nesmějí porvat jdou kolem sebe, jako by tam ten druhý nebyl a ne že na sebe civí a jejich majitelé je nepřesvědčují - podívej na toho pejska, to by dopadli. Jdou a odvracejí se od sebe i bez odměny - je to pro ně totiž přirozené, odvracení říká ne to - já se tě nebojím, ale říká - ty se mně nemusíš bát. Civění říká pravý opak.

Rozumím tomu, že psi, kteří mají s lidmi větší trpělivost než lidé s nimi i větší míru empatie za podobných krušných výcvikových opatření pochopí, co se od nich chce a splní to, i když z jejich hlediska je to blbost.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..."nebudete moci ani popmyslet natož užívat slova jako "neomalené čuchnutí".

Původně jsem se do této odborné diskuze nechtěla míchat, ale k tomuhle se chci vyjádřit.
Chápu výraz "neomalené čuchnutí" a souhlasím s ním.
Kolikrát, když k mé ( nehárající ) feně přiběhl pes, který přilítl a bez jakéhokoliv jiného seznamování jí začal očuchávat, tak po něm vyjela a opravdu zle. Byla to sebevědomá, nekonfliktní fena. Kamarádila se spoustou psů, s cizími psy se bez konfliktu míjela, ale aby přilítl pes a čuchal si jí, to nesnášela.
A že na sebe psi nehledí, to také není pravda. Mockrát jsem zažila, že se psi spatřili, poklesli v loktech, zírali na sebe a přibližovali se, v určité vzdálennosti od sebe vypálili, oběhali kolečko, poškádlili se a až potom se začali očuchávat. Mockrát se očuchávaný pes ohradil, že tedy očuchávat ne a šli zase běhat.
Nedovedu si představit, že bych psa násilím držela, aby mu jiný čuchal k zadku, vlastně taky skoro násilím přistrkován.
Seznamovací psí rituály jsou složitější než jen čuchni, čuchni.

Prosím vás, pochopte, i to vyjetí je součástí psí komunikace, to není nic špatného, je to jen způsob, jak se psi dorozumějí. Je to jako byste lidem dovolila říkat ano, ale už by nesměli říci ne -
nikdo - tedy aspoň já - tady nepsal o násilném, očuchávání, ale o tom, že sebevědomý pes strpí, aby se o něm a jeho úmyslech ten bázlivý přesvědčil očuchání, to neznamená, že mu přivedou háravku nebo že bude očuchávat dvacet minut, jsou to jen chvilky, prostě se nebojí otočit se k možnému agresorovi zády a už tím i následným čuchnutím jej přesvědčí o tom, že nehrozí nebezpečí. Patrně jej pak sám prověří a dál si ho asi všímat nebude.

No, já bych tedy moc klidná nebyla, kdyby sobě neznámí psi na sebe začali zírat a poklesávat v loktech a nakonec se k sobě začali přibližovat - to může někdy skončit hrou, ale někdy a častěji pořádnou rvačkou. Právě proto je zírání v říši zvířat nevhodné. Je pro mne překvapením, že se to všeobecně neví, prostě to tak je, pohled zz oka do oka u savců znamená výzvu, v případě cizinců i výzvu k boji, rozhodně o není gesto přátelství.

ano, seznamovací rituály jsou složitější, jen o nich tady není řeč, je řeč o tom, aby bázlivý agresor ztratil obavu, myslím, že se sebevědomý pes s ním nijak seznamovat nebude chtít,.

Odbočím od podívej se na psa. Já učím psa, podívej se na souseda.
Máme vedle nás catu, kde dlouhodobě nikdo nebyl, teď se tam nastěhoval "soused". Pes pohyb na jejich zahradě hlásil a soused nevěděl nic lepšího než na něj řvát "drž hubu", pokračoval tím, že šel s klackem k plotu. Dnes je to tak, že pes, když jde soused okolo, hystericky řve.,
Učím ho, jak jsem napsala " podívej se na souseda". Máte lepší radu?
Souseda vychovávat nemíním.

scylla napsal(a):
Ještě lepší je, když se pes odvrací od druhého psa ne pro granuli a pohled na psovoda, ale pro to, že psovodovi věří natolik, že druhého psa nebude řešit, protože ví, že si se situací poradí psovod. Je to o vztahu a o důvěře v psovoda. Nebo by aspoň být mělo.

Poradí psovod? tomu nerozumím. Pes si se svým životem a situacemi, jimž je vystaven, poradí přece sám.
Věřím, že pes, který neumí komunikovat, je zanedbaný a teprve se správné komunikaci učí, si pohledem na svého člověka ověří, zda je vše v pořádku, ale spolehnout se na něj zcela?

Možná ve zcela nezvyklé nečekané situaci. Pak se řídí tím, jak se k ní psovod postaví, ale vykašlat se na svůj rozum a spolehnout se v takových běžnostech jako je potkání se s cizím psem na jiného? proč?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Odbočím od podívej se na psa. Já učím psa, podívej se na souseda.
Máme vedle nás catu, kde dlouhodobě nikdo nebyl, teď se tam nastěhoval "soused". Pes pohyb na jejich zahradě hlásil a soused nevěděl nic lepšího než na něj řvát "drž hubu", pokračoval tím, že šel s klackem k plotu. Dnes je to tak, že pes, když jde soused okolo, hystericky řve.,
Učím ho, jak jsem napsala " podívej se na souseda". Máte lepší radu?
Souseda vychovávat nemíním.

No a co tím získáte, že se váš pes na něj podívá? cílem přece má být, aby si dění na pozemku šílencově nevšímal - nebo ne? takže když štěká u plotu, zavolám ho a domluvím mu, za chvilku se na to vykašle sám a pokud ho bude soused cíleně dráždit, promluvím si s ním, případně zdokumentuju a obrátím se na příslušný úřad, aby to s ním projednal on.
Jestli máte větší odvahu a silnější hlas než já (moje sousedka je takový kabrňák a jsme v dobrém), pak je nejlepší strčit psa domů, vyběhnout na zahradu a pořádně, hlasitě a od plic povědět sousedovi, co si o něm myslím a co se stane, pokud bude provokovat. - to zabírá nejlépe a nemusí se ani trénovat v "podívej se na sousedovic pejska"

ať žijou psi napsal(a):
Abych pravdu řekla, ani rozumět nechci, pes zjistí toho druhého i vizuálně i dle pachu, jak je to v danou chvíli možné - nebo vy jste nikdy nezažila, jak váš pes ví, aniž by viděl, že za rohem je jiný - kamarád nebo nepřítel? Pes má jít vedle druhého psa bez toho, že by ho provokoval okukováním, dva psi, kteří se nemusejí a současně se nechtějí nebo nesmějí porvat jdou kolem sebe, jako by tam ten druhý nebyl a ne že na sebe civí a jejich majitelé je nepřesvědčují - podívej na toho pejska, to by dopadli. Jdou a odvracejí se od sebe i bez odměny - je to pro ně totiž přirozené, odvracení říká ne to - já se tě nebojím, ale říká - ty se mně nemusíš bát. Civění říká pravý opak.

Rozumím tomu, že psi, kteří mají s lidmi větší trpělivost než lidé s nimi i větší míru empatie za podobných krušných výcvikových opatření pochopí, co se od nich chce a splní to, i když z jejich hlediska je to blbost.

Problém bude asi v tom "rozumět nechci" neb nerozumíte fakt hooodně. Psi se neučí na sebe civět, ale učí se chování "vidím psa = zůstávám v klidu" místo chování jimi zvoleného "vidím psa = jdu ho zabít / počurám se strachy / prchám do háje...". Podnět je tentýž, psovod učí psa jinému chování než které nabízí pes sám.

"Pes má jít vedle druhého psa bez toho, že by ho provokoval okukováním, dva psi, kteří se nemusejí a současně se nechtějí nebo nesmějí porvat jdou kolem sebe, jako by tam ten druhý nebyl a ne že na sebe civí a jejich majitelé je nepřesvědčují - podívej na toho pejska, to by dopadli. Jdou a odvracejí se od sebe i bez odměny - je to pro ně totiž přirozené,..."
Poměrně srandovní - ano, takhle se chovají vyrovnaní psi, ale ty nemusím nic učit. Tady se bavíme o psech s problémem, kteří se nechovají "tak jak mají" ale nějak jinak, jejichž nervová soustava je tak decentní či nevyrovnaná, že jejich vnější projevy vybočují z normálu. "Podívej se na pejska" neučí psy "civět " na druhé, ale vyrovnat se s jejich přítomností v klidu, nevytáčet se do emocí, dokonce můžete psa naučit konejšivé signály ke druhé straně včetně ignorace...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Problém bude asi v tom "rozumět nechci" neb nerozumíte fakt hooodně. Psi se neučí na sebe civět, ale učí se chování "vidím psa = zůstávám v klidu" místo chování jimi zvoleného "vidím psa = jdu ho zabít / počurám se strachy / prchám do háje...". Podnět je tentýž, psovod učí psa jinému chování než které nabízí pes sám.

"Pes má jít vedle druhého psa bez toho, že by ho provokoval okukováním, dva psi, kteří se nemusejí a současně se nechtějí nebo nesmějí porvat jdou kolem sebe, jako by tam ten druhý nebyl a ne že na sebe civí a jejich majitelé je nepřesvědčují - podívej na toho pejska, to by dopadli. Jdou a odvracejí se od sebe i bez odměny - je to pro ně totiž přirozené,..."
Poměrně srandovní - ano, takhle se chovají vyrovnaní psi, ale ty nemusím nic učit. Tady se bavíme o psech s problémem, kteří se nechovají "tak jak mají" ale nějak jinak, jejichž nervová soustava je tak decentní či nevyrovnaná, že jejich vnější projevy vybočují z normálu. "Podívej se na pejska" neučí psy "civět " na druhé, ale vyrovnat se s jejich přítomností v klidu, nevytáčet se do emocí, dokonce můžete psa naučit konejšivé signály ke druhé straně včetně ignorace...

Víte, já myslím, že už diskutujeme v kruhu, ale nemyslím, že máte pravdu a nemyslím, že dobře rozumíte psům a jejich komunikaci. Jnak už jsme přednesli své argumenty a dále není čím doplnit, jen zopakuji, pes se na psa neučí čučet, ale nevšímat si ho a to ať je nebo není problémový a to mu také velí instinkt, který jen výchova v případě nějakých nesrovnalostí následuje, ale neměla by jít proti němu - a to dívání se na jiné psy je.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Problém bude asi v tom "rozumět nechci" neb nerozumíte fakt hooodně. Psi se neučí na sebe civět, ale učí se chování "vidím psa = zůstávám v klidu" místo chování jimi zvoleného "vidím psa = jdu ho zabít / počurám se strachy / prchám do háje...". Podnět je tentýž, psovod učí psa jinému chování než které nabízí pes sám.

"Pes má jít vedle druhého psa bez toho, že by ho provokoval okukováním, dva psi, kteří se nemusejí a současně se nechtějí nebo nesmějí porvat jdou kolem sebe, jako by tam ten druhý nebyl a ne že na sebe civí a jejich majitelé je nepřesvědčují - podívej na toho pejska, to by dopadli. Jdou a odvracejí se od sebe i bez odměny - je to pro ně totiž přirozené,..."
Poměrně srandovní - ano, takhle se chovají vyrovnaní psi, ale ty nemusím nic učit. Tady se bavíme o psech s problémem, kteří se nechovají "tak jak mají" ale nějak jinak, jejichž nervová soustava je tak decentní či nevyrovnaná, že jejich vnější projevy vybočují z normálu. "Podívej se na pejska" neučí psy "civět " na druhé, ale vyrovnat se s jejich přítomností v klidu, nevytáčet se do emocí, dokonce můžete psa naučit konejšivé signály ke druhé straně včetně ignorace...

Je to o tom, že pes, který má problém, se nějak chová, podle svého problému. Vy ho učíte určitímu vzorci chování - čum na majitele, vypadne z něj pamlsek a myslíte si, že ho učíte nebát se druhých psů nebo na ně neútočit. Je to zdlouhavé a pro psa málo pochopitelné a začínáte od projevu a nejdete k podstatě problému - odstranění strachu nebo vysvětelní správného chování.

Může ho naučit konejšivé signály, to asi ano, ale neučí ho, jak si poradit s tím, že nejsou přijaty a neučí ho, že se může spolehhout na psovoda. Psovoda učí odvádění pozornosti psa, ale neučí ho vůbec, jak se chovat a jak psa účinně podpořit. Pak se dočteme od trenérů pm, že si nechali orvat své minipsy při odměňování za klid... A psi jsou v háji, trenér je na ránu, protože selhal a zradil své psy.

..."Podívej se na pejska" neučí psy "civět " na druhé, ale vyrovnat se s jejich přítomností v klidu, nevytáčet se do emocí, "...
Už jsem to tu psala, já to používám na souseda kolem plotu. Přesně to potřebuju, aby pes, když jde soused kolem plotu, vydržel v klidu a nevytáčel se do histerie. A to ani tehdy, když fena v sousední zahradě řve.
Můžu sice udělat to, co mi radí "ať žijou psi" a sice seřvat souseda, aby psa neprovokoval, ale tím bych všechno jen zhoršila.
Hlavně pes by byl vytočený ještě víc, protože by určitě konflikt mezi mnou a sousedem zaregistroval a to, že bych ho strčila do domu, by na věci nic nezměnilo.

Takové chování skutečně bývá projevem nejistoty, špatné socializace, často spojené s vodítkem, kdy je pes nucen do nepříjemných situací nemožností odejít. Navíc pokud už to i Vy vnitřně řešíte, může z toho být problém.
Doporučila bych najít si někoho zkušenějšího, kdo na Vás bude dohlížet.
Určitě Vám pomůže jako dočasné řešení střetů se psy již zmiňovaná hra "podívej se na". Jen je to opravdu nouzové řešení, je potřeba zjistit jaký je důvod jeho chování a podle toho jej řešit a vybírat mu psy, se kterými se bude seznamovat.
Hlavně ho do kontaktu s jiným psem netlačte, nenastavujte ho, ani nic podobného.

Nahlédla jsem do rubriky !články" a vidřm, že pan Monte Kvasnica zveřejnuje další články o psím dorozumívání se, myslím, že než naslouchat zcela laickým a pro mne i dost nesmyslným radám na diskuzi, pomohlo by mnohým majitelům psů, s nimiž se těžko domlouvají, jeho články si přečíst, ne, nesouhlasím zcela ve všem, ale z devadesáti procent jistě, ten pán psům rozumí, jejich řeč chápe a důvody, proč si člověk a jeho pes neporozumí dovede rozklíčovat. Ani ty jeho rady a postřehy s nimiž já osobně nesouhlasím, ničemu neublíží a nic nezkazí. Tam hledejme poučen.

myslím, že mnohým lidem s "agresivními štěňaty, dominantním psem, nezvládutelným psem" a podobnými problémy četba článků podobného skutečného odborníka mimořádně pomůže.