Stáří psa, senilita?

V tom vám asi nikdo neporadí...já třeba pokud by pes netrpěl, tak bych ho utratit nedala, chápu, že je to náročné...ale rozhodnutí je jen na vás...jak vy se s tím srovnáte...je to těžký...

To si bohužel musíte rozhodnout sama a obhájit sama před sebou. Pro toho psa demence není problém, on si svůj stav neuvědomuje.

Někteří lidé to řeší pořízením dětské ohrádky, kterou podloží savými plenami a pes je minimálně po dobu jejich nepřítomnosti doma tam. Aspoň nejsou doma rozšlapané výkaly a pes se může ztratit někde v rohu.

Vy, co to řešíte, nevztahujte to přímo na sebe, protože já doma, v domě, bytě, psa nemám, takže jsem nezažila a řešit nemusela, ale řešila jsem těžce nemocného psa, jestli a kdy ho uspat. Muž byl zásadně proti, ale trvalo-li by to víc, než ten jeden den, asi bych už veterináře zavolala. I tak se na mne snesla vlna kritiky, že jsem psa nechala trápit, načež jsem já oponovala, že i babičku jsme doopatrovali a opravdu nechtějte zažít, jak je to hrozné. Já nevidím jediný rozdíl v tom, nechat trpět člověka, či zvíře. I když je vaše péče náročná, vyčerpávající...při pořizování psa by jste i s tímto měli počítat. Pes nemá bolesti, bylo by to uspání jen pro vaše pohodlí. Vím, že už není šance, že se bude mít dobře, že se zlepší...jenže to není ani u 90letého scházejícího člověka. Tam jsou jen dvě možnosti - ulevit mu, jak se dá..a nebo ho šoupnout do LDNky a nevidět...

Vím že to musí být náročné, asi hodně náročné, ale pokud pes nemá žádné bolesti, netrápí se a dokonce to vypadá že je spokojený a rád na světě tak bych ho nenechala uspat. Nepřišlo by mně to vůči němu fér, jenom protože je starý a je s ním spousta práce ho nechat uspat.

Já bych to brala tak že ve svém věku chodí už jen na kratičké procházky tím pádem ten čas co bych dříve věnovala dlouhým procházkám a dalším aktivitám věnovala úklidu po něm a celkově péči o starouška. A hlavně bych si užívala každičký den s ním a byla šťastná že je se mnou a že se dožil takového věku a že můžu být tolik let s ním. To je můj sen mít psa v takovém věku co na tom bude dobře.

Vidím to stejně jako Im29.
Dokud pes nemá bolesti, jí, chodí, nenaříká. Je zmatený, inkontinentní a prostě starý, tak bych to neudělala. A věnovala mu péči, která je zase jiná, náročná a snažila se mu to co nejvíce zpříjemnit. Mazlit a mazlit. Pokud by ale pes nežral, nevstal, kňučel appd..Tam bych to ukončila. Ale je to samozřejmě na vás.

To je strašně těžký, odhadnout, kdy je to ještě k žití a kdy už ne. Dělám vše pro to, aby se jí dařilo, co nejlépe. Kdyby přestala žrát, nepostavila se a kňučela, tak bych ji samo trápit nenechala...

conty napsal(a):
To je strašně těžký, odhadnout, kdy je to ještě k žití a kdy už ne. Dělám vše pro to, aby se jí dařilo, co nejlépe. Kdyby přestala žrát, nepostavila se a kňučela, tak bych ji samo trápit nenechala...

Třeba se se mnou nemusíte shodnout, ale nějak jsem už stihla vypozorovat (a věřím, že to tak bude mít víc lidí), že na zvířeti, se kterým jste strávila mnoho času, poznáte, kdy ještě žít chce a kdy to definitivně vzdalo.
Řekla bych vám, nelámejte si nad tím tolik hlavu (i když chápu, že to tak úplně nejde) a dejte na intuici. Jednou se na ni prostě podíváte a budete vědět...

Atheira napsal(a):
Třeba se se mnou nemusíte shodnout, ale nějak jsem už stihla vypozorovat (a věřím, že to tak bude mít víc lidí), že na zvířeti, se kterým jste strávila mnoho času, poznáte, kdy ještě žít chce a kdy to definitivně vzdalo.
Řekla bych vám, nelámejte si nad tím tolik hlavu (i když chápu, že to tak úplně nejde) a dejte na intuici. Jednou se na ni prostě podíváte a budete vědět...

Jenže u demence je to takové... jiné. Ta zvířata fungují, žerou, nic je nebolí, akorát jako už by nebyla, prostě vypadá to, jako kdyby zapomněla umřít. Ta duše, nebo jak to říct, už prostě v tom zvířeti není. Jen občas něco ještě probleskne a člověku to připomene, proč vlastně ještě nezvolil uspání, ale nějaká touha žit nebo naopak odevzdání se v tom dementním zviřátku prostě už není. Není v něm nic.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jenže u demence je to takové... jiné. Ta zvířata fungují, žerou, nic je nebolí, akorát jako už by nebyla, prostě vypadá to, jako kdyby zapomněla umřít. Ta duše, nebo jak to říct, už prostě v tom zvířeti není. Jen občas něco ještě probleskne a člověku to připomene, proč vlastně ještě nezvolil uspání, ale nějaká touha žit nebo naopak odevzdání se v tom dementním zviřátku prostě už není. Není v něm nic.

Už jsem takové zvíře samozřejmě zažila. Pes, brali jsme si ho z útulku už jako starého. I tak mě provázel obrovskou částí mého dětství. V hodně pokročilém věku už taky byl jenom tělo bez duše s občasnými světlými chvilkami, přesně jak popisujete.
Umřel přirozeně, neuspávali jsme ho, přesto jsem hned ten den ráno, kdy se vlastně nechoval ani nijak jinak, než do té doby, věděla, že už tu prostě delší dobu nebude.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jenže u demence je to takové... jiné. Ta zvířata fungují, žerou, nic je nebolí, akorát jako už by nebyla, prostě vypadá to, jako kdyby zapomněla umřít. Ta duše, nebo jak to říct, už prostě v tom zvířeti není. Jen občas něco ještě probleskne a člověku to připomene, proč vlastně ještě nezvolil uspání, ale nějaká touha žit nebo naopak odevzdání se v tom dementním zviřátku prostě už není. Není v něm nic.

Je to jako u lidí, jejich žití také už nemá žádný smysl, přesto je nikdo neuspí...spíš bohužel.

lesnížínka napsal(a):
Je to jako u lidí, jejich žití také už nemá žádný smysl, přesto je nikdo neuspí...spíš bohužel.

Když u těch dementíků prostě není žádný jasně daný předěl. Něco jinýho je, když máte psa s nějakou chronickou chorobou a já nevím, kardiak se i přes léčbu zavodňuje, pes s nemocnými játry nebo ledvinami přestane žrát a začne zvracet, nebo třeba nádor praskne a smrdí, či bolí v břiše, nebo ovčák definitivně ochrne na zadní nebo když prostě zvíře lehne a je jasný, že je vymalováno. Tak je krásně splněna ta podmínka "další přežívání spojené s trvalým utrpením a vůbec je to takové jasné.

Ale dementní pes se nedusí, nic ho nebolí, žere, pohybuje se normálně. Akorát je teda úplně dementní. Jenže člověk z toho prostě cítí, že to utracení by zvolil kvůli sobě, a ne kvůli tomu zvířeti.

Mě pes po epi. záchvatu fakt zdementněl (záchvat pravděpodobně po mozkové mrtvici) tlačila se do nepřístupných míst, bourala všecko co jí stálo v cestě-přestala úplně vidět, prakticky nespala, skoro celo noc chodila-nutkání chodit, když usnula-další záchvat a opět ta cestovatelská, žrala stylem, že by vám ukousla ruku, hltala. Další záchvat (3 během 12 hodin) psina už úplně vyčerpaná,16 hodin od prvního záchvatu jsem jí nechala doma uspat. Nevím jestli bych to udělala, nebýt těch následujících příhod, ale ta bezmoc, jak celou noc sledujete psa, který neví, co dělá, je skličující, ale furt doufáte v naději, že bude líp, že se z toho prospí, protože chodí, žere, na pohlazení vrtí... měla jsem i pocit, že se pes změnil v "obličeji", vypadal jinak, nebyla to už ona.

Máme doma podobného pejska - anglického kokršpaněla, v listopadu jí bylo 17 let. Neslyší, téměr nevidí, už víc jak rok (možná déle?) nedokáže vykonávat potřebu venku, čůrá a kálí kdykoliv to na ní přijde, klidně se vyčůrá i vykálí do pelechu (ani nevstane) - ten měníme někdy i několikrát denně. Neustále vytíráme, uklízíme. Ven jí musíme vynášet. Je dezorientovaná, není prakticky schopná normálního pohybu. Když chodí, chodí stále dokola, bezcílně, naráží do nábytku, často se někde "zasekne", motá se.. Někdy ani netrefí do pelechu. Když je venku chodí prakticky jen dokola. Ještě před pár měsíci reagovala na to, když jsme vzali vodítko a byla ráda, když jsme s ní šli na chvíli ven, na tohle už ale taky nereaguje. Přestala se prakticky "úplně projevovat" - přestala úplně štěkat (dříve někdy štěkala, když byla sama doma nebo když chtěla jít zvenku domů apod.), nevítá nás, když přijdeme domů, myslím, že nás ani nepozná - nereaguje na pohlazení, na nic, nevrtí ocasem. Jediné co "funguje", je její chuť k jídlu, žere bez problémů. Jen vůbec nepřibírá, je hodně hubená. Taky hodně pije.
Je to hodně smutné, z toho pejska, se kterým jsem byla půlku života, už prakticky nezbylo nic. Myslím, že ani ona sama z toho života nic nemá. To, že je to náročné jí mít doma, je jasné, ale nevím, co s tím. Myslím, že jí zas tak nic moc nebolí - hnisají jí oči (má zákal), oči ji ošetřuju, to jí je nepříjemný, má zánět na pysku, nenechá si na to sáhnout, ale jinak nemá bolesti, nekňučí. Nevím, co s ní, je hodně smutné se na ní dívat. Přeju si, aby odešla přirozeně a já do toho nemusela zasahovat... Ale někdy si zase říkám, jestli by to pro ni nebylo lepší..

Susan_ka napsal(a):
Máme doma podobného pejska - anglického kokršpaněla, v listopadu jí bylo 17 let. Neslyší, téměr nevidí, už víc jak rok (možná déle?) nedokáže vykonávat potřebu venku, čůrá a kálí kdykoliv to na ní přijde, klidně se vyčůrá i vykálí do pelechu (ani nevstane) - ten měníme někdy i několikrát denně. Neustále vytíráme, uklízíme. Ven jí musíme vynášet. Je dezorientovaná, není prakticky schopná normálního pohybu. Když chodí, chodí stále dokola, bezcílně, naráží do nábytku, často se někde "zasekne", motá se.. Někdy ani netrefí do pelechu. Když je venku chodí prakticky jen dokola. Ještě před pár měsíci reagovala na to, když jsme vzali vodítko a byla ráda, když jsme s ní šli na chvíli ven, na tohle už ale taky nereaguje. Přestala se prakticky "úplně projevovat" - přestala úplně štěkat (dříve někdy štěkala, když byla sama doma nebo když chtěla jít zvenku domů apod.), nevítá nás, když přijdeme domů, myslím, že nás ani nepozná - nereaguje na pohlazení, na nic, nevrtí ocasem. Jediné co "funguje", je její chuť k jídlu, žere bez problémů. Jen vůbec nepřibírá, je hodně hubená. Taky hodně pije.
Je to hodně smutné, z toho pejska, se kterým jsem byla půlku života, už prakticky nezbylo nic. Myslím, že ani ona sama z toho života nic nemá. To, že je to náročné jí mít doma, je jasné, ale nevím, co s tím. Myslím, že jí zas tak nic moc nebolí - hnisají jí oči (má zákal), oči ji ošetřuju, to jí je nepříjemný, má zánět na pysku, nenechá si na to sáhnout, ale jinak nemá bolesti, nekňučí. Nevím, co s ní, je hodně smutné se na ní dívat. Přeju si, aby odešla přirozeně a já do toho nemusela zasahovat... Ale někdy si zase říkám, jestli by to pro ni nebylo lepší..

Ve Vašem případě i když je to bolestné bych rozhodně zasáhla a fenku nechala uspat.

Ať už se rozhodnete cokoliv, bude to v pořádku. Kdo něčím podobným neprošel, nemůže soudit!

Jeden z mých psů v tomhle stavu "vegetoval" rok a půl a bylo to naprosto šílené období - emocionálně i fyzicky. Nestydím se za přiznání, že konec mi přinesl úlevu. Nepočítám-li artritidu dobře zvládnutou léky, psovi v podstatě mu nic nebylo. Dobře jedl, dobře spal, zvládal krátké nenáročné vycházky. Akorát to už nebyl on. Žil v jakémsi vlastním vnitřním světe. S demencí se samozřejmě pojila i nečistotnost. Ač byl pravidelně venčený, čůral a kakal po bytě, kdykoliv to na něj přišlo. Takže jsem pořád jen uklízela a koukala pod nohy, abych něco "nevyšlápla".

Očividně však netrpěl a já nenašla dost odhodlání dát ho uspat. Pak jednoho dne dostal mozkovou mrtvici a pak to už bylo rozhodnutí poměrně snadné.

Nikomu tohle rozhodování nezávidím...

Je to velmi těžké. Moje špatně chodí, zadní nohy jí, lítají", ze schodů ji nosíme, jinak má docela zájem a taky dobře žere. Můj muž mi pořád říká, že už ji trápím a že pokud by byla jeho, už ji nechal odejít, ale

conty napsal(a):
Je to velmi těžké. Moje špatně chodí, zadní nohy jí, lítají", ze schodů ji nosíme, jinak má docela zájem a taky dobře žere. Můj muž mi pořád říká, že už ji trápím a že pokud by byla jeho, už ji nechal odejít, ale

Když Alfíkovi začaly odcházet zadní nožky, pořídili jsme mu z veteriny takové poponášedlo na ně. S tím, jak jsme mu je trochu nadlehčovali, dokázal si pomalu obejít ten svůj rajón, i když i vykonávání potřeby, pak bylo složité, ale naučil se s tím žít. Trvalo to myslím skoro rok. Také mu chutnalo, ale začal hubnout, až nakonec odešel. Dementní úplně nebyl, ale samozřejmě už se moc neprojevoval, špatně viděl i slyšel. Ještě nás poznával a byl rád, když se s ním někdo mazlil. Kdo zažil starého, pomalu odcházejícího člověka ve vysokém věku...není v tom žádný rozdíl.

Susan_ka napsal(a):
Máme doma podobného pejska - anglického kokršpaněla, v listopadu jí bylo 17 let. Neslyší, téměr nevidí, už víc jak rok (možná déle?) nedokáže vykonávat potřebu venku, čůrá a kálí kdykoliv to na ní přijde, klidně se vyčůrá i vykálí do pelechu (ani nevstane) - ten měníme někdy i několikrát denně. Neustále vytíráme, uklízíme. Ven jí musíme vynášet. Je dezorientovaná, není prakticky schopná normálního pohybu. Když chodí, chodí stále dokola, bezcílně, naráží do nábytku, často se někde "zasekne", motá se.. Někdy ani netrefí do pelechu. Když je venku chodí prakticky jen dokola. Ještě před pár měsíci reagovala na to, když jsme vzali vodítko a byla ráda, když jsme s ní šli na chvíli ven, na tohle už ale taky nereaguje. Přestala se prakticky "úplně projevovat" - přestala úplně štěkat (dříve někdy štěkala, když byla sama doma nebo když chtěla jít zvenku domů apod.), nevítá nás, když přijdeme domů, myslím, že nás ani nepozná - nereaguje na pohlazení, na nic, nevrtí ocasem. Jediné co "funguje", je její chuť k jídlu, žere bez problémů. Jen vůbec nepřibírá, je hodně hubená. Taky hodně pije.
Je to hodně smutné, z toho pejska, se kterým jsem byla půlku života, už prakticky nezbylo nic. Myslím, že ani ona sama z toho života nic nemá. To, že je to náročné jí mít doma, je jasné, ale nevím, co s tím. Myslím, že jí zas tak nic moc nebolí - hnisají jí oči (má zákal), oči ji ošetřuju, to jí je nepříjemný, má zánět na pysku, nenechá si na to sáhnout, ale jinak nemá bolesti, nekňučí. Nevím, co s ní, je hodně smutné se na ní dívat. Přeju si, aby odešla přirozeně a já do toho nemusela zasahovat... Ale někdy si zase říkám, jestli by to pro ni nebylo lepší..

Ve vašem případě bych ji už nechala v klidu odejít.

Děkuji za reakce. Přesně jak se tu píše, tak i když ta naše je takhle dementní, tak má světlé chvilky. Minimálně si "užívá" jídlo, různé mlsky. Někdy se i nechá drbat, mazlit, vypadá to, že jí je to příjemné, ale myslím, že nás nepozná vůbec. Přijde mi, že kdybych jí nechala uspat, tak to bude ze sobeckých důvodů - že je to s ní náročné. I přes to všechno jak na tom je, si nemyslím, že se trápí.. Kdyby měla bolesti, nedokázala vstát, žrát, cokoliv, je to jiné.. Zvažuju to ze všech stran, navíc ještě za chvíli čekáme přírustek do rodiny a neumím si představit, jak tu péči skloubím:( a za pár měsíců se budeme stěhovat, takže i kdyby do té doby "vydržela", tak uspání bude nezbytné. Nové prostředí by opravdu pro ni bylo trápení.

Susan_ka napsal(a):
Máme doma podobného pejska - anglického kokršpaněla, v listopadu jí bylo 17 let. Neslyší, téměr nevidí, už víc jak rok (možná déle?) nedokáže vykonávat potřebu venku, čůrá a kálí kdykoliv to na ní přijde, klidně se vyčůrá i vykálí do pelechu (ani nevstane) - ten měníme někdy i několikrát denně. Neustále vytíráme, uklízíme. Ven jí musíme vynášet. Je dezorientovaná, není prakticky schopná normálního pohybu. Když chodí, chodí stále dokola, bezcílně, naráží do nábytku, často se někde "zasekne", motá se.. Někdy ani netrefí do pelechu. Když je venku chodí prakticky jen dokola. Ještě před pár měsíci reagovala na to, když jsme vzali vodítko a byla ráda, když jsme s ní šli na chvíli ven, na tohle už ale taky nereaguje. Přestala se prakticky "úplně projevovat" - přestala úplně štěkat (dříve někdy štěkala, když byla sama doma nebo když chtěla jít zvenku domů apod.), nevítá nás, když přijdeme domů, myslím, že nás ani nepozná - nereaguje na pohlazení, na nic, nevrtí ocasem. Jediné co "funguje", je její chuť k jídlu, žere bez problémů. Jen vůbec nepřibírá, je hodně hubená. Taky hodně pije.
Je to hodně smutné, z toho pejska, se kterým jsem byla půlku života, už prakticky nezbylo nic. Myslím, že ani ona sama z toho života nic nemá. To, že je to náročné jí mít doma, je jasné, ale nevím, co s tím. Myslím, že jí zas tak nic moc nebolí - hnisají jí oči (má zákal), oči ji ošetřuju, to jí je nepříjemný, má zánět na pysku, nenechá si na to sáhnout, ale jinak nemá bolesti, nekňučí. Nevím, co s ní, je hodně smutné se na ní dívat. Přeju si, aby odešla přirozeně a já do toho nemusela zasahovat... Ale někdy si zase říkám, jestli by to pro ni nebylo lepší..

..tohle už ale je trápení...tady bych uspání volila a myslím, že i veterinář by to odsouhlasil...

Susan_ka napsal(a):
Děkuji za reakce. Přesně jak se tu píše, tak i když ta naše je takhle dementní, tak má světlé chvilky. Minimálně si "užívá" jídlo, různé mlsky. Někdy se i nechá drbat, mazlit, vypadá to, že jí je to příjemné, ale myslím, že nás nepozná vůbec. Přijde mi, že kdybych jí nechala uspat, tak to bude ze sobeckých důvodů - že je to s ní náročné. I přes to všechno jak na tom je, si nemyslím, že se trápí.. Kdyby měla bolesti, nedokázala vstát, žrát, cokoliv, je to jiné.. Zvažuju to ze všech stran, navíc ještě za chvíli čekáme přírustek do rodiny a neumím si představit, jak tu péči skloubím:( a za pár měsíců se budeme stěhovat, takže i kdyby do té doby "vydržela", tak uspání bude nezbytné. Nové prostředí by opravdu pro ni bylo trápení.

Ze sobeckých důvodů necháte svého psa takhle nedůstojně vegetovat.

conty napsal(a):
Je to velmi těžké. Moje špatně chodí, zadní nohy jí, lítají", ze schodů ji nosíme, jinak má docela zájem a taky dobře žere. Můj muž mi pořád říká, že už ji trápím a že pokud by byla jeho, už ji nechal odejít, ale

Myslíte si, že to třeba za půl roku nebude ?

Fiona.Praha napsal(a):
Ze sobeckých důvodů necháte svého psa takhle nedůstojně vegetovat.

Pes neřeší svojí důstojnost.

v případě senilního psa je to tak, že uspání člověk volí opět kvůli sobě, ze svých sobeckých důvodů - aby už se o psa nemusel starat/nemusel se na to koukat.

tomu senilnímu psu je to jedno. je mu jedno už všechno. jakékoliv rozhodnutí je sobecké.

Já osobně nejsem pro udržování zvířete naživu za každou cenu.Kdyby byl takový pes v přírodě, už dávno by nežil.Kvalita jeho života není už žádná, on vlastně jenom přežívá. Naděje na zlepšení v tomhle věku také není žádná. Jsem toho názoru že to poslední co můžeme pro své psí přátele udělat je nechat je včas a důstojně odejít. To že lidé čekají až zvíře uhyne přirozeně, mě přijde jako takový sobecký alibismus, aby nemuseli rozhodnout že ted nastala ta chvíle. Já to pro své psy vždy udělala, byla s nimi v posledních chvilkách a moje svědomí je v tomhle naprosto čisté. Nebudu trápit svého milovaného kamaráda jen pro to že nejsem dostatečně silná na to se rozhodnout.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Pes neřeší svojí důstojnost.

v případě senilního psa je to tak, že uspání člověk volí opět kvůli sobě, ze svých sobeckých důvodů - aby už se o psa nemusel starat/nemusel se na to koukat.

tomu senilnímu psu je to jedno. je mu jedno už všechno. jakékoliv rozhodnutí je sobecké.

Pes své nedůstojné bytí neřeší, ale tak snad by to měl za něj řešit člověk, ne? Člověk řeší celý život za psa.

Opravdu mi přijde sobecké udržovat při životě bytost, která kdysi byla veselým psíkem a dnes nepoznává rodinu, nevidí, neslyší, špatně chodí, je dezorientovaná, vrčí, ohání se, dělá pod sebe,...ale žere.
Je milosrdnější milovanému psovi pomoci a ukončit takový život než čekat, až ho pes (příroda, Bůh, osud) ukončí sám.
Bolet to bude stejně tak jako tak.

Znám pár lidí, kteří otáleli s uspáním, někteří uspali, jiní nechali psa zemřít doma "bez pomoci". Když odtekly potoky slz a mozek zase začal pracovat, uznali všichni, že neměli otálet, že to bylo zbytečné trápení milovaného psa i jich samotných.

Fiona.Praha napsal(a):
Pes své nedůstojné bytí neřeší, ale tak snad by to měl za něj řešit člověk, ne? Člověk řeší celý život za psa.

Opravdu mi přijde sobecké udržovat při životě bytost, která kdysi byla veselým psíkem a dnes nepoznává rodinu, nevidí, neslyší, špatně chodí, je dezorientovaná, vrčí, ohání se, dělá pod sebe,...ale žere.
Je milosrdnější milovanému psovi pomoci a ukončit takový život než čekat, až ho pes (příroda, Bůh, osud) ukončí sám.
Bolet to bude stejně tak jako tak.

Znám pár lidí, kteří otáleli s uspáním, někteří uspali, jiní nechali psa zemřít doma "bez pomoci". Když odtekly potoky slz a mozek zase začal pracovat, uznali všichni, že neměli otálet, že to bylo zbytečné trápení milovaného psa i jich samotných.

Jenže takové zvíře nijak neudržujete při životě. ono prostě žije.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jenže takové zvíře nijak neudržujete při životě. ono prostě žije.

No, o slovu žije bych polemizovala.
Ale když myslíte...hádat se nebudu.

Fiona.Praha napsal(a):
No, o slovu žije bych polemizovala.
Ale když myslíte...hádat se nebudu.

Myslím, že každý zná svého psa nejlíp...oni ti senilní staroušci nejsou všichni stejní.

Každý prostě pozná, zda jeho senilní staroušek je ještě schopen se radovat ze života...i když jsou to třeba jen určité časové úseky během dne a ve zbytku času si žije ve svém světě, ale netrpí...a každý se musí sám za sebe rozhodnout, zda tedy se psem bude ještě fungovat nebo ne...protože sto lidí vám řekne-utraťte ho a dalších sto lidí řekne-já bych ho ještě nechal, ale vy se nakonec musíte se svým rozhodnutím srovnat...

Já osobně jsem měla to "štěstí" že jsem senilitu nikdy řešit nemusela...ano tady napíšu, že se určitě zachovám tak a tak, ale třeba by bylo všechno jinak...
každého z nás to jednou potká, protože ono je jedno jestli je to senilita...vždycky je těžké se rozhodnout kdy už je čas to ukončit, tak nejdůležitější je pro mě vědomí, že jsem pro psa udělala maximum-nejen na konci, ale po celý jeho život a když odejde, tak zbude "čistý" smutek bez výčitek svědomí, bez lítosti, co jsem kdy měla udělat jinak ve stylu...měla jsem na něj bejt hodnější, měla jsem se mu víc věnovat, měla jsem ještě pokračovat v léčbě, měla jsem ještě vydržet starat se o inkontinentního psa, měli jsme mu dát ještě šanci i když je ochrnutý...atd atd

Pro zadavatelku: jestli jste rozhodnutá pejska utratit, tak se s ním rozlučte a utraťte ho a je úplně jedno, že nějaká Sardullah a pár dalších napsalo, že by ho utratit nenechalo, protože my s vaším psem nežijeme, takže si neumíme konkrétní situaci u vás představit...nikdo vás soudit nemůže,
pokud se rozhodnete ještě pejska nechat žít, tak se neohlížejte na názory zde diskutujících, že by psa utratili, protože oni s vaším psem nemají citový vztah, jen vyjádří svůj názor a odchod vašeho psa by je citově nezasáhnul...

V každém případě přeju hodně sil ať už bude vaše rozhodnutí jakékoliv...

Já si troufám tvrdit, že ji při životě neudržuju, ani ji nenechávám nedůstojně vegetovat. Starám se o ní s maximální možnou péčí - nenechávám ji ležet ve výkalech, nestresuju ji třeba tím, že bych v bytě přestavovala nábytek nebo dělala jiné věci, které by ji mohli znejistit apod. Ona není nemocná, netrpí bolestmi, je prostě "jen" stará a dementní (neví o sobě). Já vím, že pes není člověk, ale stejně mě napadá přirovnání, že svou starou babičku, která trpí demencí, taky člověk nenechá "utratit" z důvodu, že už jen nedůstojně vegetuje. Vždyť přece se jí budu snažit zajistit co nejlepší podmínky, aby mohla "dožít". Na druhou stranu ale chápu také důvody, kdy člověk zasáhne a nechá pejska odejít. Jen mi ta hranice nepřijde jasně daná a jednoznačná. Proto je pro mě tak těžké se rozhodnout.

Máme doma 16 letou jorkšírandu. Má světlé chvilky i ty horší. Špatně vidí, neslyší, ale je stále při chuti. Doma občas něco udělá, ven chodíme 5x za den, takže ty nehody nejsou zas tak často. Ano, je to náročné, musí se hlídat aby nezalezla někam, odkud už sama nevyleze, chodí pomalu, dlouho jí trvá, než se rozhýbe, ale když přijdeme z venku, tak stále lítá po bytě jako čamrda.

Tak jsme byly dneska na veterině a můžu napsat jen BOHUŽEL . Dál už to nešlo...

conty napsal(a):
Tak jsme byly dneska na veterině a můžu napsat jen BOHUŽEL . Dál už to nešlo...

To je mi líto, držte se...

conty napsal(a):
Tak jsme byly dneska na veterině a můžu napsat jen BOHUŽEL . Dál už to nešlo...

Soucítím s vámi. Držte se.

conty napsal(a):
Tak jsme byly dneska na veterině a můžu napsat jen BOHUŽEL . Dál už to nešlo...

Dovedu si představit, co cítíte, tak vám jen popřeju, aby čas otupil tu bolest, co nejdříve...

Moc vám děkuji za podporu. Nemyslela jsem, že to bude tak těžké. Dělali jsme doma, co jsme mohli, ale už to dál nešlo...

Súcitim s Vami...Mne umrela fenka yorkshira pred 10 dňami. Mala 14 rokov a slabé srdiečko aj vodu na pluckach. No vďaka liekom bola v pohode, nič nenasvedčovalo tomu, že sa blíži koniec. Ešte o polnoci jej nič nebolo a už o jednej sa začala dusiť a behom 4 hodín mi odišla. Ani veterinár jej už nedokázal pomôcť. Bol to obrovský šok. Prišlo to tak náhle ! Bola zlatunka, dobručká, člen rodiny a jej odchod neskutočne bolí. Neviem sa s tým zmieriť, všade ju vidím a cítim. Odvtedy iba plačem a som psychicky na dne. Spolu s ňou mi odišlo aj kus môjho srdiečka.

Chráňte si svojich miláčikov, nikdy na nich nekričte, mojkajte ich lebo sú tu s nami iba krátky čas. Ja by som dala všetko zato, keby tu teraz moja malinká bola so mnou. Ja osobne nesúhlasím s utratením psíka kvôli starobe. Mala by som obrovské výčitky svedomia. Pokiaľ nemá bolesti, papá, vonku prejde pár krokov..nie je dôvod.

Sardullah: Myslím, že každý zná svého psa nejlíp...oni ti senilní staroušci nejsou všichni stejní.

Tak s tímhle se nedá než 100% souhlasit. Je to vždycky těžké rozhodnutí. Před pár lety jsem řešila s 18 ti letou kříženkou. Postupně prodělala tři mrtvičky, ale z každé se během pár dní vykřesala do relativně "životaschopného stavu". Byla už úplně hluchá a slepá, občas dezorientovaná...ale pokud se doma nehýbalo s nábytkem a nestavěly se věci jinam než obvykle, byla schopna se pohybovat po známých místech bez narážení do věcí atd. - čich jí fungoval a paměť asi trochu taky. Na pohlazení reagovala vrtěním skoro do poslední chvíle - i když občas byly stavy, kdy jako by ani to nevnímala. U nás byl hlavní důvod proč ji nedat uspat ten, že se celý život (tedy po tu jeho část co bydlela u nás, měli jsme ji až cca od jejích 5ti let) strašně ráda vyhřívala na sluníčku. Stačilo pár paprsků přes okno a i v tom mizerném stavu, kdy si člověk říkal zda vůbec něco vnímá, byla schopa bezpečně najít místečko kam v tu chvíli svítilo slunko a tam se vyvalit. Čtvrtá mrtvice už bohužel byla konečná, přestože se nažrala když jsem jí do krmení strčila čumec, bylo vidět, že už jí netěší nic. Bezcílné bloumání, i když bylo vidět, že je strašně unavená a nejradši by si lehla a spala, něco v mozku jí to nedovolilo. Nechali jsme ji uspat a myslím si, že jsme udělali dobře. U nás bylo fakt poznávacím znamením že je čas to, že i když zrovna svítilo zimní slunko do místnosti celkem silně, což by jí nikdy dříve chladnou nenechalo, absolutně na to nereagovala. Někomu to může přijít jako malicherná blbost, ale pro ni to ke konci života bylo v podstatě to, co jí těšilo ze všeho nejvíc. A když už ztratila zájem i o totl bylo jasné, že už to není ona a ač nedává najevo bolest, už je to trápení a ne život.

Fiona.Praha napsal(a):
Ze sobeckých důvodů necháte svého psa takhle nedůstojně vegetovat.

V čem je to "vegetování" nedůstojné? Pokud má pes chuť k jídlu, zdraví mu relativně slouží a majitel je schopen / ochoten mu poskytovat odpovídající péči, kvalita jeho života je jednoduše odpovídající věku.

A že už není tím veselým psíkem co býval, ale senilním a mírně nerudným důchodcem? No, takové je stáří... Nedívá se na něj pěkně, ale patří k životu!

Péče o psího seniora je náročná psychicky i fyzicky. Nemám za zle nikomu, kdo se v jisté chvíli rozhodne vzdát to. Je však dobré nelhat si do kapsy a přiznat, že to člověk dělá zejména kvůli sobě.

Já svého psa doopatrovala, dokud mu sloužilo zdraví. Jsem ráda, že jsem to tomu tak bylo a pokud mi to okolnosti dovolí, zachovám se příště stejně.

Balisek: ani ja by som nikdy kvoli starobe nedala psika utratit. Doopatrovali sme babicku, nepoznala nas, bola plienkovana, krmili sme ju, niekolko mesiacov sme ju rano umyli, posadili do kresla a cely den tam presedela. Neprejavovala o nic extra zaujem. Preto viem, ze proste u niekoho taketo " vegetovanie " k starobe patri. Preto staroba psika nie je dovod ho dat uspat.

Ale zaroven chapem, ze je to tazke zvladnut ak niekto chodi do prace a vie ze ten stary psik je sam doma a hocikedy sa mu moze nieco stat a nebude mat nikoho prave v tej chvili nablizku. A zalezi aj ci je psik maly alebo velikansky. Maleho chytite na ruky a znesiete zo schodov, aj mláčky robi malinke.velkeho ak neposluchaju nozicky musite si ho napr. popod brusko popodbrat kusom handry a pomahat mu chodit. No a ak je majitel psika uz starsi a sám nevladze je to kazdodenny boj.

Ale opakujem, kvoli starobe by som ja osobne utratit nedala. Strata psika totiz neskutocne boli ! Dnes je to 11 den bez mojej bambulky a stale som z toho mimo

aktevi napsal(a):
Balisek: ani ja by som nikdy kvoli starobe nedala psika utratit. Doopatrovali sme babicku, nepoznala nas, bola plienkovana, krmili sme ju, niekolko mesiacov sme ju rano umyli, posadili do kresla a cely den tam presedela. Neprejavovala o nic extra zaujem. Preto viem, ze proste u niekoho taketo " vegetovanie " k starobe patri. Preto staroba psika nie je dovod ho dat uspat.

Ale zaroven chapem, ze je to tazke zvladnut ak niekto chodi do prace a vie ze ten stary psik je sam doma a hocikedy sa mu moze nieco stat a nebude mat nikoho prave v tej chvili nablizku. A zalezi aj ci je psik maly alebo velikansky. Maleho chytite na ruky a znesiete zo schodov, aj mláčky robi malinke.velkeho ak neposluchaju nozicky musite si ho napr. popod brusko popodbrat kusom handry a pomahat mu chodit. No a ak je majitel psika uz starsi a sám nevladze je to kazdodenny boj.

Ale opakujem, kvoli starobe by som ja osobne utratit nedala. Strata psika totiz neskutocne boli ! Dnes je to 11 den bez mojej bambulky a stale som z toho mimo

Souhlasím s vámi. My máme ještě jednoho psíka. A chci štěňátko. Myslím si, že by vám pomohlo vzít si štěně. Člověk se ze ztrátou pak líp vyrovnává. Držím pěsti!

Tak už jsme to s tou naší kokřinkou dneska ukončili. Už to dál nešlo, nereagovala na nás, kálela i čůrala pod sebe, nedošla sama ven, neměla z ničeho radost.. Bylo to hrozně těžký rozhodnutí, ale snad jsme udělali správně.Zavolali jsme doktora, aby přijel k nám domů. Byl to hrozný zážitek, ale jsem ráda, že jsem u ní zvládla být do poslední chvíle, i když nevím, jestli mě vnímala. Zaregistrovala, že je tam někdo i cizí, pak jsem jí uklidnila, tak snad jo. Prostě usnula. Nikdy nezapomenu na to, jak jí voněl ten její čumák.

Také máme 16ti letého Boloňského. Je to moc složité, vidíme, že je zmatený, neví co se děje, kde je. Točí se doleva třeba půl hodiny. lehne si většinou když najde moje pantofle. Jak zjistí, že se někdo pohnul, tak hned hledá, motá se .
Prožil s námi krásný život., je nám smutno....

Nevím jestli je na této diskuzi ještě někdo aktivní, ale moc mi pomohlo, co jsem si zde přečetla.
Dneska jsem dala uspat svého milovaného Edvarda,dlouho jsem bojovala sama se sebou a to právě proto, jak tahle nemoc- stařecká demence zákeřná je. Poslední měsíce se to u našeho pejska začalo zhoršovat sice pomalu, ale zhoršovalo. Poslední měsíc pomalu nežral, sešel na váze a každý pohled na něj byl pro mě byl jedním velkým bodnutím do srdce, Edie už tam prostě nebyl, vypadal celkem spokojeně, měl prostě svůj svět. Včera jsem se na něj podívala a něco se ve mě zlomilo . Už je v psím nebíčku.
Pořád se ve mě honí myšlenky jestli jsem udělala vše tak jak mělo být, ale ruku na srdce, kdo tohle vlastně ví.

lesnížínka napsal(a):
Vy, co to řešíte, nevztahujte to přímo na sebe, protože já doma, v domě, bytě, psa nemám, takže jsem nezažila a řešit nemusela, ale řešila jsem těžce nemocného psa, jestli a kdy ho uspat. Muž byl zásadně proti, ale trvalo-li by to víc, než ten jeden den, asi bych už veterináře zavolala. I tak se na mne snesla vlna kritiky, že jsem psa nechala trápit, načež jsem já oponovala, že i babičku jsme doopatrovali a opravdu nechtějte zažít, jak je to hrozné. Já nevidím jediný rozdíl v tom, nechat trpět člověka, či zvíře. I když je vaše péče náročná, vyčerpávající...při pořizování psa by jste i s tímto měli počítat. Pes nemá bolesti, bylo by to uspání jen pro vaše pohodlí. Vím, že už není šance, že se bude mít dobře, že se zlepší...jenže to není ani u 90letého scházejícího člověka. Tam jsou jen dvě možnosti - ulevit mu, jak se dá..a nebo ho šoupnout do LDNky a nevidět...

..no člověk si to musí vyžrat se vsim vsudy až do konce...zviře může být toho strašného trápeni rozumnym a milujicim panem ušetreno....

Barunkarella napsal(a):
Nevím jestli je na této diskuzi ještě někdo aktivní, ale moc mi pomohlo, co jsem si zde přečetla.
Dneska jsem dala uspat svého milovaného Edvarda,dlouho jsem bojovala sama se sebou a to právě proto, jak tahle nemoc- stařecká demence zákeřná je. Poslední měsíce se to u našeho pejska začalo zhoršovat sice pomalu, ale zhoršovalo. Poslední měsíc pomalu nežral, sešel na váze a každý pohled na něj byl pro mě byl jedním velkým bodnutím do srdce, Edie už tam prostě nebyl, vypadal celkem spokojeně, měl prostě svůj svět. Včera jsem se na něj podívala a něco se ve mě zlomilo . Už je v psím nebíčku.
Pořád se ve mě honí myšlenky jestli jsem udělala vše tak jak mělo být, ale ruku na srdce, kdo tohle vlastně ví.

..milovala jste ho a znala a poznala jste ze uz slo o trápeni, nechala jste ho důstojně odejit..hodně sil.....

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
..no člověk si to musí vyžrat se vsim vsudy až do konce...zviře může být toho strašného trápeni rozumnym a milujicim panem ušetreno....

Však kdyby byla povolená eutanázie.....Já bych hlasovala pro všemi 10. Bolest vám utiší ( do jisté míry ), ale ta degradace člověka na nemohoucí trosku - když to nedejbože vnímá......

...já také, vsichni moji nejbližší odchazeji na onko a je to opravdu strašné...

JJ, senilitu jsem prožíval s Vojtíškem, ukončil jsem to, když přestal zvládat se napít...

Zavřít galerii  

Zavřít galerii