XXX.XXX.224.254
Přepis
Věrohodné prameny o tom že člověk zapřahal psa do saní, sahají až někam do let před naším letopočtem; samozřejmě do míst s nejnižší teplotou a sněhovou přikrývkou přetrvávající po větší část roku. Indiáni na Aljašce a v severní Kanadě, stejně jako Eskymáci a Čukčové ze sibiře potřebovali pro svůj život psy, kteří by byli schopni přepravovat zásoby potravin v zimním období. Museli být silní, vytrvalí a odolní natolik, aby přežili v tvrdých podmínkách jen s nepatrnou péčí od člověka. V době zlaté horečky na severoamerickém kontinentě byla psí spřežení jediným dopravním a komunikačním prostředkem mezi jednotlivými osadami a už tehdy pořádané závody psích spřežení vyjadřovali odvěkou touhu člověka soutěžit v každém oboru.
Když jsem lovil na Aljašce grizzlyho a losa, zažil jsem mnoho neopakovatelných příhod a setkal se s pozoruhodnými lidmi srostlými s tamní přírodou. Ale nejen s lidmi, také se zvířaty, se soby, losy, bobry, tetřívky a se spoustou lipanů, pstruhů, lososů a štik. Moje vyprávění o aljašských psech, jejichž údělem je táhnout sáně ve spřežení, není žádné pojednání zasvěceného odborníka, ale jsou to laické úvahy doplněné několika postřehy z krátkodobého pobytu na aljašských pustinách, které mi učarovali.
Začít popisem Iditarodu, závodu psích spřežení napříč Aljaškou by však znamenalo pominout vývoj, chov, výcvik a přípravu čtyřnohých aktérů tohoto podniku; a podcenit při tom spolupráci či lépe řečeno soužití mushera (tedy jezdce ve spřežení) se svými psi.
Jedním z aljašských musherů je Dick Rice, můj nezapomenutelný lovecký průvodce o němž jsem už hovořil. Měl jsem vlastně začít tím, kde bydlí, tedy adresou, kam mu lze doručit poštu. A to je první potíž. Adresu s číslem domu, ulicí a nějakým směrovacím číslem osady nebo města nemá. Trvalé bydlište: Aljaška. Přesnější určení: osamělý srub na břehu jezera Iliamna asi 500 kilometrů západně od Anchorage. Když ve 40 letech ovdověl, opustil Anchorage, vyhlédl si místo v samém srdci Aljašky a postavil si tam srub na břehu jezera, oplývajícího rybami a vzdáleného od nejbližšího lidského obydlí asi 400 kilometrů. Pro další společný život si našel indiánku, taky toužící po samotě a odloučení. Měl s ní tři děti, které tam sám odrodil, osvědčil se tedy svým způsobem i jako porodní bába. Třeba se někdo zeptá, z čeho žil, kolik si vydělával, jak živil a šatil rodinu. Mě taky nebylo jasné, jak získal peníze na motorový člun, kulovnice a další lovecké a rybářské potřeby; a taky na chov psů a soutěžení se psím spřežením. Na mé všetečné dotazy se mi pokaždé dostalo neurčité odpovědi v tom smyslu, že jezero oplývá bohatstvím ryb, okolní tajga stády sobů, poskytujících chutné maso a zvěří, jejíž kožešiny se snadno zpeněží. Nezbohatne sice, ale má všechno co potřebuje, neví, co je onemocnět, je spokojen, žije pro svoji rodinu a pro – Iditarod. Toto roztodivné slovo jsem vyslechl nesčetněkrát a při nejrůznějších příležitostech od počátku mého pobytu v Dickově srubu; nejčastěji, když přišla řeč na aljašské malamuty a sibiřské husky, kteří tvořili živý inventář Dickova příbytku. „Ty moje malá Gappy, pojedeme spolu Iditarod, no jakpak by ne, “ říká Dick a mazlí se s černobílou fenou, uvázanou na řetězu před srubem. „A co ty Candy, jak se cítíš? Na tobě taky záleží Iditarod, “ slyším Dicka, jak rozmlouvá s dalším psem, který však věnuje větší pozornost porci čerstvého lososa než laskavým slovům doprovázeným důvěrným poklepáním po plecích. Nedal jsem najevo, že jsem přijel na Aljašku s tak povážlivou mezerou ve všeobecných vědomostech o této zemi a jejích lidech, že nevím, co je to Iditarod. Po nenápadných zvídavých dotazech jsem se dověděl a domyslel asi toto: Iditarod je osada v jihozápadní části Aljašky, po níž byl nazván závod psích spřežení napříč Aljaškou. Pořádá se každoročně od roku 1973. Start je v Anchorage, cíl v Nome na pobřeží Beringova průlivu, vzdálenost 1 100 mil, tedy asi 1 700 kilometrů. To snad ani není možné aby se člověk vydal na tak dlouhou cestu sám se psím spřežením, v zimě za třeskutého mrazu, napříč liduprázdnou zemí, volným terénem odkázán sám na sebe a své psy! Takových odvážlivců je přesto každoročně na startu 50-60, do cíle jich přijíždí zpravidla asi dvě třetiny a Dick chce být alespoň jednou jedním z nich. Ne vyhrát, ale zúčastnit se a dojet. K tomuto cíli zaměřuje už dlouhá léta svoje úsilí a přípravu svého spřežení. Nedbá na čas, na námahu, ani na finanční prostředky. Snílek nebo snad fanatik, srovnatelný nebo spřízněný s těmi, jež si podmanila vidina vítězství ve Wimbledonu, olympijská medaile, přeplavání Lamanšského průlivu, nebo výstup na Mont Everest.
Bedlivě si prohlížím psy, uvázané porůznu kolem Dickova srubu. Světlejší sibiřští husky a tmavší aljašští malamuti. Žádná psí bouda nebo psinec s výběhem, každý je uvázán na dvoumetrovém řetězu ke stromu, u něhož si vyhrabal hlubokou díru. Moje přítomnost nevzbudila nikdy nejmenší pozornost, psi leželi celé dny bez hnutí s hlavou obrácenou směrem ke srubu, odkud Dick v poledne každému přinášel žrádlo. Byla to s neměnnou pravidelností teplá rybí polévka, přesněji řečeno kus lososa, vyvařeného v kotli a podávaného v plechovce od konzervy s trochou teplé vody. Psímu spřežení vůbec nerozumím, ale pochybuji, že by takto živení a takto „trénovaní“ psi utáhli sáně a doběhli s nimi a se svým musherem 1 700 kilometrů napříč celou Aljaškou. Tento názor jsem si dovolil vyslovit Dickovi a z jeho obsáhlé odpovědi jsem si zapamatoval toto: Ano teď k podzimu jsou psi z formy, přes léto na ně není čas a nemají co dělat, ale jakmile napadne sníh, máme práce až nad hlavu: denně desítky kilometrů po jezeře nebo tundrou cesta necesta, stopujeme losy, lovíme soby a vlky, líčíme pasti na lišky, dopravujeme naftu a zásoby pro kuchyni, nezahálejí psi ani já a máme tak nejlepší trénink na Iditarod.
Ve spřežení je nejdůležitější vedoucí pes. Na něm a na jeho souhře a spolupráci s musherem závisí výsledek transportu a lze tvrdit, že v kritických situacích na něm může spočívat bezpečnost i život ostatních psů ze spřežení a jejich vůdce. Vedoucí pes musí být naprosto poslušný, klidný, vyrovnaný a pracovitý natolik, aby svým příkladem strhl všechny ostatní členy spřežení. Na první pohled by se zdálo, že musherovi stačí ona čtyři zaklínací slova go – gee – haw a stop (kupředu – vpravo – vlevo a stát) a spřežení pojede tak jak to vyžaduje jeho pán a velitel. Omyl. Záleží na nevysvětlitelném porozumění a jakémsi duševním spříznění mushera a vedoucího psa – na spojení lidského důvtipu a zvířecího instinktu.
Indiánští lovci u Velkého Otročího jezera v Kanadě používají jiné povely. „Jét“ znamená kupředu, „ju“ je doprava, „ťa“ doleva a na povel „hú“ se spřežení zastaví. Tento povel je nejdůležitější ze všech a psi ho musí bezpodmínečně uposlechnout. Ono „hú“ by se dalo srovnat s povelem „down“, po němž náš lovecký pes musí lehnout na zem za všech okolností, tedy i na lovu v přítomnosti unikající zvěře.
Psům severských plemen je vrozena práce ve spřežení, úkon, který by nezvládli sebelépe cvičení psi jiných plemen. I zde však platí přísloví, že žádný učený z nebe nespadl. S navykáním na postroj a práci ve spřežení se s každým psem musí začít ve vhodném stáří kolem 7-8 měsíců, musí se postupovat systematicky a uvážlivě, s přihlédnutím na fyzické a psychické předpoklady každého jedince. Dick přidává do stávajícího spřežení vždy jen jednoho nováčka, kterého si ponechává nejblíže u saní, aby ho měl neustále pod kontrolou. Mladé psy zapřahá v zásadě teprve tehdy, až mají vyvinut instinkt pro běh ve smečce, a to ještě tehdy, až je spřežení unaveno a jenom lehce kluše. Rozpustilý pes nebo takový, který vyhledává každou možnost, jak se vyhnout práci, se zapřahuje co nejdál od vedoucího psa. Důležité je vštěpovat mladým adeptům zásadní prvky chování ve spřežení a zabránit zlozvykům, které by se mohli přenést na ostatní psy. Tak třeba pes, jednou zapřažený, nesmí nic očichávat, větřit zvěř, vybočovat z cesty nebo konat svoji potřebu, musí mít jediný zájem: běžet ve spřežení stále kupředu a zastavit jen na povel stát. Další na první pohled bezvýznamná maličkost: po zastavení musí každý pes - a vyžaduje se to i od nováčka – zůstat stát na místě s napnutým tažným lanem. Což je celkem logické. Kdyby se všichni psi i se vými postroji shlukli třeba v okamžiku, kdy jim musher během zastávky přináší žrádlo, způsobili by zmatek, zamotali by postroje a znemožnili další jízdu. Zajímavý je také způsob, jakým se posuzují vyhlídky dospívajícího psa na to, aby získal trvalé místo ve spřežení. Každý nováček který už prodělal základní výcvik a ví, jak se chovat v malamutí společnosti dostane příležitost běžet v první řadě vedle nejzkušenějšího psa. „Zelenáčovi“ nasadí musher ostnatý obojek a zapřáhne ho k vedoucímu psovi lanem, které zkrátí o šířku dlaně. Tímto opatřením je mladík nucen běžet o půl hlavy odsazen za svým vzorem, kterého nemá možnost ani předbíhat, ani zdržovat dováděním. Snadno tak pochopí, že práce ve spřežení není zábava, ale povinnost.
Každý kynolog ví, že se psem uspěje jedině tehdy, když se pro něho stane uznávanou a nepostradatelnou osobností. Tato zásada platí dvojnásob u Kanadských lovců, jejichž psi pomáhají při lovu a současně pracují ve spřežení. Takový pes se podřídí vůli jen takového mushera, který pro spřežení znamená to, co pro vlčí smečku její velitel.
Jsou musheři, kteří celý den klnou, psům nadávají a hrozí nebo dokonce šlehají bičem, aby uplatnili svůj vliv. Takoví nikdy ze svého spřežení nevytěží maximální výkon a musí počítat s tím, že psi využijí každé příležitosti k tomu, aby se vyhnuli práci. A podaří-li se jim prosadit svou vůli, jsou těžko napravitelní a v kritických okamžicích nezvládnutelní. Dobrý musher musí být především vyrovnaný a biče užívat s rozvahou. Platí osvědčená zásada: když bít psa, tak ne bez důvodu, jednou pro vždy a důkladně.
Pokud jde o způsob zapřažení, existují dva druhy psího spřežení: nomejský, používaný na Aljašce, spočívá v tom, že na společném tažném lanu jsou přivázáni psi vždy po dvou. Kanaďané v zásadě zapřahují v tandemu – jeden pes v řadě za druhým a jen s několikacentimetrovým odstupem. Místo nejblíže saním dostává v zásadě nejstarší pes tak zvaný butt-dog. Jeho úkolem je svým způsobem řídit saně, vést je v bezpečné vzdálenosti od stromů a nerovnosti terénu překonávat tak aby se saně nepřevrhly.
Tolik v kostce o individuálním výcviku psů pro práci ve spřežení. Z Dickova vyprávění jsem vyrozuměl, že mnohem složitější je pak sestavit z vycvičených jedinců vyrovnané a sehrané družstvo a jeho vrcholnou formu načasovat pro jednotlivé závody. Tedy něco podobného jako u dnešních vrcholových sportovců. V tomto směru se amatérští musherové nemohou srovnávat se svými profesionálními soupeři. Na Aljašce existují kynologové nebo lépe řečeno podnikatelé, kteří mají i 40-50 psů, z nichž pravidelně doplňují svá dvě tři závodní spřežení. Zaměstnávají zkušeného mushera, s nímž pak pravidelně obesílají závody, včetně populárního Iditarodu; s reálnou nadějí, že získají některou z vypsaných cen. Jen tak mimochodem Iditarod je od roku 1980 každoročně dotován cenami v celkové výši 200 000 dolarů. Dick patří ovšem do kategorie ryzích amatérů. Pro něho je psí spřežení jen nezbytným pracovním nástrojem, závodění však čistě amatérskou záležitostí a účast na Iditarodu vidinou, jíž zasvětil dlouhodobé úsilí. Nedoufá samozřejmě, že by mohl vyhrát některou z cen, ale chtěl by se jednou v životě zúčastnit a dojet až do cíle. Tedy coubertinovské ne zvítězit, ale zúčastnit se.
Po dlouholeté přípravě počítal Dick s tím, že se závodu napříč Aljaškou zúčastní v roce 1980. Z vlastního chovu si do té doby vyšlechtil 9 psů přibližně stejného stáří a stejné výkonnosti, a co hlavní – po delší době získal dokonalou vedoucí fenu Denali, která osvědčovala i mimořádný orientační smysl při dálkových výpravách kolem jezera. Po babičce to byla vlčice, nesmírně temperamentní, jejíž krev oživila a příznivě ovlivnila složení celého spřežení. Při štěnění však uhynula, čímž automaticky padla Dickova účast na Iditarodu a vyvstal problém, jak z Denaliných potomků vybrat a vycvičit nového vedoucího psa spřežení. Zdálo se, že toto poslání splní tříletá fena Gappy, která měla za sebou dvě úspěšné sezóny.
V souvislosti s přípravou či výcvikem psů ve spřežení, ať už pro každodenní zimní práci nebo pro vidinu účasti na Iditarodu, mi Dick vykládal zajímavou historku; potvrzuje nemilosrdné zákony, které na Aljašce platí pro zvířata i pro člověka. Crony, jeden z Denaliných potomků, měl všechny předpoklady k tomu, aby se jednou stal vedoucím psem ve spřežení. Byl nejsilnější z celého vrhu, klidný, vyrovnaný a projevoval zájem o práci ve spřežení už ve věku, kdy jeho vrstevníci měli pomyšlení jen na dovádění. Dick zapřahal Cronyho na poslední místo ve spřežení tak, aby ho měl při cvičných jízdách nejblíž u sebe a pod stálou kontrolou. Když spřežení vyjíždělo na první loveckou výpravu do terénu, došlo k politováníhodné příhodě, která postihla právě Cronyho a která nepřímo rozhodla o jeho osudu. Nedočkaví psi v předtuše loveckého dobrodružství zběsile vyrazili v okamžiku, kdy to Crony nečekal, upadl a spřežení ho vleklo drahný kus cesty hlubokým sněhem s kamenitým podkladem. Když spřežení zastavilo a Crony se postavil na nohy, měl krvavé rány po celém těle. Udělal tedy špatnou zkušenost s první pracovní výpravou ve spřežení, ale snad to byla taky trochu Dickova chyba, že přecenil psíkovi schopnosti ve snaze získat v něm co nejdříve vedoucího psa spřežení. Jaký div že Crony na první zastávce odmítl poslušnost, snažil se vymanit se ze spřežení a kousat postroj. Což je neodpustitelný přečin či zločin, na nějž Aljašské zákony stanovili trest smrti. Postroj musí být psovi svatý za všech okolností, jeho narušováním nebo kousáním by se okamžitě nakazili ostatní psi ve spřežení; a to by mělo tragické důsledky pro bezpečnost všech psů i pro život mushera v kritických situacích, ztížených únavou a hladem, o něž na Aljašce nebývá nouze. Cronyho případ vyřešila jedna kulka, která ukončila život psa na samém počátku slibné kariéry. Třeba řeknete surovost, možná, ale to byste nesměli znát Aljašku, její odvěké zákony a právo na přežití v tvrdých podmínkách.
Když koncem minulého století vypukla na Aljašce zlatá horečka, vydali se tisíce dobrodruhů do nitra země. Nebyla letadla, silnice ani železnice, jediným spolehlivým dopravním prostředkem bylo psí spřežení. A protože v lidské povaze tkví od nepaměti prvek soutěžení, kdo spolehlivěji, kdo lépe, kdo rychleji, vznikli i závody psích spřežení. Zprvu to byla jen atraktivní podívaná, zpestřující jednotvárný život dobyvatelů severoamerického kontinentu, během doby získaly závody věhlas významné události, jejíž lidští i psí hrdinové vstupovali do dějin. Tak třeba Balto, vedoucí pes spřežení, jehož bronzová socha v životní velikosti dodnes stojí v Central Parku v New-Yorku. Má nehynoucí zásluhu na tom, že v roce1925 byla zažehnána zkáza města Nome zachváceného epidemií záškrtu. Zásoba očkovacího séra byla v Nenaně, vzdálené 674 mil, tedy asi 1 100 kilometrů, a jedinou možností, jak je dopravit do ohroženého města v zimních podmínkách, bylo psí spřežení. Musher Leonard Seppala urazil tuto vzdálenost se svým 11členným spřežením, které vedl zmíněný Balto, za 127 a půl hodiny;ve 40stupňovém mrazu a ve sněhové vánici, snižující viditelnost místy na několik decimetrů. Na počest tohoto nadlidského výkonu, podmíněného schopností celé psí osádky, byly pak pořádány závody psích spřežení na několika vybraných trasách.
Z počátku to byli závody, na nichž si musheři ověřovali výkonnost spřežení, která zajišťovala spojení a dopravu pošty mezi vnitrozemským Iditarodem, Fairbanksem a pobřežními středisky Nome, Valdez, Seward, Juneau a Anchorage. Vhodným křížením se získali osvědčení samojedi, malamuti a sibiřští husky, kteréžto rasy slučovali tři potřebné vlastnosti: odolnost, rychlost a vytrvalost. Zdokonalovala se původní výstroj převzatá od polárních badatelů stejně jako systém a způsob spřežení. Se stoupající popularitou jednotlivých závodů vzrůstali i finanční požadavky a náklady spojené s organizací a účastí nejvýkonnějších spřežení a věhlasných jezdců. Závody byli dotovány cenami, jejichž výše sice vzrůstala rok od roku, ale nikdy nepřehlušila prestižní otázku účasti a umístění jednotlivých psích spřežení. To platí v prvé řadě o závodu, který je znám právě jako Iditarod.
Start je v Anchorage a cíl v Nome na pobřeží Beringova průlivu. Vzdálenost 1 049 mil, tedy 1 700 kilometrů, přesně 1 688 kilometrů a 202 metry, když bych chtěl být úplně přesný a brát v úvahu, že jedna britská statutární míle měří 1 609,344 metru. Krokoměr psí soutěžící asi nepoužívají, aby zjistili přesně, kolik uběhnou, než dorazí z Anchorage do Nome na druhém konci Aljašky, lze však tvrdit, že s neplánovanými zajížďkami to bude určitě více než 1 700 kilometrů. Poprvé se Iditarod jel v roce 1973 a jeho vítěz Dick Wilmarth urazil trať za 20 dní,49 minut a 41 vteřin, jak praví záznam v podrobně vedeném almanachu závodu. Znamená to, že vítězné spřežení uběhlo denně asi 80 kilometrů. Poslední ze 37 účastníků dorazil do cíle o plných 12 dní později. Vítězný musher získal tehdy jako cenu 12 000 dolarů, které vynaložil na zušlechtění chovu psů severských plemen a na vybavení výstroje a zařízení pro psí spřežení. Od roku 1973 se na Iditarod v Anchorage vydalo 816 spřežení, z nichž do cíle dorazilo 564, tedy přibližně dvě třetiny. Z tohoto hlediska byl nejhorší rok 1975, kdy za velmi špatných povětrnostních podmínek z 41 startujících spřežení dojelo do cíle jen 25.
K závodu Iditarod se může přihlásit každý, kdo se domnívá, že se svým spřežením dojede 1 700 kilometrů z Anchorage do Nome. Právo vyjet na trať však uděluje zvláštní komise, která před startem posuzuje úroveň a výkonnost každého účastníka a vyloučí předem spřežení, u nichž nelze předpokládat, že by dorazila do cíle. Každého psa prohlédne veterinární lékař, který má právo vyloučit ze spřežení každého psa, který nesplňuje předpoklady požadované striktními pravidly závodu. Na trati mezi Anchorage a Nome je dvacet kontrolních bodů, jimiž každé spřežení musí projet a kde je k dispozici lékař a veterinární lékař pro případ nutného zásahu nebo ošetření. Během závodu hlídkují mezi kontrolními body helikoptéry, takže pořadatelé mají přehled o tom, kde se které spřežení nachází a nepotřebuje-li pomoc. Umět se orientovat a dodržovat nejpřímější spojení mezi jednotlivými opěrnými body je základním předpokladem k dosažení cíle. Mnohdy nestačí jen kompas a hvězdy, ale intuice a odhad mushera a jeho spolupráce s vedoucím psem spřežení. Od roku 1973 nezaznamenali na Iditarodu ani jeden smrtelný případ, i když o záchranné akce za nepříznivých povětrnostních podmínek nouze nebyla. Během závodu není zanedbávána bezpečnost jezdců ani péče o psy; před startem ověřuje kontrolní komise, je-li ve vybavení každého spřežení spací pytel, stan, sekera, sněžné boty, zásoby potravin a pro každého psa mimo jiné osm botiček. Na trase dostává každý pes denně 1,8-2 kilogramy žrádla, prakticky je to zmrzlé maso rozporcované předem na jednotlivé denní dávky. Je třeba brát v úvahu že Iditarod je závod, který probíhá v drsných podmínkách, které nemají na kontinentě obdoby: různorodý terén, oblasti hor, mrazy až 40 stupňů, sněhové vánice, dlouhé hodiny temnoty a osamění. O rozsahu závodu a organizaci v obtížných terénních a klimatických podmínkách svědčí každoročně vzrůstající počet účastníků: v roce 1987 se Iditarodu zúčastnilo 73 spřežení s necelou tisícovkou psů. Závod je dotován částkou 200 000 dolarů, z nichž čtvrtina je pro vítěze. Prodejní cena tažných psů je velmi různá a závisí na rodokmenu a dosažených výsledcích. Pes který absolvoval Iditarod, může stát až 10 000 dolarů a asi dvojnásobnou hodnotu má každý vedoucí pes, který se svým spřežením dorazil z Anchorage do Nome. Na Aljašce však platí zásada, že dobrý vedoucí pes spřežení je neprodejný, což platí ve zvýšené míře o vedoucím psovi vítěze Iditarodu.
Pro Evropana je těžko uvěřitelné, že by se tak obtížného závodu mohly zúčastňovat i ženy, ale je tomu tak. V bohaté historii závodu psích spřežení napříč Aljaškou hrají ženy nepominutelnou roli a jejich jména nacházíme dokonce i mezi vítězi. V roce 1985 odstartovalo v Anchorage 62 spřežení, z nichž do cíle v Nome jich dojelo jen 40. Zvítězila 29letá Libby Riddlesová, která překonala trať za 18 dní,20 minut a 17 vteřin. Znamená to, že se svým spřežením ujela denně v průměru 95 kilometrů. Všechna čest! Odvážná Libby není v tomto sportu žádným nováčkem, velkých závodů se zúčastňuje už deset let, na Iditarodu startovala poprvé v roce 1980, kdy skončila na 18. místě. Je nejen zkušeným psovodem, ale i profesionálním chovatelem tří desítek psů. Stejný počet jich chová i její partner Joe Garnie. Společně vypěstovali novou rasu tak zvaného aljašského husky, což je žlutohnědý pes s modrýma očima, vážící jen 23-25 kilogramů. Z pěti desítek psů vybírá Joe a Libby systematicky tým pro velké závody, a to tak, aby formu definitivní sestavy načasovali pro prestižní Iditarod. „Za všechno vděčíme Duganovi, “ říká uznale Libby Riddlesová, „takový pes se narodí jednou za sto let.“ Dugan dovedl spřežení do cíle Iditarodu celkem třikrát jako vedoucí pes, poprvé dokonce ve stáří pouhých devět měsíců, což je neuvěřitelný a sotva kdy opakovatelný výkon. V roce 1986, kdy přijel jako vítěz, nedokončilo závod pro špatnou viditelnost ve sněhových vánicích 22 spřežení, Dugan jako vedoucí pes však osvědčil dokonalý smysl pro orientaci a cit při sledování trasy.
V dosavadní historii Iditarodu zaujímá zcela výjimečné místo další žena, Susan Butcherová, jejíž výkon sotva kdo překoná: závodu napříč Aljaškou se zúčastňovala bez přerušení deset let, devětkrát dojela do cíle, z toho třikrát jako vítěz a jen jednou vzdala. Potřetí vyhrála Iditarod v roce 1988, když vzdálenost z Anchorage do Nome urazila se svým spřežením za 11 dní,11 hodin,41 minut a 41 sekund. Na této odvážné ženě je sympatické mimo jiné i to, že ochotně odpovídá na dopisy a zvídavé dotazy novinářů i soukromníků. Tak jsem se dozvěděl i já leccos zajímavého o saňovém sportu na Aljašce, o závodu Iditarod i o jeho trojnásobné vítězce.
Susan Butcherová poznala psí spřežení v domě rodičů, kteří žili v osamělé osadě v jihozápadní části Aljašky. Ke psům přilnula od samého dětství, oblíbila si malamuty, s nimiž jednou vyhrála cenu pro nejmladšího jezdce na závodech psích spřežení. Po absolvování vysoké školy v Anchorage pracovala jako veterinář v oblasti, kde jediným dopravním prostředkem v zimě bylo psí spřežení; tedy potřeba chovat výkonné psy a současně příležitost, jak získávat zkušenosti pro závody. Susan Butcherová jich vyhrála spoustu a po úspěšném dokončení Iditarodu v roce 1978 se chovu severských plemen psů věnuje jako profesionál. O zajímavé příběhy a dobrodružné příhody neměla nikdy nouzi; jednou si při závodě zlomila ruku, když se jí převrhli saně a narazila na strom, jindy se propadla na zamrzlé řece a s posledními silami zachránila sebe i celé spřežení. O svém dobrodružství na Iditarodu v roce 1985 říká Susan Butcherová toto: „Bylo to hned druhý den po startu v Anchorage, kdy jsem byla v čele závodu. V noci nedaleko od opěrného bodu Rabbit Lake byli psi nápadně neklidní, podle nezvyklého štěkotu jsem usoudila, že se blíží medvěd. Rozsvítím lampu a vidím, jak statná losice napadla moji Johnii a Ruffa uprostřed spřežení. Zmatek. Losice kope předními běhy, psi se brání, štějkají, postroje se zamotávají, Ruff po ráně na hlavu zůstává ležet, ostatní psi pokud jim to postroje dovolují, dorážejí na útočící losici. Stačila jsem vzít sekeru a přispěchat na pomoc v okamžiku, kdy se spřežení proměnilo ve změť vyjících šelem, útočících na srdnatě bojující losici. Bilance tohoto nočního střetnutí byla krutá: na bojišti zůstala Johnnie i Ruff a ze zbývajících patnácti psů utrpělo třináct krvavá zranění. Tak skončil můj Iditarod v roce 1985. Ještě štěstí, že jsem si to se svými „kluky“ mohla vynahradit v příštích třech letech.“
Paulišta V. (1989): Lovy, lovci, zvířata- Brno, Blok
XXX.XXX.33.89
Nic proti, určitě je to zajímavé čtení. Ale myslím, že by tu měl být omezený počet znaků.
XXX.XXX.14.49
Hrozná směsice blábolu a polopravd...a rádoby "alablesk"senzace
jinak Idi je sice "nejslavnější", ale v současné době silně komerčně pojatý...kde jednotlivé pointy jsou poměrně blízko u sebe, jede se až v březnu atd...
z Čechů ho jel brňák Honza Mašek)jako emigrant za USA), pak i jeho indiánská žena Beverly (za CZ ) a v poslední době ho zajela i Miša Wiljes (rodilá pražanda) nyní vdaná na Aljašce, zajela i YQ
opravdu NEJ je YUKON QUEST - doporučuji stejnojmenou knihu od Johna Firtha (měl jsem tu čest ji redigovat v pracovním překladu) a od Johna Balzara: Hrdinové Yukonu
zájemci mohou vše zjistit na
http://iditarod.com/
http://yukonquest.com/.
XXX.XXX.214.14
Úcty hodné výkony. O tom není pochyb.
Respekt.
Tohle bych já třeba nedala nebo spíš neuměla.
Tím nemyslím jen tu přípravu na závod, ale i tu tvrdou selekci.. no ale zase dají ta nej zvířata pro tu práci.. Já to jako chápu, rozumím, ale já si třeba nechala i když to řeknu hnusně "neschopná" zvířata a věnovala se jim jinak..(jasně, že ale úplně jiné plemeno)
Nicméně Aljaška je Aljaška..krásná, tvrdá a drsná zárověn.. V našich podmínkách si to asi ani neumíme představit.
Třeba i to dát do zápřahu 9ti měsíční štěně a hned na vůdcovskou pozici.. Mazec.
Jistě ti lidé vědí co dělají...
Ale četla jsem, že i ti naši musheři a chovatelé jsou velmi dobří a úspěšní.. a to je dobře..
Musí to být hrozná dřina..
1700km za 21dní?
Když to někdo umí a dělá dobře - všechno je možný..
Hezké povídání.
XXX.XXX.14.49
Třeba i to dát do zápřahu 9ti měsíční štěně a hned na vůdcovskou pozici.. Mazec.
Jistě ti lidé vědí co dělají...
- totální nesmysl, soudruh Paulišta použil hooodně autorské zkreslení skutečnosti
podobnejch hovadin je v tomto vetřelcově přepisu mraky
1700km za 21dní? mno teď to špička jezdí za 9 dnů a "turisti" za 16
Když to někdo umí a dělá dobře - všechno je možný. .
- ti psi dávají přes 200km denně,8dnů po sobě, to žádné zvíře nedokáže
Hezké povídání.
- směs faktů a blábolů, divím se, že to sem vetřelec dal,
snad nám objasní důvod
XXX.XXX.214.14
lupus4
napsal(a):
Třeba i to dát do zápřahu 9ti měsíční štěně a hned na vůdcovskou pozici.. Mazec.
Jistě ti lidé vědí co dělají...
- totální nesmysl, soudruh Paulišta použil hooodně autorské zkreslení skutečnosti
podobnejch hovadin je v tomto vetřelcově přepisu mraky
1700km za 21dní? mno teď to špička jezdí za 9 dnů a "turisti" za 16
Když to někdo umí a dělá dobře - všechno je možný. .
- ti psi dávají přes 200km denně,8dnů po sobě, to žádné zvíře nedokáže
Hezké povídání.
- směs faktů a blábolů, divím se, že to sem vetřelec dal,
snad nám objasní důvod
Ok, ráda se nechám poučit. Nevím, neznám.
A ráda si tedy poslechnu resp.přečtu skutečnost jak to tedy chodí a jak to v reálu je.
Podělte se tedy trošku víc.Díky.
XXX.XXX.14.49
bhk
napsal(a):
Ok, ráda se nechám poučit. Nevím, neznám.
A ráda si tedy poslechnu resp.přečtu skutečnost jak to tedy chodí a jak to v reálu je.
Podělte se tedy trošku víc.Díky.
Klidně se ptejte konkrétně, páč jinak je to na hodně tlustou knihu
XXX.XXX.224.254
To samozřejmě není odborně dostatečné. Přepsal jsem to před dvěma lety pro fórum jiné odbornosti, jako jednoduché čtení, na které jsem s potěšením náhodou narazil. Z mého pohledu zřetelně nevysoce kvalitní, ale nezávadné a vhodné čtení pro nespecializované začátečníky. Včetně Vaší reakce teď snad i dostatečně dočištěné, díky za doporučené knihy.
Ještě mimo mísu doplním tento link: http://www.tombru.com/mushing/.
XXX.XXX.14.49
vetřelec
napsal(a):
To samozřejmě není odborně dostatečné. Přepsal jsem to před dvěma lety pro fórum jiné odbornosti, jako jednoduché čtení, na které jsem s potěšením náhodou narazil. Z mého pohledu zřetelně nevysoce kvalitní, ale nezávadné a vhodné čtení pro nespecializované začátečníky. Včetně Vaší reakce teď snad i dostatečně dočištěné, díky za doporučené knihy.
Ještě mimo mísu doplním tento link: http://www.tombru.com/mushing/.
Tak to pak jo, jen doufám, že nejste s. Paulišta
XXX.XXX.89.114
Když už jsme u extrémních výkonů, nelze nevzpomenout Honzu Kopku, který si zajel Iditarod na kole, musher ač je sám - má tam psy. Co psychicky zažívá osamělý biker si asi nikdo z nás neumí představit...Honzu znám a ač toho prožil neuvěřitelně - nejvíc ho poznamenala právě zimní Aljaška...
http://www.jankopka.cz/.
XXX.XXX.89.114
XXX.XXX.89.114
Pěkné čtení
http://www.bezfrazi.cz/vlci-pohled/.