Jak překonat strach podruhé

momo2379 napsal(a):
Zdravím

Přítel byl v dětství pokousán psem, fyzicky neměl ani škrábanec, ale jeho dětská duše utrpěla ránu.
Nikdy to nebyla paralyzující fobie, spíše vnitřní úzkost když se ocitl v blízkosti psů.
Nabídla jsem mu, že společně můžeme zkusit jeho strach překonat a tak jsme začali chodit venčit do útulků. Malí, velcí, týraní, handicapovaní psi... Občas trochu strach cítil, když například dostal do ruky vodítko na jehož konci byl NO s agresí vůči ostatním psům. Ale jinak přítel všechno bravurně zvládal. Krize zažehnána.

Až do včerejška. V útulku jsme dostali na venčení labradora. Od pohledu milouš, hezky poslouchal - do chvíle než nás oba pokousal. Najednou se dostal do vzrušení a začal skákat a útočit na ruce. Nepostřehla jsem žádné známky agrese. Nicméně nebýt zimního oblečení, měli bychom teď víc než jen modřiny a povrchové šrámy.

Přítel byl nakonec ten, který psa zpacifikoval, zvládl se zachovat klidně a rozvážně.
Navíc (jak sám řekl), chápe, že pes bral pravděpodobně celou situaci jako hru a ublížit nám spíše nechtěl. Ale o to je to pro něj horší. Celá psí socializace přišla vniveč a jsme zase na začátku, možná ještě dál.

Otázka: Jak se vypořádat se strachem podruhé?
Jaké jsou vaše zkušenosti se psími tesáky? Dokážete přejít kousnutí bez mrknutí oka nebo vám chvilku trvá, než se posbíráte? Co vám pomáhá strach překonat nebo ho vůbec nemít?

Díky za vaše odpovědi

Jako dítě i později jsem si mnohokrát rozbila koleno, hlavu, cokoliv (bylo to často mnohem horší než nějaký kousanec od psa), a přesto se nebojím jit nebo běžet.

Prostě pokud se stane, tak to beru ze je to bebino, jako každé jiné.

To by mě taky zajímalo,jak se toho zbavit.Muj muž má o hodně mladšího bratra,je mu 16let.Babicka ho strasila velkým černým psem.Boji se i štěňat(jako fakt) a např.civav.Být mým dítětem nebo příbuzným doporučila bych mu nějakou terapii.(tchánovci to řešit nechtějí,kluk se psům vyhýbá a o nápravu se nesnaží nikdo z nich)

Já jsem byla pokousaná v pěti letech,šli jsme s mamkou okolo domu a cizí pes se mi zakousl do lýtka.Psu jsem se pak bála jako čert kříže ,ale mamka mi pomohla strach překonat pomocí psů našich známých.Dnes už zážitek připomíná jen poradna jizva:)

Inspektor Pišišvor napsal(a):
Jako dítě i později jsem si mnohokrát rozbila koleno, hlavu, cokoliv (bylo to často mnohem horší než nějaký kousanec od psa), a přesto se nebojím jit nebo běžet.

Prostě pokud se stane, tak to beru ze je to bebino, jako každé jiné.

To neklapne. Odřené koleno je moje vina. Přece se nebudu bát sama sebe. Pes je šelma, má tesáky, i malý pejsek dokáže prokousnout ruku. Prostě je to útok agresora. To s oděrky od pádu srovnat nemůžete.

momo2379 napsal(a):
Zdravím

Přítel byl v dětství pokousán psem, fyzicky neměl ani škrábanec, ale jeho dětská duše utrpěla ránu.
Nikdy to nebyla paralyzující fobie, spíše vnitřní úzkost když se ocitl v blízkosti psů.
Nabídla jsem mu, že společně můžeme zkusit jeho strach překonat a tak jsme začali chodit venčit do útulků. Malí, velcí, týraní, handicapovaní psi... Občas trochu strach cítil, když například dostal do ruky vodítko na jehož konci byl NO s agresí vůči ostatním psům. Ale jinak přítel všechno bravurně zvládal. Krize zažehnána.

Až do včerejška. V útulku jsme dostali na venčení labradora. Od pohledu milouš, hezky poslouchal - do chvíle než nás oba pokousal. Najednou se dostal do vzrušení a začal skákat a útočit na ruce. Nepostřehla jsem žádné známky agrese. Nicméně nebýt zimního oblečení, měli bychom teď víc než jen modřiny a povrchové šrámy.

Přítel byl nakonec ten, který psa zpacifikoval, zvládl se zachovat klidně a rozvážně.
Navíc (jak sám řekl), chápe, že pes bral pravděpodobně celou situaci jako hru a ublížit nám spíše nechtěl. Ale o to je to pro něj horší. Celá psí socializace přišla vniveč a jsme zase na začátku, možná ještě dál.

Otázka: Jak se vypořádat se strachem podruhé?
Jaké jsou vaše zkušenosti se psími tesáky? Dokážete přejít kousnutí bez mrknutí oka nebo vám chvilku trvá, než se posbíráte? Co vám pomáhá strach překonat nebo ho vůbec nemít?

Díky za vaše odpovědi

A je nutné, aby se váš přítel psů nebál? Pokud máte svého, seznamujte ho s ním. Pokud si chcete pořídit štěně, tak totéž, výhoda je velikost(tedy malinkost) štěněte a jeho roztomilost. Myslím, že váš přítel opravdu nemusí milovat všechny psy na světě. Já mám psy ráda, ale třeba sousedčina čivaváka fakt nemusím.
Navíc to s tou hrůzou nebude až tak strašné, když nezamrzl při humpolácké "hře" labradora. A myslím si, že jste mu měla půjčovat pejsky menší.

sisi58 napsal(a):
To neklapne. Odřené koleno je moje vina. Přece se nebudu bát sama sebe. Pes je šelma, má tesáky, i malý pejsek dokáže prokousnout ruku. Prostě je to útok agresora. To s oděrky od pádu srovnat nemůžete.

To jo, ale zadavatelka sama píše, že ví že tam ze strany psa žádná agrese nebyla, ale že to byla jen blbá hra.

Prostě tomu příště předejdu, a nenechám psa rozjet, nebo mu dám koš a hotovo.

Problém je, že lidi si ty bubáky v hlavě krmí sami, misto toho, aby se zachovali racionálně.
A za iracionální považuju i to, když člověk, který má (byť potlačený) strach ze psů, chodí venčit psy s neznámou historií do útulku. Tím nepomáhá sobě ani těm psům. Venčit v útulku ano, ale jen prověřené "bezpečné" psy.

momo2379 napsal(a):
Zdravím

Přítel byl v dětství pokousán psem, fyzicky neměl ani škrábanec, ale jeho dětská duše utrpěla ránu.
Nikdy to nebyla paralyzující fobie, spíše vnitřní úzkost když se ocitl v blízkosti psů.
Nabídla jsem mu, že společně můžeme zkusit jeho strach překonat a tak jsme začali chodit venčit do útulků. Malí, velcí, týraní, handicapovaní psi... Občas trochu strach cítil, když například dostal do ruky vodítko na jehož konci byl NO s agresí vůči ostatním psům. Ale jinak přítel všechno bravurně zvládal. Krize zažehnána.

Až do včerejška. V útulku jsme dostali na venčení labradora. Od pohledu milouš, hezky poslouchal - do chvíle než nás oba pokousal. Najednou se dostal do vzrušení a začal skákat a útočit na ruce. Nepostřehla jsem žádné známky agrese. Nicméně nebýt zimního oblečení, měli bychom teď víc než jen modřiny a povrchové šrámy.

Přítel byl nakonec ten, který psa zpacifikoval, zvládl se zachovat klidně a rozvážně.
Navíc (jak sám řekl), chápe, že pes bral pravděpodobně celou situaci jako hru a ublížit nám spíše nechtěl. Ale o to je to pro něj horší. Celá psí socializace přišla vniveč a jsme zase na začátku, možná ještě dál.

Otázka: Jak se vypořádat se strachem podruhé?
Jaké jsou vaše zkušenosti se psími tesáky? Dokážete přejít kousnutí bez mrknutí oka nebo vám chvilku trvá, než se posbíráte? Co vám pomáhá strach překonat nebo ho vůbec nemít?

Díky za vaše odpovědi

Pokud tam opravdu nebyly agresivní projevy, tak má přítel asi pravdu a byla to prostě potřeštěná hra. Ještě s plemenem, které je takhle k lidem se asi klidně najde jedinec, který se z pouhé pozornosti takhle rozvášní, ještě když je v útulku a najednou ho vezmete na procházku.

Když si s námi hrajou naši psi, vždycky myslím na to, že bych nikdy nikomu nevysvětlil, že ho ten pes nenapadl. To člověk pochopí, až když zná ten rozdíl, ale někdo kdo nikdy neviděl skutečně v agresi kousat velkého psa to nepochopí. A jo člověk se z počátku lekne a pokud nemá velkou jistotu v odlišování těch agresivních a hravých projevů, tak rozumím, že to není dobrý pocit.

Zkusil bych začít s menšími psy, kteří pro Vás budou s převahou fyzicky zvládnutelní a je dobré se naučit vnímat, kdy se se mi psisko rozjíždí a včas třeba změnit aktivitu, dát nějaké povely a celou situaci uklidnit.

A za iracionální považuju i to, když člověk, který má (byť potlačený) strach ze psů, chodí venčit psy s neznámou historií do útulku. Tím nepomáhá sobě ani těm psům. Venčit v útulku ano, ale jen prověřené "bezpečné" psy.

souhlas
umocněno tím, že si zadavatelka jako "školitelka" neumí poradit s labradoří hrou

strachu by se asi zbavil, kdyby se psem pracoval, cvičil, vychovával...a o psech se něco naučil (oba)

mně jako malou teda kousl pes a pak jsem z nich dlouho měla respekt a nějak mně nezajímali. pak se pořídil pes do rodiny a tohle beze stopy zmizelo. samo.

pak mě pořádně pokousl pes, kterého jsem přijela očkovat, bez čumění, bez varování po mně skočil. byl na vodítku, takže sundavatelný, ale to jsem se pak chvilku bála, to jo. takovým tím zvířecím způsobem a bylo mi to velice nepříjemné, protože psi tyhle věci poznají a není možné chodit k cizímu psovi s takovým tím červíkem. tak jsem prostě chodila a tiše to přešlo.

ale u vás, zadavatelko, to působí spíš tak, že ani jeden z vás o psech celkem nic nevíte, vlastního nemáte, oba jste se málem složily ze psa, co se jen rozdivočil, tak proč to vlastně děláte?

Na šití skrz pokousání jsem byla dvakrát, jednou v 10 letech, podruhé v dospělosti, obojí od ne-mých-psů. V druhým případě trvalo hojení 2 měsíce, a pak další rok, než se obnovila původní pohyblivost ukazováčku na ruce...
Následky, že bych se víc bála, asi nemám, spíš menší lehkomyslnost a větší opatrnost, realistická očekávání...

Jedna věc je, že strach je rozpínavý. Je potřeba dbát na to, aby můj strach byl ve správných mezích. V případě těch psů bych se například snažila socializovat se na hodné psy, aby mozek získal dostatek správných zkušeností.
Socializace na pejsky v útulku by mi přišla problematická, protože ty pejsky prostě často neznáte, nevíte, jak přemýšlejí, nemůžete se za ně zaručit. Po svých zkušenostech bych takový pejsky venčila zásadně s náhubkem, pokud by to aspoň trochu šlo.
Lepší by mi přišlo socializovat někde jinde, u pejsků svých přátel (vhodná by mi přišla free sobota u Rudy Desenskýho), prostě kde jsou psi pod kontrolou svých lidí. Je dobrý se učit, jak psi komunikujou, fungujou, jaký gesta platí, jaký ne... to vše pomáhá se nebát, protože se prostě seznámíte s jejich řečí. A už pak líp odhadnete, o dkterýho psa se radši držet dál, do čeho se nepouštět...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
mně jako malou teda kousl pes a pak jsem z nich dlouho měla respekt a nějak mně nezajímali. pak se pořídil pes do rodiny a tohle beze stopy zmizelo. samo.

pak mě pořádně pokousl pes, kterého jsem přijela očkovat, bez čumění, bez varování po mně skočil. byl na vodítku, takže sundavatelný, ale to jsem se pak chvilku bála, to jo. takovým tím zvířecím způsobem a bylo mi to velice nepříjemné, protože psi tyhle věci poznají a není možné chodit k cizímu psovi s takovým tím červíkem. tak jsem prostě chodila a tiše to přešlo.

ale u vás, zadavatelko, to působí spíš tak, že ani jeden z vás o psech celkem nic nevíte, vlastního nemáte, oba jste se málem složily ze psa, co se jen rozdivočil, tak proč to vlastně děláte?

Proč to dělám? Dobrá otázka. Máte ráda psy? Určitě jo. Já taky! Bohužel jako malé mi doma psa nepovolili. A tak jsem si to kompenzovala jinak - pomáhala jsem venčit psi známým a sousedům, hlídala, když byli na dovolené. Chodila venčit do útulku, četla knížky, kupovala časopisy, hodinami sledovala videa o psech, podílela jsem se na organizaci několika charitativních sbírek. Záleží mi na psech. Těch opuštěných a nechtěných obzvlášť.

Dělá to ze mě kynologa? Jistě že ne. Znamená to, že o psech vlastně nic nevím? To by mi bylo vážně líto.

Náhoda je blbec a já skončila v jedné domácnosti s člověkem, který má strach ze psů. Sen o vlastním psovi se začal trochu rozplývat. Ale přítel byl nakloněn svůj strach překonat. Na čtení ho moc neužilo, ale kdykoliv jsem s ním sdílela zajímavý článek, video nebo úryvek knížky, se zájmem se podíval. Díky tomu taky dokáže identifikovat varovné psí signály i rozlišit agresivitu od hry. Proto si ani nemyslím, že by se v dané situaci složil, zachoval chladnou hlavu a psa uklidnil.

Dělám to tedy proto, abychom mohli mít psa vlastního, přičemž varianta “prostě adoptujeme štěně a ty se s ním nauč žít” se nejevila jako zrovna ideální. Navíc venčením útulkových psů jsme mohli pomoct nešťastným chlupáčům, kteří jinak tráví většinu dne v kotci.

Díky za sdílení vaší zkušenosti a váš názor, vážím si toho

Jestli váš přítel má pořád vůli to ještě zkusit, říkejte si v útulku o bezproblémové psy. A hlavně klidné!
Na rovinu bych tam vysvětlila váš problém. S člověkem, co se takhle bojí a vyvede ho z míry i hravé kousání, bych prostě chtěla venčit hlavně nějaké pomalejší staříky, kteří ale nejsou nervní a nevrlí. V útulcích je takových taky dost. Staré, i když hodné psy moc lidí nechce.
Ono každý si pod pojmem hodný pes představí něco jiného, zvlášť lidi na psi denně zvyklí. Tak vám v dobré víře dají na vodítko nějakého jejich ňoumu, co by neublížil ani mouše. Jenže on když ňouma má třicet kilo a jeho neubližování je o tom, že vás jenom mile zválí po zemi... To není nic pro člověka, co má ze psů fakt strach.
Mám taky v rámci rodiny velmi hodného psa. V zápalu hry jsem už taky utržila několik kousanců. Naučila jsem se si s ní hrát, hlavně té rychlosti a reflexům... Rozjet ji takhle jiný člověk, tak ho zvalchuje, protože ten chudák vůbec nebude vědět, do čeho jde.

Ta zmiňovaná varianta - pořídím štěně a ty se s ním naučíš žít - je dost blbá i z toho důvodu, že člověk, co se bojí psů, s tím štěnětem pak nemůže v klidu ani nikam jít. I na bezpečný psy by pak měl úplně neadekvátní reakce a být nervní při setkání se psem, který není zlý, to je recept na to, že si ze psa uděláte nerváka taky.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Na šití skrz pokousání jsem byla dvakrát, jednou v 10 letech, podruhé v dospělosti, obojí od ne-mých-psů. V druhým případě trvalo hojení 2 měsíce, a pak další rok, než se obnovila původní pohyblivost ukazováčku na ruce...
Následky, že bych se víc bála, asi nemám, spíš menší lehkomyslnost a větší opatrnost, realistická očekávání...

Jedna věc je, že strach je rozpínavý. Je potřeba dbát na to, aby můj strach byl ve správných mezích. V případě těch psů bych se například snažila socializovat se na hodné psy, aby mozek získal dostatek správných zkušeností.
Socializace na pejsky v útulku by mi přišla problematická, protože ty pejsky prostě často neznáte, nevíte, jak přemýšlejí, nemůžete se za ně zaručit. Po svých zkušenostech bych takový pejsky venčila zásadně s náhubkem, pokud by to aspoň trochu šlo.
Lepší by mi přišlo socializovat někde jinde, u pejsků svých přátel (vhodná by mi přišla free sobota u Rudy Desenskýho), prostě kde jsou psi pod kontrolou svých lidí. Je dobrý se učit, jak psi komunikujou, fungujou, jaký gesta platí, jaký ne... to vše pomáhá se nebát, protože se prostě seznámíte s jejich řečí. A už pak líp odhadnete, o dkterýho psa se radši držet dál, do čeho se nepouštět...

Lehkomyslnost je něco, na co jsem rozhodně doplatila. Za ty roky jsem byla zvyklá, že se venčení v útulcích obešlo bez výrazných problémů, měla jsem důvěru v personál, případně jsem tamní psy znala.
Nicméně tenhle případ se odehrál v útulku v místě nového bydliště, kde jsme byli poprvé. Věřím že i tady vám personál nesvěří vědomě nebezpečného psa, sami byli z té situace velmi překvapení. Zkrátka to byla souhra událostí.
Já si odnesla ponaučení a větší obezřetnost, přítel si chce dát od venčení pauzu. Pak asi zkusíme socializaci s neproblémovými psy, v novém městě sice moc známých zatím nemáme, ale způsob se vždycky nějak najde

Momo2379 napsal(a):
Lehkomyslnost je něco, na co jsem rozhodně doplatila. Za ty roky jsem byla zvyklá, že se venčení v útulcích obešlo bez výrazných problémů, měla jsem důvěru v personál, případně jsem tamní psy znala.
Nicméně tenhle případ se odehrál v útulku v místě nového bydliště, kde jsme byli poprvé. Věřím že i tady vám personál nesvěří vědomě nebezpečného psa, sami byli z té situace velmi překvapení. Zkrátka to byla souhra událostí.
Já si odnesla ponaučení a větší obezřetnost, přítel si chce dát od venčení pauzu. Pak asi zkusíme socializaci s neproblémovými psy, v novém městě sice moc známých zatím nemáme, ale způsob se vždycky nějak najde

Obecně jako problém dneška vidím nepoužívání náhubků, natož u venčení útulkáčů. Taková blbost a může vám to ušetřit celý měsíce chození na chirurgii a rehabku. Vždyť ten pes to ani nemusí myslet vážně, jen se "omylem trefí".

Já si nemůžu pomoct,ale probůh neuvádějte pořád,že přítele socializujete člověk se socializuje v průběhu dětství ve smyslu začleňování do společnosti, stejně jako se pes začleňuje do společnosti psí takže fakt socializace ve vztahu odstranění fobie ze psů je nesmysl. Jinak bych spíš brala přítele tam,kde se setká s bezproblémovými psy, na výstavy, zkoušky,závody,psí akce,je jich spousta. Brát si psa z útulku,byť sebehodnějšího mi nepřijde úplně nejlepší cesta. Co kdyby vás napadl někde při venčení jinej pes? Nebo by ten váš napadl jinýho? Pak to bude jistojistě cesta k fobii celoživotní

janaa napsal(a):
Já si nemůžu pomoct,ale probůh neuvádějte pořád,že přítele socializujete člověk se socializuje v průběhu dětství ve smyslu začleňování do společnosti, stejně jako se pes začleňuje do společnosti psí takže fakt socializace ve vztahu odstranění fobie ze psů je nesmysl. Jinak bych spíš brala přítele tam,kde se setká s bezproblémovými psy, na výstavy, zkoušky,závody,psí akce,je jich spousta. Brát si psa z útulku,byť sebehodnějšího mi nepřijde úplně nejlepší cesta. Co kdyby vás napadl někde při venčení jinej pes? Nebo by ten váš napadl jinýho? Pak to bude jistojistě cesta k fobii celoživotní

Vycházela jsem ze socializace psí, vím, že to není to stejné a udělala jsem tím z člověka v podstatě psa, ale šlo mi čistě o označení nějakého jevu a všichni jsme se tu podle všeho pochopili. Chápu, že někteří lidé jsou zkrátka k sémantice citlivější, příště zvolím jiná slova.

Češtině zdar a hezký večer všem

Jsem si ještě vzpomněla na jedny moje přátele, kteří měli se psy blbé zkušenosti, a mýho psa sice nějak brali, ale občas zmínili "já se ho nebojím, jen mám respekt". Můj pes je kříženej ohař s rotvíkem, vzhledově budí respekt, ale je totální měkkouš a posera, k lidem vítač, to by se radši rozplynul než aby měl jít proti člověku.
No a pak jsme jednou měli na hlídání něco jako jezevčíka, kterej na některý lidi vrčel a nebyla jsem si jistá, jestli by i nekousnul. Ale byl hezkej a roztomilej.
Tak tenhle můj kamarád nás potkal, když šel s miminem v nosítku, a okamžitě (a pro mě nečekaně) si i s tím miminkem v nosítku dřepnul a jal se kamarádit s jezevčíkem, nic nedbaje na jeho vrčení, zatímco můj pes s kovovým náhubkem to pojal jako "chce se přivítat" a cpal se k němu tím náhubkem přesně ve výšce mimina v nosítku.
Dodnes se nad to vzpomínkou pobavím, jak sice měli ze psů respekt, ale vůbec z toho nevyplývalo nějaký rozumný nebo logický chování.

Problém je, že pes pozná, když se ho někdo bojí a chová se pak k němu jinak než k tomu nebojácnému.

Souhlasím s tím, že psi to vycítí. Všichni volně pobíhající psi jdou neomylně přímo k mému muži, který je od dětství fakt nemusí.
U nás ale 100% pomohlo naše vlastní štěně, hezky vymazlené a vychované od malička s námi, na které si všichni zvykneme a ono na nás. Předchozí pejsek se s mým mužem poznal až ve věku kolem 7-8let, byť nebyl nijak velký ani kousavý, tak mu manžel nikdy na jméno nepřišel, pes ho neposlouchal, nějak se navzájem ignorovali, občas ho pohladil, ale žádné velké mazlení nebo blbnutí tam nehrozilo. Před pár lety nás pejsek v 16letech opustil a dcera hned chtěla dalšího psa, já klidně taky, manžel byl proti. Pomaloučku jsem ho zpracovávaly 3roky než najedou přitáhl štěně sám A ten vztah (muž-pes) je najednou úplně jinde, mazlí se, blbnou, nechá se okusovat (je to štěně, kouše všechno). A hlavně ono není nutné nebát se všech psů - stačí si oblíbit a milovat toho svého. To máte jako s dětmi - cizí jsou nevychovaní spratci, ale moje vlastní jsou úplně jiný level

Terapeutka napsal(a):
Souhlasím s tím, že psi to vycítí. Všichni volně pobíhající psi jdou neomylně přímo k mému muži, který je od dětství fakt nemusí.
U nás ale 100% pomohlo naše vlastní štěně, hezky vymazlené a vychované od malička s námi, na které si všichni zvykneme a ono na nás. Předchozí pejsek se s mým mužem poznal až ve věku kolem 7-8let, byť nebyl nijak velký ani kousavý, tak mu manžel nikdy na jméno nepřišel, pes ho neposlouchal, nějak se navzájem ignorovali, občas ho pohladil, ale žádné velké mazlení nebo blbnutí tam nehrozilo. Před pár lety nás pejsek v 16letech opustil a dcera hned chtěla dalšího psa, já klidně taky, manžel byl proti. Pomaloučku jsem ho zpracovávaly 3roky než najedou přitáhl štěně sám A ten vztah (muž-pes) je najednou úplně jinde, mazlí se, blbnou, nechá se okusovat (je to štěně, kouše všechno). A hlavně ono není nutné nebát se všech psů - stačí si oblíbit a milovat toho svého. To máte jako s dětmi - cizí jsou nevychovaní spratci, ale moje vlastní jsou úplně jiný level

Tohle všechno platí a popravdě mě to taky napadlo jako řešení, ale vidím problém v okamžiku, kdy pán půjde se psem ven a přiřítí se mu k němu nějaká cizí obluda. Ani to nemusí být zlý pes, on stačí ten rozjívený labrador, kterého bude třeba trochu usměrnit.
Takže za mě ten postup ano, ale jen jestli ten, kdo se bojí, bude se psem jen soužít. Jestli má fungovat jako plnohodnotný "venčitel", tak by to chtělo se opravdu nejdřív zbavit toho strachu ze psů.

Na mě to celé pusobí tak, že zkrátka zadavateka chce psa, to je celý důvod k tomu, proč příteli naordinovala tuhle terapii.

Otazkou je, jak se v tehle roli cítí její přítel, a jestli to všechno se zatnutými zuby neabsolvuje jen proto, že nechce zničit vztah, a ve skutečnosti je nejšťastnější, když žádného psa nevidí...

Já tedy ze svého okolí zase na druhou stranu znám chlapa,co taky nechtěl aby si do rodiny pořizovali psa.Bál se psů a vlastně hrdě prohlašoval co s tím doma.Tak přesto Labradora pořídili i přes jeho odpor.Není to dlouho co jsem u nich byl něco dělat a já "Libora" prostě nepoznávám.😀 To je normální psí máma.😀 První co se ptá když jede domů z práce je "a co pes"? Psa kompletně obstarává on a s každým "prdnutím" by letěl k veterináři.Manželka už se smířila s tím že je "ta druhá".😀 Dělala si srandu že se jí chlap totálně zbláznil do psa.Omotala si ho kolem tlapky naprosto dokonale.

neverend napsal(a):
Já tedy ze svého okolí zase na druhou stranu znám chlapa,co taky nechtěl aby si do rodiny pořizovali psa.Bál se psů a vlastně hrdě prohlašoval co s tím doma.Tak přesto Labradora pořídili i přes jeho odpor.Není to dlouho co jsem u nich byl něco dělat a já "Libora" prostě nepoznávám.😀 To je normální psí máma.😀 První co se ptá když jede domů z práce je "a co pes"? Psa kompletně obstarává on a s každým "prdnutím" by letěl k veterináři.Manželka už se smířila s tím že je "ta druhá".😀 Dělala si srandu že se jí chlap totálně zbláznil do psa.Omotala si ho kolem tlapky naprosto dokonale.

No,mám to v blízkém okolí taky. Ale ačkoli svého psa bezmezně miluje, ostatních se stále bojí. Dokonce i jedné mojí čuby, protože za plotem dělá vtipný ksichty takže přestože jí zná od malička, jezdí mi sem svojí čubinu dávat na hlídání, čuba je s našima nej kamarádka,tak to nijak neovlivňuje to, že z týhle jedný čuby má vítr. A na procházkách, co vypraví kamarádka,se stále velkých dalších psů bojí

janaa napsal(a):
No,mám to v blízkém okolí taky. Ale ačkoli svého psa bezmezně miluje, ostatních se stále bojí. Dokonce i jedné mojí čuby, protože za plotem dělá vtipný ksichty takže přestože jí zná od malička, jezdí mi sem svojí čubinu dávat na hlídání, čuba je s našima nej kamarádka,tak to nijak neovlivňuje to, že z týhle jedný čuby má vítr. A na procházkách, co vypraví kamarádka,se stále velkých dalších psů bojí

Tak ono cizího psa bych se bál taky a rozhodně se nepřiřítím k majiteli jakéhokoli psa s roztaženýma rukama a pojď sem mazliku.😀Pes přeci svého člověka přirozeně hlídá a brání.Dokonce se záměrně vyhnu lidem se psem na procházce když mám taky psa.Ne že bych svého nezvládl,ale tím druhým si nemohu být jistý.Chápu že ve městech je z tohoto hlediska vlastnictví psa větší problém a je nutnost aby u psa byly tyto vlastnosti potlačeny výcvikem.Ale jinak stále platí že na cizí ženu a psa se nesahá.😀

Tak to je jasný, já tím jen chtěla říct, že to,že si někdo pořídí štěně a to bude milovat, nemusí vždycky znamenat,že se přestane bát ostatních psů. To vůbec ne

janaa napsal(a):
Tak to je jasný, já tím jen chtěla říct, že to,že si někdo pořídí štěně a to bude milovat, nemusí vždycky znamenat,že se přestane bát ostatních psů. To vůbec ne

Jojo, takových případů mám v okolí víc. Že má někdo vlastního psa, kterého se vůbec nebojí, ale z cizích pořád strach má.

Jednoho takového "pána" mám v hodně blízkém okolí - samy mají (a vždycky měli) rotvíky - těch se samozřejmě nebojí, ale všech ostatních psů jo a to i těch menších. Když mě vidí se stafbulkou, tak je na něm úplně jasně vidět, že se bojí a hned mi hlásí - ke mně ji prosím nepouštěj. A tímto potvrzuji i to, že fena to cítí a i když je okolo 10 lidí, tak ona by zrovna nejvíc chtěla k němu.

A teda z mojí zkušenosti - když si lidi, kteří se báli psů pořídili vlastního (nebo byl pořízen rodinným příslušníkem do jednoho baráku), tak toho jednoho se nebáli, ale u těch ostatních cizích se to nijak nezměnilo.

Takže jo, pravděpodobně pokud si takový člověk pořídí štěně, tak se ho bát nebude. Ale problém bude venku, když půjde s tím svým psem a v okolí budou další psi - to se nejspíš zase bude bát (možná s tím štěnětem ještě víc, protože i o něj) no a přenese to i na svého psa to není úplně nejlepší. No a když tak nad tím přemýšlím, tak znám i lidi, kteří se v určitých situacích bojí i vlastních psů.

momo2379 napsal(a):
Zdravím

Přítel byl v dětství pokousán psem, fyzicky neměl ani škrábanec, ale jeho dětská duše utrpěla ránu.
Nikdy to nebyla paralyzující fobie, spíše vnitřní úzkost když se ocitl v blízkosti psů.
Nabídla jsem mu, že společně můžeme zkusit jeho strach překonat a tak jsme začali chodit venčit do útulků. Malí, velcí, týraní, handicapovaní psi... Občas trochu strach cítil, když například dostal do ruky vodítko na jehož konci byl NO s agresí vůči ostatním psům. Ale jinak přítel všechno bravurně zvládal. Krize zažehnána.

Až do včerejška. V útulku jsme dostali na venčení labradora. Od pohledu milouš, hezky poslouchal - do chvíle než nás oba pokousal. Najednou se dostal do vzrušení a začal skákat a útočit na ruce. Nepostřehla jsem žádné známky agrese. Nicméně nebýt zimního oblečení, měli bychom teď víc než jen modřiny a povrchové šrámy.

Přítel byl nakonec ten, který psa zpacifikoval, zvládl se zachovat klidně a rozvážně.
Navíc (jak sám řekl), chápe, že pes bral pravděpodobně celou situaci jako hru a ublížit nám spíše nechtěl. Ale o to je to pro něj horší. Celá psí socializace přišla vniveč a jsme zase na začátku, možná ještě dál.

Otázka: Jak se vypořádat se strachem podruhé?
Jaké jsou vaše zkušenosti se psími tesáky? Dokážete přejít kousnutí bez mrknutí oka nebo vám chvilku trvá, než se posbíráte? Co vám pomáhá strach překonat nebo ho vůbec nemít?

Díky za vaše odpovědi

...tezko rict co a jak bylo..., ale...
Přítel byl nakonec ten, který psa zpacifikoval, zvládl se zachovat klidně a rozvážně.

Jen bych se optala jak ho dostal pod kontrolu, jak se pes choval pote a co tedy delala zadavatelka?

Jinak ja na chozeni vencit do utulku z vlasti vule nevidim vubec nic spatneho. Ba prave naopak.
A kos je prima pomocnik/prevence...

Ale jinak asi dobry umysl.... po zasluze potrestan :(
A na druhou stranu - "skola", ktera by jinak nebyla...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jsem si ještě vzpomněla na jedny moje přátele, kteří měli se psy blbé zkušenosti, a mýho psa sice nějak brali, ale občas zmínili "já se ho nebojím, jen mám respekt". Můj pes je kříženej ohař s rotvíkem, vzhledově budí respekt, ale je totální měkkouš a posera, k lidem vítač, to by se radši rozplynul než aby měl jít proti člověku.
No a pak jsme jednou měli na hlídání něco jako jezevčíka, kterej na některý lidi vrčel a nebyla jsem si jistá, jestli by i nekousnul. Ale byl hezkej a roztomilej.
Tak tenhle můj kamarád nás potkal, když šel s miminem v nosítku, a okamžitě (a pro mě nečekaně) si i s tím miminkem v nosítku dřepnul a jal se kamarádit s jezevčíkem, nic nedbaje na jeho vrčení, zatímco můj pes s kovovým náhubkem to pojal jako "chce se přivítat" a cpal se k němu tím náhubkem přesně ve výšce mimina v nosítku.
Dodnes se nad to vzpomínkou pobavím, jak sice měli ze psů respekt, ale vůbec z toho nevyplývalo nějaký rozumný nebo logický chování.

Jo to rozumný logický chování... Jednou slyším ze zahrady příšerně řvát oba psy. Za plotem stojí chlap a něco na ně volá a natahuje ruku až k plotu. Ukázalo se, že je to řemeslník, co se měl zastavit. Vysvětlil mi, že se je snažil uklidnit a myslel, že když si ho budou moct očichat, tak přestanou štěkat. Snažil sem se mu vysvětlit, že uklidňovat hlídající kavkazáky tímhle způsobem není uplně nejlepší, ale nevím jestli to pochopil

TyVed napsal(a):
Jo to rozumný logický chování... Jednou slyším ze zahrady příšerně řvát oba psy. Za plotem stojí chlap a něco na ně volá a natahuje ruku až k plotu. Ukázalo se, že je to řemeslník, co se měl zastavit. Vysvětlil mi, že se je snažil uklidnit a myslel, že když si ho budou moct očichat, tak přestanou štěkat. Snažil sem se mu vysvětlit, že uklidňovat hlídající kavkazáky tímhle způsobem není uplně nejlepší, ale nevím jestli to pochopil

To ještě nic není. Víte,jak já (nesledující televizi) poznala,že opět dávají Cesara Milana? Když slyším u plotu nepříčetný štěkot a vidím bábu,co na psy dělá tssss, a máchá u toho prstem opravdu to mělo uklidňující efekt A to prosím byla náhodná kolemjdoucí

janaa napsal(a):
Tak to je jasný, já tím jen chtěla říct, že to,že si někdo pořídí štěně a to bude milovat, nemusí vždycky znamenat,že se přestane bát ostatních psů. To vůbec ne

Mám kamarádku, kterou v dětství pokousal NO-cizí a psů se teda bojí příšerně, jediné co dává jsou malí pesani yorkové, čivavy a tak (na rozdíl ode mne, no každý máme něco). Moje pesany zná od štěňat a do určitého věku-velikosti v pohodě, pak už blok a je to konečná. Moji psi jí milují, je jedna z mála lidí, kteří si je můžou pohladit. Ona je i pohladí, pomazlí, ale pořád tam ten strach je. Třeba hladí mého psa, on si to užívá a ona ho hladit přestane, pes chvilku čeká, jestli ještě něco bude a pak zablafe...ne zle, on je takový velký štěndo, takže pro mě naprosto čitelně "hele, nechceš mě ještě drblindat", ale pro mojí kamarádku je to konec, taková patová situace, můj pes štěká, aby ho ještě hladila a ona už se na něj bojí sáhnout, protože pes štěká. Když jsme měli chrta...taky ho znala od štěněte, tak taky problém, můj chrt na mazlení nebyl, nicméně rodinnou přítelkyni šel ze slušnosti pozdravit, což spočívalo v tom, že k ní přišel, očuchal jí a eventuelně se nechal pohladit, tím bylo vítacímu rituálu učiněno za dost a už si jí celou dobu návštěvy nevšímal....ale kamarádka se zase naopak potřebovala "psychicky připravit" takže by jí vyhovovalo, kdyby třeba přišel až za půl hoďky. Jak jsem psala moje psy zná od štěňat, v životě jí neublížili a chovají se k ní víc než přátelsky, ale ani to nepomáhá.
Sama má doma psa bearded kolii a toho se nebojí, ale třeba když viděla, jak můj pes hryže kost a u toho si jen tak z principu vrčí a já jdu okolo a říkám mu "teda ty jsi velký zlý kluk a máš kostičku"...to vrčení se velmi zintenzivní, myslím, že ani pes baskervilský by se za to nemusel stydět, ale zároveň začne vrtět ocasem a v očích má takové ty šibalské jiskřičky a já mu řeknu "no já tvojí kost nechci a honit se s tebou nebudu" a psa pohladím a jdu.......ona na to kouká jak z jara, že kdyby její pes takhle vrčel, tak by se ho bála, prej že se nebojím na něj sáhnout, marně jí vysvětluju, že svého psa znám, a že to vrčení není agrese nebo výhružka.....

Myslím, že by jí žádné venčení psů z útulku nepomohlo, naopak i situace, kdy o nic nejde a které "normální pejskomil" v pohodě zvládne, tak pro ní by to bylo jen utvrzení, že její strach je oprávněný.

janaa napsal(a):
Tak to je jasný, já tím jen chtěla říct, že to,že si někdo pořídí štěně a to bude milovat, nemusí vždycky znamenat,že se přestane bát ostatních psů. To vůbec ne

On se někdy takový člověk bude bát i svého štěněte.
Znala jsem manželský pár. Pán se bál psů, měli však doma stříbrného pudlíka a v pohodě. Paní usoudila, že když bude mít psa od štěňátka, nebude se bát ( ten manžel ) ani pořádného psa, po kterém toužila. Pořídila štěně dobrmánka. Normální štěně, divoké, kousavé......A aby toho nebylo dost, tak paní měla děsnou legraci z toho, jak pes na pána útočí - neblbni, jen si hraje....Jenže pes vyrostl...Nakonec musel pryč, protože pán s ním mohl být v domě, jen když byla doma i manželka. Nemohl přijít první z práce, když zůstal doma musel být pes separován v jiné místnosti.