Kdy jste si pořídili prvního psa?

Prvního psa jsem si pořídil na střední škole, když už jsem mě příjem z brigád, abych si mohl vše kolem psa financovat. A měl jsem rodiče a sourozence, kteří mi byli ochotní psa venčit v době nouze. Musel jsem počítat s tím, že se psovi budu muset přizpůsobit, takže jsem se například nemohl na vejšce odstěhovat za kamarády (to bych už finančně neutáhl a pes v podnájmu byl problém), ale stěhoval jsem se až do svého. Nikdy jsem nelitoval, že jsem si psa pořídil tak brzy, i když jsem mu musel podřídit svůj volný čas, nemohl jsem po práci jít s kolegy na pivo, nemohl jsem protáhnout večírek, zůstat přes noc u slečny :-) apod., protože jsem musel jít venčit. Když si toto člověk uvědomí a dělá to rád, má zajištěné finance, péči o psa v době nemoci, služebek a nenadálých událostí, může si psa pořídit.

oba psi byli nalezenci, první utekl či byl vyhozen z vlaku toulal se kolem Labe. Byl to NO v roce 1978. Dožil se 17ti let.......
Druhý pes zděděn po smrti majitelů 2013. Kříženec NO a vlkodava. Dožil se 13let.
Teď si možná konečně pořídíme na stará kolena prvního psa vědomě ......... tedy pokud si zas nějaký sám nenajde nás...............

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Pořídila jsem si psa přesně až do podmínek, které jste popsala. Pes do bytu, byl pro mne nepřijatelný. Navíc muž náročnou práci, hodně jsme cestovali a nějak pořád nevěděli, kde skončíme. Já v bytě totálně nešťastná, takže když se naskytla příležitost, rozhodli jsme se postavit dům...a tím pádem se usadit. V 37 letech hotovo a já jsem definitivně odmávla děti - konečně šťastná a volná jak pták práce doma a měla jsem tedy možnost, pořídit svého psa. A rozhodnutí: a proč ne rovnou dva psi?!? Fotky u profilu

Prvního psa jsem si pořídila, či spíše dovedla, ve čtrnácti a půl, po skončení osmé třídy, tedy po vyjití ze základní školy. Byl mi darován, byl to nalezenec, měl cca 1 rok, neuměl nic, krmen byl točeným salámem a bůh ví čím dalším. Kříženec, NO a možná dlouhosrsté kolie, vypadal tak trochu jako kříženec s BO groenendael, ale ti v té době v republice myslím ještě nebyli. Samozřejmě, že jeho pořízení předcházel souhlas rodičů, protože na nich byla finanční stránka - nákup žrádla a náklady na veterinu a vybavení psa. Ale tehdy mi pro psa stačil obojek, náhubek a vodítko. Boudu mu udělal otec.
Další psi následovali až v mé dospělosti, až jsem měla děti.
Nejvíc času jsem měla možnost věnovat tomu prvnímu. Byla jsem na střední škole v místě bydliště, nebraly mne diskotéky, ráda jsem oželela kino, a tehdy se nechodilo vysedávat do hospod a dalších podniků jako teď. Byla jsem ráda, že můžu trávit co nejvíc času se psem. Psa jsem ale neměla doma, v bytě, naši to nechtěli, ale cca 1 km od domova, u tety v rodinném domku na dvoře. Odpadlo mi tedy pravidelné venčení ráno a večer, protože byl na dvoře, teta s ním bývala na zahradě, nebo si ho brala do kuchyně. Vařili jsme mu ale doma a já denně nosila žrádlo v kastrolu z domu. Trávila jsem s ním víc jak dvě hodiny denně - jen my dva. Omlouvala mne jen horečka, to musela za mne zaskočit sestra nebo mamka.

Jůůů, díky moc za reakce :)

Já si taky říkám, že nejvíc času jsem mohla mít na základce a střední, ale jak píšete, tam to bylo na rodičích a ti byli zásadně proti...přes rybičky a králíka jsem došla nakonec ke kočkám, ale přes psa nejel vůbec vlak...a potom tak nějak už nebyl čas...šla jsem do Brna kvůli škole, do toho brigády, nakonec práce a pořád jsem si tak nějak skládala svůj život...teď už jsem dlouho šťastná s přítelem a dvěma kočkama ...a pokukuju zase po psovi :)))

Nejdřív teda musíme doplatit auto, na tom jsme se shodli s přítelem, že bude nejlepší, když prvně snížíme pravidelné výdaje a tohle je měsíčně výdaj docela veliký. Ono zatím není zas kam tak spěchat...je mi 25 a času mám ještě asi docela dost, tak uvidím za ten rok, dva jestli se už konečně rozhoupu

Bude i záležet jak moc náročného psa na pohyb člověk chce.Jsou psi co časově moc nároční nejsou a naopak . prvního psa jsme si koupila když mne bylo 19 - čivava a vše bylo ok. Momentálně jsme přešla na placatky . Máme 3,ale jsme už pár let doma a že bych šla do práce nepředpokládám. Ale i kdyby ano tak to holky doma zvládnou, nejstarší syn má 14 let tak po škole by zvládnul vyvenčit . Momentálně jsou sami doma jen když jdu nakoupit nebo vyzvednout dceru ke škole. Ale ani jedna náročná na pohyb není, naopak to venku snad berou jako nutné zlo Koukám že skoro všechny fotky jsou z postele

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Ve čtrnácti mi ho(teda ji, fenku xkokra)věnoval bezdomovec za stovku:D, naši málem zešíleli.
Nejvíc jsme ji milovali celá rodina a všichni jsme se o ni starali.4 členové, čtyři dlouha venčení, každý jednou.Dozila se 15,5 roku.Podminky jsem coby puberťačka neřešila.Tatka dělal na tři směny,my s bráchou jsme chodili do školy.Mamka má pracovní dobu 6h.Nikdy nebyla sama příliš dlouho.Penez nikdy moc nestala.Trochu hraček, jídla a jen očkování, odčervení.Na konci života dvě operace akorát, měla rakovinu, tuším, že jedna stala okolo 6.tisic...

Druhou fenu ,velkou , pořídil chlap , ještě do podnájmu (,ale věděli jsme, že půjdeme do domku).Bylo nám 27 a on měl v tu dobu práci z domova.Penez jsme neměli příliš, ale věděli jsme, že ji můžeme dopřát to nejlepší jídlo i veterinární péči,když bude třeba a že nikdy nebude příliš dlouho sama.

O dva a půl roku později, když jsem viděla,že to zvládame krásně, navíc už jsme koupili dům, jsem si pořídila ještě pejska.V blízké vesnici se našla zmrzlá štěňátka a jedno , co přežilo , putovalo k nám.

Ideální podmínky u nás byly, když byl muž doma, ale i když se situace změnila, vždy jsme si to nějak zařídili a snažili jsme se přizpůsobit.Obcas hlidali naši nebo kamarádka.Za mě jsou ideální podmínky hlavně to, aby psi nebyli příliš dlouho sami (tj.u mě tak 5,6 hodin)a aby měl člověk na kvalitní jídlo a veterináře.Dlouhe každodenní procházky jsou samozřejmostí.

Ony ty podmínky můžou být ideální, ale život je může změnit.Podle mě, když je to pro vás člen rodiny, vždy si to nějak zaridite a pejska obstarate.Ono jde hlavně o to, že člověk musí chtít a občas se musí i kousnout.Chodila jsem např. dlouhé kilometry ve sněhu ještě den před porodem a po návratu z porodnice znova.Dulezite jsou jistě i ty finance, ale třeba taková čivava vás určitě ,,nesežere,,.Pokud budete mít štěstí,budete u veta platit jen odčervení a očkování.Ale vždy je dobré rezervu mít.Pokud financí není nazbyt, určitě bude lepší menší plemeno.

Pokud nejste na mizině,pejska vám může někdo pohlídat ,když bude třeba a pokud jste celkové ochotna se mu venovat,šla bych do toho;)

Prvního vlastního psa ve čtyřech letech štěně křížence hrubosrstého jezevčíka, protože táta měl asi ročního NO. A já pořád škemrala, že chci svého malého, protože NO byl tenkrát na mě velký. A za pár let jsem chodila ven s obouma. Ale nikdy nezapomenu na bezstarostné lítání po venku s mým skoro jezevčíkem, tenkrát směl i se mnou na zahradu do školky. A první pes s odstěhováním od rodičů byla fena ruskoevropská lajka. A pak už se smečka jen rozrůstá. Holt když se najdou dva stejně postižený....

Prvního vlastního psa jsem dostala ve 13. Musela jsem se starat ,jinak mamka hrozila,že ho dá pryč.No dožil se skoro 15 a dočkal se i dvou dětí své paničky.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

já jsem si vlastně psa nepořídila nikdy.

první pes byl oficiálně ségry.

druhý pes byl dcerou prvního psa a tak nějak jsem byla zvolena jako cvičící osoba, co na to má čas.

Nora... ta mi byla přiřazena osudem, s tím se nediskutuje.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
já jsem si vlastně psa nepořídila nikdy.

první pes byl oficiálně ségry.

druhý pes byl dcerou prvního psa a tak nějak jsem byla zvolena jako cvičící osoba, co na to má čas.

Nora... ta mi byla přiřazena osudem, s tím se nediskutuje.

jak jste přišla k noře bodlinko?

GAELLE napsal(a):
jak jste přišla k noře bodlinko?

To je děsně dlouhá historie....

v roce 2016 jsem měla telefon z jedný firmy, že mají problém, totiž štěně. Nejdřív jsem nechápala, v čem je teda ten problém, v tom areálu už hlídali dva, tak co nenaočkovat třetího, jenže to bylo tak, že ti dva - pes a fena - jaksi způsob řešení hárání se projevil výrazně méně neprůstřelný než si majitel myslel no a všimli si toho až když ráno přišli a fena měla u sebe štěně. Tak že mám přijet štěte je zbavit.

Odjížděla jsem s dvanácti štěňaty. A nějak se mi do toto utrácení nechtělo, tak jsem se dopustila psychického vydírání světa, do týdne jsem je měla zamluvený se zaplacenou zálohou a 11 se podařilo odchovat.

A byla to skvělá štěňata a jsou z nich skvělí psi. To jsem měla ještě Niky a ta chudák stříhala metr, kdy už ten hnus vodpornej někam vypadne.

No a pak se dlouho nedělo nic zajímavého a pak Niky odešla a já jsem byla bez psa a myslela jsem si, že holt budu bez psa. Že jedinej pes, kterýho bych si možná pořídila, by bylo něco takového jako "štěňata", ale ne plánovaně, prostě že kdyby Niky nebyla dlouholetý odmítač psů, tak bych si asi jedno nechala.

No a takhle uběhlo pár měsíců a pak volá zase z firmy, té samé, že má problém...

štěňata, ale tentokrát asi zmrzlá.

moc se mi teda nechtělo tam jet, ale pak jsem se rozhodla čistě že se půjdu podívat, jestli by tam náhodou pro mě nebyla nějaká holčička

no jo, asi mínus dvacet a hromada zmrzlejch štěňat, některá už mražená, sebrala jsem ta co ještě jevila trochu známky života, čtyři šly během dvou tří dnů, zůstal pejsek a fenka

no takže holčička tam pro mě byla

Celý to má ještě takový podpříběhy, jakože v mezičase tam byly ještě jedny štěňata, který taky zmrzly a čtyři nezmrzlé odchovala bývalá zaměstnankyně, která si žádné nenechala a pak se jí to taky rozleželo a ta má teď toho pejska

A majitel teda po mém odjezdu dal fenu do tepla a tam ona porodila další dvě, který teda odchoval on sám (asi se v něm cosik hnulo, já jsem teda byla hodně sprostá) a ti, obě feny, bydlí nedaleko mého bývalého bydliště

takže Nora má opravdu hodně sourozenců všude možně. ta firma už tam není a jak dopadli rodiče, nevím. Pes je údajně někde u Písku a fenu si nechal. Snad.

Ve 14 jsem těžce truchlila pro ztrátu milovaného kocourka a do tohoto stvu mi tehdejší mámin přítel přinesl krabici se štěnětem. Netuším, jak moc byl s mamkou domluvený, doma jsme nikdy předtím psa neměli, bydleli jsme v paneláku, neměli jsme žádnou výbavu, zkušenosti... no od začátku jsem poslouchla jen "je to tvůj pes, tak se starej", no tak jsem se starala, jak jsem jen uměla. Finančně se samozřejmě prvních pár let starala mamka, ale šlo jen o krmení (Darling a spol.) a očkování, pes byl megaodolný voříšek, který kromě vyříznutí bradavičky a zánětu ucha neměl žádný zdravotní problém dlouhých 16 let. Až právě ke konci života (poslední měsíce) měl nádory na konečníku a asi i v tlustém střevě, byl hluchý a inkontinentní. Dvakrát se se mnou stěhoval a zažil obě mé děti, byť jsem ho nenaučila nic víc než sedni a lehni, na vodítku tahal a bez vodítka zdrhal, tak to byl perfektní pejsek.

No a asi před 2-3 lety začala dcera zkoušet, že by chtěla pejska, já jsem nebyla proti, ale manžel je nepejskař (srdcem kočkař) a nechtěl. Tak to dcera zkoušela a zkoušela, já jsem občas nadhodila argumenty proč jo/proč ne, ale netlačila jsem na pilu. No a na konci léta 2019 najednou manžel zavelel, že jestli teda chceme psa, tak teď , tak si sám našel štěně a za hodinu bylo doma. Totálně hurá akce, doma nic připraveno. No a zvládli jsme to, příšerku máme už přes půl roku a omotala si nás všechny kolem tlapky, dokonce i manžela

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Bodlinka :-) :-) konečně máme příběh kompletní, už i to odstěhování dostalo důvod :-)

Prvního vlastního psa jsem si pořídila v 11ti letech - tam to bylo z části tak, jak píšete, že mi ho pořídili rodiče - ale s tím, že jsem si ho zaplatila z našetřených peněz a pes byl opravdu můj, veškerá péče na mě. Byl kupovaný jako zlatý retrívr bez PP, ale byl to spíš jeho mix a měl v sobě více než z retrívra asi z hovawarta. Tehdy jsem opravdu neřešila nějaké podmínky nebo tak, byl to můj sen, bydleli jsem v baráku se zahradou, pes byl venku. Z kapesného jsem si platila i nějaké potřeby pro psa - obojky, vodítka, kartáče, hračky, pamlsky. Jinak granule a veterinu platili rodiče, cca v 15ti jsem začala přispívat i na to krmení, protože jsem pro psa chtěla něco lepšího... Když jsem začala vydělávat, tak jsem veškeré výdaje platila já. Pak jsem se i se psem odstěhovala do baráku k příteli.

A v tu chvíli mi začal v hlavě vrtat další pes - ale úplně upřímně - na psa s PP jsem v tu dobu neměla. Na první pohled jsem se zamilovala do fotky štěňátka křížence AST (z nechtěného nakrytí) na sociálních sítích a už to jelo. V tu dobu jsem z mého pohledu měla dobré podmínky - pracovala jsem od 7 do 13 hodin denně, víkendy volné, a navíc mi šéf slíbil, že si štěně budu moct brát s sebou do kanceláře. Druhého psa jsem v tu dobu vozila k rodičům, když jsem jela do práce - protože tam byla celý den doma babička, na kterou byl pes zvyklý. Šéf nakonec štěně zavrhl i přesto, že mi to slíbil. Ale i tak jsem měla na štěně dost času a práci jsem měla "za rohem", takže jsem ho ze začátku jezdila i venčit.

No a jelikož život vždycky není tak , jak si ho naplánujeme, tak ani u mně to tak tehdy nebylo - s přítelem jsme se rozešli a já se vracela zpátky k rodičům - s dvouma psema. S tím, že ten mladší byl zvyklý být doma. Z čehož rodiče nadšení nebyli, nechtěli doma velkého psa. Ale nějak jsme to zvládli. Potom starší pes odešel, já bydlela ještě nějakou dobu u rodičů. Změnila jsem práci a dělala na tři směny (8 hodin). I tak mi podmínky pořád přišly dobré - snad jen na to, že jsme se psem byli "omezeni" na jednu místnost, ale tam jsme chodili stejně vesměs jen spát, takže to nevadilo .

No potom jsme s novým přítelem začali hledat vlastní bydlení - barák se zahradou a v tu chvíli už jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom si pořídili vysněné plemeno - SBT. Když jsme měli "jistý" barák, ale ještě jsme v něm nebydleli a pár měsíců to vyřizování ještě trvalo, tak už jsme začali štěndo hledat. Našli jsme, čekali jsme na potvrzení březosti, následně na to, jaká pohlaví a barvy se narodí. No koncem září jsme měli fenu závazně rezervovanou, zároveň jsme se v tu dobu stěhovali do nového. Za dva měsíce jsme se tam nějak zabydleli my i pes a pak přišla fenka. S tím, že teda já jsem pořád dělala na tři směny 8 hodin (do práce to mám 10 minut cesty) a přítel 12ctky krátký dlouhý týden - vychází to tak, že psi jsou sami doma max 8,5 hodiny a to jen výjimečně párkrát do měsíce. Chvilku po pořízení štěněte jsem onemocněla, musela jsem na operaci a byla nucená jít na nemocenskou - na které jsem byla téměř až do 1 roku věku feny, takže jsem byla téměř rok se psema skoro nonstop....

Jinak co se týče nějakých naspořených velkých částek na nepředvídatelné výdaje, úrazy, operace atd. - nemám.... Kdyby to nastalo, budu to řešit půjčením - prvně od rodiny, potom klidně i jinak....

A když bych ještě měla říct, kdy jsem měla na psa nejvíc času, kdy mi to přišlo jako úplně ideální podmínky na pořízení psa - musím říct, že to asi bylo v těch "dětských" letech. Protože v tu dobu nemáte žádné starosti, žádné zařizování, ze školy jsem unavená nechodila (ať už to byla základka nebo střední), měla jsem spousty volného času, prázdniny, víkendy.... No ale tady se musí počítat s podporou rodičů, kdyby něco. A pak taky každý to má jinak, já byla ten typ, který se doma vůbec neučil a lítal po venku se psem... No a pak to taky bylo to období, kdy jsem byla na nemocenské a se psy nonstop, jenže tam sice máte na psy spousta času, ale zase máte menší finance. A co mě štvalo - nemohla jsem na závody.

A v současné době - určitě se najdou lidi, kteří mají lepší podmínky na psy než mám já, nicméně si myslím, že ty podmínky mám dobré . I když občas padám na hubu, to hlavně kvůli tomu, že jsem v práci 8 hodin na nohou a když přijdu domů tak jedeme na novo.... Ale baví mě to, žiju tím a neměnila bych to .

A když už fotky, tak si zavzpomínám - naše štěňátka .

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Tak my meli psy tak nějak porad :-) v úplném dětství Fox teriér (mix) , který zemřel když mi bylo 10 let. Pak ve 14 jsme si pořídili boxera. Ktery zemřel v mych 27 ti letech.
To byli psi, kteří byli tak viceméně cele rodiny. Žili v bytovce
2 roky, než zemřel boxer jsme s manželem začali dělat barák, pak jsme měli deti. Prace bylo nad hlavu kolem domu, malých deti.

Takže další pes (mops) přišel az cca za 6 let, když bylo dětem 5 let . A loni jsme si pořídili ještě jednoho mopsika.

Kdryz to shrnu, nějak speciálně jsem ty nejvhodnější podmínky neřesila nikdy. Mam kolem sebe rodinu, vím, že o pejska by se Vždycky někdo postaral, jsme "normální" rodina 😊 tj deti od 8-13 ve škole, já do 15 ti v práci. Ted Máme barák, ale pejska bych si pořídila i do bytu. Peníze Máme nějaké našetřené. Tot asi taky vše.

Moc hloubave premyslet nad vším co se kdy muže stát a hledat nej podmínky .nepořídim si psa nikdy , natož deti 😊

Prvního psa jsem si pořídila loni, po smrti psa od přítele. Bylo mi doma smutno, muž jezdí často pryč, tak slovo dalo slovo a dovezli jsme si štěně. Dřív jsem na psa neměla podmínky, předchozí přítel psa nechtěl, malý byt, casove náročná práce, ještě předtím u rodičů, ti taky psa nechtěli.
Paradoxně, teď mého psa milují, kupujou mu pribinaky, maso, jezdí na návštěvy "za miláčkem", hlídají ho, no hotovi babka s dedkem 😁

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Prvního psa jsem si pořídila loni, po smrti psa od přítele. Bylo mi doma smutno, muž jezdí často pryč, tak slovo dalo slovo a dovezli jsme si štěně. Dřív jsem na psa neměla podmínky, předchozí přítel psa nechtěl, malý byt, casove náročná práce, ještě předtím u rodičů, ti taky psa nechtěli.
Paradoxně, teď mého psa milují, kupujou mu pribinaky, maso, jezdí na návštěvy "za miláčkem", hlídají ho, no hotovi babka s dedkem 😁

Asi by už rodiče přivítali vnoučátko .

Chválim tému, poctivo som prečítala každý jeden príbeh a ochkala a achkala od dojatia

U mňa. Ked som mala 5, rodičia mi doniesli jorkšra od susedov. Potom otec doniesol od kolegyne z firmy ,,len prečkať zimu,, anglického kokra Fredericka. To bol pán pes a moj prvý ozajstný parťák,chodil so mnou fakt všade. Dožil sa bohužiaľ len 6 rokov, nečakane zomrel, tak mi naši na 16. narodeniny kúpili šteniatko retrievera Sawu. Už som tu o jej extrémne plachej povahe písala, takže aj napriek našej všemožnej snahe mala radšej svoj klud doma a na záhrade než túlanie sa po vonku, chodenie na kávičky, medzi ľudí...vždy som bola tak trochu bohémka a vetroplach, čo razí teoriu všade dobre,tak načo byť doma Na 27. narodeniny som si doniesla domov Nefret a odvtedy som sa nezastavila. Prevrátila môj život naruby, zrazu nebol čas na túlačky, bolo ju treba vychovávať, cvičiť, venčiť a kryť sa,lebo hrýzla ako piraňa-fakt! Ako rástla, s nadšením som zistila,že je rovnaký vetroplach ako ja,tak sa teraz nonstop túlame spolu. O milion percent mám vďaka nej lepší vzťah s otcom a trávime veľa času na poli pri výcviku či na polovačkách...ona vlastne spojila celú rodinu, aj ked je ,,nemožná,otravná,vtieravá,drzá a občas aj bitkárka,,

Našetrené peniaze pre prípad väčších výdavkov mám,ale ako každý milujúci psíčkar súkam zdravasy,nech nie sú potrebné a je nám hej x rokov Len ono aj rontgeny,vyšetrenie srdca, očí, krvné testy...všetko niečo stojí. Kvalitná strava a klbovka sú samozrejmosť. U nás stále vybuchujú pelechy a záhadne sa ničia hračky,takže nejaké výdavky idú aj do tohto. Plus výcvikár, no nie je toho málo,ale ona za to stojí a nelutujem ani euro.

A čo sa týka času, tak pracujem 8 hodín, viac ani minútu,lebo chcem byť čo najskôr s ňou. Už troška diagnoza,však? Nefret býva raz za dva týždne sama doma na 6 hodín,inak je stále doma môj otec a som kludná, že je v tých najlepších rukách.

domi.t napsal(a):
Chválim tému, poctivo som prečítala každý jeden príbeh a ochkala a achkala od dojatia

U mňa. Ked som mala 5, rodičia mi doniesli jorkšra od susedov. Potom otec doniesol od kolegyne z firmy ,,len prečkať zimu,, anglického kokra Fredericka. To bol pán pes a moj prvý ozajstný parťák,chodil so mnou fakt všade. Dožil sa bohužiaľ len 6 rokov, nečakane zomrel, tak mi naši na 16. narodeniny kúpili šteniatko retrievera Sawu. Už som tu o jej extrémne plachej povahe písala, takže aj napriek našej všemožnej snahe mala radšej svoj klud doma a na záhrade než túlanie sa po vonku, chodenie na kávičky, medzi ľudí...vždy som bola tak trochu bohémka a vetroplach, čo razí teoriu všade dobre,tak načo byť doma Na 27. narodeniny som si doniesla domov Nefret a odvtedy som sa nezastavila. Prevrátila môj život naruby, zrazu nebol čas na túlačky, bolo ju treba vychovávať, cvičiť, venčiť a kryť sa,lebo hrýzla ako piraňa-fakt! Ako rástla, s nadšením som zistila,že je rovnaký vetroplach ako ja,tak sa teraz nonstop túlame spolu. O milion percent mám vďaka nej lepší vzťah s otcom a trávime veľa času na poli pri výcviku či na polovačkách...ona vlastne spojila celú rodinu, aj ked je ,,nemožná,otravná,vtieravá,drzá a občas aj bitkárka,,

Našetrené peniaze pre prípad väčších výdavkov mám,ale ako každý milujúci psíčkar súkam zdravasy,nech nie sú potrebné a je nám hej x rokov Len ono aj rontgeny,vyšetrenie srdca, očí, krvné testy...všetko niečo stojí. Kvalitná strava a klbovka sú samozrejmosť. U nás stále vybuchujú pelechy a záhadne sa ničia hračky,takže nejaké výdavky idú aj do tohto. Plus výcvikár, no nie je toho málo,ale ona za to stojí a nelutujem ani euro.

A čo sa týka času, tak pracujem 8 hodín, viac ani minútu,lebo chcem byť čo najskôr s ňou. Už troška diagnoza,však? Nefret býva raz za dva týždne sama doma na 6 hodín,inak je stále doma môj otec a som kludná, že je v tých najlepších rukách.

Krásné 💖
Je vidět, že psi jsou Vaším životem ☺

Vždycky nad Vasimi prispevky zase achát já, že i přes své mladí jste strasne zodpovědný člověk a víte přesně co v životě chcete 👏
A říkám, si kéž by jsem jednou tak i vychovala své deti ❤
Protoze kolem mě je to jeden mladý, namachrovany trouba vedle druhého 😕 temer každý druhý v exekuci 👎

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Asi by už rodiče přivítali vnoučátko .

Ode mě se nedockaji a bratr má na cestě 😊

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Bodlinka :-) :-) konečně máme příběh kompletní, už i to odstěhování dostalo důvod :-)

To není kompletní, ještě tam chybí ten tetanus a podobné excesy.
Kdyby mně někdo dal kupu mražených štěňat a já kolem toho lítala ve dne v noci a pak ta štěňata stejně umřela, tak skončím na psychině. Nebo možná v base za vraždu.
Bodlinku pozlatit a toho vola majitele zastřelit. Jeden lhostejný člověk, vlastně ani nemusí být zlý, a co bolesti dokáže způsobit.

Prvniho psa jsem dostala od rodicu ve dvanacti, byl to westik, naprosto neuveritelne chytry a trpelivy, rodinny pes, jezdil a chodil s nami vsude. Kdyz jsem se od nasich po dvacitce stehovala, musel ale zustat doma, mel potize se srdcem a ja praci u koni, vlastniho kone a VS, musel by vsude se mnou a to by zdravotne nedaval. Mesic po odstehovani jsem privezla z utulku rocniho krizence BOM. Tim, ze jsem travila cca 12 hodin denne venku na statcich a prejezdech mezi nimi a studovala dalkove (stejne se mnou chodil i do skoly), nebyl problem s nedostatkem pohybu i pres bydleni ve 2+kk s kockou, kamaradkou, a dalsim psem podobne velikosti, takze kluci meli doma vicemene striktne veleno misto, jinak by se nedalo. Financne to nikdy nebylo uplne ruzovy, ale kdybych mela cekat na barak, praci z domova a financni jistoty, nemam zvire nikdy zadny. :-) Co se tyce pritelu, ani byvaly ani stavajici nejsou pejskari. Nemohla bych pochopitelne byt s nekym, kdo zvirata nema rad, ale stran pece a penez to vzdycky bylo 100% na mne a nikdy jsem s tim ani jinak nepocitala. Zvladli jsme s hafanem asi osmero stehovani po vsech castech Prahy, praci v zahranici, vsechno co si zivot vymyslel, no a ted v listopadu jsem o nej necekane prisla, ze dne na den...
Dalsi pes se mi honi v hlave velmi intenzivne, mam ted ale hodne narocnou praci, celkem zkomplikovany osobni zivot a porad taky dve kocky a konoucha, ktery nemladne, takze naklady na nej dost rostou. A pes by samozrejme idealne mel byt velky a ovcakovity. Jinak ale vim, ze je to stran podminek hodne o tom, jestli se chce nebo ne. Za tech deset let s ovcounem se mi menilo uplne vsechno co mohlo, a to vickrat, a vzdycky jsem to zvladla zaridit tak, aby to slo. Tak uvidime zjara. :-)

Mockrat Vám ďakujem za krásnu reakciu,ani neviete,ako ste ma potešili💓 Ja stále tvrdím,že dobrí ľudia ešte nevymreli a tu na ifaune je ich kopa😉

Nefret mala včera prvé narodeniny,tak pripájam fotku z venčenia s jej "frajerom"-12 ročným vyzliakom Lucassom😉

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

domi.t napsal(a):
Mockrat Vám ďakujem za krásnu reakciu,ani neviete,ako ste ma potešili💓 Ja stále tvrdím,že dobrí ľudia ešte nevymreli a tu na ifaune je ich kopa😉

Nefret mala včera prvé narodeniny,tak pripájam fotku z venčenia s jej "frajerom"-12 ročným vyzliakom Lucassom😉

všechno nejlepší Nefret

GAELLE napsal(a):
všechno nejlepší Nefret

Nefret ďakuje a posiela pac a pusu

domi.t napsal(a):
Nefret ďakuje a posiela pac a pusu

Ha, tak to má Nefret narozky jen den před náma (Woričkem)....a 11 let od nás Všechno nejlepší a hodně šťastných společných let

No já si teď užívám mého prvního psa v životě a musím říci že je úžasný. Jak jsem k němu přišla? Klasicicky - dcera moc chtěla pejska tak jsme jí ho pořídili. Chtěla akčňáka, já chtěla gaučáčka protože jsem tušila že pes skončí se mnou, a protože se za celý den naběhám dost, chtěla jsem pejska kterému bude stačit mini procházka kolem bloku... ale byla jsem přehlasována rodinou, tak máme křížence BOC. Jeho životní poslání je neposedět na zadku a pást všechno co je na dvoře. Je k neutahání, občas odpočívá po 2-3 hodinách za koněm v lese, nebo po pasení když zajedeme k ovečkám. Je pořád v dobré náladě, pořád se culí a je úžasné jak je pořád ze všeho nadšený a pořád má dobrou náladu...

GAELLE napsal(a):
oba psi byli nalezenci, první utekl či byl vyhozen z vlaku toulal se kolem Labe. Byl to NO v roce 1978. Dožil se 17ti let.......
Druhý pes zděděn po smrti majitelů 2013. Kříženec NO a vlkodava. Dožil se 13let.
Teď si možná konečně pořídíme na stará kolena prvního psa vědomě ......... tedy pokud si zas nějaký sám nenajde nás...............

"Teď si možná konečně pořídíme na stará kolena prvního psa vědomě..."

Fakt, Pavli? Ledy se pohnuly? Moc bych Ti to přála!

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To je děsně dlouhá historie....

v roce 2016 jsem měla telefon z jedný firmy, že mají problém, totiž štěně. Nejdřív jsem nechápala, v čem je teda ten problém, v tom areálu už hlídali dva, tak co nenaočkovat třetího, jenže to bylo tak, že ti dva - pes a fena - jaksi způsob řešení hárání se projevil výrazně méně neprůstřelný než si majitel myslel no a všimli si toho až když ráno přišli a fena měla u sebe štěně. Tak že mám přijet štěte je zbavit.

Odjížděla jsem s dvanácti štěňaty. A nějak se mi do toto utrácení nechtělo, tak jsem se dopustila psychického vydírání světa, do týdne jsem je měla zamluvený se zaplacenou zálohou a 11 se podařilo odchovat.

A byla to skvělá štěňata a jsou z nich skvělí psi. To jsem měla ještě Niky a ta chudák stříhala metr, kdy už ten hnus vodpornej někam vypadne.

No a pak se dlouho nedělo nic zajímavého a pak Niky odešla a já jsem byla bez psa a myslela jsem si, že holt budu bez psa. Že jedinej pes, kterýho bych si možná pořídila, by bylo něco takového jako "štěňata", ale ne plánovaně, prostě že kdyby Niky nebyla dlouholetý odmítač psů, tak bych si asi jedno nechala.

No a takhle uběhlo pár měsíců a pak volá zase z firmy, té samé, že má problém...

štěňata, ale tentokrát asi zmrzlá.

moc se mi teda nechtělo tam jet, ale pak jsem se rozhodla čistě že se půjdu podívat, jestli by tam náhodou pro mě nebyla nějaká holčička

no jo, asi mínus dvacet a hromada zmrzlejch štěňat, některá už mražená, sebrala jsem ta co ještě jevila trochu známky života, čtyři šly během dvou tří dnů, zůstal pejsek a fenka

no takže holčička tam pro mě byla

Celý to má ještě takový podpříběhy, jakože v mezičase tam byly ještě jedny štěňata, který taky zmrzly a čtyři nezmrzlé odchovala bývalá zaměstnankyně, která si žádné nenechala a pak se jí to taky rozleželo a ta má teď toho pejska

A majitel teda po mém odjezdu dal fenu do tepla a tam ona porodila další dvě, který teda odchoval on sám (asi se v něm cosik hnulo, já jsem teda byla hodně sprostá) a ti, obě feny, bydlí nedaleko mého bývalého bydliště

takže Nora má opravdu hodně sourozenců všude možně. ta firma už tam není a jak dopadli rodiče, nevím. Pes je údajně někde u Písku a fenu si nechal. Snad.

Toto je fakt Osud a jak píšete, tomu se nevzdoruje ani neodmlouvá!

domi.t napsal(a):
Chválim tému, poctivo som prečítala každý jeden príbeh a ochkala a achkala od dojatia

U mňa. Ked som mala 5, rodičia mi doniesli jorkšra od susedov. Potom otec doniesol od kolegyne z firmy ,,len prečkať zimu,, anglického kokra Fredericka. To bol pán pes a moj prvý ozajstný parťák,chodil so mnou fakt všade. Dožil sa bohužiaľ len 6 rokov, nečakane zomrel, tak mi naši na 16. narodeniny kúpili šteniatko retrievera Sawu. Už som tu o jej extrémne plachej povahe písala, takže aj napriek našej všemožnej snahe mala radšej svoj klud doma a na záhrade než túlanie sa po vonku, chodenie na kávičky, medzi ľudí...vždy som bola tak trochu bohémka a vetroplach, čo razí teoriu všade dobre,tak načo byť doma Na 27. narodeniny som si doniesla domov Nefret a odvtedy som sa nezastavila. Prevrátila môj život naruby, zrazu nebol čas na túlačky, bolo ju treba vychovávať, cvičiť, venčiť a kryť sa,lebo hrýzla ako piraňa-fakt! Ako rástla, s nadšením som zistila,že je rovnaký vetroplach ako ja,tak sa teraz nonstop túlame spolu. O milion percent mám vďaka nej lepší vzťah s otcom a trávime veľa času na poli pri výcviku či na polovačkách...ona vlastne spojila celú rodinu, aj ked je ,,nemožná,otravná,vtieravá,drzá a občas aj bitkárka,,

Našetrené peniaze pre prípad väčších výdavkov mám,ale ako každý milujúci psíčkar súkam zdravasy,nech nie sú potrebné a je nám hej x rokov Len ono aj rontgeny,vyšetrenie srdca, očí, krvné testy...všetko niečo stojí. Kvalitná strava a klbovka sú samozrejmosť. U nás stále vybuchujú pelechy a záhadne sa ničia hračky,takže nejaké výdavky idú aj do tohto. Plus výcvikár, no nie je toho málo,ale ona za to stojí a nelutujem ani euro.

A čo sa týka času, tak pracujem 8 hodín, viac ani minútu,lebo chcem byť čo najskôr s ňou. Už troška diagnoza,však? Nefret býva raz za dva týždne sama doma na 6 hodín,inak je stále doma môj otec a som kludná, že je v tých najlepších rukách.

"Bello", Nefret je nádherná (mmch. miluji velké psy, ač my máme vestaje střední velikosti) a to pouto mezi Vámi je velmi silné a krásné. Já takovéto pouto cítím mezi mnou a mým nejstarším kocourem. Celou svojí duší miluji i dva zbývající (kočka a kocour), ale On :-) je ten vyvolený! Ale nenadržuji mu, to zase ne, já to prostě cítím někde uvnitř sebe samé a myslím, že to tak cítí on. Když mi málem umřel na ten strašlivý kočičí mor, a já jej vlastně denně trápila pícháním mnoha injekcí, násilným krmením, kapáním mnohahodinových infúzí a on se po 14 nekonečných dnech začal konečně lepšit, přišel v noci za mnou, vyskočil mi na prsa, hleděl mi do očí a předl. A já se rozplakala... Nad dojemností té chvíle, kdy mi přišel poděkovat za záchranu života.

Dneska u nás zima jak na Sibiři, tak jsem se pohroužila do fotek 💖 Pro me velmi dojemné vzpomínky , tak se s vámi podělim

1995 - ja s boxerkou Rinuskou
2010 - syn s NO/kolie Nerikem
2014 - béžovy mopsik Toníček - první den u nás
2018 - Černá mopsinka Rozička

A pár ještě starších 😊 deda a mamka -. Rok 1960, a 1970

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

RozaTonda-mopsi napsal(a):
Dneska u nás zima jak na Sibiři, tak jsem se pohroužila do fotek 💖 Pro me velmi dojemné vzpomínky , tak se s vámi podělim

1995 - ja s boxerkou Rinuskou
2010 - syn s NO/kolie Nerikem
2014 - béžovy mopsik Toníček - první den u nás
2018 - Černá mopsinka Rozička

A pár ještě starších 😊 deda a mamka -. Rok 1960, a 1970

krása. nejvíc se mi líbí "ovčák" i jeho jméno.

GAELLE napsal(a):
krása. nejvíc se mi líbí "ovčák" i jeho jméno.

Tak to bude mit manžel radost 😊 to byl jeho pes o jeho nápad jména 👍

GAELLE napsal(a):
krása. nejvíc se mi líbí "ovčák" i jeho jméno.

A mě se nejvíc líbí boxerka, ty já mám ráda 😇

marcelaamax napsal(a):
A mě se nejvíc líbí boxerka, ty já mám ráda 😇

Mě taky, az mi bylo odpoledne smutno, že už tu není a že příští pes bude boxerka 😃

fikovnice napsal(a):
"Bello", Nefret je nádherná (mmch. miluji velké psy, ač my máme vestaje střední velikosti) a to pouto mezi Vámi je velmi silné a krásné. Já takovéto pouto cítím mezi mnou a mým nejstarším kocourem. Celou svojí duší miluji i dva zbývající (kočka a kocour), ale On :-) je ten vyvolený! Ale nenadržuji mu, to zase ne, já to prostě cítím někde uvnitř sebe samé a myslím, že to tak cítí on. Když mi málem umřel na ten strašlivý kočičí mor, a já jej vlastně denně trápila pícháním mnoha injekcí, násilným krmením, kapáním mnohahodinových infúzí a on se po 14 nekonečných dnech začal konečně lepšit, přišel v noci za mnou, vyskočil mi na prsa, hleděl mi do očí a předl. A já se rozplakala... Nad dojemností té chvíle, kdy mi přišel poděkovat za záchranu života.

Choroby veľmi posilnia puto medzi človekom a psom,niečo o tom viem.


Držím palce,nech ste parťáci či najdlhšie😉

Na základce jsem pořád domu tahala nějaké toulavé psy, chvilku pobyli a zase šli po svým (snad jsem se trefila do i/y) pak jednoho jsem měla i déle, jenže na den jsem ho musela dát na společnou zahradu a soused mi ho pustil.....bylo po Lordovi. už jsem ho nenašla.....na střední dlouho nic a pak po škole v prvním zaměstnání, blízko útulku, jsem si přes den vzala štěňátko pod mikinu-strašně tam naříkalo, no vzala jsem si ho i na noc domu(aby tam nebyl sám) a když druhý den přišla rodinka s dětmi na kukec, už jsem ho nedala- ty děti mi byly podezřelé... (kříženec jezevčíka vysoko v krvi) Alík byl můj....v sedmi přišel o život, zkousal mi ho kříženec NO a pastevce. Tak jsem si řekla, že už to nikdy zažít nechci a pořídila Erdelteriera, ta úžasná dáma Elisa s náma byla přes 14 let- asi osudový pes , teď máme A. bulteriera Ronju, budou jí 4 roky, myslela jsem, že mám psí maturitu od nebožky, no v základu je bulík taky pes, jako každý jiný, ale todle je materiál .....myslím, že to ale spíš bude mým věkem, náhrada za dospělé děti?
Takže jsem si prvního mého psa pořídila vlastně neplánovaně, jen aby ho neměla ta rodinka s dětmi.....

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Na základce jsem pořád domu tahala nějaké toulavé psy, chvilku pobyli a zase šli po svým (snad jsem se trefila do i/y) pak jednoho jsem měla i déle, jenže na den jsem ho musela dát na společnou zahradu a soused mi ho pustil.....bylo po Lordovi. už jsem ho nenašla.....na střední dlouho nic a pak po škole v prvním zaměstnání, blízko útulku, jsem si přes den vzala štěňátko pod mikinu-strašně tam naříkalo, no vzala jsem si ho i na noc domu(aby tam nebyl sám) a když druhý den přišla rodinka s dětmi na kukec, už jsem ho nedala- ty děti mi byly podezřelé... (kříženec jezevčíka vysoko v krvi) Alík byl můj....v sedmi přišel o život, zkousal mi ho kříženec NO a pastevce. Tak jsem si řekla, že už to nikdy zažít nechci a pořídila Erdelteriera, ta úžasná dáma Elisa s náma byla přes 14 let- asi osudový pes , teď máme A. bulteriera Ronju, budou jí 4 roky, myslela jsem, že mám psí maturitu od nebožky, no v základu je bulík taky pes, jako každý jiný, ale todle je materiál .....myslím, že to ale spíš bude mým věkem, náhrada za dospělé děti?
Takže jsem si prvního mého psa pořídila vlastně neplánovaně, jen aby ho neměla ta rodinka s dětmi.....

Krásný a též dojemný ❤
Myslím, že když má clovek psy v srdci, má az na nějaké životní etapy psa kolem sebe pořád...

Kaifra1120 napsala velmi hezky :

"Ony ty podmínky můžou být ideální, ale život je může změnit.Podle mě, když je to pro vás člen rodiny, vždy si to nějak zaridite a pejska obstarate.Ono jde hlavně o to, že člověk musí chtít a občas se musí i kousnout."


Přesně tak, ja třeba i myslela že podmínky už máme. 27, Mela jsem kde bydlet, peníze tez... chtěli jsme miminko
Tak jsme porad pejska ještě odkladali - naštěstí. 😊
Já otěhotněla a dvojčata ! Při me váze 52 kg a 156 cm - Od začátku rizikove, vlastně jsem se Celých 8 mesicu válela v posteli, zvracela a od 5 měsíce jsem byla ráda, že dojdu k doktorovi na kontrolu 😨 ke konci jsem myslela, že s břichem neudělám ani krok 😂
No a pak s téma dvouma prdelkama jsem mela na par let taky co dělat.

domi.t napsal(a):
Choroby veľmi posilnia puto medzi človekom a psom,niečo o tom viem.


Držím palce,nech ste parťáci či najdlhšie😉

Moc děkuji!
Víte, i moje zdraví je nedobré a ti moji čtvernožci jsou takoví moji léčitelé.

RozaTonda-mopsi napsal(a):
Kaifra1120 napsala velmi hezky :

"Ony ty podmínky můžou být ideální, ale život je může změnit.Podle mě, když je to pro vás člen rodiny, vždy si to nějak zaridite a pejska obstarate.Ono jde hlavně o to, že člověk musí chtít a občas se musí i kousnout."


Přesně tak, ja třeba i myslela že podmínky už máme. 27, Mela jsem kde bydlet, peníze tez... chtěli jsme miminko
Tak jsme porad pejska ještě odkladali - naštěstí. 😊
Já otěhotněla a dvojčata ! Při me váze 52 kg a 156 cm - Od začátku rizikove, vlastně jsem se Celých 8 mesicu válela v posteli, zvracela a od 5 měsíce jsem byla ráda, že dojdu k doktorovi na kontrolu 😨 ke konci jsem myslela, že s břichem neudělám ani krok 😂
No a pak s téma dvouma prdelkama jsem mela na par let taky co dělat.

Tak Rozo, ale tady jste přesně popsala, jak to ideální není. Pokud plánuju v brzké době rodinu, ani nemluvím už o tom, jak to většině nejde a jsou z toho na nerva, tak do toho bych psa rozhodně nepořizovala. Jo, možná by péče o štěně i vyřešila problém s otěhotněním, jak už to tak bývá, ale co když rizikové, jak popisujete, pak zjistíte, že dítě alergik...

lesnížínka napsal(a):
Tak Rozo, ale tady jste přesně popsala, jak to ideální není. Pokud plánuju v brzké době rodinu, ani nemluvím už o tom, jak to většině nejde a jsou z toho na nerva, tak do toho bych psa rozhodně nepořizovala. Jo, možná by péče o štěně i vyřešila problém s otěhotněním, jak už to tak bývá, ale co když rizikové, jak popisujete, pak zjistíte, že dítě alergik...

Jenže ja si v tu chvíli myslela, že ty ideální podmínky už jsou 😊
Mela jsem dům se zahradou a strašně mi chyběl pes, který 2 roky předtím zemřel. Natož by mě nikdy nenapadlo, že ja budu čekat dvojčata 😊 všechny těhotné kamarádky byly do porodu jako čiperky. A

Naštěstí jsme štěně odkládali - asi vyšší moc či osvícení, že jsme odkladali 👼

Po 4.letech naléhání jsem si v 10.letech splnil sen a velký kníráč byl doma .Ve 12.letech první zkouška ZM po půl roce ZVV1 a šlo to : ) Pouze dnes se hledají důvody ,proč to nejde,...atd.

....mamča nikdy nepovolila ač jsme s tátou chtěli a tak jsem celé dětství a mládí otravovala, venčila a cvičila psy toulavé, sousedů a známých a domov zaplňovala k hrůze své maminky a radosti taťky čolky, žábami, strašilkami, brouky, šneky, ještěrkami a podobně.....první pes, celoživotně vysněný vlkošedý NO s PP, pořízen když jsem se vdala za finance utržené prodejem knížky v kuponové privatizaci.....dceři byl rok, chodila se mnou na cvičák, úžasná léta......dnes chodí na cvičák můj malý vnuk opět s vlkošeným NO - ona se ta historie tak nějak opakuje......