Za jak dlouho jste si zvykli na svého psa?

Chameleon napsal(a):
Mám na vás dotaz, za jak dlouho jste si zvykli a zamilovali si svého psa?
Máme teď psíka, 1 měsíc a nějak to stále není ono. Možná i proto, že jsem vybírala moc rozumem, až jsem přebrala a není to typ mé srdeční záležitosti. Psy jsem už měla, vořecha kterého kdosi dával pryč a od první chvíle jsem ho měla ráda. Pak jsme měli sbt, opět láska na první pohled. A teď, i když je to sympaťák a doslova na mě visí, nemůžu si k němu úplně najít cestu. Možná ho i moc srovnávám s minulými psy a tenhle je prostě jinej jak povahou tak typově...
Říkám si, jestli se to ještě zlomí....

Ja som si našiel cestu k môjmu psovi hned ako sme ho doniesli. Majiteľ bol z tej istej dediny kde bývame tak sme ich cez leto dosť často chodili pozerať. Ono netreba iba vyberať rozumom ale vybrať si šteňa ktoré vám hneď padne do oka.

Nikdy jsem tenhle problém neměla. A mám to tak i se psema v rodině, které nevídám tak často. Teda vídám je často, ale nežiju s nimi. Jo tam mě štvou třeba nějaké věci - ale za to nemůže pes, ale páníček.

Jinak štěňata si mě taky omotají hned. U psa jsem spíš měla problém potom když začal dospívat, to se přiznám, že jsem z toho někdy byla smutná , ale právě tím, jak jsme na tom všem pracovali, tak se náš vztah ještě "prohloubil". Ale nikdy jsem si neřekla, že ho nemám tak ráda, nebo že je mi na obtíž, že náš vztah není "ono", to zase ne, jen to s ním bylo prostě náročný.

Rodiče si pořídili fenu když jí byly cca 2 roky a taky tam nebyl problém. Ale ona je fakt zlatá, tu by si rychle oblíbil každý. Měla jsem ji doma cca 4 dny ze začátku a byla naprosto vzornej pes.

Ale je pravda, že na každého psa jsem se nehorázně těšila a nemohla jsem se dočkat, odpočítávala jsem dny, hodiny.. Takže pak jsem ho prostě milovala od prvního okamžiku, fenu od okamžiku kdy jsem jí poprvé viděla, ale ještě zůstávala u chovatelky . U psa jsem zase neustále koukala na jeho fotku a hrozně se těšila, až bude doma. Tam to ale bylo vše během pár dní - našla jsem inzerát, napsala na něj, popovídali jsme si s "chovatelkou" a asi za dva dny pro štěně jeli. U feny to čekání bylo delší - na krytí, na potvrzení březosti, na narození, na okamžik jestli se narodila barva a pohlaví, které jsme chtěli, a pak ještě pár dní na rozhodnutí chovatelky, jestli zrovna tuhle fenku si nenechá... No a pak klasicky 2 měsíce do odběru.

A teď, i když je to sympaťák a doslova na mě visí, nemůžu si k němu úplně najít cestu. Možná ho i moc srovnávám s minulými psy a tenhle je prostě jinej jak povahou tak typově... Říkám si, jestli se to ještě zlomí....

¨

A můžeme vědět, co je to za hafana a co vám na něm vadí?

"Rodiče si pořídili fenu když jí byly cca 2 roky a taky tam nebyl problém. Ale ona je fakt zlatá, tu by si rychle oblíbil každý. Měla jsem ji doma cca 4 dny ze začátku a byla naprosto vzornej pes".

Proč se někdo zbavoval tak skvělého psa? ( Asi jste to tu tenkrát psala, ale už to není k dohledání.)

Já si všechny psi zamilovala ihned a jak už tu někdo psal, při čekání na štěndo jsem odpočítávala dny a hodiny 😁. Většinou mám hnedka ráda i psy známých, teda až na některé, kde mi to chvíli trvalo... jako jsou a byli to zlatíčka, ale ta výchova trošku haprovala. Upřímně nechápu, jak se tohle může někomu stát, že to "není ono"... ale tak evidentně se stát může... 😅

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Rodiče si pořídili fenu když jí byly cca 2 roky a taky tam nebyl problém. Ale ona je fakt zlatá, tu by si rychle oblíbil každý. Měla jsem ji doma cca 4 dny ze začátku a byla naprosto vzornej pes".

Proč se někdo zbavoval tak skvělého psa? ( Asi jste to tu tenkrát psala, ale už to není k dohledání.)

Upřímně fakt nevím. Pán, který ji nabízel tvrdil, že ji vlastně zachránil, že jeho kamarádku týral přítel a fenu taky. On je vzal obě k sobě, kamarádka šla do nějakého azylového domu či co a fenu mu zůstala, ale on ji nechtěl. Bydlel v centru na sídlišti, okolo samý beton, žádná tráva. Stěžoval si, že ji nemá ani kde venčit a že je v bytě hrozná, že tam vše shazuje a že se spíš hodí na zahradu. No prostě ji chyběl pohyb, protože on ji vzal jen pár metrů od bytu vyčůrat na vodítku a to bylo celé.

Jestli tohle všechno byla pravda těžko říct - pán nám sliboval, že ještě napíše kdy přesně se fena narodila (očkovák neměl), ale neozval se a na telefony nereagoval a nereaguje doteď. Týraná ale fena určitě byla, a hodně. Nějaké následky pořád má. Navíc si myslím, že jí v tom bytě zavírali do klece, protože když viděla klec, tak měla panickou hrůzu. To samé když ji někdo chytne za obojek, nebo když někdo zvýšil hlas, tak okamžitě lehala na záda. Ale toho pána, který nám ji předával se nebála, nás hodně když nás viděla poprvé. Dal nám k ní vodítko, obojek ,nějaké dobroty a nic za ní nechtěl.

Edit.: jediný eventuální problém, co mě napadá, je štěkání. V noci a k večeru totiž dost štěká, přes den taky, ale jen když jde někdo okolo zahrady. V noci štěká prostě do tmy. Ale stačí ji zavřít do kotce, kde si spokojeně lehne na gauč a spí až do rána. Ale to si myslím že dělá právě proto, že je venku, že tam třeba něco slyší nebo je si tam nejistá(v kotci se cítí bezpečně?),v bytě to třeba nedělala, nevím. Když jsem ji měla ty 4 dny u nás, tak byla doma a naprosto v pohodě. Předtím se teda venku dost vyběhala - ona byla snad poprvé v životě na volno a mohla si volně běhat. Jakmile jsem ji pustila na zahradu, tak nejdřív byla opatrná a pak začala lítat, úplně nasávala vůni vzduchu a trávy, fakt byla šťastná, tohle jsem nikdy u žádného psa neviděla. U nás spala doma, sama. Teda my jsme tam spali taky ale ve vedlejší místnosti a byla v klidu, až ráno když mě slyšela tak začala pokňukávat.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Chameleon napsal(a):
Mám na vás dotaz, za jak dlouho jste si zvykli a zamilovali si svého psa?
Máme teď psíka, 1 měsíc a nějak to stále není ono. Možná i proto, že jsem vybírala moc rozumem, až jsem přebrala a není to typ mé srdeční záležitosti. Psy jsem už měla, vořecha kterého kdosi dával pryč a od první chvíle jsem ho měla ráda. Pak jsme měli sbt, opět láska na první pohled. A teď, i když je to sympaťák a doslova na mě visí, nemůžu si k němu úplně najít cestu. Možná ho i moc srovnávám s minulými psy a tenhle je prostě jinej jak povahou tak typově...
Říkám si, jestli se to ještě zlomí....

Nějak jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela....se všema mám krásnej vztah, s oběma fenkama, který mám od štěňátka, i se psem, kterýho mám od roku a půl. Zamilovala jsem se do něho už na fotce. Teda nejdřív mně ho asi bylo líto, ale on na mě od začátku hrozně visel, byl za všechno neskutečně vděčnej, od začátku je to velký mazel a zjednodušeně řečeno, daří se mu všechno, na co sáhne. Možná s útulkáčema není ten vztah tak intenzivní, protože s nimi necvičím. U té společných činností se prostě ten vztah hodně upevňuje.

Já z ní třeba byla poprděná už když jsem si pro ni jela. Ten den jsem měla fakt hlavu v pejru a hrozně jsem se bála, že nestihnu vlak nebo že dojedu jinam... No, ale ten moment, kdy jsem došla a viděla ji přes okno, tak v ten moment mi to někde uvnitř prostě seplo - tohle, to je můj pes. A to se na to okno nejdřív vysápal její bratr, já to nevěděla a když tam tak tancoval, cítila jsem se hrozně. Že pro tohohle psa si jdu? Ale to není ten pes... V tu chvíli mě napadlo, co když jsem udělala blbost, mám si ji brát? Do té doby bych nikdy neřekla, že můžete u štěněte mít pocit, že ho nechcete.
Naštěstí jsem pak přišla blíž.

No musím se také přiznat, že Prozatím mi naše fenka (6mesicu) také úplně neprirostla k srdci. Mám ji ráda, pomazlit a po hraju si, udělám pro ni první poslední. Ale prostě to prozatím není ta srdeční zalezitost. Nevím proč, ještě se mi to nestalo. Věřím ale, že časem se to změní. Takže se opravdu stát může....

Mně to asi chvíli trvalo, vzpomínám si, jak jsem se druhej den probudila, koukám na psa, a říkám si "no tyjo, takovej pes, teď to budeme muset spolu nějak zvládnout" Psovi byl rok, puberťák v plný síle.
Pes byl naopak zafixován na nejskvělejší paničku ve vesmíru navěky a navždy, ještě než jsme dojeli z útulku domů.

Ale jinak jsem to moc neřešila, prostě když už jsem si ho jednou z toho útulku přivedla, tak to opravdu nějak zvládneme. A zvládli jsme, i když to nebylo jednoduchý. Kdybych si v útulku vybrala jinýho, mohlo to být lehčí, a kdybych nebyla naivní chyby dělající začátečník, bylo by to stokrát lehčí. Ale tak to chodí :)

Tak já teda musím říct, že na nové štěndo si musím zvyknout, navíc štěně není úplně můj šálek kávy, je to malý, neumí to "mluvit" pořád mě kouše, prostě děcko, sice roztomiloučké, ale děcko ....ten vztah není hned "já tě miluju"...resp snažím se o to, aby štěňátko nepochybovalo o tom, že ho miluju a že ho nedám, jsem tvoje táta-máma, tak se ničeho neboj....teď co mi odešla feňule a pořizovali jsme štěndo, je to, řekla bych, ještě těžší než kdy předtím.....ale ne proto, že bych Ginušu nemilovala, ale protože mě opustila fena, se kterou ten vztah byl podstatně hlubší, ale to taky nebylo hned od začátku, začalo to až kolem jejího třetího roku.

Teď máme doma Ginu 6,5 měsíce a s klidem řeknu, že ta láska k ní je určitě větší a to o hodně, než když jsme jí měli měsíc a vím, že tohle se bude už jen zlepšovat.....

Co vím určitě...už bych jí nedala za nic na světě.

marcelaamax napsal(a):
Upřímně fakt nevím. Pán, který ji nabízel tvrdil, že ji vlastně zachránil, že jeho kamarádku týral přítel a fenu taky. On je vzal obě k sobě, kamarádka šla do nějakého azylového domu či co a fenu mu zůstala, ale on ji nechtěl. Bydlel v centru na sídlišti, okolo samý beton, žádná tráva. Stěžoval si, že ji nemá ani kde venčit a že je v bytě hrozná, že tam vše shazuje a že se spíš hodí na zahradu. No prostě ji chyběl pohyb, protože on ji vzal jen pár metrů od bytu vyčůrat na vodítku a to bylo celé.

Jestli tohle všechno byla pravda těžko říct - pán nám sliboval, že ještě napíše kdy přesně se fena narodila (očkovák neměl), ale neozval se a na telefony nereagoval a nereaguje doteď. Týraná ale fena určitě byla, a hodně. Nějaké následky pořád má. Navíc si myslím, že jí v tom bytě zavírali do klece, protože když viděla klec, tak měla panickou hrůzu. To samé když ji někdo chytne za obojek, nebo když někdo zvýšil hlas, tak okamžitě lehala na záda. Ale toho pána, který nám ji předával se nebála, nás hodně když nás viděla poprvé. Dal nám k ní vodítko, obojek ,nějaké dobroty a nic za ní nechtěl.

Edit.: jediný eventuální problém, co mě napadá, je štěkání. V noci a k večeru totiž dost štěká, přes den taky, ale jen když jde někdo okolo zahrady. V noci štěká prostě do tmy. Ale stačí ji zavřít do kotce, kde si spokojeně lehne na gauč a spí až do rána. Ale to si myslím že dělá právě proto, že je venku, že tam třeba něco slyší nebo je si tam nejistá(v kotci se cítí bezpečně?),v bytě to třeba nedělala, nevím. Když jsem ji měla ty 4 dny u nás, tak byla doma a naprosto v pohodě. Předtím se teda venku dost vyběhala - ona byla snad poprvé v životě na volno a mohla si volně běhat. Jakmile jsem ji pustila na zahradu, tak nejdřív byla opatrná a pak začala lítat, úplně nasávala vůni vzduchu a trávy, fakt byla šťastná, tohle jsem nikdy u žádného psa neviděla. U nás spala doma, sama. Teda my jsme tam spali taky ale ve vedlejší místnosti a byla v klidu, až ráno když mě slyšela tak začala pokňukávat.

Krásné zvíře. Měla konečně štěstí, že se dostala k vám. Hlava mi nebere, jak někdo může takovému zlatíčku ublížit.

Chameleon napsal(a):
Mám na vás dotaz, za jak dlouho jste si zvykli a zamilovali si svého psa?
Máme teď psíka, 1 měsíc a nějak to stále není ono. Možná i proto, že jsem vybírala moc rozumem, až jsem přebrala a není to typ mé srdeční záležitosti. Psy jsem už měla, vořecha kterého kdosi dával pryč a od první chvíle jsem ho měla ráda. Pak jsme měli sbt, opět láska na první pohled. A teď, i když je to sympaťák a doslova na mě visí, nemůžu si k němu úplně najít cestu. Možná ho i moc srovnávám s minulými psy a tenhle je prostě jinej jak povahou tak typově...
Říkám si, jestli se to ještě zlomí....

Vybírala jste rozumem?
Sice se mi nelíbí, ale... nejsou štěňata, je za dobrou cenu, udělám dobrý skutek?

Nesrovnávejte s minulými psy, budete zklamaná. Člověk zapomíná a idealizuje si vzpomínky. A pak se zbytečně týrá.
Nebojte, ona se ta láska ke štěněti dostaví .

Jinak můj manžel se asi do Giny zamiloval rovnou a asi teda správný výběr plemene, i když frflá, že Gina neposlouchá a že je taková a maková a kdyby věděl, co je to zač (po mojí přednášce cože to máme za plemeno), tak že by s jejím pořízením nesouhlasil apod....před chvílí mi říkal, že na FB někdo z rodinných důvodů prodává půlroční pyrenejku a prej koukn na ní, vypadá jak naše Ginuš a alespoň by měla Gina kamarádku....jako vážně by pořídil další pyrenejku

I když se zkraje moc netvářil...chtěl spíš tibetskou dogu a ty prostě nebyly a bílá pyrenejka je přeci jen něco jinýho...tak to byla z jeho strany láska na první pohled...a to není pejskař....je to slyšet i z oslovení..nejčastěji jí oslovuje Lásenko.....

Já věděla, že to ta potvora bílá dokáže...a to ještě není dospělá...jsem na ní pyšná

marcelaamax napsal(a):
Nikdy jsem tenhle problém neměla. A mám to tak i se psema v rodině, které nevídám tak často. Teda vídám je často, ale nežiju s nimi. Jo tam mě štvou třeba nějaké věci - ale za to nemůže pes, ale páníček.

Jinak štěňata si mě taky omotají hned. U psa jsem spíš měla problém potom když začal dospívat, to se přiznám, že jsem z toho někdy byla smutná , ale právě tím, jak jsme na tom všem pracovali, tak se náš vztah ještě "prohloubil". Ale nikdy jsem si neřekla, že ho nemám tak ráda, nebo že je mi na obtíž, že náš vztah není "ono", to zase ne, jen to s ním bylo prostě náročný.

Rodiče si pořídili fenu když jí byly cca 2 roky a taky tam nebyl problém. Ale ona je fakt zlatá, tu by si rychle oblíbil každý. Měla jsem ji doma cca 4 dny ze začátku a byla naprosto vzornej pes.

Ale je pravda, že na každého psa jsem se nehorázně těšila a nemohla jsem se dočkat, odpočítávala jsem dny, hodiny.. Takže pak jsem ho prostě milovala od prvního okamžiku, fenu od okamžiku kdy jsem jí poprvé viděla, ale ještě zůstávala u chovatelky . U psa jsem zase neustále koukala na jeho fotku a hrozně se těšila, až bude doma. Tam to ale bylo vše během pár dní - našla jsem inzerát, napsala na něj, popovídali jsme si s "chovatelkou" a asi za dva dny pro štěně jeli. U feny to čekání bylo delší - na krytí, na potvrzení březosti, na narození, na okamžik jestli se narodila barva a pohlaví, které jsme chtěli, a pak ještě pár dní na rozhodnutí chovatelky, jestli zrovna tuhle fenku si nenechá... No a pak klasicky 2 měsíce do odběru.

A teď, i když je to sympaťák a doslova na mě visí, nemůžu si k němu úplně najít cestu. Možná ho i moc srovnávám s minulými psy a tenhle je prostě jinej jak povahou tak typově... Říkám si, jestli se to ještě zlomí....

¨

A můžeme vědět, co je to za hafana a co vám na něm vadí?

Nový psík je malý krysařík. Výběrem rozumem jsem myslela to, že můj muž moc psa nechtěl. Kompromis byl něco malého a ne moc chlupatého. Malý musel být i kvůli tchýni, ta se psů bojí a byl problém, když jsme k nim jezdili. Něco ne úplně velkého, protože se starší syn (15let) těšil, že s ním bude chodit ven s kamarádama co mají taky psy. No a tenhle je úžasný mazel, venku v lese o samotě poslouchá, ale je na všechny uštěkaný. Brali jsme ho jako 6 měsíčního a nedošlo mi, že i když byl milovaný a u chovatelky měl hezkou péči, žili na vesnici, kde nepotkával moc jiné psy a lidi a máme teď co dělat se socializací. Paní mi i říkala hlavně ať ho beru do náruče, aby mu žádný pes neublížil a tím ho asi i zkazila.. Doma hlídá a štěká na co se šustne, i v noci, takže muž trochu prudí a starší syn je zoufalý, že neví jak reagovat při těch jeho uštěkaných afektech když jdou ven. No předešlí psi byli flegmouši, tak to s nima o to víc srovnávám. Tak si myslím, že jsem přebrala a neměla řešit velikost a mít něco středního a vyrovnanějšího.

Za 5 minut u monitoru.

- starší syn je zoufalý, že neví

Možná už nechce chodit se psem ... je mu 15 ...
(i šestiměsíčního psa jde naučit, aby byl v bytě ticho)

"Výběrem rozumem jsem myslela to, že můj muž moc psa nechtěl. Kompromis byl něco malého a ne moc chlupatého."

mám dojem, že takové kompromisy jsou na houby, neb pak není spokojen nikdo. Vybírat má psovod a má vybírat jak rozumem, tak citem. Má vědět, jaké a proč plemeno, povahově, ne velikost a chlupy, a to mu má sedět.....a pak konkrétní štěně (i když to je/může být takové lehce zrádné)

Je to smutné.
Ale docela normálně se to děje.
1) udělám si se psem výlet na opuštěný ostrov
2) dostane menší výcvik
3) dostane práci
Malý pes je taky pes. Akorát na něj neřvěte, ale jinak bude cvičení a práce úplně stejně.
Asi by stačilo, když se naučí místo štěkání nějakou akci - sednout ke mně.
Nevezmu psa do náruče, ale položím na něj ruku, aby věděl, že se mu nic nestane, i to bude jako pochvala, později už automaticky sedá ke mně, když jde cizí pes nebo člověk.
Berte ho jako psa, ne jako krysaříka.
Krysařík to bude až na tu práci.
Je to ostuda, že každý malý pes ječí. Přitom stačí mu říct, co má dělat.

Chameleon napsal(a):
Nový psík je malý krysařík. Výběrem rozumem jsem myslela to, že můj muž moc psa nechtěl. Kompromis byl něco malého a ne moc chlupatého. Malý musel být i kvůli tchýni, ta se psů bojí a byl problém, když jsme k nim jezdili. Něco ne úplně velkého, protože se starší syn (15let) těšil, že s ním bude chodit ven s kamarádama co mají taky psy. No a tenhle je úžasný mazel, venku v lese o samotě poslouchá, ale je na všechny uštěkaný. Brali jsme ho jako 6 měsíčního a nedošlo mi, že i když byl milovaný a u chovatelky měl hezkou péči, žili na vesnici, kde nepotkával moc jiné psy a lidi a máme teď co dělat se socializací. Paní mi i říkala hlavně ať ho beru do náruče, aby mu žádný pes neublížil a tím ho asi i zkazila.. Doma hlídá a štěká na co se šustne, i v noci, takže muž trochu prudí a starší syn je zoufalý, že neví jak reagovat při těch jeho uštěkaných afektech když jdou ven. No předešlí psi byli flegmouši, tak to s nima o to víc srovnávám. Tak si myslím, že jsem přebrala a neměla řešit velikost a mít něco středního a vyrovnanějšího.

Takové kompromisy jsou na houby. Já v případě plemena měla vždycky jasno, krysařík by mě určitě neuspokojil. To už bych šla raději do útulku.
Ale holt už ho máte, tak s tím budete muset něco udělat. Určitě bych začala pozvolnou socializací, brát psa do náruče určitě nebyla ta nejlepší rada.

marcelaamax napsal(a):
Upřímně fakt nevím. Pán, který ji nabízel tvrdil, že ji vlastně zachránil, že jeho kamarádku týral přítel a fenu taky. On je vzal obě k sobě, kamarádka šla do nějakého azylového domu či co a fenu mu zůstala, ale on ji nechtěl. Bydlel v centru na sídlišti, okolo samý beton, žádná tráva. Stěžoval si, že ji nemá ani kde venčit a že je v bytě hrozná, že tam vše shazuje a že se spíš hodí na zahradu. No prostě ji chyběl pohyb, protože on ji vzal jen pár metrů od bytu vyčůrat na vodítku a to bylo celé.

Jestli tohle všechno byla pravda těžko říct - pán nám sliboval, že ještě napíše kdy přesně se fena narodila (očkovák neměl), ale neozval se a na telefony nereagoval a nereaguje doteď. Týraná ale fena určitě byla, a hodně. Nějaké následky pořád má. Navíc si myslím, že jí v tom bytě zavírali do klece, protože když viděla klec, tak měla panickou hrůzu. To samé když ji někdo chytne za obojek, nebo když někdo zvýšil hlas, tak okamžitě lehala na záda. Ale toho pána, který nám ji předával se nebála, nás hodně když nás viděla poprvé. Dal nám k ní vodítko, obojek ,nějaké dobroty a nic za ní nechtěl.

Edit.: jediný eventuální problém, co mě napadá, je štěkání. V noci a k večeru totiž dost štěká, přes den taky, ale jen když jde někdo okolo zahrady. V noci štěká prostě do tmy. Ale stačí ji zavřít do kotce, kde si spokojeně lehne na gauč a spí až do rána. Ale to si myslím že dělá právě proto, že je venku, že tam třeba něco slyší nebo je si tam nejistá(v kotci se cítí bezpečně?),v bytě to třeba nedělala, nevím. Když jsem ji měla ty 4 dny u nás, tak byla doma a naprosto v pohodě. Předtím se teda venku dost vyběhala - ona byla snad poprvé v životě na volno a mohla si volně běhat. Jakmile jsem ji pustila na zahradu, tak nejdřív byla opatrná a pak začala lítat, úplně nasávala vůni vzduchu a trávy, fakt byla šťastná, tohle jsem nikdy u žádného psa neviděla. U nás spala doma, sama. Teda my jsme tam spali taky ale ve vedlejší místnosti a byla v klidu, až ráno když mě slyšela tak začala pokňukávat.

Ta je krásná !!!

Většina krysaříků co znám, jsou uštěkaná a ušňafaná stvoření....znám jen jednoho "normálního" a tam bych řekla že opravdu lví podíl na tom mají páníčci, důchodci.....prostě máme normálního psa a fertig, předtím měli jorkšírku a ta byla taky úplně v pohodě....říkám si...je to náhoda???
Takže i s tím krysaříkem to asi jde.

Takže i pokud by moje volba byl malý hladkosrstý pes, tak krysaříka teda nikdy...a to právě proto, že vidím, jak se ti psi obecně venku chovají.

Dělat kompromis je na pytel....není spokojený nikdo...manžel, který psa nechtěl ho doma má....puberťák by možná chodil rád venčit s kamarádama, ale ušňafanej krysařík pro 15-ti letýho kluka taky asi nebude to pravé ořechové a pak zadavatelka, která měla možná jinou představu o psu má nakonec taky plemeno, které třeba vůbec nechtěla.

Si říkám o co spokojenější by byla rodina, kdyby si například pořídili zlatýho retrívra....kluk by s ním lítal po venku, co by to šlo, když nic jinýho, tak štěně zlaťáka by přitahovalo pozornost mladých slečen, určitě by si s ním i víc hrál, víc by ho to dle mého bavilo, štěně by bylo tudíž unavené a hodné ....pokud by to ještě navíc byla psí holčička, tak za chvíli by měla páníka obmotaného kolem tlapky a tchýně??....tak k ní by nenapochodoval hned pes baskervillský, ale na návštěvu vy přišla roztomiloučká světloučká kulička, malej štěněcí andílek a věřte, že i když se velkých psů bojí, tak by té štěněcí holce nakonec ještě ráda dělala babičku.

No tak snad se povede z toho krysaříka udělat trochu normálního psa....jinak to bude mnohaleté trápení pro rodinu a pro psa, který kvůli všemu vychyluje, lidi kolem něj jsou naštvaní, vzteklí....no taky nic moc psí štěstí.

U nás muž taky nechtěl psa dovnitř, ale můj sen že chci čínského chocholatého psa vyhrál, teď máme doma 4 měsíční střelené štěně, do postele pes prý nikdy, teď se tam spolu vyvalují, ve finále se mu ten naháč i začal líbit ačkoli to pro něj byl nejošklivější pes a plánujeme ještě jednoho. Takže za mě si má člověk vybrat co chce a ten zbytek dojde sám...

Sisisisi napsal(a):
U nás muž taky nechtěl psa dovnitř, ale můj sen že chci čínského chocholatého psa vyhrál, teď máme doma 4 měsíční střelené štěně, do postele pes prý nikdy, teď se tam spolu vyvalují, ve finále se mu ten naháč i začal líbit ačkoli to pro něj byl nejošklivější pes a plánujeme ještě jednoho. Takže za mě si má člověk vybrat co chce a ten zbytek dojde sám...

A nebo taky ne. Tohle taky není úplně nejlepsi nápad, s pořízením psa by měli souhlasit všichni členové rodiny a stejně tak s výběrem plemene. A ne že já chci tohle a tohle, tak si to prostě pořídím a zbytek mě nezajímá.

Ale taky takové případy znám, někde to vyšlo, to jo. Ale někde to nevyšlo a pak kvůli tomu byli v rodině celkem problémy a často to odnášel i pes.

Člověk by si neměl psa pořizovat za každou cenu, pokud se nedá jinak dohodnout a je to tak, že buď budu mít krysarika, který mi ale naprosto nevyhovuje a nebo nic - tak radši nebudu mít nic. Ono se to časem třeba změní.

Jinak 15ti léte dítě si myslím, že by zvládlo v klidu i většího psa. Měla jsem psa od 11 ti let a v dospělosti měl 40 kg. Na cvičak s NO a podobně velkými psy často chodí děti i mladší než 15 let. Ale to už je asi jedno.

Jedině mě napadá - pokud jste si jistá, že vám tahle povaha nesedí a sedět nebude, psa máte měsíc, tak je ještě možnost popřemýšlet o novém domově pro psa. Sice je to smutné, ale někdy je to to nejlepší co může člověk udělat. A nebo na tom prostě pořádně zapracovat, odstranit to chování, které vám nevyhovuje a najít si ke psovi cestu.

Chameleon napsal(a):
Nový psík je malý krysařík. Výběrem rozumem jsem myslela to, že můj muž moc psa nechtěl. Kompromis byl něco malého a ne moc chlupatého. Malý musel být i kvůli tchýni, ta se psů bojí a byl problém, když jsme k nim jezdili. Něco ne úplně velkého, protože se starší syn (15let) těšil, že s ním bude chodit ven s kamarádama co mají taky psy. No a tenhle je úžasný mazel, venku v lese o samotě poslouchá, ale je na všechny uštěkaný. Brali jsme ho jako 6 měsíčního a nedošlo mi, že i když byl milovaný a u chovatelky měl hezkou péči, žili na vesnici, kde nepotkával moc jiné psy a lidi a máme teď co dělat se socializací. Paní mi i říkala hlavně ať ho beru do náruče, aby mu žádný pes neublížil a tím ho asi i zkazila.. Doma hlídá a štěká na co se šustne, i v noci, takže muž trochu prudí a starší syn je zoufalý, že neví jak reagovat při těch jeho uštěkaných afektech když jdou ven. No předešlí psi byli flegmouši, tak to s nima o to víc srovnávám. Tak si myslím, že jsem přebrala a neměla řešit velikost a mít něco středního a vyrovnanějšího.

Naučte svého psa povel "štěkej".

Na nějaké diskusi jsem o tom četla, že když pes štěká, má to páníček spojit s povelem štěkej. Nejenom slovním, ale i gestem (zřejmě, aby pes v začátcích vnímal). Častým opakováním a odměnou se odbourá zbytečné vyštěkávání. Asi to chce správné načasování, aby nebyl odměněný za štěkání, ale za povel štěkání

Vlastní zkušenost s tím nemám, ale přišlo mi to jako logické.

Fiona.Praha napsal(a):
Naučte svého psa povel "štěkej".

Na nějaké diskusi jsem o tom četla, že když pes štěká, má to páníček spojit s povelem štěkej. Nejenom slovním, ale i gestem (zřejmě, aby pes v začátcích vnímal). Častým opakováním a odměnou se odbourá zbytečné vyštěkávání. Asi to chce správné načasování, aby nebyl odměněný za štěkání, ale za povel štěkání

Vlastní zkušenost s tím nemám, ale přišlo mi to jako logické.

Vlastní zkušenost mám, že to vůbec ani trochu nepomohlo, akorát se pes rozštěkal ještě více.

V sousedství máme krysařičku, která je krásně vychovaná, chodí na volno. Ale na okolí holt poštěkává. Neřve jako hysterické čivavy a jorkšíři, ale prostě poštěkává. Pán ji trochu napomíná, což trochu pomáhá, ale myslím, že úplně to zrušit nelze.

Chce to pracovat na vztahu. Kluk třeba může pejska naučit nějakou blbinku, trik, kterým pak může ohromit kámoše. Chlubit se člověk může i takovýmhle pidižvíkem, nemusí to hned být zlaťák nebo pitbul :)

Fiona.Praha napsal(a):
Naučte svého psa povel "štěkej".

Na nějaké diskusi jsem o tom četla, že když pes štěká, má to páníček spojit s povelem štěkej. Nejenom slovním, ale i gestem (zřejmě, aby pes v začátcích vnímal). Častým opakováním a odměnou se odbourá zbytečné vyštěkávání. Asi to chce správné načasování, aby nebyl odměněný za štěkání, ale za povel štěkání

Vlastní zkušenost s tím nemám, ale přišlo mi to jako logické.

Na tohle bych byla opatrná. Znám dost psů, kde to lidi nezvladli a u psů se štěkání ještě zhoršilo a byli uřvanější. On si to pes dost často spojí s tím "chceš něco? Tak si zastekej".

Já s tímhle teď bojuju u feny, i když nevím, jestli to úplně souvisí. Není to ustekane plemeno a dřív prakticky vůbec nesetkala. Potřebovala jsem ji rozstekat na obranách, což se povedlo, jenže od té doby mi začala řvát třeba v autě, než ji pustim ven, nebo na zahradě, když už ji dám obojek a ví, že se jde. Dříve to nedělala. U psa jsem ale tenhle problém neměla.

Myslím, že dost podstatný k tomu "štěkej" je taky od začátku učit "ticho".

Edit. : je ale fakt, že některá plemena prostě ustekana jsou, do jisté míry to asi jde trochu korigovat, ale úplně tichý pes to nikdy nebude.

Jak jsem psala, s povelem štěkej zkušenosti nemám, jen jsem to někde četla a neměla díkybohu na kom vyzkoušet
Pořád "hledám" někoho, kdo by to vyzkoušel a viděla bych na vlastní oko (nebo písemnko), že to funguje.

Souhlasím, že když syn nakouká nějaké triky, štěně to naučí, můžou pak společně oslňovat nejen kamarády, ale hlavně kamarádky

keriton
Neřve jako hysterické čivavy
- jistě jste chtěla říct nevychované čivavy

Vlastní zkušenost mám, že to vůbec ani trochu nepomohlo,
akorát se pes rozštěkal ještě více.
""""""""""""""""
Pozdrav!
Byl jeden z prvních povelů, který jsem psa naučila coby dítě,
touto "metodou".
(jen komentováním činnosti-nešlo o žádný dril)

Vyvenčit na povel.
Stejný postup.

Tady ani tak nejde o to, že jestli ten puboš oslní kamarády nějakým trikem, co naučil krysaříka a nebo jestli by víc oslnil zlaťákem, piťákem nebo něčím cool.
Byla to spíš narážka na to, že jako kompromis byl vybrán malý hladkosrstý pejsek a je to problém, který by možná nenastal např.větším nebo s velkým chlupatým psem a že i syn by neměl problém, protože by nemusel chodit ven s malou štěknou, se kterou si neví rady.....

Upřímně...s vychylovacím krysaříkem by se mi taky nikam nechtělo. A ani nevím, jak bych ho to odnaučila.

Co mi umřela fena, tak pes začal být uštěkanej, největší problém je, když jdeme ven...ta doba od nasazení obojku, než se dostaneme k brance, je děs. Dřív byl taky nadšenej, taky to byl problém, ale na radu někoho tady jsem ho naučila, že si běží vzít do tlamy uzlík a s uzlíkem v tlamě se tak max trochu poblafává a je to ok. Tak to přestalo fungovat, co není Sára.
Přestože ví co je povel štěkej a povel ticho, tak to ticho udrží chvíli a pak zase začne....do toho se ale potřebuju věnovat i feně, aby byla v klidu......je to děs a prostě nevím co s tím, když to začal být problém až letos. Už jsem vyzkoušela všechno, co mě napadlo, ale on si prostě nedá říct.
Hodila bych klidně flintu do žita....psu je jedenáct, tu minutu-dvě štěkání, než vyrazíme, sousedi přežijou, ale omezuje mě to v tom, že jsem byla zvyklá chodit se psy třeba v pět hodin ráno a to nepřichází v úvahu, to by půlka čtvrti věděla, že Jack jde ven

Takže zkouším dál.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tady ani tak nejde o to, že jestli ten puboš oslní kamarády nějakým trikem, co naučil krysaříka a nebo jestli by víc oslnil zlaťákem, piťákem nebo něčím cool.
Byla to spíš narážka na to, že jako kompromis byl vybrán malý hladkosrstý pejsek a je to problém, který by možná nenastal např.větším nebo s velkým chlupatým psem a že i syn by neměl problém, protože by nemusel chodit ven s malou štěknou, se kterou si neví rady.....

Upřímně...s vychylovacím krysaříkem by se mi taky nikam nechtělo. A ani nevím, jak bych ho to odnaučila.

Co mi umřela fena, tak pes začal být uštěkanej, největší problém je, když jdeme ven...ta doba od nasazení obojku, než se dostaneme k brance, je děs. Dřív byl taky nadšenej, taky to byl problém, ale na radu někoho tady jsem ho naučila, že si běží vzít do tlamy uzlík a s uzlíkem v tlamě se tak max trochu poblafává a je to ok. Tak to přestalo fungovat, co není Sára.
Přestože ví co je povel štěkej a povel ticho, tak to ticho udrží chvíli a pak zase začne....do toho se ale potřebuju věnovat i feně, aby byla v klidu......je to děs a prostě nevím co s tím, když to začal být problém až letos. Už jsem vyzkoušela všechno, co mě napadlo, ale on si prostě nedá říct.
Hodila bych klidně flintu do žita....psu je jedenáct, tu minutu-dvě štěkání, než vyrazíme, sousedi přežijou, ale omezuje mě to v tom, že jsem byla zvyklá chodit se psy třeba v pět hodin ráno a to nepřichází v úvahu, to by půlka čtvrti věděla, že Jack jde ven

Takže zkouším dál.

Držím palce... já štěkání neodbourala za celých 11 let a teď se to s věkem samozřejmě jen zhoršuje. Rezignovala jsem.

Nedal by se Jack po cestě k brance prokrmovat pamlskama?

I krysařík může být fajn sebevědomý pes. Zažila jsem takové dva ( co si vzpomínám). Jednoho jsem potkala, když hrdě kráčel dva kroky před majitelem po frekventovaném chodníku - bez vodítka. Když se míjel s mým psem - na vodítku, nevychýlil se ze své "dráhy" ani o půl metru.
Druhého jsem měla odloženého - tady na nás počkej - v práci na klíně, koukal z okna a čekal až se majitelé vrátí. Je to vrátnice instituce, kam psi nesmí. Často nabídnu pohlídání daleko větším psů :
" jé, ten by tam s vámi nebyl, to byste nevydržela, on by celou dobu štěkal, vyl, řval, skákal " - v různých obměnách. Krysařík byl boží ! Takže rozhodně to jde.

Fiona.Praha napsal(a):
Naučte svého psa povel "štěkej".

Na nějaké diskusi jsem o tom četla, že když pes štěká, má to páníček spojit s povelem štěkej. Nejenom slovním, ale i gestem (zřejmě, aby pes v začátcích vnímal). Častým opakováním a odměnou se odbourá zbytečné vyštěkávání. Asi to chce správné načasování, aby nebyl odměněný za štěkání, ale za povel štěkání

Vlastní zkušenost s tím nemám, ale přišlo mi to jako logické.

Psice povel štěkej umí, má k tomu i přidané "ticho". Umí "ticho" perfektně předvádět. Ale když štěká na souseda za plotem, tak na ni žádné "ticho" neplatí. Jedině "mazej domů".

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Držím palce... já štěkání neodbourala za celých 11 let a teď se to s věkem samozřejmě jen zhoršuje. Rezignovala jsem.

Nedal by se Jack po cestě k brance prokrmovat pamlskama?

Vyzkoušeno....to jsem zkoušela jako první....top ten pamlsek-sušený střívka, buď si to vůbec nevezme a nebo to vyplivne.
Takže teď spíš poveluju, abych ho udržela alespoň v mezích normy.

Nejhorší je, že na povely on reaguje normálně, neskáče, neblázní, sedí, čeká až dostane obojek, když mu řeknu lehni, tak lehne, když jdeme od baráku k brance, tak netáhne, jde u nohy....ale prostě u toho řve jako tur.

Přiznám se, že jsem bezradná......u mladých psů je třeba taky s něčím problém, ale když je to důchodce, u kterýho to dosud normálně fungovalo, takže to člověk nemusel řešit a najednou tohle...tak fakt nevím.
Dokonce když nebyly sousedi doma, tak jsem zkoušela metodu....když budeš štěkat, tak se prostě nehneme a bude to trvat o to dýl, než se ven dostaneš....no tak to taky nejde.

Zkoušela jsem i nasadit obojek, vyjít z branky, ujít pár metrů...otočka zpátky, sundat obojek, počkat pár minut, nasadit obojek a znova, dokud to nebylo ok, prostě abych ho mohla pochválit a říct mu "vidíš, takhle je to správně a můžeme jít na procházku, udělat mu z toho rutinu....tak to se nakonec povedlo.....ale při dalším pokusu...chvíli poté, co přijdeme z prochajdy se situace opakuje....
Nicméně si myslím, že kdybych si vzala 14 dní dovolenou, tak by to možná klaplo, ale taky si myslím, že dobré vztahy se sousedy by skončily

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Vyzkoušeno....to jsem zkoušela jako první....top ten pamlsek-sušený střívka, buď si to vůbec nevezme a nebo to vyplivne.
Takže teď spíš poveluju, abych ho udržela alespoň v mezích normy.

Nejhorší je, že na povely on reaguje normálně, neskáče, neblázní, sedí, čeká až dostane obojek, když mu řeknu lehni, tak lehne, když jdeme od baráku k brance, tak netáhne, jde u nohy....ale prostě u toho řve jako tur.

Přiznám se, že jsem bezradná......u mladých psů je třeba taky s něčím problém, ale když je to důchodce, u kterýho to dosud normálně fungovalo, takže to člověk nemusel řešit a najednou tohle...tak fakt nevím.
Dokonce když nebyly sousedi doma, tak jsem zkoušela metodu....když budeš štěkat, tak se prostě nehneme a bude to trvat o to dýl, než se ven dostaneš....no tak to taky nejde.

Zkoušela jsem i nasadit obojek, vyjít z branky, ujít pár metrů...otočka zpátky, sundat obojek, počkat pár minut, nasadit obojek a znova, dokud to nebylo ok, prostě abych ho mohla pochválit a říct mu "vidíš, takhle je to správně a můžeme jít na procházku, udělat mu z toho rutinu....tak to se nakonec povedlo.....ale při dalším pokusu...chvíli poté, co přijdeme z prochajdy se situace opakuje....
Nicméně si myslím, že kdybych si vzala 14 dní dovolenou, tak by to možná klaplo, ale taky si myslím, že dobré vztahy se sousedy by skončily

Jo, jo, to je pakárna. Taky jsem zkoušela různý postupy, některý i hezky v daný moment zafungovaly, ale vždycky jen do příště....

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Vyzkoušeno....to jsem zkoušela jako první....top ten pamlsek-sušený střívka, buď si to vůbec nevezme a nebo to vyplivne.
Takže teď spíš poveluju, abych ho udržela alespoň v mezích normy.

Nejhorší je, že na povely on reaguje normálně, neskáče, neblázní, sedí, čeká až dostane obojek, když mu řeknu lehni, tak lehne, když jdeme od baráku k brance, tak netáhne, jde u nohy....ale prostě u toho řve jako tur.

Přiznám se, že jsem bezradná......u mladých psů je třeba taky s něčím problém, ale když je to důchodce, u kterýho to dosud normálně fungovalo, takže to člověk nemusel řešit a najednou tohle...tak fakt nevím.
Dokonce když nebyly sousedi doma, tak jsem zkoušela metodu....když budeš štěkat, tak se prostě nehneme a bude to trvat o to dýl, než se ven dostaneš....no tak to taky nejde.

Zkoušela jsem i nasadit obojek, vyjít z branky, ujít pár metrů...otočka zpátky, sundat obojek, počkat pár minut, nasadit obojek a znova, dokud to nebylo ok, prostě abych ho mohla pochválit a říct mu "vidíš, takhle je to správně a můžeme jít na procházku, udělat mu z toho rutinu....tak to se nakonec povedlo.....ale při dalším pokusu...chvíli poté, co přijdeme z prochajdy se situace opakuje....
Nicméně si myslím, že kdybych si vzala 14 dní dovolenou, tak by to možná klaplo, ale taky si myslím, že dobré vztahy se sousedy by skončily

A on reaguje vyloženě na nasazení obojku? Co mu během dne ten obojek prostě několikrát nasadit a nikam nejít?

Nebo co pes udělá, když ve chvíli kdy začne štěkat se vy vrátíte domů a nikam nejdete? Nechat ho u branky a odejít? Tohle docela zabírá na mojí fenu. Ona nereaguje na nasazení obojku, prostě poznají, že se jde ven a nemusím ani nic říkat, ani nasazovat obojky. Doma neštěká, to jen letí ke dveřím. Jakmile ji pustím ven ze dveří a moc mi to trvá, tak řve. Někdy se pak dostane úplně do takového amoku. Ve chvíli, kdy "obléknu" psa a vyjdu s ním ven, tak normálně chodí řvát psovi do ucha, s tím mě úplně vytáčí. Prostě přiběhne k jeho hlavě a řve . Pes je naprosto v klidu a nic to s ním nedělá, ale já mám chuť ji jednu fláknout - samozřejmě obrazně řečeno, nemlátím ji. Několikrát jsem udělala to, že jsem po takovém výstupu prostě šla zpátky domů a fenu nechala venku. Po chvíli byl klid. Tak jsem zase vyšla ven, a pokud začala opět štěkat, tak jsem šla zase domů.. To docela pochopila. Ale přijde mi, že to vždycky funguje jen chvíli, a ano, je to o důslednosti, ne vždycky mám čas a náladu takhle furt dokola chodit dovnitř, takže moje chyba. U nás je ještě řešení to, že fenu nechám za dveřma, na chodbě si připravím psa, fenu pak připravím jako druhou a rovnou jdeme. Ale to je jen takové obejití a problém jako takový to neřeší...

Tohle je mnohem menší problém než ten, co mi dělá v autě. Tam jsem fakt bezradná. Super je to třeba někde na výlete, kde parkujeme tam ,kde jsou lidi a než si prostě vybalíme všechno a pobereme, tak ona řve a řve a řve

Odnaucit psa nezadouci stekani (zvuky vubec) neni zase vzdycky takova brnkacka, jak se tu tvrdi. A kdyz uz je zlozvyk rozjety -muze to byt i nemozne.

Jen ten, kdo to nezazil asi neuveri, no

"někde na výlete, kde parkujeme tam ,kde jsou lidi a než si prostě vybalíme všechno a pobereme, tak ona řve a řve a řve "

nevyndavat z auta nikdy psa, co rve. ono to zacina nenapadne -nejdrive se zacnou jen vrtet, jak se auto zastavi - ale graduje to velmi rado a rychle.

kdyz to tady ted pisu tak mi dochazi, jaky ja jsem vlastne otrok psu a kolik veci delam automaticky a podvedome
kdyz zaparkuju nekde -nikdy hned nevystupuju. kdyz vystoupim, nikdy hned neoteviram auto. atd. atd.

kdyz pak nastane situce, ze to udelam -uz to nevadi. ale v beznych casech to fakt nedelam a ani o tom nepremyslim

marcelaamax napsal(a):
A on reaguje vyloženě na nasazení obojku? Co mu během dne ten obojek prostě několikrát nasadit a nikam nejít?

Nebo co pes udělá, když ve chvíli kdy začne štěkat se vy vrátíte domů a nikam nejdete? Nechat ho u branky a odejít? Tohle docela zabírá na mojí fenu. Ona nereaguje na nasazení obojku, prostě poznají, že se jde ven a nemusím ani nic říkat, ani nasazovat obojky. Doma neštěká, to jen letí ke dveřím. Jakmile ji pustím ven ze dveří a moc mi to trvá, tak řve. Někdy se pak dostane úplně do takového amoku. Ve chvíli, kdy "obléknu" psa a vyjdu s ním ven, tak normálně chodí řvát psovi do ucha, s tím mě úplně vytáčí. Prostě přiběhne k jeho hlavě a řve . Pes je naprosto v klidu a nic to s ním nedělá, ale já mám chuť ji jednu fláknout - samozřejmě obrazně řečeno, nemlátím ji. Několikrát jsem udělala to, že jsem po takovém výstupu prostě šla zpátky domů a fenu nechala venku. Po chvíli byl klid. Tak jsem zase vyšla ven, a pokud začala opět štěkat, tak jsem šla zase domů.. To docela pochopila. Ale přijde mi, že to vždycky funguje jen chvíli, a ano, je to o důslednosti, ne vždycky mám čas a náladu takhle furt dokola chodit dovnitř, takže moje chyba. U nás je ještě řešení to, že fenu nechám za dveřma, na chodbě si připravím psa, fenu pak připravím jako druhou a rovnou jdeme. Ale to je jen takové obejití a problém jako takový to neřeší...

Tohle je mnohem menší problém než ten, co mi dělá v autě. Tam jsem fakt bezradná. Super je to třeba někde na výlete, kde parkujeme tam ,kde jsou lidi a než si prostě vybalíme všechno a pobereme, tak ona řve a řve a řve

No u nás taky nejde apriori o obojek, ale prosě o to...jde se na procházku....

Když se otočím a odejdu, tak on si prostě za chvilku lehne, ale pokud zkusím další pokus tak se to opakuje.

Upřímně...pes už je starej, problém máme až teď od jara a já už bych to asi ani neřešila, ale jde o to, že fakt nepotřebuju, aby Gina viděla, že takhle řvát je normální a že to paničce nevadí.

Nevím jestli to u nás není fakt věkem...on je teď obecně hodně uštěkanej, ale za normální situace to štěkání vypnu povelem a nebo ho pošlu na místo, ať se uklidní.
Naopak mi zase přijde, že už tolik nehlídá jako dřív......třeba Gina už běží k brance hlídat a on se ani neobtěžuje zvednout...to by se za Sáriny nestalo, to tam letěl okamžitě........

Jinak když jsem tenhle problém řešila poprvé, když byl o hodně mladší, tak mi fakt pomohla rada někoho odsud, že když se jde ven tak ho naučit, aby si vzal něco do tlamy....a fakt to zabralo...nebylo to jdeme ven, tak já budu bláznit, ale jdeme ven...sakra, kde mám ten uzlík.

No teď mě napadlo, že asi zkusím naučit povel "drž", ten jsem nikdy nepoužívala a prostě něco v tý tlamě bude držet na povel....

Teď tu budu za ošklivou, pes se přece netrestá a už vůbec nebije. Jen mám pocit, že dospělý pes, který ví - tam možná jedna dobře mířená, lehká - rozhodě ne tak, aby to bolelo.....
Čekáme na nádraží, vyjde výravčí z domečku, psice na něj řve ( asi si myslí, že je to její nádraží, když jezdíme často, nebo má takový rituál (?).)
Minule mi výpravčí chtěl sdělit, jaké má vlak zpoždění, řvala, že jsem neslyšela vlastního slova, tak jsem jí jednu flákla po papuli a bylo ticho.
Ráno, čekáme na nádraží, pan výpravčí vyjde z domečku....psice se na mě podívá a ani nešpítne.
Tak nevím.
Nikdy ji nebiju, je to cíťa, ale prostě ta ruka ulítla. Děti taky občas nějakou schytaly. Jak pro děti, tak asi pro ni to bylo znamení, že něco přehnala, že jsem fakt naštvaná.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"někde na výlete, kde parkujeme tam ,kde jsou lidi a než si prostě vybalíme všechno a pobereme, tak ona řve a řve a řve "

nevyndavat z auta nikdy psa, co rve. ono to zacina nenapadne -nejdrive se zacnou jen vrtet, jak se auto zastavi - ale graduje to velmi rado a rychle.

kdyz to tady ted pisu tak mi dochazi, jaky ja jsem vlastne otrok psu a kolik veci delam automaticky a podvedome
kdyz zaparkuju nekde -nikdy hned nevystupuju. kdyz vystoupim, nikdy hned neoteviram auto. atd. atd.

kdyz pak nastane situce, ze to udelam -uz to nevadi. ale v beznych casech to fakt nedelam a ani o tom nepremyslim

Nikdy jsem ji nevyndala když řvala, zrovna v tomhle fakt důsledná jsem 😀

Edit. : já si zase říkám, jak si člověk u druhého psa uvědomí, v čem je ten první pes tak skvělý a že to není tak automatické jak se zdá 😀. V techto situacích mi pes nikdy ani nepipnul, můžu otevřít kufr, klec a vím, že nevystoupí z auta dokud mu neřeknu, bude v klidu čekat a ani nepipne. Nenechá se ani strhnout tím, že fena řve a pořád je v naprosté pohodě.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Teď tu budu za ošklivou, pes se přece netrestá a už vůbec nebije. Jen mám pocit, že dospělý pes, který ví - tam možná jedna dobře mířená, lehká - rozhodě ne tak, aby to bolelo.....
Čekáme na nádraží, vyjde výravčí z domečku, psice na něj řve ( asi si myslí, že je to její nádraží, když jezdíme často, nebo má takový rituál (?).)
Minule mi výpravčí chtěl sdělit, jaké má vlak zpoždění, řvala, že jsem neslyšela vlastního slova, tak jsem jí jednu flákla po papuli a bylo ticho.
Ráno, čekáme na nádraží, pan výpravčí vyjde z domečku....psice se na mě podívá a ani nešpítne.
Tak nevím.
Nikdy ji nebiju, je to cíťa, ale prostě ta ruka ulítla. Děti taky občas nějakou schytaly. Jak pro děti, tak asi pro ni to bylo znamení, že něco přehnala, že jsem fakt naštvaná.

Nejsem si úplně jistá, jestli by v téhle situaci fena pochopila, za co to bylo, a jestli by to pomohlo. V tom autě si myslím, že spíš ne.

A hlavně ona je hrozně vnímavá na jakoukoli fyzickou korekci. Vím, že se říká, že pes se nemůže urazit. Ale ona se opravdu po fyzické korekci urazí, sekne a už s ní nehnu.A to vůbec nemluvím o nejakem plácání, ale třeba jen o tom, že ji srovnám když se krive přiřadí, ručně ji pomůžu. To je potom hrozně ublížená a už nechce spolupracovat.

"Vím, že se říká, že pes se nemůže urazit".

Nevím, že se to říká. Ale není to pravda. Pes se dokáže urazit a umí to dát pěkně najevo. Ale dlouho mu to většinou nevydrží. "Tak netrucuj a pojď si pro piškotek" a je odražený natošup :-))
Ale je každý pes jiný a nefunguje to vždycky.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Vím, že se říká, že pes se nemůže urazit".

Nevím, že se to říká. Ale není to pravda. Pes se dokáže urazit a umí to dát pěkně najevo. Ale dlouho mu to většinou nevydrží. "Tak netrucuj a pojď si pro piškotek" a je odražený natošup :-))
Ale je každý pes jiný a nefunguje to vždycky.

Jo to ona si pak pískotek taky přijde vzít, jenže tím to konci, vezme si ho a její urazenost trvá a vydrží ji to dlouho. A pokud jde o cvičení, tak tam se fakt sekne total a nehnu s ní už.

Když bych ji "jednu flakla" V tu chvíli kdy řve, tak si myslím, že nebude chápat za co to je, urazi se a já to pak budu muset dlouho napravovat a mohlo by to zanechat na našem vztahu nějaké následky.

Teď mě tady většina z vás sežere, ale přijde mi v takových situacích snad lepší i EO, než jedna dobře mirena, protože tam pes naopak neví, že je to od vás, nebere si to osobně a naopak se běží schovat k "mamince" a pořád si myslí, že u maminky je nejlíp.

Edit. : a nechci aby to vyznelo tak, že každému kdo má ustekaneho psa doporučuji EO, bože jen to ne. Jen si myslím že s ohledem na některé povahy psů je u některých jedinců lepší volba EO, než plácnutí.

marcelaamax napsal(a):
A nebo taky ne. Tohle taky není úplně nejlepsi nápad, s pořízením psa by měli souhlasit všichni členové rodiny a stejně tak s výběrem plemene. A ne že já chci tohle a tohle, tak si to prostě pořídím a zbytek mě nezajímá.

Ale taky takové případy znám, někde to vyšlo, to jo. Ale někde to nevyšlo a pak kvůli tomu byli v rodině celkem problémy a často to odnášel i pes.

Člověk by si neměl psa pořizovat za každou cenu, pokud se nedá jinak dohodnout a je to tak, že buď budu mít krysarika, který mi ale naprosto nevyhovuje a nebo nic - tak radši nebudu mít nic. Ono se to časem třeba změní.

Jinak 15ti léte dítě si myslím, že by zvládlo v klidu i většího psa. Měla jsem psa od 11 ti let a v dospělosti měl 40 kg. Na cvičak s NO a podobně velkými psy často chodí děti i mladší než 15 let. Ale to už je asi jedno.

Jedině mě napadá - pokud jste si jistá, že vám tahle povaha nesedí a sedět nebude, psa máte měsíc, tak je ještě možnost popřemýšlet o novém domově pro psa. Sice je to smutné, ale někdy je to to nejlepší co může člověk udělat. A nebo na tom prostě pořádně zapracovat, odstranit to chování, které vám nevyhovuje a najít si ke psovi cestu.

Tak samozřejmně jsem ho prostě nepřinesla, muž souhlasil, ale zpočátku to u něj nebylo žádné nadšení a už vůbec ne z naháče, jenže on zvládá i věci co nemá rád, třeba našich pár hadů a to se jich bojí...

Sisisisi napsal(a):
Tak samozřejmně jsem ho prostě nepřinesla, muž souhlasil, ale zpočátku to u něj nebylo žádné nadšení a už vůbec ne z naháče, jenže on zvládá i věci co nemá rád, třeba našich pár hadů a to se jich bojí...

Jasně. U vás to vyšlo. Já jen poukazuji na to, že ne vždy to takhle vyjít musí. A opravdu takové případy znám, kde potom krom toho, že kvůli psovi je v rodině dusno, tak ten jeden dělá psovi klidně i naschvály a je na něj hnusný.

Psala jste, že člověk si má vybrat co chce a ten zbytek vždy dojde sám. A někdy to tak je, ale určitě ne vždy. Někdy prostě ten zbytek nedojde a pes je tím druhým kvůli tomu klidně i nenáviděný, bohužel.

Aneb .... takové shrnutí .... znáte ten pocit, když už jste unavený z manipulátorských a vyděračských metod svýho psa a radši děláte různý věci proto, abyste se jim vyhnuli ...

marcelaamax napsal(a):
Jasně. U vás to vyšlo. Já jen poukazuji na to, že ne vždy to takhle vyjít musí. A opravdu takové případy znám, kde potom krom toho, že kvůli psovi je v rodině dusno, tak ten jeden dělá psovi klidně i naschvály a je na něj hnusný.

Psala jste, že člověk si má vybrat co chce a ten zbytek vždy dojde sám. A někdy to tak je, ale určitě ne vždy. Někdy prostě ten zbytek nedojde a pes je tím druhým kvůli tomu klidně i nenáviděný, bohužel.

Jasné, člověk musí znát partnera aby si tohle mohl dovolit...

Téda, já si nedávno uvědomila, že Barney vlastně vůbec neštěká, po tom, co se mě asi padesátý člověk zeptal "a umí štěkat?" 😃 jasně, že umí a jak. Štěká jen, když se hodně nudí a chce mě vytočit, ale to štěkne 2x a konec. Nicméně jsem nad tím přemýšlela a dost mi to neštěkání vyhovuje a vůbec nevím, jak budu hledat v budoucnu psa (plemeno) takto neštěkavé. 🤔 Navíc po přečtení tenhle diskuze.

marcelaamax napsal(a):
A on reaguje vyloženě na nasazení obojku? Co mu během dne ten obojek prostě několikrát nasadit a nikam nejít?

Nebo co pes udělá, když ve chvíli kdy začne štěkat se vy vrátíte domů a nikam nejdete? Nechat ho u branky a odejít? Tohle docela zabírá na mojí fenu. Ona nereaguje na nasazení obojku, prostě poznají, že se jde ven a nemusím ani nic říkat, ani nasazovat obojky. Doma neštěká, to jen letí ke dveřím. Jakmile ji pustím ven ze dveří a moc mi to trvá, tak řve. Někdy se pak dostane úplně do takového amoku. Ve chvíli, kdy "obléknu" psa a vyjdu s ním ven, tak normálně chodí řvát psovi do ucha, s tím mě úplně vytáčí. Prostě přiběhne k jeho hlavě a řve . Pes je naprosto v klidu a nic to s ním nedělá, ale já mám chuť ji jednu fláknout - samozřejmě obrazně řečeno, nemlátím ji. Několikrát jsem udělala to, že jsem po takovém výstupu prostě šla zpátky domů a fenu nechala venku. Po chvíli byl klid. Tak jsem zase vyšla ven, a pokud začala opět štěkat, tak jsem šla zase domů.. To docela pochopila. Ale přijde mi, že to vždycky funguje jen chvíli, a ano, je to o důslednosti, ne vždycky mám čas a náladu takhle furt dokola chodit dovnitř, takže moje chyba. U nás je ještě řešení to, že fenu nechám za dveřma, na chodbě si připravím psa, fenu pak připravím jako druhou a rovnou jdeme. Ale to je jen takové obejití a problém jako takový to neřeší...

Tohle je mnohem menší problém než ten, co mi dělá v autě. Tam jsem fakt bezradná. Super je to třeba někde na výlete, kde parkujeme tam ,kde jsou lidi a než si prostě vybalíme všechno a pobereme, tak ona řve a řve a řve

Vy máte mojí fenu? Já zírám, že se to děje i v lepších rodinách
Mně to dělá Vikina, mix jezevčíka. Nastupování do auta a výstup z auta hrůza, nesmí být nikdo na dohled, jinak řve. Je-li na dohled někdo se psem, řve ještě víc. Spatří-li psa z okýnka auta kdykoli během cesty, okamžitě řev, i kdyby to byl mini york
A dojezdy kamkoliv se mi nedaří zkultivovat. Jednak štěkot na všechny a na všechno a druhak adrenalin stříká i ušima. Obvykle to bývá na začátku vycházky či jiné akce, takže energie fůra, vypadá to, že vyndavám z auta divou zvěř.
Štěká při východu z baráku na psy a nejsou-li psi, vystačí si s lidma, přitom během vycházky by si těch samých psů a lidí ani nevšimla. Štěkání je horší, jdeme-li na parkoviště, čili k autu.
Plánuju zkusit dát do huby hračku, to by u ní mohlo zabrat.
Venku občas řve na cizí velké psy, zvláště typu ovčák, husky...prostě vlčí hlavy a zvláště za jistých okolností. Má za sebou napadení ČSV, tak možná proto. Ale jak píšu, neřve na ně vždy, musí být splněny určité podmínky, které teď nedokážu srozumitelně definovat.
Na rozdíl od řvaní při východu z domu a při cestování autem, s tímhle se mi docela daří bojovat, pokud já toho psa vidím včas. Už pochopila, že je chválena, pokud sedí a je zticha, případně se věnuje mně.
Dělávala to i na cvičáku, pokud šel někdo se psem za plotem a hlásila každého nově příchozího - fungovala tam jako hlídač
Paradoxní je, že mám i pinče, což jsou vyhlášení štěkači a ta prakticky neštěká jen občas výjimečně, třeba na domovní zvonek, ale má oproti Vikině takovej zastřenej hlásek, prostě pohoda.

No tak když to tak čtu, tak to "naše" štěkání od dveří baráku k brance, není zas až taková hrůza...v autě klid, když vyjde z branky klid.....na prochajdě si na psy zaštěká, ale většinou na ty co štěkaj na něj.....

Mi tak trochu přijde, že jakmile zjistí, že jdeme na procházku, tak mu vypadne mozek a zpátky se mu vrátí hned za brankou resp. jakmile začnu branku otevírat, protože je naučenej, že musí v klidu čekat, než vylezu z branky já a juknu jestli je "čistej vzduch" abysme natěšený nevlítli do nějakýho psa a je s ním zase řeč...
Teď defakto jezdíme na prochajdy autem...taky v poho, sedne si, počká až otevřu, v klidu si naleze....

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No tak když to tak čtu, tak to "naše" štěkání od dveří baráku k brance, není zas až taková hrůza...v autě klid, když vyjde z branky klid.....na prochajdě si na psy zaštěká, ale většinou na ty co štěkaj na něj.....

Mi tak trochu přijde, že jakmile zjistí, že jdeme na procházku, tak mu vypadne mozek a zpátky se mu vrátí hned za brankou resp. jakmile začnu branku otevírat, protože je naučenej, že musí v klidu čekat, než vylezu z branky já a juknu jestli je "čistej vzduch" abysme natěšený nevlítli do nějakýho psa a je s ním zase řeč...
Teď defakto jezdíme na prochajdy autem...taky v poho, sedne si, počká až otevřu, v klidu si naleze....

Mě napadlo, jestli už neslyší špatně. To pak pes dělá různé věci, preventivně. A pak dostane vodítko, což je jistota (abyste se neztratila), a je klid.

Jak megí mluví, tu ani radši popisovat nebudu..nebo jo :-) když chci, aby byla zticha, tak řeknu -- pšš, poslouchej, lumpíci
.. někdy to funguje a někdy vyskočí na parapet a řve, i když za oknem zrovna nikdo není :-) A když to myslím vážně, tak řeknu čekej a přestane.
Ale řve často.. vždy, když něco chce a já neslyším, když mi cokoli trvá dlouho.. akorát na Kocourka už neštěká, což nechápu, jak dokázal, musím se ho zeptat, ale asi ne,
je s ní legrace. Zajímavé je, že před svědky začne obvykle řvát o dost dřív než doma, asi ví, že si tu ostudu nenechám viset dlouho a dám jí ten rohlík hned
jak se ONA rozhodne. Řvaním.

Nečetla jsem vlákno, jen nadpis. KOMPLET všichni naši psi - z mé strany (a věřím, že i ze strany rodiny) zvyknutí si a zamilování se (vzájemné ) IHNED!!! Ale pravdou je, že vždy jsme pořizovali štěně, snad jednou, pokud dobře vzpomínám dospělého, ale tam ta láska vznikla snad nejrychleji. Někdo jej vyhodil asi z auta, živořil pod jakýmisi fošnami. Teta jej pravidelně chodila krmit, on ji pak vždy šel vyprovodit až k brance, tam se sám od sebe smutně otočil a vrátil se do svého útočiště. Až jednou padlo rozhodnutí - a u té branky teta řekla jen dvě slova:"Tak pojď"! A ten pes vlítl na zahradu, naprosto ihned tam byla jak doma a byl to jeden z našich nej psů. Už jsem ten příběh zde, myslím, psala. Ještě teď mi slzí oči, když to píšu - že se najdou hovada, které vyhodí psa...a nezájem, co bude dál, jak se ten pes uživí, atd.