Sražená kočička

Ale jiste ze zabranite tomu, aby kocky chodily volne ven. Do oken site, pokud to jde, tak voliera s pristupem z domu. Jinak si myslim, ze je opravdu nezodpovedne porizovat si dalsi kocku, kdyz vite, jak skonci. Znama takhle behem jednoho leta zlikvidovala asi 7 kocek.

Já mám obyčejnou vesnickou číču a bydlíme cca 20m od silnice a k silnici nejde.jako kotě jsme ji vodili k silnici na kšírách aby se podívala jaké nebezpečí tam je.v pul roce jsme ji pustili a dnes už má 3 roky a za silnici fakt nechodí stačí ji sousedi a pole a louky

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já mám obyčejnou vesnickou číču a bydlíme cca 20m od silnice a k silnici nejde.jako kotě jsme ji vodili k silnici na kšírách aby se podívala jaké nebezpečí tam je.v pul roce jsme ji pustili a dnes už má 3 roky a za silnici fakt nechodí stačí ji sousedi a pole a louky

Kdyby to bylo takhle jednoduché a fungovalo to, to by byla nádhera! Jenže každá kočka je jiná. Našeho kocoura v roce srazilo auto, měl zlomenou pánev, ale dostal se z toho. Chvíli utíkal, když slyšel auto, ale brzy na to zapomněl. Ve dvou letech ho auto srazilo znova, byl na místě mrtvý. Patřil bohužel k těm kočkám, které jsou bez výběhu ven nešťastné, dokázal hodiny mňoukat u dveří. Ale většina koček se v domě udržet dá, jen se musí chtít. Není to tam tak zajímavé jako venku, ale představte si, jaké hrozné bolesti teď musí mít sražený kocour. Stála mu ta svoboda za to?

Pokud chcete mít kočku 100% domácí, pořiďte si takovou, která byla narozená a odchovaná v bytě a venku nikdy nebyla a dejte jí včas vykastrovat. Takovou potom ven nic netáhne, klidně bude sedět na otevřeném okně, ale venku to bude pro ní ciz, neznámé a nebezpečné území a nepůjde tam. Kočky jsou silně teritoriální a své území neopouští, když nemusí.
A jak to dopadlo s kocourkem? Přežil? Dana

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Kdyby to bylo takhle jednoduché a fungovalo to, to by byla nádhera! Jenže každá kočka je jiná. Našeho kocoura v roce srazilo auto, měl zlomenou pánev, ale dostal se z toho. Chvíli utíkal, když slyšel auto, ale brzy na to zapomněl. Ve dvou letech ho auto srazilo znova, byl na místě mrtvý. Patřil bohužel k těm kočkám, které jsou bez výběhu ven nešťastné, dokázal hodiny mňoukat u dveří. Ale většina koček se v domě udržet dá, jen se musí chtít. Není to tam tak zajímavé jako venku, ale představte si, jaké hrozné bolesti teď musí mít sražený kocour. Stála mu ta svoboda za to?

Ani jedna z našich koček nikdy nešla udržet doma. Také jedna byla sražena autem (jako kotě), měla dvojitou zlomeninu pánve a přeražený ocásek, dostala se z toho velice rychle a moc dobře si dodnes pamatuje, co jí způsobilo auto a má z nich panickou hrůzu (je jí 7 let). Mladší (1,5 roku) se bojí aut odmalička, má to vrozené. Bohužel sestry kocour, který byl bytový, byl u nás jednou na hlídání a vyběhl mamce s ostatními ven a během 5ti minut byl bohužel mrtvý-:( Co se týče ale kvality života, rozhodně má lepší život kočka, která si může běhat venku, než ta, co je zavřená v bytě. Zatím jsem nepotkala žádnou "normální" bytovou kočku, všechny vypadají jak v přetrvávající depresi (momentálně máme možnost sledovat britku přítelovi sestry, vypadá jak žijící zombie). Ty naše jsou prostě živé aktivní šelmičky, rády lítají po stromech a číhají na ptáčky. Pokud bych si někdy musela pořizovat ryze bytovou kočku, tak vezmu hned dvě, aby měli společnost a mohli se vzájemně zabavit. Momentálně máme doma kocourka - nalezence a ten sdílí byt s králíkem, což se mu velice líbí - neustále provokuje a králík ho za to pěkně prohání.

Máme kočičky venkovno domácí, nejstarší jsou sourozenci 11 a půl roku, kocourek jako půlroční přišel někde do střetu s člověkem? autem? - vylízal se z toho. Přes silnici chodí minimálně. Kocourek nalezenec z popelnice půlroční šel s námi na vycházku přes jednu silnici, přes druhoun se bál. Celou noc byl poprvé sám venku a ráno se mi na volání přihlásil. Převedla jsem ho a pd té doby se k silnici nepřiblíží. Mají ovšem možnost velkých zahrad v okolí. Nemohla bych je držet stále doma

Neustále někde čtu a slyším: "Ztratila se nám kočka, nechápu, jak je to možné, ona NIKDY nechodila mimo zahradu!" Stejné to je i s těmi auty. "Naše kočka nikdy nechodí na silnici..." Kočka si dělá co chce a chodí kam chce, pokud může. Nikdo netvrdí, že kočky s výběhem nemají zajímavější život, to je snad každému jasné, že mají. Do té doby, než je někdo otráví, přejede je auto, zakousne je pes nebo je zastřelí nějaký soused, kterému vadí cizí kočka na trávníku...

mám kočku už 16 ti letou, bydlím v domku na vesnici, ale u cesty mezi domky, kde jezdí auta. Kóča chodí ven jak se jí zachce, léto tráví celé venku, jen na noc jde spát domů, v zimě se vyběhne vyvětrat a maže zase ke kamnům. Chodí mě vyprovázet přes tu cestu, když jdu s pejskama na procházku a čeká na nás u lesa, až se budeme vracet. I přes den, když je venku, běhá na druhou stranu cesty, ale rozhlíží se a zatím je v pořádku. Není to hlavní, ale aut tam jezdí docela dost.

Samozřejmě existují výjimky, ale ty jen potvrzují pravidlo. Podle statistik se venkovní kočky dožívají v průměru dvou až tří let.

Asi místní naštvu, ale... Držet kočku jen v bytě (ty hogo fogo mají i voliéru) a tvrdit, že to dělám pro její dobro, protože až jí srazí auto, nebude jí to stát za ty bolesti, je jen názor skupiny lidí, ne všeobecná pravda, která by měla být jediná správná, jak to tady vyplynulo z některých příspěvků.
Myslet si, že když si s kočkou hraji (věnuji se jí) tři hodiny denně, koupím jí kvalitní (?) žrádlo a postavím jí voliéru, jsem lepší člověk (chovatel) než ten, který nechá kočku žít opravdový život, ulovit opravdu živou myš nebo ptáka, je alibismus. Nekritizuji tento způsob chovu koček, jen mě štvou lidi, kteří odsoudí paní za to, že jí kočku přejelo auto. V podstatě jí naznačili, že kočku zavraždila a pokud si vezme další, vlastně ji zabíjí přímo taky. Jděte do háje!
Když chcete šelmu držet doma s chlupatými umělými myškami a nedopřát jí, aby zažila opravdový kočičí život, je to Vaše cesta chovu koček a ano, Vaše zvíře jistě přežije déle, ale pokud paní chová kočky tak, jak je chová, je to její volba. To, že kočku přejede auto, se prostě stává a majitel s tím musí počítat, pokud ji nemá jen zavřenou. Je jen na Vás (tazatelko), zda si s tímhle rizikem vezmete z útulku další kočičku, dáte jí možnost života a ano, také riziko smrti nebo si necháte už jen zbylou kočku, budete čekat, kdy se co stane i jí a už nikdy pak žádnou kočku mít nebudete.
Já jsem si pořídila kočky, protože je mám ráda a chci je mít ve své blízkosti. Bohužel, můj manžel je z vesnice a neuznává kočky doma. Kdyby to tak nebylo nebo kdybych měla tohle na prvním místě a prosadila si to, nejspíš bych taky kočky měla jen doma, aby se jim proboha nic nestalo, ale musím říct, že bych stále měla výčitky, že právě jen sedí za oknem a touží jít ven. Kočka byla stvořena evolucí k tomu, aby žila venku a aby lovila a zabíjela. Člověk do toho vstoupil s auty, která musí kočka pochopit jako smrtelné nebezpečí. Ta, která tohle nebezpečí podcení, zemře. Je to smutné, ale neodsuzujte lidi, kteří chovají kočky volně a svobodně, je to přirozenější. A smrt je přirozená...
Paní tazatelko, je věc Vašeho svědomí, zda pomůžete kočičce z útulku a dáte jí domov nebo už se nechcete vyrovnávat s další smrtí. Nenechte si vsugerovat, že jste udělala něco špatně! Mnohem víc koček žije venku než zavřených doma a je to normální, není to nic, za co byste měla mít výčitky svědomí!

Máme doma 7 kočiček - 3 jsou trvale ve voliéře (zález do domku a vedle voliéra s ptáčky, apod. - lepší než TV , zvyklé původně bytové, tak nemají "reflexy") a 4 úplně na volno. Jedna číča na volno je původně polodivoká, pak bytovka, teď se jí líbí lovit myšky, prohánět občas kuře (nic mu neudělá) a slunit se. Nikam dál než k plotu nejde. Pak jsou 3 - matka s dcerou (té jsou 3 měsíce, takže zatím přes plot nejde) a "teta". Obě dospělé ven chodí, většinou jdou za nás na pole, popř. na pole před námi (to musí přes silnici). Je jim letos 5 a 3 roky. Pravdou je, že už jsme na silnici o 2 kočky přišli, ale s tím se ta nějak musí člověk smířit. Zaplatili tak za svůj svobodný život ( kočka 4 roky, kocourek 7 měsíců - měl už plánovanou kastraci a jednou prostě nepřišel domů, kam chodil každou noc. Bohužel ho někdo srazil. ). na druhou stranu je mi jasný, že tyhle kočky by doma šťastné nebyly - odmala jsou zvyklé běhat volně venku, lovit myši (a že jich vážně uloví dost, občas je směňují za maso či granule ), slunit se, honit se ze stromu na strom v sadu, apod.

Pokud má kočička kam si zalézt a každý den krmení a pohlazení, nevidím na tom nic špatného. Jo, horší jsou případy, kdy "páníček" kočky nechává hladové s tím "že si něco přece uloví". Takovému člověku bych kotě nedala.

Já bych nedala kotě ani k domku u silnice. Občas se najde zázračně inteligentní kočka, která tam pár let žije, ale většina koček na té silnici dřív či později skončí.... Ale výčitky z toho nemám, protože si majitel domku u silnice sežene jinde koťat, kolik chce.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Kdyby to bylo takhle jednoduché a fungovalo to, to by byla nádhera! Jenže každá kočka je jiná. Našeho kocoura v roce srazilo auto, měl zlomenou pánev, ale dostal se z toho. Chvíli utíkal, když slyšel auto, ale brzy na to zapomněl. Ve dvou letech ho auto srazilo znova, byl na místě mrtvý. Patřil bohužel k těm kočkám, které jsou bez výběhu ven nešťastné, dokázal hodiny mňoukat u dveří. Ale většina koček se v domě udržet dá, jen se musí chtít. Není to tam tak zajímavé jako venku, ale představte si, jaké hrozné bolesti teď musí mít sražený kocour. Stála mu ta svoboda za to?

Zapomela jsem dodat kočku mam vykastrovanou

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Asi místní naštvu, ale... Držet kočku jen v bytě (ty hogo fogo mají i voliéru) a tvrdit, že to dělám pro její dobro, protože až jí srazí auto, nebude jí to stát za ty bolesti, je jen názor skupiny lidí, ne všeobecná pravda, která by měla být jediná správná, jak to tady vyplynulo z některých příspěvků.
Myslet si, že když si s kočkou hraji (věnuji se jí) tři hodiny denně, koupím jí kvalitní (?) žrádlo a postavím jí voliéru, jsem lepší člověk (chovatel) než ten, který nechá kočku žít opravdový život, ulovit opravdu živou myš nebo ptáka, je alibismus. Nekritizuji tento způsob chovu koček, jen mě štvou lidi, kteří odsoudí paní za to, že jí kočku přejelo auto. V podstatě jí naznačili, že kočku zavraždila a pokud si vezme další, vlastně ji zabíjí přímo taky. Jděte do háje!
Když chcete šelmu držet doma s chlupatými umělými myškami a nedopřát jí, aby zažila opravdový kočičí život, je to Vaše cesta chovu koček a ano, Vaše zvíře jistě přežije déle, ale pokud paní chová kočky tak, jak je chová, je to její volba. To, že kočku přejede auto, se prostě stává a majitel s tím musí počítat, pokud ji nemá jen zavřenou. Je jen na Vás (tazatelko), zda si s tímhle rizikem vezmete z útulku další kočičku, dáte jí možnost života a ano, také riziko smrti nebo si necháte už jen zbylou kočku, budete čekat, kdy se co stane i jí a už nikdy pak žádnou kočku mít nebudete.
Já jsem si pořídila kočky, protože je mám ráda a chci je mít ve své blízkosti. Bohužel, můj manžel je z vesnice a neuznává kočky doma. Kdyby to tak nebylo nebo kdybych měla tohle na prvním místě a prosadila si to, nejspíš bych taky kočky měla jen doma, aby se jim proboha nic nestalo, ale musím říct, že bych stále měla výčitky, že právě jen sedí za oknem a touží jít ven. Kočka byla stvořena evolucí k tomu, aby žila venku a aby lovila a zabíjela. Člověk do toho vstoupil s auty, která musí kočka pochopit jako smrtelné nebezpečí. Ta, která tohle nebezpečí podcení, zemře. Je to smutné, ale neodsuzujte lidi, kteří chovají kočky volně a svobodně, je to přirozenější. A smrt je přirozená...
Paní tazatelko, je věc Vašeho svědomí, zda pomůžete kočičce z útulku a dáte jí domov nebo už se nechcete vyrovnávat s další smrtí. Nenechte si vsugerovat, že jste udělala něco špatně! Mnohem víc koček žije venku než zavřených doma a je to normální, není to nic, za co byste měla mít výčitky svědomí!

Bydlím na vesnici a mám tři kastrované kocoury, kteří mají trvalý celodenní přístup ven. V létě je člověk doma vidí jen když se jdou nažrat nebo si k nám v noci vlezou do postele, zato v zimě prakticky nevystrčí čumák z baráku. Všichni tři jsou ochycení jako koťata od venkovních, částečně polodivokých koček. Před třema lety jsme dostali ještě roční poloperšanku, která bydlela dřív v Plzni v paneláku. Trvalo několik měsíců, než se odvážila vykročit z bytu na dvůr, ale nikdy nešla dál než pár metrů od domu. Když se náhodou staloi, že zůstala venku a bylo zavřené okno, seděla na něm a zoufale mňoukala. Pak se naše dcera vdala a odstěhovala se do paneláku. Vzala si kočku sebou a ta okamžitě absolutně pookřála. Nechodí ven, celý den sedí na balkóně a pozoruje ruch pod sebou a je naprosto spokojená. Prostě kočka, která vyrostla v bytě už venku žít neumí a nechce, necítí se tam bezpečně. Myši, tráva ani ptáci jí nic neříkají, zato se vyřádí s hračkama, které zná od malička. Je to podobné, jako byste "ajťáka" z velkoměsta chtěli usadit v jeskyni, aby se živil lovem a sběrem kořínků. Možná by to zvládnul, ale šťastný by tam nebyl.

Mohla bych oponovat... Koupili jsme Mainského mývalího kocoura, už ve smlouvě bylo, že kocour nesmí ven. V době, kdy jsme ho kupovali, jsme to takhle i mysleli, nechtěli jsme programově podvádět - porušit smlouvu. Jenže po asi dvou letech jsme se přestěhovali s velkou radostí do svého rodinného domku a kocour reagoval ze začátku jako ten Váš, bál se, když už vylezl, tak nedaleko. A dneska? Už dvakrát přinesl malého zajíce, prvního jsem mu sebrala, zavolala na záchrannou stanici živočichů a dostala docela dost vynadáno, že to vůbec nemělo cenu dělat, že ostré kočičí zoubky vždy kůži prokousnou, zanese se infekce a zajíček umře - prý takhle malému zvířeti nemohou dát antibiotika (??), a když ho kočka uloví, mám jí ho nechat. U druhého zajíčka jsem jen dostala fotku od manžela, oběť je snad poloviční než kocour a mě popadla hrdost... I z přešlechtěného posránka udělá návrat k přírodě znova šelmu. Ne vždy, pochopitelně. Měli bychom asi respektovat individuální potřeby - normální kočce Evropské, někde nalezené nebo prostě od maminky volně žijící, nechat, na co je zvyklá a vyšlechtěným chlupaticím a hýčkaným miláčkům nechat ty jejich bezpečné voliéry. Ani jedno není ideální, to víme všichni, ale nemůžeme jim vytvořit bezpečný a zároveň přirozený svět, který by byl současně dost velký, aby je nenudil...

Asi budu jako většina zde, ale nedávno (5.12.2015) mi umřelo koťátko (narozeno okolo 12. května 2015), tedy, jinak řečeno, přejelo ho auto, byl to cukroušek, máme doma hodně koček každý rok, ale on byl bílý a my bílého ještě nikdy neměli, když se narodil, jeho maminka mne u toho chtěla a moje sestra mi furt říkala, že mi zůstanou maximálně 2 z 4 koťátek, byla jsem moc ráda, když mi zůstali všechny. Každý den jsem si s nimi hrála a mluvila na ně jako na děti a na lidi, vždy jsem se s nimi smála, protože byli strašně roztomilí, vždy když mi bylo špatně, rozesmáli mne a já byla hned veselá. Na Mikuláše jsem vstala a byla jsem šťastná, ráno jsem je nakrmila a jediné co jsem udělala, bylo že jsem ho zavolala na snídani, jako každé ráno. Odpoledne, asi ve dvě hodiny jsem šla se sestrou ven a já si hrála se všemi kočičkami, skoro se všemi, jediný on chyběl. Ona šla potom se svým psem na procházku a na silnici kocourek nebyl, byla tam asi 10 minut, venku jsme byli ale déle, asi hodinu a potom šla. Když se vrátila, tak v pěti minutách jsem šla já se svým psem a když jsem se blížila k silnici, hned jsem běžela se slzami v očích zpět domů. Uprostřed silnice ležel můj milovaný bílý kocourek. Od té doby si to vyčítám, protože stačilo, kdybych ho zavolala a během těch pěti minut se nemuselo stát nic. Já bych byla furt šťastná, ale ne, od té doby brečím každý den a vše mi jej připomíná. Když nebrečím, je to jako zázrak, můj miláček ani neviděl sníh, stačilo 20 dní a oslavil by vánoce, společně se svou kočičí rodinou a se mnou. Od té doby na něj mluvím, jako by byl vždy vedle mne a i když si říkám, že je na lepším místě, neutěšuje mne to. Každý den se mi o něm zdá, já ho v tom snu pouze objímám a on tam je se mnou. Nevíte co dělat, abych se uklidnila? Furt tomu nemůžu uvěřit a říkám si, že je to jeden velký špatný sen, ale potom mi vše dojde, naděje odejde a já se zhroutím. . Prosím, poraďtě.

Psychiatra? Psychologa?

Trochu závidím, že se hroutíte ze smrti kotěte, kterého jste měla půl roku. Pokud se vám v životě nestalo nic horšího, je to přece paráda.

ForeverStar1 napsal(a):
Asi budu jako většina zde, ale nedávno (5.12.2015) mi umřelo koťátko (narozeno okolo 12. května 2015), tedy, jinak řečeno, přejelo ho auto, byl to cukroušek, máme doma hodně koček každý rok, ale on byl bílý a my bílého ještě nikdy neměli, když se narodil, jeho maminka mne u toho chtěla a moje sestra mi furt říkala, že mi zůstanou maximálně 2 z 4 koťátek, byla jsem moc ráda, když mi zůstali všechny. Každý den jsem si s nimi hrála a mluvila na ně jako na děti a na lidi, vždy jsem se s nimi smála, protože byli strašně roztomilí, vždy když mi bylo špatně, rozesmáli mne a já byla hned veselá. Na Mikuláše jsem vstala a byla jsem šťastná, ráno jsem je nakrmila a jediné co jsem udělala, bylo že jsem ho zavolala na snídani, jako každé ráno. Odpoledne, asi ve dvě hodiny jsem šla se sestrou ven a já si hrála se všemi kočičkami, skoro se všemi, jediný on chyběl. Ona šla potom se svým psem na procházku a na silnici kocourek nebyl, byla tam asi 10 minut, venku jsme byli ale déle, asi hodinu a potom šla. Když se vrátila, tak v pěti minutách jsem šla já se svým psem a když jsem se blížila k silnici, hned jsem běžela se slzami v očích zpět domů. Uprostřed silnice ležel můj milovaný bílý kocourek. Od té doby si to vyčítám, protože stačilo, kdybych ho zavolala a během těch pěti minut se nemuselo stát nic. Já bych byla furt šťastná, ale ne, od té doby brečím každý den a vše mi jej připomíná. Když nebrečím, je to jako zázrak, můj miláček ani neviděl sníh, stačilo 20 dní a oslavil by vánoce, společně se svou kočičí rodinou a se mnou. Od té doby na něj mluvím, jako by byl vždy vedle mne a i když si říkám, že je na lepším místě, neutěšuje mne to. Každý den se mi o něm zdá, já ho v tom snu pouze objímám a on tam je se mnou. Nevíte co dělat, abych se uklidnila? Furt tomu nemůžu uvěřit a říkám si, že je to jeden velký špatný sen, ale potom mi vše dojde, naděje odejde a já se zhroutím. . Prosím, poraďtě.

Časem to přejde. Píšete, že máte i další kočky včetně sourozenců kotěte - věnujte se jim - hrajte si s nimi, mazlete se, atd.

Před 5,5 lety jsem přišla o 8 měsíční kocourka - byl už objednaný na kastraci, aby se netoulal k silnici, atd. a týden před tím se navečer vydal k silnici... přejelo ho auto. Měla jsem tehdy pocit, že mi rupne bolestí srdce (do té doby a od té doby se mi to ještě nestalo, i když jsme už taky pochovali několik koček (odešli věkem, ale i srážkou s autem), psů, atd. Faktem je, že u staršího zvířete s tím tak nějak člověk počítá, že může odejít...u mladých je to nečekané a o to těžší, že si člověk říká, co všechno mohli ještě zažít... asi 2 večery jsem ještě probrečela.A pak jsem si řekla, že to nemá cenu, že mu to život stejně nevrátí... i teď po 5,5 letech když vidím jeho fotku ženou se mi slzy do očí, ale soustředím se na stávající miláčky. Abych neměla v případě jejich odchodu výčitky, že jsem se jim měla více věnovat, atd.

Hodně síly.

Ahoj, zrovna nedávno mi srazilo kocoura auto. Byl mu rok a 16 dní přesně.

ElliškaBrč napsal(a):
Ahoj, zrovna nedávno mi srazilo kocoura auto. Byl mu rok a 16 dní přesně.

Všechno je individuální. Ono také, kdyby vše na světě probíhalo tak nějak uniformně, byla by to dost nuda. Můj minulý kocour se dožil cca 12 let, bohužel umíral dost škaredě na selhání ledvin, které nebylo zavčas diagnostikováno u vetky (pokud ano, nechala bych jej odejít dřív). No a tento kocour byl tzv. chalupový, přes týden u sousedů (tam se i narodil), ale protože my jsme mu dávali tisíckrát větší péči a hlavně lásky, stal se naším či spíše mým milovaným kocourem. Ze začátku jsem byla takové nevzdělané jelito, co se kastrace týká (ostatně vstoupil mi doživota, když jsem já dospívala), a později se vetka bála jej již uspat na kastraci plus mi říkala, že toulání by stejně už nemuselo kastrací zmizet. Tím nastiňuji jaký byl - a paradoxně až v tom vyšším věku - v podsatě hlavně cca rok až dva před smrtí. Toulal se nejen hodiny či dny, ale byl pryč i třeba týdny. Kolikrát jsem jej již obrečela. Pak jsem zjistila, že z mně nepochopitelných důvodů, chodil do sousední vesnice - asi 2km vzdálené. Když nebyl v naší vesnici, věděla jsem kam pro něj jet - klidně ve 2, ve 3, ve 4h ráno. X-krát jsem jej našla jak jde po krajnici silnice. A nikdy jsem nepochopila, že jej nic nezajelo. Pravdou je, že byl jak člověk - šel VŽDY po správné straně silnice a opravdu až při krajnici, ne uprostřed silnice. Ale takový je třeba jeden kocour ze sta.
Nicméně nyní řeším velké převelké dilema jak a co teď udělat s mými stávajícími bytovými kocoury. Ale asi na to založím nové vlákno.

fikovnice napsal(a):
Všechno je individuální. Ono také, kdyby vše na světě probíhalo tak nějak uniformně, byla by to dost nuda. Můj minulý kocour se dožil cca 12 let, bohužel umíral dost škaredě na selhání ledvin, které nebylo zavčas diagnostikováno u vetky (pokud ano, nechala bych jej odejít dřív). No a tento kocour byl tzv. chalupový, přes týden u sousedů (tam se i narodil), ale protože my jsme mu dávali tisíckrát větší péči a hlavně lásky, stal se naším či spíše mým milovaným kocourem. Ze začátku jsem byla takové nevzdělané jelito, co se kastrace týká (ostatně vstoupil mi doživota, když jsem já dospívala), a později se vetka bála jej již uspat na kastraci plus mi říkala, že toulání by stejně už nemuselo kastrací zmizet. Tím nastiňuji jaký byl - a paradoxně až v tom vyšším věku - v podsatě hlavně cca rok až dva před smrtí. Toulal se nejen hodiny či dny, ale byl pryč i třeba týdny. Kolikrát jsem jej již obrečela. Pak jsem zjistila, že z mně nepochopitelných důvodů, chodil do sousední vesnice - asi 2km vzdálené. Když nebyl v naší vesnici, věděla jsem kam pro něj jet - klidně ve 2, ve 3, ve 4h ráno. X-krát jsem jej našla jak jde po krajnici silnice. A nikdy jsem nepochopila, že jej nic nezajelo. Pravdou je, že byl jak člověk - šel VŽDY po správné straně silnice a opravdu až při krajnici, ne uprostřed silnice. Ale takový je třeba jeden kocour ze sta.
Nicméně nyní řeším velké převelké dilema jak a co teď udělat s mými stávajícími bytovými kocoury. Ale asi na to založím nové vlákno.

Ještě dodatek - můj předminulý kocour se dožil > 18 let, přesný věk nevím, začal k nám chodit již v dospělosti. Byl nekastrovaný, toulavý, navíc tehdy ani moc nebyla nějakáspeciální krmiva pro kočky, takže spíše dostával lidskou stravu. Možná mu bylo dokonce přes 20 let - věk prostě nebylo jak zjistit. Někdy se vracíval orvaný z kočičích šarvátek, ale také jej nikdy auto nesrazilo - stejně jako toho minulého kocoura. Je to prostě sázka do loterie. Nicméně já mít RD, tak jsou moji kocouři stoprocentně nejen doma, ale i venkovní - pořídila bych asi nějaké čidlo na dvířka ve dveřích, a dál bych to už nechala na nich - měli by prostě svobodnou volbu - kdy cgtějí být doma a kdy venku. Teď bohužel bydlím v paneláku...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Psychiatra? Psychologa?

Trochu závidím, že se hroutíte ze smrti kotěte, kterého jste měla půl roku. Pokud se vám v životě nestalo nic horšího, je to přece paráda.

Tak asi nemáte zvířata až tolik ráda. smrt domácího mazlíčka je pro mnohé úplně stejná jako smrt rodinného příslušníka. jak jste vůbec mohla něco takového napsat...

Kočka může být naprosto šťastná i v bytě. někdy dokonce i šťastnější. máme kocoura, kterému je jedno, kde je, je šťastný všude, je úplně jak pes. ale mám také kočky, které když dám ven, celý den prosedí na jednom místě co nejvíce vtlačené dozadu, třepou se, syčí. Večer (pokud je chytím) je dám do přepravky a jedeme do bytu. Nevím, co je na tom pro kočku šťastného. Doma kočky řádí, hrajou si, mazlí se, mají teplý, měkký pelíšek, naprosto šílí, když vytáhnu udičku nebo myšku a venku sedí jako vystrašené třepající se "buchty". Navíc v dnešní době, kdy má každá rodina 4 auta, se ani nemůžeme divit tomu, že se tolik venkovních koček nedožije 1 roku. zodpovědný chovatel, který bydlí u cesty, kočky ven nepouští nebo jim udělá voliéru.

Kočičí svět napsal(a):
Tak asi nemáte zvířata až tolik ráda. smrt domácího mazlíčka je pro mnohé úplně stejná jako smrt rodinného příslušníka. jak jste vůbec mohla něco takového napsat...

Reagujete už na trochu starší příspěvek, ale vím, že jde spíš o princip. Myslím, že "Bodlinka" má zvířata ráda, jinak by nedělala takovou profesi jakou dělá...
Druhá věc je, že každý to své zvíře (a vůbec zvířata) milujeme asi trochu jinak. Mně se celkem zhroutil osobní život a dá se říct, že kocouři mi v podstatě nahrazují rodinu. Proto je tak miluju. Ale pokud bych měla třeba malé dítě, tak předpokládám, že více bych milovala potomka. Každopádně smutek ze ztráty blízkého (a mám pocit, že v některých případech je jedno, jestli jde o ztrátu blízkého člověka nebo třeba psa či kočku) naprosto chápu - musela jsem si v životě projít velmi krutými odchody všech mých nejbližších.

Kočičí svět napsal(a):
Kočka může být naprosto šťastná i v bytě. někdy dokonce i šťastnější. máme kocoura, kterému je jedno, kde je, je šťastný všude, je úplně jak pes. ale mám také kočky, které když dám ven, celý den prosedí na jednom místě co nejvíce vtlačené dozadu, třepou se, syčí. Večer (pokud je chytím) je dám do přepravky a jedeme do bytu. Nevím, co je na tom pro kočku šťastného. Doma kočky řádí, hrajou si, mazlí se, mají teplý, měkký pelíšek, naprosto šílí, když vytáhnu udičku nebo myšku a venku sedí jako vystrašené třepající se "buchty". Navíc v dnešní době, kdy má každá rodina 4 auta, se ani nemůžeme divit tomu, že se tolik venkovních koček nedožije 1 roku. zodpovědný chovatel, který bydlí u cesty, kočky ven nepouští nebo jim udělá voliéru.

No v tom s Vámi tedy budu polemizovat. A myslím, že zakopaný pes je prostě v tom, co jsem psala - každá kočka je originál. Nicméně to nemění můj názor, že pokud by si kočka mohla sama vybrat, tak zvolí venkovní život, ale s pravidelným a kvalitním krmením, s pravidelným přísunem lásky a s možností jít se prospat nebo třeba jen chvíli pobýt i doma. Toto je můj názor. Že shrnuto - percentuelně by většina koček raději volila venek - život v přírodě.
Vy máte některé ty čičiny už starší, ne? Ty asi více uvítají klid domova. Ale třeba můj starší kocour - tříletý - tak protože jej znám jak své boty, tak vím (nebo se aspoň domnívám), že by byl nejšťastnější, kdybych se já odstěhovala na chalupu a on by tam měl možnost být skoro celodenně venku.

Já auto nemám, jezdím na skútru, a naší obci, kde je hodně koček se vyhýbám polní cestou, abych nějakou nesrazil. I když u nás jede 1 auto za hodinu, tak jsem několikrát zredukoval počty aut hřebíkama a sklem na silnici, máme taky kocourka, a nechci aby se mu něco stalo, radši řidičům proděravím pneumatiky Zkuste to, pro pokročilé doporučuji o půlnoci přes silnici natáhnout velkou větev, a vaše kočičky na silnici nic neohrozí

KočkyNadAuta napsal(a):
Já auto nemám, jezdím na skútru, a naší obci, kde je hodně koček se vyhýbám polní cestou, abych nějakou nesrazil. I když u nás jede 1 auto za hodinu, tak jsem několikrát zredukoval počty aut hřebíkama a sklem na silnici, máme taky kocourka, a nechci aby se mu něco stalo, radši řidičům proděravím pneumatiky Zkuste to, pro pokročilé doporučuji o půlnoci přes silnici natáhnout velkou větev, a vaše kočičky na silnici nic neohrozí

Jasne, radsi ohrozime lidsky zivot a uděláme skodu na cizim majetku...jste vubec normalni ?#.

Ta naše se na silnici rozhlíží :D