Ke koním zpátky po pádu?

Asi by stálo za zvážení co vedlo k pádu. Jezdecká nezkušenost? Leknutí koně? Nebo jeho bujaré mládí a nepřiježděnost? Podle toho buď zapracuju na svém jezdeckém umění, na vychování koně, nebo třeba změně koně, ke kterému budu mít důvěru.

A ke koním určitě jít, ono to pak člověku nedá si nesednout na jízdárně nebo u stájí na deset minut krokem....

Jsem teďka viděla na jedný akci něco jako je tohle https://www.potreby-jezdecke.cz/jezdecka-bezpecnostni-vesta-nafukovaci-helite-airnest/

Ta cena je sice randál, ale třeba by Vám to navodilo pocit většího bezpečí....je to napojené na sedlo a ve chvíli, kdy padáte, tak se to odpojí a zároveň se ty vaky nafouknou.

Že Vás to ušetří další zlomeniny, to samozřejmě zaručené není, ale mohlo by to pomoci psychice a zároveň, co si budeme povídat, alespoň ta hodně důležitá část je chráněna :)

Měla to tam jedna dáma dříve narozená a taky za sebou měla nějaký vážnější úraz po pádu z koně.

Já spadla před 6 lety. Od té doby potíže s kyčlí a přes 5 let strach z jedění... dostala sem se zpátky až loni... ale mezitím sem se normálně věnovala práci ze země, chodila sem na procházky a sem tam na krokovku v jízdárně.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jsem teďka viděla na jedný akci něco jako je tohle https://www.potreby-jezdecke.cz/jezdecka-bezpecnostni-vesta-nafukovaci-helite-airnest/

Ta cena je sice randál, ale třeba by Vám to navodilo pocit většího bezpečí....je to napojené na sedlo a ve chvíli, kdy padáte, tak se to odpojí a zároveň se ty vaky nafouknou.

Že Vás to ušetří další zlomeniny, to samozřejmě zaručené není, ale mohlo by to pomoci psychice a zároveň, co si budeme povídat, alespoň ta hodně důležitá část je chráněna :)

Měla to tam jedna dáma dříve narozená a taky za sebou měla nějaký vážnější úraz po pádu z koně.

Tak nafukovací vesta je dnes už běžná, cena se drží již deset let stejně, bombička stojí cca 500 kč. Jen se člověk nesmí zapomenout odepnout když sesedá a zapnout když nasedne. Jinak ten komfort tam je, při vzdálení se ze sedla se vesta nafoukne a po pádu je kolem krku límec a páteř a hrudník má kolem sebe takový mišelin. Ruce a nohy to samozřejmě neochrání.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jsem teďka viděla na jedný akci něco jako je tohle https://www.potreby-jezdecke.cz/jezdecka-bezpecnostni-vesta-nafukovaci-helite-airnest/

Ta cena je sice randál, ale třeba by Vám to navodilo pocit většího bezpečí....je to napojené na sedlo a ve chvíli, kdy padáte, tak se to odpojí a zároveň se ty vaky nafouknou.

Že Vás to ušetří další zlomeniny, to samozřejmě zaručené není, ale mohlo by to pomoci psychice a zároveň, co si budeme povídat, alespoň ta hodně důležitá část je chráněna :)

Měla to tam jedna dáma dříve narozená a taky za sebou měla nějaký vážnější úraz po pádu z koně.

Nafukovací vesty jsou dnes hodně oblíbené a vychvalované. Já se spíš setkala s názorem, že jsou méně bezpečné, než klasické pevné. V případě pádu jezdce i koně naráz nemusí dojít k přetržení lanka, vesta se vůbec nenafoukne a je k ničemu. Také neochrání mimo sedlo. Třeba při manipulaci ze země před kopnutím.

VeselaKopa napsal(a):
Zdravím a prosím o podporu /názory /zkušenosti se situací. Stalo se, čeho jsem se bála :spadla jsem z koně a mám kovovou dlahu v rameni. A co teď? Je to velmi čerstvé, ale bojím se, že budu mít strach zase jezdit. Taky už nejsem žádná jarní květinka (50+), mám o sebe strach. Zase, ten pocit na vyjížďce, než přišel pád, byl extatický... A nějak se mi po kobylce stýská... Nechám tomu čas, co mi tělo / intuice řekne, ale napadlo mě, že bych třeba mohla udělat kompromis a dělat s kobylkou práci ze země... To je snad bezpečnější... Máte zkušenosti /doporučení...? Děkuji za příspěvky...

Já bych nad tím zas tak nepřemýšlela.Čím víc se budete jakože rozumně rozhodovat a rozumově zdůvodňovat ,tím je všecko horší
Prostě jděte ke kobyle
No ,a pak se situace vyvine ,podle vašich momentálních pocitů .Těmi se řiďte.
A budete dělat ,co se vám v tu chvíli bude chtít a z čeho budete mít radost.
Třeba jen čistit,mazlit,krmit,nebo půjdete popást.Jak na vás přijde strach nebo nejistota,nemá cenu se drápat nahoru.Většině koní to taky nedělá dobře ,když mají na sobě nejistého a bojácného jezdce.
Jestli byste měla mít pořád strach,hodně lidí je v křeči na koni,ze kterého se jim úraz stal,ale na jiném jsou celkem v klidu ,tak koně vyměňte.
Myslím ,že s blokem proti konkrétnímu se moc bojovat nedá.Bylo by to pořád takové to falešné "já se nebóójííím " a to koně taky dobře poznají a nedělá to dobrotu.
Držím palce

VeselaKopa napsal(a):
Zdravím a prosím o podporu /názory /zkušenosti se situací. Stalo se, čeho jsem se bála :spadla jsem z koně a mám kovovou dlahu v rameni. A co teď? Je to velmi čerstvé, ale bojím se, že budu mít strach zase jezdit. Taky už nejsem žádná jarní květinka (50+), mám o sebe strach. Zase, ten pocit na vyjížďce, než přišel pád, byl extatický... A nějak se mi po kobylce stýská... Nechám tomu čas, co mi tělo / intuice řekne, ale napadlo mě, že bych třeba mohla udělat kompromis a dělat s kobylkou práci ze země... To je snad bezpečnější... Máte zkušenosti /doporučení...? Děkuji za příspěvky...

To, čeho se bojíš, nejspíš není strach z pádu, ale strach ze ztráty kontroly.

Prostě že to něco začne ujíždět pod nohama... a ty potřebuješ pevnou zem.
Takovej pocit blbej je to. Hodně blbej.

Hele - já mám koně, svýho, už dobře 21 let. a pořád se mi to vrací, když nějakou dobu nejezdím, nebo se něco nemilého stane. Je mi 62.

A taky stačí, abych týden dva nejezdila, a je to tu zas.

Jedno vím jistě: práce ze země nepomůže. Chce to do sedla.
Ale... klidně deset minut jen tak kolem, nebo kousek dál, slézt a popást... a další den zas třeba už na čtvrthodinu.
Řeším to tak, že jsem si naučila kobylku na povel "pas se" a zůstávám v sedle. Tím si splňuju dávnou zkušenost, že to chce nohaře sedět aspoň hodinu. Že další den už to bude v pohodě. Nebo pozítří :-)
Honí tě něco? Nelam to.
Je úplně normální,. že člověk v letech má o sebe strach. Pády víc bolí, úrazy se déle hojí...

Co se té práce ze země týká... jo, má to výjimku. Když jsem zkoušela poritivku (R+), lépe se mi kobylka četla, a ona se mnou více souzněla - prostě více jsme se vnímaly a bylo to snazší.

No, chci říct: nejsi v tom sama, je to normální, dělej, co můžeš a zmůzeš a nelam to, jo? :-)

Za sebe doporučuji opravdu využít tu intuici. Každý jsme jiný. Nelámat nic přes koleno.

Helas má pravdu v tom, že práce ze země Váš problém ze sedla nevyřeší, ale můj názor je, že jakákoliv aktivita v sedle (byť jen lonž nebo krokovka), pokud se na ni necítíte, problém spíš zhoršuje - člověk, který se bojí, většinou ztuhne, je v křeči, kůň to samozřejmě cítí a celková nepohoda je na světe - a to má zase vliv na psychiku atakdále.

Já to mám taky za sebou, rok po úrazu jsem nejezdila, jenom jsem se courala s koněm na ruce... s tím, že už se asi do sedla nikdy neodvážím. No, a za rok ta chuť projet se na koni zase přišla a byla silnější než ten strach.

Moje rada zní - pokud se necítíte, do sedla nepospíchejte - ovšem jestli je to ta správná rada pro Vás, to netuším - možná ty rady "rychle do sedla, byť na pár minut" pro Vás budou lepším řešením - to si ale musíte v hlavě srovnat sama

VeselaKopa napsal(a):
Zdravím a prosím o podporu /názory /zkušenosti se situací. Stalo se, čeho jsem se bála :spadla jsem z koně a mám kovovou dlahu v rameni. A co teď? Je to velmi čerstvé, ale bojím se, že budu mít strach zase jezdit. Taky už nejsem žádná jarní květinka (50+), mám o sebe strach. Zase, ten pocit na vyjížďce, než přišel pád, byl extatický... A nějak se mi po kobylce stýská... Nechám tomu čas, co mi tělo / intuice řekne, ale napadlo mě, že bych třeba mohla udělat kompromis a dělat s kobylkou práci ze země... To je snad bezpečnější... Máte zkušenosti /doporučení...? Děkuji za příspěvky...

Jak píšou nade mnou, každý to má jinak. Já si přestala rozumět s vlastním koněm, tak jsme si to vyměnily s kamarádkou, ona jezdí ji a já 2 její. Po skoro dvouleté pauze, kdy jsem měla opravdu krizi (+ i zdravotní problémy - záda, koleno). Teď jsem ve fázi, že zase jezdím, ale jenom na jízdárně. Už jenom při představě, že bych měla jet ven, je mi úzko. Přitom koně jsou už starší a dobře přiježdění, takže opravdu relativně bezpeční. Ale já chci jezdit pro radost a na pohodu a ne se stresovat.

Před pár lety jsem měla hodně ošklivý pád...svíčka s výskokem a pád dozadu..valach mě zavalil a rozštípal mi pánev....Mám ji titanovou......Dlouho jsem se do sedla bála,vyzkoušela jsem několik koní až jsem si koupila 6ti leté jelito,s kterým jsme si tak nějak sedli...Hodně mi pomahla děvčata ze stáje...vodily mne po jízdárně,pak na lonži...s koněm na vychajdu jen krokem.Jezdím už s větší sebedůvěrou,ale blok tam už navždy zůstane.Je mi 54 a už si jen tak vozím zadnici pro radost.

Měla jsem krásně přiježděného koně, ale na vyjížďkách byl lekavější. Taky už nejsem nejmladší. Po pádu, kdy jsem si narazila kyčel, koleno a hnula se zády (a to jsem měla vestu), jsem ho nakonec prodala a když jsem se zotavila, našla jsem si na spolujízdu klidného koníka, sice nereaguje tak na myšlenku a nemá tolik sil, ale vyjížďky si užívám. Nevim, jestli je vaše kobyla veselejší nebo byl ten pád jen náhoda. Jestli je jinak hodná, tak bych taky radila se do sedla vracet postupně a osmělovat se. Jestli už k ní nemáte důvěru, tak bych ji vyměnila za jiného koně. Jinému jezdci může přinést radost a vám se zase vrátí klid a užívání si vyjížďky. Jak psala kometa, jezdíme na pohodu a odpočinout si od stresu v práci, a ne se do něj naopak dostávat.

Naďa3 napsal(a):
Měla jsem krásně přiježděného koně, ale na vyjížďkách byl lekavější. Taky už nejsem nejmladší. Po pádu, kdy jsem si narazila kyčel, koleno a hnula se zády (a to jsem měla vestu), jsem ho nakonec prodala a když jsem se zotavila, našla jsem si na spolujízdu klidného koníka, sice nereaguje tak na myšlenku a nemá tolik sil, ale vyjížďky si užívám. Nevim, jestli je vaše kobyla veselejší nebo byl ten pád jen náhoda. Jestli je jinak hodná, tak bych taky radila se do sedla vracet postupně a osmělovat se. Jestli už k ní nemáte důvěru, tak bych ji vyměnila za jiného koně. Jinému jezdci může přinést radost a vám se zase vrátí klid a užívání si vyjížďky. Jak psala kometa, jezdíme na pohodu a odpočinout si od stresu v práci, a ne se do něj naopak dostávat.

No, i ta důvěra v koně (a sebe sama!!!) se může vrátit... já na tu "výměnu" koně, ve smyslu "tak ho prodám a pořídím si hodnějšího" moc nevěřím, i když naprosto nepopírám, že je to individuální.

Pokud máte vlastního koně, tzn. rozhodujete si sama, co se s ním bude dít, se vyplatí přizvat si zkušenějšího jezdce (trenéra) a pokusit se zjistit, kde se děje chyba... Často i nový kůň, který má být "hodnější", nakonec očekávání zklame a objeví se stejné problémy, protože problém není v koni, ale v člověku.

deauville napsal(a):
No, i ta důvěra v koně (a sebe sama!!!) se může vrátit... já na tu "výměnu" koně, ve smyslu "tak ho prodám a pořídím si hodnějšího" moc nevěřím, i když naprosto nepopírám, že je to individuální.

Pokud máte vlastního koně, tzn. rozhodujete si sama, co se s ním bude dít, se vyplatí přizvat si zkušenějšího jezdce (trenéra) a pokusit se zjistit, kde se děje chyba... Často i nový kůň, který má být "hodnější", nakonec očekávání zklame a objeví se stejné problémy, protože problém není v koni, ale v člověku.

Já taky už nového nekupovala, ale radši si našla spolujízdu. Kdybych dnes měla nového kupovat (už asi ne), tak bych se snažila si zaplatit možnost nějakého delšího vyzkoušení.
Souhlasím, že je to případ od případu. Já jen, že znám pár lidí, co mají koně a vlastně se na něm bojí jezdit. Ale je jim hloupé ho prodat. Kůň není odkopnutý milenec, nebude zhroucený z toho, že na něm jezdí někdo jiný, pokud mu najdete slušného nového majitele, co si s ním víc sedne.

deauville napsal(a):
No, i ta důvěra v koně (a sebe sama!!!) se může vrátit... já na tu "výměnu" koně, ve smyslu "tak ho prodám a pořídím si hodnějšího" moc nevěřím, i když naprosto nepopírám, že je to individuální.

Pokud máte vlastního koně, tzn. rozhodujete si sama, co se s ním bude dít, se vyplatí přizvat si zkušenějšího jezdce (trenéra) a pokusit se zjistit, kde se děje chyba... Často i nový kůň, který má být "hodnější", nakonec očekávání zklame a objeví se stejné problémy, protože problém není v koni, ale v člověku.

co si budeme povídat, moje Sára není úplně kůň pro mě v mnoha ohledech. Přesto jak sem se na ní loni zajezdila, tak mě nevyvedlo z míry ani když mi hodila kozlíka, ani když mi zničehonic uskočila do strany leknutím, když nervózně caplovala kvůli cyklistovy s vrzajícím kolem nebo když mi to rozjela téměř až tryskem, já dostala tlustou větví i strany cesty přímo do břicha a jen tak tak se udržela v sedle.
A letos na jaře jsem sedla na valacha. Hodnej, nezákeřnej, ten by neudělal krok navíc. Ale vůbec mi nevyhovoval jeho styl chůze, a v jednu chvíli, kdy sem na něj nasedla, tak mě najednou polil ledovej pot, absolutně sem se nedokázala nadechnout, rozklepala sem se a nedokázala s tím koněm udělat krok. A to to byl opravdu totální salámista. Taková Sára slova 'krokem' a 'pomalu' nemá ve slovníku.

V sobotu sem tedy sedla zase na Sáru. Pravda, byla sem po těch několika měsících neježdění dost nervózní, navíc sem se bála jak se bude Sára chovat. A ještě sem měla strach kvůli Tiance, která se nám tam pletla. Ale ten strach, co sem prožívala na tom valachovi se nedostavil. Byla to opravdu jen nejistota a nervozita z toho že sem netušila co bude, ale zvládla jsem se uklidnit a dokonce i cválat.

Takže pokud jde o můj názor, tak nejde o to, jak je kůň hodný či lekavý. Myslím že jde o nějaký hlubší vztah jezdce a koně. Že ten jezdec se prostě musí cítit dobře a být schopný s tím koněm komunikovat trochu i víc do hloubky než jen holeň-sed-ruka (a hlas).

Zkusím vypsat, co pomáhá u nás. Manžel 50let, blbě padá, blbě se hojí, v hlavě odpovědnost za děti,...Kobylu má mladou, sem tam ho odloží. Jezdíme spolu, tak vždy vidím, jak se to stalo a většinou i vím proč a někdy vidím pár vyjížděk předem, že to tam směruje. Po dobu, co se manžel oklepává a hojí, kobylu jezdím já a cíleně s ní chodím na místo havárie. Příčina bývá ve výpadku řízení, kdy kobyla musí zvolit postup sama a zazmatkuje. Naučím ji v tom místě udělat něco jiného a ona to dodržuje (je to pro ní pohodlné, není žádná chytrolína) i když pak začne jezdit manžel. Podrobně se snažím mu vysvětlit, co k tomu vedlo, co s ní má dělat a co dělat, když bude reagovat jinak. Je důležité mít plán, co se má dělat, když to nejde podle původního.
Chlapa jsem po rozmlácení třetí casco helmy vybavila crossovou Charles Owen Pro II a pohodlným páteřákem, pochvaluje si, že v tom má opravdu lepší pocit.
Když vidím, že je kobyla už po ránu veselá, chlapovi čerstvě namažu sedlo. Pak tam líp drží. Sehnat sedlo, v kterém člověk dobře a bez zbytečného úsilí usedí komplikované situace, je náročné, ale vyplatí se.
Výrazné zlepšení nastalo, když kobyla dostala zpátky roubíkové udidlo a připomněla jsem jí, k čemu slouží.
Bylo období, kdy manžel říkal, že už na ní nevleze. Byl i bolavý žaludek před ježděním. Omeprazol (pro jezdce, ne pro koně) bez účinku. Malý frťan fernetu před sedláním měl výrazně pozitivní účinek. Vyblokoval ty utkvělé odpovědné myšlenky a vedlo to k uvolněnosti zad, co kobyla ocenila.

Takže se přikláním k názorům, že jezdit co nejvíc, se zkušeným doprovodem, super nápad je B rider. Jsem hrozně ráda, že se v diskusi objevilo, že prací ze země se jezdit a nebát se na koni nikdo nenaučí:)

Až se rameno zahojí, před tím než vylezete do sedla, zkuste si udělat pár neplánovaných pohybů rukou, jestli to bolí a kdy. Ať Vám někdo hází míček nebo navodí situaci o které předem nevíte a musíte reagovat rychle. Aby se nestalo na koni, že Vás to zabolí, neuděláte co je třeba a poletíte zas.
Když to bude jen o hlavě, existují různé ověřené techniky, jak překonat strach. Neumím doporučit nikoho kdo se tím zabývá. Ale sama mívám dost paralyzující strach z nucených výstupů před lidmi a jde to ovládat (představuji si, že potřebuji uklidnit hysterického koně a navodím si to rozpoložení svalů a dechu, které mě hodí do pohody).

Ad posedlí... Já mám na westernu semiš, a když má člověk rajtky se sedem či gripy i přes zadek, tak to sedlo člověka podrží super... Nevím jak u Anglie, ale prodávají se gelové potahy právě se semiší. Ale viděla sem I 'gel out' verze, ty by asi taky podržely.

Naďa3 napsal(a):
Já taky už nového nekupovala, ale radši si našla spolujízdu. Kdybych dnes měla nového kupovat (už asi ne), tak bych se snažila si zaplatit možnost nějakého delšího vyzkoušení.
Souhlasím, že je to případ od případu. Já jen, že znám pár lidí, co mají koně a vlastně se na něm bojí jezdit. Ale je jim hloupé ho prodat. Kůň není odkopnutý milenec, nebude zhroucený z toho, že na něm jezdí někdo jiný, pokud mu najdete slušného nového majitele, co si s ním víc sedne.

Já znám taky spoustu lidí, kteří mají svého koně a bojí se na něm jezdit:) U nás ve stáji jich je cca polovina... ALE - nikdo netvrdí, že koně máme jen proto, abychom na něm jezdili. Někteří je mají na mazlíky, někteří chodí ven jen na ruce, někteří pracují jen ze země... A za mě je to taky naprosto v pořádku.

Je pravda, že kůň se zpravidla nezhroutí, když změní jezdce, ustájení atd. Ale to je takový přístup ke koni jako k tělocvičnému nářadí, většina z nás v tom má i nějaké hlubší emoce...

Jako nekritizuji tento přístup, když někdo koně vnímá spíš jako kolo, pokud se k němu chová slušně a stará se o něj dle jeho potřeb, tzn. odpovědně. Ale většina z nás to tak nemá a pro někoho může být problém koně jen tak poslat dál...

Rif du Madon: Jsem hrozně ráda, že se v diskusi objevilo, že prací ze země se jezdit a nebát se na koni nikdo nenaučí:)

Tak to je naprostá pravda, souhlas. Jenže i práce ze země může mít pro bázlivého jezdce význam v tom, že se s koněm líp seznámí, pozná jeho reakce, může ho líp pochopit a ten strach je pak menší (to je zase moje osobní zkušenost

Jako doplněk asi ano. Mně vadí, že práce ze země je taková modla a mantra a schovává to pravou příčinu problémů drvivé většiny lidí v sedle. Lidi neumí ovládat své tělo ani svou hlavu. S tím kůň téměř nemá nic společného a není to o nějakém respektu, důvěře a bla, bla... Je to o procesu učení, neobcházení základních přípravných kroků. Lidi se chtějí posouvat, je to hrozně moderní. Ale kam do pr... se chtějí posunout, když se neumějí ani posunout cvalem po louce ve stehenním sedu a u toho nedrcnout x krát koni do zad a nepo... se strachy, že ho nezastaví. Naučit tělo základní pohybový vzorec trvá nějaký čas. Čas jedné jízdárenské délky je příliš krátký na to, aby začátečník (nebo léty zatuhlý jezdec) chytil uvolněnost a lehkost pohybu s koněm a ten pohybový vzorec zafixoval. Následuje oblouk, který ho rozhodí. Navíc se od začátku výcviku trvá na něčem, co se lidem vysvětluje jako "správný sed" a snaží se toho dosáhnout aktivně. Zcela se opomíjí rovnováha, která vede k uvolněnosti a dává svobodu pobídek a sama usadí tělo do správné pozice, a to kdykoli a bez vědomé snahy. Ta snaha sedět nějak naučeně brzdí přirozené reakce.
Když člověk najezdí hodiny v terénu bez chtíče honem se posouvat, zafixuje si uvolněnost v klusu a ve cvalu, může začít trénovat nenadálé situace, úskoky, lekačky, hecování a brždění. Dnes bohužel kvůli bezpečnosti tohle zákazníkům nikdo nedopřeje a hezky tuhnou na jízdárně. Nějak to asi bude popsané v knížkách Karola Hollého, nečetla jsem, ale vím že na začátku pracuje s rovnováho jezdce a reflexy a ne s drilem, jak ovládat koně.
Takže když mám tělo naučené základní pohybové vzorce, mám se k čemu vracet i po delší pauze nebo po úrazu. Ty vzorce se učí opakováním daného pohybu. Když to nejde samo, někdo by měl dohlížet a poradit v konkrétní situaci. Nácvik základu je člověkem vnímán jako zbytečnost až trapnost, ale zkracuje to reakční čas v krizové situaci a poskytuje možnost rozvíjet další nadstavbu pohybů.
Nácvik už konkrétně krizových situací je v různých sportovních disciplínách samozřejmostí. V hobby jezdectví se lidi snaží za každou cenu krizi obejít, předejít jí a pak to jednou stejně přijde. Jednoduše v kruhovce, na vodítku, na jízdárně nebo v kroku se nelze naučit zastavit prchajícího koně. Jezdit na koni s tím, že se vyhýbám rychlejšímu tempu a všemu čeho se bojím, je časovaná bomba.
Další problém je najít někoho, kdo poskytne koně, co umí jet v závěsu v pravidelném tempu a trpělivě čeká, až se jezdec usadí, uvolní, splyne s pohybem a až pak ho začne "školit".
Je to vše náročné a trvá to dlouho. Proto na koních jezdili dobře vojáci a jezdci z povolání, kteří to mají jako hlavní náplň dne.
Závěrem: buď mám zajeté správné základy a po pádu začnu krok po kroku, jako bych s ježděním začínala a postupuji rychlostí dle stavu těla a hlavy. Nebo potřebuji někoho, kdo vidí a vyzobe ty chyby a konkrétně mi řekne, co trénovat, v jakém poradí. Ne na jízdárně, ale přímo v místě, kde se stala kolize. V případě, že tělo funguje, staré pohybové dovednosti fungují, jezdec ví co a kdy má dělat a blokuje to pouze hlava, je na řadě psycholog.

Veselá Kopa nepíše, jak se to stalo, tak se konkrétně radí těžko. Ani nevím, jestli jezdí od dítěte, nebo začala po uzavření růstových chrupavek (nebo jak se to u žen slušně nazývá:). V tom vidím veliký rozdíl.

Moc děkuji za všechny připomínky. K celé situaci, jak se to stalo : byly jsme s kobylkou na příjemné rekre vyjížďce, v pohodovém cvalu na louce kobyla zakopla o díru v terénu, spadla a já jsem letěla následně. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, i pro kobču... ☹️ Rozhodně tam nebyl žádný zásek že strany koně...Situace mě mrzí o to víc, že jsem konečně po nepříjemné zimě nabrala zpátky jezdecké sebevědomí, se kterým mám obvykle problém... Zatím sedím doma a lítám si rány, ke kobylce jsem se ještě nedostala (je o ní ale zatím dobře postaráno), tak těžko říct, jak se budu cítit, až se s ní zase uvidím. Ale nějak mám pocit, že ji nechci měnit, za tu situaci určitě nemůže...
Moc mi pomáhají vaše názory /zkušenosti, i v tom, že v podobné situaci nejsem sama 👍

Nojo, tak když jen zakopla, to není o koni, ale prostě smůla.

VeselaKopa napsal(a):
Moc děkuji za všechny připomínky. K celé situaci, jak se to stalo : byly jsme s kobylkou na příjemné rekre vyjížďce, v pohodovém cvalu na louce kobyla zakopla o díru v terénu, spadla a já jsem letěla následně. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, i pro kobču... ☹️ Rozhodně tam nebyl žádný zásek že strany koně...Situace mě mrzí o to víc, že jsem konečně po nepříjemné zimě nabrala zpátky jezdecké sebevědomí, se kterým mám obvykle problém... Zatím sedím doma a lítám si rány, ke kobylce jsem se ještě nedostala (je o ní ale zatím dobře postaráno), tak těžko říct, jak se budu cítit, až se s ní zase uvidím. Ale nějak mám pocit, že ji nechci měnit, za tu situaci určitě nemůže...
Moc mi pomáhají vaše názory /zkušenosti, i v tom, že v podobné situaci nejsem sama 👍

Tak to moc nešlo předvídat a asi ani ovlivnit. Myslím, že to rozjezdíte.
Namazané sedlo + kožené koleno na rajtkách budou příjemné, podrží to proti přepadnutí. Vyzkoušeno na dítěti, po té co ho kůň vyložil náhlým přibržděním, jsem ho musela přemlouvat, aby zas jel. " Mami, ale namaž mi sedlo, jo?"
Pro klid duše zkontrolujte, jestli nemá kobyla přerostlá kopyta. Až to trochu rozdýcháte, můžete zkoušet rychlejší zastavování z klusu a cvalu. Nebo jestli budete chtít víc potrénovat, ať vám jezdec před vámi zastavuje bez varování. S větším rozestupem, aby se koně nezašlápli a nebourali do sebe. Při rychlé brzdě nemačkejte do sedla koleno, ale přisajte se co největší plochou stehen. Lze to hezky zkoušet při klusu nebo cvalu z kopce.
Nic z toho nezaručí, že kobyla už nezakopne, ale budete reagovat rychleji.

Rif, dík za ten príspevok, celé roky som to tak nejak mala, ale niektoré veci nedokážem vyjadriť textom.

My sme v drevných dobách jazdiareň nemali, kone vyradené hajtry (pookriali) a niečo také ako sedlo, alebo uzdečka bol prepych a nevídaný luxus, ktorý sme si nemohli dovoliť (a ak už niekto sedlo mal, zázračne ho nosil každý kôň, na tú jednu slávnu požičanú chvíľu a nikoho neodralo, neotlačilo, proste, no problem).

A tak sa všade - rozumej do terénu chodilo bez sedla, väčšinou. Drndala som väčšinou na hajtre, ktorá sa volala Kasta, bola dlhá ako týždeň pred výplatou s kohútikom a la kosatka, nemala chody, nemala nič, iba podotrochleózu, občas som uzdečku mala, občas nie. Nás vždy bavili výlety, takže na leto sme kone brali zo školy preč a výletovali sme, po lesoch (vtedy nebolo značených trás a cyklistov plná pr..., takže lesy boli v podstate divoké, neprebádané a nikto do nich nechodil), bola alternatíva "ideš vedľa koňa", alebo "ideš na koni", čakali sme sa, šetrili hajtry, zbierali huby, maliny, opekali atd.

Ja som sa vláčila vedľa kobyly, väčšinou, lebo som to v kluse bez sedla nedávala a tak som sa bála, cválať som sa bála, všetko som sa bála, tuhá ako štolverk, no naše výlety sa postupne predlžovali a ja som už občas fakt nevládala (tie kopce, ach, tie kopce), občas proste bolo potrebné utiecť pred búrkou, alebo ak sme večer nechceli šliapať 5 km do mesta pešo, tak utekať na posledný autobus.

Tak som raz na tú hajtru proste sadla a povedala si, že na to kašlem a nech sa deje vôľa božia a ako mi to už bolo jedno, len aby som nemusela zase ďalších 25 km pešky, tak som sa zrazu uvoľnila a už to šlo, telo som mala zrazu také ľahučké, dodnes si to pamätám, ten pocit.

Rovnováha, áno, o tom by to asi malo byť, ale to veľa ľudí nechce počuť, lebo jazdiť sa učí na jazdiarni a nikdy inak, njn.

Ono často nejde ani o přímý strach z pádu z koně jako strach z pobytu v nemocnici a rekonvalescence.

Paradoxně můj strach byl vždycky tak nějak že ztráty kontroly obecně.... Ale při téhle situaci jsem měla pocit, že všechno mám pevně v rukou.. a najednou bum buch, byla jsme s kobylkou obě dole a konec...

VeselaKopa napsal(a):
Paradoxně můj strach byl vždycky tak nějak že ztráty kontroly obecně.... Ale při téhle situaci jsem měla pocit, že všechno mám pevně v rukou.. a najednou bum buch, byla jsme s kobylkou obě dole a konec...

Pád z koně (s koněm), když se jedná víceméně o nešťastnou náhodu, je bohužel pro psychiku nejhorší. Když člověk ví, že to byla jeho chyba (kůň si poskočil, nebo skočil, a já to neuseděla...), dá se s tím lépe pracovat (trenér, trénink). Když se jedná o náhodu, je daleko těžší získat zpátky důvěru a sebedůvěru.

Já spadla z koně na pískové jízdárně (hala), s přilbou i bezpečnostní vestou, navíc kůň šel v kroku!!!, krokovali jsme po jízdárenské hodině). Byli jsme s koněm v blbý čas na blbém místě. Kůň z toho vyšel v pořádku, já za sedm měsíců pracovní neschopnosti, tři operace páteře... Kdyby to bylo venku ve cvalu, řekla bych si, OK, musím na sobě pracovat, ale takhle...

Takže ten strach ze ztráty kontroly je naprosto pochopitelný, jak píše lenancia. Pobyt v nemocnici, pracovní neschopnost, strach o to, jak to nakonec celé dopadne, to je dost zásadní otázka, od určitého věku si tyhle otázky klademe všichni. Je to úplně normální, stejně jako výsledné řešení.

A tak to ja asi mám inak, veľmi som sa bála po páde z kobyly, ktorý som mala ako začiatočník, v hale, keď v kluse ona nejako odskočila (robila to často), lebo nejaký kôň sa asi plašil pred nami, ja som sa skydala nejako pred ňu a ona ma preskočila. Vedela som, že padám, respektíve že mi to nejde lebo som stuhnutá a stuhnutá som bola, lebo som sa bála, že spadnem, začarovaný kruh. Uvoľniť som sa nedokázala.
Nebolo mi vôbec nič, ale psychická trauma jak sfiňa, z ktorej ma dostalo až vyššie popísané, že sa mi už nechcelo chodiť pešo.
Tú istú kobylu som si po vyradení z jazdeckej školy adoptovala a dožila u mňa, ešte raz som potom spadla, z nej, to som si naštiepila stavec, ale to už som jazdila denne, aj som u koní pracovala a takéto zranenia sa považovali za simulanstvo, takže som o pár dní už kydala hnoj :D

Naopak, jediný krát, kedy som sa vážnejšie zranila bolo, keď som v zime bola na kobyle a žriebä sme mali na voľno, z lesa sa snažil vydriapať jelen, obrovský a lomozil pri tom podrastom, bolo veľa snehu a po krajoch cesty záveje. Kobyla sa splašila, dala sa do zbesilého cvalu, prvý a posledný krát v živote a ja som vedela, že tam na ceste je strašný závej, stihla som vybrať nohy zo strmeňov a už sme leteli, ona dopadla na chrbát a ja vedľa nej, ako do perinky. No kobyla sa nedokázala zo snehu dostať a ako som sa snažila jej pomôcť a pobehovala som v hlbokom snehu, vyskočilo mi kolenné jabĺčko. Bolelo to, ale adrenalín urobil svoje.

Kobyla otrasená, no celá, uzdečka potrhaná, došli sme domov na nánosníku, na ktorom boli pripnuté lícnice, nasadanie bolo úžasné, no plnou mierou som vtedy zúročila, čo sme kone vždy učili. Stáť pri nasadaní z oboch strán bez hnutia a jazdiť bez zubadla, na hocičom.

Nejaké otrasy mozgu a tak nerátam, ale ako hovorím, bič vážnejšie ako to koleno sa mi mi nestalo, našťastie.
Stavec sa neráta, s tým som nikde nebola, to až o pár rokov neskôr.

Rif Du Madon napsal(a):
Jako doplněk asi ano. Mně vadí, že práce ze země je taková modla a mantra a schovává to pravou příčinu problémů drvivé většiny lidí v sedle. Lidi neumí ovládat své tělo ani svou hlavu. S tím kůň téměř nemá nic společného a není to o nějakém respektu, důvěře a bla, bla... Je to o procesu učení, neobcházení základních přípravných kroků. Lidi se chtějí posouvat, je to hrozně moderní. Ale kam do pr... se chtějí posunout, když se neumějí ani posunout cvalem po louce ve stehenním sedu a u toho nedrcnout x krát koni do zad a nepo... se strachy, že ho nezastaví. Naučit tělo základní pohybový vzorec trvá nějaký čas. Čas jedné jízdárenské délky je příliš krátký na to, aby začátečník (nebo léty zatuhlý jezdec) chytil uvolněnost a lehkost pohybu s koněm a ten pohybový vzorec zafixoval. Následuje oblouk, který ho rozhodí. Navíc se od začátku výcviku trvá na něčem, co se lidem vysvětluje jako "správný sed" a snaží se toho dosáhnout aktivně. Zcela se opomíjí rovnováha, která vede k uvolněnosti a dává svobodu pobídek a sama usadí tělo do správné pozice, a to kdykoli a bez vědomé snahy. Ta snaha sedět nějak naučeně brzdí přirozené reakce.
Když člověk najezdí hodiny v terénu bez chtíče honem se posouvat, zafixuje si uvolněnost v klusu a ve cvalu, může začít trénovat nenadálé situace, úskoky, lekačky, hecování a brždění. Dnes bohužel kvůli bezpečnosti tohle zákazníkům nikdo nedopřeje a hezky tuhnou na jízdárně. Nějak to asi bude popsané v knížkách Karola Hollého, nečetla jsem, ale vím že na začátku pracuje s rovnováho jezdce a reflexy a ne s drilem, jak ovládat koně.
Takže když mám tělo naučené základní pohybové vzorce, mám se k čemu vracet i po delší pauze nebo po úrazu. Ty vzorce se učí opakováním daného pohybu. Když to nejde samo, někdo by měl dohlížet a poradit v konkrétní situaci. Nácvik základu je člověkem vnímán jako zbytečnost až trapnost, ale zkracuje to reakční čas v krizové situaci a poskytuje možnost rozvíjet další nadstavbu pohybů.
Nácvik už konkrétně krizových situací je v různých sportovních disciplínách samozřejmostí. V hobby jezdectví se lidi snaží za každou cenu krizi obejít, předejít jí a pak to jednou stejně přijde. Jednoduše v kruhovce, na vodítku, na jízdárně nebo v kroku se nelze naučit zastavit prchajícího koně. Jezdit na koni s tím, že se vyhýbám rychlejšímu tempu a všemu čeho se bojím, je časovaná bomba.
Další problém je najít někoho, kdo poskytne koně, co umí jet v závěsu v pravidelném tempu a trpělivě čeká, až se jezdec usadí, uvolní, splyne s pohybem a až pak ho začne "školit".
Je to vše náročné a trvá to dlouho. Proto na koních jezdili dobře vojáci a jezdci z povolání, kteří to mají jako hlavní náplň dne.
Závěrem: buď mám zajeté správné základy a po pádu začnu krok po kroku, jako bych s ježděním začínala a postupuji rychlostí dle stavu těla a hlavy. Nebo potřebuji někoho, kdo vidí a vyzobe ty chyby a konkrétně mi řekne, co trénovat, v jakém poradí. Ne na jízdárně, ale přímo v místě, kde se stala kolize. V případě, že tělo funguje, staré pohybové dovednosti fungují, jezdec ví co a kdy má dělat a blokuje to pouze hlava, je na řadě psycholog.

Veselá Kopa nepíše, jak se to stalo, tak se konkrétně radí těžko. Ani nevím, jestli jezdí od dítěte, nebo začala po uzavření růstových chrupavek (nebo jak se to u žen slušně nazývá:). V tom vidím veliký rozdíl.

Po revoluci jízdárny nebyly, koně měli soukromníci a jezdilo se převážně jen ven...pro toho kdo chtěl jezdit jiná možnost nebyla, pokud neměl v místě bydliště oddíl nebo tak něco a i tam se stejně na koně dostal 1x za týden, prostě vojenský bok a cestou necestou hyjé...a ano, v terenu ,prostě pokud nechcete šlapat domu pěšky, si na koni uděláte pevný sed, sice si po zbytek jezdeckého života nesete spoustu neřestí- předkláníte se, vytáčíte špičky, máte ruce jako hrábě-držíte otěže v hrábích , sedíte zhrouceně-raněný indián.....ale z vlastního koně jsem za 5 jezdeckých let spadla 2x.
A ano, s přibývajícím věkem mám z pádu strach, důvod je, že už nejsem tak ohebná a žuchanec pěkně bolí- zlomeného jsem nikdy nic neměla(možná žebro po kopnutí jalovicí), naražené, vymknuté, natažené ano, ramena mě bolí ještě teď a spadla jsem v půlce listopadu...a protože ředím krev a pád na hlavičku by mě mohl poslat do plínek , dávám si tedy dost záležet , aby mě koník neodložil. Střídáme ježdění i práci bez ježdění, hlavně aby kůň něco dělal a neměl roupy a hodně se okoukal, je málo koní, co vemete po půl roce do haly, na jízdárnu, do terénu a ničeho se neleká.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Po revoluci jízdárny nebyly, koně měli soukromníci a jezdilo se převážně jen ven...pro toho kdo chtěl jezdit jiná možnost nebyla, pokud neměl v místě bydliště oddíl nebo tak něco a i tam se stejně na koně dostal 1x za týden, prostě vojenský bok a cestou necestou hyjé...a ano, v terenu ,prostě pokud nechcete šlapat domu pěšky, si na koni uděláte pevný sed, sice si po zbytek jezdeckého života nesete spoustu neřestí- předkláníte se, vytáčíte špičky, máte ruce jako hrábě-držíte otěže v hrábích , sedíte zhrouceně-raněný indián.....ale z vlastního koně jsem za 5 jezdeckých let spadla 2x.
A ano, s přibývajícím věkem mám z pádu strach, důvod je, že už nejsem tak ohebná a žuchanec pěkně bolí- zlomeného jsem nikdy nic neměla(možná žebro po kopnutí jalovicí), naražené, vymknuté, natažené ano, ramena mě bolí ještě teď a spadla jsem v půlce listopadu...a protože ředím krev a pád na hlavičku by mě mohl poslat do plínek , dávám si tedy dost záležet , aby mě koník neodložil. Střídáme ježdění i práci bez ježdění, hlavně aby kůň něco dělal a neměl roupy a hodně se okoukal, je málo koní, co vemete po půl roce do haly, na jízdárnu, do terénu a ničeho se neleká.

To je právě ten rozdíl mezi naježděno v mládí a nenaježděno v mládí. Máte zkušenosti, odhad situace a umíte předvídat. Hlavně si to umíte zařídit tak, aby se riziko minimalizovalo. Nenecháte se uvrtat do něčeho, co víte, že nedopadá dobře. Kdo naježděno v terénu nemá, nevidí ty náznaky, co mu mají říct "tak tohle dneska ne". K tomu patří i do toho terénu prostě ten den nevyjet. Nikdo nechce spadnout. Ani bych to nenazvala, že máte strach. Ale poznáte předem, že nejsou vhodné okolnosti. A když zas vhodné okolnosti nastanou, jedete normálně zas ven. Jezdec, co naježděno nemá, se bojí vždy a neví moc konkrétně čeho vlastně a neví, jak to riziko zmenšit.
Připoměla jste mi kamarádky mámu. Učil jí jezdit její manžel, ještě než měli děti. Posílal jí krokovat plnokrevníka, co tam byl na rehabilitaci po šlaše z dostihu... :) Jezdívala někdy s námi, v té době jí bylo lehce přes 40, ale už se jí nechtělo blbnout. Předem si zjistila, kdo jede, na jakém koni, kam se jede a podle toho buď "musela vařit, uklízet..." nebo jela s námi. Měla svého osobního koně veselého Przedswita, který jen vyskočit z kůže. Vždy se s ní jelo pod heslem NIKDO nebude padat!, uměla tu atmosféru rozprostřít i na zbytek výpravy. Paní je teď 65, koni přes 30, už chodí jen na houby a pást na ruce. Jestli jezdila jako stará indiánka, možná i jo, ale nikdy jsem se s ní nebála a ani o ní, že spadne.
Když jsem pak už jako dospělá zkusila vyjet s pár lidmi, co se učili jezdit "kulturně", ale v terénu neuměli, bylo to o nervy. Koukat se na to, jak se slepě hrnou čelem k předem jasnému průseru, ale hlavně že řeší, jaký násnosník nebo průvlečky by to vyřešil. A hlavně pořád žvanili a žvanili, místo co by jezdili.
Verun, vy máte odježděno s radostí tolik, že to vykompenzuje stárnutí těla. Neřešíte, jak zvládnout standardní situace na koni. Že se kůň lekne, spěchá domů, nebo radostí vyhodí prdelí, berete jako fakt a ne jako problém koně. Takže můžete řešit nadstavbu jako jízdárenskou drezuru a faknšmekroviny. Ale lidi, co považují například dopřednost koně za problém nebo vadu koně, nemají co dělat na jízdárně.

Horsana napsal(a):
Rif, dík za ten príspevok, celé roky som to tak nejak mala, ale niektoré veci nedokážem vyjadriť textom.

My sme v drevných dobách jazdiareň nemali, kone vyradené hajtry (pookriali) a niečo také ako sedlo, alebo uzdečka bol prepych a nevídaný luxus, ktorý sme si nemohli dovoliť (a ak už niekto sedlo mal, zázračne ho nosil každý kôň, na tú jednu slávnu požičanú chvíľu a nikoho neodralo, neotlačilo, proste, no problem).

A tak sa všade - rozumej do terénu chodilo bez sedla, väčšinou. Drndala som väčšinou na hajtre, ktorá sa volala Kasta, bola dlhá ako týždeň pred výplatou s kohútikom a la kosatka, nemala chody, nemala nič, iba podotrochleózu, občas som uzdečku mala, občas nie. Nás vždy bavili výlety, takže na leto sme kone brali zo školy preč a výletovali sme, po lesoch (vtedy nebolo značených trás a cyklistov plná pr..., takže lesy boli v podstate divoké, neprebádané a nikto do nich nechodil), bola alternatíva "ideš vedľa koňa", alebo "ideš na koni", čakali sme sa, šetrili hajtry, zbierali huby, maliny, opekali atd.

Ja som sa vláčila vedľa kobyly, väčšinou, lebo som to v kluse bez sedla nedávala a tak som sa bála, cválať som sa bála, všetko som sa bála, tuhá ako štolverk, no naše výlety sa postupne predlžovali a ja som už občas fakt nevládala (tie kopce, ach, tie kopce), občas proste bolo potrebné utiecť pred búrkou, alebo ak sme večer nechceli šliapať 5 km do mesta pešo, tak utekať na posledný autobus.

Tak som raz na tú hajtru proste sadla a povedala si, že na to kašlem a nech sa deje vôľa božia a ako mi to už bolo jedno, len aby som nemusela zase ďalších 25 km pešky, tak som sa zrazu uvoľnila a už to šlo, telo som mala zrazu také ľahučké, dodnes si to pamätám, ten pocit.

Rovnováha, áno, o tom by to asi malo byť, ale to veľa ľudí nechce počuť, lebo jazdiť sa učí na jazdiarni a nikdy inak, njn.

Ja som mala na výber "jazdíš" alebo "nejazdíš". Vedľa koňa by som nestíhala, kamoška moc krokom nejazdila. Kone sme mali mladé a keď bolo fakt mokro a hnusne, stáli doma na štonte. Pred jazdením sme mali na hrbe navážanie do volných maštalí a kydanie boxov. Potom sa fofrom vyčistilo, nasedlalo, kdo čo prv uchmatol. Nemala som čas sa báť ani preď jazdením ani na koni. Je to najlepší zvyk, ktorý mi ostal. Keď nemám pred jazdením, čo na práci a zbytočně špekulujem, dokážem sa vystresovať až k vegetatívným príznakom..:) Ale ako dosadnem do sedla, zaplaví ma pohoda.
Keď som prijazďovala mladú a pomyslela som na ňu mimo jazdenie, mala som taký zvláštný strach. Nie že ma niekde odloží, alebo so mnou zdrhne, je ľahko ovládateľná. Ale hrozne som sa bála, že spravím nejakú výcvikovú chybu, ktorá mne vadiť nebude, ale keď na ňu sadne manžel, niečo sa mu stane.

Tak hlásím, že dneska (po 14 dnech od pádu) jsem se byla za kobylkou podívat. S dopomoci jsem ji vzala na procházku. Jako první kontakt dobrý, ale do sedla se mi teda rozhodně nechtělo... Ale asi je to ještě brzo, pořád si lížu rány a necítím se být dost fit... Jak dlouho po karambolu jste se do sedla vydrápaly vy?

VeselaKopa napsal(a):
Tak hlásím, že dneska (po 14 dnech od pádu) jsem se byla za kobylkou podívat. S dopomoci jsem ji vzala na procházku. Jako první kontakt dobrý, ale do sedla se mi teda rozhodně nechtělo... Ale asi je to ještě brzo, pořád si lížu rány a necítím se být dost fit... Jak dlouho po karambolu jste se do sedla vydrápaly vy?

Asi tak za rok a půl...

VeselaKopa napsal(a):
Tak hlásím, že dneska (po 14 dnech od pádu) jsem se byla za kobylkou podívat. S dopomoci jsem ji vzala na procházku. Jako první kontakt dobrý, ale do sedla se mi teda rozhodně nechtělo... Ale asi je to ještě brzo, pořád si lížu rány a necítím se být dost fit... Jak dlouho po karambolu jste se do sedla vydrápaly vy?

Asi po půl roce, a jen na vodítku

Hned po pádu, jen mě bolel natlučený bok , vše fungovalo a ohýbalo se jak mělo, tak nebyl důvod hned zase nenasednout, ono když se to většinou odkládá, pak už není odvaha a je to i pro koně "výchovné" , že mě nebude odkládat, jak se mu zachce....ale zase nemá to mít za trest, jen prostě dojezdit hodinu. Pak mě začala bolet ta ramena a ta bolí do teď , ale již to není tak intenzivní- tejpy dost pomohly, ale za ruce se nepověsím a klik taky neudělám, asi jsem měla 14 dní pauzu a pak postupně podle pocitu, jak moc mě to bolí a jak je kobyla veselá. Cca 1-2 týdně, jinak kobyla volnost v hale, lonž, skoky v hale a.t.d. Prostě nestála a nelenila... Pokud by mě něco bolelo tak, že bych nebyla schopná nasednou, nenasedala bych...no ale v terénu si to rozmyslíte, než šlapat pěšky, onehdá jsem měla jednou "vymknutý kontník" , pokud bych nenasedla hned, tak strašně to nebolelo, tak pak už ne , jak to přicházelo k sobě začalo to bolet dost., dojít do stáje na tom bych schopná nebyla a už ani nasednout...na kole jsem si druhý den jela k doktorovi, místo pod stan na Vranov(nedošla bych od vlaku na tábořiště) kotník půl roku bolel, nebyla jsem schopná ani popoběhnout, a kdy jsem začala jezdit už si nepamatuju, ale stahovala jsem si ho obinadlem dost dlouho.
Edit: helmu jsem tenkrát neměla, potkali jsme na lesní ceste kluka na pionýrovi- ty motorky strašně řvaly a dost kouřily, kobyla se lekla a uskočila do boku já sledovala dopředný pohyb po cestě...

Jezdila jsem i na druhý den se sádrou 😀. Valach zakopnul v podjezdu pod vlakovou tratí, hezky vydlážděno kameny, upadli jsme oba. Měla jsem naražené zápěstí a ulomený kus hlavičky kosti u lokte. Verdikt po prvním RTG zlomenina. Po týdnu na kontrolním nic neviděli, tak sádru sundali, bolelo to nasucho bez adrenalinu víc, než když jsem se válela na kamenech. Na další kontrole už linie lomu byla viditelná a že mi to dají zas do sádry a úlomek přišroubují. Jsem poděkovala, že už mám i zrehabilitováno.
Mám hranici nastavenou: když můžu doma uklízet nebo v fungovat v práci, můžu i jezdit. Psychický blok nemívám. Ale když se mi klepou svaly bolestí i po ibuprofenu, vím že to chce klid.
Počkejte aspoň než to sroste😀

No já mám ze čtvrtka od vodítka dost pochroumaný malíček, kloub v dlani a kloubek(ten velký) hned za ním směrem k nehtu, nateklé až do dlaně, fialové, bolestivé, částečně ohebné....kobyla se lekla složených zatravňovacích panelů, které tam běžně nebývají a já to nečekala, že TO jí tak rozhodí. Vytrhla se mi s vodítkem i s mojim prstíkem, odjezdila jsem a odjela na Lipno, tam si to den chladila z lodě ve vodě. +celková koupel. Otok oplaskává, trochu tím hýbu, prst narovnám , co s tím mám nevím, myslím, že kdyby mi to ve špitále zafixovali, dýl by mi pak trvalo to rozhýbat...mám pracovní víkend, tak trénuju statečně.
Kobylu jsem pak s betonem seznámila...
Edit: jo a na tom Lipně jsem se spálila, vypadám jako Hellboy- letos podruhé, a to je víc omezující- spálené nárty a boty nejdou dohromady...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No já mám ze čtvrtka od vodítka dost pochroumaný malíček, kloub v dlani a kloubek(ten velký) hned za ním směrem k nehtu, nateklé až do dlaně, fialové, bolestivé, částečně ohebné....kobyla se lekla složených zatravňovacích panelů, které tam běžně nebývají a já to nečekala, že TO jí tak rozhodí. Vytrhla se mi s vodítkem i s mojim prstíkem, odjezdila jsem a odjela na Lipno, tam si to den chladila z lodě ve vodě. +celková koupel. Otok oplaskává, trochu tím hýbu, prst narovnám , co s tím mám nevím, myslím, že kdyby mi to ve špitále zafixovali, dýl by mi pak trvalo to rozhýbat...mám pracovní víkend, tak trénuju statečně.
Kobylu jsem pak s betonem seznámila...
Edit: jo a na tom Lipně jsem se spálila, vypadám jako Hellboy- letos podruhé, a to je víc omezující- spálené nárty a boty nejdou dohromady...

já si udělala ýron nohy v práci... ani nevím jak, křesílka na recepci je to tak metr a půl, zvednus e šlápnu a najednou už jenom padám padám nedokážu došlápnout... Byl to taový šok a bolst že sem z toho zvracela... druhý den kovář. Sára mi přišlápla přesně tuhle zvrtnutou nohu. Takže mě k tomu bolí malíček u nohy. A ještě sem tams ebou málem sekla při držení kobyly, protože se mi zamotala hlava.

Holky, vy si umíte udělat dobře!!! Tak hlavně bez následků, všechny

Já jsem si zlomila kotník asi 2015 při machrování (memento mori), od té doby jsem zase opatrná a pokorná. Běžela jsem na tom zlomeném kotníku (a druhém naraženém) do lesa asi kilometr za koněm, tam jsem přes nezlomenou nohu nalezla (ještě že už umím nalejzat v poho z obou stran) a vyvedla koně ze sedla z lesíka. Venku z lesa už čekala máma s autem. Koně mi podržela u lavičky (díky bohu za pečlivou výchovu a empatii, stál jako přikovaný, když jsem se z něj soukala po centimetrech a šťouchala ho do žeber) a domů jsem se svezla autem, zatímco ona vlála na otěži za rozjuchaným plnokrevníkem

Pak jsem měla jen ortézu, ale zákaz jakéhokoli došlapu na nohu tři týdny. Následně postupně zvyšované procento došlapu asi další měsíc. Ta noha za tu dobu tak zmrtvěla (ochabla, ztratila nervové schopnosti, citlivost, zpětnou vazbu), že jsem půl roku potom ještě nebyla schopná pořádně chodit. Samozřejmě na koně jsem lezla hned jak povolili 100% došlap. Nohu jsem dala dokupy na běžné chození asi po roce Zaběhat bez přemýšlení a vědomého hlídání pozice kotníku a chodidla po nerovném povrchu jsem si mohla po dvou letech (!!!).

Říkali, že kdybych neměla jezdecké holiny, které mi podržely nohy ve tvaru, měla bych zlomené obě, a tu horší bych měla zlomenou zřejmě daleko komplikovaněji.

Zítra mi mají vyndat stehy z operační rány, tak budu zase o něco blíž uzdravení... Včera jsem za kobylkou byla zase, ale jen pomazlit...Ale zatím si neumím představit, jak se špatným ramenem na koni funguju... Tak vás všechny obdivuji, že jste to zvládly tak rychle zase do sedla... 👍😊

Pro Buggyra : když se mi stala ta nehoda, zavolala jsem na pomoc manžela, aby jako odvedl koně zpátky do stáje a dovezl mě do nemocnice. Ale nakonec jsem koně do stáje vedla s naraženými žebry, vyraženým dechem a rozšmelcovaným ramenem sama. Manžel usoudil, že kobyla je na něj moc velká a funí mu do ucha zlověstně, že si ji mám ošéfovat radši sama 🤩

VeselaKopa:
Moje mamka je od koní Jen nechodí tak rychle jako ten plňas

VeselaKopa napsal(a):
Zítra mi mají vyndat stehy z operační rány, tak budu zase o něco blíž uzdravení... Včera jsem za kobylkou byla zase, ale jen pomazlit...Ale zatím si neumím představit, jak se špatným ramenem na koni funguju... Tak vás všechny obdivuji, že jste to zvládly tak rychle zase do sedla... 👍😊

Nějak jsem někde přešla, co máte s ramenem, já se s nima (oběma)trápím půl roku, velmi mi pomohlo tejpování, je to o mnoho lepší, ale ....u doktorů jsem nebyla a jak jsem psala výše, jsou věci, které stále neudělám a docela mi to už hlodá, zda jsem jít spíš měla. Já si diagnostikovala impingement. (bolestivý oblouk a.t.d.)

verun: kam chodíte na tejpování? Taky bych to potřebovala, existují jen "tejpovači"?

Pro Verun :Mám tříštivou zlomeninu klíční kosti, a mám to zpevněné (vevnitř) nějakou kovovou dlahou... Tejpy by to určitě nespravily 😊 Ale třeba na ně dojde časem, v rámci rehabilitace...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
verun: kam chodíte na tejpování? Taky bych to potřebovala, existují jen "tejpovači"?

Kolegyně v práci po práci masíruje a tejpuje, takže mi to zatejpuje v práci, já jí dám padíka na "leukoplasti" a jsme všichni spokojení....
Opravdu se mi s ramenem ihned ulevilo(nechala jsem si to po jednom, protože to bylo dost tahů a byla bych potom jak oblečená), bylo to opravdu cítit na těle, že si nemusím nosit ruce na břiše.

VeselaKopa napsal(a):
Pro Verun :Mám tříštivou zlomeninu klíční kosti, a mám to zpevněné (vevnitř) nějakou kovovou dlahou... Tejpy by to určitě nespravily 😊 Ale třeba na ně dojde časem, v rámci rehabilitace...

hm hm, tak bacha , opravdu tu ruku pomalu zatěžujte, ať vám nespadne rameno, asymetrie klíční kosti je dost blbá.

Mně se s těmi tejpy taky vždy hrozně ulevilo - viz. foto - to jsem byla sešněrovaná po luxusním houseru, kdy jsem se dva týdny nemohla skoro hnout. Ty tejpy mě tenkrát držely pohromadě.
Sama si umím už zatejpovat hallux, ale ty záda ne no :/

Zavřít galerii  

Zavřít galerii