Králíky chovám dlouho, chovali jsme je doma, prarodiče i rodiče, ale takovouhle samici jsem ještě neviděl a to mi příští rok bude 70.
Když ji dám k samci, tak ho několikrát ojede zepředu, zezadu, pak zakňourá jako samec, jen se z něj nesvalí. Pak zastrčí zadek do kouta, pod jesle... a samec ji ojíždí zepředu a ona drží, ale neotočí se. Už to trvá 3 týdny.
Asi skončí na neléčitelnou nemoc zvanou malíková hrana. Neteř ji léčí knedlíkem, známý říká, že i špenát je dobrá léčba, ale on není chovatel králíků, jen konzument.
Byla by jí škoda je loňská, zatím měla jednou mladé, s tím samým samcem.
Jinýho ženicha nemám a s tímhle už má 9 dětí. A v okolí jsem jedinej bláznivej dědek, kterej ještě chová králíky.
Když nechce rodit do čtyřicítek, tak měla možnost už 17. května, když jsem jí k ženichovi dal poprvé a jen jsem zíral, co s ním dělá. Za týden snad ještě 40 nebude. Předevčírem měla poslední šanci a asi ji budu léčit smetanovou omáčkou k nedělnímu obědu.
To si užije víc než 40.