67. VÝSTAVA EXOTICKÉHO PTACTVA V PRAŽSKÉ BOTANICKÉ ZAHRADĚ

Učili jsme se, že astronomický podzim začíná 23. září, kdy nastává podzimní rovnodennost, slunce prochází obratníkem, den je stejně dlouhý jako noc a ještě spousty dalších pouček, které jsem stejně jako většina ostatních dávno zapomněl. Daleko spolehlivějším ukazatelem, že se podzim blíží, je pro mne oběžník mojí mateřské organizace KPEP, který oznamuje přípravu výstavy v BZUK. Ta první zkratka, jak asi většina čtenářů ví, znamená Klub přátel exotického ptactva, ta druhá pak Botanická zahrada university Karlovy. Obě zkratky se dostaly již i do hovorové češtiny a zatímco zkratka první mně zní tak nějak normálně, ta druhá mi připadá přímo srandovní. Jen si to zkuste říct nahlas. Obvykle nejsem líný říct celá obě slova botanická zahrada, zatímco jiní důsledně vyslovují BZUK. Proč ne? Vždyť se to všechno pořádá právě proto, aby byla nějaká zábava, moje, vaše a všech, kteří se tam přijdou podívat. Je za tím i spousta práce, ale právě tady se můžete na vlastní oči přesvědčit, co to znamená, když je práce současně i zábavou. Možná, že si ne docela všichni zúčastnění připouští, že by ta práce byla pro ně nějakou zábavou, ale je to tak, jinak by to přeci nedělali. A nezúčastnění si pak obvykle vůbec nedovedou ani zdaleka představit všechnu tu práci, kterou je potřeba poctivě vykonat, aby ve skleníku stály celých 14 dnů klece, v klecích byli ptáci, okolo patřičná výzdoba a po celou dobu ty ptáky někdo krmil, uklízel okolo, kytky zaléval. Ona se vlastně taková výstava připravuje celý rok. Jakmile jedna výstava skončí, musíte již přemýšlet nad příští. Je to takový kolotoč. Prvním předpokladem jsou peníze, musíte je mít, když chcete něco udělat. Z rukávu si je nevyklepete. Sehnat všechna nutná povolení, sehnat výstavní exponáty, přivézt klece, postavit je a teprve ve chvíli slavnostního otevření si dát na chvíli ruce za záda. Několik generací chovatelů a nejen pražských, protože na téhle výstavě se podílí mnozí jiní, si již vychutnalo pocit uspokojení, že se povedla i výstava další.

Pohled na skleníky botanické zahrady.

Tahle řada uspořádaných výstav mi připomíná příchod podzimu více než školní poučky nebo červené listí. Je natolik tradiční, že si málo co tak pravidelného dokážu vybavit. Snad jen derby Sparta versus Slavia. Vždyť obojí se konalo dříve než jsem se narodil a zatímco jsem já již důchodcem, tyhle akce se do důchodu rozhodně nechystají. Jen ty nejzávažnější důvody, třeba německá okupace, nedovolily výstavu uspořádat. To derby věčných rivalů je na tom líp, protože časy, kdy místo nich existoval Spartak a Dynamo jsou jednoduše zapomenuty, i když by neměly.

Hnízda snovačů.

Velkou předností téhle tradiční výstavy jsou katalogy. Já sám jich mám ve sbírce dobře na třicet kusů. A to je vlastně historie. Historie celého českého chovatelství exotického ptactva. Historik, který umí zacházet s písemnostmi, umí číst i mezi jejich řádky, by vyčetl mnohé. Které druhy ptáků, dnes běžné, byly dříve považovány za vzácné nebo dokonce za rarity nebo by se dalo vysledovat i hmotné zajištění vystavovatelů a i další věci, které si nahonem neumím vybavit. Kdo by si dnes vzpomněl, že se byl na stejné výstavě před půl stoletím podívat, jak vypadá Neoféma tyrkysová? V té době, řeklo-li se o někom, je to velký chovatel, obvykle následovala otázka: kolik má párů penantů? To vlastně představovalo bohatství! Bohatství v době komunismu! No to však mohlo představovat i malér. A tak jsem poznal i chovatele, kteří dokázali vybudovat velké a úspěšné chovy, ale mezi chovatele raději nechodili a nebyli členy v tehdy jednotné organizaci. Dobře věděli co by mohla způsobit lidská závist. Ostatně ani chov exotického ptactva nepatřil v té době mezi preferované discipliny, právě proto, že ptáci se mezi chovateli hodnotili především penězi. A neznamenali nic pro výživu lidu. Kdo tu dobu již nepamatuje, leccos může vyčíst z písemných pramenů. Sebelepší výstava bez katalogu se tak stává mrtvou v okamžiku jejího ukončení. To je špatně. Jedině dobře udělaný katalog výstavy uchovává v paměti v první řadě jména vystavovatelů, organizátorů, pracantů a všech zúčastněných a samozřejmě vypovídá i o tom, jaké druhy ptáků se vystavovaly, tudíž byly v našich chovech, o vzácnosti, oblíbenosti, postupu domestikace a tak dále. Vytištěný katalog ukazuje však i na stupeň technických možností celé společnosti. Zatímco před třiceti lety bylo vytištění katalogu výkonem, který bychom mohli přirovnat k přeplavání oceánu, dnes by to nemělo představovat žádné vážnější problémy pro toho, kdo jej chce vydat. Nejen, že nepotřebuje žádné povolení, tak jako dříve a nemusí překonávat žádné další překážky, třeba s tiskem, naopak se mu nabízí neobyčejné možnosti. Jediným limitem dnešní doby tak zůstaly peníze. Ale nedejte se mýlit. Je tomu tak od té doby, kdy člověk peníze vynalezl.
Výstava v pražské botanické zahradě je limitována prostorem, který je poměrně malý. Nijak jej nenafouknete. Prostředí skleníků je na druhou stranu pro vystavování ptáků více než vhodné, protože lepší světelné podmínky nenajdete. Mnohým návštěvníkům může připadat, že výstava je každým rokem stejná. Není tomu tak. Je jenom podobná. Počet klecí je každoročně téměř stejný, jednou 129, jindy 130, nikdy o nic moc více nebo méně. Ale pozor! To znamená 130 druhů vystavovaných ptáků a takový počet různých druhů najdete jen málokde a málokdy. Samozřejmě pak vystavované druhy ptáků nejsou stejné, tak jako na výstavě předešlé. Vždy tady najdete něco, co tak obvyklé není. Proto je výstava jakýmsi zrcadlem celého našeho chovatelství. Má, řekl bych, svoje tradiční sekce. Drobné exoty, malé papoušky, velké papoušky, barevné kanáry, andulky. Možná, že vystavované exponáty vypovídají něco víc o lidech, jak o ptácích. V letošním roce mě třeba překvapil zájem o vystavovaný pár astrildů šedoprsých. To je pěkný! Má to tady někdo? Dobrá otázka, že? Především je má tedy vystavovatel! To však není to nejdůležitější. Důležitějším se mi zdá, že u nás většina lidí přijde na chuť některým věcem, jak se říká, s křížkem po funuse. Těch ptáků bylo dovezeno dost, zájem až tak velký nebyl. Přitom za cenu většího papouška jste jich mohli pořídit hejno. A to nemluvím o cenách módních mutací papoušků, do kterých jsou lidé ochotni investovat značné peníze, aniž by návratnost takové investice byla nějak zaručená. Asi to svědčí také o tom, že zacházet patřičně s penězi většinou neumíme.

Pohled na centrální voliéru.

V sekci drobných exotů byly představeny jak druhy domestikované, tak i, řekněme přírodní. Japonské chůvičky v pěti barevných variacích, včetně té nejnovější chůvičky perlové, vždy ve velmi dobré výstavní kvalitě. Zebřičky rovněž v kvalitních výstavních typech. Zebřička timorská neboli ostrovní v typu přírodním. Průřez sortimentem drobných exotů jak afrických, tak i australských. U pásovníků dlouhoocasých červenozobých mutace plavá a bílá, rovněž i mutace u amadin diamantových. U stříbrozobek byla poprvé vystavovaná mutace bílá.
Sekce barevných kanárů bývá málo nápadná, ale je velmi poučná. Bylo vystaveno na 27 různých barevných rázů kanárů. Samozřejmě, že vesměs ptáci té nejvyšší kvality, i když termín výstavy kanárům příliš nepřeje, protože ptáci pelichají. Byli k vidění i kanáři topasoví, ale nejvíce mě zaujali červenočerní, protože byli v mistrovské kvalitě. Andulek pak bylo vystaveno na 17 různých barevných rázů, včetně těch nejnovějších jako jsou třeba texas clearbody. Jak dlouho asi bude trvat, než andulkáři vymyslí přijatelné české pojmenování?

Amazoňan modrobradý.

Protože každá výstava by měla mít nějaký konkrétnější námět, na který by se měli její pořadatelé zaměřit, aby tím více zaujala, měla i tato v botanické zahradě svojí centrální myšlenku. Tou se stala Afrika. Černý kontinent totiž stojí v pomyslné soutěži u chovatelů exotických ptáků poněkud stranou. Důvodů je celá řada, u různých skupin chovaných ptáků jsou také různé a mohou dokonce představovat v budoucnosti třeba i výrazné ochuzení evropských chovů. Hlavně u drobných astrildovitých. U afrických papoušků, především v chovu žaků nebo papoušků rodu Poicephalus se naopak stali naši chovatelé světovou třídou. Na výstavě se podařilo soustředit afrických druhů asi třetinu z vystavovaného počtu přírodních druhů. Papoušky rodu Poicephalus pak tři druhy, z nichž Papoušek červenobřichý byl dosud plně nevybarvený pták, tedy doklad o odchovu.

Amazoňan žlutobřichý.

Austrálii a Jižní Ameriku obývá daleko více druhů papoušků než Afriku. Proto bylo také vystaveno více druhů z těchto končin. I v tomto oboru představovala výstava dobrý průřez našich chovů. Drobní jihoameričané, pyrury, se zabydlely v našich chovech nadmíru úspěšně a většinu našich papouškářů již ani nevzrušují, mohli jsme vidět i dosud „lepší“ druhy jako pyrury modročelé říční a orinocké. Hodně našich zkušených chovatelů se dalo na náročnější druhy pro chov a takové ptáky pak představují především amazoňané a amazonci. Z ne právě běžných druhů byl vystavován především amazoňan žlutobřichý a modrobradý. Tolik z několika poznámek o vystavovaných ptácích.

Domorodá chýše z centrální voliéry.

Na závěr ještě znovu o lidech. Chov ptáků představuje nejen určitý kladný poměr k této skupině živočichů, ale především také určité vztahy mezi lidmi, kteří této zálibě holdují. V takové skupině lidí pak mizí jisté společenské hranice. Jak bych se já, holá česká, ehm, chci raději říci zadek, mohl bavit s nějakým belgickým milionářem? Nemohl! Ale stalo se mi to. A dokonce se ke mně choval s jistou úctou, neboť na mém posuzovatelském odznaku se blyštěla „inspektorská zahrádka“, zatímco ten jeho byl v základním provedení. I já se musím před některými lidmi sklonit, protože vykonali něco, čím jsem byl překvapen až unesen. Rád bych i jmenoval, ale neodvážím se, protože nemám jejich souhlas. Ona totiž i jednoznačná pochvala může přinést nepříjemnosti a to bych tedy nerad. Jak jsme si již řekli, centrálním motivem výstavy byla Afrika. A na nejvýznamnějším místě celé výstavy byl vybudován symbol domorodé Afriky, osazen patřičnými rostlinami a ptáky. Chýše domorodců, trní, proso, hejno stříbrozobek, zvonohlíci, leskoptev, hnízda snovačů, místo na mlácení prosa i s patřičným tloukem nebo jak se ten klacek správně nazývá. Co na tom je? No, on to někdo vymýšlel a připravoval daleko dříve než začala příprava výstavy. Vypěstoval ty rostliny a to s takovým předstihem, aby třeba měly klasy. Všechno to rostlo ve starých hrncích, ty byly dovedně zakryty dalšími rostlinami, no Afrika jako na dlani. Bejt tam ještě mladá masajka, ty jsou podle fotek Hanzelky se Zikmundem obvzlášť ztepilé, muselo tam bejt návštěvníkama narváno. Byli tam jen ti ptáci, takže nevím, jestli byl pokladník, chci vlastně říci ekonom, nakonec spokojen. Já tedy ano. Především proto, že na konkrétním případě bylo vidět, jaký rozdíl je mezi tím, když někdo myslí dopředu a dělá a mezi tím, když jenom mele hubou.