Nějaký čas jsem cítil jakousi nervozitu, nepokoj, tajemné svrbění v chodidlech. Něco viselo ve vzduchu. Někdy jsem měl i pocit, že hrabu nohou jako neklidný kůň před dostihem. Pojedeš do tý Itálie? Ptá se najednou brácha. A heleme se. Jó, asi jó, finančně to tentokrát zvládnu, tak proč né? Slyším sám sebe odpovídat. Pojištění? Zařídím! Pak dlouho nic, na přemýšlení jsem měl dost času. Itálie? No, já tam ještě nebyl, táta asi taky ne, naposledy děda jako rakouskej cuksfíra. Z toho tažení moc památek nezbylo, jenom takový bodlo z kvalitní oceli, kterým babička vždycky porcovala husu. Ocel to byla fakt dobrá, držela ostří. No, to dá rozum, že s nekvalitníma bodlama se na Vlachy jít nemohlo. Jinak jsem nic moc o Taliánsku nevěděl. Jenom jsem si to odměřoval mezi palcem a ukazovákem na mapě a nakonec usoudil, že je to o něco kratší cesta, jak do Holandska. To pojedem tak v šest ráno, usoudil jsem a po těle se mi rozlil pocit spokojenosti. Jenže! Vždycky tohle jenže. Pak zatelefonoval brácha. Jedeme ze čtvrtka na pátek po půlnoci! Upek to za mejma zádama a i telefonní dráty sebou mrskaly, jak se smál. Cvak. Chodil jsem mezi dveřma a oknem, z mozku se mi sypaly piliny. Pak jsem se uslyšel jak si mumlám: přežerou se uzeným, že ani spát nemůžou! Začal jsem hledat nějaký kladný okolnosti, abych to vůbec přežil. Do Mnichova je to tak něco přes tři sta, potom něco do Rakouska, uvidíš Alpy, když svítá, to musí bejt zážitek. Ve čtvrtek chodíš do hospody, stejně bez toho neusneš. Budeš si dávat malý! A začalo to zapadat do sebe, jako že by to nakonec mohlo bejt fajn. Bylo, přežil jsem to! Otázkou ovšem je, jak to přežijete vy, čtenáři. Zážitků je totiž na jeden skok příliš. A čeho je moc, toho je příliš! Na první pohled debilní přísloví, ale jenom na první pohled, ve skutečnosti by to mohl být jeden ze zákonů profesora Parkinsona!
Alpy před Brennerem
Vzbudil jsem se akorát včas někde za Mnichovem, když z placatý krajiny najednou začaly vyrůstat homole předhůří Alp. A pak jenom furt rostly. Nekonečný had aut a kamiónů se hnal údolím řeky Innu směrem k Innsbrucku. Začalo svítat, údolí s dálnicí ještě v šeru, ale nahoře hřebeny velehor září jako neonové reklamy. Jedna nádherná scenérie za druhou, tisíce scenérií a vy se řítíte tímhle úchvatným divadlem rychlostí 150 km za hodinu. To je ta dnešní doba! Jan Werich o tom měl báječnou pohádku, něco o sojčím pírku za kloboukem. Když tady jel náš otec vlasti, císař Karel IV, také na cestě do Itálie, o co víc měl asi zážitků. Nebo kdyby tudy jel pan Stodola na svém stroji značky Pelikán, jak ten by si to vychutnal. My jsme jenom na chvíli zastavili, tam mekáč, honem pár fotek a dál. Brenner, podél Adiže, Bolzáno, Trento, směr Modena a cíl Réggio nell Emilia. Ještě, že kluci věděli, kde budeme spát. Na starém městě klášter změněný na noclehárnu. Stojí to za poznámku. Venku ruch městské dopravy a vánočních trhů, cvaknou dveře a obklopí vás klášterní ticho. Ambity a chodby s vysokým klenutým stropem vyzařují svou velebností. Jak to jenom uměli dokonale postavit. Bláznivá jízda dospěla k polovině. Zpátky to bude to samý.
• klášterní ticho
Naším cílem je však výstava a s ní spojená burza. 57. mezinárodní výstava. To je však další porce zážitků, kterých bylo příliš. Kdesi na předměstí, v tak zvané průmyslové zóně, stojí tři haly, které byly navzájem provizorně propojeny. Každá z těch hal o velikosti fotbalového hřiště, možná ještě o chlup větší. V jedné z těch hal výstava, ve zbylých pak burza. Katalog jsem si tentokrát nekoupil, usoudil jsem na vyhozené peníze. Ještě k večeru jsme stihli slavnostní otevření a trochu si zmapovali výstavu. Na burzu se začínali tlačit první nedočkavci, kteří tam nejspíš přenocují. My jsme se prozatím uchýlili do klášterního ticha.
• na výstavě
Itálie je především země chovatelů kanárů a evropského ptactva. Ovšem pozor, papoušci zahájili svoje úspěšné tažení i tady. Jak „Austrálie“, tak i ostatní druhy. V podstatě jsem tady nic nepostrádal. Abych ukázal, že oni to umí i s papoušky, vybral jsem si a vyfotografoval jakýsi symbol. Je jím Agapornis oranžovohlavý. Každý chovatel u nás ví, že odchovat tyto ptáky není zas až tak běžné, vzhledem k jejich zvyku, zakládat si svoje hnízda ve stavbách termitů. Přesto to jde a fotka je toho dokladem. Ostatní agapornisové a neofémy jsou dnes ptáci v Evropě běžní, v dobré kvalitě a byli i tady. V přesile kanárů to mohlo vypadat, že je jich málo, ale byli. Kupodivu tady byli i dobré andulky. Mám teď na mysli ondulato inglesi, tedy andulky výstavní. Tady se ovšem vystavují i jiné andulky, řekl bych pidi andulky, samozřejmě ve vlastních výstavních skupinách. Nemám ovšem ani ponětí o tom, jak se tito ptáci posuzují. Čekalo se sice, že jako protiklad k velkým anglickým andulkám se objeví trpaslíci a budou se nejspíš hodnotit především ve své barvě, ale jak je toto hodnocení ve skutečnosti nastaveno, bohužel nevím. Vypadají sice jaksi sytější v barvách a kresbě, postava o síle lidského palce. Slabinou „anglických“ andulek je jejich všeobecná, mnohonásobná štěpitelnost na různé barvy. Pokud se podařilo u pidi andulek odstranit tuto mnohonásobnou štěpitelnost v barvě a získat méně štěpitelné ptáky nebo dokonce čistokrevné jedince v určité barevné linii, je to samozřejmě krok k získání krásné barevnosti. Jenže tohle by mělo jít i u andulek anglického typu. Takže tyto pidi andulky by asi měly být ve své velikosti omezeny. Je to jenom úvaha, jelikož jsem se na to neptal, italsky neumím.
• agapornis oranžovohlavý
Výstavní zebřičky byly kvalitní, ačkoliv jsem je detailně neprohlížel. Ty mám v oku. Žádné překvapení. Passero del Giappone, tedy japonské chůvičky, Italům zřejmě nic neříkají, ty máme v lepší kvalitě. Astrildovitých pěvců bylo málo, ale přeci jenom i druhy, které bychom u nás nenašli. Evropské ptactvo Italové milují, mne však již všelijaké barevné mutace stehlíků, čížků nebo hýlů nijak nevyvádí z obvyklého klidu. Přesto jsem byl v jednom případě šokován, protože tohle jsem viděl skutečně poprvé. Na burze byl jeden prodávající, nabízel dva páry stehlíků, normálně zbarvených. Zarážející byla velikost těch ptáků. Byli abnormálně malí! Řekl bych, že byli menší než náš čížek. Bohužel jsem se nedokázal nijak domluvit. Cena byla čtyři vztyčené prsty, což je suma neurčitelná, nepoznáte kolik je za těmi prsty nul. Si, piccolo. Jsou malí. To vidím. Nevymyslel jsem žádnou okliku jak zjistit, jestli se takoví ptáci objevují v přírodě nebo jde-li o vyšlechtěnou velikost. Pokud jsou v přírodě, tedy kde? To mě bude vrzat v mozku dlouho. Mutační formy evropských měkkozobců mě již také příliš nepřekvapují. Chtěl jsem vyfotit tak zvaného modrého kosa, ptáka, který měl zeslabený melanin a byl tudíž makově šedý místo černý, ale nepovedlo se.
• stánek příznivců jihoamerických pěvců
Všimnul jsem si však jiné rarity, která si již v Itálii našla cestu. Jsou to jihoameričtí drobní pěvci, kteří se již objevili i na burze ve Zwolle. Před časem jsem již o tom i psal ve Fauně. Dokonce si vzpomínám, že kdosi tenkrát vysvětloval, že jsou to panenky a že to nemohu znát. Jsou to jihoameričtí pěvci z čeledi strnadovitých, mohou nést i několik rodových jmen, protože u této čeledi panuje obvzlášť velký zmatek. Zatím jsem vždy viděl ptáky o velikosti asi našeho strnada, s velkým a silným zobákem, černé nebo tmavě modré barvy. To může být několik druhů ptáků, ale o tom až později. Ptáci soutěží ve zpěvu a drží se v poměrně velkých, klenutých, ale úzkých klecích. První snímky ze soutěží, které jsem viděl, byly ze Surinamu. Teď tedy i v Itálii. Nějaký spolek měl na burze takový nějaký propagační stánek. Ve stánku jsem vyfotil klec s ptákem a zabavil propagační sešitek, který nese název BICUDI-CURIO–AZULAO. To jsou jména ptáků, jak lze zjistit z inzerátu jedné firmy, která má ptáky na skladě. Passerina brisoni (azulao), Passerina glaucocaerulea (azulinho). Snadno zjistíte, že systém použitý pro české názvosloví tyto druhy v rodu Passerina zařazené nemá. Najdeme však Cyanocompsa brissonii (Lichtenstein, 1823) = biskoupek ultramarinový a Cyanoloxia glaucocaerulea (d´Orbigny et Lafresnaye, 1837) = prelátek šedomodrý. Mezi tyto ptáky zřejmě patří i louskači rodu Oryzoborus. Zpívat jsem je bohužel neslyšel, ale Italové zpěvným ptákům opravdu fandí, takže předpokládám, že budou zpívat zatraceně dobře. Pro chovatele asi důležitý postřeh. Ptáci žerou proso! V kleci jsou klidní a s největší pravděpodobností se i v zajetí rozmnožují, jak dokládají fotografie z chovatelských zařízení. Soutěže ve zpěvu budou asi spíš souboje ve zpěvu, soudě podle jednoho nadpisu, který zní TORNEO DI FIBRA, UNO CONTRO UNO. Tedy jeden proti jednomu. Jakmile vyřeším problém italštiny, chtěl bych podat lepší raport. Zatím jenom tato kusá informace.
• klec s biskoupkem šedomodrým
Na burze byly z astrildovitých ve větším počtu zastoupeny pouze
Amady Gouldové a to v různých barevných rázech, velmi kvalitní modré. Zajímavé byly amady červenouché.
Amady zelenomodré 2,1. Pár se prodal okamžitě. Z jihoamerických druhů se dalo sehnat několik druhů kardinálů. S největší pravděpodobností si návštěvník nevšimne, prostě mine, všelijaké pozoruhodnosti jenom proto, že je to příliš velké. Je to Babylon. Pro případného návštěvníka připadají v úvahu dva způsoby. Buď navštíví burzu hned první den. To jsou však ceny ptáků podstatně vyšší. Nebo se rozhodne pro návštěvu až druhý den, ceny jsou mnohem nižší, ovšem ty opravdu pěkné kusy jsou pryč. Pro naše chovatele kanárů je možná návštěva až druhý den, protože i tak je pro ně kvalita uspokojující a rozhodující budou ceny. To si musí každý rozhodnout sám.
• stánek chovatele gould
Itálie je především zemí chovatelů kanárů a to všech ras. Mnohé rasy postavových kanárů mají svůj původ právě v Itálii a je samozřejmé, že právě tady seženete tu nejvyšší kvalitu. I když nechcete nic koupit, v každém případě se vyplatí projít si výstavu a prohlédnout si vítěze jednotlivých skupin. Jak jinak byste chtěli dostat do oka jak mají ptáci správně vypadat? Samozřejmě, že jenom na nějaké opravdu velké výstavě, kde se sejde skutečná konkurence. Před více lety se začaly mezi barevnými kanáry objevovat mutace, které u nás s největší pravděpodobností mezi chovateli vůbec nejsou. Jediný novější barevný ráz, který k nám pozvolna proniká je tak zvaný topas. Správněji ptáci s topasovým melaninem. Zaznamenal jsem množství vzrušených debat chovatelů u klecí na našich výstavách. Je to topas? Není to topas? Neviděl jsem zatím opravdu tak kvalitního ptáka, aby byl schopen konfrontace na mezinárodním poli. Proto jsem vyfotil kvalitního kanára růžového, achátového, mozaikového, topasového. Snad ten obrázek může sloužit jako vzor, až zase někde na výstavě vypuknou spory o tom, jestli vystavený pták je opravdu kanárem topasovým. Je však samozřejmé, že každý pták je poněkud jiné kvality a mohou vznikat pochybnosti. Skutečně jsem si všimnul i tady v Itálii, že u níže hodnocených ptáků byl rozdíl mezi ptáky topasovými a opálovými u některých variací opravdu těžko k rozeznání. Proto je tak důležité cvičit si oko na vítězných ptácích, ti se blíží co nejvíce ideálu. Nápadná byla kvalita ptáků s šedokřídlým faktorem. Je škoda, že vám nemohu představit více fotografií. O něco jsem se snažil, ale nedá se to zvládnout ani fyzicky. V těchto halách bývá velice špatné světlo a na film se fotografovat prostě nedá. Digitálem sice ano, ale zase se mnohem hůře zaostřuje. Po několika málo pokusech jsem to musel vzdát.
V koutě výstavní haly měl nějakou svou vlastní soutěžní expozici italský klub chovatelů mozaikových kanárů. Měli tam nádherné ptáky, ale neustále tam byli hloučky diskutujících Italů a ti jsou jak známo zatraceně temperamentní, mávali rozčileně rukama, takže z dálky připomínali spíše větrné elektrárny. Měl jsem strach, že mi některý vyrazí nechtíc foťák z ruky. Tam se tedy fotit nedalo vůbec.
• Kanár růžovoachátový topasový mozaikový I
Nakonec zmínka o nové německé rase postavového kanára Reinländer. Byla tady prezentována ukázková kolekce mimo hlavní pole postavových kanárů, včetně jejich standardu. Takovéto ukázky se dělají jako reklamní kampaň, aby se nové rase dostalo mezinárodního uznání a byla zařazena do soutěží světového šampionátu. Zatím asi tato rasa mezinárodně uznána není, to si budu muset teprve ověřit. V Německu však standard tohoto plemene platí nejméně od roku 1997.
Tolik několik poznámek k této italské výstavě a burze, která se u nás začíná stávat docela populární. Snad jsme měli jet opravdu přes ty Alpy v noci, aby toho člověk tolik neviděl. Třeba při pohledu na strmé alpské louky si ani nedovedu představit, že tam vůbec někdo leze a přitom to mají do hladka vysekané. Skály, že by tam lezl jen sebevrah a potom si všimnete, že tam něco stojí. Nejen, že tam někdo vlezl, ale ještě tam i pracoval. Jak se může člověk vůbec na takovým krpálu udržet? Nemaj voni nakonec jednu nohu delší? To by bylo na svahu pohodlnější. Příště tam pojedu spacím vlakem, abych to prospal a nic neviděl. Nebo že bych to měl z těch prášků?
