Chov a odchov leskoptve tříbarvé

Leskoptev tříbarvá (Spreo superbus) v literatuře též zmiňovaná jako leskoptev nádherná, je skutečně nádherný opeřenec, který splňuje požadavky jak estetické, tak i hlasové. Někteří jedinci celkem obstojně a vytrvale zpívají.

Popisovat vzhled a opisovat z dostupné literatury všeobecné informace o těchto špačkovitých ptácích je myslím zbytečné. Ti, kdo se alespoň trochu zabývají chovem hmyzožravých ptáků ví, o čem je v této chvíli řeč. No a ti co neví …

Já jsem se k chovu leskoptví tříbarvých dostal asi před pěti roky, kdy jsem po 35-ti letech upustil od chovu drobných astrildovitých ptáků. Papoušci mne nikdy „nebrali“ (papouškáři mi snad prominou), a tak jsem hledal jinou, pro mne schůdnější alternativu z říše ptáku. Původní chovatelské zařízení, sestávající z venkovních voliér 250×200×220 cm zarostlých zelení, přímo vybízelo k chovu ptáků, kteří zeleň neničí (nebo alespoň ne v takové míře, jako většina papoušků). Mezi favority na nové obyvatele mých voliér se jednoznačně v té době zařadily i leskoptve tříbarvé.

Shodou okolností jsem onehdy s kamarádem (též chovatelem exotů) neplánovaně vyrazil na burzu do Týniště nad Orlicí. V té době byly burzy, dle mého názoru, v druhové skladbě nabízených ptáků mnohem rozmanitější, takže nebyl žádný problém si vysněné ptáky pořídit. Samozřejmě, že důležitou roli hrály i poměrně četné dovozy nejrůznějších druhů ptáků.

Hnízdo leskoptve tříbarvé.

Po delším uvažování jsem si nakonec koupil dva mladé ptáky, údajně z odchovu. Ptáci nebyli kroužkovaní, ale že se skutečně jedná o mláďata bylo na první pohled zřejmé podle toho, že obě ptáčata měla výrazně žluté koutky zobáku, peří bez příznačného lesku a hlavně tmavé oči! Od prodávajícího jsem ještě pochytil něco moudrostí o chovu těchto opeřenců a spokojeně vyrazil k domovu. Protože byl konec září, ptáky jsem po příjezdu domů rovnou umístil do zimoviště v kleci 120×40×40 cm.

Každodenním kontaktem s ptáky jsem si všiml, že je mezi nimi přeci jen (byť minimální) rozdíl. Údajný sameček byl nepatrně větší a měl mohutnější hlavu. Ještě, že jsem si ptáky okroužkoval barevnými kroužky, protože po několika měsících, když ptáci přepeřili, se rozdíly vytratily, a musím přiznat, že nemít ptáky označené, nepoznal by člověk při zběžném pohledu, jde-li o samce nebo samici.

Mládě staré asi 10 dní.

Leskoptve si na mne velice rychle zvykly a naučily se brát potravu (červy, cvrčky) z ruky. Základem krmné dávky, kterou já ptáky krmím, jsou drobné granule ACANA (pro dospělé psy malých plemen), ovocné granule pro loskutáky, ovoce všeho druhu (pokrájené nebo nastrouhané na hrubém struhadle), různé bobule (jeřabiny, černý bez, rybíz), zelené krmení (čínské zelí, ptačinec žabinec) a samozřejmě hmyz (mouční červi, cvrčci, smýkaný hmyz a kukly lučních mravenců). V době, kdy mají ptáci mladé též předkládám 2× denně míchanici ve složení: vařené vajíčko, tvrdý tvaroh, strouhanka, mrkev, Glukopur a rozemleté kočičí granule. Někteří ptáci berou i drobně pokrájená syrová kuřecí srdíčka a velmi drobné plevelné rybky, tzv. slunky.

Zimu ptáci přečkali v zimovišti v klecích již zmiňovaných rozměrů a při teplotě asi 12 °C. Na jaře, počátkem dubna, jsem je vypustil do jedné z voliér a pln očekávání začal „naplno“ s jejich chovem. Do konce října, kdy jsem je odchytil, a opět umístil do zimoviště, se nic mimořádného nedělo. Ptáci se k sobě neměli, občas prozpěvovali (oba kusy – i když domnělý samec zpíval s mnohem větší intenzitou), a tak jsem pomalu nabýval dojmu, že mám dva kluky.

Na jaře následujícího roku jsem byl pevně rozhodnutý, že pokud ptáci nepůjdou do páru, musím sehnat další kusy. Jakmile to počasí dovolilo, vypustil jsem obě leskoptve do venkovní voliéry a v krmné dávce zvýšil podíl živého hmyzu. Voliéra byla mimo rostlého keře černého bezu a trsu rákosu doplněna borovými větvemi a ke hnízdění byly nabídnuty dvě budky. Jedna prkenná o rozměrech 20×20×30 cm (výška) s vletovým otvorem 5 cm a druhá – smrková dutina s průměrem dna 20 cm, výšce 40 cm a vletovým otvorem 7 cm. Na stavbu hnízda jsem ptákům předložil různé druhy trav (laty), sisál, kořínky, mech, drobné větvičky (břízy) a v neposlední řadě zvířecí chlupy a bílé slepičí peří (nepohrdnou ani barevnými pírky).

Mládě ve stáří asi 15 dní.

Od prvního dne byli ptáci velice aktivní, prozpěvovali, nosili stavební materiál sem a tam, až si nakonec vybrali prkennou budku, v níž během několika dní postavili poměrně objemné hnízdo. To nakonec vystlali sisalem a peřím. Jeden z ptáků (dle kroužku samice) se stále častěji zdržoval v budce, kterou nakonec opouštěl pouze při vyrušení. Následnou kontrolou jsem zjistil, že pták sedí na 4 zelenomodrých vejcích. Záměrně píši pták, protože po celou dobu inkubace sedí pouze samice (alespoň u mých ptáku je to pravidlem)!

Zhruba po 14-ti dnech jsem si všiml, že se neúměrně zvýšila spotřeba míchanice. Provedl jsem opět kontrolu budky a zjistil dvě mláďata (asi 2–3 dny stará) a dvě neoplozená vejce (ta jsem ihned odstranil). Nabit všeobecnými vědomostmi z literatury a s vidinou snadného odchovu, začal jsem krmit poměrně vysoké dávky (ad libitum) všemožného hmyzu. Mláďata rostla jako z vody. K mému nemilému překvapení zhruba po 14-ti dnech stáří ptáci obě mláďata vyhodili (?), během několika dní postavili nové hnízdo (v dutině), samice snesla 3 vejce a celý koloběh se do puntíku opakoval – bohužel, na konci byla tentokrát 3 mrtvá mláďata.

Léto pomalu vrcholilo a ptáci nasedli potřetí (pro změnu opět v prkenné budce). Ve snůšce byla 3 vejce, ze kterých se vylíhla dvě mláďata. Dosavadní neúspěch s odchovem jsem mezitím konzultoval u přítele Laubeho (protože žádný učený z nebe nespadl a navíc líná huba – holý neštěstí). Jeho názor byl jednoznačný. Ptáky zbytečně překrmujete hmyzem, dochází k předráždění hnízdního pudu – to ptáky evokuje k dalšímu hnízdění – mladé vyhodí a zahnízdí znovu.

Mládě po vylétnutí.

Na základě této rady jsem radikálně snížil dávky živého hmyzu – a světe div se, obě mláďata byla bez větších problémů odchována. V příštích letech se však situace s vyhazováním mladých opakovala, a to trvá dodnes. Přestože ptáci zahnízdí běžně 2–3× ročně, jsem rád, když odchovám za celou sezonu 2–4 mláďata, a to bez ohledu, zda krmím či nekrmím hodně nebo málo hmyzu. Popisovaný jev jsem diskutoval s dalšími chovateli těchto opeřenců a negativní zkušenosti s odchovem leskoptví tříbarvých mi část z nich potvrdila. Samozřejmě, že čas od času se vyskytne světlá výjimka (která potvrzuje pravidlo) a některý z chovatelů se dočká odchovu i 4 mladých z jednoho hnízda, aniž by se o to nějak mimořádně zasloužil. Prostě tak to je! Jedná se ale o sporadické případy a o to více bychom si takových odchovů měli vážit.

Nechci malovat čerta na zeď, ale myslím si, že dovozy jsou nenávratně ztraceny a co si u nás doma neodchováme, popřípadě individuálně nedovezeme z odchovů německých či holandských chovatelů, tak tu mít nebudeme a většina „hmyzáků“ se stane žádanými a zároveň ceněnými ptáky (jako jsou dnes například Timálie čínské).

Všem chovatelům těchto skvostných opeřenců, kterými bezesporu leskoptve jsou (ale nejen jim), přeji mnoho chovatelských úspěchů.

Přátelé, prosím, publikujte své zkušenosti, ať má nastupující mladá chovatelská generace z čeho čerpat. Chovu zdar.

text a foto: Vladimír Novák