Amadina diamantová (Steganopleura guttata)

Anglicky: Diamond Sparrow, Diamond Firetail Finch
Německy: Diamantfink, Diamantamadine

Tohoto ptáčka jistě není třeba chovatelské veřejnosti představovat. Měří asi dvanáct cm a je typický svým jednoduchým, přesto však překrásným černo–bílým zbarvením, doplněným o červený kostřec, zobák a okruží oka.
Ve volné přírodě se vyskytuje na jihu a jihovýchodě Austrálie od jižního Queenslandu po státy Viktoria a Jižní Austrálie.

Rozeznat pouhým okem pohlaví u těchto ptáků je téměř nemožné. U dospělých, vybarvených ptáků to velice zkušený chovatel dokáže s téměř stoprocentní úspěšností podle dvou znaků. Samec má nepatrně výraznější, tmavší a širší červené okruží kolem oka. Navíc má velice tmavě červený zobák, téměř do černa, zatímco samice má zobáček jasně korálově červený. Tyto znaky jsou však pro méně zkušené oko snadno přehlédnutelné.

Dalším způsobem, poměrně rychlým, je ptáky rozdělit po jednom do přepravek nebo klecí tak, aby na sebe neviděli, ale slyšeli se. Ptáci na sebe budou volat. Zatímco u samečka je tento zvuk vysoký, u samice je podstatně hlubší. Každý, kdo to jednou mohl poslouchat, už pro příště obě pohlaví spolehlivě pozná.
A konečně nejspolehlivějším, avšak časově nejnáročnějším způsobem, je ptáky pozorovat. Pouze samečci zpívají. Zpěv je velmi tichý, ve společnosti ostatních ptáků ho můžeme klidně přeslechnout. Asi nejvíce mi připomíná vibrování či bzučení mobilního telefonu, někdo přirovnává tento zpěv ke zvuku motoru, ale opakuji, že je to zvuk velice tichý. Rozhodně si však nemůžeme nevšimnout postoje, jaký samečkové při zpěvu zaujímají – natáhnou nožky, celé tělo napnou, napřímí se, natáhnou krk a zobák skloní až na hruď, peří na hrdélku se hýbe, často dělají při zpěvu legrační poskoky s nataženými nožkami. Velmi často při tomto představení mají v zobáčku stéblo trávy. Pozor ale, všimla jsem si, že samičky s nimi při toku spolupracují a stéblo v zobáčku nosí i ony!

Ve společnosti zebřiček a chůviček.

Ačkoliv tyto amadiny patří mezi nejběžnější a nejdostupnější druhy astrildů a při jejich chovu může získávat zkušenosti i začátečník, mezi chovateli mají nepěknou pověst. Jsou známé svou náročností při výběru partnera. Ne každý pták opačného pohlaví, kterého jim chovatel vybere, se jim zalíbí. Navíc zůstává problémem určení pohlaví. Jeden známý chovatel mi vyprávěl, jak i on se snažil sestavit chovné páry těchto ptáků. Postupně nakoupil asi dvacet ptáků, ze kterých sestavil jeden jediný pár!
Tyto amadiny patří mezi nejsilnější, nejdrzejší a nejméně zranitelné druhy astrildů. Bez obav je můžeme chovat s dalšími ptáky, raději je však nepřidáváme k drobným astrildům, protože jsou schopné je uštvat k smrti. Vhodnou společností jsou pro ně například zebřičky, rýžovníci, kanáři, korely, neofémy, různé druhy holoubků a křepelek.

Chov v hejnu podle mých informací možný není. Ptáci se neustále pronásledují a nemají na hnízdění ani pomyšlení. Pokud náhodou zahnízdí, zahnízdí pouze dominantní pár. Ten se soustředí na obranu svého hnízda, vejce nezahřívá, ale pouze číhá na ptáky pohybující se v okolí, aby na ně mohl vystartovat a odehnat je. Z těchto důvodů hnízdění nebývá úspěšné.
Tito ptáci se již v Evropě chovají značnou dobu a během let zde zdomácněli. Při splnění určitých podmínek nečiní problémy jejich celoroční chov ve venkovní voliéře bez přitápění. Své ptáky jsem získala právě od chovatele, který je již po několik generací přezimuje venku. Zkusila jsem to tedy také. Ptáci měli možnost zalétat do zděného přístřešku, který nepromrzá a celou zimu se zde drží teplota kolem nuly. Navíc měli přichystáno několik hnízd a budek na spaní, které s oblibou využívali a přečkávali zde chladné noci. Podle mých pozorování ptáci zimou nijak netrpěli, ba naopak. S radostí si užívali vzácných slunečních paprsků, nepohrdli ani koupelí v čerstvé vodě, neustále komunikovali, poskakovali po větvích. Velmi brzy zjara (asi v únoru) sameček dokonce začal tokat. Rozhodně se tedy nedá říci, že by nějak trpěli zimou. Navíc takto chovaní ptáci jsou otužilí, silní, zdraví a nejsou nijak choulostiví.

Mládě asi 10 dní staré.

Co se týče chovatelského zařízení, je lepší je chovat ve voliérách. Potřebují hodně pohybu a v kleci snadno ztuční. Voliéra nemusí být zarostlá zelení, Amadiny diamantové jsou prakticky domestikovaným druhem podobně jako zebřička a tudíž nemají velké nároky. Pokud se přece jenom rozhodneme pro chov v kleci, měla by mít minimální rozměry asi 100×50×50 cm.
Základní krmná směs se skládá z různých druhů prosa, moháru a asi jedné čtvrtiny lesknice. K tomu můžeme přidat, zvláště v zimních měsících, trochu nigeru nebo máku, ale opatrně, tito ptáci snadno tloustnou. Velice oblíbené je senegalské proso v klasech. Diamantky nejsou v krmení příliš konzervativní a tak rády ochutnají i ovoce a zeleninu, např. jablka, hrušky, okurky, mrkev. Vždy však dbáme na jejich slabé zobáčky a tvrdší plody podáváme například nastrouhané. Ze zeleného krmení je nejoblíbenější ptačinec žabinec a pampeliška, můžeme zkusit i nejrůznější traviny, květy a semena divoce rostoucích rostlin, lebedy, šťovík. Oblíbené jsou i nezralé klasy obilí a kukuřice. Přestože se kukuřice může zdát velkým soustem pro tyto drobné ptáky, opak je pravdou – nezralá kukuřice patří mezi nejoblíbenější lahůdky. V době hnízdění nesmí chybět vaječná míchanice a klíčené zrní, můžeme zkusit i mšice, mravenčí kukly a drobné moučné červy. Amadiny jsou hodně „masožravé“. Doplňkem mohou být mladé větvičky, popřípadě kvetoucí větve. Rádi je oštipují. Samozřejmostí jsou minerální přísady – grit, sépiová kost, písek na trávení a vaječné skořápky.
Ve venkovní voliéře začínají amadiny hnízdit poměrně pozdě, v dubnu až červnu. Prvotním impulsem pro hnízdění bývá nejen prodlužující se den a zvyšující se teplota, ale také výrazné zpestření stravy, hlavně o vaječnou směs a klíčené zrní, předložení hnízdních budek a materiálu na stavbu hnízda.
Na hnízdní budku jsou diamantky podle mě dost náročné a nelze s určitostí říci, který typ jim stoprocentně vyhovuje. Nejlépe je pověsit budek více a nechat ptáky vybrat. Nejvíce se doporučuje budka asi 15×10×10 cm, s jednou třetinou přední stěny otevřenou. Někdo zase tvrdí, že lepší je budka pro andulky, asi 15×15×25 cm, s vletovým otvorem asi čtyři centimetry, prý zde mají ptáci více místa pro stavbu hnízda. U mě se ptáci nejvíce zajímali o budku pro korely, o rozměrech 25×25×40 cm! Pak ale zahnízdili v malé budce určené zebřičkám. Skutečně nemohu říci, jaká budka by byla nejlepší.

Skořicová mutace.

Někdy ptáci raději zahnízdí volně v keři. Pokud ve voliéře vegetaci nemáme, můžeme si jednoduše pomoci zavěšením větví z jehličnatých stromů, to ptákům zcela postačí.
Jako hnízdní materiál je nejdostupnější seno, případně jemná sláma. Můžeme zkusit i kokosová, sisálová a agávová vlákna nebo vlákna z klasů kukuřice. Na výstelku je nejvhodnější peří nebo srst, např. psů, koní, králíků nebo třeba i morčat. V jedné starší knize jsem se dočetla, že bílý hnízdní materiál ptáky povzbuzuje k hnízdění.
Jakmile se samec dostane do toku, začne před samicí zpívat v typickém postoji s vypnutým tělem, nataženými nožkami a hlavou skloněnou na prsa, často při tom i směšně poskakuje, také s nataženými nožkami a při tanci nosívá v zobáku stéblo trávy. Samice mu při tanci trochu pomáhá, také nosí v zobáku stéblo trávy. Pokud se chce pářit, začne samce lákat vysokým „kníkáním“, krčí se před ním v typické pozici s prohnutými zády a vystrčeným ocáskem – dělá tzv. „kolébku“ a ocáskem rychle pohybuje ze strany na stranu.
Pak si pár vybere budku a začne stavět hnízdo. Jak jsem pozorovala u svých ptáků, hnízdo bylo dost nepořádné, skládalo se jen z několika málo stébel.
U dobrého páru se snůšky dočkáme brzy, zpravidla do měsíce od vyvěšení budek. Samička snáší tři až šest bílých vajíček, u mladých párů to může být jen jedno nebo dvě vejce. Oba rodiče se v sezení střídají, zhruba po jedné a půl až dvou hodinách. V sezení nejsou moc spolehliví, jak už jsem uvedla, ostražitě sledují pohyb kolem budky a jakmile se nějaký pták přiblíží příliš, okamžitě ho letí zahnat. Zrovna tak snadno se nechají vyrušit například příchodem chovatele do voliéry a do budky nijak zvlášť nechvátají. Z tohoto důvodu může snůška někdy zastydnout. Inkubace trvá asi 13–15 dní.
Mláďata rostou velmi rychle, asi v 7 dnech se jim otevírají oči, zhruba ve stejné době jim začíná růst obrysové peří.V zobáku mají výrazné, svítivě modré papily. Jde o drobné výrůstky v koutcích zobáku, které jsou typické pro astrildy. Jejich účelem je, aby se rodič ve tmě hnízda trefil do zobáčku mláděte. Kroužkujeme je asi v sedmi dnech stáří kroužkem o průměru 2,5 mm.
Mláďata opouští budku asi ve třech týdnech stáří, nejméně další dva až tři týdny je rodiče dokrmují. Od rodičů se mladí liší černým zobákem a převážně šedým opeřením. Do šatu dospělých přepeřují asi v půl roce života. Jakmile mláďata začnou sama přijímat potravu, je lepší je od rodičů odchytit. Tito ptáci jsou dost nesnášenliví a samec by je mohl začít napadat, nemluvě o tom, že by překážela rodičům v dalším hnízdění. Hnízdit necháváme amadiny diamantové nejdříve v jednom roce stáří, ne dříve. Dovolíme jim maximálně tři hnízdění po sobě, aby se chovný pár příliš nevysílil.

Venkovní voliéra.

Amadiny diamantové jsou velmi aktivní ptáci. Celý den se pohybují ve všech částech voliéry i na zemi, shánějí potravu, několikrát denně se koupou. Samec téměř neustále vyzpěvuje své samičce, popřípadě vylepšuje hnízdo. Pouze v době kolem poledne přichází pauza, kdy se ptáci k sobě přitulí a odpočívají. Na spaní je velice oblíbený jakýkoliv úkryt, ať už budka nebo otevřené hnízdo.
Existuje několik mutací těchto ptáků. Můžeme je rozdělit na mutace týkající se barvy zobáku (žlutozobá) a na mutace týkající se barvy těla. Pokud je mi známo, existují zatím pouze mutace zesvětlující základní černou barvu – stříbrná, izabela a skořicová. Ceny těchto ptáků jsou asi 300 Kč za přírodní, 400–500 Kč za skořicově zbarvené a 800 Kč za stříbrné.
Já jsem ptáky do svého chovu získala na podzim roku 2006 od jejich dlouholetého chovatele. Měla jsem velké štěstí, že koupený pár se k sobě od začátku měl, a že se skutečně jednalo o pár. Ptáky jsem umístila do celoroční venkovní voliéry se zděným přístřeškem o rozměrech 3×3×3 metry. Voliéra je vybavena pouze množstvím bidel a několika rozvětvenými mladými stromky, což náramně zlepšuje vzhled voliéry. Voliéra však není zarostlá vegetací. Dalšími obyvateli byl pár korel, neofém modrohlavých, holoubků diamantových, kanárů, křepelek čínských, asi deset párů zebřiček, šest párů chůviček a dva páry rýžovníků. Mezi obyvateli byl také pár rozel žlutolících, což se ukázalo jako chyba - rozely sice nejsou agresivní, zato však jsou velmi zvědavé, prolézají ptákům hnízda a ničí snůšky.
Vzhledem k velkému počtu obyvatel voliéry amadiny poměrně dlouho otálely s hnízděním. Velice se jim líbila budka korel, bohužel zrovna ta obsazená. Fascinovalo mě, že dokázali mezi mladé korely naklást vajíčka! Pochopitelně z toho nic nebylo. Přibližně v červenci jsem z voliéry odchytila Rozely žlutolící. Amadiny byly rázem jako vyměněné. Okamžitě se začaly zajímat o budky a brzy zahnízdily v budce pro zebřičky. Hnízdo bylo velice nepořádné a snůšku ptáci zahřívali sporadicky, byli velmi citliví na jakékoliv rušení.
Přesto vyseděli dvě mláďata. Zpočátku se o ně pečlivě starali, ale ve stáří asi deseti dnů nechali uhynout nejprve jedno mládě a později i druhé. Mohlo to být nezkušeností nebo rušením jiných ptáků, nevím. Brzy zahnízdili podruhé, ale těsně před líhnutím mladých se všechna vejce z hnízda ztratila. Asi to mají na svědomí všetečné zebřičky.
V současné době již tyto krásné ptáky nevlastním. Jejich chov však lze každému doporučit. Pokud máme štěstí při sestavování páru, jde o velice nenáročné ptáky, kteří snadno odchovávají a jsou ozdobou každé voliéry. Pozorování jejich nekonečných aktivit, je zábavou na dlouhé hodiny …