Rod kakariki – Cyanoramphus (Bonaparte 1854)
Tento rod zahrnuje šest druhů středně velkých papoušků, převážně zeleně zbarvených. Název kakariki pochází od Maorů, původních obyvatel Nového Zélandu, kteří jako základu použili jeho varovného volání, které zní „ki-ki-ki-ki“.
1. Kakariki tahitský
(Cyanoramphus zealandieus)
2. Kakariki modrokřídlý
(Cyanoramphus ulietanus)
Tyto dva druhy vyhynuly v 18. až 19. století. Obývaly malé ostrovy v okolí Nového Zélandu a jsou známy jen díky několika vypreparovaným exemplářům.
(Cyanoramphus unicolor) (Lear 1831)
Je to endemický druh z ostrova Antipodes. Ve voliérách v Evropě se nevyskytuje.
(Cyanoramphus novaezelandiae) (Sparrman 1787)
Osm poddruhů – novaezelandiae, cyanurus, cookii, chathamensis, hochstetteri, saisetti, subflavescens a erythrotis (poslední dva jmenované jsou již vyhynulé).
(Cyanoramphus auriceps)
(Kuhl 1820)
Dva poddruhy – auriceps a forbesi.
6. Kakariki alpský
(Cyanoramphus malherb)
(Souance 1857)
Některými taxonomy není uznáván jako samostatný druh, ale je brán jako subspécie druhu kakariki žlutočelý, se kterým obývá stejný biotop. Spolu s nimi se zde vyskytuje i kakariki rudočelý.
V poslední době byl do rodu Cyanoramphus zařazen i papoušek chocholatý (Eunymphicus cornutus) pod názvem kakariki chocholatý – cyanoramphus cornutus. Jestli to bylo správné, ponechám k posouzení jiným, já si myslím, že to byl „úlet“ a že ho takto žádný chovatel nazývat nebude.
Abychom měli alespoň představu, jak přibližně vypadaly dva vymřelé druhy, pokusil jsem se o jejich rekonstrukční ilustraci podle popisu vypreparovaných ptáků. Přidal jsem k tomu i čtyři zbývající druhy, takže vznikla tato barevná tabule. Dále se budu zabývat dvěma druhy, které jsou v našich chovech poměrně hojně rozšířené.
Kakariki žlutočelý
Slovensky: rozela skákavá, kakariki žltočelý
Německy: Springsittich
Anglicky: Yellow–fronted Parakeet
Francouzsky: Perruché á téte d'or
Synonyma: papoušek novozélandský žlutočelý
Délka 23 cm.
Život v přírodě
Obývá Nový Zéland a okolní ostrovy (Chathamské, Aucklandovy, Stewartovy, Chetwode a Little Angere). Vyskytuje se na celém území Nového Zélandu po párech nebo v malých hejnech. Často se spojuje s kakariki rudočelými a alpskými. Jeho prostředím jsou křovinaté porosty, horský les, ale i pobřežní skaliska a travnaté louky s osamělými stromy. Živí se semeny místních rostlin a trav, bobulemi, ovocem, pupeny, květy, listy, houbami, kořínky, hlízami a příležitostně i hmyzem. Pohybuje se více v porostu než kakariki rudočelý, který je více zemním ptákem. Kulturní krajině se nevyhýbá, ale ani ji nevyhledává. Jen občas navštíví řídká pole farmářů, kde nepůsobí nijak velké škody. Samec je větší než samice, na spodině je žlutější, má více rozsáhlé žluté zbarvení temene, širší červený proužek na čele a tmavě červenou duhovku. Samice je menší a má duhovku oranžovou (oranžově červenou).
Páry si nejsou moc věrné, někdy se stane, že sameček má více samiček, nebo se při nedostatku vhodných protějšků kříží s kakariki rudočelým. Hnízdí v období červenec až duben, vrchol je v říjnu až prosinci, protože v tu dobu je nejtepleji a je největší dostatek potravy. Používají přírodní dutiny ve vyhnilých kmenech pabuků (nothofagus) a blahovičníků (Eucalyptus), ale někdy jsou nuceni zahnízdit i v zemních děrách, ve skalních štěrbinách nebo v norách na březích řek po vlhách a ledňáčcích. Snůška je 4 až 7 vajec, ne všechna mláďata se dožijí dospělosti.
Před osídlením Nového Zélandu Evropany byl zde tento druh hojný a sloužil i jako potrava Maorům. S mýcením lesů začal mizet. Jednu dobu byl velice vzácný. Se zakládáním národních parků se jeho stavy začaly zvyšovat a nyní (2010) mu vyhubení nehrozí a místy je velice běžný.
Chov v zajetí
První dovoz Zoo Londýn 1865, další Zoo Berlín 1870. První odchov u Fiedlera v Jugoslávii, další 1873 Delaurier (Francie), 1875 Russ (Německo). V tu dobu byl tento papoušek ještě velmi vzácný. Rozšířil se až po 2. světové válce, a to i u nás. Předpokládá se, že první odchovy se mohly podařit v 70. letech minulého století.
V České republice je vyjmutý z CITESu, ale chovatelé na Novém Zélandu jsou povinni své odchovy registrovat a mláďata kroužkovat, protože ptáci jsou zde chráněni. U nás jsou běžnými chovanci. Mně se před spoustou let podařil první odchov v kleci 100×50×50 cm (dך×v). Budka byla zavěšená z venkovní strany kvůli lepší kontrole. Protože nejsou ničiteli dřeva, používal jsem budky ze sololitu a překližky. Dno o rozměrech 25×25 cm bylo z neohoblovaného prkna o síle 2 cm, ve kterém byl ve středu dlátem vysekán důlek kvůli rozkutálení vajec. Výška budky byla 40 cm, uvnitř jsem instaloval žebříček pro snadnější vylézání samice. Vletový otvor měřil 6 cm. Hobliny nebo piliny, které jsem dával na dno, byly samicí ve většině případů vyneseny ven, takže hnízdila na holém dně (stejně to dělají i andulky). Snůška byla většinou čtyři až šest, z nichž jedno bylo vždy neoplozené. Samička sedí sama po dobu asi 19 až 20 dnů. Mláďata se líhnou pokrytá šedým chmýřím. Vylétají po pěti týdnech a rodiče, zvláště samec, je asi 14 dnů ještě přikrmují.
V klecích jsem nechával ptáky hnízdit maximálně třikrát a pak jsem zavíral vletový otvor budky, protože jsem se obával, aby se ptáci „neuhnízdili k smrti“.
V. Ptáčník, který za dlouhá léta odchoval u kakariků desítky mláďat, měl na to jiný názor. Říkal mi: „Já ty ptáky nechávám hnízdit podle libosti, jak chtějí. Oni sami poznají, kdy už na to nestačí, a sami přestanou.“ Pravda je, že své ptáky až překrmoval, takže mu nepadl žádný z rodičů na vysílení. Když jsem potom choval kakariki ve voliérách 1×2×2, dovolil jsem jim i čtyři hnízdění. Zde jsem ještě umisťoval jednu nebo dvě budky navíc, protože mláďata by chodila po vylétnutí nocovat do budky rodičů a rušila by tak další hnízdění. Asi po měsíci jsem je přechytal do velké výletové voliéry mezi ostatní ptáky.
Základní krmení: proso (červené, žluté, zelené), lesknice, oves (neloupaný i nahý), kardi, slunečnice (černá, žíhaná), trochu semence, pohanky a nigeru, tvrdé bílé pečivo a jablka. V létě navíc kukuřičné palice v mléčné zralosti, klásky pšenice a laty ovsa. Hojnost zeleného (ptačinec, pampeliška, ježatka, kokoška, penízek a další plevely). Dále rozpůlené hrušky (s těmi opatrně, způsobují průjem), třešně, slívy, mirabelky, černý bez, rybíz, jeřabiny, hloh, dřišťál a další bobule.
V zimě dostávali k základní směsi klíčenou pšenici a slunečnici, různé ovoce, mrkev a kedluben a vařený neslaný špek. Je samozřejmé, že ptáci toto nedostávali pokaždé vše najednou, ale postupně během dnů, jak jsem měl jednotlivé druhy k dispozici. Při krmení mláďat jsem předkládal výše uvedené plus navíc vaječnou míchanici – „klasiku“.
Vzhledem k tomu, že kakariki jsou podle mě nejusilovnější krmiči mláďat ze všech papoušků, brzy jsem od podávání klasiky upustil, protože spotřeba vařených vajec byla velká. Přešel jsem na sušenou vaječnou směs ORLUX (tu nejlevnější), kterou jsem smíchal se směsí na odchov kuřat K1 a kukuřičným šrotem v poměru 1 : 1 : 1, do které jsem nastrouhal vařené brambory a syrovou mrkev a nasekal kopřivy nebo pampelišku tak, aby se utvořila drobivá směs. Ptáci ji začali přijímat bez problémů a dobře ji brali i v té době hnízdící korely, rozely pestré a roseicolli. K tomu dostávali ptáci bílé pečivo máčené ve vodě nebo mléce, vymačkané, aby nelepilo, a dostatek ovoce a různých plevelů. Do vody jsem nepřidával žádné vitamíny, jen tekuté kalcium. Ani jedno mládě za ty tři roky odchovů od čtyř párů neuhynulo. Ani v budce, ani po vylétnutí z ní. Problém byl jen, co s odchovanými mláďaty. Tenkrát jsem bydlel v malé vesnici u Klatov, takže je jasné, že všem mým kamarádům chovatelům v širokém okolí byli tito ptáci doslova vnuceni s tím, jak jsou výborní, milí, úžasní, plodní, přátelští atd. Pak jsem jejich chov ukončil, abych se vrátil po deseti letech k chovu jiného druhu - kakariki rudočelý.
Kakariki rudočelý
Slovensky: rozela behavá, kakariki červenočelý
Německy: Ziegensittich
Anglicky: Red–fronted Parakett
Francouzky: Perruche de Ja Nouvelle Zélande
Synonyma: papoušek novozélandský rudočelý
Délka 27 cm.
Život v přírodě
Na Novém Zélandu je stejně rozšířen jako kakariki žlutočelý. Zdržuje se často v korunách stromů, a když slétne na zem, skáče jako náš vrabec. V zemi hrabe po způsobu kurovitých ptáků a vybírá z ní hlízky, cibule, kořínky a hmyz. Jinak se živí stejnou potravou jako předešlý druh, ale více se přiživuje na kulturních plodinách. Populace, které žijí na menších ostrůvcích, přelétají často mořské úžiny, když migrují za potravou. Někde byli pozorováni, jak na břehu moře sbírají drobné korýše, nebo dokonce ožírají mrtvolky mořských ptáků a ryb. JONES je přesvědčen, že se neživili zetlelým masem, ale že jen vybírali ze zdechlin červy. Hnízdními nároky se od předešlého druhu moc neliší. Vyhledává dutiny v kmenech a větvích stromů. Na ostrovech, kde není vzrostlejší vegetace, se usadí i ve skalních štěrbinách, pod kameny, v trsech trávy nebo používá opuštěné králičí nory (GREENWAY). Hnízdní období na Novém Zélandu je srpen až březen, na okolních ostrovech říjen až prosinec. Obvykle sedí dvakrát až třikrát za sezónu.
Samec je větší než samice, má širší zobák, žlutější spodinu těla a větší rudé skvrny na příuší a za očima. Duhovku má červenou. Samice je výrazně menší než samec a má oranžovou duhovku.
Žije většinou v párech nebo v malých rodinných skupinkách. Na ostrůvcích, kde se vyskytují oba druhy, dochází často k jejich křížení. Vznikají potom ptáci, kteří mají oranžová čela a velikost asi 25 cm. V dnešní době má nominátní forma na Novém Zélandu ustálenou populaci, která se zdržuje v posledních zbytcích horských lesů. Stavy některých poddruhů, které obývají okolní ostrovy, se dokonce zvyšují.
Na Novém Zélandu je mnoho národních parků chránících hory, vulkány, ledovce, fjordy a lesy. Přesto je těžké spatřit zde původní druhy ptáků (hnízdí jich tu jen 42), protože vysazené evropské druhy často dominují i v přirozených lesích.
Chov v zajetí
První dovoz Zoo Londýn 1864, další do Zoo Berlín 1869 a 1874. První odchov Fiedler (Jugoslávie) a Delaurier (Francie) v roce 1872.
U nás se objevil až po roce 1972, asi šest let po tom, co se do Evropy dovezl ve větším množství. Někteří chovatelé ho nazývají „koza“, protože se ozývá hlasem podobným jejímu mečení. Ostatně to může být i česká verze německého názvu Ziegensittich (kozí papoušek).
Chov je možný v klecích i ve voliérách. Pár jsem koupil na burze, byl dvouletý a zaručeně chovný. Byl prodáván proto, že chovatel přecházel na „lepší papoušky“. Co je to „lepší“ papoušek? Dražší?
Pár byl umístěn do jedné z blokových voliér 1×2×2 m. Protože kakariki jsou velcí „hraboši“ a dosluhující voliéry neměly nijak skvělé základy, nechtěl jsem riskovat jejich podhrabání. Tak jsem alespoň podlahu vyložil betonovými dlaždicemi o síle 5 cm. Na dlaždicích byla vrstva písku. Několik bidel, dvě budky o rozměrech dna 25×25 cm a výšce 45 cm, s vletovým otvorem o průměru 7 cm. Ve voliéře okamžitě zdomácněli, prolezli všechny kouty a ihned se vykoupali. K tomuto účelu jsem u kakariků používal zásadně těžké kameninové misky o průměru asi 25 cm a výšce 6 cm, které se dříve prodávaly na krmení pro králíky. Plechové nebo umělohmotné misky, které jsem předtím dával k. žlutočelým, skončily vždy jejich převržením a obrácením dnem vzhůru.
Pár dostával ke krmení to samé, co předcházející druh. Navíc mu byly do voliéry předkládány velké drny s hlínou, kořínky, trávou a pampeliškami, aby nebyl ochuzen o své přirozené hrabání.
Asi za 14 dnů začala samička lézt do jedné z budek a vynášet z ní hobliny. Jakmile vylezla ven, sameček začal kolem ní poskakovat, čepýřil se a ozýval se poněkud jiným hlasem, než bylo obvyklé „mečení“. Po několika opakováních tohoto toku docházelo k páření. Odehrálo se na silném bidle nebo střeše budky, jednou k němu došlo, když samička seděla na okraji koupací misky. Asi za týden se objevilo první vejce. Samička snášela obden a také sama seděla. První dvě mláďata se vylíhla za 20 dnů. Měla šedou kůži i chmýří. Z osmi vajec se vyklubalo sedm mláďat. Staří dostávali tentokrát „klasiku“, která byla obohacena strouhaným tvrdým tvarohem, pšeničnými otrubami, Pangaminem, klíčenými mungo boby a Vitamixem–EX. Samozřejmostí byl dostatek plevelů a zeleného krmení a ochotně brali též vařenou kukuřici. Rodiče krmili pečlivě a mláďata rostla doslova před očima. Postupně byla označena kroužky o průměru 4,5 mm. Zajímavé bylo, že do vylétnutí byla všechna mláďata skoro stejně velká. První čtyři největší vylétla téměř naráz po pěti týdnech, ostatní postupně. Mladí měli olivovou barvu a méně červeného zbarvení, rohově zbarvený zobák a bledě hnědou duhovku. Samec je ještě asi 14 dnů dokrmoval. Samice mezitím zasedla na novou snůšku. Výhodou bylo, že mladí se naučili nocovat v druhé budce, kam se ovšem někdy uchylovali i přes den. Vytvořili sedmihlavé hejnko, které společně slétalo ke krmení i koupání, společně proletovali voliérou a rozhrabovali předložené drny. Stejně se chovali i po přemístění do výletové voliéry mezi ostatní ptáky. Jediná nevýhoda těchto papoušků je, že úplně všechno, co kde najdou, odnesou do koupací misky. Ať už jsou to kamínky, větvičky, tvrdé rohlíky, kousky ovoce a krmení, zelené listy, plody atd. Řešením je, že se ptáci naučí pít z napáječek, které jim zavěsíme z venkovní strany klece, a misky s vodou po vykoupání ptáků z voliéry odstraníme. V přírodě jsou mladí ptáci schopni rozmnožování už ve stáří čtyř měsíců. My však nebudeme takto experimentovat a raději tuto dobu zdvojnásobíme.
Mutace: žlutá s černým okem, lutino, skořicová, plavá (fallow), krajková (acewing), žlutá bez červených znaků, žlutá straka. Očekávají se opalíny (s větším rozšířením červené barvy) a modré.
Závěr
Kakariki žlutočelý i rudočelý je stálý obyvatel našich voliér. Je nenáročný, krotký, odolný proti zimě i nemocem, neničí dřevěné zařízení a jako jeden z mála papoušků nekouše. Dobře odchovává, a bývá proto někdy používán jako chůva. Svým chováním, zvídavostí a chutí všechno prozkoumat vzdáleně připomíná svého o mnoho většího „bratrance“ ze své domoviny – nestora keu.
