Šeltie - jak ji možná neznáte

Když chodím se svou šeltičkou po městě, zdá se mi až neuvěřitelné, jak málo lidí toto plemeno zná. Někteří v ní vidí roztomilého voříška, jiní štěně kolie, ale co poslední dobou slýchávám nejčastěji, tak "ochočenou lišku". Ráda se se všemi lidmi, kteří naznačí zájem o toto doposud pro ně neznámé plemeno dám do řeči, a to hlavně proto, že mě mrzí, že tak kouzelné plemeno, které je v České republice chováno už takovou dobu, stále ještě mnoho lidiček nezná.

Důslednost spojená s motivací

Šeltie je plemeno velmi příjemné. Samozřejmě ani toto se nehodí pro každého člověka, neboť představu o ideálním psovi má snad každý jinou. Někdo o malé plemeno nezavadí ani pohledem, jiný má z velkých psů strach, někdo nesnáší dlouhé chlupy, jiný by jen česal a česal. Základem pro to, aby se šeltie hodila právě k vám je: nebránit se psům se středně dlouhou až dlouhou srstí, nezavrhovat malá plemena a nechtít ostré a hrůzu vyvolávající plemeno.

Podíváte-li se na šeltii, uvidíte roztomilého čertíka, plného elánu do života. Chce rozdávat radost plnými doušky a je na svou rodinu velmi vázaná. Je neuvěřitelně vnímavá a kdo chce mít vychovaného, ba přímo vycvičeného psa a má právě šeltii, má jedinečnou šanci. O tom, že je ji možné naučit všem cvikům poslušnosti, jsem přesvědčená. I když má moje šeltie teprve pět měsíců, samotné se mi nechce věřit, že s tak malou dávkou procvičování různých cviků je schopna pochopit, co po ní chci. Samozřejmě, nespěchám na ni a učím ji opravdu jen to, co ji baví a k čemu mě vlastně vybídne sama. Půlročního psíka, ba ani ročního, není možné označit za vycvičeného. Všechny cviky jsou většinou v počáteční fázi, kdy je pejskovi zapotřebí ještě čas od času pomoci, aby splnil to, co si jeho páníček přeje. Tedy – důslednost spojená s vhodnou motivací, aby pejsek udělal nakonec rád i to, co původně nechtěl. Jsou jistě také cviky, které pes nechápe jako "bezva hru", ale je nutné je psa naučit. Přesto se je pes může naučit mít rád, i když je to zpočátku proti jeho přesvědčení (např.chůze na vodítku či odložení).

Uštěkanost z radosti

Naučit šeltii přivolání, chodit na vodítku, sedni, lehni, vstaň, štěkání na povel, odložení, zdolávat nejrůznější překážky, dokonce i vysílání kupředu, ale také válení sudů, podávání tlapky a další roztomilé kousky, není nic složitého. Podmínkou však je, učit ji pouze hrou a za pomocí pamlsků – ji vždy milé motivace. Když ucítí vaši radost ze vzájemné spolupráce, ráda se k té "hře" kdykoliv přidá. Musíte ji milovat, a vždy a za každé situace udržet nervy na uzdě. Nikdy nesmíte jednat v afektu. Zvýšení hlasu je pro ni velkým trestem. Někdy dokonce více než jen dostačujícím. Přesto je cvik, který mé šeltii Centy dělá velké problémy. Tím je aportování. Sice svůj pohled na přinášení věcí postupně přehodnocuje a někdy se dá i k této hře probudit, ale rozhodně to není rozený aportér. Ale kdo ví. Třeba za pár měsíců bude milovat aportování a v lásce nebude mít možná jiný cvik…

Často mě nejen známí kladou otázku, co bych mé šeltii vytkla. Ale já opravdu nevím. Snad jen uštěkanost z radosti, kterou "trpí", nejčastěji při hrách se psy či jinými zvířaty. To je moment, kdy je opravdu nutné ji důsledně okřikovat, aby se naučila dostat svou upovídanost do přijatelných mezí slušného chování. Štěká z radosti, nikoliv z nudy či z rozmaru.

Vynikající hlídač

Šeltie jsou vynikající hlídači. Dokazuje mi to má Centy, která v tom překonává i své spolubydlící (Rotvajlera a německého ovčáka). Ohlásí příchod kohokoliv cizího dříve, než oni a nezřídka se stane, že pokud si zbytek smečky dává s příchodem k plotu na čas, běží k nim a doslova je popohání. I když moje šeltie každou návštěvu posléze jaksepatří uvítá, jsem přesvědčená, že se toto plemeno, co se hlídání týká, hodí do páru s jiným velkým "strážným" plemenem, které není tak pozorné nebo je poněkud pomalejší. Centy vážně nic neunikne, což ve mně vzbuzuje obdiv. Přesto budu vždy tvrdit, že šeltie v pravém slova smyslu uštěkané nejsou, i když štěkají rády. Centy nikdy neštěká doslova zbůhdarma. Jen když ventiluje radost při běhání s kamarády, což se dá výchovou utlumit, nebo když přijde jakákoliv cizí i známá návštěva.

Když se někomu zmíním, že se svou šeltičkou chodím stopovat, každý kroutí hlavou, že je to nemožné. …A to by jste koukali, jak ji to jde. Samozřejmě, bez pamlsků by to zatím nešlo, ale ty se dají postupně odbourat. Nechtělo se mi ani věřit, jak rychle pochopila, že každý nalezený předmět s mým pachem má vždy bez jakéhokoliv mého ovlivňování označit zalehnutím. Do stopování se hrne s takovou chutí, jakou by ji mohl kdejaký služební pes závidět. Nevýhodou ale je její malá výška. Musím hledat terény, kde je opravdu nízká tráva, či holý povrch, neboť tráva o výšce např. 20 cm, která je pro německého ovčáka stále krásně nízkým porostem, je pro šeltii už pomalu džungle a pokud ji nechci naučit stopovat s tzv. "vysokým nosem", výběr míst vhodných na stopování musím opravdu vždy pečlivě zvážit.

Vhodná na agility i sport

Mimo jiné bych svým přístupem k výchově a výcviku šeltie chtěla dokázat, že šeltie jsou opravdu výborné nejen na agility, ale i k nejrůznějším sportům zaměřujícím se na poslušnost. Přála bych si, aby současní i budoucí majitelé svou šeltii chtěli vychovat, případně vycvičit tak, aby se za ni nikdy nemuseli stydět, a aby byli hrdí na to, že mají tak výborného a vnímavého kamaráda, jakým je právě toto plemeno.

Ještě bych ráda dodala, že předchozí článek o šeltiích, který vyšel ve Fauně č. 15/2003, s názvem "Sheltie - výborný společník" jsem nepsala já, ale chovatelky Ewa Kalendová a Dagmar Semerádová, jak jistě bylo při čtení daného článku každému jasné. (Došlo k nechtěné záměně článků.)