Slovenský čuvač pohledem laiků

I když o slovenském čuvači (dále již „SČ“) bylo na stránkách tohoto časopisu napsáno několik informačně hodnotných článků, přesto jsme se osmělili zprostředkovat čtenářům naše postřehy o tomto psím plemeni a možná podnítit potencionální zájemce, aby si po zralé úvaze SČ pořídili.

Před třemi roky naši rodinu čekala „milá povinnost“, stěhovat se do nově postaveného domu, k němuž patří téměř půlhektarový pozemek. Stopy po divoké zvěři v zadní části louky a „pochůzky podivných persón“ v okolí, nás bezprostředně vedly k rozhodnutí, že je zapotřebí pořídit si psa. Měli jsme i představu, že by se mělo jednat o psa většího, který by byl schopen ohlídat náš dům, včetně okolního pozemku, nebyl by agresivní, ale naopak vyrovnanější povahy, dokázal by rozlišovat podstatné od nepodstatného atd. atd. S odstupem času se těmto našim (virtuálním) požadavkům smějeme a nyní si říkáme, že jsme raději měli formulovat, co by pravděpodobný psí kandidát očekával od nás. Ale nyní trochu vážně. Metodou laického výběru jsme se nakonec dospěli ke třem plemenům: Hovawart, Leonberger a Slovenský čuvač. Nakonec volba padla na slovenského čuvače, i když jsme byli „vybaveni“ řadou negativních informací o tomto plemeni (agresivita, nepředvídatelnost, nezvladatelnost atd.). A aby toho nebylo málo, osud chtěl, že nakonec jsme si pořídili hned dva čuvače (bratry).

Zvládnout dva psy a navíc čuvače byl pro naši rodinu (a zejména „hlavu“ rodiny) úkol velmi nesnadný, leč nakonec byl – zdá se – vcelku uspokojivě vyřešen. Snažili jsme se řídit několika radami zkušenějších chovatelů. Zejména jsme ponechali našim psům „k dispozici“ celý pozemek a vyloučili jsme jejich umístění v kotcích. Samozřejmě jsme si mohli jenom nechat zdát o „načinčaném“ trávníčku nebo o záhoncích bez odpovídajícího oplocení. V prvních několika měsících jsme se štěňaty chodili prakticky na každodenní procházky, takže postupem času nebyl problém vést současně naše dva pejsky na vodítku. Snaha o co maximální sociální kontakt a zajištění sounáležitosti s naší rodinou vedla i k tomu, že jsme naše „hochy“ každý den alespoň na půl hodiny pouštěli od obýváku, byť to znamenalo a vlastně stále znamená častější vysávání. Po třech letech můžeme zrekapitulovat, že naši psi jsou povahově vyrovnaní, dosud jsme u nich nezaznamenali žádnou agresivitu ani útoky na domácí zvířectvo, které naopak naši „hoši“ spolehlivě hlídají. Jen na dálku mají někdy problém rozeznat naši kočku od cizí, takže při doběhnutí k původně cizímu „vetřelci“ naši ochránci začínají brzdit, což je navíc umocněno tím, že naše kočka či kocourek zůstávají naprosto v klidu, jako by zdálky k nim žádný pes neběžel. Ačkoliv plot v přední (vstupní) části k domu je vysoký něco málo přes metr, nestalo se ještě, že by naši psi pomýšleli jej přeskočit, a to ani v situaci značně rušivé události (procházející opilec, kočka, volně se potulující psi atd.). Před oplocením byla část našeho pozemku dosti často předmětem zájmu černé zvěře, která se nyní prochází kolem po nové trase a občas má snahu si vyzkoušet, zda přece jen neexistuje nějaká skulinka na náš pozemek. Naši SČ si však velmi poctivě plní své hlídací povinnosti a patřičně vyštěkávají, aby černou zvěř odehnali do „přijatelné“ vzdálenosti od svého rajónu. Jednou při procházce v terénu jsme zaznamenali krizovou situaci, kdy naši psi (bohužel při neuposlechnutí na opakované přivolání) začali pronásledovat, jim natolik známé, stádo černé zvěře, které se zastavilo a dospělí jedinci se chystali k útoku. Naši psi se však drželi v patřičné vzdálenosti, když vycítili možné nebezpečí. Nakonec si to s prasaty „rozdali“ v dalším běhu a poté se vrátili zpět.

I když naši „hošíci“ jsou v celku v pohodě, čas od času (bohužel) si musí „hlava“ naší rodiny s nimi vyjasnit své vůdčí postavení. Dojde-li k zavrčení, je zapotřebí věc ihned řešit, aby pes nezačal nabývat dojmu, že se snad začíná měnit postavení ve smečce. V našem případě to hlava rodiny vyřešila tím, že neposlušného psa strhla na zem, klekla si na něj a s patřičně důraznou výtkou psa napomenula. Pak následovala poslušnost (např. půl hodiny ležet na určeném místě) a poté psím kamarádem očekávané volno. Bylo vyjasněno a pes byl nadále v pohodě. Je to však pochopitelně u každého psa značně individuální.

Co sdělit závěrem. Snad jen to, že doposud jsme nelitovali toho, že jsme si SČ pořídili. Můžeme se na ně spolehnout, jsou povahově vyrovnaní a současně velmi samostatní, proto u nich nelze realizovat nějaký „výcvikový dril“. Výhodou je, že když pracujeme venku, jsme neustále s nimi. SČ je velmi odolné (i ve vztahu k nepříznivému počasí) a vcelku nenáročné plemeno. Neprávem je mu v naší republice věnována malá pozornost. SČ je ideální pes k ohlídání většího pozemku, pokud jej majitel nehodlá zavírat do nějakého kotce a bude si vědom jeho specifických vlastností. Připojujeme pár fotek našich „hošánků“ a slovenským čuvačům a jejich chovatelům zdar!