Holandský ovčák

Holandský ovčák je mimo svou domovinu spíše ojedinělým exemplářem. Těžko říci, čím to je, že jeho vzhledem nejbližší příbuzný belgický ovčák je naopak znám po celém světě. Obě plemena jsou ve třech variantách srsti a zajímavě zbarvena. Mnozí kynologové si je v minulosti nejen pletli, ale často považovali za jedno a totéž plemeno. A není se čemu divit. Od počátku byla v popředí zájmu využitelnost psa, nikoli jeho příslušnost k té které zemi. A tak se nejednou stalo, že byli spojeni jako jedno plemeno a záhy zase rozděleni. V plemenné příslušnosti vznikal chaos, neboť Belgie a Holandsko spolu sousedí.

Není ovčák jako ovčák

Také je toto plemeno velmi málo známé díky poměrně malé propagaci plemene. O holandském ovčákovi se ani ve starší literatuře moc nepíše, i když byl znám již v 19. století. Jen jednou větou se o něm zmiňují uznávaní kynologové Strebel, Beckman a M. v. Stephanitz. Trochu víc, i když okrajově, o něm psal alespoň Hauck, ale jinak až do sedmdesátých let dvacátého století o něm (kromě standardu) není nikde ani zmínka.

Holandský ovčák byl od počátku určen především k pasení ovcí. Pastevectví bylo v tu dobu velice rozšířené a na území Holandska se jich údajně páslo na několik stovek tisíc. Pole se rozdělovala na úrodné a neúrodné části, které se táhly po stovkách hektarů určitými oblastmi. Aby ovce neničily úrodu, zemědělci stavěli z hlíny a větví buků jakési hráze, které měly ovce před ničením úrody zastavit. Ovšem ne vždy byly dostatečně silné, aby se tak stalo, a tak spíše měly vizuálně označovat hranici, kde ovce mohou a kde ne. Pak už bylo jen na pastevci a jeho psovi, aby úrodu uchránil. Kdysi na ovčáckého psa byly kladeny velmi vysoké nároky a uspět mohl jen málokterý. Proto pak šikovný ovčácký pes byl velmi ceněn a byl váženější než samotný pastýř. Zajímavostí je, že ovčáčtí psi dostávali jména podle pramenů vody. Taková jména měla podle pověry chránit psa od zlých duchů. Doba byla velmi těžká, a tak musel být nejen houževnatý a nenáročný, ale i výborný hlídač se smyslem pro závažnost situace, aby on, jeho ovce a i pastýř přežili.

Ovčák outsider

Tak, jak ho vídáme dnes, zhruba exteriérem odpovídá i holandským ovčákům 18. století. Od počátku vládlo kombinování a hledání směru, jakým se v chovatelství dát. Velmi dlouho chyběl řád a holandský ovčák neměl žádného kynologického patriota. Majitelé, potažmo chovatelé, se starali jen o jeho povahové vlastnosti. Chov sousedního belgického ovčáka a také samozřejmě německého ovčáka se naopak výborně rozvíjel. Holandský ovčák se svými problémy v řízení chovu neměl šanci. Zůstával v pozadí, a to značném, a tento stav přetrval dodnes.

Holandští ovčáci pracovali jako psi doprovodní, strážní, tahali vozíky, ale byli i jedni z prvních policejních psů na území Holandska. Pastýřům nejen pomáhali s ovcemi, ale i při pytlačení v lese. Avšak ani na konci 19. století nebyli v typu (exteriéru) zrovna jednotní. Nabídla se tak myšlenka rozdělit plemeno nejdříve do 3 variant srsti: krátkosrstý, hrubosrstý a dlouhosrstý.

Poprvé byli na výstavě v Amsterodamu zařazeni mezi „tuzemské pastevecké psy“, o rok později, tedy v roce 1878, již byli ve třídě coby „holandští ovčáci“. Dlouho se v chovu nic nedělo a holandský ovčák se nikam neposouval. Pak v roce 1898 vznikl první ucelený popis plemene, na schůzce chovatelů byl dohodnut další postup chovu a vznikl Klub nizozemského ovčáka „Nederlandsche Herdershonden Club“ (tzv./ N. H. C.). Ovšem v tu dobu chybně došlo k rozdělení plemene ne na tři, ale na šest nebo osm variant délky a barvy srsti. To chovu rozhodně neprospělo. Na druhou stranu všechno bylo dovoleno a dál se hledělo jen na pracovní upotřebitelnost. Současný chov byl jen „popsán“, ale opět svým vývojem stál na místě. Ještě koncem 19. století nebyl téměř žádný rozdíl mezi belgickým a holandským ovčákem, zejména u krátkosrsté varianty. Například holandský psí šampion Sheep se podobal spíše dnešnímu malinoisovi, a naopak např. čistě pracovně vedený Stabi vzhledem připomínal dnešního holanďana. Nutno podotknout, že jak belgický, tak holandský ovčák byl zároveň lehce zaměnitelný i s německým ovčákem.

Přestože počet členů při vzniku klubu holandského ovčáka čítal na sto nadšenců, o 30 let později jich byla pouze jedna třetina. Chovatelská základna se zmenšovala, a i když o tom nikdo veřejně moc nemluvil, zdálo se, že se holandský ovčák neudrží. V roce 1910 přišel L. Seeger s nápadem, že by se chov holandských ovčáků měl zaměřit na konkrétní a jiné zbarvení srsti, než má belgický ovčák. S ohledem na stávající populaci navrhl zaměřit se na žíhané jedince.

Od počátku museli chovatelé bojovat s chrtovitými typy a malou kohoutkovou výškou. Už v roce 1914 byly zakázány bílé znaky na hrudi a tlapkách. V tomto období však ještě docházelo ke křížení holandských ovčáků s německými, zejména kvůli zvýšení kohoutkové výšky. Ovšem pastýři neměli nejmenší zájem o čistokrevný chov. Nakonec, když z funkcí v klubu odstoupili a ke slovu přišli chovatelé dbající i na exteriér, začalo docházet k ujednocení plemene a chov dostal nějaký směr. Za nejvýznamnější chovatelskou stanici dlouhosrstých psů na začátku 20. století je považována chovatelská stanice „van Haarlem“ P. Drosta z Haarlemu.

Vše šlo velice pomalu

Ještě mezi 1. a 2. světovou válkou se uvažovalo o spojení plemen belgických a holandských ovčáků. Byl i vymyšlen univerzální název, a to brabantský ovčák. Nakonec se tak však naštěstí nestalo. V roce 1935 připustil klub holandských ovčáků další barvy, a to šedou, červenou a žlutou. Ale to se zase pramálo líbilo chovatelům belgických ovčáků. V povolení a zákazu jednotlivých barev se holanďan zmítal několik desetiletí. Vždy to bylo z důvodu malé chovatelské základny, a také vždy to narazilo na problémy se záměnou s belgickými ovčáky a tedy propadem zájmu o holandské psy.

Zmenšováním stád ovcí se zmenšoval i počet holandských ovčáků. Naštěstí sekretář klubu Clarion začal obesílat policejní a armádní složky a snažil se jim přiblížit vhodnost holandských ovčáků ke strážní a stopařské službě. Jeho aktivita se shledala s úspěchem, a tak holandští ovčáci následně našli další uplatnění.

Jeden z prvních standardů pochází z roku 1938 a popisuje holandského ovčáka přesně tak, jako by se popisoval dnes. K oficiálnímu uznání došlo až v roce 1960. Snad dvě třetiny 20. století šlo jen o dohady, změny a pokusy. Varianty se různě křížily, barvy se obměňovaly a vlastně se stále stálo na místě jen kvůli tomu, že se chovatelé nedokázali dohodnout.

V šedesátých létech 20. století bylo v plemenné knize zapsáno šestkrát více krátkosrstých a hrubosrstých holandských ovčáků než dlouhosrstých. Dlouhosrstým se od počátku nedařilo. Již na začátku 20. století jich bylo málo v dobré kvalitě a o 10 let později byli příznivci dlouhosrsté varianty rádi, že vůbec nějací jsou. Cílevědomému chovu se na začátku 20. století věnoval P. Drost, ovšem ten se v roce 1908 odstěhoval do USA do Seattlu a s ním zmizel i chov dlouhosrstých jedinců. Až zase kolem roku 1920 po spojení dlouhosrstého psa s krátkosrstými fenami se začali objevovat v dobré kvalitě. Přesto poté následujících 10 let nebylo po dlouhosrstých psech ani památky. Už byli všichni přesvědčeni, že dlouhosrstá varianta zanikla. Ze třicátých let jsou známí jen dva dlouhosrsťáci. Pes Falko, kterého koupila od pastýře královská rodina, a ještě jeden pes neznámého původu. I když určitě existovalo méně než 10 dlouhosrstých, jejich počet se snížil během války a válečných událostí zase na nulu. Velký zastánce této varianty Dr. W. v. d. Akkert ze Zeistu se však nevzdával a dále vyhledával dlouhosrsté typy, byť bez původu. Skoro 15 let se věnoval chovu, aniž by klubu nebo komukoliv jinému dovolil do jeho strategie zasahovat. Sice se sem tam nějaký další ojedinělý chovatel této varianty našel, ale jediný Akkert udržel své psy i odchovy v pozornosti okolí. Dodnes je dlouhosrstých nejméně a krátkosrstých naopak nejvíce.

První holandští ovčáci se na naše území dostali díky manželům Pettermanovým a paní J. Němečkové. První český vrh se narodil v roce 1997 v ch. s. Qalt Mercator, až několik let po prvním importu. Jednalo se o krátkosrstá štěňata. Ještě tentýž rok se narodil další vrh, tentokrát hrubosrstých štěňat v chovatelské stanici z Černé hlásky.

Rozhodně pracovní plemeno

Ani dnes není výraznějšího rozdílu mezi pracovními a exteriérovými liniemi. Mimo zemi původu je k vidění jen vzácně. Dokonce ani v USA se příliš nechytil a byl tam dovezen poměrně nedávno.

I když se jedná o pracovní plemeno schopné všestranného výcviku, s ohledem na jeho malý počet najít vhodné jedince pro výcvik na vysoké úrovni rozhodně není až tak jednoduché. Když si chceme koupit německého ovčáka nebo belgického malinoise, dlouze vybíráme z mnoha vrhů a poté ještě z řady možných štěňat ve vrhu. U holandského ovčáka ne.

Je to poměrně samostatný individualista, který sice v základu má shodné vlastnosti se psy stejného plemene, ale každý jedinec potřebuje trochu jiný přístup k výchově a výcviku. Nepotřebuje zkušeného člověka, ale potřebuje zaměstnání. Není to pes jen na mazlení a pohodu v klidu domova. Potřebuje práci, cvičení, sport a pána, který se mu bude věnovat. Cvičí rád, je vnímavý a pozorný.

Je to všestranný pes s přirozeným hlídacím instinktem bez zbytečné agresivity. Holanďan je výborným hlídačem se zdravou nedůvěřivostí. Je skoro neustále ve střehu. Je zdravě nedůvěřivý. Nezřídka je podezřívavý a nekamarádí hned s každým. Je velice věrný. Velmi se podobá belgickému ovčákovi, a to nejen vzhledem, ale i povahovými vlastnostmi. Potřebuje srozumitelné vedení a dobrou socializaci. Jeho majitel se mu musí věnovat, jinak jeho dobré povahové vlastnosti budou v útlumu. Potřebuje cit a zároveň důslednost. Je to pes jednoho pána, ale zvládne ho i začátečník. Má však rád celou svou rodinu. Ta by měla žít aktivním životem a být schopná a ochotná ho brát všude s sebou.

Dlouhosrstá varianta je zpravidla nejjemnější a vyžaduje velmi citlivý přístup. Dlouhosrstí jedinci se většinou drží na spodní hranici kohoutkové výšky. I dnes bývají často využíváni při práci se stádem. Hrubosrstá varianta je asi nejnáročnější na údržbu. Přesto se oproti krátkosrsté a dlouhosrsté formě musí pročesávat velmi málo, jinak ztrácí na kvalitě.

Na výcvik je nejčastěji využívána krátkosrstá varianta, a tedy i u ní je geneticky nejrozvinutější smysl pro všestrannou práci. Může cvičit jak cviky poslušnosti, tak stopu či obranu. Je poslušný a velice vytrvalý. Má rád flyball nebo frisbee, uplatní se v záchranařině i dobře běhá agility. Rád bude běhat vedle kola nebo jezdce na koni, samozřejmě je dobrým partnerem při joggingu či caniscrossu. Zastane snad jakoukoliv práci. I tahání vozíků nebo nahánění skotu se může naučit. Můžete s ním dělat prakticky cokoliv. Stačí si vybrat. Na jaké úrovni bude pes cvičit, záleží nejen na konkrétním jedinci, ale i na jeho psovodovi. Je to pracovitý pes, který se na práci těší a spolupracuje rád. Nudu opravdu od srdce nesnáší. Nikdy nebyl módním plemenem, a tak jeho vzhled zůstal přírodní a nedeformovaný v žádném ohledu. Holandský ovčák je pes přítulný, spolehlivý a vcelku temperamentní.

Dosud mají poměrně výrazné lovecké sklony. Ty jsou zapotřebí např. při výcviku obran, ale zároveň musí být potlačeny při volném pohybu v přírodě. Protože je to však pes vnímavý a ochotný, dokáže dané situace rozlišit a pochopit, kdy může lovecký pud využít a kdy ne.

S ostatními psy nemívá zpravidla problémy. Dobře vychází i s jinými domácími zvířaty a i v přírodě je dobře ovladatelný, je-li k tomu od počátku veden.

Je to velice skromný pes, který potřebuje poměrně málo potravy. Celkově je to poměrně nenáročný pes, který je náročný pouze v potřebě pohybu a zaměstnání. Je nenáročný a neskutečně houževnatý. Na stravu je skromný a je běžné, že mu postačí poloviční krmná dávka než např. německému ovčákovi.

Rozhodně by si zasloužil větší pozornost a je jen škoda, že mnozí lidé ještě nepřišli na to, jak skvělým kamarádem může být.

Zkrácený standard plemene

Velikost a tělesné poměry: délka těla je v poměru ke kohoutkové výšce jako 10 : 9, kohoutková výška psů: 57–62 cm, kohoutková výška fen: 55–60 cm.

Variety: na základě typu srsti se rozlišují následující variety: a) krátkosrstá, b) dlouhosrstá, c) hrubosrstá.

Pohyb: plynulý, mrštný, přirozený. Pohyb nesmí být omezený nebo vázaný, ale také ne rozkolísaný nebo příliš široce rozbíhavý.

Hlava: velikost hlavy je v dobrém poměru k trupu, tvar spíše podlouhlý, nikoliv mohutný. Bez vrásek a suchá. Čenichová partie je poněkud delší než plochá mozkovna. Nosní hřbet je rovný a paralelní s liniemi lebky. Stop málo vyjádřený. Pysky dobře přiléhající. U hrubosrsté variety se zdá být hlava více čtyřúhelníková, ale to je pouze optický klam.

Uši: spíše menší než větší. V afektu vztyčené a natočené kupředu. Vysoko nasazené. Tvar nikoliv lžícovitý.

Oči: tmavě zbarvené, středně velké, mandlového tvaru (ne kulaté), poněkud šikmo uložené.

Nosní houba: vždy černá.

Skus: silný a stejnoměrně vyvinutý. Při zavřené tlamě překrývají řezáky horní čelisti těsně řezáky spodní čelisti (tzv. nůžkový skus).

Krk: žádoucí je ne příliš krátký, suchý krk, bez laloku, pozvolna přecházející v horní linii trupu.

Trup: silný, s lehce klenutým hrudním košem. Hrudník hluboký, ale ne úzký. Spodní linie hrudního koše přechází pozvolna v linii břicha. Hřbet krátký, rovný a silný. Bedra silná, nejsou ani dlouhá ani úzká. Záď nesmí být krátká ani spáditá.

Hrudní končetiny: silné, dobře osvalené, s pevnou kostrou. Kolmé, rovné, ale s dostatečným osrstěním na zápěstním kloubu. Ramenní lopatky dobře přiléhají k hrudnímu koši a jsou šikmé. Nadloktí dostatečně dlouhé.

Pánevní končetiny: také silné, dobře osvalené a s pevnou kostrou. Kolenní kloub středně zaúhlený, což vylučuje přehnaně šikmé postavení stehenní kosti. Také v hleznu je žádoucí střední zaúhlení, takže se nadprstí nachází kolmo pod hrbolkem kosti sedací. Bez paspárků.

Tlapky: prsty těsně u sebe postavené a klenuté, takže tlapky nejsou dlouhé. Drápky černé. Polštářky pružné a tmavě zbarvené.

Ocas: v klidu rovně nesený nebo svěšený a lehce prohnutý, dosahuje až k hleznu. V pohybu je elegantně nesený, ale nikoliv na stranu nebo zatočený.

Zvláštnosti jednotlivých variet

Krátkosrstá varieta: žádoucí je na celém těle dosti tvrdá, ne příliš krátká srst s bohatou podsadou. Límec, kalhotky a delší srst na ocase musí být jasně viditelné.
Barva: více či méně výrazně žíhaná na hnědém pozadí (zlato–žíhaná) nebo na šedém pozadí (stříbrně–žíhaná). Žíhání je rozloženo po celém těle, také na límci, kalhotách a srsti na ocasu. Příliš černá krycí srst je nežádoucí. Černá maska je upřednostňována.

Dlouhosrstá varieta: po celém těle dlouhá, přiléhavá, na omak hrubá srst bez kudrn a vln s bohatou podsadou. Hlava, uši, tlapky a pánevní končetiny pod hleznem jsou pokryty krátkou hustou srstí. Zadní strana hrudních končetin je osrstěná silně vyvinutými, směrem dolů stále kratšími pesíky, tzv. praporci. Ocas bohatě osrstěný. Bez dlouhých pesíků na uších.
Barva: jako u krátkosrstých.

Hrubosrstá varieta: po celém těle je žádoucí hustá, tvrdá, huňatá srst s hustou podsadou, vyjma hlavy. Osrstění musí být těsně uzavřené. Horní a dolní pysk bohatě osrstěné (tzv. vousy a bradka), ne měkkou srstí, ale dobře odstávající. Střapaté, dostatečně vyčnívající obočí. Na lebce a lících je srst poněkud méně vyvinutá. Ocas silně osrstěný. Silně vyvinuté kalhotky jsou žádoucí.
Barva: modrošedá a pepř a sůl, stříbrně – a zlato–žíhaná. Žíhání je u hrubosrsté variety – na rozdíl od ostatních variet – méně zřetelné.

Vady: příliš mnoho bílé barvy na hrudníku nebo tlapkách, bílé proužky nebo skvrna kdekoliv jinde na těle. Nosní houba jiná než černá. Volně svěšené nebo lžícovitě tvarované ucho. Chybné zbarvení nebo znak, příliš mnoho černé srsti. Předkus nebo podkus. Kupírované uši nebo ocas. Zatočený ocas.

Poznámka: psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.