Psí konverzace – část 1. Klíč k tajemství psího jazyka

„Za dávných, dávných časů, mnohem dřív, než nás, objevil Kolumbus, jak se tomu říká, jsme byli zvířatům ještě o něco blíž než dneska. Hodně lidí rozumělo řeči zvířat – lidi rozmlouvali s ptáky a klábosili s motýly. Zvířata se dokázala proměňovat v lidi a lidi ve zvířata. To bylo v dobách, kdy země ještě nebyla hotová, kdy teprve vznikaly nejrůznější hory, řeky, zvířata a rostliny podle záměru přírody.“ O králičím chlapci (legenda Siouxů od Bílé řeky, O muži, který šel za sluncem)

Mauglí a Šalamounův prsten
Jako mnoho jiných malých kluků mé generace jsem byl odkojen Knihami džunglí Rudyarda Kiplinga a záviděl vlčímu chlapci Mauglímu jeho schopnosti hovořit se zvířaty. Nebyl jsem ve své touze porozumět řeči zvířat sám. Stanley Coren v předmluvě své knihy Co má pes na jazyku přiznává: „Prastará báje vypráví, že král Šalamoun měl stříbrný prsten, na němž byla jeho pečeť se skutečným jménem Boha. Tento prsten mu umožňoval rozumět řeči zvířat a mluvit s nimi. Když Šalamoun zemřel, prsten byl ukryt ve ,velkém domě s mnoha dveřmi?.“ (Pozn. aut.: J. V. Widmann ve své legendě „Světec a zvířata“ vypráví, že král Šalamoun svůj kouzelný prsten ve zlosti zahodil, když mu slavík prozradil, že jedna z jeho devíti set devadesáti devíti žen má mladšího milence.) „Když jsem byl malý,“ pokračuje Stanley Coren, „přál jsem si najít tento prsten, abych mohl mluvit se svými psy. Třebaže jsem věděl, že je to jen povídačka, i jako dospělý jsem se přikláněl k víře, že moudrý král Šalamoun mohl mluvit se zvířaty dokonce i bez magického prstenu, o němž vypráví legenda, protože tomu se můžeme naučit i my všichni. Magickým prstenem Šalamounovým je pochopení způsobu, jak zvířata mluví. Je ukryt v budově vědy, která má opravdu mnoho dveří. Znalosti, které k tomu potřebujeme, jsou obdobné jako předpoklady k ovládnutí jakéhokoliv jazyka. Chcete-li mluvit se psem, musíte zvládnout nejprve slovník ze ,slov? psí řeči. Musíte se naučit také gramatiku tohoto jazyka, zejména způsobu, jak spojovat slova, aby vytvořila ,věty?, jimiž chcete předávat a přijímat srozumitelná poselství.“

Zakladatel etologie Konrad Lorenz (1903–1989) jde ve svém soudu v knize – Hovořil se zvěří, ptáky a rybami – ještě dál: „Já bych považoval za nesportovní, kdybych měl ve styku se zvířaty používat kouzelných prstenů. Bez všech kouzel vyprávějí živí tvorové člověku ty nejkrásnější příběhy, ty, které jsou pravdivé. A pravda je v přírodě vždycky ještě mnohem krásnější než všechno, co si dovedou vymyslet naši básníci, jediní skuteční kouzelníci.“

„Šifra“ mistra Leonarda
Přibližně kolem roku 1500 si geniální umělec Leonardo da Vinci poznamenal do svého zápisníku. „Člověk má úžasnou schopnost hovořit, ale většina z toho, co říká, je prázdná a klamná. Zvířata jí mají méně, ale to málo, co sdělují, je užitečné a pravdivé. A je lepší malá a pravdivá věc než obrovská faleš.“

Podivínem ve psí říši

„Věřte mi, že zvířata jsou daleko chytřejší, než si myslíme. Vycítí věci, o kterých my nemáme ani tušení.“
Kobie Krügerová: Rodina z divočiny

Kdybych byl indián, jmenoval bych se patrně „Tenstěmapsama“. Takto mě totiž přezdívají lidé všude tam, kam mne osud prozatím zavál a zahnal. A považují mě zákonitě za podivína. Vždy jsem totiž se psy (a později na vlčích stezkách) trávil a doposud trávím veškerý možný čas. Žil jsem (a žiji) s nimi bez ustání – často pod stanovým plátnem – v přírodě i na zahradě – a celoživotně navštěvuji univerzitu vlčího a psího jazyka. Stal jsem se voyeurem v říši šelem psovitých.

Nenápadnou stezičku poznání vlčí a psí řeči trpělivě prošlapávalo mnoho světových etologů. Nikdy nebudu moci zapomenout na Eberharda Trumlera (1923–1991), jehož výjimečné knihy jsou známy i českým čtenářům. Měl jsem tu vzácnou čest navštívit pana Trumlera v jeho psím ráji v Grubmühle, kde choval dingy, losí psy a nejroztodivnější psí křížence. „Abys pochopil, potřebuješ jen čas, dalekohled, oči a mozek,“ tvrdil mi geniální psí pozorovatel Trumler. Ze své pracovny měl triedrem dokonalý přehled po svém království – kotcích se psy. „Hlavně se psům do ničeho moc nepleť!“ To byla zlatá rada Eberharda Trumlera.

„Abys pochopil, musíš pozorovat! Hodiny, dny, léta … po celý život,“ nabádal mne další skvělý etolog Erik Zimen (1941–2003), který v Národním parku Bavorský les choval a studoval vlky a jejich křížence s velkými černými královskými pudly.

Proč rozumět vlkům?

„Nemusela rozumět vlčí řeči, aby pochopila, co se jí snaží říct.“
Michelle Paverová: Toulavý duch

Lidé obecně milují psy a obávají se vlků: v horším případě dokonce tyto šelmy iracionálně nenávidí a podrobují je kruté genocidě. Stará moudrost praví, že se bojíme toho, čemu nerozumíme. Navíc mějme na paměti nezvratný fakt – pokud chceme porozumět svým psům, musíme se nutně snažit porozumět vlkům. Psí prarodiče – vlci – domestikovaným psům drtivou většinu své řeči předali. Psí jazyk je ovšem mnohaletým soužitím s člověkem a se změnou životních podmínek v mnoha případech modifikován. Postupně se pokusíme rozklíčovat zásadní rozdíly …

Ač se to může zdát neuvěřitelné, lze – za určitých okolností i dnes – dojít k záměně vlka za psa … Číňan Li, pocházející z vesnice nedaleko města Si’an, nalezl počátkem května 2008 během vycházky do horského lesa maličké třesoucí se štěně. Dobrotivému vesničanu se psíka zželelo a odnesl jej domů. Když štěně trochu odrostlo, postavil mu pan Li za svým domkem na mýtince v lese kotec. Vždy po práci bral muž psa na pravidelné vycházky do hor. „Pes se mnou doslova srostl,“ svěřil se Li redaktoru Huashang Daily. Obyvatelé vesnice však byli za nocí vystrašeni častým vytím. Báli se o svá domácí zvířata i o děti. Míra jejich trpělivosti brzy přetekla a přivolali na pomoc policii. Policie se ihned obrátila na odborníka na divokou zvěř. Ochránci zákona a zoolog se vydali k panu Li „na návštěvu“. Jejich verdikt byl jasný: Li nechoval psa, nýbrž vlka. „Mně prostě připadal jako pes, nikdy jsem nepojal podezření, že by to mohl být vlk,“ hájil se pan Li se slzami v očích, když jeho nešťastného čtyřnohého kamaráda odváželi do čchin–lingské zoo.

Vlci jsou typicky teritoriální a vysoce společenská zvířata s dokonale propracovanou komunikací spojenou v mnoha případech se složitými rituály. Roger Abrantes ve své knize „Vývoj sociálního chování psů a dalších šelem psovitých“ píše: „Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší. To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory strach a agresi.“

A stejný autor v téže knize problematiku společenských druhů výstižně shrnuje: „Strach a zlost, boj o přežití, schopnost nacházet potravu nebo sexuální partnery, spojenectví s jinými biologickými druhy a tak dále, to jsou rysy, které nacházíme u mnoha různých druhů zvířat odlišných druhů. Některá z nich jsou mistry ve vycházení s jedinci svého druhu. Potřebují je pro přežití a selekce upřednostnila ty z nich, kteří dokázali nejlépe spolupracovat. Čas je proměnil v opravdové šampiony v umění kompromisu. Jejich tajemstvím je to, že zřídkakdy projevují v sociálních kontextech strach a agresi. Místo toho objevili jiné mechanismy, jak jednat s neoblomnými soukmenovci. Původním úkolem každého jedince bylo: ,splnit své přání bez zabití nebo poškození druha, kterého potřebuji pro přežití a pro přežití svých potomků?. Evoluce to považovala za úkol jako každý jiný a čas přispěl ke zdokonalování úžasné schopnosti sociálního vědomí. Výsledek byl zřejmý. Sociální jedinec si vytvořil dva stavy sociálního vědomí: sebedůvěru a její opak, nejistotu. Sociální organismus je proto odborníkem v řešení společenských hádanek. Ovládá použití strachu a agrese stejně jako chování motivované tím, čemu budeme říkat sociální vědomí. Mezi těmito mistry kompromisu najdeme vlky, koně, šimpanze, lidi a jejich nejlepší přátele, psy.“

Bohatý jazyk
Vlčí a potažmo psí jazyk – je nesmírně bohatý a používá mnoha výrazových prostředků a složitý komplex jejich vzájemných kombinací. Postupně si budeme všímat řeči těla, mimiky, „mluvy“ uší i očí, využívání ocasu ke komunikaci, akustických projevů, smyslových schopností, emocí a rituálů, fenoménu hry a mnoha dalších „maličkostí“, v nichž se skrývá klíč k pochopení psí komunikace.

Člověk je však věčný a nenapravitelný komplikátor. Lidé – chovatelé, kteří vytvářeli (a stále vytvářejí) mnoho psích plemen, razantně ovlivňovali a měnili u některých z nich nejen jejich velikost, ale i původní přírodní fyziognomii. Některé tyto změny vysílají na jiné psy při komunikaci matoucí, falešné signály, které vzájemnou komunikaci komplikují a ztěžují. Zkrácené čenichové partie (např. u boxera, Francouzského buldočka, Anglického buldoka atd.) mohou pro jiné psy znamenat signál hrozby (nakrčeného čenichu). Povislé uši u loveckých psů a dalších plemen vyřazují slechy z „komunikační mimické pantomimy“, která je pro psí jazyk velmi podstatná. Kupírované ocasy „vypnuly“ tento důležitý „komunikační kanál“ ze hry zcela. Rovněž pruh srsti rostoucí opačným směrem rhodeského a Thajského ridgebacka či psa phu quoc může být jinými plemeny psů chápán jako signál nepřiměřené dominance a hrozby a často vede k „nedorozumění“ a potyčkám. I proto je pro chápání řeči psovitých šelem tak důležité studium původního jazyka, respektive prajazyka vlků (ale i kojotů, šakalů, psů hyenových, dingů, dhoulů atd.).

P.S.
V naší hektické, egoistické a konzumní době, v níž vše přetváříme k obrazu svému (pokud to nepohodlné ihned raději nezničíme), kdy ve všem hledáme svůj vlastní prospěch a své pohodlí, je dobré občas se zamyslet nad citátem, který použil Václav Cílek v knize Borgesův svět: „Kenneth Gilbert Chesterton věřil, že jazyk vynalezli lovci, nomádi a rybáři, a že tedy jeho podstata je poetická. Jinými slovy: jazyk nebyl vytvořen jako nástroj na sdělování pravd.“ Zajímavý, kacířský názor, se kterým rozhodně nemusíme souhlasit, ale určitě o něm můžeme přemýšlet!