Velký švýcarský salašnický pes

Další fotografie (11)

Je molossoidním plemenem, s jistě dávnou, avšak zcela nepodloženou historií. Názorů je mnoho a současná věda nám zatím není schopna potvrdit, či vyvrátit existující teorie. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že prapředkové švýcarských salašnických psů existovali ve své zemi i několik století před naším letopočtem. S příchodem, ba přímo s invazí římských legií v 1. století př. n. l., které si postupně chtěly podmanit střední Evropu, docházelo ke křížení jejich velkých mastifů, údajně vážících výrazně přes 100 kg, s místními psy. Tak se velký švýcarský salašnický pes postupně formoval do dnešní podoby.

Kdysi dávno

Podle jiné teorie má toto plemeno největší podíl fénické krve. Kolem roku 1100 př. n. l. se na území dnešního Španělska usídlili Féničané se svými molossoidními psy. Ovšem ti se posléze stěhovali dál na východ. Údajně měli mít výrazný vliv nejen na velkého švýcarského salašnického psa, ale i na rotvajlera, španělského mastina, bordeauxskou dogu a další podobné typy psů.

Rozhodně je dnes nevyvratitelné, že velkou společnou část historie má velký švýcarský salašnický pes se svatobernardským psem (bernardýnem) a samozřejmě s bernským salašnickým psem. Má velmi blízko k svatobernardským psům, ale ti zřejmě mohli za to, že velký švýcarský salašnický pes téměř vyhynul. Na začátku 20. století proběhla módní vlna tažného velkého „červeného psa“ s bílými znaky. A tím velký švýcarský salašnický pes (swiessi) rozhodně nebyl. Když byla ukončena tato módnost „červeného zbarvení“, lidé upřeli svůj zájem opět téměř výhradně jen na jedno plemeno – bernského salašnického psa. Jedno však nikdo velkému švýcarskému salašnickému psovi nevezme: bude již napořád považován za nejstaršího z existujících 13 švýcarských plemen psů.

Nejen pes ze salaší

Než tato móda „červená vlna“ nastala, byli předkové velkého švýcarského salašnického psa velmi oblíbení pro svou nekonfliktní povahu, budící však respekt, sílu, ochotu pracovat a v neposlední řadě houževnatost a skromnost, která se kloubila s pevným zdravím. Ovšem třebaže vypadal typově velmi podobně jako dnešní velký švýcarský salašnický pes, až do 19. století se vyskytoval v různých barvách srsti, nejčastěji pak s bílými znaky. Objevovali se také v barvě černé s pálením, bez bílých znaků, ale také v žlutočerném zbarvení. Tříbarevné zbarvení – černé s tříslovou a pravidelnými bílými znaky – bylo upevněno až koncem 19. století.

Jeho hlavním posláním po celou dobu existence bylo tahání vozíků obchodníků, trhovců, sedláků či řezníků, ale také hlídání obydlí. Tahali vozíky sami nebo ve dvou (v páru). Podle zachovalých fotografií, které se však objevily až v 19. století, nejčastěji tahali konve s mlékem a různé potraviny na čtyřkolových vozících. Byli známými „řeznickými“ a „selskými“ psy. Velcí, vcelku krátkosrstí a mohutní řezničtí psi byli používáni po celé Evropě. Vyskytovali se v nejrůznějších odstínech žluté barvy, nebo tmavých barvách, a bylo jen otázkou náhody a vkusu chovatelů, kde se které zbarvení uchytí. Tito psi měli i stejné využití. Vedle tahání nákladů a hlídání majetku pomáhali i se stádem dobytka. Typově se ustálili za pomoci selektivního výběru a příbuzenské plemenitby, byť zpočátku velmi neorganizovaně. Tímto způsobem se ustálil i vzhled velkého švýcarského salašnického psa.

Řezničtí psi, tedy i předkové velkého švýcarského salašnického psa, byli velmi oblíbeni a značně rozšířeni. K rozdělení na jednotlivá plemena však došlo až později, během 19. století. Švýcarští salašničtí psi jsou čtyři. Každý je jiný, ale barevně, až na drobné výjimky, se shodují. Velkému švýcarskému salašnickému psu je pro velikost nejblíže bernský salašnický pes. Avšak protože ten je dlouhosrstý, rozhodně je nikdo nezamění. Entlebušský a appenzelský salašnický pes jsou pro změnu krátkosrstí, ale měří skoro o polovinu méně než jejich „velký bratr“. Tím se velký švýcarský salašnický pes stává nezaměnitelným. A třebaže je velikostí a exteriérem hodně podobný rotvajlerovi, výrazné pravidelné bílé znaky velkého švýcarského salašnického psa nenechají nikoho na pochybách.

Zcela neprávem zapomenutý

Není známo, kde se stala chyba, ale jak organizovaný chov bernského salašnického psa vzkvétal, tak chov velkého švýcarského salašnického psa upadal. Respektive ani se v 19. století neuchytil. Právě 19. století a začátek 20. století byly ve znamení oficiálního vzniku velkého množství plemen. Přesněji – odtrhnutí určitých typů psů od hromadného označení „řeznický pes“, „chrt“, „honič“, „pastevecký pes“ k vytvoření standardů, klubů a specializovaných chovů… Velkého dlouhosrstého salašnického psa, tedy bernského, se ujali zapálení chovatelé, ale na jeho krátkosrstého bratra se jaksi pozapomnělo. Poměrně rychle byl považován za vyhynulého a nenašel se žádný významný chovatel, který by se na jeho chov zaměřil.

Zlomovým rokem byl rok 1908. Tehdy se u příležitosti jubilejní výstavy k 25. výročí založení Švýcarské kynologické společnosti (Schweizer kynologische Geselschaft – SKG) konala výstava psů v Langhantalu a v tu dobu byl velmi známému posuzovateli psů, kynologovi, chovateli a geologovi prof. Albertu Heimovi (1849–1937) předveden ve výstavním kruhu bernských salašnických psů pes s nestandardní krátkou srstí. Heim však ani na malou chvíli nezaváhal a velmi rád předvedeného psa jménem Bello posoudil. S nadšením konstatoval, že se nejedná o nestandardního bernského salašnického psa (pro jeho krátkou srst), ale o samostatný typ psa, na kterého se neprávem pozapomnělo, třebaže je ve Švýcarsku odnepaměti. Do té doby oficiálně neexistující plemeno psů označil vystihujícím názvem: velký švýcarský salašnický pes – a to mu také zůstalo. Bello na výstavě obdržel druhou cenu, tedy ne zrovna dobré „umístění“, ale podle slov Heima jen proto, že byl v nesprávné třídě – s bernským salašnickým psem (tehdy ještě označovaný jako dürrbachlerský pes). Sám Heim konstatoval, že pokud by byl vystavován v samostatné třídě a prezentoval tak své plemeno – velkého švýcarského salašnického psa – rozhodně by dostal první cenu, neboť je typickým představitelem tohoto plemene.

Jiná verze říká, že prof. Heim posuzoval dva krátkosrsté švýcarské psy, ale o druhém psu se dále nikdo nezmiňuje. Snad by to mohl být Barry von Herzogenbuchsee, který měl být podle H. Räbera vystavován v Langenthalu o rok později, tedy v roce 1909. I ten se výraznou měrou podílel na rozvoji tohoto krásného plemene… Údajně existují záznamy, že Bello na výstavě v Langenthalu roku 1908 dostal první cenu, ale Heim později svůj výrok opravil z výše popsaných důvodů. Avšak nic to nemění na skutečnosti, že Bello byl ideálním představitelem plemene, podle kterého byl následně řízen exteriér v chovu velkého švýcarského salašnického psa. Standard pro toto plemeno vznikl až mnohem později.

Bello, narozený v roce 1905 v Schönentannenu u Durbachu, následně dostal „celé jméno“ a dále byl prezentován jako Bello von Schlossgut. Těžko říci, zda Franz Schertenleib von Burgdorf, který tohoto psa na výstavě předvedl, tušil, jakou raritu a jakou radost ve výstavním kruhu ukáže, neboť se věnoval chovu bernského a entlebušského salašnického psa, ale pravdou je, že svým počinem tohoto psa bezpochyby zachránil před opravdovým zánikem.

A. Heim na výstavě vyzval chovatele a příznivce švýcarských plemen, aby se zaměřili i na chov staronového salašnického psa a tím zachránili bohatství, které po staletí Švýcarsko mělo. Nastalo hledání ideálních představitelů po statcích a salaších a do chovu velkého švýcarského salašnického psa se pustilo hned několik chovatelů. Při hledání dalších vhodných představitelů plemene jich nejvíce našli v okolí Bernu, ale velkým problémem byl nedostatek typických fen. Po Bellovi von Schlossgut byl druhým typickým představitelem a významným plemeníkem nepříbuzný Nero von Schlossgut. Později se objevil legendární a vysoce ceněný krycí pes Bello von Steingerg. Předával velmi typické znaky a zapříčinil se o vznik mnoha psích šampionů.

Dnes už není žádným tajemstvím, že již v devatenáctém, ale následně i ve 20. století se bernským salašnickým psům tu a tam narodila i krátkosrstá štěňata. Chovatelé je však utráceli, jejich přítomnost nepřiznávali, čímž však nevědomě zmenšovali možnou krevní variabilitu velkého švýcarského salašnického psa.

Cesta k uznání

Jak vidno, čistokrevný chov velkého švýcarského salašnického psa začal až ve 20. století. Každopádně prof. A. Heim se významným způsobem zasloužil o udržení a rozvoj chovu všech čtyř plemen švýcarských salašnických psů.

Již v roce 1909 uznala Švýcarská kynologická společnost velkého švýcarského salašnického psa jako samostatné národní plemeno, i přes určitou nevyrovnalost ve velikosti a nepřesnostech ve zbarvení. Poprvé byl velký švýcarský salašnický pes zapsán do Švýcarské plemenné knihy (svazek 12). V lednu 1912 byl založen samostatný klub pro velké švýcarské salašnické psy – – „Klub für Grosse Schweizer Sennenhunde“.

Až 5. února 1939 se velký švýcarský salašnický pes dočkal mezinárodního uznání a byl uznán FCI. Zároveň byl publikován první standard. Tak jako byla druhá světová válka pro většinu plemen pohromou, velký švýcarský salašnický pes naopak zvýšil svoji početnost. Ještě ve třicátých letech 20. století švýcarská plemenná kniha stěží zaznamenávala ročně na 50 nových jedinců velkého švýcarského salašnického psa, od roku 1945 to již bylo 100 štěňat a velmi rychle se počet narozených a zapsaných štěňat zvětšoval. I přes malou početnost na začátku druhé světové války byla většina velkých švýcarských salašnických psů vojensky využívána. Švýcarská armáda je používala na tahání vozíků s municí, zásobami, ale i při převozu zraněných. Všude tam, kde členitý horský terén znemožňoval průjezd jakkoli velkých vozů a vozíků, nosili náklad v brašnách na zádech. Tříbarevní velcí psi byli velmi oblíbení a žádaní pro příjemnou, spolehlivou a pracovitou povahu.

I přes vzrůstající početnost stoupaly obavy ze vzájemně velké krevní příbuznosti. Proto bylo v roce 1956 povoleno zkřížení velkého švýcarského salašnického psa s bernským salašnickým psem. Vybrána byla fena Berna v. Birchacker a bernský salašnický pes Dursli v. d. Holzmühle. I když toto křížení přineslo oživení krve a několik pozitivních exteriérových plusů, více převažovala negativa včetně nesoucí se špatné povahy. Nakonec bylo toto krytí považováno za nepřínosné a potomci byli postupně z dalšího chovu vyloučeni.

Velký swiessi ve světě

Do Německa se zřejmě dostal již v roce 1923. Ovšem první německý vrh velkého švýcarského salašnického psa se narodil až v roce 1937. Jeho chov však i zde ještě dlouho vázl. Až do šedesátých let 20. století se na německém území nezapisovalo více než 10 jedinců ročně. V následujících letech se situace lepšila a příchodem 21. století bylo do plemenné knihy běžně zapisováno přes 100 jedinců ročně. Obdobná vzestupná tendence obliby a zvyšování počtu velkého švýcarského salašnického psa je ve většině zemí, kde je dnes chován.

Do USA se VŠSP dostal za pomoci J. Fredericka, P. Hoffmanové a P. G. Rademachera. Následně v roce 1970 se ve Spojených státech narodil první vrh. V roce 1983 klub uspořádal první GSMDCA. V té době již bylo v registru klubu 257 psů. V roce 1985 prozatímně přijala velkého švýcarského salašnického psa další velká mezinárodní organizace – AKC. V červenci 1995 se velký švýcarský salašnický pes dočkal oficiálního udělení plného uznání AKC a byl zařazen do pracovní skupiny. Nutno však podotknout, že standard velkého švýcarského salašnického psa u AKC se v mnoha bodech liší od FCI standardu.

Zájem o něj všude stále vzrůstá, ale ve Švýcarsku se nárůst počtu odchovaných štěňat ročně zastavil. Klub totiž výrazně zpřísnil podmínky chovu se zaměřením na zdraví, povahu a samozřejmě i na exteriér. Také je příjemnou zajímavostí, že dodnes švýcarský klub drží tradici a pořádá soutěže v tahání vozíků (tradičně v Emenntalu), kde své schopnosti předvádějí vedle velkých švýcarských salašnických psů i svatobernardští psi.

Jaký je?

Nadšen z povahy velkého švýcarského salašnického psa byl od počátku i prof. Albert Heim. Nikdy nešetřil chválou a mluvil o něm jen v superlativech. Jednou pronesl větu: „Velký švýcarský salašnický pes je ze všech plemen psů pravděpodobně nejlepším, nejohleduplnějším, nejinteligentnějším a nejspolehlivějším hlídačem.“ A jistě nebyl daleko od pravdy. I dnes existuje dlouhá řada vlastností, pro něž je toto plemeno v mnohých ohledech právem švýcarským pokladem.

Velký švýcarský salašnický pes je největším ze švýcarských psů, avšak od počátku 20. století je rozhodně nejznámější bernský salašnický pes. I přes svou velikost je velký švýcarský salašnický pes hbitý a obratný. Jeho temperament je označován za střední, třebaže v mládí je zcela jiný než v dospělosti, stejně jako tomu je u mnohých plemen. Mladý velký švýcarský salašnický pes je rozpustilý, bouřlivý, rád běhá, poskakuje a vymýšlí lumpárny. Kdežto v dospělosti z něj vyzařuje příjemně rozvážný klid, důstojnost, laskavost a dobromyslnost. Je vnímavé a vyrovnané povahy a při vhodně zvolené výchově jej lze označit za bezproblémového.

Pro dobrou, vyrovnanou a bezproblémovou povahu hodně znamená dobrá socializace a vhodná výchova. Ve štěněcím a mladém věku se potřebuje seznamovat s ruchem velkoměsta, stejně jako s venkovskými zvířaty, ale také různými psy, lidmi a situacemi. I s ohledem na jeho velikost, a tedy také rychle rostoucí hmotnost je nutné vedle dobrého přivolání učit velkého švýcarského salašnického psa základům poslušnosti, zejména chůzi na vodítku. Také hned od začátku se musí učit správnému soužití s rodinou v domě. Toho se týká i správné pochopení rozložení hierarchie v rodině, tudíž i přijímání „domácích lidí“ jako přirozených autorit. Protože toto plemeno nepatří mezi dominantní plemena, neočekávají se žádné větší komplikace, ale s jeho určitou tvrdohlavostí je nutné počítat. Na jeho výchovu postačí dobře zvolená intonace hlasu a pamlsky. To neznamená, že při výcviku pomáhá křik. Velký swiessi nemá rád tvrdé zacházení ani příliš napjatou atmosféru.

Již coby štěně vyžaduje velkou pozornost. Nebývá sice na obtíž ani není příliš dotěrný, ale potřebuje hry, práci a cítit, že je právoplatným členem rodiny. Procvičuje tak mysl a svaly nejen své, ale i svého pána. Neustále je nutné mít na paměti, že fyzická námaha musí být nakládána s mírou. Vývoj kostry a celkového tělesného aparátu trvá velmi dlouho, a proto nesmí dojít k jeho narušení, či dokonce přílišnému oslabení. Důležitá je nejen správná volba hry a pohybu, ale i jejich míra – doba trvání. Skončit až v době, kdy mladý pes vykazuje únavu či vyčerpání, je již pozdě. Ideální je plynulý a nenásilný pohyb. Systematická a velmi lehce se zvětšující tělesná námaha, s ohledem na jeho zvyšující se věk.

Velký švýcarský salašnický pes se dobře učí, je chápavý, ale každopádně potřebuje důslednost. Samostatné jednání je pro něj přirozeností, ale trvá-li jeho člověk na svém, poslechne. A rád. Není náročný ani problémový, jeho majitel nemusí mít velké zkušenosti s výcvikem. Pokud majitel nezanedbá výchovu, za dva roky bude mít poslušného a spolehlivého psího kamaráda.

Ideál rodinného psa

Velký swiessi má všechny vlastnosti ideálního rodinného psa. Ke své rodině je velice milý, ohleduplný, ochotný, přítulný, a co se u psa v rodině s dětmi velmi cení, také shovívavý. I přes impozantní zjev a možná tak trochu nadměrnou velikost je mírumilovným plemenem, pro které je rodina vším. Snadno přilne k rodině s dětmi, stejně tak i bez dětí, bude rád společníkem pro seniora nebo členem početné rodiny na odlehlém venkovském statku. Je to výborný kamarád pro běžný život běžné rodiny.

Je velice komunikativní a snaží se vyjít vstříc. Není to pes samotář, chce být součástí všeho a nutně potřebuje pozornost své rodiny, které je zcela oddán. Rozhodně není nutné se mu stále věnovat. Nezřídka postačí, když může jen tiše polehávat v blízkosti osoby, jež ho má ráda. Chce být se svou rodinou, chce být jejím právoplatným členem, nechce být na obtíž, ale ani být sám. Každopádně je výborným rodinným psem, trpělivý k dětem, až neuvěřitelně tolerantní, kamarádský a hodný. S dětmi si vytváří velmi silné pouto. Nezřídka však vykazuje až přehnané ochranitelské sklony a může „své děti“ s důrazem chránit během her i před jejich stejně starými kamarády.

Mnohostranné využití

Má rád procházky, ale nemusejí být dlouhé ani zvlášť náročné. Má rád pohyb, avšak nepotřebuje ho moc. Pokud je veden aktivní rodinou k aktivitě, bude ji rád přijímat plnými doušky, protože má rád, když se něco děje a sám se na tom může podílet. Na procházkách nikdy nezapomíná, s kým tam je. Dokonce někteří jedinci těžce nesou, když se během trasy rodina rozdělí na dvě samostatné skupiny s různým cílem.

Rád pracuje a rád splní cokoli, co po něm jeho pán potřebuje. Je-li od štěněte veden k zájmu o aportování, rád bude aportovat i v dospělém věku. Nadšen bude i z plavání, zejména v horkých letních dnech. Protože postrádá lovecký pud, nebývají s jeho ovladatelností v lese ani na poli žádné jiné problémy než kdekoli jinde.

Využitelnost velkých švýcarských salašnických psů je mnohostranná a utváří jejich povahu.

S ohledem na jeho historii je zřejmé, že je to výborný pes na statek, ranč či salaš. Ke zvířatům je zcela bezproblémový a ohleduplný. Bez obav se může pohybovat mezi drůbeží a s kočkou spát v jednom pelechu. Má rád přítomnost různých zvířat. Dokonce, pokud je k tomu veden, zvládne základní práci se stádem – hnaní stáda.

Raduje se, když může doprovodit svého člověka, který se jede projet do přírody na svém koni. V terénu je velký švýcarský salašnický pes i z koně snadno ovladatelný, nemá tendence se vzdalovat, a je-li vyjížďka v rozumném tempu, je to pro něj příjemné povyražení. Kůň a kolo není totéž. Velkého swiessiho stereotypní běh u kola nenadchne. Není to sprinter ani vytrvalostní běžec, proto běh vedle kola by neměl být častou ani dlouhodobou záležitostí. Mnohem víc ocení, když bude moci tahat sáňky či vozík s dětmi. Nebo jen s nákupem. Dělal to po staletí a rád se k tomu vrátí. Samozřejmě náklad musí mít přijatelnou hmotnost k jeho váze a terénu. Také je důležité psa vedle sebe vést na vodítku. Rozhodně to není saňový pes do zápřahu.

Jeho využití je široké, i když není nejvhodnějším a typickým představitelem pro vrcholové soutěže a zkoušky. Zřejmě nikdy nebude vynikat v některém z kynologických sportů nad obvyklé psí specialisty. Ovšem zvládne mnohé. Například všestranný výcvik obsahující stopu, poslušnost i obranu a má vlohy pro výcvik záchranářský. Umí používat nos a s vynaložením většího úsilí a zvolení správných metod je schopen se naučit i obranu ze sportovní kynologie. Nezklame ani jako canisterapeutický pes. Má pevné nervy a nevadí mu hluk ani provoz. Musí však mít možnost častého pobytu i v klidné přírodě. Na straně druhé umí i lenošit, což z něj dělá výborného, vcelku nenáročného kamaráda, který nevyžaduje pohyb a zaměstnání úplně každý den.

Výcvik velkého švýcarského salašnického psa musí být nenásilný, pozitivně motivovaný, na základě spolupráce, bez nespravedlivosti a zbytečně velkého nátlaku. Do psí školy (na cvičiště psů) chodí rád, obvykle nemá problémy navázat přátelství s jinými psy. Může se stát, že některé výraznější osobnosti mohou mít určitou averzi na dominantní jedince, ale celkově velký švýcarský salašnický pes patří mezi plemena, jež nemají sklony k vyvolávání problémů a konfliktů.

Dobrý hlídač

Velký švýcarský pastevecký pes je považován za dobrého hlídače. Nebývá sice agresivní ani zbytečně neštěká, přesto oplývá výraznou dávkou ostražitosti a nebojácnosti. Určitá nedůvěřivost k cizím lidem, ale důvěra v sama sebe, posílená láskou k vlastní rodině a starostí o svěřený majetek, z něj dělá výborného strážce. Hlídání bere vážně, není však hysterický ani příliš často zbytečně neběhá kolem plotu sem a tam. Při doprovodu svého člověka mimo svěřené území se chová většinou přátelsky, spíše výjimečně nedůvěřivě.

Přestože má celkem krátkou srst, je houževnatý a odolný. Nevadí mu žádné rozmary počasí. Je mu sice příjemnější zimní období nežli letní, ale každopádně upřednostní pobyt na zahradě než celoroční v bytě. Teplo opravdu nemá příliš rád. Není to pes k celoročnímu pobytu v domě, i když blízký a velmi častý kontakt s rodinou miluje. Avšak má rád prostor, rád pohlídá pozemek kolem domu a nemá sklony k toulání. Nejspokojenější bude na nějakém venkovském sídle či v okrajových částech měst, kde se bude moci volně pohybovat po zahradě, a když bude rodina doma, bude ji občas následovat do kuchyně nebo k televizi.

Snadná péče

Péče o velkého švýcarského salašnického psa je opravdu snadná. Kromě lásky, kvalitní stravy a dostatku vhodného zaměstnání prakticky nic nepotřebuje. Protože je jeho srst poměrně krátká, ale hustá, jednou za týden až dva se překartáčuje a pročeše. Následovat by měla kontrola čistoty zvukovodů a délky drápů. Koupat se má dle potřeby, ale lépe méně často. U některých linií bylo vypozorováno větší slintání, což může člověku činit problém při pobytu psa v interiéru, nikoli venku.

Vyskytující se onemocnění

Protože je to v dospělosti velký pes a rychle roste, bezpodmínečně nutná je kvalitní strava a přiměřenost pohybu zejména ve štěněcím a mladém věku. Po tuto dobu je vhodné vynechat veškeré namáhavé větší skákání, dlouhodobé běhání, dlouhé celodenní výlety, náročné výškové výšlapy i neustálé běhání po schodech. Nesmí být přetěžován, třebaže jeho ochota do práce a časté mladické poskakování si říkají o opak. Nutno upozornit, že velký švýcarský salašnický pes fyzicky, ale i psychicky dospívá až do tří let věku, přičemž se dožívá v průměru 11 let.

Jeho tělo by mělo vyzařovat sílu a mohutnost, ale rozhodně ne obezitu. Opět s ohledem na jeho velikost hrozí torze žaludku, proto je ho vhodné celoživotně krmit dvakrát denně s následnou alespoň hodinou a půl klidu. Následky při torzi žaludku jsou často katastrofální. Léčba je možná jen chirurgicky, přičemž úmrtnost je mnohem vyšší než 40 %. Velký švýcarský salašnický pes patří k dlouhému seznamu plemen, která jsou náchylná k pozitivním výsledkům dysplazie kyčelních i loketních kloubů. Může být také postižen osteochondrózou ramenního kloubu (OCD) nebo se mohou objevovat různá kloubová a kostní onemocnění jako např. retence růstové chrupavky (RCC), panostitis iuvenilis (juvenilní osteomyelitida) nebo hypertrofická osteodystrofie (Möllerova–Barlowova nemoc). Většina těchto onemocnění je provázena různě výrazným kulháním, ale pozvolna bez následků zpravidla odezní. Jiná mohou zanechat určité kostní či kloubové deformace a v ojedinělých případech je nutný chirurgický zákrok. Pro různorodost možného onemocnění, léčby a následků je při zjištění kulhání či jiných průvodních viditelných jevů zapotřebí navštívit veterinárního lékaře.

U tohoto plemene existuje možnost postižení genetickou anomálií zvanou distichiáza, což je stav, kdy jsou na očním víčku přítomny dvě řady očních řas, přičemž vnitřní řada může být obrácena proti oční bulvě. Dále se může objevit šedý zákal, entropium či ektropium.

V neposlední řadě jsou u velkého švýcarského salašnického psa známy občasné případy epilepsie, což je také problém genetický, tedy se zpravidla objevuje v určitých chovných liniích.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Pohyb velkého švýcarského salašnického psa je plynulý, ve všech chodech prostorný a stejnoměrný. V klusu při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.

Pohlavní výraz psů a fen je výrazně odlišen. Hlava psů je zpravidla mohutnější než hlava fen. Lebka je plochá a široká, střední čelní rýha začínající na odsazení čela (stopu) se směrem vzhůru pozvolna ztrácí. Stop je však málo vyjádřen. Nosní houba je černá, tlama při pohledu shora ani ze strany není špičatá. Hřbet nosu je rovný. Pysky jsou málo vyvinuté, přiléhající, černě pigmentované a nejsou převislé. Požaduje se úplný a pravidelný nůžkový skus. Chybění dvou zubů (prvních třenových zubů P1 nebo druhých třenových zubů P2) se toleruje. Na chybějící M3 (3. stoličky) se nebere zřetel. Oči mají mandlový tvar, nejsou ani hluboko uložené, ani vystupující, jejich barva je v barvě lískového oříšku až kaštanově hnědá. Oční víčka jsou dobře přiléhající a jejich okraje jsou tmavě pigmentované. Uši jsou trojúhelníkové a poměrně vysoko nasazené. V klidu přiléhají ploše k hlavě, při vzbuzené pozornosti psa směřují dopředu. Vevnitř i zevně dobře osrstěné. Krk je silný, svalnatý, spíše kratší a zavalitý, bez laloku. Hřbet je rovný a silný. Záď klesá v měkkém zaoblení. Hrudník je široký, dosahuje až k loktům. Hrudní koš není ani plochý, ani sudovitý. Předhrudí je dobře vyvinuté. Břicho a slabiny jsou málo vtažené. Ocas ve svém nasazení harmonicky navazuje na záď, je poměrně těžký, dosahuje až k hleznům. V klidu visí, při vzbuzené pozornosti psa a za pohybu nesen výš a lehce zahnutý nahoru, ale nikdy nekroužkuje ani není nesen překlopený nad hřbet. Hrudní končetiny jsou při pohledu zpředu rovné a rovnoběžné, spíše široko postavené. Pánevní končetiny jsou při pohledu zezadu rovné a postaveny nepříliš úzce. Tlapky jsou silné, rovně směřující, s těsně navzájem přiléhajícími a dobře klenutými prsty a silnými drápy.

Srst je patrová s hustou, středně dlouhou krycí srstí a hustou, pokud možno tmavě šedou až černě zbarvenou podsadou. Krátká krycí srst je při zachování podsady přípustná. Pro toto plemeno je typické trojbarevné zbarvení (trikolor), přičemž základní barva je černá se symetrickými hnědočervenými a bílými odznaky. Červenohnědé znaky se nacházejí mezi černou srstí a bílými znaky na lících, nad očima, na vnitřní straně uší, po stranách hrudníku, na všech čtyřech končetinách a na spodní straně ocasu. Bílé znaky se nacházejí na hlavě (lysinka a tlama), na hrdle a hrudi (průběžný znak), na tlapách a na špičce ocasu. Mezi lysinkou a červenohnědými odznaky nad očima by měl zůstat proužek černé. Bílá skvrna na šíji nebo bílý límec se tolerují.

Kohoutková výška psů je 65–72 cm a fen 60–68 cm.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře