Psi a další zvířecí kamarádi

Velký čtenářský ohlas mého článku o psech a kočkách mě donutil zalovit v paměti a podat důkazy o dalších mezidruhových přátelstvích…

Psi a koně
„Mnohem častější bývají přátelství mezi psy a koňmi,“ tvrdí Jeffrey Moussaieff Masson ve své knize Když se zvířata kamarádí. A má pravdu: velmi často potkávám na lesních cestách na koních jezdkyně a jezdce, které doprovázejí na jejich romantických potulkách psi nejrůznějších plemen a „neplemen“. Chovatelka československých vlčáků Monika Tichá chová na Českomoravské vrchovině i koně. Chovatelka Saarloosů Lenka Bonczková bere své dvě „vlčice“ na vyjížďky s koňmi sebou.
Stále se mi vrací nezapomenutelný pohled na jezdkyni cválající loukou na ohnivém vraníkovi, kterého doprovázeli tři „letící“ barzojové…
Můj aljašský malamut Fram koně miloval: olizoval jim nozdry i nádherné oči. Když se však na hřbet koně vyhoupl jezdec a pobídl oře do cvalu, stala se dvojice pro Frama kořistí.
Psi se na statcích s koňmi zpravidla rychle skamarádí; respektují jejich nebezpečná kopyta a dokážou vedle nich bez problémů žít.

Žužu a Mikuláš
Jeffrey Moussaieff Masson vypráví ve své knize milý příběh, který zažíval jeho kamarád Jim – sochař a umělecký kovář ze severokarolínské Sonomy. Jim měl štěně australského ovčáka Žužu a hříbátko oslíka Mikuláše. Obě mláďata se rychle spřátelila a společně si hrála. Oslík projevoval štěněti lásku tím, že mu ožužlával uši. „Jim říkal, že nikdy nezapomene,“ píše Moussaieff Masson, „jak večer vždycky vyhlédl z oka a uslyšel, že oslík volá na svého psího přítele a dožaduje se, aby přespal u něj. Pes pak často odběhl od pána, vyskočil si stojícímu oslu na hřbet a uvelebil se tam na celou noc.“

Kamarád kůň aneb jak na to
Trenérka koní Marcela Mrázková radí: „Před první vycházkou je dobré psa i koně unavit. Vybereme si vždy ohradu nebo jízdárnu s dostatečným prostorem, kde nebudeme rušeni jinými zvířaty, a necháme je vzájemně očichat. Pes musí dobře zvládat povely – sedni, lehni, k noze, ke mně. Pes k vám musí přijít vždy, poněvadž jinak by nesměl být puštěn na volno. Nedůslednost u psa vyvolává pocit, že vlastně může přijít, když to sám uzná za vhodné. První společnou procházku nepodnikáme nikdy ze sedla. Vždy vedeme psa i koně na vodítku. I při důkladném výcviku si musíme nejprve vyzkoušet, jak budou zvířata reagovat na změnu prostředí, auta, neznámé lidi, pohozenou housku atd. Zvířata budou vždy vynalézavě pokoušet naši důslednost! Vyzkoušíme si pohyb po krajnici, troubící auto nesmí psa ani koně vyvést z míry! Při sebemenších pochybnostech se vrátíme o několik fází ve výcviku zpět, důležitá je bezpečnost jak naše, tak našeho okolí.“

Berry a Leroy
Čtyřiadvacetiletá Abbey Newtonová z australského Melbourne chová Čivavu Berry a koně Leroye. Oba jsou nejlepšími kamarády. Bohužel jednou Leroy nešťastně stoupl svými devíti sty kilogramy Berrymu zezadu rovnou na hlavu. Vypadalo to, že Berrymu odzvonilo, dokonce i veterinář doporučoval eutanazii. Abbey s tím rozhodně nesouhlasila. Naštěstí! Již druhý den se psík zotavil a snědl ostatním psům z misek snídani.
Přátelství mezi Berrym a Leroyem nedoznalo ani trhlinky: psík se stále důvěřivě motá oři mezi kopyty a Leroy jako by si dával na svá kopyta lepší pozor.

Kůň a kočka?
I když to není běžné, přátelství může vzplanout i mezi koněm a kočkou. Jennifer Boyleová z australského Yorklea si na svou farmu přinesla z útulku černého tříletého kocoura Morrise. Morfia se z počátku koní obával, protože s nimi v životě nepřišel do styku. Pak se však spřátelil s teplokrevníkem Champym, na jehož hřbetě trávil většinu času. Morfia vždy vyskočí na sloupek ohrady a počká, až k němu Champy přikluše: pak hop a uvelebí se na koňském hřbetě. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí…

Nejistá rovnováha
Příměří mezi psy a kozami či ovcemi mohou být někdy velmi vratká. Musherka Jiřina Lacinová (moje manželka) chovala kdysi kromě smečky malamutů i kozu Štefinku. Psi byli na kozičku zvyklí a respektovali ji. Stačila však zlomová situace a Jiřina musela Štefku doslova zachraňovat psům ze chřtánů. Stejnou zkušenost zažili i manželé Dragonariovi, kteří chovají československé vlčáky, ale také kozy a ovce. Skupina psů se řídí zákony smečky – stačí impulz, který vyvolá lovecký instinkt, a může dojít k tragédii.
Samozřejmě že psí plemena určená k pastvě a ochraně býložravců, jsou-li dobře vychována a vycvičena, žijí se skotem v míru. 

Kuriozitky
Na svých cestách se psy a za psy jsem objevil mnoho neobvyklých přátelství, která nejvěrnější čtyřnozí kamarádi lidí uzavřeli s mnoha zvířaty, jejichž chov není v domácnostech zase tak příliš obvyklý.

Ptačí obr a berňák
Před časem jsme projížděli mezi rakouskými usedlostmi a já nemohl odtrhnout oči od impozantních haflingů – statní ryzáci se popásali na kýčovitě zelené trávě a jejich skvostně bělostné hřívy a ocasy povlávaly v příjemném vánku. Za límec košile mi kapaly sliny Frama s Mishou – mých malamutů, kteří sledovali divadlo se stejným zaujetím jako já, i když možná z jiných důvodů: patrně chtěli stádo přinutit ke cvalu.
Na konci ohrad koní jsme – poblíž farmy - spatřili ohradu menší. V té se důstojně procházel ptačí obr – emu hnědý (Dromaius novaehollandiae), druhý největší nelétavý pták světa a největší australský pták. K našemu údivu jsme shledali, že společnost mu dělá Bernský salašnický pes. Emu klidně hledal zobku v travičce vedle ležícího psa. Obě zvířata byla očividně přáteli. Pes si zřejmě musel zvyknout na ptačího obra od štěněcího věku – emu se totiž dokáže svými mohutnými běhy dokonale bránit a kopnutí tohoto ptáka může být pro protivníka fatální. Ve výběhu rakouské farmy však vládla naprostá shoda a kamarádský mír.

Lama a ohař
S přítelem Filipem Chludilem a s malamuty Framem a Mishou jsme dlouhodobě pobývali ve francouzském Centrálním masivu, kde jsem sbíral materiál ke své knize Honba za přízrakem Gévaudanu. Kraj Auvergne a historické území Gévaudanu nás nadchlo. Kulturní divočina kolem Lozére, kamenné vísky, domy s břidlicovými střechami, prastaré pastviny s hovězím skotem, s koňmi a se stády oveček, vztyčené menhiry – to vše, s vědomím, že se pohybujeme v krajině legendární a tajemné gévaudanské bestie, na nás dýchalo drsnou poezií.
Nedaleko Floraku na nás čekal neobvyklý pohled: v ohradě si spolu hrála lama alpaka (Lama guanicoe f. pacos) a auvergneský ohař. Vesele spolu dováděli, honili se, bláznili a nakonec slastně odpočívali v podzimním sluníčku. Toto přátelství pro mě bylo dosti neobvyklé. Na amerických pastvinách totiž často používají farmáři ke střežení svých stád namísto pasteveckých psů lamy. Lamy jsou na psovité šelmy „alergické“ (tento fakt si můžete se svým pejskem ověřit v zoo) – ostražitě střeží svěřená stáda proti kojotům a liškám, kterým dokážou (navzdory svým „něžným“ kopýtkům) zasazovat tvrdé rány. (Farmáři používají ke střežení stád lamy z pragmatického důvodu – k potravě jim stačí pastva a dožívají se vyššího věku než psi.) V ohradě u Floraku však vládl mezi mezidruhovými přáteli spokojený mír.

Podivný triumvirát 
Nedaleko Hamburku, v legendárních Lüneburských vřesovištích, žije Tanja Askaniová, rodačka z Frýdku–Místku (rozená Kovalská). Tanja pracuje ve Wildparku, kde chová smečku vlků arktických a eurasijských. V jejím domě nacházejí azyl mnohá zvířata, která potřebují lidskou pomoc. Tanja – skvělá fotografka a talentovaná spisovatelka – zaznamenává jejich osudy ve čtenářsky velmi úspěšných knihách.
Mimo jiné Tanja zdokumentovala podivné a nerozlučné přátelství mladičké arktické vlčice Naaji, hrubosrstého ohaře a mláděte muflona. Nesourodá trojice si spolu bez ustání hrála, zažívala na společných toulkách každodenní dobrodružství, přičemž se občas maličká muflonka chovala jako vlče a vlče někdy přejímalo chování muflonky. Zdá se, že zvířecí přátelství někdy nezná hranic…

Psi a velké kočkovité šelmy
V zoologických zahradách často odchovávají mláďata šelem fenky domestikovaných psů jako náhradní matky. Za vzácných a speciálních okolností však může dojít k mezidruhovému přátelství i v divočině.
Kobie Krügerová žila se svým mužem Kobusem, který byl strážcem parku, v Krügerově národním parku v Jihoafrické republice. Jednou Kobus objevil opuštěné dvoudenní lvíče. Manželé se mláděte, kterého pojmenovali Leo, ujali a podařilo se jim ho vypiplat. V jejich domácnosti žili – kromě mnoha jiných zvířat – i dva psi: staford Flenter a Australský honácký pes Wolfie. Zatímco se Leo s Wolfem milovali, Flenter se postupně, jak lvíček rostl, na něj stával alergický a agresivně jej napadal. Nakonec nebylo zbytí a Flenter musel putovat k příteli Krügerových. Kobie Krügerová ve své kouzelné knize Rodina z divočiny píše:  „Leo měl k Wolfiemu jedinečný vztah. Wolfie mu byl spolehlivým společníkem a kamarádem, ale zároveň i učitelem a rádcem. Leo jej respektoval a nikdy neporušil pravidla, která mu Wolfie určoval. Dokonce i v době, kdy už vážil o poctivých sto kilogramů víc než jeho psí přítel, ho stále považoval za nadřazeného člena tlupy. Wolfie dokázal být na Lea občas pořádně přísný, ale většinou se k němu choval až s neuvěřitelnou tolerancí. Často Leovi dokonce dovolil, aby mu žvýkal uši nebo ocas, a nechal se od něj tak provokovat a popichovat, že by to jiný pes vydržel jen stěží. Velice oblíbenou Leovou zábavou bylo rozběhnout se za Wolfiem a zezadu mu jediným máchnutím tlapy podrazit nohy. Wolfie však většinou ignoroval nečekaný útok a velkoryse se přenesl přes to, že si z něj Leo opakovaně dělá legraci… Zdálo se, že si Leo uvědomuje, jak dobře Wolfie rozumí lidské řeči, a spoléhá na něj jako na tlumočníka. Tato Wolfieho role se ukázala jako nesmírně užitečná. Kdykoliv jsme potřebovali dát Leovi nějaký konkrétní pokyn, stačilo namísto jemu zavelet Wolfiemu, a věděli jsme, že se Leo zachová podle svého psího rádce, který povel bez problémů uposlechne.“ (Knihu Rodina z divočiny K. Krügerové, která je plná zajímavých příhod nejen Lea s Wolfiem, vydalo nakladatelství Ikar v roce 2003.)
Ve své knize Když se zvířata kamarádí líčí Jeffrey Moussaieff Masson jiný příběh přátelství lva se psem. Rick Glassey, který dvacet let cvičil kočkovité šelmy pro film Kniha džunglí, choval v kaňonu Soledad u Los Angeles v jednoakrovém výběhu lva jménem Wazoo a fenku rhodeského ridgebacka Janee. Obě zvířata byla nerozlučnými přáteli a lev uznával fenku jako svou velitelku. „Tahle dvě zvířata si spolu hrála a dováděla sedm let a po celou tu dobu je společnost toho druhého těšila a bavila,“ vypráví Jeffrey Moussaieff Masson. „Věřil snad pes, že je malý lev, nebo lev, že je přerostlý pes? Nebo si prostě žádný druhový rozdíl neuvědomovali? Jedli spolu, a kdykoliv došlo ke sporu a strkanici, lví podíl připadl psu.“ Po sedmi letech však nastala změna. Během jediného týdne se Wazoo začal měnit – ve lvu se zvolna probouzela šelma a začal se k fence chovat agresivně. Rick Glassey musel zvířata od sebe urychleně oddělit, nechtěl-li riskovat fenčinu smrt. „Co se vlastně stalo?“ přemýšlí Jeffrey Moussaieff Masson. „Jak je možné, že ti dva žili po sedm let jako nejlepší přátelé, a pak to rázem skončilo? Je zcela nemožné odhadnout, co se dělo ve lví hlavě. Proč měla fenka strach, to je zcela jasné, ale záhadou zůstává, proč se lvovi najednou rozbřesklo. Wazoo dodnes žije v Shambale, má se dobře a podle osvědčeného lvího zvyku většinu dne prospí. Janee bydlí u Rickova tchána v severokalifornském městě Ukiah, dělá jí dobře, že je zase obyčejným psem, a přátelí se hlavně s lidmi. Moc rád bych věděl, jestli na někoho z nich občas přijdou nostalgické myšlenky. Rozteskní se fenka sem tam po časech, kdy jejím nejbližším přítelem byl lev? Přemýšlí lev čas od času o tom, proč vlastně zničil to báječné přátelství s fenkou?“ Na tyto otázky jen stěží nalezneme odpověď…

Psi a ptáci?
Proč by ne… Manželé Čuříkovi chovají kromě dvou tibetských dog krkavce, straky, sovy (ostatně i želvy). Dogy zařadili jiné druhy zvířecích tvorů do své smíšené smečky, a nejenže si s nimi trpělivě a opatrně hrají, ale zároveň je i ochraňují…

Post scriptum 1
Před časem obletěly svět na internetu fotografie ledního medvěda, který se přiblížil k upoutaným severským saňovým psům. K úžasu všech (i samotného majitele psí smečky) nikoliv aby je napadl a sežral, nýbrž aby si s nimi pohrál a pomazlil se. Jsou věci mezi nebem a zemí… Svět zvířat je mnohem starší než náš svět lidí. A je skvělé, že nám – zpovykaným lidem – stále ještě zbývá prostor pro úžas!

Post scriptum 2
Najdeme tisíce důkazů, že mezidruhová přátelství existují. Některá vyplývají ze společného soužití, jiná vyžadují specifické podmínky a situace. V některých případech vznikají takové svazky z nedostatku možností kontaktu s vlastními pobratimy. Mnohé mezidruhové svazky vznikají adopcí jiného druhu v období brzy po porodu v období vtištění. Mládě pak považuje adoptivní matku a její mláďata za příslušníky svého druhu. To však neplatí pro většinu výše popsaných příkladů.