Labradorský retrívr: pes sportovní, pracovní, společenský i výstavní. V čem se jednotlivé typy liší?


Obsah
  1. Povahová charakteristika labradora
  2. Jak pracovat s labradorem
  3. Jak vznikli labradoři
  4. Jaký je rozdíl mezi pracovním labradorem a labradorem z výstavní linie? 
  5. Povahové rozdíly mezi labradory, pracovní linie vs. výstavní
  6. Labrador u nás a za Atlantikem
  7. Výstavní, nebo pracovní linie?

Labradorský retrívr je dobře známé a celosvětově oblíbené plemeno psa. Černí, zlatí, i čokoládoví labradoři jsou původně lovečtí psi, kteří se již několik desetiletí stále častěji uplatňují jako společenští a rodinní psi, případně jako služební psi záchranných sborů a ozbrojených složek. Vynikajících výsledků dosahují labradoři i jako vodicí, signální a asistenční psi. Obrovská populace labradorů se vcelku přirozeně rozdělila na sportovní a pracovní labradory a na společenské a výstavní labradory. V tomto článku se společně podíváme, co dělá labradora labradorem, jaké vlastnosti mají oba plemenné typy společné a v čem se naopak liší. 

Povahová charakteristika labradora

Vedle rozdílů mezi pracovními a výstavními liniemi rozvíjejí někteří kynologové také teorii, že i jednotlivé barevné rázy labradorů mají mírně odlišné povahové rysy. V současné době však nemáme k dispozici dostatečné množství dat a studií, abychom mohli toto tvrzení s jistotou potvrdit, nebo ho naopak zavrhnout jako nepravdivé. 

Všichni labradoři, bez ohledu na zbarvení nebo chovatelskou linii, mívají přátelskou a vlídnou povahu, jsou nadprůměrně inteligentní a učenliví. Jejich přirozeností je poměrně živý temperament a svědčí jim co možná aktivní trávení času. Dokážou se sice adaptovat i na pohodlný „gaučový“ životní styl, tato změna jim ale nebývá ku prospěchu – takoví psi snadno tloustnou, leniví, a někdy dokonce upadají do letargie. 

Jako všichni retrívři, také labradoři milují vodu a jsou schopni do ní skočit i uprostřed zimy. Zvláště pro štěňata nebo starší psy by však mohl být takový ledový zážitek nebezpečný, držte proto jejich vodní vášně trochu na uzdě. 

Velkým kladem labradorů je jejich pozitivní vztah k dětem. Vůči lidským mláďatům jsou velice tolerantní, jemní a ochranitelští. Většina labradorských retrívrů zůstává velmi hravá až do zralého věku, takže potřebují dostatek vhodného vybití energie. 

Jednu slabost ale labradoři přece jen mají. Jsou velmi žraví a shánčliví, nejenže neváhají loudit jídlo u stolu nebo i od zcela cizích lidí v parku, mnozí se neštítí ani prohledávání odpadků nebo přímo krádeže zakázaných „lahůdek“. 

Jak pracovat s labradorem

Labradoři jsou velcí psi se spoustou energie, v okamžiku rozrušení nebo v zápalu hry mohou být i poněkud nemotorní. Potřebují dostatek prostoru, a především příležitostí k vyběhání a vybití energie. Stejně jako fyzická aktivita je důležitý i výcvik a celkové duševní zaměstnání. Labradory baví učení a trénování nových povelů a triků, prostě proto, že rádi spolupracují s člověkem, baví je pracovat a – v neposlední řadě – při tom většinou i kápne nějaký ten pamlsek. 

Pamatujte na to, že ani labrador z výstavní linie není pes, který by mohl být celý den v bytě na gauči. Každý labrador potřebuje zaměstnání a aktivity, jinak se může stát frustrovaným a destruktivním nebo se změnit v otylého lenocha. 

Jak vznikli labradoři

Na rozdíl od zlatého retrívra se labrador vyvinul v zámoří, konkrétně ve východokanadských provinciích Newfoundland a Labrador. Již před 400 lety zde vedle sebe pracovali jak obrovští a chundelatí novofundlandští psi, tak středně velcí psi s kratší srstí – a právě z nich se vyvinuli labradoři. Jejich původním úkolem ale nebyla asistence při lovu kachen a jiných vodních zvířat, ale pomoc rybářům při vytahování síti, manipulaci s loďkami nebo při sbírání ryb. K oficiálnímu odlišení novofundlanďanů a labradorů došlo až počátkem 19. století, kdy se pro budoucí labradorské retrívry používalo označení „St. John´s dog“. 

Vývojově nejpůvodnější zbarvení je černé, následovalo žluté (zlaté) a teprve těsně před druhou světovou válkou bylo oficiálně uznáno i játrově hnědé (čokoládové) zbarvení. 

Jaký je rozdíl mezi pracovním labradorem a labradorem z výstavní linie? 

V prvé řadě musíme zdůraznit, že veškeré odlišnosti mezi jednotlivými liniemi nesmějí vybočovat z platného standardu plemene. V otázce vzhledu jde spíše o to, že pracovní psi nemají tak bezchybný exteriér jako jejich výstavní kolegové. U pracovních psů se více tolerují menší odchylky od doporučené výšky, tvaru tlamy nebo třeba chyby v pigmentaci. Nesmí však jít o závažné vady vylučující z chovu, zkrátka i pracovní labrador musí stále vypadat jako labrador. Naopak i pes či fena ze společenské/výstavní linie musí před uchovněním projít povinnou zkouškou z výkonu – OVVR (Ověření vrozených vloh retrívrů), ZVR (Zkoušky vloh retrívrů), případně jinou loveckou zkouškou, při které je hodnoceno přinášení. 

V žádném případě tedy nevěřte chovateli psů bez PP, že nemá „papíry“, protože chová pracovní psy. Zaměření chovatelské stanice nemá vliv na průkazy původu a i přes dílčí rozdíly ve vzhledu i v povaze jde stále o jedno plemeno, které má jeden závazný standard.

Povahové rozdíly mezi labradory, pracovní linie vs. výstavní

Zatímco u výstavních/společenských linií se klade důraz především na exteriér a bezproblémové soužití, u pracovních psů je zásadní fyzická funkčnost (pes musí být hbitý, silný a odolný) a povaha vhodná k pokročilému výcviku. Chovatelé a majitelé popisují, že pracovní psi mívají živější temperament, bývají samostatnější a s rozvinutějším loveckým pudem. Labrador z pracovní linie má vynikající potenciál pro pokročilý výcvik, k obyčejné  „provozní“ poslušnosti ale snáze vychováte zvíře z výstavní a společenské linie. Tito psi totiž bývají klidnější a tvárnější povahy, na druhé straně ale více tíhnou k pohodlnosti a nebývají tolik pracovití.

Labrador u nás a za Atlantikem

Jelikož je labrador celosvětově rozšířené a populární plemeno, můžeme porovnat jeho standardy dle Amerického Kennel Clubu (AKC), britského Kennel Clubu (KC) a FCI (Mezinárodní kynologické federace sdružující většinu evropských zemí a několik dalších států). Rozdíly jsou pouze v detailech a vycházejí především z lokálního vkusu panujícího v jednotlivých zemích. Například AKC dává přednost zavalitějšímu, statnějšímu typu (tento trend se u amerických chovatelů objevuje napříč plemeny), evropské kluby naopak oceňují psy trochu sušší konstituce a s jemněji modelovanými hlavami.

Zatímco labradoři z pracovních linií vypadají v Evropě i v Americe v podstatě stále stejně, mezi psy chovanými s důrazem na exteriér jsou regionální rozdíly dobře patrné. Výstavní linie také mnohem více reagují na aktuální trendy v chovu, například u žlutě zbarvených labradorů bylo ještě před 20 lety preferováno sytě pigmentované zbarvení, dnes je v kurzu spíše světle žluté až do krémova.

Výstavní, nebo pracovní linie?

Zdaleka ne každá chovatelská stanice je jednoznačně zaměřena jedním z výše popsaných směrů. Mezi chovateli specializovanými na výstavní šampiony a stanicemi produkujícími výkonné pracovní a sportovní psy existuje mnoho chovatelů, kteří stojí někde uprostřed. Jejich cílem jsou příjemní společníci a parťáci pro sport i do rodin, ne extrémně „krásní“ ani zvláště hbití a výkonní. Nejste-li rozhodnuti, že se chcete intenzivně věnovat sportu, myslivosti nebo záchranářskému výcviku a na druhé straně ani nemáte velké výstavní ambice, uděláte nejlépe, vyberete-li si štěně z chovatelské stanice bez specifického zaměření. Takový labrador by měl odpovídat standardu plemene a přitom mít aspoň základní vlohy i pro pracovní a sportovní využití. Můžete si tak vyzkoušet jak účast na výstavách, tak kynologické disciplíny dle vašich preferencí.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5


Autor fotografií Adobe Stock