Ostré štěně?

U nás problém u jídla (granule, maso...) nikdy nebyl. Odjakživa jsem třeba něco sem tam přihodila a neobtěžovala, aniž bych o tom přemýšlela v souvislostech. Když dostal někde něco sušeného smradlavého, tj. extrémně cenný majetek, tak cca v půl roce zavrčel jen z důvodu mé blízkosti. Udělal to jen dvakrát. I když se to někomu líbit nebude, jednala jsem subjektivně instinktivně - vrčíš? Beze slova zabavuji, nebavím se s tebou, jsem naštvaná - musela jsem rozpůlit šlachu, co byla delší než on a mizela závratnou rychlostí. Po půl hodině jsem poklad vrátila a ještě na mě chudák zamraženě koukal, jestli opravdu může. Ani jsem nezvýšila hlas, jen jsem se tvářila adekvátně nakvašeně. Takhle se to po pár týdnech stalo ještě jednou a naposled. Od té doby ok, ale samozřejmě mu nic, co ode mě dostane, neberu. Ale asi v tom bude hierarchie, protože ačkoliv má lidi, které miluje, tak je u těch svých občasných lahůdek vidí docela nerad. V rámci možností své svobodomyslné povahy maximálně respektuje hlavně mě.

karo2702 napsal(a):
Dobrý den,
naše pětiměsíční fenka na nás dříve vrčela, ale teď už i vyjíždí, když má žrádlo nebo třeba ucho na okusování a my jí chceme byť jen pohladit.
Je to kokr, takže lovecký pes. Náš kokr před tím byl na tohle zlatý a vůbec mu to nevadilo, ale náš jezevčík tohle dělal vždy. Zatím jsme jí v tomhle směru nijak nevychovávali a žrádlo jí od tlamy nikdy nebrali (jen tento týden vepřové ucho)
Zajímá mě, zda se to dá výchovou odstranit a nebo jestli je to prostě povahou psa.

A teď bude následovat smršť otázek nejspíš.
Určitě tedy má kokří fenka i nějaké lovecké vyžití vzhledem k plemeni?
Jaké aktivity s 5měsíčním štěnětem děláte, jak často a čemu se věnujete?
Na jak dlouhé procházky s ní chodíte, bydlí s vámi v bytě nebo je na zahradě a má přístup do domu? Je s PP nebo bez?
atd...
Jestli na vás fenka dřív vrčela kvůli žrádlu, asi neměla na žrádlo klid a měla potřebu si ho bránit. Jak jinak má pes vyjádřit diskomfort, než předem varovat vrčením a pak tedy i už startovat?
Jak dostane štěně misku, tak patří jemu. Stejně jako třeba vám jídlo v restauraci. Nikdo není rád, když by se mu číšník hrabal v talíři nebo poplácával po rameni, jak pěkně papá.
Ano, výchovou se to vrčení (chránění si zdroje) dá snadno odnaučit. Přestaňte si jí všímat, když žere. Přestaňte ji hladit, když žere. Dejte jí misku na klidné místo a tečka. Odejděte. Když dostane nějaký pamlsek, opět, je to jen její a měla by si to žrát někde v klidu. Ne, že štěně bude někdo chtít hladit zrovna v takové chvíli.
Jestli je už tak moc vystreslá, že startuje, dejte jí čas tímto klidovým přístupem. Pak můžete začít v klidu mimoděk do misky přidávat věci. A mezitím s fenkou i nějak spolupracovat v rámci různých mnoha cviků, navázat s ní nějaký vztah a důvěru při mnoha aktivitách. Naučit výměnný obchod - najdeš něco? - přines to, kápne za to něco lepšího. Atd...
Pes či povaha psa bývá většinou ten nejmenší problém, nerada to říkám, ale většinou je problém na straně člověka. Tedy páníčků.

karo2702 napsal(a):
Dobrý den,
naše pětiměsíční fenka na nás dříve vrčela, ale teď už i vyjíždí, když má žrádlo nebo třeba ucho na okusování a my jí chceme byť jen pohladit.
Je to kokr, takže lovecký pes. Náš kokr před tím byl na tohle zlatý a vůbec mu to nevadilo, ale náš jezevčík tohle dělal vždy. Zatím jsme jí v tomhle směru nijak nevychovávali a žrádlo jí od tlamy nikdy nebrali (jen tento týden vepřové ucho)
Zajímá mě, zda se to dá výchovou odstranit a nebo jestli je to prostě povahou psa.

Jídla a všeho by měl být dostatek a pes by měl mít na jídlo klid. Vrčení okomentujte, ale netrestejte. Bude potřeba získat si její důvěru ve všech směrech. Naučte význam slova Na (nebo jakéhokoli jiného) a až to bude vědět, s tímto slovem přihoďte jídlo do misky. Při jídle si jí nevšímejte, ale neodcházejte, normálně se pohybujte kolem, jak potřebujete. Jestli se ráda mazlí, mazlete a třeba u vás na klíně jí dejte to prasečí ucho, aťsi ho u vás okusuje. Chce to na pohodu.

A určitě ji nauč povel PUSŤ jako výměnu něčeho za něco lepšího, ať jednoznačně ví, co po ní chceš a má to spojené s příjemným.

karo2702 napsal(a):
Dobrý den,
naše pětiměsíční fenka na nás dříve vrčela, ale teď už i vyjíždí, když má žrádlo nebo třeba ucho na okusování a my jí chceme byť jen pohladit.
Je to kokr, takže lovecký pes. Náš kokr před tím byl na tohle zlatý a vůbec mu to nevadilo, ale náš jezevčík tohle dělal vždy. Zatím jsme jí v tomhle směru nijak nevychovávali a žrádlo jí od tlamy nikdy nebrali (jen tento týden vepřové ucho)
Zajímá mě, zda se to dá výchovou odstranit a nebo jestli je to prostě povahou psa.

Není to povahou psa, ale vašim přístupem k němu. Že máte již druhého psa, který si před vámi brání žrádlo, to o něčem svědčí. Ten jediný pes, který si žrádlo nebránil, byl zřejmě hodně submisivní povahy. Jinak pes brzy odhalí vaše slabosti a když to zkusí jednou a ono to vyjde, dělá to pořád. Od zavrčení potom není daleko ke kousnutí.

Nesdílím rady zdejších (např. plaky - bože, to jsou nesmysly!). Srovnávat, že nám dá jídlo někdo v restauraci a taky nám neleze do talíře..., tak to je snad mimo mísu. Pokud psa nezvyknu od štěněte, že je i možné do žrádla sahat, tak si na to nezvykne nikdy a příště třeba i kousne.
Ano, výchovou se to vrčení (chránění si zdroje) dá snadno odnaučit. Přestaňte si jí všímat, když žere. Přestaňte ji hladit, když žere. Dejte jí misku na klidné místo a tečka. Odejděte. Když dostane nějaký pamlsek, opět, je to jen její a měla by si to žrát někde v klidu. Ne, že štěně bude někdo chtít hladit zrovna v takové chvíli.

Jak tímto způsobem se dá odnaučit vrčení, to jsem tedy vůbec nepochopila. Vždyť tím tomu psu akorát ustoupím, tudíž se odnaučí co?

Mám léta smečku psů (za tu dobu o několika desítkách jedinců) různých plemen a zavrčet na mne si nikdy nedovolí ani jeden. Proč taky? Já jsem ten, kdo jim žrádlo do misky dá, takže i já rozhoduji, jestli vůbec nějaké žrádlo dostanou. Ne, že bych je cíleně u žrádla otravovala, ale odebrat trochu žrádla (když se mě zatřese ruka a dostane některý zbytečně moc), nebo některému přidat, nebo třeba i psa u misky pohladit, považuji za úplně normální. Krmím většinou každého zvlášť, ale někdy jim vysypu žrádlo do velké mísy a žerou společně, to je teprve vysoká škola. Většinou to dělám tehdy, když mají maso. Už to je u psů dostatečný důvod přímo ke rvačkám, o granule by se tak neprali. Ovšem k tomu nenechám dojít. Prvotní náznak některého z nich - zavrčíš, okamžitě končíš v kotci a ten den nežereš. A můžeš se jen dívat, jak žerou jiní. Příště už si to každý rozmyslí, jestli bude ztrácet čas vrčením nebo žraním. Dám žrádlo doprostřed a všichni způsobně žerou, nevrčí ani jeden. Myslíte, že bych to dokázala, kdybych jim nechala klid? Pes prostě musí vědět, že je někdo pánem. Podobně se to dá aplikovat, pokud pes vrčí u žrádla na pána. Vrčíš - nežereš. Okamžitě a nekompromisně - pes musí v tu vteřinu pochopit, proč to tak je. S kokrem si hravě poradíte, prostě ho odnesete od misky a tu potom schováte. A pokud se na něj už bojíte sáhnout u misky, dejte mu nejprve vodítko a jednoduše si jej přitáhnete - rychle a nekompromisně. A ne ho zahrnout ještě více žrádlem a klidem. To jeho nežádoucí chování akorát posílí.
Je to o vaší rozhodnosti - prostě psu žrádlo dám, ale zcela samozřejmě mu ho i seberu - když budu chtít. Když se necháte zastrašit u štěněte, kam to dospěje až bude pes dospělý? Když si např. usmyslí, že postel bude jeho, tak na vás zavrčí, případně kousne a vy budete spát na zemi? Taky už jsem takové lidi zažila - ložnice byla psa a pokud pes nechtěl, do postele je nepustil a páníčci spali raději v obýváku na sedačce. Tak toto si nedokáži ani představit!

"Není to povahou psa, ale vašim přístupem k němu"
JE to povahou psa A přístupem k němu.

koňadra napsal(a):
Není to povahou psa, ale vašim přístupem k němu. Že máte již druhého psa, který si před vámi brání žrádlo, to o něčem svědčí. Ten jediný pes, který si žrádlo nebránil, byl zřejmě hodně submisivní povahy. Jinak pes brzy odhalí vaše slabosti a když to zkusí jednou a ono to vyjde, dělá to pořád. Od zavrčení potom není daleko ke kousnutí.

Nesdílím rady zdejších (např. plaky - bože, to jsou nesmysly!). Srovnávat, že nám dá jídlo někdo v restauraci a taky nám neleze do talíře..., tak to je snad mimo mísu. Pokud psa nezvyknu od štěněte, že je i možné do žrádla sahat, tak si na to nezvykne nikdy a příště třeba i kousne.
Ano, výchovou se to vrčení (chránění si zdroje) dá snadno odnaučit. Přestaňte si jí všímat, když žere. Přestaňte ji hladit, když žere. Dejte jí misku na klidné místo a tečka. Odejděte. Když dostane nějaký pamlsek, opět, je to jen její a měla by si to žrát někde v klidu. Ne, že štěně bude někdo chtít hladit zrovna v takové chvíli.

Jak tímto způsobem se dá odnaučit vrčení, to jsem tedy vůbec nepochopila. Vždyť tím tomu psu akorát ustoupím, tudíž se odnaučí co?

Mám léta smečku psů (za tu dobu o několika desítkách jedinců) různých plemen a zavrčet na mne si nikdy nedovolí ani jeden. Proč taky? Já jsem ten, kdo jim žrádlo do misky dá, takže i já rozhoduji, jestli vůbec nějaké žrádlo dostanou. Ne, že bych je cíleně u žrádla otravovala, ale odebrat trochu žrádla (když se mě zatřese ruka a dostane některý zbytečně moc), nebo některému přidat, nebo třeba i psa u misky pohladit, považuji za úplně normální. Krmím většinou každého zvlášť, ale někdy jim vysypu žrádlo do velké mísy a žerou společně, to je teprve vysoká škola. Většinou to dělám tehdy, když mají maso. Už to je u psů dostatečný důvod přímo ke rvačkám, o granule by se tak neprali. Ovšem k tomu nenechám dojít. Prvotní náznak některého z nich - zavrčíš, okamžitě končíš v kotci a ten den nežereš. A můžeš se jen dívat, jak žerou jiní. Příště už si to každý rozmyslí, jestli bude ztrácet čas vrčením nebo žraním. Dám žrádlo doprostřed a všichni způsobně žerou, nevrčí ani jeden. Myslíte, že bych to dokázala, kdybych jim nechala klid? Pes prostě musí vědět, že je někdo pánem. Podobně se to dá aplikovat, pokud pes vrčí u žrádla na pána. Vrčíš - nežereš. Okamžitě a nekompromisně - pes musí v tu vteřinu pochopit, proč to tak je. S kokrem si hravě poradíte, prostě ho odnesete od misky a tu potom schováte. A pokud se na něj už bojíte sáhnout u misky, dejte mu nejprve vodítko a jednoduše si jej přitáhnete - rychle a nekompromisně. A ne ho zahrnout ještě více žrádlem a klidem. To jeho nežádoucí chování akorát posílí.
Je to o vaší rozhodnosti - prostě psu žrádlo dám, ale zcela samozřejmě mu ho i seberu - když budu chtít. Když se necháte zastrašit u štěněte, kam to dospěje až bude pes dospělý? Když si např. usmyslí, že postel bude jeho, tak na vás zavrčí, případně kousne a vy budete spát na zemi? Taky už jsem takové lidi zažila - ložnice byla psa a pokud pes nechtěl, do postele je nepustil a páníčci spali raději v obýváku na sedačce. Tak toto si nedokáži ani představit!

Další "výtečné rady" od počítače do situace, kdy vůbec netušíte, jak dotyčný člověk s tím psem funguje, jak přesně se pes chová, kam vaše rady povedou. Až ti lidé skončí pokousaní a budou se vlastního psa čím dál tím víc bát - a on jich, jistě vám poděkují.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Není to povahou psa, ale vašim přístupem k němu"
JE to povahou psa A přístupem k němu.

Tak jasný, že je to částečně i povahou psa, ale hlavně je to o přístupu k němu. Se vším se dá pracovat, jenže hodně lidí si plete psa s dítětem a taky tak k němu přistupují a potom se diví, že jim pes vládne.

Když si pes brání jídlo, je to jistě majetnická agrese. Ovšem u žrádla to psi dělají obvykle proto, že se o to žrádlo bojí. Čím víc je budete otravovat a brát jim ho, tím víc budou mít důvod si žrádlo bránit.
Když naopak dáte psovi žrádlo, vezmete si chleba se šunkou nebo nějaký maso, půjdete náhodou kolem tý misky, a omylem vám do tý misky kousek upadne, pes zjistí, že sami máte dost dobrou ňamku a nemusíte mu krást jeho, a že vaše přítomnost u misky je dobrá věc. Zavrčení bych okomentovala udiveným tónem "co blbneš hysterko". Co nejvíc klidu, nevšímat si misky a nechat do ní při žrádle upadnout zajímavý věci, a budete mít brzy vyřešeno.

Lidi, kteří se ohánějí slovy "to si pes nesmí nikdy dovolit", jsem nikdy nepochopila. Když se pes bojí a jsou ignorovány jeho prvotní signály, některý typ psa prostě dojde až k zavrčení. Jak jinak si jeho lidi mají uvědomit, že je někde problém? Někteří psi mají vrčení vyloženě jako komunikační kanál. Je fajn se v tom vyznat a vědět, co mi tím pes říká. Pokud se bojí, můžu pracovat na tom, aby se nebál, abychom dali vztahy do pořádku.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Další "výtečné rady" od počítače do situace, kdy vůbec netušíte, jak dotyčný člověk s tím psem funguje, jak přesně se pes chová, kam vaše rady povedou. Až ti lidé skončí pokousaní a budou se vlastního psa čím dál tím víc bát - a on jich, jistě vám poděkují.

Keriton - kolik vy jste už vychovala psů?
Jestli má někdo už druhého psa (štěně!), který na něj vrčí, tak u mne je to jednoznačná známka toho, že majitelé nemají dostatečnou autoritu.
Ano, až se budou vlastního psa čím dál víc bát, tak to je jistě cesta do pekel.
Napíši vám to na rovinu - kdyby mu hned při prvním zavrčení (ano, hned u štěněte!) dali dost důrazně najevo, že takhle tedy ne, tak měli dávno pokoj.

"Když naopak dáte psovi žrádlo, vezmete si chleba se šunkou nebo nějaký maso, půjdete náhodou kolem tý misky, a omylem vám do tý misky kousek upadne, pes zjistí, že sami máte dost dobrou ňamku a nemusíte mu krást jeho, a že vaše přítomnost u misky je dobrá věc. Zavrčení bych okomentovala udiveným tónem "co blbneš hysterko". Co nejvíc klidu, nevšímat si misky a nechat do ní při žrádle upadnout zajímavý věci, a budete mít brzy vyřešeno"

no, upřímně bych na to šla více zpříma a rovnou ji krmila z ruky nebo misku do ruky a přisypávat či tak...
ale a jelikož to bude zviřátko slabších nervů (a to je ta podstata problému), tak to chce práci na budování vztahu, autority, důvěry (nechť vidí v člověku oporu) a její sebejistoty na všech frontách, ne jen v této konkrétní situaci.

koňadra napsal(a):
Keriton - kolik vy jste už vychovala psů?
Jestli má někdo už druhého psa (štěně!), který na něj vrčí, tak u mne je to jednoznačná známka toho, že majitelé nemají dostatečnou autoritu.
Ano, až se budou vlastního psa čím dál víc bát, tak to je jistě cesta do pekel.
Napíši vám to na rovinu - kdyby mu hned při prvním zavrčení (ano, hned u štěněte!) dali dost důrazně najevo, že takhle tedy ne, tak měli dávno pokoj.

Ano, jistě méně než vy, ale stačí mi to na to, aby mi přišlo dost divný dávat rady, který dáváte (ať tady nebo v diskuzích o EO) jen tak od počítače, aniž byste znala přesně situaci. Ale vy z toho problémy mít nebudete, žejo
Už druhej pejsek na ně vrčí a pro mě je to spíš známka toho, že se už druhý pes z nějakýho důvodu bojí. Asi ti lidé pejskovi nerozumí a nevšimli si prvních signálů, že je nějaký problém.
Ne každý chce mít u psa takovou autoritu, že pes bude držet klapačku ať se děje co se děje, protože "si to prostě nesmí dovolit": Lepší mi přijde vyrovnaný respekt s důvěrou, což zde jistě není - pejsek nemá důvěru a logicky ani respekt. Je třeba pracovat na obojím a začala bych důvěrou. Přes strach se důvěra nebuduje.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ano, jistě méně než vy, ale stačí mi to na to, aby mi přišlo dost divný dávat rady, který dáváte (ať tady nebo v diskuzích o EO) jen tak od počítače, aniž byste znala přesně situaci. Ale vy z toho problémy mít nebudete, žejo
Už druhej pejsek na ně vrčí a pro mě je to spíš známka toho, že se už druhý pes z nějakýho důvodu bojí. Asi ti lidé pejskovi nerozumí a nevšimli si prvních signálů, že je nějaký problém.
Ne každý chce mít u psa takovou autoritu, že pes bude držet klapačku ať se děje co se děje, protože "si to prostě nesmí dovolit": Lepší mi přijde vyrovnaný respekt s důvěrou, což zde jistě není - pejsek nemá důvěru a logicky ani respekt. Je třeba pracovat na obojím a začala bych důvěrou. Přes strach se důvěra nebuduje.

Ano, pes se třeba i bojí, ale v tom případě je to zase opět o tom, že nemá rozhodné majitele. Nemá oporu a autoritu a tudíž neví, co má dělat, v tom případě ze strachu raději vrčí, případně začne i útočit.
Znám plno chovatelů, kteří takové problémy nemají se smečkami psů, jako mají majitelé vymazlených jedináčků. Čím to asi bude?
Keriton - a vy nedáváte rady od počítače, vy znáte přesně situaci?
Od toho jsou diskuse - konkrétní případ jistě nezná nikdo, ale každý dá svoji radu a je na majiteli, aby si vybral, případně zkusil, co bude fungovat u jeho psa. Problém je ten, že mnozí majitelé to nakonec nejsou schopni zhodnotit, ale když budou postupovat od nejmírnější metody k té tvrdší, jistě se někde výsledku doberou, ne?

koňadra napsal(a):
Ano, pes se třeba i bojí, ale v tom případě je to zase opět o tom, že nemá rozhodné majitele. Nemá oporu a autoritu a tudíž neví, co má dělat, v tom případě ze strachu raději vrčí, případně začne i útočit.
Znám plno chovatelů, kteří takové problémy nemají se smečkami psů, jako mají majitelé vymazlených jedináčků. Čím to asi bude?
Keriton - a vy nedáváte rady od počítače, vy znáte přesně situaci?
Od toho jsou diskuse - konkrétní případ jistě nezná nikdo, ale každý dá svoji radu a je na majiteli, aby si vybral, případně zkusil, co bude fungovat u jeho psa. Problém je ten, že mnozí majitelé to nakonec nejsou schopni zhodnotit, ale když budou postupovat od nejmírnější metody k té tvrdší, jistě se někde výsledku doberou, ne?

Rozdíl mezi mojí radou a vaší radou je ten, že ta vaše může vést k nebezpečným situacím.
Pes se bojí a tak na něj půjdu s agresivně autoritativním přístupem (pochybuju, že běžný pejskař, na kterýho vrčí štěně, dokáže oddělit autoritativní přístup od určité dávky agrese) a on se jistě bát přestane?
Štěně se bojí o žrádlo, tak ho od něj budou vyhazovat, manipulovat s ním ručně, brát mu ho ještě víc. K čemu to asi povede...

Majitel smečky psů toho už většinou (doufejme) o svých psech ví o dost víc než majitel jedináčka. Musí udržet ve smečce pořádek, pravidla, atd. To je snad logický, že nebude řešit takový problémy, jako majitel jednoho psa.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Rozdíl mezi mojí radou a vaší radou je ten, že ta vaše může vést k nebezpečným situacím.
Pes se bojí a tak na něj půjdu s agresivně autoritativním přístupem (pochybuju, že běžný pejskař, na kterýho vrčí štěně, dokáže oddělit autoritativní přístup od určité dávky agrese) a on se jistě bát přestane?
Štěně se bojí o žrádlo, tak ho od něj budou vyhazovat, manipulovat s ním ručně, brát mu ho ještě víc. K čemu to asi povede...

Majitel smečky psů toho už většinou (doufejme) o svých psech ví o dost víc než majitel jedináčka. Musí udržet ve smečce pořádek, pravidla, atd. To je snad logický, že nebude řešit takový problémy, jako majitel jednoho psa.

Štěně se bojí o žrádlo? Můžete mě říct proč? Bát se o žrádlo může štěně z nevyhovujících podmínek, které opravdu muselo o žrádlo bojovat, případně bylo často hlady. Ale rozmazlený jedináček, který má žrádla jistě dostatek? Tam jde o něco jiného. Ale na tom se asi my dvě nikdy nedomluvíme.

Ten pes, o kterém jsem psala výše, že vyháněl majitele v ložnice, byl ode mne. Použili na něj právě takové metody o jakých píšete vy - a jak to dopadlo? Zavolali mě ve chvíli, kdy si s ním nevěděli rady a chtěli mě ho vrátit. Kdyby ZAVČAS, i kdyby byl ještě štěně a poprvé na ně z té postele zavrčel, ho z ní nekompromisně vyhodili, měli po problémech.
Jednou jsem se ujala na přechodnou dobu buldočka. Nějak jsem nechápala, proč se ho chtěli zbavit - byl přítulný, poslušný - až do chvíle, kdy se usadil na našem křesle a já šla kolem. Asi nabyl dojmu, že si na to křeslo chci sednout a vystartoval dost tvrdě po mně. Naštěstí jsem neztratila duchapřítomnost a pes letěl z křesla přes celý obývák, zarazil se až o zeď. Drsné? Jo, ale okamžitě to splnilo svůj účel. Od té doby mně z toho křesla uhýbal, nikdy se zřejmě s tímto nesetkal, vychovávali ho totiž s láskou. A kam se dostali? Lekce u mne zřejmě byla trvalá, další majitelé si na jeho agresivitu už neztěžovali.
Nemyslím si, že pes se má mlátit hlava nehlava, bez rozmyslu a bez toho, aby pochopil "za co?". Ale někdy včas a přesně umístěná "facka" vyřeší mnohé problémy - a to platí jak o psech, tak o dětech. A myslete si o tom, co chcete.

koňadra napsal(a):
Štěně se bojí o žrádlo? Můžete mě říct proč? Bát se o žrádlo může štěně z nevyhovujících podmínek, které opravdu muselo o žrádlo bojovat, případně bylo často hlady. Ale rozmazlený jedináček, který má žrádla jistě dostatek? Tam jde o něco jiného. Ale na tom se asi my dvě nikdy nedomluvíme.

Ten pes, o kterém jsem psala výše, že vyháněl majitele v ložnice, byl ode mne. Použili na něj právě takové metody o jakých píšete vy - a jak to dopadlo? Zavolali mě ve chvíli, kdy si s ním nevěděli rady a chtěli mě ho vrátit. Kdyby ZAVČAS, i kdyby byl ještě štěně a poprvé na ně z té postele zavrčel, ho z ní nekompromisně vyhodili, měli po problémech.
Jednou jsem se ujala na přechodnou dobu buldočka. Nějak jsem nechápala, proč se ho chtěli zbavit - byl přítulný, poslušný - až do chvíle, kdy se usadil na našem křesle a já šla kolem. Asi nabyl dojmu, že si na to křeslo chci sednout a vystartoval dost tvrdě po mně. Naštěstí jsem neztratila duchapřítomnost a pes letěl z křesla přes celý obývák, zarazil se až o zeď. Drsné? Jo, ale okamžitě to splnilo svůj účel. Od té doby mně z toho křesla uhýbal, nikdy se zřejmě s tímto nesetkal, vychovávali ho totiž s láskou. A kam se dostali? Lekce u mne zřejmě byla trvalá, další majitelé si na jeho agresivitu už neztěžovali.
Nemyslím si, že pes se má mlátit hlava nehlava, bez rozmyslu a bez toho, aby pochopil "za co?". Ale někdy včas a přesně umístěná "facka" vyřeší mnohé problémy - a to platí jak o psech, tak o dětech. A myslete si o tom, co chcete.

"Štěně se bojí o žrádlo? Můžete mě říct proč?" - nevím, protože tam nejsem a nevidím, jak s ním zacházejí, a co přesně to zvíře dělá. Ale vypadá to, že vy máte jasno, že by věštecká koule? :)

To je zajímavé, srovnávat strach o žrádlo (byť z rozmazlenosti - ovšem z mých zkušeností často proto, že "bereme mu misku odmalička, aby si zvykl") s naprostou anarchií, kdy lidé předají psovi otěže a potom to tak i vypadá.

Ano, výchovou se to vrčení (chránění si zdroje) dá snadno odnaučit. Přestaňte si jí všímat, když žere. Přestaňte ji hladit, když žere. Dejte jí misku na klidné místo a tečka. Odejděte. Když dostane nějaký pamlsek, opět, je to jen její a měla by si to žrát někde v klidu. Ne, že štěně bude někdo chtít hladit zrovna v takové chvíli.

Jak tímto způsobem se dá odnaučit vrčení, to jsem tedy vůbec nepochopila. Vždyť tím tomu psu akorát ustoupím, tudíž se odnaučí co?

Kopíruju jen úryvky, které mě zaujaly...jak se dá tímto způsobem odnaučit vrčení?
Třeba tak, že pes zjistí, že není třeba si žrádlo hlídat, není třeba se obávat, že mu bude sebráno, že na něj bud mít svůj klid. Buzeracemi typu "zavrčíš- nežereš" ho akorát utvrdíte v tom, že miska se žrádlem není samozřejmost, nýbrž je třeba o ni bojovat.
Hlavní problém vidím v tom, že vy (a mnozí jiní) vrčení považujete za projev agrese, dominance, snahy psa převzít velení apod. - jeden nesmysl za druhým.
Vrčení je prostě vyjádření emoce...asi jako když vy se zamračíte. Pes tím říká, že to, co se právě děje, se mu nelíbí - netuším, proč by na to neměl mít právo.
Nebylo to myšleno, že pes zavrčí a majitel v tu chvíli ustoupí, nýbrž prostě nechat psa v klidu, aby k vrčení vůbec neměl důvod.
A jo, dá se naučit sahat mu do misky, lze mu vysvětlit, že páníčkova ruka v misce neznamená ohrožení večeře. Ale určitě ne stylem "zavrčíš - nežereš".
Bylo tady už pár diskuzí na podobné téma, docela hezky tam někteří vysvětlovali postup. Lze třeba během žraní do misky občas něco přihodit, aby pes zjistil, že lidská ruka v misce může být naopak docela fajn -píšu to hodně zjednodušeně. Tolik za Sluníčkáře

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ano, jistě méně než vy, ale stačí mi to na to, aby mi přišlo dost divný dávat rady, který dáváte (ať tady nebo v diskuzích o EO) jen tak od počítače, aniž byste znala přesně situaci. Ale vy z toho problémy mít nebudete, žejo
Už druhej pejsek na ně vrčí a pro mě je to spíš známka toho, že se už druhý pes z nějakýho důvodu bojí. Asi ti lidé pejskovi nerozumí a nevšimli si prvních signálů, že je nějaký problém.
Ne každý chce mít u psa takovou autoritu, že pes bude držet klapačku ať se děje co se děje, protože "si to prostě nesmí dovolit": Lepší mi přijde vyrovnaný respekt s důvěrou, což zde jistě není - pejsek nemá důvěru a logicky ani respekt. Je třeba pracovat na obojím a začala bych důvěrou. Přes strach se důvěra nebuduje.

Moc hezké

U nas toto ucim uz od štěněte - pokud mam varene maso ( steneti ruzne stridam syrove a varene maso plus vecer granule, aby na ne bylo taky zvykle), tak sedim u misky a postupne steneti do misky maso pridavam. Obcas mi tam skoci kost, tak pro tu sahnu a vyndám. Nikdy na me pak pes nezavrcel, at pak mel sebelepsi mnamku. Obcas dostanou velké kosti a pokud to dokousou do určite části, odebiram, aby se neucpali. Ucim na povel "dej mi to" a proste vezmu. Mnohdy pochvalim a poplavamalcam, ze takhle je hodny. Prubezne davam ruzne sušené naminy z ruky, prerozdeluji mezi smečku, ktera je na volno. Kazdy vi, ze ja jsem ten zdroj jidla a nebrblaji ani ruzne na sebe.

Taky nejsem nazoru na to jit pres odebírani krmeni, kdyz zavrci. Ale klidne bych si sedla k fence na bobek k misce a davala ji z pocatku krmeni z ruky, pak postupne davat po castech rukou do misky dalsi krmeni. Aby si spojila panik u misky = kapne neco dobrého.

koňadra napsal(a):
Tak jasný, že je to částečně i povahou psa, ale hlavně je to o přístupu k němu. Se vším se dá pracovat, jenže hodně lidí si plete psa s dítětem a taky tak k němu přistupují a potom se diví, že jim pes vládne.

Hm, zase se diskuze zvrtla k tomu, jestli když vrčí mě chce sežrat nebo si jen pokecáme. Obecně já přistupuju k výchově psa právě jako k dětem a žádný mě nechtěl sežrat. Nevidím důvod hrabat psovi do misky. Povel pust nebo fuj cvičíme na něčem jiném a pokud uchvátí venku něco nechutného, není většinou velký problém to z té tlamy dostat ven. Prostě to pustí sami na zem. Aby nedošlo k mýlce, nebojím se psovi sáhnout do žrádla a fakt mě nekousne.
A co se týká vrčení obecně, myslím tak jako Terven, že vrčení u psa není projev agrese, ale reakce na něco, emoce. Náš pes na mě vrčí, ano a fakt ho kvůli tomu nezabiju ani nedám do útulku. Úžasně smaragdově mu u toho svítí oči a já ho přesto při takovém vrčení chytnu kolem krku a vrazím mu svoji hlavu do jeho chlupů pod bradou. Ještě mě neskalpoval. Prostě vrčení beru jako způsob komunikace. Proč by nemohl vrčet. Mluvit neumí.

Vava69 - souhlas. A ono lze psa naučit, že nesmí vrčet, v různých situacích, ne jenom u misky. Jen je třeba počítat s tím, že to bude mít vedlejší účinek a sice, že pes bude "nečitelný".
Že občas zaútočí bez varování, že se bude tvářit jak ztělesněná nevinnost a vzápětí kousne.
To jsou takové ty "vadné charaktery" - psi, kteří útočí zdánlivě bezdůvodně.

vava69 napsal(a):
Hm, zase se diskuze zvrtla k tomu, jestli když vrčí mě chce sežrat nebo si jen pokecáme. Obecně já přistupuju k výchově psa právě jako k dětem a žádný mě nechtěl sežrat. Nevidím důvod hrabat psovi do misky. Povel pust nebo fuj cvičíme na něčem jiném a pokud uchvátí venku něco nechutného, není většinou velký problém to z té tlamy dostat ven. Prostě to pustí sami na zem. Aby nedošlo k mýlce, nebojím se psovi sáhnout do žrádla a fakt mě nekousne.
A co se týká vrčení obecně, myslím tak jako Terven, že vrčení u psa není projev agrese, ale reakce na něco, emoce. Náš pes na mě vrčí, ano a fakt ho kvůli tomu nezabiju ani nedám do útulku. Úžasně smaragdově mu u toho svítí oči a já ho přesto při takovém vrčení chytnu kolem krku a vrazím mu svoji hlavu do jeho chlupů pod bradou. Ještě mě neskalpoval. Prostě vrčení beru jako způsob komunikace. Proč by nemohl vrčet. Mluvit neumí.

Také souhlas.

No když to tak čtu, tak by se koňadra z mých psů asi zbláznila. Zavrčí to ně mě, když se v noci převalím a vzbudím je (i když já na ně za stejné situace také )... zavrčí to na mě, když schválně nechci hodit nějakou hračku... zavrčí to na mě když beru naše myši do ruky... zavrčí to, když používám jakýkoliv předmět (hřeben, fén, nabíječka počítače, nákupní taška atd.). A když to dělají čtyří, tak není chvíli ticho. Fajn je, že nikdy to neznamená žádnou agresi nebo dominanci - je to prostě komunikace, kterou říkají, že něco nechtějí nebo naopak že něco chtějí i ať dávám pozor na křehké myšky nebo ať dávám pozor na sebe při manipulaci s něčím pro ně neobvyklým.

Předchozí fenu jsem si brala až jako dospělou, byla nalezenec. Dokud byla u nás krátce a neznala nás, též občas v některých situacích vrčela, mj. i u misky, pokud se někdo přiblížil.
Nevěděla jsem tenkrát zdaleka tolik, co vím dnes, ale naštěstí mi nikdo neporadil žádou buzeraci ve smyslu "já pán, ty pes".
Kupodivu, fena nepřevzala u nás doma velení, nýbrž po čase vrčet přestala. Zvykla si, že žrádlo už není těžce vydobytá vzácnost, ale každodenní samozřejmost.

Já myslím, že pes je schopný vydat takové množství signálů ať už zvukových nebo vizuálních, že není potřeba, aby vrčel když to není nezbytně nutné - tedy upozornění, že by mohl kousnout.

asurwic napsal(a):
Také souhlas.

No když to tak čtu, tak by se koňadra z mých psů asi zbláznila. Zavrčí to ně mě, když se v noci převalím a vzbudím je (i když já na ně za stejné situace také )... zavrčí to na mě, když schválně nechci hodit nějakou hračku... zavrčí to na mě když beru naše myši do ruky... zavrčí to, když používám jakýkoliv předmět (hřeben, fén, nabíječka počítače, nákupní taška atd.). A když to dělají čtyří, tak není chvíli ticho. Fajn je, že nikdy to neznamená žádnou agresi nebo dominanci - je to prostě komunikace, kterou říkají, že něco nechtějí nebo naopak že něco chtějí i ať dávám pozor na křehké myšky nebo ať dávám pozor na sebe při manipulaci s něčím pro ně neobvyklým.

Asi bych se fakt zbláznila.
To totiž vůbec neznám - na mne psi prostě nevrčí. A ať přemýšlím jak chci, tak neznám ani žádného pejskaře (a že jich znám dost), se kterým jeho psi "komunikují" vrčením. Moji psi se mnou komunikují také, to ano, ale ne vrčením. Mám jednu fenu, ta je ukecaná až dost, má takový zvláštní projev něco mezi štěkáním a kňučením, ale dělá to jen, když má radost - např. když jdeme ven.
Nemůžu si pomoct, ale vrčení nepovažuji za způsob komunikace, ale za varování. Vlastně mě to i vy potvrzujete - vaši psi něco nechtějí, nebo naopak chtějí, nebo se jim něco nelíbí, tak zavrčí. A vy pěkně poslechnete, takže kousat už nemusí. A že je pes "nečitelný"? To je přece hloupost, pes se neprojevuje jen vrčením, ale má daleko víc jiných projevů.

Tedysek napsal(a):
Já myslím, že pes je schopný vydat takové množství signálů ať už zvukových nebo vizuálních, že není potřeba, aby vrčel když to není nezbytně nutné - tedy upozornění, že by mohl kousnout.

Dobře...a z jakého důvodu vám tedy vrčení vadí víc než ty "jiné signály", pokud znamenají v podstatě totéž?

Terven napsal(a):
Předchozí fenu jsem si brala až jako dospělou, byla nalezenec. Dokud byla u nás krátce a neznala nás, též občas v některých situacích vrčela, mj. i u misky, pokud se někdo přiblížil.
Nevěděla jsem tenkrát zdaleka tolik, co vím dnes, ale naštěstí mi nikdo neporadil žádou buzeraci ve smyslu "já pán, ty pes".
Kupodivu, fena nepřevzala u nás doma velení, nýbrž po čase vrčet přestala. Zvykla si, že žrádlo už není těžce vydobytá vzácnost, ale každodenní samozřejmost.

U nalezenců je situace samozřejmě jiná, nikdo neví, čím si prošli, jak moc museli bojovat o žrádlo, jakou mají zkušenost s člověkem (někdo se k nim třeba nechoval hezky) apod. Pochopitelně, že jen tím, že se takový pes dostane do klidu, má jisté krmení, ví, že nemusí vrčet a bojovat o cokoliv, tak jeho chování (vrčení) prostě přejde samo od sebe. Na takového psa bych "buzeraci" také nepoužila, ale prostě klidem, režimem a jistotou, že pes má zase domov, se dá docílit toho, že již nemá potřebu si něco obhajovat.
Ale nelze to srovnávat se štěnětem, které nikdy nic špatného nezažilo a prostě si "jen vrčí" u plné misky.

Terven napsal(a):
Dobře...a z jakého důvodu vám tedy vrčení vadí víc než ty "jiné signály", pokud znamenají v podstatě totéž?

Pro mne to prostě totéž není. Vrčením mně pes dává najevo, že se mu něco nelíbí a když s touto činností nepřestanu, další stupeň může být, že prostě kousne - ať už ze strachu, nebo z agrese. A je správné, aby pes kousal svého pána, když pán se k němu chová slušně? Jen proto, že se veličenstvu psu něco nelíbí?

Mám jednu fenu, ta je ukecaná až dost, má takový zvláštní projev něco mezi štěkáním a kňučením, ale dělá to jen, když má radost - tohle mi fena dělá taky :) nakecá toho až až.
Ale to vrčení prostě - nevím jak to popsat. To není vrčení takové, jako když chce "sežrat" cizího psa. Prostě zabručí, zavrčí. A já nepslechnu Ale přesto mě nekousne. Vrkne třeba když leží na gauči nebo v posteli a musí uhnout :) vrkne, řekne si co chce a uhne. To jenom jeden příklad. Jako fakt nevrčí tak, že bych já poslouchala. My si prostě pokecáme.

Terven napsal(a):
Dobře...a z jakého důvodu vám tedy vrčení vadí víc než ty "jiné signály", pokud znamenají v podstatě totéž?

Protože každý signál by měl mít jasné vyjádření. A pokud pes vrčí kdykoliv se mu zachce, může být špatně čitelný jak pro lidi, tak pro psy. Tak to vidím já. A jen pro příklad, pes který vrčí na nepejskaře i když třeba z velkého vzrušení, že bude podrbán, nepejskař se začne bát a stáhne se. Vrčení je prostě všeobecně bráno jako upozornění na možný útok.

vava69 napsal(a):
Mám jednu fenu, ta je ukecaná až dost, má takový zvláštní projev něco mezi štěkáním a kňučením, ale dělá to jen, když má radost - tohle mi fena dělá taky :) nakecá toho až až.
Ale to vrčení prostě - nevím jak to popsat. To není vrčení takové, jako když chce "sežrat" cizího psa. Prostě zabručí, zavrčí. A já nepslechnu Ale přesto mě nekousne. Vrkne třeba když leží na gauči nebo v posteli a musí uhnout :) vrkne, řekne si co chce a uhne. To jenom jeden příklad. Jako fakt nevrčí tak, že bych já poslouchala. My si prostě pokecáme.

V tom bude ten problém - že si asi pod pojmem "vrčení" každá představujeme něco jiného. Nějaké bručení, to moji psi občas vydávají také, nepovažuji za vrčení - takové, o jakém se tady baví zadavatelka tématu.

asurwic napsal(a):
Také souhlas.

No když to tak čtu, tak by se koňadra z mých psů asi zbláznila. Zavrčí to ně mě, když se v noci převalím a vzbudím je (i když já na ně za stejné situace také )... zavrčí to na mě, když schválně nechci hodit nějakou hračku... zavrčí to na mě když beru naše myši do ruky... zavrčí to, když používám jakýkoliv předmět (hřeben, fén, nabíječka počítače, nákupní taška atd.). A když to dělají čtyří, tak není chvíli ticho. Fajn je, že nikdy to neznamená žádnou agresi nebo dominanci - je to prostě komunikace, kterou říkají, že něco nechtějí nebo naopak že něco chtějí i ať dávám pozor na křehké myšky nebo ať dávám pozor na sebe při manipulaci s něčím pro ně neobvyklým.

Žasnu tady nad tím, jak jsou všichni zkušení výcvikáři a psí psychologové. Faktem je, že se neřídí přírodními zákony. Ve smečce platí jiné zákony. Platí tam to, že se vytvoří hierarchie a níže postavení jedinci si nedovolí zavrčet na výše postavené. V každém psovi jsou zakódované tyto zákonitosti. To že pes vrči na pána je v tom, že má pocit, že je je na vrcholu. Pokud se nepodaří ho dostat na jeho místo ve smečce je zle. Zazil jsem psy, kterým narostlo sebevědomí do té míry, že skončili na euthanazii. Mám 5 RTW a nedovedu si představit, že by některý z nich na mne zavrčel. Shladem to nemá nic společného, protože když dostanou granule leží u poloprázdné misky a chrání si žrádlo před ostatními. Ale když jim misky beru já, nezavrčí. Když mají v hube něco co jim chci vzít (kost, kámen) schovávají hlavu, ale nikdy si netrofnou zavrčet, nebo kousnout.
Zažil jsem psa, kterému panička chtěla vzít svetr, který trhal a skončila s 26 stehy v obličeji v nemocnici. Zdejší ochraňovatelé psů by si měli uvědomit, že velký pes, který vrčí na majitele, může být smrtelnou zbraní a vždy je něco poprvé.

Jahodapavel
SOUHLAS!
Konečně někdo ví, o čem to je.
Prostě vrčení je předstupeň kousnutí, je to varování pro:
1) všechny méně postavené členy smečky.
2) nebo pes vrčí tehdy, když se něčeho bojí, další stupeň je zase kousnutí - ze strachu.

Jde o to poznat, z jakého důvodu pes vrčí a podle toho se k tomu postavit.
Pokud je to případ 1) pak je třeba psu velmi důrazně a hned zkraje určit jeho místo,
pokud je to případ 2) je potřeba vybudovat psu sebevědomí, aby se nemusel a neměl důvod bát. To ovšem lze jen trpělivostí a laskavým chováním vůči psu.
To je celé.
Jenže mnozí si tady pletou dojmy a pojmy.

koňadra napsal(a):
Pro mne to prostě totéž není. Vrčením mně pes dává najevo, že se mu něco nelíbí a když s touto činností nepřestanu, další stupeň může být, že prostě kousne - ať už ze strachu, nebo z agrese. A je správné, aby pes kousal svého pána, když pán se k němu chová slušně? Jen proto, že se veličenstvu psu něco nelíbí?

Ne, není správné, aby pes kousal svého pána. Ale zakazovat mu vyjadřovat emoce, tudy cesta nevede, aspoň ne ta moje.
Chci, aby mě pes nekousal proto, že mě kousat nechce, nemá k tomu důvod. Ne proto, že nesmí.

Terven napsal(a):
Ne, není správné, aby pes kousal svého pána. Ale zakazovat mu vyjadřovat emoce, tudy cesta nevede, aspoň ne ta moje.
Chci, aby mě pes nekousal proto, že mě kousat nechce, nemá k tomu důvod. Ne proto, že nesmí.

Takže, když se dostanete do nějaký vyhrocený situace, tak psovi ustopíte, aby k tomu neměl důvod? Dám příklad...máte např. dlouhosrstýho psa, který nesnáší česání, protože ho tahá a brání se vrčením a kousnutím, takže ho nebudete česat?

Jinak já to mám se žrádlem tak napůl, co tady lidi píšou. Nikdy jsem neměla potřebu zkoušet psům brát žrádlo. Nechávám je v klidu žrát a když je otravuju, tak proto, že jim tam něco přihodím. Ale když na mě moje čuba v 8 měsích vyjela kvůli kosti, tak dostala takovou, že nevěděla čí je. Od tý doby byl klid.

koňadra napsal(a):
Asi bych se fakt zbláznila.
To totiž vůbec neznám - na mne psi prostě nevrčí. A ať přemýšlím jak chci, tak neznám ani žádného pejskaře (a že jich znám dost), se kterým jeho psi "komunikují" vrčením. Moji psi se mnou komunikují také, to ano, ale ne vrčením. Mám jednu fenu, ta je ukecaná až dost, má takový zvláštní projev něco mezi štěkáním a kňučením, ale dělá to jen, když má radost - např. když jdeme ven.
Nemůžu si pomoct, ale vrčení nepovažuji za způsob komunikace, ale za varování. Vlastně mě to i vy potvrzujete - vaši psi něco nechtějí, nebo naopak chtějí, nebo se jim něco nelíbí, tak zavrčí. A vy pěkně poslechnete, takže kousat už nemusí. A že je pes "nečitelný"? To je přece hloupost, pes se neprojevuje jen vrčením, ale má daleko víc jiných projevů.

Ne. Já neposlechnu (tedy ne ve výše zmíněných situacích) a ne, opravdu to neznamená, že mají v úmyslu kousnout. Byť varování považuji za normální způsob komunikace.

Když se začnu hrabat ve skříni a vyndám třeba dešník, tak na mě zavrčí a buď vyhodnotí situaci jako dostatečně bezpečnou a zase si lehnou a nebo za mnou vystřelí, začnou se o mě třít a lízat mi ruce. Rozhodně neútočí, neřeší při tom dominanci nebo nějaké podobné věci - jen sdělí, že se něco děje.
Když si tzv. "majetnicky brání myší kámošky" a vrčí na mě při manipulaci s nimi, tak je to varování, ať na ně dávám pozor, což je v pořádku. Že to nemyslí zle vůči mně samozřejmě pak okamžitě sdělí tím, že mi narvou čumák do pusy, pokňourávají, vlezou mi pod nohy a čekají, jestli je budu navádět k pasení těch myší.
Pokud je vzbudím, tak vrčením dají najevo nelibost, což považuji za normální - když nereaguji, tak do mě začnou rýpat čumákem, proč je ignoruji, když si je k sobě přitánu nebo pohladím, tak spí dál, když jim na ty jejich zvuky (nebo spíše na to, že fakt překáží nebo mi už drtí kosti) řeknu "ne", tak vyklidí místnost.
Samozřejmě mají mnoho dalších zvuků od mručení, přes, knourání, až po zpívání a vytí (štěkat karolíni nedokáží). Ale pokud je umím na povel v případě potřeby utišit, tak nevidím důvod, proč by nemohli dělat všechny normální projevy včetně vrčení nebo cenění zubů.

Když mám doma odchov štěňátak, tak i jinak až příliš lidumilný retrívr sedí vedel bedýnky a v podstatě soustavně vrčí a dává tím na prcky pozor. Nemá v rozhodně plánu kousnout, na každého příchozího pořád vrtí ocasem, ale upozorňuje, ať jsou všichni opatrní. Můje bývalá kříženka teriéra se třeba naučila "po vzoru lidí" smát a při vítání, ohrnula pysky, ukázala zuby a šklebila za doprovodu vrčení a kníkání po celou dobu, co se kolem motala a midlila ocáskem. Dočasný rotvík mi "hrozně zle vrčel" a i cenil zuby, když jsem ho škrabala na zadku a krásně se přitom kroutil a nastavoval. Měla bych za tohle všechno psy trestat, zakazovat jim to nebo je vyhazovat pryč?

Všichni moji pesani jsou odmalička intenzivně přesvědčováni, že pokud se jim panička hrabe v misce, tak jen proto, aby jim tam nějakou dobrotu přidala...jinak nevidím důvod, proč hladit psa, který jí...i když bych mohla, psům by to nevadilo, ale myslím, že u jídla by měli mít klid... neříkám, že na mě pes nezavrčí, když jdu okolo a on si hryže kostičku, ale už na něm vidíte, jak u toho vrtí ocasem a má jiskřičky v očích, jestli ho náhodou nezačneme hrát na honěnou...tak mu alespoň říkám "no já vim, ty jsi velkej zlej pes a máš kostičku...bojim, bojim ", ale taky vím, že si jí nechá bez problémů odebrat, když bude potřeba.
Prostě můj názor je, že pokud mě pes vidí jako zdroj potravy a ne jako někoho, kdo mu jde něco sebrat, tak nemá důvod se o jídlo hrdlit, nedejbože kousnout ruku, která ho krmí...a my krmíme neustále...od stolu, poslední sousto nebo když vařim, tak ode mne odpadávaj odřezky masa, zeleniny...
Vzhledem k tomu, že u nás v rodině byly vždycky děti, tak je velmi žádoucí, aby se pes o své jídlo nebál, takže i děti za sebou neustále trousí piškotky, dávají pesovi vylízat kelímek od jogurtu, jdou dát pesovi do misky kousek šunky a pod...nikdy u nás žádný pes u jídla nevyjížděl, tak nevím jestli je to štěstí na psa a nebo náš systém funguje...

vava69 napsal(a):
Mám jednu fenu, ta je ukecaná až dost, má takový zvláštní projev něco mezi štěkáním a kňučením, ale dělá to jen, když má radost - tohle mi fena dělá taky :) nakecá toho až až.
Ale to vrčení prostě - nevím jak to popsat. To není vrčení takové, jako když chce "sežrat" cizího psa. Prostě zabručí, zavrčí. A já nepslechnu Ale přesto mě nekousne. Vrkne třeba když leží na gauči nebo v posteli a musí uhnout :) vrkne, řekne si co chce a uhne. To jenom jeden příklad. Jako fakt nevrčí tak, že bych já poslouchala. My si prostě pokecáme.

Přesně tak. Za to, že mám zvukově nadané psy, kteří nemají problém se zeptat "co to proboha děláš?", je nebudu snad nějak řešit nebo trestat.

jahodapavel napsal(a):
Žasnu tady nad tím, jak jsou všichni zkušení výcvikáři a psí psychologové. Faktem je, že se neřídí přírodními zákony. Ve smečce platí jiné zákony. Platí tam to, že se vytvoří hierarchie a níže postavení jedinci si nedovolí zavrčet na výše postavené. V každém psovi jsou zakódované tyto zákonitosti. To že pes vrči na pána je v tom, že má pocit, že je je na vrcholu. Pokud se nepodaří ho dostat na jeho místo ve smečce je zle. Zazil jsem psy, kterým narostlo sebevědomí do té míry, že skončili na euthanazii. Mám 5 RTW a nedovedu si představit, že by některý z nich na mne zavrčel. Shladem to nemá nic společného, protože když dostanou granule leží u poloprázdné misky a chrání si žrádlo před ostatními. Ale když jim misky beru já, nezavrčí. Když mají v hube něco co jim chci vzít (kost, kámen) schovávají hlavu, ale nikdy si netrofnou zavrčet, nebo kousnout.
Zažil jsem psa, kterému panička chtěla vzít svetr, který trhal a skončila s 26 stehy v obličeji v nemocnici. Zdejší ochraňovatelé psů by si měli uvědomit, že velký pes, který vrčí na majitele, může být smrtelnou zbraní a vždy je něco poprvé.

Když už zmiňujete přírodní zákony a zákony smečky, tak jistě víte, že vůdce - myslím tím skutečný vůdce- si své postavení neudržuje silou a agresivitou. Kupodivu to tak funguje i u jiných živočišných druhů včetně lidí.
Ten, koho vy považujete za vůdce, je jedinec, který má největší kontrolu nad zdroji a ostatní se mu podřizují ze strachu. Není to ale ten, který rozhoduje, kudy smečka půjde, jak dlouho bude odpočívat, není to ten, na kterého ostatní spoléhají ve chvílích ohrožení a nejistoty, kterého následují.
Pokud bych si mohla vybrat, raději budu tento vůdce než "vůdce", kterého máte na mysli vy.
Vaši psi schovávají hlavu s kostí a nezavrčí na vás ani nekousnou...no, nedělejte si iluze, že by to udělat nechtěli. Jen si po zkušenostech netroufnou, prostě se naučili s vámi žít tak, aby neměli problémy.

Mě tak napadá, proč má mít pes pocit nejistoty z deštníku a fenu pod? Proč by to měl být důvod k jakékoliv reakci ve smyslu "dej si na tu věc pozor"?

koňadra napsal(a):
Jahodapavel
SOUHLAS!
Konečně někdo ví, o čem to je.
Prostě vrčení je předstupeň kousnutí, je to varování pro:
1) všechny méně postavené členy smečky.
2) nebo pes vrčí tehdy, když se něčeho bojí, další stupeň je zase kousnutí - ze strachu.

Jde o to poznat, z jakého důvodu pes vrčí a podle toho se k tomu postavit.
Pokud je to případ 1) pak je třeba psu velmi důrazně a hned zkraje určit jeho místo,
pokud je to případ 2) je potřeba vybudovat psu sebevědomí, aby se nemusel a neměl důvod bát. To ovšem lze jen trpělivostí a laskavým chováním vůči psu.
To je celé.
Jenže mnozí si tady pletou dojmy a pojmy.

Ještě začněte tvrdit, že je to štěně dominantní, a přehled "výcvikářských" nesmyslů na téma "pes se snaží dostat na vyšší pozici" bude dokonalý

Lituju pejskaře, kteří uvěří tomu, že se pes (nedejbože štěně) snaží dostat v hierarchii nad ně.

Huskyjanina napsal(a):
Takže, když se dostanete do nějaký vyhrocený situace, tak psovi ustopíte, aby k tomu neměl důvod? Dám příklad...máte např. dlouhosrstýho psa, který nesnáší česání, protože ho tahá a brání se vrčením a kousnutím, takže ho nebudete česat?

Mám dlouhosrstého psa, který nemiluje česání, takže vím, o čem je řeč.
Pokud by to došlo tak daleko, že by měl při česání potřebu vrčet a kousat, byl by to pro mě signál, že jsem sakra něco zanedbala nebo prošvihla.
Řešením není ve vyhrocené situaci dát psovi co proto, aby ho příště nic takového ani nenapadlo, nýbrž se do té vyhrocené situace vůbec nedostat.
Naučit ho při česání držet a spolupracovat, aby neměl důvod se bránit.
Samozřejmě to stojí víc času než ho profackovat, aby se strachy ani nehnul- nemůžu chtít mít psa bez přípravy rozčesaného během tří minut.
A jo, pokud už by mě pes při čemkoli nedejbože kousl, přes ten čumák bych mu dala, ale brala bych to jako svoje velké selhání a důvod k zamyšlení.

jahodapavel napsal(a):
Žasnu tady nad tím, jak jsou všichni zkušení výcvikáři a psí psychologové. Faktem je, že se neřídí přírodními zákony. Ve smečce platí jiné zákony. Platí tam to, že se vytvoří hierarchie a níže postavení jedinci si nedovolí zavrčet na výše postavené. V každém psovi jsou zakódované tyto zákonitosti. To že pes vrči na pána je v tom, že má pocit, že je je na vrcholu. Pokud se nepodaří ho dostat na jeho místo ve smečce je zle. Zazil jsem psy, kterým narostlo sebevědomí do té míry, že skončili na euthanazii. Mám 5 RTW a nedovedu si představit, že by některý z nich na mne zavrčel. Shladem to nemá nic společného, protože když dostanou granule leží u poloprázdné misky a chrání si žrádlo před ostatními. Ale když jim misky beru já, nezavrčí. Když mají v hube něco co jim chci vzít (kost, kámen) schovávají hlavu, ale nikdy si netrofnou zavrčet, nebo kousnout.
Zažil jsem psa, kterému panička chtěla vzít svetr, který trhal a skončila s 26 stehy v obličeji v nemocnici. Zdejší ochraňovatelé psů by si měli uvědomit, že velký pes, který vrčí na majitele, může být smrtelnou zbraní a vždy je něco poprvé.

Ve psí smečce platí rodiné zákony - vyšší jsou rodiče, nižší jsou jejich štěňata. Respek je nejen mezidruhový (na rozdíl od člověk X pes), ale i přirozený a založený na mateřství.

Já musím pracovat s trošku něčím jiným, protože moji karolíni nejsou ani tak canis lupus, jako spíše canis dingo, jejiž smečka se zakládá původně na mnohem větším počtu členů a obvykle ne příbuzných. Psi mezi sebou tvoří jen provizorní hiearchii (např. jeden pes vede lov, ale druhý den už je to zase jiný). Do boje na život a na smrt Vám půjdou kvůli každému svému štěněti, kvůli každému svému nemocnému jedinci, ale i kvůli úplně cizímu zástupci svého druhu. Dominanci nebo majetnictví mezi sebou neznají, ale přesto je u nich normální, že na sebe klapou, vrčí a ječí, aby byli schopni se domluvit a to nejen na blízko, ale i na větší vzdálenost. Také se mimo období hárání neřeší pohlavní rozdíly a dokonce se do smečky často přijímají nové druhy (od psovitých až po velké býložravce), takže se nemám čemu divit, když "své zákony" uplatňují na mě, na koně, na myši, na krávy, na jiné psy nebo na kamarádovu fretku.

Já bych zase nesnesla, aby si nějaký můj pes chránil jídlo před druhým s tím, že by to myslel opravdu jako zastrašování. U nás si běžně na vzájem aportují kosti, hází kousky masa ležícím kamarádům na hlavy a nutí mě, abych ochutnávala sušené pamlsky.
To samé, aby mi něco neodevzdal pes sám na povel přímo do ruky (třeba ten kamen nebo naleznou kost) a schovával si přede mnou hlavu - něco takového neexistuje.

"Jenže mnozí si tady pletou dojmy a pojmy"
Ale jak MOC s tebou musím souhlasit...

"Takže, když se dostanete do nějaký vyhrocený situace, tak psovi ustopíte, aby k tomu neměl důvod? Dám příklad...máte např. dlouhosrstýho psa, který nesnáší česání, protože ho tahá a brání se vrčením a kousnutím, takže ho nebudete česat? "
podstatou přeci není "řešení vrčení" ale chování člověka tak, aby k tomu pes neměl důvod - že má lehce labilní zvíře by měl zjistit záhy a z toho vyplývá pak zvýšená potřeba onoho principu "vůdcovství" - ne ve smyslu já, člověk, PÁN, ty JENOM pes bez jakýchkoliv práv, ale já, člověk, jako dobrý moudrý a spravedlivý vůdce životem, kterého se vyplatí následovat (v pravém slova smyslu dominantní ).
Příklad s česáním (a mám dlouhosrstého psa, který opravdu nemá rád česání) není moc objevný a fakt se to neřeší tak, že prásknu se psem do kouta a buď budeš držet NEBO...ale dá se i velmi jednoduše pomocí postupného navykání a odměn

"Mě tak napadá, proč má mít pes pocit nejistoty z deštníku a fenu pod? Proč by to měl být důvod k jakékoliv reakci ve smyslu "dej si na tu věc pozor"? "
Tedýsek - a proč by mít neměl?! To přeci záleží na psu, primárně na jeho nervové soustavě, sekundárně pak na tom, zda s tím jako člověk něco dělám nebo ne. Pes takové věci tak nějak nezná, tak proč by neměl mít právo být nejistý?

Tedysek napsal(a):
Mě tak napadá, proč má mít pes pocit nejistoty z deštníku a fenu pod? Proč by to měl být důvod k jakékoliv reakci ve smyslu "dej si na tu věc pozor"?

Mám přirozeně plaché plemeno. Buď bude u každé věci nejisté, vleze si za mě a počká, co provedu, popřípadě trošku znervozní, když přijdu já nebo kdokoliv známý do blízkého kontaktu... a nebo se sebere a půjde hledat nové bezpečnějščí území. Já si tedy vybrala podporovat reakci "co to je?" a ne "tak mizíme".

Jinak hromada mých dočasných bázlivků, kteří neznají žádné věci a nebo se jich ze zkušenosti bojí a nebo jsou prostě nejisté povahy, také musí všechno pokaždé pořádně prozkoumat a kolikrát si na to i zavrčí nebo zaštěkají, než si dovolí přijít blíže a zjistit, že je to vlastně v pohodě. Jen karolíni vrčí na mě místo na věc, protože se bojí kontaktu, nikoliv předmětu samotného.

Neschováváš za nervovou soustavu náhodou nenaučené chování a seznámení s věcmi? Nevidím jediný důvod proč by vychovaný, socializovaný pes měl být nervově rozladěn, protože se chce panička učesat. To mi spíš zavání něčím zanedbaným. To to zní tak blbě jenom mě, že se pes bojí fénu, deštníku a kartáče? To je běžný chování psa, který se dostal ze špatného prostředí (zejména psi, kteří byli týraní nebo izolovaní). Nechci se tím někoho dotknout, to ani náhodou. Ale pokud mám psa, který má problém s běžnýma předměty, tak je něco v nepořádku přece.

Myslím si, že se tady plete více věcí dohromady.

a to vůbec definice vrčení. ono vrčení podle mě není jen zvukový projev. že se ze psa ozývá zvuk, který by se dal připodobnit k citoslovci "vrr" ještě neznamená, že pes vrčí.

k vrčení patří také celá řeč těla - pohled, svalové napětí, kde jsou uši, kde je ocas, celý tvar těla, čenich - kůže rovná, kůže do varhánků, jsou vidět zuby, nejsou vidět zuby, pysky jsou či nejsou stažené... podle té řeči těla se pozná kontext a celkové sdělení. je fakt rozdíl, jestli ze psa vychází vrr a přitom se tahá o balonek, nebo jestli ze psa vychází vrr a přitom je celý stažený ve strachu, nebo jestli z něj vychází vrr a pes je napjatý s upřeným pohledem a ocasem nahoru. a ano, poznala jsem i psa, ze kterého vycházelo vrr pořád, ať se dělo cokoliv. stačilo oslovit, ze psa vycházelo vrr s radostným výrazem, při aportu z něj vycházelo vrr celou dobu, při návratu s aportem jen trochu tlumené a tak.

takže, ne každý pes, co z něj vychází vrr, si zaslouží letecký den. naopak u psů obecně je lepší si to s nimi vyřídit už ve fázi "blbého čumění" kdy na vrr vůbec nedojde.

asurwic napsal(a):
Mám přirozeně plaché plemeno. Buď bude u každé věci nejisté, vleze si za mě a počká, co provedu, popřípadě trošku znervozní, když přijdu já nebo kdokoliv známý do blízkého kontaktu... a nebo se sebere a půjde hledat nové bezpečnějščí území. Já si tedy vybrala podporovat reakci "co to je?" a ne "tak mizíme".

Jinak hromada mých dočasných bázlivků, kteří neznají žádné věci a nebo se jich ze zkušenosti bojí a nebo jsou prostě nejisté povahy, také musí všechno pokaždé pořádně prozkoumat a kolikrát si na to i zavrčí nebo zaštěkají, než si dovolí přijít blíže a zjistit, že je to vlastně v pohodě. Jen karolíni vrčí na mě místo na věc, protože se bojí kontaktu, nikoliv předmětu samotného.

Já beru v potaz i to, že tvoji psi mohou být trochu plaší. Ale stejně bych čekala, že si časem zvyknou, ne že tu samou věc, se kterou jsou denně v kontaktu budou řešit každý den. To mi pak přijde, že takovej pes ve měste musí zákonitě pojít na stres. Neřekla bych ani píp, kdyby to byla věc kterou vidí jednou za čtvrt roku. Ale každodenně používané věci?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Myslím si, že se tady plete více věcí dohromady.

a to vůbec definice vrčení. ono vrčení podle mě není jen zvukový projev. že se ze psa ozývá zvuk, který by se dal připodobnit k citoslovci "vrr" ještě neznamená, že pes vrčí.

k vrčení patří také celá řeč těla - pohled, svalové napětí, kde jsou uši, kde je ocas, celý tvar těla, čenich - kůže rovná, kůže do varhánků, jsou vidět zuby, nejsou vidět zuby, pysky jsou či nejsou stažené... podle té řeči těla se pozná kontext a celkové sdělení. je fakt rozdíl, jestli ze psa vychází vrr a přitom se tahá o balonek, nebo jestli ze psa vychází vrr a přitom je celý stažený ve strachu, nebo jestli z něj vychází vrr a pes je napjatý s upřeným pohledem a ocasem nahoru. a ano, poznala jsem i psa, ze kterého vycházelo vrr pořád, ať se dělo cokoliv. stačilo oslovit, ze psa vycházelo vrr s radostným výrazem, při aportu z něj vycházelo vrr celou dobu, při návratu s aportem jen trochu tlumené a tak.

takže, ne každý pes, co z něj vychází vrr, si zaslouží letecký den. naopak u psů obecně je lepší si to s nimi vyřídit už ve fázi "blbého čumění" kdy na vrr vůbec nedojde.

Jojo, taky jsem zažila psa co prý zaručeně vrčí jen z radosti. Hezky byl u toho uvolněný, vrtěl ocáskem a můj pes měl z toho radostného vrr díru v uchu a psa stále vrtícího ocasem visícího na svém kožichu. Ono, když se psovi ani případně nepomůže, aby věděl kdy vrr použít, může být to vrrr pro ostatní dost nečitelný. A to i pro takové "čtecí" talenty jako jsou jiní psi samotní. Pochybuju, že se psovitý šelmy ve smečce ve štěněčím věku neučí kdy vrr použít.
Jsou jistě případy, kdy vrčícího psa nechat raději v klidu, ale těch v běžné domácnosti je minimum.

"Neschováváš za nervovou soustavu náhodou nenaučené chování a seznámení s věcmi? Nevidím jediný důvod proč by vychovaný, socializovaný pes měl být nervově rozladěn, protože se chce panička učesat."
Ne, máš poněkud obrácenou příčinu a následek. Zcela úplně a absolutně primární základna je nervová soustava psa, jakožto funkce mozku vrozená (temperament) ! Teprve poté následují ostatní vlivy, jako chování matky, chovatel až majitel. A z toho taky vyplývá - a to jasně výše píšu - odlišná nutnost a míra práce člověka - tedy ona výchova, socializace...Zatímco jeden pes si zvuku fénu/hromu/vlaku/výstřelů/...ani nevšimne, a to od vždy, takže práce člověka nula nula nic, s druhým musí cíleně pracovat, aby se neplašil. Koneckonců, takové otevření deštníku či střelba bývají součástí povahového testu na bonitaci, proč asi...

Tedysek napsal(a):
Já beru v potaz i to, že tvoji psi mohou být trochu plaší. Ale stejně bych čekala, že si časem zvyknou, ne že tu samou věc, se kterou jsou denně v kontaktu budou řešit každý den. To mi pak přijde, že takovej pes ve měste musí zákonitě pojít na stres. Neřekla bych ani píp, kdyby to byla věc kterou vidí jednou za čtvrt roku. Ale každodenně používané věci?

Když někomu hafani "nehlásí novinky", tak člověka ani nenapadne, kolik stále dalších předmětů používá. Samozřejmě běžné věci znají, ale nové musí tak nějak přijmout. Dnes ráno jsem měla novou bundu, kterou ještě pesí neviděli, dešník vyndám stěží jednou za půl roku, když ho někomu půjčuji, na notebook jsem si musela pořídit novou nabíječku, nakoupila jsem lahve vína s jiným tvarem... to všechno se u nás zkoumá. Včera jsem třeba zjistila, že se celou dobu obratně vyhýbají jednomu nástavci na vysavač, protože ho nepoužívám. Když kamarád přišel před časem na návštěvu a hodil na zem před nás tenisové rakety, tak čtyři psi vedle nich stáli jako surikaty na zadních, napnuté ocasy a nevěřícně zírali... až mi jich bylo líto a musela jsem je s nimi seznámit.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Neschováváš za nervovou soustavu náhodou nenaučené chování a seznámení s věcmi? Nevidím jediný důvod proč by vychovaný, socializovaný pes měl být nervově rozladěn, protože se chce panička učesat."
Ne, máš poněkud obrácenou příčinu a následek. Zcela úplně a absolutně primární základna je nervová soustava psa, jakožto funkce mozku vrozená (temperament) ! Teprve poté následují ostatní vlivy, jako chování matky, chovatel až majitel. A z toho taky vyplývá - a to jasně výše píšu - odlišná nutnost a míra práce člověka - tedy ona výchova, socializace...Zatímco jeden pes si zvuku fénu/hromu/vlaku/výstřelů/...ani nevšimne, a to od vždy, takže práce člověka nula nula nic, s druhým musí cíleně pracovat, aby se neplašil. Koneckonců, takové otevření deštníku či střelba bývají součástí povahového testu na bonitaci, proč asi...

Proč to je na bonitaci? Nevím, podle mě je tohle zrovna zbytečný. Protože to nic o nervech nedokazuje. Pes se to může buď celkem v klidu naučit, nebo může začít mít reakci klidně až v pozdějším věku.

asurwic napsal(a):
Když někomu hafani "nehlásí novinky", tak člověka ani nenapadne, kolik stále dalších předmětů používá. Samozřejmě běžné věci znají, ale nové musí tak nějak přijmout. Dnes ráno jsem měla novou bundu, kterou ještě pesí neviděli, dešník vyndám stěží jednou za půl roku, když ho někomu půjčuji, na notebook jsem si musela pořídit novou nabíječku, nakoupila jsem lahve vína s jiným tvarem... to všechno se u nás zkoumá. Včera jsem třeba zjistila, že se celou dobu obratně vyhýbají jednomu nástavci na vysavač, protože ho nepoužívám. Když kamarád přišel před časem na návštěvu a hodil na zem před nás tenisové rakety, tak čtyři psi vedle nich stáli jako surikaty na zadních, napnuté ocasy a nevěřícně zírali... až mi jich bylo líto a musela jsem je s nimi seznámit.

Jo, to chápu. Neznají to nebo to po roce zapomenou. Ale třeba jiná lahev vína nebo fén nechápu proč by měli být stresující.

Četla jsem pár prvních příspěvků od začátku: je majetnický, brání si zdroje, nejistý, bojí se, že bude mít málo žrádla, atd...fakt nevím, já tohle nezažila. Moji psi: od štěńátek dva, nikdy u jídla nevrčeli, na sebe, ani na na mne. Snažila jsem se, aby neměli pocit, že bude jeden či druhý o něco okradený, že mu někdo žrádlo sebere a pod. Kost jsem jim klidně vzala, praštila ji kladivem, aby se jim líp zpracovávala a zase vrátila. Teď jsme ve stavu, kdy pes u kosti vrčí, aby mu ji šel někdo vzít. Pokud od ní neodežene alespoň kočku, nemá o ni zájem. Většinou s ním ale nusím hrát hru o braní kosti, kdy se k němu blížím zezadu, zatím co on stojí nad kostí a vrčí a švigrá dozadu po mně, chňapnu mu po zadních nohách se současným: seberu, seberu ti kosťu, honem ji spapej...Oběhnu, chňapu mu na střídačku po předních tlapkách a po kosti a on vyštěkává, vrčí a vyjíždí. Někdy mu ji seberu a uteču s ní schovat se za roh, nebo za keře a honíme se kolem. Až pak ji teda většinou sežere

Terven napsal(a):
Když už zmiňujete přírodní zákony a zákony smečky, tak jistě víte, že vůdce - myslím tím skutečný vůdce- si své postavení neudržuje silou a agresivitou. Kupodivu to tak funguje i u jiných živočišných druhů včetně lidí.
Ten, koho vy považujete za vůdce, je jedinec, který má největší kontrolu nad zdroji a ostatní se mu podřizují ze strachu. Není to ale ten, který rozhoduje, kudy smečka půjde, jak dlouho bude odpočívat, není to ten, na kterého ostatní spoléhají ve chvílích ohrožení a nejistoty, kterého následují.
Pokud bych si mohla vybrat, raději budu tento vůdce než "vůdce", kterého máte na mysli vy.
Vaši psi schovávají hlavu s kostí a nezavrčí na vás ani nekousnou...no, nedělejte si iluze, že by to udělat nechtěli. Jen si po zkušenostech netroufnou, prostě se naučili s vámi žít tak, aby neměli problémy.

Umyjte si hlavu studenou vodou.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Jenže mnozí si tady pletou dojmy a pojmy"
Ale jak MOC s tebou musím souhlasit...

"Takže, když se dostanete do nějaký vyhrocený situace, tak psovi ustopíte, aby k tomu neměl důvod? Dám příklad...máte např. dlouhosrstýho psa, který nesnáší česání, protože ho tahá a brání se vrčením a kousnutím, takže ho nebudete česat? "
podstatou přeci není "řešení vrčení" ale chování člověka tak, aby k tomu pes neměl důvod - že má lehce labilní zvíře by měl zjistit záhy a z toho vyplývá pak zvýšená potřeba onoho principu "vůdcovství" - ne ve smyslu já, člověk, PÁN, ty JENOM pes bez jakýchkoliv práv, ale já, člověk, jako dobrý moudrý a spravedlivý vůdce životem, kterého se vyplatí následovat (v pravém slova smyslu dominantní ).
Příklad s česáním (a mám dlouhosrstého psa, který opravdu nemá rád česání) není moc objevný a fakt se to neřeší tak, že prásknu se psem do kouta a buď budeš držet NEBO...ale dá se i velmi jednoduše pomocí postupného navykání a odměn

"Mě tak napadá, proč má mít pes pocit nejistoty z deštníku a fenu pod? Proč by to měl být důvod k jakékoliv reakci ve smyslu "dej si na tu věc pozor"? "
Tedýsek - a proč by mít neměl?! To přeci záleží na psu, primárně na jeho nervové soustavě, sekundárně pak na tom, zda s tím jako člověk něco dělám nebo ne. Pes takové věci tak nějak nezná, tak proč by neměl mít právo být nejistý?

Na odměny by vám ten dotyčný pes zvysoka kašlal a postupné zvykaní...u každýho hned prvního hrábnutí do kožichu pes vyjel...seznámení s kartáčem pohoda, dal se mu očichat...v klidu...jak se hráblo do kožichu tak vyjel...popište mi prosím to postupné navykání

Huskyjanina napsal(a):
Na odměny by vám ten dotyčný pes zvysoka kašlal a postupné zvykaní...u každýho hned prvního hrábnutí do kožichu pes vyjel...seznámení s kartáčem pohoda, dal se mu očichat...v klidu...jak se hráblo do kožichu tak vyjel...popište mi prosím to postupné navykání

Nacvičím dotyky tlapkou a nosem u hřebenu na zemi, pak to samé u hřebenu v ruce. Při dotyku s ním začnu pohybovat. Psovi také odhazuji jídlo na různé strany a nechávám ho, aby se při průběh kolem sám dotkl hřebene. Cvičím pokládání různých věcí na hřbet - třeba deky, kusy papíru, hadice na vodu... pak i hřeben. Se všemi předměty učím na jeho těle pomalu pohyby a chválím toleranci. Také třeba naučím psa plazit a nechám ho prolézat tak, aby si "česal chlupy sám". Zkouším prohrabávat srst rukou s tím, že hřeben držím a zpočátku se jím psa vůbec nedotýkám, později jen jemě stranou bez zubů, po čase můžu zkusit zajet mezi chlupy. Při chůzi u nohy vkládám hřeben (naplocho aby netlačil) mezi psa a mě.... to je možností, co? Mám pokračovat?

To co popisujete Vy není, není a ještě jednou není žádné zvykání. To je očichání předmětu a přímo samotné česání bez jakékoliv přípravy.

lesnížínka napsal(a):
Četla jsem pár prvních příspěvků od začátku: je majetnický, brání si zdroje, nejistý, bojí se, že bude mít málo žrádla, atd...fakt nevím, já tohle nezažila. Moji psi: od štěńátek dva, nikdy u jídla nevrčeli, na sebe, ani na na mne. Snažila jsem se, aby neměli pocit, že bude jeden či druhý o něco okradený, že mu někdo žrádlo sebere a pod. Kost jsem jim klidně vzala, praštila ji kladivem, aby se jim líp zpracovávala a zase vrátila. Teď jsme ve stavu, kdy pes u kosti vrčí, aby mu ji šel někdo vzít. Pokud od ní neodežene alespoň kočku, nemá o ni zájem. Většinou s ním ale nusím hrát hru o braní kosti, kdy se k němu blížím zezadu, zatím co on stojí nad kostí a vrčí a švigrá dozadu po mně, chňapnu mu po zadních nohách se současným: seberu, seberu ti kosťu, honem ji spapej...Oběhnu, chňapu mu na střídačku po předních tlapkách a po kosti a on vyštěkává, vrčí a vyjíždí. Někdy mu ji seberu a uteču s ní schovat se za roh, nebo za keře a honíme se kolem. Až pak ji teda většinou sežere

Cituju sama sebe, protože mne muž vyhnal od compu a já nedopsala to podstatné: co kdyby zadavatelka z vrčení udělala taky hru?

Vidím, že od včerejška se debata pěkně rozběhla Děkuji za rady i když jsem četla jen prvních několik reakcí, je toho opravdu dost.
Mám s ní mám dobrý vztah (kamarádský, ale respektuje mě), slovu pusť rozumí 100%. Zkusím s ní teda pracovat podle vašich rad Žrádlo jí neberu, ale třeba to ucho žvýkala od 20 do 22 večer a už jsem chtěla ať jde spát a potřebovala jsem jí ho prostě vzít.
Jinak koňadra: ten jezevčík k nám přišel v 6 letech absolutně nevychovaný

karo2702 napsal(a):
Vidím, že od včerejška se debata pěkně rozběhla Děkuji za rady i když jsem četla jen prvních několik reakcí, je toho opravdu dost.
Mám s ní mám dobrý vztah (kamarádský, ale respektuje mě), slovu pusť rozumí 100%. Zkusím s ní teda pracovat podle vašich rad Žrádlo jí neberu, ale třeba to ucho žvýkala od 20 do 22 večer a už jsem chtěla ať jde spát a potřebovala jsem jí ho prostě vzít.
Jinak koňadra: ten jezevčík k nám přišel v 6 letech absolutně nevychovaný

Co to ucho za něco vyměnit? My tedy s vrčením nikdy problém neměli, ale tohle dělám automaticky. Když jí chci třeba večer vzít kost, v klidu za ní přijdu, řeknu jí, že už to stačí a že dáme lepší ňamku. Kost si prostě vezmu a dám třeba kousek smradlavého sušeného střívka. Jako štěňátku jsme jí kosti při ožužlávání přidržovali, nebo když nemohla vydolovat ňamku z plnící hračky, já ji pomohla a pak mi je nosila sama. Dneska si s něčím na žužlání vleze i vedle mě na gauč, ona žvýká já jí drbu a jsme obě spokojené.

karo2702 napsal(a):
Vidím, že od včerejška se debata pěkně rozběhla Děkuji za rady i když jsem četla jen prvních několik reakcí, je toho opravdu dost.
Mám s ní mám dobrý vztah (kamarádský, ale respektuje mě), slovu pusť rozumí 100%. Zkusím s ní teda pracovat podle vašich rad Žrádlo jí neberu, ale třeba to ucho žvýkala od 20 do 22 večer a už jsem chtěla ať jde spát a potřebovala jsem jí ho prostě vzít.
Jinak koňadra: ten jezevčík k nám přišel v 6 letech absolutně nevychovaný

Ke mně přišel buldoček (píši o něm výše) asi ve 3 letech a vyjel po mně. Jednou. Vás ten jezevčík zřejmě ovládal dalších několik let. Sice se říká, že "starého psa novým kouskům nenaučíš", ale není to pravda.
Píšete, že se svým současným psem máte dobrý vztah, ale to si nemyslím. Pes vás respektuje jen potud, pokud mu nesaháte na žrádlo, tzn., že vás nebere jako autoritu. Když po vás vyjel už v 5-ti měsících, tak to je na pováženou. Mohl to zkusit, dejme tomu, ale jestli mu to prošlo a bude se to opakovat, zaděláváte si na velký problém v budoucnu.

koňadra napsal(a):
Keriton - kolik vy jste už vychovala psů?
Jestli má někdo už druhého psa (štěně!), který na něj vrčí, tak u mne je to jednoznačná známka toho, že majitelé nemají dostatečnou autoritu.
Ano, až se budou vlastního psa čím dál víc bát, tak to je jistě cesta do pekel.
Napíši vám to na rovinu - kdyby mu hned při prvním zavrčení (ano, hned u štěněte!) dali dost důrazně najevo, že takhle tedy ne, tak měli dávno pokoj.

Pro mě je to jednoznačná známka toho, že se ke psovi chovají tak, že si myslí, že si musí jídlo bránit. například uplaňují přístup - to si pes nesmí dovolit a hrabou mu do jídla. Chování psa vypovídá o jeho důvěře nebo nedůvěře k nim. Kdyby ho potrestali, jak píšete, možná by se pes bál se projevit, ale problém by se neodstranil - nedůvěra mezi nimi.

jahodapavel napsal(a):
Žasnu tady nad tím, jak jsou všichni zkušení výcvikáři a psí psychologové. Faktem je, že se neřídí přírodními zákony. Ve smečce platí jiné zákony. Platí tam to, že se vytvoří hierarchie a níže postavení jedinci si nedovolí zavrčet na výše postavené. V každém psovi jsou zakódované tyto zákonitosti. To že pes vrči na pána je v tom, že má pocit, že je je na vrcholu. Pokud se nepodaří ho dostat na jeho místo ve smečce je zle. Zazil jsem psy, kterým narostlo sebevědomí do té míry, že skončili na euthanazii. Mám 5 RTW a nedovedu si představit, že by některý z nich na mne zavrčel. Shladem to nemá nic společného, protože když dostanou granule leží u poloprázdné misky a chrání si žrádlo před ostatními. Ale když jim misky beru já, nezavrčí. Když mají v hube něco co jim chci vzít (kost, kámen) schovávají hlavu, ale nikdy si netrofnou zavrčet, nebo kousnout.
Zažil jsem psa, kterému panička chtěla vzít svetr, který trhal a skončila s 26 stehy v obličeji v nemocnici. Zdejší ochraňovatelé psů by si měli uvědomit, že velký pes, který vrčí na majitele, může být smrtelnou zbraní a vždy je něco poprvé.

Tu smečkovou teorii jste někde vyčetl nebo máte osobní zkušenost?

asurwic napsal(a):
Nacvičím dotyky tlapkou a nosem u hřebenu na zemi, pak to samé u hřebenu v ruce. Při dotyku s ním začnu pohybovat. Psovi také odhazuji jídlo na různé strany a nechávám ho, aby se při průběh kolem sám dotkl hřebene. Cvičím pokládání různých věcí na hřbet - třeba deky, kusy papíru, hadice na vodu... pak i hřeben. Se všemi předměty učím na jeho těle pomalu pohyby a chválím toleranci. Také třeba naučím psa plazit a nechám ho prolézat tak, aby si "česal chlupy sám". Zkouším prohrabávat srst rukou s tím, že hřeben držím a zpočátku se jím psa vůbec nedotýkám, později jen jemě stranou bez zubů, po čase můžu zkusit zajet mezi chlupy. Při chůzi u nohy vkládám hřeben (naplocho aby netlačil) mezi psa a mě.... to je možností, co? Mám pokračovat?

To co popisujete Vy není, není a ještě jednou není žádné zvykání. To je očichání předmětu a přímo samotné česání bez jakékoliv přípravy.

Odhaduju, že tímhle přístupem by jste dotyčného psa vyčesala tak za půl roku. To jsem radši pro přímější cestu. kdy dám psu najevo, že to sice příjemný není, ale strpět to holt musí.

Huskyjanina napsal(a):
Odhaduju, že tímhle přístupem by jste dotyčného psa vyčesala tak za půl roku. To jsem radši pro přímější cestu. kdy dám psu najevo, že to sice příjemný není, ale strpět to holt musí.

Jsem pro příjemnou cestu, od začátku míchat česání do mazlení, pak tah hřebenem, tah rukou a tak dále. Zatím zabralo vždy a i když mám některé dlouhostrsté psy, na česání se u nás vždy stála fronta.

Huskyjanina napsal(a):
Odhaduju, že tímhle přístupem by jste dotyčného psa vyčesala tak za půl roku. To jsem radši pro přímější cestu. kdy dám psu najevo, že to sice příjemný není, ale strpět to holt musí.

Pokud máte psa, kterému se to "jen nelíbí", tak se dá normálně fungovat s tím, že si za chvíli zvykne. Ale nerváka, který je schopný kvůli kontaktu s kartáčem kousnout bych asi vážně raději učila a pomalu zvykala mazlením i hrami s hřebenem a to nejen kvůli česání, ale i kvůli jeho psychice a celkové spolehlivosti do budoucna.

Mimochodem při pravidelném věnování se problému se to dá vyřešit do měsíce i u psa, který nesnese kontakt na těle nejen hřebenem, ale i čímkoliv jiným včetně ruky. U normálního problémáčka, který "si nepřeje česat" a nebo neví o co jde a tak se brání, to máte za tři dny natrénované. Půl rok to fakt nezabere.

scylla napsal(a):
Tu smečkovou teorii jste někde vyčetl nebo máte osobní zkušenost?

Teď která možnost je horší...

scylla napsal(a):
Jsem pro příjemnou cestu, od začátku míchat česání do mazlení, pak tah hřebenem, tah rukou a tak dále. Zatím zabralo vždy a i když mám některé dlouhostrsté psy, na česání se u nás vždy stála fronta.

Nešlo to dát během mazlení, pes okamžitě kousal.

asurwic napsal(a):
Pokud máte psa, kterému se to "jen nelíbí", tak se dá normálně fungovat s tím, že si za chvíli zvykne. Ale nerváka, který je schopný kvůli kontaktu s kartáčem kousnout bych asi vážně raději učila a pomalu zvykala mazlením i hrami s hřebenem a to nejen kvůli česání, ale i kvůli jeho psychice a celkové spolehlivosti do budoucna.

Mimochodem při pravidelném věnování se problému se to dá vyřešit do měsíce i u psa, který nesnese kontakt na těle nejen hřebenem, ale i čímkoliv jiným včetně ruky. U normálního problémáčka, který "si nepřeje česat" a nebo neví o co jde a tak se brání, to máte za tři dny natrénované. Půl rok to fakt nezabere.

Ono s tímhle psem byla vůbec komunikace taková zvláštní. Byl to samorost, lidi nikdy nepotřeboval. Ani na to mazlení nijak zvlášť nebyl. Spíš taková kočka než pes. Kříženec ovčáka, nebo choďáka s malamutem.

Huskyjanina napsal(a):
Odhaduju, že tímhle přístupem by jste dotyčného psa vyčesala tak za půl roku. To jsem radši pro přímější cestu. kdy dám psu najevo, že to sice příjemný není, ale strpět to holt musí.

A víte, že ne?
Fenu, která měla hrůzu z fénu, jsem pomocí klikru a odměn naučila pohodové fénování asi za 3 minuty. Až jsem to musela brzdit, protože měla tendenci strkat do fénu čumák...tolik jsem ani nepotřebovala
U toho česání je to podobné. Kdo není zvyklý tímhle způsobem pracovat, nevěří, ale ono dělá strašně moc, pokud pes má jistotu, že si může kdykoliv sám říci stop, že může nepříjemnou činnost kdykoliv přerušit, necítí nátlak. Pak kupodivu nemívá potřebu se cukat a bránit.

Huskyjanina napsal(a):
Ono s tímhle psem byla vůbec komunikace taková zvláštní. Byl to samorost, lidi nikdy nepotřeboval. Ani na to mazlení nijak zvlášť nebyl. Spíš taková kočka než pes. Kříženec ovčáka, nebo choďáka s malamutem.

Si myslím, že to úplný pohodář nebyl.
Já jsem na tyto "kočko-psy" tak nějak ujetá a jak jsem si zvykla na jejich povahu, tak už ani s ostatními "normálními" nepracuji jinak.
Po zlém to s nimi nejde (buď začnou fakt kousat a nebo se prostě sbalí a odejdou), klasickou cestou "vezmu psa a nediskutuji s ním" také ne a tak nezbývá nic jiného, než tomu hafanovi vysvětlit, že on vlastě učesat chce.

Terven napsal(a):
A víte, že ne?
Fenu, která měla hrůzu z fénu, jsem pomocí klikru a odměn naučila pohodové fénování asi za 3 minuty. Až jsem to musela brzdit, protože měla tendenci strkat do fénu čumák...tolik jsem ani nepotřebovala
U toho česání je to podobné. Kdo není zvyklý tímhle způsobem pracovat, nevěří, ale ono dělá strašně moc, pokud pes má jistotu, že si může kdykoliv sám říci stop, že může nepříjemnou činnost kdykoliv přerušit, necítí nátlak. Pak kupodivu nemívá potřebu se cukat a bránit.

Jenže on se toho nebál

asurwic napsal(a):
Si myslím, že to úplný pohodář nebyl.
Já jsem na tyto "kočko-psy" tak nějak ujetá a jak jsem si zvykla na jejich povahu, tak už ani s ostatními "normálními" nepracuji jinak.
Po zlém to s nimi nejde (buď začnou fakt kousat a nebo se prostě sbalí a odejdou), klasickou cestou "vezmu psa a nediskutuji s ním" také ne a tak nezbývá nic jiného, než tomu hafanovi vysvětlit, že on vlastě učesat chce.

Tak ono to nejspíš je nejlepší...my s majitelkou to nakonec vzaly tou cestou "vezmu psa a nediskutuji s ním" dostal košík a prostě se česal dál.

Když ono to je těžké. Opravdu bych nedokázala říct, s tím žrádlem nebo místem, vlastně ani a tím česáním, komukoli druhému, jak na to. Jedině co si myslím, že je zásadní, že prostě člověk musí být přesvědčený a přesvědčivý. A určitě opravdu funguje moment překvapení.
Minulý víkend jsme měli nějakou rodinnou záležitost, babičce měla psa a dědu hlídat sestřenice, která je u babičky pečené vařené. Brzo telefonát - pes na ně vrčí, nechce spolupracovat, štěká, bojí se, že si sousedi budou stěžovat, tragédie. Nechtěla jsem, aby to babi měla zkažené, aby jela dom. Jeli jsme 2h pro psa,2h zpět. Tak často mě nevídá, autem jezdí málo, sice teda na mě byl ošklivý, když jsem přišla, no ale vytahla jsem ho ven, úplně jak vyměněný, normálně, se se mnou poprocházel a úplně samozřejmě nastoupil do auta a ani nepípl. Babičku viděl rád, ale když přijde od sousedů, tak ji vítá víc.

Moji psi byli v tu dobu u mé kamarádky, má svou fenu +štěňata, do toho moje fena a necel6 m. ďábel. Strašná spokojenost. Měli tam nějakou rodinku na štěňata, tak jakože je odradí a ukáže jim ty moje dva. Andílci největší dětem způsobně nosili balónky, pokládali je před nima. Balonky největší závislost, která se nesmí pustit z tlamy.

Jo, taky nemůžu říct, že feně seberu cokoli. Ano, ona hlásí. Něco tam je. Koukej, já k tomu čuchám. Dává mi šanci to stopnout. Ale jak už to má v tlamě, nedá, zdrhne. Tenisák nebo šutr nevymění ani za nic, já ji teda ukecám.

Nikdy jsem to neviděla, ale pár lidí z rodiny si stěžuje, že když nejsrm doma, že fena hlídá moje místo v posteli a nechce se nechat vyhodit, prý vrčí. Když jsem doma, nedělá to. Nevím, co s tím, řekla jsem, ať ji nevyhazujou, ať ji zavolají. Že prý nic. No prostě až vyleze, ať ji tam znova nepouští, když z toho mají nervy. Jenomže jak tohle natrénovat, to fakt nevím, nemyslím si o ní, že kdyby ji někdo sejmul tím stylem, jak se psalo o buldočkovi, že by byl na věky pokoj. Podle mě, byla by pak na toho člověka ostražitá až zlá. Máme ne teda v rodině, ale v okruhu známých, člověka, kterého fakt nesnáší a to bohužel na základě něčeho podobného. Když tam jsem, chova se slušně, zaleze, hází pohledy, ale když tam nejsem, prý kokem toho člověka zle obíhá. Opět nevím, protože když tam jsem, tak to nedělá.

Jo jinak vrčení, máme čím dál širší repertoár. Zajímavé, že když o něco jde, tak nevrčí vůbec, jen ohrne čumák. Třeba štěně, když moc otravuje, něco bere. Nebo cvakne do vzduchu. Nevrčí vůbec v tomto smyslu.

Tapina - fenu ležící na posteli a odmítající odejít bych řešila tak, že dostane couračku a bude za ni odvedena. Vyhnete se zbytečnýmu šahání na fenu, tím pádem i zbytečným emocím a riziku kousnutí. Totéž pokud zle kolem někoho chodí, za couračku ji mohou odvést na místo.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tapina - fenu ležící na posteli a odmítající odejít bych řešila tak, že dostane couračku a bude za ni odvedena. Vyhnete se zbytečnýmu šahání na fenu, tím pádem i zbytečným emocím a riziku kousnutí. Totéž pokud zle kolem někoho chodí, za couračku ji mohou odvést na místo.

Asi jo, za toho pohybu asi jo, ale ten člověk má teda takový strach, že beze mě k ní nepůjde, to je vyrešeno. Může si za to sám. Já ho taky nepotřebuju nijak nutně vídat, to je vcelku jedno, to bylo jen na vysvětlení. Jinak teda s tou couračkou, asi spíš bych měla zapracovaz, aby poslechla i jiné. Ale ona je chytrá. Když tam jsem, vše udělá. Jinak je jak balvan. Na té posteli k tomu i prudí, prej.
Já to vyřeším, píšu to tak, do diskuse, pro zajímavost.
Myslím, že pes v tom bude ještě tvrdší, protože on fakt druhý lidi vyloženě ignoruje už teď. Ne jako že by dělal něco ošklivého, on nedělá nic. Já se snažím ty lidi trochu vychovat k interakci zavčas.

lesnížínka napsal(a):
Cituju sama sebe, protože mne muž vyhnal od compu a já nedopsala to podstatné: co kdyby zadavatelka z vrčení udělala taky hru?

Moji pesaniu hry taky vrčí...když se "pereme na život a na smrt", když se přetahujeme o uzlík...to vrčení mého psa u kosti je taky výzva ke hře...prostě se čeká na to, jestli se panička chytne a bude mu chtít kost sebrat...musím přiznat, že vrčení vypadá děsivě, kdyby to slyšel cizí člověk, tak si bude myslet, že mě můj pes chce minimálně sežrat, ale já svého psa znám a vím, že toto vrčení není výhrůžka, že mi tím neříká "dej si pozor nebo tě kousnu".

koňadra napsal(a):
Není to povahou psa, ale vašim přístupem k němu. Že máte již druhého psa, který si před vámi brání žrádlo, to o něčem svědčí. Ten jediný pes, který si žrádlo nebránil, byl zřejmě hodně submisivní povahy. Jinak pes brzy odhalí vaše slabosti a když to zkusí jednou a ono to vyjde, dělá to pořád. Od zavrčení potom není daleko ke kousnutí.

Nesdílím rady zdejších (např. plaky - bože, to jsou nesmysly!). Srovnávat, že nám dá jídlo někdo v restauraci a taky nám neleze do talíře..., tak to je snad mimo mísu. Pokud psa nezvyknu od štěněte, že je i možné do žrádla sahat, tak si na to nezvykne nikdy a příště třeba i kousne.
Ano, výchovou se to vrčení (chránění si zdroje) dá snadno odnaučit. Přestaňte si jí všímat, když žere. Přestaňte ji hladit, když žere. Dejte jí misku na klidné místo a tečka. Odejděte. Když dostane nějaký pamlsek, opět, je to jen její a měla by si to žrát někde v klidu. Ne, že štěně bude někdo chtít hladit zrovna v takové chvíli.

Jak tímto způsobem se dá odnaučit vrčení, to jsem tedy vůbec nepochopila. Vždyť tím tomu psu akorát ustoupím, tudíž se odnaučí co?

Mám léta smečku psů (za tu dobu o několika desítkách jedinců) různých plemen a zavrčet na mne si nikdy nedovolí ani jeden. Proč taky? Já jsem ten, kdo jim žrádlo do misky dá, takže i já rozhoduji, jestli vůbec nějaké žrádlo dostanou. Ne, že bych je cíleně u žrádla otravovala, ale odebrat trochu žrádla (když se mě zatřese ruka a dostane některý zbytečně moc), nebo některému přidat, nebo třeba i psa u misky pohladit, považuji za úplně normální. Krmím většinou každého zvlášť, ale někdy jim vysypu žrádlo do velké mísy a žerou společně, to je teprve vysoká škola. Většinou to dělám tehdy, když mají maso. Už to je u psů dostatečný důvod přímo ke rvačkám, o granule by se tak neprali. Ovšem k tomu nenechám dojít. Prvotní náznak některého z nich - zavrčíš, okamžitě končíš v kotci a ten den nežereš. A můžeš se jen dívat, jak žerou jiní. Příště už si to každý rozmyslí, jestli bude ztrácet čas vrčením nebo žraním. Dám žrádlo doprostřed a všichni způsobně žerou, nevrčí ani jeden. Myslíte, že bych to dokázala, kdybych jim nechala klid? Pes prostě musí vědět, že je někdo pánem. Podobně se to dá aplikovat, pokud pes vrčí u žrádla na pána. Vrčíš - nežereš. Okamžitě a nekompromisně - pes musí v tu vteřinu pochopit, proč to tak je. S kokrem si hravě poradíte, prostě ho odnesete od misky a tu potom schováte. A pokud se na něj už bojíte sáhnout u misky, dejte mu nejprve vodítko a jednoduše si jej přitáhnete - rychle a nekompromisně. A ne ho zahrnout ještě více žrádlem a klidem. To jeho nežádoucí chování akorát posílí.
Je to o vaší rozhodnosti - prostě psu žrádlo dám, ale zcela samozřejmě mu ho i seberu - když budu chtít. Když se necháte zastrašit u štěněte, kam to dospěje až bude pes dospělý? Když si např. usmyslí, že postel bude jeho, tak na vás zavrčí, případně kousne a vy budete spát na zemi? Taky už jsem takové lidi zažila - ložnice byla psa a pokud pes nechtěl, do postele je nepustil a páníčci spali raději v obýváku na sedačce. Tak toto si nedokáži ani představit!

Omlouvám se, že se vracím na začátek diskuse, ale nedá mi to. I když tu bylo řečeno hodně věcí z mnoha stran, nechápu, proč takový zkušený chovatel nechápe rozdíl mezi dotazem zadavatelky (která má jednoho psa) a místo toho začne popisovat soužití se psí smečkou.
Jak lze nastolením klidu docílit nevrčení psa? Díky moc Terven, která to popsala za mě někdy před devátou ráno.
Z mého hlediska jsou zase nesmyslné vaše rady. Nevlastníme jednoho psa, také máme smečku. Světe div se, u nás smečka žije pod jednou střechou a ne v kotcích. A nic se nerve, nic nevrčí. Tedy, vrčí, a hodně, když si to hraje! Kdybych použila vaši radu typu: Pes prostě musí vědět, že je někdo pánem. Podobně se to dá aplikovat, pokud pes vrčí u žrádla na pána. Vrčíš - nežereš. u své labilní feny, byla bych asi nejen já dost dohryzaná. Protože by kromě hlídání zdroje přišla ke slovu i nějaká ta strachová agresivita. Naopak jsem ráda, že tato fena coby malá měla na žrádlo klid (ano, když jsme si ji přivezli, také u misky vrčela). Během pár dní se coby štěně zklidnila, díky těm mým "nesmyslům".
Dle mého u žrádla pořád platí to samé, co všude u výcviku psa. Nechci, abys vrčel? Jsem homo sapiens, tak přemýšlím, jak to udělat, aby pes u žrádla nevrčel. Pokud si pes brání? misku, proč to dělá? Nemá dost potravy a je to pro něj vzácnost? Nemá klid na žrádlo a preventivně odhání případné vetřelce? Jedno, zda ostatní psy či lidi. Štěňat, kterým je 5 měsíců, a která by si opravdu chránila misku z důvodu agrese, je minimum. Kokří fenka, že by měla takové tendence, nechce se mi věřit, pokud tedy nemá nějaký ten "zuřivý" kokří gen.
Klidný, vyrovnaný a pravidelně krmený pes, který má se svým pánem a rodinou jasný a čitelný vztah (ano, i nějaká ta pravidla do něj patří), nemá zapotřebí u žrádla vrčet. Není důvodu ho hnát do kotce, když si vrkne. Krmit psy hromadně z jednoho lavoru - inu, u některých plemen to jde, u jiných to nenaučíte nikdy.

Nechci se nikoho dotknout, ale opravdu nejsem schopná pochopit, jak je to možné. Jak je možné, že pes, kterého vychováte od štěněte (předpokládám s láskou, péčí, bez řvaní a fyzických trestů) vrčí nebo dokonce vyjede na svého majitele a myslí to vážně, že se pak majitel bojí, že by mu jeho vlastní pes mohl ublížit...to se mi pak chce jenom říct "kde asi udělali soudruzi z NDR chybu? "...pro některé zde podotkám, že rozmazlováním to opravdu není a ani tím, že máte to čemu se říká "ostrý dominantní pes"...osobní zkušenost...
jediné, co mě napadá, že si prostě člověk se svým psem nerozumí, že na sebe sice vzájemně "mluví" ale že se neposlouchají...a pak je asi vymalováno...

Když se vrátím k problému zadavatelky ( nějak se to tu semlelo - určitě je rozdíl, když vrčí štěně a když startuje dospělý pes, ještě k tomu ne vlastní, ale převychovávaný ) - nechala bych štěně žrát v klidu, nehladila bych ho u jídla, neposkakovala kolem něj, nenahlížela, jestli mu chutná. I za tu cenu, že bych mu misku dala na klidné místo. Mě prostě připadá, že to štěně "říká" - aspoň u toho žrádla mě nechte na pokoji. Takže bych těm situacím
předcházela ( a nebrala bych to jako ustupování psovi - spíš jako vyhovění jeho potřebě, prostě se chce nažrat v klidu - ostatně to já taky - ani telefony u večeře nezvedám ).

karo2702 napsal(a):
Dobrý den,
naše pětiměsíční fenka na nás dříve vrčela, ale teď už i vyjíždí, když má žrádlo nebo třeba ucho na okusování a my jí chceme byť jen pohladit.
Je to kokr, takže lovecký pes. Náš kokr před tím byl na tohle zlatý a vůbec mu to nevadilo, ale náš jezevčík tohle dělal vždy. Zatím jsme jí v tomhle směru nijak nevychovávali a žrádlo jí od tlamy nikdy nebrali (jen tento týden vepřové ucho)
Zajímá mě, zda se to dá výchovou odstranit a nebo jestli je to prostě povahou psa.

Ano, výchovou odstraníte, povahu psa musíte znát vy.


Skorojezevčík mi to dělat taky, ale jen zůstal u toho vrčení- měla jsem ho od štěněte z útulku a bezmezně mi byl oddán, občas jsem jeho "lakomosti" využívala aby sežral, co nechtěl (byl mlsný) např. k misce se blížila ošklivá noha, nebo ruka, ale velni záludně a pomalu a milý psík chca nechca to do sebe naládoval. Byla to naše taková hra. Nikoho nikdy nekous.

Ještě k tomu vrčení a "nucení" psů do různých situací- mám názor, že já se svému psu můžu podívat kamkoliv, ošetřit mu cokoliv, vyndat mu z huby cokoliv, zakázat mu žrát cokoliv a.t.d. dosaďte sami aniž by po mě vrčel, utíkal nedej bože se ohnal(neříkám, že pes si nemůže o cokoliv říct, ale takto ne)...je to jen o manipulaci se štěnětem, štěně je v první řadě strašně roztomilé, ale taky si rychle vše zapamatovává a to z čeho má prospěch snad nejvíc.

Zadavatel/ka má např. toho kokra, dlouhé uši, nechá si je vyčistit-protrhat? převyslé pysky, kontrola zbytků jídla, nechá si kouknout do huby?Nakapat do očí? to potom je teprv voheň, honit čokla aby na něm leželi tří lidi a nechal si kápnout do očička. Takže doporučuji dodržovat důsledně co psík může a co ne. A bude spokojený jak on, tak vy.

Ještě dodám : Zatím co by žrával bez vyrušování, učila bych odevzdat na povel ( třeba "dej" nebo "pusť ) klacek, hračku - něco míň cenného než kost. Kost ( žvýkací ucho a pod. ) bych mu posléze ( až bude vydávat jiné, různé věci ) odebírala v případě nutnosti právě s tímhle povelem.
Snad jsem to moc nezamotala.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ještě dodám : Zatím co by žrával bez vyrušování, učila bych odevzdat na povel ( třeba "dej" nebo "pusť ) klacek, hračku - něco míň cenného než kost. Kost ( žvýkací ucho a pod. ) bych mu posléze ( až bude vydávat jiné, různé věci ) odebírala v případě nutnosti právě s tímhle povelem.
Snad jsem to moc nezamotala.

Já bych tedy moc do toho pust nešla, protože pak zase bude následovat fáze, kdy se sehnete pro kost mezi psovo packama a budete ji rukou brát pryč. Když už vrčel, tak ho to bude hrozně moc svádět k opakování stejného chování a bude to pro něj o dost těžší, než odebírání bez signálem "donuceného" chování. Pokud povel, tak jednoznačně aport - podat do jedné ruky a do druhé si jít rovnou pro nějaký moc dobrý pamlsek. Jinak souhlas, že já se obvykle také s "vrčáčky" snažím dělat něco více, než jen nechávat v klidu.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ještě dodám : Zatím co by žrával bez vyrušování, učila bych odevzdat na povel ( třeba "dej" nebo "pusť ) klacek, hračku - něco míň cenného než kost. Kost ( žvýkací ucho a pod. ) bych mu posléze ( až bude vydávat jiné, různé věci ) odebírala v případě nutnosti právě s tímhle povelem.
Snad jsem to moc nezamotala.

U nás pro učení fungovalo i to, že jsem psa ujistila, že po povelu " ukaž mi to" mi to dá a ví že mu to vrátím a občas ještě přihodím. Ale taky zavrcel jen jednou a byl z něj hladový pilot. Od tý doby nic.

asurwic napsal(a):
Já bych tedy moc do toho pust nešla, protože pak zase bude následovat fáze, kdy se sehnete pro kost mezi psovo packama a budete ji rukou brát pryč. Když už vrčel, tak ho to bude hrozně moc svádět k opakování stejného chování a bude to pro něj o dost těžší, než odebírání bez signálem "donuceného" chování. Pokud povel, tak jednoznačně aport - podat do jedné ruky a do druhé si jít rovnou pro nějaký moc dobrý pamlsek. Jinak souhlas, že já se obvykle také s "vrčáčky" snažím dělat něco více, než jen nechávat v klidu.

Díky, stejné, co jsem radila ze začátku. Naučit štěně výměnnému obchodu. S použitím dříve naučených povelů.
Jsem ráda, že se najdou normálně uvažující lidé. Chci, aby pes slezl z gauče, naučím přivolání. Chci, aby pes odevzdal prasečí ucho = přivolám psa a ucho za něco vyměním. Klidně za druhé vepřové ucho. Atd...

Tedysek napsal(a):
U nás pro učení fungovalo i to, že jsem psa ujistila, že po povelu " ukaž mi to" mi to dá a ví že mu to vrátím a občas ještě přihodím. Ale taky zavrcel jen jednou a byl z něj hladový pilot. Od tý doby nic.

Hladový pilot s vypláchnutou tlamou mýdlem?

Na mě můj pes zavrčel jednou. Ukradl si velkou patku tvrdého chleba a já mu ji chtěla vzít. Hned, jak viděl, že to byla moje ruka, uši dozadu, olizoval se. Nevím, proč by měl někam lítat. Tak jsem jenom ( vlastně laskavě ) řekla - ty ses splet, tys to tak nemyslel...
Patku jsem vzala a odnesla mu ji do kuchyně, aby nedrobil v pokoji. Nikdy víc na mě nezavrčel, i kdybych mu hlavu řezala.
Fenka ( štěně cca 4 měsíce) na nás vrčela, když jsme ji obraceli na záda, abychom jí z bříška vytáhli klíště. Asi tak : A to má být co? Co to se mnou děláte? Taky nikam nelítala, ani nedostala přes papulu. Proč by taky. Jak někde nahoře psala Bodlinka - vrčení má hodně podob. Někdy vyhovím já psu ( když o nic nejde), příště vyhoví on mě ( když to musí být ).

Kecám : vrčel na mě, když jsem ho chtěla zvednout a pochovat.
Ale to byla hra. Když bylo nutné zvednout ho (v ordinaci na stůl a pod.), nechal se zvednout bez keců.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Hladový pilot s vypláchnutou tlamou mýdlem?

Asi tak. Honit si triko na štěněti, které váží asi tak 10x míň než já...RTW a pod. asi udělá letecký den málokdo.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Díky, stejné, co jsem radila ze začátku. Naučit štěně výměnnému obchodu. S použitím dříve naučených povelů.
Jsem ráda, že se najdou normálně uvažující lidé. Chci, aby pes slezl z gauče, naučím přivolání. Chci, aby pes odevzdal prasečí ucho = přivolám psa a ucho za něco vyměním. Klidně za druhé vepřové ucho. Atd...

Proč myslíte, že já-my, co uvažujeme jinak, máme psa jinak naučeného (se psem neměním a nesmlouvám) nejsme normálně uvažující lidé? diskuse by se měla od těchto podprahových "urážek" oprostit, já to dělám tak, jinej jinak, vše má víc řešení, každý použije to, na které se cítí, pokud se člověk přecení nebo to nedotáhne do konce to už je jeho boj. Pes v rodině by měl být naučený, že pro tu cennou kost si může sáhnout i jiný člen rodiny a ten ho povelovat třeba neumí (stačí jiná intonace povelu) vyruší psa při spaní- potřebuje ho odtáhnout a jiné psí libůstky, které nejsou psu po chuti.
Např. pokud se mi pes rozvaluje na gauči, že se tam už pomalu nevejdu a strká mi paprčky do nosních dírek, každou chvilku mění místo a celkově si té výsady neváží-protože u nás na gauči se leží a čumí na TV, jde prostě na místo, tam ať si leží třeba jako na pláži a obrací á 5 minut.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Proč myslíte, že já-my, co uvažujeme jinak, máme psa jinak naučeného (se psem neměním a nesmlouvám) nejsme normálně uvažující lidé? diskuse by se měla od těchto podprahových "urážek" oprostit, já to dělám tak, jinej jinak, vše má víc řešení, každý použije to, na které se cítí, pokud se člověk přecení nebo to nedotáhne do konce to už je jeho boj. Pes v rodině by měl být naučený, že pro tu cennou kost si může sáhnout i jiný člen rodiny a ten ho povelovat třeba neumí (stačí jiná intonace povelu) vyruší psa při spaní- potřebuje ho odtáhnout a jiné psí libůstky, které nejsou psu po chuti.
Např. pokud se mi pes rozvaluje na gauči, že se tam už pomalu nevejdu a strká mi paprčky do nosních dírek, každou chvilku mění místo a celkově si té výsady neváží-protože u nás na gauči se leží a čumí na TV, jde prostě na místo, tam ať si leží třeba jako na pláži a obrací á 5 minut.

Rozdíl je v tom, že někdo považuje ležení psa na gauči a dotyky pacek za věc normální, někdo za výsadu, někdo nenaučí členy rodiny, že pes se nikam netahá, ale napoví se mu, co má dělat, Běžně ten člověk psa probudí, přivolá, odvolá, odešle na místo a nemusí ho někam tahat. Je to o rozdílném vnímání psa ze strany člověka. Pro někoho je to kamarád, pro někoho podřízený, který musí a nesmí a tak dále. Každý považuje to své za standard. Jsem ráda, že těch prvních přibývá, i když výcvikáři dělají všechno pro to, aby to tak nebylo, lidé začínají na to myslet, jak se ukazuje z této diskuse.

asurwic napsal(a):
Já bych tedy moc do toho pust nešla, protože pak zase bude následovat fáze, kdy se sehnete pro kost mezi psovo packama a budete ji rukou brát pryč. Když už vrčel, tak ho to bude hrozně moc svádět k opakování stejného chování a bude to pro něj o dost těžší, než odebírání bez signálem "donuceného" chování. Pokud povel, tak jednoznačně aport - podat do jedné ruky a do druhé si jít rovnou pro nějaký moc dobrý pamlsek. Jinak souhlas, že já se obvykle také s "vrčáčky" snažím dělat něco více, než jen nechávat v klidu.

Asurwic, tohle moc nechápu - vždyť popisuješ naučení "aport" zcela stejně jako naučení "pusť", rozdíl je jenom v tom slovíčku a to je rozdíl pro nás a ne pro toho psa, tomu je to šumák - záleží co a jak ho na daný povel naučíš. Podstatné je to, že si ten povel, ať už zní jakkoliv, pes díky způsobu učení spojí s něčím dobrým a bude ho provádět ochotně a rád.
A to zcela pomíjím ty případy, kdy někdo se psem cvičí a povel aport používá ale k poněkud a zcela jiné činnosti.

U nás ležet na gauči není výsada. U nás je to normální Prostě je kafe, TV, zákusek a psi. Každý z jedné strany, hlavu položenou v klíně. Není nic lepšího než muchlat každou rukou jednoho psa. Spí s námi v posteli. Pokud jsem někde bez psů, nejsem ve své kůži. Když je nedělní pohádka, oba psi leží se mnou na gauči. Jeden v nohách, druhý u břicha. Možná nejsemj normální, ale nám to vyhovuje. A přesto všechno naši psi poslouchají, nikoho nekoušou, netrhají, pasou ovce, běhají na výstavách a vrčí jen když mi něco chtějí sdělit. Prostě to vrčení je rozhovor a tak to beru.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Hladový pilot s vypláchnutou tlamou mýdlem?

Překrucuješ akorát. Jo, nejsem sluníčkář, protože můj pes není sluníčkář.

asurwic napsal(a):
Když někomu hafani "nehlásí novinky", tak člověka ani nenapadne, kolik stále dalších předmětů používá. Samozřejmě běžné věci znají, ale nové musí tak nějak přijmout. Dnes ráno jsem měla novou bundu, kterou ještě pesí neviděli, dešník vyndám stěží jednou za půl roku, když ho někomu půjčuji, na notebook jsem si musela pořídit novou nabíječku, nakoupila jsem lahve vína s jiným tvarem... to všechno se u nás zkoumá. Včera jsem třeba zjistila, že se celou dobu obratně vyhýbají jednomu nástavci na vysavač, protože ho nepoužívám. Když kamarád přišel před časem na návštěvu a hodil na zem před nás tenisové rakety, tak čtyři psi vedle nich stáli jako surikaty na zadních, napnuté ocasy a nevěřícně zírali... až mi jich bylo líto a musela jsem je s nimi seznámit.

Podobně - všechno nové neznámé je vrcholně podezřelé a musí se to prozkoumat. V podstatě se to týká i hraček. Nové baví, většiny starých si nevšimne. Jenže je to majetek, tak když něco vyřadím na vyhození, tak to jsou scény, chce je okamžitě zpátky do krabice, ať se tam zase zdánlivě bez povšimnutí válí.

Ad vrčení - u nás jsou dva základní druhy. Komunikace a vyhrožování. První je takové mručení, doslova artikuluje, jako třeba kvá kvá kvá, budeš se se mnou vítat, doprčic? Ve zlém to zní jako chrčení. Jenže když už se vyjádří i venku, tak lidé, co to neznají, tak se leknou. Klasika - s někým se zakecám, takže něco za něco. Postupně psa drbou všichni účastníci debaty. Jakmile se přestane, popř. si nikdo nevšimne jasných gest, že je na řadě (pohled, pak položená tlapka, dloubání čumákem), tak se takhle ozve.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Podobně - všechno nové neznámé je vrcholně podezřelé a musí se to prozkoumat. V podstatě se to týká i hraček. Nové baví, většiny starých si nevšimne. Jenže je to majetek, tak když něco vyřadím na vyhození, tak to jsou scény, chce je okamžitě zpátky do krabice, ať se tam zase zdánlivě bez povšimnutí válí.

Ad vrčení - u nás jsou dva základní druhy. Komunikace a vyhrožování. První je takové mručení, doslova artikuluje, jako třeba kvá kvá kvá, budeš se se mnou vítat, doprčic? Ve zlém to zní jako chrčení. Jenže když už se vyjádří i venku, tak lidé, co to neznají, tak se leknou. Klasika - s někým se zakecám, takže něco za něco. Postupně psa drbou všichni účastníci debaty. Jakmile se přestane, popř. si nikdo nevšimne jasných gest, že je na řadě (pohled, pak položená tlapka, dloubání čumákem), tak se takhle ozve.

J, j nejdřív nás tahaly děti za kabelu, za ruku, cloumaly s námi - pojď už. Teď nás popotahují psi.

scylla napsal(a):
Rozdíl je v tom, že někdo považuje ležení psa na gauči a dotyky pacek za věc normální, někdo za výsadu, někdo nenaučí členy rodiny, že pes se nikam netahá, ale napoví se mu, co má dělat, Běžně ten člověk psa probudí, přivolá, odvolá, odešle na místo a nemusí ho někam tahat. Je to o rozdílném vnímání psa ze strany člověka. Pro někoho je to kamarád, pro někoho podřízený, který musí a nesmí a tak dále. Každý považuje to své za standard. Jsem ráda, že těch prvních přibývá, i když výcvikáři dělají všechno pro to, aby to tak nebylo, lidé začínají na to myslet, jak se ukazuje z této diskuse.

Nó jasně, to se dalo čekat, že člověk, který by chtěl mít alespoň na gaučíku klid a štěně mu skáče po hlavě je pomalu za tyrana, když ho odkáže jinam, protože jak jsem psala, u nás se na gauči leží(nehlodají se tam ňamky, neblbne a místo by mělo být pro všechny, ne jen pro psa) Myslím, že i lidé v rodině mají svá práva ne jen psi. Protože je můj pes můj kámoš, nebuzeruju ho pořád přivoláním, odvoláním, odesíláním...stejně tvrdě nespí, prostě ho oslovím - otevře se oko na škvírku a odsunu z cesty, pokud překáží.(kdo překračoval ležícího velkého psa a ten se mu v onom momentě zvedl, jistě pochopí nutnost psa odsunout, a ať si leží dál) Není to o tom, kdo je podřízený a kámoš, je to o pravidlech a v jejich mezích se pes cítí jistě.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nó jasně, to se dalo čekat, že člověk, který by chtěl mít alespoň na gaučíku klid a štěně mu skáče po hlavě je pomalu za tyrana, když ho odkáže jinam, protože jak jsem psala, u nás se na gauči leží(nehlodají se tam ňamky, neblbne a místo by mělo být pro všechny, ne jen pro psa) Myslím, že i lidé v rodině mají svá práva ne jen psi. Protože je můj pes můj kámoš, nebuzeruju ho pořád přivoláním, odvoláním, odesíláním...stejně tvrdě nespí, prostě ho oslovím - otevře se oko na škvírku a odsunu z cesty, pokud překáží.(kdo překračoval ležícího velkého psa a ten se mu v onom momentě zvedl, jistě pochopí nutnost psa odsunout, a ať si leží dál) Není to o tom, kdo je podřízený a kámoš, je to o pravidlech a v jejich mezích se pes cítí jistě.

Jo jo...to překračování velkého psa sedí...někdy to vypadalo, že na něm odjedu...odsunout ale padesátikilové tele je docela fuška, takže při překračování "poveluju" hezky hajej" a v klidu překročím...pokud se mi svalí u linky, když vařím, tak to většinou vydržím chvíli a pak slušně požádám jestli by si nemohl přelehnout a pes si prostě lehne jinam, většinou pod stůl, tam nepřekáží a je to...žádnej stres je to o domluvě

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Proč myslíte, že já-my, co uvažujeme jinak, máme psa jinak naučeného (se psem neměním a nesmlouvám) nejsme normálně uvažující lidé? diskuse by se měla od těchto podprahových "urážek" oprostit, já to dělám tak, jinej jinak, vše má víc řešení, každý použije to, na které se cítí, pokud se člověk přecení nebo to nedotáhne do konce to už je jeho boj. Pes v rodině by měl být naučený, že pro tu cennou kost si může sáhnout i jiný člen rodiny a ten ho povelovat třeba neumí (stačí jiná intonace povelu) vyruší psa při spaní- potřebuje ho odtáhnout a jiné psí libůstky, které nejsou psu po chuti.
Např. pokud se mi pes rozvaluje na gauči, že se tam už pomalu nevejdu a strká mi paprčky do nosních dírek, každou chvilku mění místo a celkově si té výsady neváží-protože u nás na gauči se leží a čumí na TV, jde prostě na místo, tam ať si leží třeba jako na pláži a obrací á 5 minut.

Já také se svými nesmlouvám - ani nemám důvod a nemám o co... možná tak něco ve stylu "tak sněz alespoň tu kost". Zde je řeč o psech, kteří mají problém s vrčením u jídla a to ať už z důvodu majitele (svého či předchozího) nebo z důvodu nejisté povahy. Pokud se Vás to netýká, je to super a nemusíte se podle toho tudíž svým přístupem nijak zařizovat.

Jinak základ, co říkám všem lidem - psi se nijak netahají. Ani ručně, ani na vodítku, ani za kůži... nijak. Na tahání jsou takoví ti na provázku pro děti, kteří vydávají zvuky, když se jim točí kolečka. Ne ti živí.

Další věc je, že pes neumí "vážit si něčeho". Dítě dostane novou hračku a tak a ni dává pozor, aby ji nezničilo, když je tak super, zatímco pes ji s nadšením začne žvýkat a škubat. Neváží si ji v lidském pohledu právě proto, že je za ni šťastný. To samé s nějakými "výsadami" obývat konkrétní prostor. Pes to vnímá, že tam buť smí a nebo nesmí. Nebude Vám vděčný, že ho pustíte na gauč. Maximálně pokud budete dělat kvůli tomu scény (teď tu můžeš být a teď ne), tak tím zvýšíte jednak napětí a jednak jeho finální radost z pobytu na místě, kde není tak často... no a pak se z radosti projevuje "tak nevděčně, že si neváží té výsady a klidně si dovolí se válet". Pokud překáží, tak samozřejmě jeden z nás někam uhne - obvykle pes na místo... ale pošlete ho tam povelem, nebo ho tam taháte?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Asurwic, tohle moc nechápu - vždyť popisuješ naučení "aport" zcela stejně jako naučení "pusť", rozdíl je jenom v tom slovíčku a to je rozdíl pro nás a ne pro toho psa, tomu je to šumák - záleží co a jak ho na daný povel naučíš. Podstatné je to, že si ten povel, ať už zní jakkoliv, pes díky způsobu učení spojí s něčím dobrým a bude ho provádět ochotně a rád.
A to zcela pomíjím ty případy, kdy někdo se psem cvičí a povel aport používá ale k poněkud a zcela jiné činnosti.

Pardon - já ty slovní povely už mám nějak zažité více než ti psi.
Pusť mám spojeno s vyplivnutím (a k odebrání třeba se sklonit k té položené věci) a aport s držením a následovným zatlačením předmětu mně do nastavené ruky (kdy stačí k odebrání už jen rukou s předmětem uhnout). Samozřejmě ať si člověk říká třeba "abraka-dabra" - slovo je jedno.

Jinak kdo tvrdí, že právě předpisovému aportu tohle brání? Naopak já toho docela využívám, že když už mi pes vezme něco divného (ať už těžký kamen nebo něco, co by nejraději snědl), tak máme zase další složitější předmět k tréninku.

"Jinak kdo tvrdí, že právě předpisovému aportu tohle brání"
no já, neb povel aport (tedy ve sportovní kynologii) znamená, že naopak předmět v tlamě předpisově DRŽÍ a bez následného povelu PUSŤ pustit nesmí

"Pusť mám spojeno s vyplivnutím "
tak to je o tom, jak jsi ho to naučila...
např. v té sportovce to je o odebrání předmětu z tlamy, pes nic plivat nesmí...a tak to i tady bylo nejen mnou prezentováno - jako výměna něčeho za něco lepšího (z tlamy do tlamy) a ne naučit vyplivnout...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jo jo...to překračování velkého psa sedí...někdy to vypadalo, že na něm odjedu...odsunout ale padesátikilové tele je docela fuška, takže při překračování "poveluju" hezky hajej" a v klidu překročím...pokud se mi svalí u linky, když vařím, tak to většinou vydržím chvíli a pak slušně požádám jestli by si nemohl přelehnout a pes si prostě lehne jinam, většinou pod stůl, tam nepřekáží a je to...žádnej stres je to o domluvě

Mám to nějak podobně, psici doma nepoveluju, není to potřeba, tak nějak s ní rozmlouvám .
Když chci pustit do jejího křesla ( nejlíp se z něj kouká na televizi ), tak dokonce poprosím.
( Nedovedu si představit, že bych s ní zacházela způsobem : teď jdu já, pán tvorstva a shodila ji dolů. Určitě by nezavrčela, natož aby se ohnala, jen by si "myslela", že mi přeskočilo. A který pes by chtěl mít za vůdce blázna ).

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nó jasně, to se dalo čekat, že člověk, který by chtěl mít alespoň na gaučíku klid a štěně mu skáče po hlavě je pomalu za tyrana, když ho odkáže jinam, protože jak jsem psala, u nás se na gauči leží(nehlodají se tam ňamky, neblbne a místo by mělo být pro všechny, ne jen pro psa) Myslím, že i lidé v rodině mají svá práva ne jen psi. Protože je můj pes můj kámoš, nebuzeruju ho pořád přivoláním, odvoláním, odesíláním...stejně tvrdě nespí, prostě ho oslovím - otevře se oko na škvírku a odsunu z cesty, pokud překáží.(kdo překračoval ležícího velkého psa a ten se mu v onom momentě zvedl, jistě pochopí nutnost psa odsunout, a ať si leží dál) Není to o tom, kdo je podřízený a kámoš, je to o pravidlech a v jejich mezích se pes cítí jistě.

Proč pořád létáte ode zdi ke zdi?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Mám to nějak podobně, psici doma nepoveluju, není to potřeba, tak nějak s ní rozmlouvám .
Když chci pustit do jejího křesla ( nejlíp se z něj kouká na televizi ), tak dokonce poprosím.
( Nedovedu si představit, že bych s ní zacházela způsobem : teď jdu já, pán tvorstva a shodila ji dolů. Určitě by nezavrčela, natož aby se ohnala, jen by si "myslela", že mi přeskočilo. A který pes by chtěl mít za vůdce blázna ).

Já rozmlouvám i venku - "já bych šla spíš tudy", "tam půjdeme jindy" nebo "mohl bys prosím začít spolupracovat?" A nejvíc je, když se nemůžu rozhodnout, jestli půjdeme tu trasu doleva anebo spíš doprava, tak nechám psa jít vepředu a jde se tam, kam zamíří on

asurwic napsal(a):
Já také se svými nesmlouvám - ani nemám důvod a nemám o co... možná tak něco ve stylu "tak sněz alespoň tu kost". Zde je řeč o psech, kteří mají problém s vrčením u jídla a to ať už z důvodu majitele (svého či předchozího) nebo z důvodu nejisté povahy. Pokud se Vás to netýká, je to super a nemusíte se podle toho tudíž svým přístupem nijak zařizovat.

Jinak základ, co říkám všem lidem - psi se nijak netahají. Ani ručně, ani na vodítku, ani za kůži... nijak. Na tahání jsou takoví ti na provázku pro děti, kteří vydávají zvuky, když se jim točí kolečka. Ne ti živí.

Další věc je, že pes neumí "vážit si něčeho". Dítě dostane novou hračku a tak a ni dává pozor, aby ji nezničilo, když je tak super, zatímco pes ji s nadšením začne žvýkat a škubat. Neváží si ji v lidském pohledu právě proto, že je za ni šťastný. To samé s nějakými "výsadami" obývat konkrétní prostor. Pes to vnímá, že tam buť smí a nebo nesmí. Nebude Vám vděčný, že ho pustíte na gauč. Maximálně pokud budete dělat kvůli tomu scény (teď tu můžeš být a teď ne), tak tím zvýšíte jednak napětí a jednak jeho finální radost z pobytu na místě, kde není tak často... no a pak se z radosti projevuje "tak nevděčně, že si neváží té výsady a klidně si dovolí se válet". Pokud překáží, tak samozřejmě jeden z nás někam uhne - obvykle pes na místo... ale pošlete ho tam povelem, nebo ho tam taháte?

Psa ve smyslu slova, že ho táhnu, nikam netahám (myšleno proti jeho vůli)...naše děti si občas odtáhli velkou 30kg fenu, když potřebovaly projet na odrážedle, zašišlaly na ní a pošouply si jí po podlaze-odtáhly, ta se jen roztelila se na zádech o pár centimetrů vedle, ale jednou jsem jí já regulerně tahala za přední nohy v mechu po lese po zádech sem a tam. Dostala povel k lehnutí, pak už jsem jí jen skulila a táhala, na zádech měla pěknou srnčí sr*ku, vůbec ji to nebylo divné, co s ní dělám, snad si to drbání kožichu užívala.Lepší způsob jak to z ní částačně dostat, neušpinit se a aby byl pes převozu schopný v autě neexistoval.
Svým přístupem ke štěněti jsem se zařídila, řešit odevzdání kosti nemusím, tou kostí to ale u štěněte začíná a manipulací se psem končí.
Pes nám na gauč může kdykoliv.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já rozmlouvám i venku - "já bych šla spíš tudy", "tam půjdeme jindy" nebo "mohl bys prosím začít spolupracovat?" A nejvíc je, když se nemůžu rozhodnout, jestli půjdeme tu trasu doleva anebo spíš doprava, tak nechám psa jít vepředu a jde se tam, kam zamíří on

To se to chodí podle psa... já mám sudý počet, takže vždycky půlka zamíří na jednu stranu, půlka na druhou a pak na mě koukají, co s tím udělám.

asurwic napsal(a):
To se to chodí podle psa... já mám sudý počet, takže vždycky půlka zamíří na jednu stranu, půlka na druhou a pak na mě koukají, co s tím udělám.

Jsem ráda, když čtu, že i psi, kteří nejsou od rána do večera povelování (v pravém slova smyslu), kteří si mohou beztrestně zabrblat, když se jim něco nelíbí, je s nimi po "lidsky" komunikováno a povídáno, pesové, kteří se mohou válet s páníkem na gaučíku a páníček někdy zavře oko a je "lehce" benevolentní (u nás teda těžce)...atd atd...fungují bezvadně ve svých rodinách, že to není o tom, že člověk musí být za každou cenu nekompromisní, aby si náhodou nezadal jako vůdce smečky...že k tomu, aby člověk vychoval ze psa velmi příjemného parťáka a přítele na celý život stačí selský rozum, empatie a láska ke svému zvířeti...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já rozmlouvám i venku - "já bych šla spíš tudy", "tam půjdeme jindy" nebo "mohl bys prosím začít spolupracovat?" A nejvíc je, když se nemůžu rozhodnout, jestli půjdeme tu trasu doleva anebo spíš doprava, tak nechám psa jít vepředu a jde se tam, kam zamíří on

Mám to podobně

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jsem ráda, když čtu, že i psi, kteří nejsou od rána do večera povelování (v pravém slova smyslu), kteří si mohou beztrestně zabrblat, když se jim něco nelíbí, je s nimi po "lidsky" komunikováno a povídáno, pesové, kteří se mohou válet s páníkem na gaučíku a páníček někdy zavře oko a je "lehce" benevolentní (u nás teda těžce)...atd atd...fungují bezvadně ve svých rodinách, že to není o tom, že člověk musí být za každou cenu nekompromisní, aby si náhodou nezadal jako vůdce smečky...že k tomu, aby člověk vychoval ze psa velmi příjemného parťáka a přítele na celý život stačí selský rozum, empatie a láska ke svému zvířeti...

Moc hezky napsané Já jsem ráda, že takové psy doma mám a že nejsem povelující magor :).

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jsem ráda, když čtu, že i psi, kteří nejsou od rána do večera povelování (v pravém slova smyslu), kteří si mohou beztrestně zabrblat, když se jim něco nelíbí, je s nimi po "lidsky" komunikováno a povídáno, pesové, kteří se mohou válet s páníkem na gaučíku a páníček někdy zavře oko a je "lehce" benevolentní (u nás teda těžce)...atd atd...fungují bezvadně ve svých rodinách, že to není o tom, že člověk musí být za každou cenu nekompromisní, aby si náhodou nezadal jako vůdce smečky...že k tomu, aby člověk vychoval ze psa velmi příjemného parťáka a přítele na celý život stačí selský rozum, empatie a láska ke svému zvířeti...

Podle mě je ta přísná nekompromisnost a lpění na virtuálních pravidlech známkou určité zkostnatělosti nebo nejistoty, ne jen co se týká psů. Takové to vynucování, aby to bylo, jak řekla nějaká autorita. Ať už řekla nebo psala v knize třeba, nebo i když někdo sám sebe staví do pozice autority přes vnější projev, přitom uvnitř - uvnitř malá duše.

Podle mě ten pes respektuje člověka, který se k němu chová furt stejně hezky. Nebo furt stejně hnusně. Protože ho prostě chápe. Spíš než někoho, kdo je jednou tak a jednou tak.

Tak debata už se začíná ubírat trošku jiným směrem
Ale já zjistila, že u nás to byl asi nějaký den blbec. Teď si žvýká ucho u mě pod nohama, před chvílí mi ležela na břiše a úplně v pohodě i při mazlení. Dokonce se mi přišla během poslední půl hodiny tak třikrát pochlubit, kolik už z toho ouška zežrala . Takže asi předevčírem neměla dobrý den. U žrádla občas zavrčí, ale to je spíš že má hlad. Na tom teda budu ještě pracovat

karo2702 napsal(a):
Tak debata už se začíná ubírat trošku jiným směrem
Ale já zjistila, že u nás to byl asi nějaký den blbec. Teď si žvýká ucho u mě pod nohama, před chvílí mi ležela na břiše a úplně v pohodě i při mazlení. Dokonce se mi přišla během poslední půl hodiny tak třikrát pochlubit, kolik už z toho ouška zežrala . Takže asi předevčírem neměla dobrý den. U žrádla občas zavrčí, ale to je spíš že má hlad. Na tom teda budu ještě pracovat

Tak to je prima...no i pesani někdy mají své dny...
Ode mne snad jen taková zkušenost, když jsem měla afgána nevrčel, všechno by si nechal odebrat i našimi malými dětmi až na jednu vyjímku, když něco doma"ukradl" tak si to bránil...pokud to bylo něco nevhodného, tak bylo nutné mu to vzít...chrťák byl docela urputná osobnost a bylo na něm vidět, že bez "boje" by to nevydal, nemyslím, že by mi skutečně ublížil, ale myslím, že minimálně chňapnout by se pokusil, on by neútočil, on by se bránil a dával to jasně najevo, že je k tomu připraven...a co pak zbývá...buď jít do toho s rizikem, že budu muset řešit jeho případný "útok", což je pro mě nepřijatelné, neboť chrtí důvěra je věc křehká a mohla by se tím velmi narušit a nebo prostě vzít piškot, kousek párku, plátek šunky apod. a jeho poctivě ukradenou kořist vyměnit za mnou nabízenou mňamku...vzhledem k tomu, že já jdu vždy cestou nejmenšího odporu a nic nehrotím, tak u nás to byla vždy výměna...ve finále to vypadalo tak, že jsem ho i s ukradenou věcí zavolala, aby to šel vyměnit...přišel, kořist odevzdal, dostal odměnu a byl klid...
Jak já říkám, hlavně klid...pokud mě pes dostane do situace, kdy bych mu nejraději utrhla hlavu, což se mi obzvláště u psích pubescentů, kteří zkouší, jestli má panička pevné nervy, stává, tak si raději počítám do deseti, rozdýchám to a pak teprve jednám...to se mi zatím osvědčilo vždycky...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já rozmlouvám i venku - "já bych šla spíš tudy", "tam půjdeme jindy" nebo "mohl bys prosím začít spolupracovat?" A nejvíc je, když se nemůžu rozhodnout, jestli půjdeme tu trasu doleva anebo spíš doprava, tak nechám psa jít vepředu a jde se tam, kam zamíří on

Dnes - je hnusně, prší, ale basenji, pro kterého je voda smrtelně jedovatá, má v době hárání povinnosti, a to přečíst a přeznačkovat dost rozsáhlý rajón (základ je na hodinu a půl). I kdyby padaly kroupy.

Na rohu, kam se po nezbytné procházce míří domů, nebo doleva přes most do domovského parku - zpátečnická póza, zadek nahoru, výraz bitého psa, snaha couvat: "Bůůů, já chci na Letnou!"
"Si upad, v tomhle počasí?!"
"Bůůů, já tam musím!"
"Prostě ani omylem, jdeme domů."
"Bůůů, já tam fakt musím!"
"Hele, neblbni, stejně tam nikdo nebude."
"Bůůůůů!", v panice couvá.
"Máš doma rozmražený maso, mňamka, co?"
Při výrazu "maso" a "mňamka" zbystří a zvedne hlavu, jenže se okamžitě vrátí do původní pozice: "Bůůů, jestli tam nepůjdem, tak..." Ksichtí se, jakoby vyhrožoval sebevraždou.
"Ok, ale jen to prosvištíme na půl hodiny a domů, bez debat."
Vyskočil radostí a klusal za tu správnou stranu rohu, kde u koše kouřil zaměstanec firmy, která v budově sídlí: "Jo vy jste mluvila se psem?! Jsem si říkal, co v tom telefonu řešíte.

Pak jsme v tom slejváku trajdali hodinu a půl. Už aby byl konec a byl z něho typický zástupce plemene.