První zkušenosti s Gonyosoma oxycephala

Nedávno se má „hadí rodinka“ rozrostla o další dva nádherné hady – Užovky ostronosé (Gonyosoma oxycephala). Je to jeden a půl roku starý pár a každá měří kolem 140 cm. Zbarvené jsou do zelena s šedým, protáhlým a špičatým ocasem, který je oddělený žlutavým proužkem. Pozoruhodné je jejich zbarvení kůže do modra. Tato barva prosvítá i mezi šupinami. Tělo mají dlouhé, štíhlé a ze stran zploštělé. Tento tvar jim umožňuje snazší prolézání mezi větvemi. Hlava je vpředu zašpičatělá, nepříliš odlišená od těla. Přes oko se jim táhne tmavý pruh. Oči jsou velké s kruhovou zorničkou, která je typická pro denní lovce. Je tedy aktivní za dne, kdy vyhledává hlodavce, ptáky, které loví i za letu a následně škrtí. Zajímavostí je, že tento druh svůj modrý rozeklaný jazyk vyplazuje i na několik vteřin. Dodnes není známo proč tomu tak je.

• terárium pro Gonyosoma oxycephala

Připravil jsem pro ně terárium o rozměrech 110×65×70 cm (dך×v), s dvěma velkými větvemi na lezení, protože je tato užovka silně arborikolní (stromový) druh. Kvůli vysoké relativní vlhkosti vzduchu, kterou vyžadují, je uvnitř nádoba s vodou. Z té prakticky vůbec nepijí, protože přijímají tekutiny z kapek listů a stěn terária. Z toho také vyplývá, že rosení je na denním pořádku. Velice se jim líbí, když rosím přímo na ně, protože pak mohou pít ze záhybů svého těla. Samec dokonce s klidem pije rovnou z trysky rozprašovače. Dále mám v ubikaci několik umělých květin, které využívají jako úkryt. Vyhřívám 60 W bodovou žárovkou v krytu na denní teplotu kolem 27 °C (36 °C pod lampou) s nočním poklesem ke 23 °C. Větrání zajišťují dva otvory u dna a dva otvory u stropu o průměru pět centimetrů, které jsou zakryté mřížkou.

Chování těchto užovek je velice typické pro stromové druhy. Jsou rychlé, mrštné a kousavé. První dvě vlastnosti jsem si mohl shlédnout hned při prvním kontaktu, když jsem je první den přivezl a vypustil do terária. S neuvěřitelnou rychlostí ho prozkoumaly a ihned si každá zabrala svůj úkryt – umělou květinu. To samo o sobě není nic zvláštního, přeci jenom byly ve stresu z převozu a ve tmě v pytli, ale jejich aktivita mě velmi překvapila, protože jsem byl dosud zvyklý pouze na laxní pohyby a chování krajty, kterou také chovám. Když se uklidnily, vydaly se na důkladnější průzkum. Výsledkem bylo, že se rychle zabydlely a bylo vidět, že jsou spokojené. Poté každý den, po rozsvícení žárovky vylézaly, aktivně vyhledávaly kořist a prolézaly prostory terária. Dalším jevem, kterého jsem si všiml bylo to, že oba hadi na sebe reagují poněkud plaše až panicky. Nevím zda to není u páru normální, ale o „námluvy“ patrně nejde, protože ještě nejsou adultní. Předchozí majitelka je chovala odděleně a tudíž na sebe nejsou vůbec zvyklé. V mém společném teráriu se potkávají každou chvilku a při vzájemném dotyku dělají rychlé záškuby a snaží se o úprk do umělého porostu. Občas i zaznamenám obranné reakce, tzn. míhání ocasem ve stylu chřestýše či zplošťování přední části těla. Ještě jsem je neviděl, že by se spolu vyhřívaly či ležely na stejné větvi, jako to často vídám u krajt.

• Gonyosoma oxycephala

Velmi obávaným jevem u hadů je schopnost rychle kousnout. Tyto užovky tuto dovednost ovládají mistrně! Spolu s rychlostí, kterou oplývají, je opravdu radno si dávat veliký pozor při manipulaci v teráriu i přímo s nimi. Po pár dnech aklimatizace jsem se rozhodl, že se pokusím samce vyndat z terária a prohlédnout si ho zblízka. Teď vím, že to nebyl příliš dobrý nápad. Jako u všech mých hadů se je nepokouším vyndávat násilím, ale jen otevřu skleněná dvířka terária a čekám, až vylezou sami. U tohoto samce to trvalo jen pár vteřin. Protože jsem nebyl zvyklý na jejich rychlost, v mžiku byl samec na půl cesty z terária. Okamžitě jsem ho uchopil za zadní část těla, ale to se mu nelíbilo a ohnal se po mě jedním kousnutím do prázdna. To mě vylekalo, ale nezpanikařil jsem. V klidu jsem ho držel za ocas, zatímco on už byl nastavený v „esíčku“, čekajíc na můj tah. Druhou rukou jsem ho chtěl chytit za hlavou a situaci vyřešit, ale byl rychlejší! Během toho mě stačil třikrát kousnout do hřbetu ruky. Nechtěl jsem jemu ani sobě ublížit, a tak jsem rukou necukal a nechal se kousat. Kdybych v úleku rukou trhnul, jeho zuby by mi zajely hlouběji do kůže a navíc bych mu mohl způsobit poranění tlamy (ulomit zub, apod.). Poté jsem ho raději jen přenesl za ocas do terária a on sám se vyšplhal na větev a v klidu zmizel v umělém kapradí. Ruku jsem si ošetřil a dalších ukvapených nápadů se v budoucnu raději vyvaruji. Co se bolesti týče, není příliš silná. Přirovnal bych to jako ke kousnutí malým štěnětem, které má také zuby ostré a špičaté jako jehly. Pasivní obranou těchto hadů, o které jsem se již zmínil na začátku, je zploštění hrdla a zvednutí hlavy. Tímto předstírá, že je větší. Mnohdy také používají výstražné vrtění ocasem. Při vyrušení se stočí do „esíčka“ a hází špičkou ocasu ze strany na stranu.

• kousnutí Gonyosomou oxycephalou

První zkušenosti s tímto druhem užovky nejsou příliš kladné, ale jejich krása a elegance, s jakou své teritorium prolézají, je mi útěchou a také odměnou. Možná se mi je časem podaří zklidnit a zvyknout na lidské ruce. Vše zaleží na povaze jedince a mé odvaze. Myslím si ale, že to nebudou takoví flegmatici jako můj samec Krajty královské, který mi vydrží spokojeně a v klidu viset na krku i několik hodin. Také mě velice mrzí, že informací o tomto druhu je poskromnu. Tímto bych rád vyzval chovatele užovek ostronosých, aby se mi ozvali na e-mail:
martin.novak007@volny.cz. Rád bych se dozvěděl více z jejich života, případně se vyvaroval chyb v jejich chovu.

Použitá literatura:
Chris Mattison, Hadi , OTTOVO nakladatelství (1999)