Spanilá cesta do vídně
Chov ptáků je sice ryze individuální, soukromá disciplina, ale i naprostý samotář se čas od času neobejde bez pomoci jiné, stejnou zálibou postiže...
Chov ptáků je sice ryze individuální, soukromá disciplina, ale i naprostý samotář se čas od času neobejde bez pomoci jiné, stejnou zálibou postižené osoby. V první řadě potřebujete prodat, ale i nakoupit ptáky. A také vyslechnout si všemožné rady, zkušenosti i nářky. Všechno se může jednou hodit. Proto také mají chovatelé svoje spolky, burzy a časopisy, které dokonce i čtou. To je jenom dobře. Přesto vás někdy napadne, že by nebylo vůbec od věci, zahodit všední rytmus života za hlavu, zvednout kotvy a podívat se jen tak na skok někam jinam. Vždyť nám dneska nikdo nebrání, podívat se jen kousek za hranice, jestli tam snad vítr nefouká trochu jinak. V mládí jsme tomu říkali, že nám asi narostly Holubovy boty. Specialistou na tuto disciplinu je můj mladší brácha. Než by se jeden nadál, už má něco pěkně vyšpekulovaný. Žádná pomalá procházka, spíš akce typu kulový blesk. A proč bych nemohl napsat o takové akci něco i do rubriky 03 Fauny, když je to venkoncem akce, která se stejně točí okolo ptáků, i když jsou tam i jiné postřehy.
Tak tedy, tentokrát do Vídně. Ve středu večer mi brácha zavolal, abych udělal cestovní pojištění. Kam? No, do tý Vídně! Co? Zvládnul jsem to, i když jsem pojistil jednu osobu navíc. V pátek jsme vyrazili takovým fofrem směrem na východ, že jsme byli už skoro u Poděbrad, než jsem začal chápat, jaký to bude mít scénář. Nejdřív do bonsai-centra v Libčanech. To mi nevadilo, jelikož jim tady sedí již léta jeden amazoňan žlutolící na své kleci a je to vyhraněná osobnost. Taky mě paní prodavačka varovala, von vás rafne! Nebojte se! Hned věděl, že jej chci fotografovat, proto usnul. Co bych to byl za ptáčníka, kdybych si nevěděl rady? Stejně mě překvapil. Všichni velcí papoušci milují, když je drbete v peří za krkem. Tenhle taky, ale vyřešil ten problém, než by si to nechal dělat od nějakejch smradlavejch lidí, drbal se sám o svůj vlastní zvoneček, který si také zuřivě bránil. Když jsem jej zatahal za ocas, pořád jako spal, ale když jsem jemně ťuknul nehtem do jeho zvonečku, vyletěl jako blesk.
Po drobných orientačních omylech jsme se prořítili Vídní od severu k jihu a nalezli cestu k zaparkování auta u jižního okraje Tiergarten Schönbrunn. A helemese! Vona je to vlastně nejstarší zoologická zahrada celýho kontinentu. Mají tam dokonce na tabuli zkrácenou historii i popsanou. Jak si to zapamatovat? Čtu jednou, čtu po druhý a najednou koukám, že si to brácha jednoduše ofotil. Ty moulo, podívej se na ty mladší, jak na to dovedou jít od podlahy. No, tentokrát ho musím pochválit, i když to dělám nerad, protože mládí potom zpychne. A jak je známo, největší pitomosti člověk dělá prakticky jenom ze tří důvodů. Buď z lásky nebo z vožralství a ten třetí důvod je právě falešná pejcha.
Zahrada samozřejmě chová i druhy, řekněme typicky rakouské nebo lépe řečeno alpské. Ve velké průchozí voliéře hejno ibisů skalních, kteří již v různých výklencích imitace hradní zříceniny seděli na hnízdech. Na první pohled úspěšný chov, základ případného úspěšného navracení do přírody. Pár orlosupů bradatých ve staré voliéře, jejíž vstup ji opticky dělil na dvě části. V jedné půlce seděli ptáci, v druhé se hřál na zemi nějaký apatický králík. Nejdřív jsme si mysleli, že je tam jako živé krmení. Sice to bylo divné, to by se asi návštěvníkům nelíbilo, pozorovat jak ten orlosup morduje nebohého králíčka, ale ono to tak nebylo. Při podrobnějším zkoumání se ukázalo, že je to zajíc bělák nebo sněžní nebo jak se tohle zvíře česky správně jmenuje. Právě línal z bílé barvy do letní hnědé a byl to samozřejmě také výstavní exponát. Přítomnost majestátních dravců jej udržovala ve zdravé bdělosti, jinak by dávno asi tlouštkou puknul.
Nakonec přes Bzenec a Brno zpátky domů. V Bzenci jen vzpomínka, kdeže to bylo, ty první odchovy arů? Zrovna támhle v tom domku nalevo. V Brně opět krátká zastávka. Opět pohoštění, to mě již docházely síly. Slivovička opravdu jemná, tu jsem musel, ostatní řídili. Chov papoušků opravdu velké formy a kvality, těžko bylo co vybírat, abych v rozpoložení v jakém jsem se vracel z krajů, kde slunce pilně svítí na lány vinic, vůbec udržel foťák u oka. Vybral jsem pro vás krasavce, který mi padl nejvíce do oka, protože byl v dokonalé kondici a měl majestátní, královské chování. Nevešla se mi sice špička jeho ocasu do snímku, to ale bylo jen tou slivovicí, skladovanou stylově v láhvi od tequily. A teď jenom velkým fofrem zpátky.
Člověk musí, zvláště když se cítí jako posuzovatel ptáků, někde, sem tam nahlédnout pod pokličku. Jak má takový opravdu pěkný pták vypadat. Musíte mít nějaký muster, vzorník v oku. Ber kde ber. U nás to opravdu nejlepší na výstavu nikdo nedá. To je příliš velké riziko. To opravdu nejlepší zůstává doma. Vy posuzujete třeba někde v Novákově Lhotě a byť by to byla ta největší výstava u nás a byl tam vystaven opravdu výjimečný kousek, vy musíte vědět, že támhle, kousek pod kostelem, sedí ve voliéře ještě větší borec a vy ho máte v oku. Takže tomu na výstavě nedáte tolik, co všichni očekávají. Posuzovatelem jste však vy, musíte být neústupní a razantní a o tom to taky je. Proto taky musíte občas vyrazit na cesty, nahlédnout pod pokličku. Otče náš, dej, abychom ty nápory ve zdraví přežili, ku prospěchu celého chovatelství.
Tak tedy, tentokrát do Vídně. Ve středu večer mi brácha zavolal, abych udělal cestovní pojištění. Kam? No, do tý Vídně! Co? Zvládnul jsem to, i když jsem pojistil jednu osobu navíc. V pátek jsme vyrazili takovým fofrem směrem na východ, že jsme byli už skoro u Poděbrad, než jsem začal chápat, jaký to bude mít scénář. Nejdřív do bonsai-centra v Libčanech. To mi nevadilo, jelikož jim tady sedí již léta jeden amazoňan žlutolící na své kleci a je to vyhraněná osobnost. Taky mě paní prodavačka varovala, von vás rafne! Nebojte se! Hned věděl, že jej chci fotografovat, proto usnul. Co bych to byl za ptáčníka, kdybych si nevěděl rady? Stejně mě překvapil. Všichni velcí papoušci milují, když je drbete v peří za krkem. Tenhle taky, ale vyřešil ten problém, než by si to nechal dělat od nějakejch smradlavejch lidí, drbal se sám o svůj vlastní zvoneček, který si také zuřivě bránil. Když jsem jej zatahal za ocas, pořád jako spal, ale když jsem jemně ťuknul nehtem do jeho zvonečku, vyletěl jako blesk.
Pohled od hlavního vchodu do vídeňské zoo.
Amazoňan žlutolící a jeho zvoneček z Libčan.
Po drobných orientačních omylech jsme se prořítili Vídní od severu k jihu a nalezli cestu k zaparkování auta u jižního okraje Tiergarten Schönbrunn. A helemese! Vona je to vlastně nejstarší zoologická zahrada celýho kontinentu. Mají tam dokonce na tabuli zkrácenou historii i popsanou. Jak si to zapamatovat? Čtu jednou, čtu po druhý a najednou koukám, že si to brácha jednoduše ofotil. Ty moulo, podívej se na ty mladší, jak na to dovedou jít od podlahy. No, tentokrát ho musím pochválit, i když to dělám nerad, protože mládí potom zpychne. A jak je známo, největší pitomosti člověk dělá prakticky jenom ze tří důvodů. Buď z lásky nebo z vožralství a ten třetí důvod je právě falešná pejcha.
Netypicky vybarvený papoušek karmínový z východních Čech.
Tirolský horský statek v Zoo Vídeň.
Zahrada samozřejmě chová i druhy, řekněme typicky rakouské nebo lépe řečeno alpské. Ve velké průchozí voliéře hejno ibisů skalních, kteří již v různých výklencích imitace hradní zříceniny seděli na hnízdech. Na první pohled úspěšný chov, základ případného úspěšného navracení do přírody. Pár orlosupů bradatých ve staré voliéře, jejíž vstup ji opticky dělil na dvě části. V jedné půlce seděli ptáci, v druhé se hřál na zemi nějaký apatický králík. Nejdřív jsme si mysleli, že je tam jako živé krmení. Sice to bylo divné, to by se asi návštěvníkům nelíbilo, pozorovat jak ten orlosup morduje nebohého králíčka, ale ono to tak nebylo. Při podrobnějším zkoumání se ukázalo, že je to zajíc bělák nebo sněžní nebo jak se tohle zvíře česky správně jmenuje. Právě línal z bílé barvy do letní hnědé a byl to samozřejmě také výstavní exponát. Přítomnost majestátních dravců jej udržovala ve zdravé bdělosti, jinak by dávno asi tlouštkou puknul.
Vrána obecná černá žebrá v zahradní restauraci.
Skupina kaloňů spí na střešní konstrukci.
Bráníme demokracii ve Vrbici.
Nakonec přes Bzenec a Brno zpátky domů. V Bzenci jen vzpomínka, kdeže to bylo, ty první odchovy arů? Zrovna támhle v tom domku nalevo. V Brně opět krátká zastávka. Opět pohoštění, to mě již docházely síly. Slivovička opravdu jemná, tu jsem musel, ostatní řídili. Chov papoušků opravdu velké formy a kvality, těžko bylo co vybírat, abych v rozpoložení v jakém jsem se vracel z krajů, kde slunce pilně svítí na lány vinic, vůbec udržel foťák u oka. Vybral jsem pro vás krasavce, který mi padl nejvíce do oka, protože byl v dokonalé kondici a měl majestátní, královské chování. Nevešla se mi sice špička jeho ocasu do snímku, to ale bylo jen tou slivovicí, skladovanou stylově v láhvi od tequily. A teď jenom velkým fofrem zpátky.
Morčák velký na řece Moravě.
Alexandr čínský – krasavec z Brna.
Člověk musí, zvláště když se cítí jako posuzovatel ptáků, někde, sem tam nahlédnout pod pokličku. Jak má takový opravdu pěkný pták vypadat. Musíte mít nějaký muster, vzorník v oku. Ber kde ber. U nás to opravdu nejlepší na výstavu nikdo nedá. To je příliš velké riziko. To opravdu nejlepší zůstává doma. Vy posuzujete třeba někde v Novákově Lhotě a byť by to byla ta největší výstava u nás a byl tam vystaven opravdu výjimečný kousek, vy musíte vědět, že támhle, kousek pod kostelem, sedí ve voliéře ještě větší borec a vy ho máte v oku. Takže tomu na výstavě nedáte tolik, co všichni očekávají. Posuzovatelem jste však vy, musíte být neústupní a razantní a o tom to taky je. Proto taky musíte občas vyrazit na cesty, nahlédnout pod pokličku. Otče náš, dej, abychom ty nápory ve zdraví přežili, ku prospěchu celého chovatelství.
Autor textu: Petr Podpěra
Autor fotografií zdroj: Petr Podpěra
Ohodnotťe tento článek:
Celkové hodnocení (0x):