Neregistrovaný uživatel
(pokračování)
V případě potřeby by byli čeští teraristé schopní vybavit zásilku několika stovek jedinců Chamaeleo calyptratus, které by bylo možné zpětně vrátit do přírody. (Taková situace nastalo před časem u bažanta Catraeus wallichii, jehož vejce chovatelé ze západní Evropy po stovkách posílali do Pákistánu, kde byla ve speciálních stanicích v místě přirozeného výskytu inkubována a kuřata se vypouštěla s pomocí adoptivních matek, slepic kura domácího.)
Vždy považuji za výhodné, když se rozšíří nějaký ohrožený druh organismu v péči člověka, protože to má trojnásobně pozitivní dopad: za prvé se vytvoří početná metapopulace v chovu či kultuře (použitelné i pro repatriační programy); za druhé se znevýhodní dovoz z přírody, a to tak výrazně, že se dovozcům přestane vyplácet a divoká populace in situ má „klid”; a za třetí a v neposlední řadě se prostřednictvím chovatelů nebo pěstitelů stane druh důvěrně známý řadě lidí, čímž se zvýší i počet příznivců jeho ochrany v přírodě, tlak veřejného mínění atd., což je příznivější stav než když vzhledem k neznalosti u většiny lidí zůstane v anonymitě.
V návaznosti na výše napsané si dovolím uvést další případ dysfunkce prováděné CITES.
Ještě před účinností zmíněného zákona se k nám dostala, tehdy podle naší legislativy zcela legálně, spousta „citesových” druhů živočichů a rostlin. Jedním z nejméně škodlivých způsobů získání takových druhů z přírody je získání semen (v případě rostlin). „Škoda”, která na populaci druhu a v ekosystému vznikne, je srovnatelná se škodou způsobenou činností jednoho drobného hlodavce nebo ptáčka během hodiny nebo dvou jeho života.
Podobným způsobem (v nejhorším případě) se k nám dostala semena kaktusu Turbinicarpus alonsoi. Protože se k našim kaktusářům dostala semena tohoto druhu před účinností zákona (a nejspíš pocházela také z kultury, nikoliv z přírody), byl nejméně jeden z nich pokutován za to, že z těchto semen, získaných a vysetých před účinností zákona, vyrostly semenáčky, které si dovolil pěstovat a nabízet kolegům. Všichni další kaktusáři, kteří podobným způsobem získali semena tohoto druhu a úspěšně jej pěstují, mohou být presentováni jako zločinci, přestože divokou populaci v nejmenším neohrozili ani neohrožují a ve skutečnosti se podílejí na vytváření potenciální možnosti repatriace ohroženého druhu na původní nebo náhradní stanoviště tím, že vytvářejí metapopulaci v péči člověka.
Pokud se tento druh množí především generativně, semeny, je vysoká četnost jedinců v kultuře předpokladem udržení potřebné genetické diverzity. Pokud tedy nějací úředníci, ať už z nepochopení věci a v dobré víře, z ignorance, z byrokratické zaslepenosti nebo ze zamindrákovaného opojení mocí znemožní pěstování ohroženého druhu, budou působit jednoznačně v neprospěch ohroženého druhu, o jednotlivých rostlinách ani nemluvě, a aktivněji tak přispějí k jeho extinkci a zablokují jednu z možných metod jeho záchrany.
Před lety mne podobným způsobem pobouřila reakce některých našich „ochránců přírody” na zveřejnění metody pěstování jednoho vzácného druhu lýkovce. Místo, aby za tuto metodiku poděkovali a zahrnuli ji do záchranného programu pro tento druh, do něhož by zapojili i její autory, začali běsnit, že si někdo dovolil rozmnožovat chráněný druh. A když už jsem u toho vzpomínání, před lety mne také silně excitovalo sdělení jednoho ministerského úředníka o tom, že se na nějaké konferenci CITES vážně uvažovalo o možnosti utratit a zlikvidovat zabavené živočichy v rámci „zjednodušení” naplňování zákona. Jakoby živí tvorové, již tak dost postižení odebráním z přírody a navíc patřící do ohrožených druhů, byli něco jako heroin nebo kontraband pašovaných cigaret! Přibližně také před těmi 6-8 lety jsem si přečetl tuším v časopisu National Geographic článek o CITES a pašování zvířat. Jako „žertovná příhoda” tam bylo uvedeno a fotograficky zdokumentováno, jak úřady zabavily kufr s volně uloženými hady a jak jej i s obsahem museli nechat zmrznout, aby se dal „bez nebezpečí” otevřít. „Nebezpeční” hadi bylo (podle snímku) několik neškodných užovek, korálovek a malý hroznýš královský. Kdyby nebyli tito úředníci tak nabubřelí a šlo jim o zvířata a ne o cosi jiného, mohli kontaktovat kteroukoli blízkou ZOO nebo nějakého teraristu a zajistit tak, aby někdo věci znalý hady schytal a ošetřil.O něco později jeden zástupce centrály CITES ze Švýcarska při přednášce o Washingtonské konvenci pro naše pracovníky ochrany přírody konané na MŽP ČR tvrdil, že je nutno registrovat a kontrolovat i pěstování kříženců a kultivarů chráněných orchidejí či kaktusů, přestože jde o dlouhodobě pěstované zahradnické výpěstky, které nemají s divokými populacemi ohrožených druhů v přírodě nic společného, kromě části jejich genů. Je v tom stejná pseudologika, jako kdyby do programu ochrany vlka zahrnoval všechna plemena psů. Naštěstí se to nerealizuje.Z uvedených, namátkou a nesoustavně zaznamenaných „špiček ledovce” začínám postupně nabývat dojmu, že možná ta deformace a inverze původních myšlenek CITES nemusí být naším národním specifikem, že se možná i do centrálního úřadu s tak pozitivní a potřebnou náplní jako je realizace CITES mohou dostávat všeobecně působící principy Parkinsonových zákonů nebo motivy samoúčelné seberealizace. Přesto se obávám, že zejména u nás socialistický „absurdistan” nejen že nevymizel po roce 1989, ale naopak se poněkud rozkošatil.Je mi jasné, že pro nějakého úředníka (v pejorativním významu tohoto označení) je nejpohodlnějším řešením nechat zabavená zvířata utratit nebo případně uhynout v nevyhovujících podmínkách. Někdy to tak přímo vypadá – například jeden ministerský úředník zastával názor, že vinen smrtí utracených zvířat by byl ten, kdo je nezákonně dovezl, ne ten, kdo nařídil jejich popravu; jiný mé kolegyni z magistrátu, když se pohoršovala nad zbytečnou smrtí zabavených želv, řekl cynicky „snad vám těch želv není líto?”.Někdy takové výroky budí dojem, jakoby si někteří lidé svou oprávněnou averzi vůči pašerákům zvířat odreagovávali na jejich obětech, jakoby jediní potrestaní v některých kauzách byli nešťastní tvorové, kteří za nic nemohou.Vraťme se nyní na chvíli k těm popraveným chameleonům a jejich mláďatům (nebo k množství želv s podobným osudem). Těžko může někdo obviňovat inspekci životního prostředí nebo celníky, že nezákonně dovezená zvířata zabaví nebo odeberou pašerákovi a že se snaží v dobré víře umístit je někam, kde by (čistě teoreticky) o ně mohlo být dobře postaráno. Až potud dovedu vše pochopit a omluvit. Co ale nedovedu pochopit ani omluvit je skutečnost, že Ministerstvo ŽP ČR do dnešního dne nedokázalo zajistit existenci vlastním resortem zřízeného a řízeného odborného centra pro zabavené živočichy s řádnou karanténou. Pokud jde o plazy, nějakou dobu se uvolil o ně pečovat kolega Rozínek v Dobřenicích, ale když tímto způsobem téměř utratil veškeré příjmy svého podniku, který zajišťuje jiné ekologické a ochranářské aktivity než péči o zabavené plazy zdarma, a od ministerstva se nedočkal žádné úhrady, tak na tuto činnost rezignoval (i v tomto případě šlo o stejný typ zneužívání zájmu a zodpovědnosti vůči zvířatům, jako při použití zoo. V případě jiné stanice (pro ptáky) se údajně apriori „počítá” s 90% mortalitou, což rovněž považuji za absurdní. Kdyby takovou úmrtnost „zajistil” průměrný obchodník se zvířaty, zbankrotoval by velice brzy. Mortalita u mnou kontaktovaných důvěryhodných obchodníků činí u drobných hejnových ptáků 3-10%, u velkých papoušků 2-3% za předpokladu, že nejsou infikovaní; u holubovitých je to podobné, ale jakmile se ptáci po dovozu zotaví, může mortalita enormně narůstat v důsledku vzájemné afresivity – zabránit tomu je ovšem v možnostech obchodníka. V případě plazů je to velmi různé; citlivé a „křehké” druhy jako drobní chameleoni, lepoještěři nebo anolisové mohou mít úmrtnost 10-50%, velcí ještěři, hadi a želvy bezprostředně po dovozu nulovou, ale může se projevit později, pokud dojde k následným fyziologickým poruchám např. v důsledku dehydrace nebo k rozvoji parazitóz. To se ovšem projeví až u lidí, kteří si zvíře koupí. Podle mého názoru je v případech zabavení nelegálně dovezených živočichů několik možností řešení s prioritním zájmem jejich ochrany a dobrého prospívání (welfare). 1) Zvířata nakrmit, napojit, případně ošetřit a podat jim vitamíny, minerálie či léky, a obratem je vrátit do země původu, za předpokladu, že tam jsou důvěryhodné a zodpovědné organizace nebo jedinci (např. správy národních parků nebo spolky ochránců přírody a zvířat) s možností je vypustit na původní nebo vhodné náhradní lokality v areálu jejich výskytu. Při současných technických možnostech lze takovou záležitost zařídit za krátkou dobu.
2) Pokud nelze zvířata vrátit, zajistit jim zodpovědnou a odbornou péči, a to: a) nejlépe v záchranném centru zřízeném a provozovaném MŽP
b) za odpovídající úhradu u jiných institucí nebo privatistů, pokud o to tyto mají zájem
c) ponechat zvířata v péči osoby, jíž byla zabavena a zároveň ji učinit zodpovědnou za jejich přežití a dobré zacházení s možností postihu při nedodržení zásad, prokazatelným zanedbání péče atd.) na její vlastní náklady do doby, než bude rozhodnuto o dalším osudu zásilky.
(pokračování)
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
(pokračování)
V případě potřeby by byli čeští teraristé schopní vybavit zásilku několika stovek jedinců Chamaeleo calyptratus, které by bylo možné zpětně vrátit do přírody. (Taková situace nastalo před časem u bažanta Catraeus wallichii, jehož vejce chovatelé ze západní Evropy po stovkách posílali do Pákistánu, kde byla ve speciálních stanicích v místě přirozeného výskytu inkubována a kuřata se vypouštěla s pomocí adoptivních matek, slepic kura domácího.)
Vždy považuji za výhodné, když se rozšíří nějaký ohrožený druh organismu v péči člověka, protože to má trojnásobně pozitivní dopad: za prvé se vytvoří početná metapopulace v chovu či kultuře (použitelné i pro repatriační programy); za druhé se znevýhodní dovoz z přírody, a to tak výrazně, že se dovozcům přestane vyplácet a divoká populace in situ má „klid”; a za třetí a v neposlední řadě se prostřednictvím chovatelů nebo pěstitelů stane druh důvěrně známý řadě lidí, čímž se zvýší i počet příznivců jeho ochrany v přírodě, tlak veřejného mínění atd., což je příznivější stav než když vzhledem k neznalosti u většiny lidí zůstane v anonymitě.
V návaznosti na výše napsané si dovolím uvést další případ dysfunkce prováděné CITES.
Ještě před účinností zmíněného zákona se k nám dostala, tehdy podle naší legislativy zcela legálně, spousta „citesových” druhů živočichů a rostlin. Jedním z nejméně škodlivých způsobů získání takových druhů z přírody je získání semen (v případě rostlin). „Škoda”, která na populaci druhu a v ekosystému vznikne, je srovnatelná se škodou způsobenou činností jednoho drobného hlodavce nebo ptáčka během hodiny nebo dvou jeho života.
Podobným způsobem (v nejhorším případě) se k nám dostala semena kaktusu Turbinicarpus alonsoi. Protože se k našim kaktusářům dostala semena tohoto druhu před účinností zákona (a nejspíš pocházela také z kultury, nikoliv z přírody), byl nejméně jeden z nich pokutován za to, že z těchto semen, získaných a vysetých před účinností zákona, vyrostly semenáčky, které si dovolil pěstovat a nabízet kolegům. Všichni další kaktusáři, kteří podobným způsobem získali semena tohoto druhu a úspěšně jej pěstují, mohou být presentováni jako zločinci, přestože divokou populaci v nejmenším neohrozili ani neohrožují a ve skutečnosti se podílejí na vytváření potenciální možnosti repatriace ohroženého druhu na původní nebo náhradní stanoviště tím, že vytvářejí metapopulaci v péči člověka.
Pokud se tento druh množí především generativně, semeny, je vysoká četnost jedinců v kultuře předpokladem udržení potřebné genetické diverzity. Pokud tedy nějací úředníci, ať už z nepochopení věci a v dobré víře, z ignorance, z byrokratické zaslepenosti nebo ze zamindrákovaného opojení mocí znemožní pěstování ohroženého druhu, budou působit jednoznačně v neprospěch ohroženého druhu, o jednotlivých rostlinách ani nemluvě, a aktivněji tak přispějí k jeho extinkci a zablokují jednu z možných metod jeho záchrany.
Před lety mne podobným způsobem pobouřila reakce některých našich „ochránců přírody” na zveřejnění metody pěstování jednoho vzácného druhu lýkovce. Místo, aby za tuto metodiku poděkovali a zahrnuli ji do záchranného programu pro tento druh, do něhož by zapojili i její autory, začali běsnit, že si někdo dovolil rozmnožovat chráněný druh. A když už jsem u toho vzpomínání, před lety mne také silně excitovalo sdělení jednoho ministerského úředníka o tom, že se na nějaké konferenci CITES vážně uvažovalo o možnosti utratit a zlikvidovat zabavené živočichy v rámci „zjednodušení” naplňování zákona. Jakoby živí tvorové, již tak dost postižení odebráním z přírody a navíc patřící do ohrožených druhů, byli něco jako heroin nebo kontraband pašovaných cigaret! Přibližně také před těmi 6-8 lety jsem si přečetl tuším v časopisu National Geographic článek o CITES a pašování zvířat. Jako „žertovná příhoda” tam bylo uvedeno a fotograficky zdokumentováno, jak úřady zabavily kufr s volně uloženými hady a jak jej i s obsahem museli nechat zmrznout, aby se dal „bez nebezpečí” otevřít. „Nebezpeční” hadi bylo (podle snímku) několik neškodných užovek, korálovek a malý hroznýš královský. Kdyby nebyli tito úředníci tak nabubřelí a šlo jim o zvířata a ne o cosi jiného, mohli kontaktovat kteroukoli blízkou ZOO nebo nějakého teraristu a zajistit tak, aby někdo věci znalý hady schytal a ošetřil.O něco později jeden zástupce centrály CITES ze Švýcarska při přednášce o Washingtonské konvenci pro naše pracovníky ochrany přírody konané na MŽP ČR tvrdil, že je nutno registrovat a kontrolovat i pěstování kříženců a kultivarů chráněných orchidejí či kaktusů, přestože jde o dlouhodobě pěstované zahradnické výpěstky, které nemají s divokými populacemi ohrožených druhů v přírodě nic společného, kromě části jejich genů. Je v tom stejná pseudologika, jako kdyby do programu ochrany vlka zahrnoval všechna plemena psů. Naštěstí se to nerealizuje.Z uvedených, namátkou a nesoustavně zaznamenaných „špiček ledovce” začínám postupně nabývat dojmu, že možná ta deformace a inverze původních myšlenek CITES nemusí být naším národním specifikem, že se možná i do centrálního úřadu s tak pozitivní a potřebnou náplní jako je realizace CITES mohou dostávat všeobecně působící principy Parkinsonových zákonů nebo motivy samoúčelné seberealizace. Přesto se obávám, že zejména u nás socialistický „absurdistan” nejen že nevymizel po roce 1989, ale naopak se poněkud rozkošatil.Je mi jasné, že pro nějakého úředníka (v pejorativním významu tohoto označení) je nejpohodlnějším řešením nechat zabavená zvířata utratit nebo případně uhynout v nevyhovujících podmínkách. Někdy to tak přímo vypadá – například jeden ministerský úředník zastával názor, že vinen smrtí utracených zvířat by byl ten, kdo je nezákonně dovezl, ne ten, kdo nařídil jejich popravu; jiný mé kolegyni z magistrátu, když se pohoršovala nad zbytečnou smrtí zabavených želv, řekl cynicky „snad vám těch želv není líto?”.Někdy takové výroky budí dojem, jakoby si někteří lidé svou oprávněnou averzi vůči pašerákům zvířat odreagovávali na jejich obětech, jakoby jediní potrestaní v některých kauzách byli nešťastní tvorové, kteří za nic nemohou.Vraťme se nyní na chvíli k těm popraveným chameleonům a jejich mláďatům (nebo k množství želv s podobným osudem). Těžko může někdo obviňovat inspekci životního prostředí nebo celníky, že nezákonně dovezená zvířata zabaví nebo odeberou pašerákovi a že se snaží v dobré víře umístit je někam, kde by (čistě teoreticky) o ně mohlo být dobře postaráno. Až potud dovedu vše pochopit a omluvit. Co ale nedovedu pochopit ani omluvit je skutečnost, že Ministerstvo ŽP ČR do dnešního dne nedokázalo zajistit existenci vlastním resortem zřízeného a řízeného odborného centra pro zabavené živočichy s řádnou karanténou. Pokud jde o plazy, nějakou dobu se uvolil o ně pečovat kolega Rozínek v Dobřenicích, ale když tímto způsobem téměř utratil veškeré příjmy svého podniku, který zajišťuje jiné ekologické a ochranářské aktivity než péči o zabavené plazy zdarma, a od ministerstva se nedočkal žádné úhrady, tak na tuto činnost rezignoval (i v tomto případě šlo o stejný typ zneužívání zájmu a zodpovědnosti vůči zvířatům, jako při použití zoo. V případě jiné stanice (pro ptáky) se údajně apriori „počítá” s 90% mortalitou, což rovněž považuji za absurdní. Kdyby takovou úmrtnost „zajistil” průměrný obchodník se zvířaty, zbankrotoval by velice brzy. Mortalita u mnou kontaktovaných důvěryhodných obchodníků činí u drobných hejnových ptáků 3-10%, u velkých papoušků 2-3% za předpokladu, že nejsou infikovaní; u holubovitých je to podobné, ale jakmile se ptáci po dovozu zotaví, může mortalita enormně narůstat v důsledku vzájemné afresivity – zabránit tomu je ovšem v možnostech obchodníka. V případě plazů je to velmi různé; citlivé a „křehké” druhy jako drobní chameleoni, lepoještěři nebo anolisové mohou mít úmrtnost 10-50%, velcí ještěři, hadi a želvy bezprostředně po dovozu nulovou, ale může se projevit později, pokud dojde k následným fyziologickým poruchám např. v důsledku dehydrace nebo k rozvoji parazitóz. To se ovšem projeví až u lidí, kteří si zvíře koupí. Podle mého názoru je v případech zabavení nelegálně dovezených živočichů několik možností řešení s prioritním zájmem jejich ochrany a dobrého prospívání (welfare). 1) Zvířata nakrmit, napojit, případně ošetřit a podat jim vitamíny, minerálie či léky, a obratem je vrátit do země původu, za předpokladu, že tam jsou důvěryhodné a zodpovědné organizace nebo jedinci (např. správy národních parků nebo spolky ochránců přírody a zvířat) s možností je vypustit na původní nebo vhodné náhradní lokality v areálu jejich výskytu. Při současných technických možnostech lze takovou záležitost zařídit za krátkou dobu.
2) Pokud nelze zvířata vrátit, zajistit jim zodpovědnou a odbornou péči, a to: a) nejlépe v záchranném centru zřízeném a provozovaném MŽP
b) za odpovídající úhradu u jiných institucí nebo privatistů, pokud o to tyto mají zájem
c) ponechat zvířata v péči osoby, jíž byla zabavena a zároveň ji učinit zodpovědnou za jejich přežití a dobré zacházení s možností postihu při nedodržení zásad, prokazatelným zanedbání péče atd.) na její vlastní náklady do doby, než bude rozhodnuto o dalším osudu zásilky.
(pokračování)
(pokračování)
3) Zvířata, která není možno vrátit do přírody v zemi původu, by se měla urychleně dostat: a) do mezinárodních záchranných center (např. želvy do Centro Carapax v Toskánsku nebo analogického centra v Provenci)
b) do zoologických zahrad, pokud jsou na chov předmětných druhů nebo skupin zaměřeny a mají o zabavená zvířata zájem
c) do rukou chovatelů dobrých odborných, morálních a ekologicky etických kvalit.
Pořadí je, jako v předtím uváděných návrzích možností nakládání se zabavenou zásilkou, uspořádáno podle priority. V každém případě je nezbytné maximálně zkrátit prodlevy v čase, během nichž mohou živočichové v důsledku neodborné péče nebo absence jakékoliv péče zahynout nebo strádat. Z právního hlediska je za úhyny nebo strádání zvířat zodpovědný jejich vlastník (v případě zmíněné zásilky chameleonů tedy po zabavení MŽP ČR).
Pokud jde o chov nebo pěstování „citesových” druhů, zejména potom v případech, kdy nejde ani o ohrožení, ani o využívání populací in situ, měla by být legalizace takového chovu nebo kultury zcela automatická, pouze s podmínkami, které by umožňovaly takový privátní chov nebo takovou privátní kulturu v oboustranně výhodné či přijatelné míře využívat jako záchranný chov či kulturu pro eventuální repatriační programy.
Mám dojem, že většina požadavků, které zde stručně nastiňuji, vůbec není v rozporu s CITES ani s naším prováděcím zákonem, a že je v pravomoci a možnostech MŽP pro ně vytvořit podmínky. Pokud to náš zákon č. 16/1997 Sb. neumožňuje, je zřejmě naléhavě potřebné jej novelizovat tak, aby je umožňoval a sloužil tak záchraně a ochraně jedinců ohrožených druhů, nikoliv jejich trýznivé likvidace. Totéž by mělo platit pro předpisy týkajících se resortu financí, které se používají při nakládání se zabavenými živočichy či rostlinami.
Naprosto nechci zpochybňovat nutnost respektování zákonných norem; fungování právního státu, jímž by se ČR měla stát (čím dřív, tím líp), je přece založeno na dodržování zákonů. Zákony by však měly být rozumné, spravedlivé a lidské, zákony by se neměly dát obrátit naruby, v neprospěch myšlenek a cílů, které původně sledovaly. Pokud něco takového umožňují, jsou to špatné zákony a je naléhavě nutné je zkorigovat tak, aby k tomu nemohlo docházet. Za špatnou považuji také situaci, kterou způsobuje záměna cíle za prostředek a naopak. Zákony na ochranu přírody nebo Washingtonská konvence jsou potřebné, více či méně obtížně prosazené a při správném použití funkční předpisy, ale jsou to vždy jenom prostředky k dosažení ochrany přírody a druhů a jsou svému cíli podřazeny, nikoliv nadřazeny, musí mu sloužit, nikoliv ho negovat.
Apeluji na všechny ekology, kterým stav věcí zmíněný v tomto článku není lhostejný a kterým nejde o byrokratické sebeuspokojování, ale o skutečnou ochranu přírody, druhů a biodiverzity a také o slušné zacházení se zvířaty, aby na smysluplné změny v tomto směru v CITES a předpisech k jeho provádění použili veškerých svých schopností a své odborné autority.
(konec článku)